Asenath
přečtené 245
Čuníkův supertajný deník
2016,
Emer Stamp
Bezelstný čuník má potenciál získat si i skeptické dospělé. Zpočátku žije konzumním stylem života, zajímá ho jen stálý přísun pomyjí a obdiv Sedláka (v prasečích očích to je jeho jméno, proto velké písmeno, to samé platí pro ostatní postavy). Na statku zuří emoce jako v reality show - Zlá kuřata terorizují mírumilovnější zvířata, čuník jim na oplatu každé ráno chodí “zasmradit kurník” pořádným pšoukem a uklidňuje se přátelstvím s Kačerem. Jednoho dne se ale Čuníkovi zbortí svět - zjistí skutečný smysl svého života na statku, a totiž že se ho Sedlák chystá zabít a sníst (jelikož existují další díly, snad není spoilerem, že děti k emocionální úhoně nakonec nepřijdou). Zlomí mu to srdce, a když se trochu oklepe - začne hledat řešení. Zlá kuřata ve stodole zatím tajně sestrojila Traketu ze starého traktoru a potřebují dobrovolníka pro její vyzkoušení. Zoufalý Čuník se sníží ke spolupráci se zákeřnými opeřenci a nechá se vystřelit na Pluto, ale GPS je věc záludná a trochu ho vypeče… Čtyřnohý hrdina si na nic nehraje, nesnaží se poučovat ani být vtipný (a občas píše jako prase). Odhaluje svoje city, obavy a strach, i když jinak radši chodí brečet za stodolu. Hodně přemýšlí o hovínkách a prdění, ale praseti se to dá odpustit. Oba zmíněné motivy mají v prostředí statku svoje opodstatnění, nakonec i v raketě, která přece jen potřebuje nějaký pohon… Deník ale není jen o těchto dvou věcech, svoji roli má i přátelství a zájem o druhého. Nepříjemnosti v životě se dají překonat s pomocí kamaráda, což myslím není špatné poselství. Příběh je jednodušší, hodící se pro mladší děti, dle mého odhadu pro první stupeň a předškoláky. Hned po otevření knížky a prolistování zaujme grafika, která pomáhá udržet pozornost dítětě, kterému předčítáte a kouká vám do knížky, nebo začínajícího samostatného čtenáře (nebo snad vlažného čtenáře, kterému se do knížek zatím moc nechtělo). Jméno každé postavy má svůj font, kterým vystupuje z textu, např. slovo kráva je vždy složeno z vystříhaných písmen, Zlá kuřata pak naznačují horor už písmem apod. Stránka je často rozčísnuta velkým citoslovcem, k tomu samozřejmě obrázky. Nabízí se srovnání se slavnou Šarlotinou pavučinkou, která mně osobně ale přišla nezáživná a nevhodně depresivní. Pokud jste vegetariání, pak není nad čím váhat, a pokud ne, pak aspoň odvrátíte nebezpečí, že vaše dítě bude nevědomý balík, který netuší, kde se berou řízky. Tohle téma v knize zaujalo mě, děti ho tak silně vnímat nemusejí, spíš se budou chechtat Zlým kuřatům a raketě. V Deníku vidím veskrze nekonfliktní a přístupnou dětskou knihu. A nijak nezapírám, že jsem se u ní pobavila.... celý text
Mládí imrvére v hajzlu aneb Geny nezapřeš
2016,
C. D. Payne
Ani se mi nechce věřit, že už to je dvacet let, co jsem četla první díly Mládí v hajzlu a sama byla v pubertě. Stejně překvapující je, že C.D. Payne stále pokračuje v načatém díle a vychází už osmý díl. To mě podrž, Nickovi Twispovi už je 53! To by zase tak veselé být nemuselo, ale na scénu nastupuje jeho patnáctiletý synátor (také Nick), který nám názorně předvádí, že „geny nezapřeš“. Po pár stránkách je jasné, že jsme doma – humor je stejného stylu, mladý Nick sype podobné hlášky jako jeho otec zamlada, s rodiči vychází zhruba obdobně (tudíž katastrofa). Rovněž záhy přijde do rány inteligentní krásce Kal, do které se slepě zamiluje. Nepřipomíná vám to náhodou něco? Historie se prostě opakuje, k tomu otec prochází své staré deníky, protože ho finanční nouze dohnala k nápadu je zfilmovat (když už žije v tom Hollywoodu). Hlavní dějovou linkou je tak Nickovo skákání, jak Kal píská a natáčení deníků jeho otce, kterého se Nick účastní jakožto ideální kandidát na hlavní roli. Objeví se i skoro všechny původní postavy, jako Trent Preston, Sheeni, Levák apod. Spolu s rozvětvenou Twispovic familíí z toho vznikne trochu divočina, která ještě nabere na intenzitě, když různé postavy začnou v onom filmu hrát někoho jiného. Opakování pro pokročilé fanoušky! Bože, sranda je to neskutečná. Smála jsem se nahlas, měla nutkání si fórky vypisovat, nebo je jít někomu říct. Nickovy dialogy s otcem jsou vražedně sarkastické, jeho myšlenky pak z bídné situace vytvoří komentáře k popukání. Opět si zaslouží pochvalu výborný překlad (nepoznala bych, že tento díl překládal někdo jiný, než ty předchozí), na kterém úspěch knihy stojí. I ten název je výstižnější, než původní anglický. K humornému zážitku se přidává element nostalgie (pokud jste tedy četli aspoň první díl), díky kterému Mládí imrvére v hajzlu odpustím trochu slabší děj (měřítkem jsou pro mě jednoznačně stoprocentní první tři díly). Nejvíc si ho asi užijí navracející se čtenáři jako já. A vy neznalí, proboha, vtipnější sérii s ulítlým humorem nenajdete! Mám k této knize velmi osobní vztah, za těch dvacet let jsem s ní dosáhla bezkonkurenčně nejvyššího úspěchu, co se týče doporučování knih známým. Čtení osmičky jsem si užila (na čtyři a půl hvězdičky) a našla motivaci k přečtení těch několika dílů, které mi utekly, zatímco mě zdržoval vlastní dospělý život. Miluju ho, jmenuje se Twisp!... celý text
