Ben Nevis přečtené 565

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce 2007, Robert Fulghum

Po přečtení "Možná, možná ne" jsem byla zvědavá na knížku, která autora proslavila. "Školka" je však pro mě zklamání. Málo vtipná, vůbec ne sebeironická a samotný školkový seznam obsahuje možná moudré rady, ale nic kvůli čemu bych si kupovala knížku. Pak tu máme rady typu "vánoce jsou důležité", "mějme se rádi" a "buďme pozitivní", kterými na nás Američané útočí ve všech romantických komediích. Nenašla jsem tu skoro žádné podněty k zamyšlení, protože s Fulghumem nejde nesouhlasit. Když už popisuje něco, s čím by se dalo polemizovat (třeba pojídání hub), na konci to obrátí, takže ani odpůrci ani příznivci myšlenky nemohou nic říct. Na jednu stranu to vypadá, že je Fulghum moudrý a neustále pozitivně naladěný člověk, na druhou stranu z toho vychází jako plytká osobnost bez názoru. Knížka rovněž obsahuje přebujelý úvod a závěr, které smrdí sebechválou. Závěr: Když chci něco lehkého v televizi, pustím si romantickou komedii, když chci lehké čtivo, které neurazí a nemusí nad ním přemýšlet, přečtu si Fulghuma. Nečekejte, že vás Fulghum vyvede ze životní krize nebo poradí v těžké situaci. To by vás spíš jeho povrchnost mohla naštvat.... celý text

Možná, možná ne 1996, Robert Fulghum

Fulghum je dobrodruh, který si ledasco vyzkoušel, a proto má o čem vyprávět. Jeho genialita spočívá v tom, že myšlenky, které se honí hlavou každému, umí pojmenovat, přetvořit je ve slova a podat je nenáročnou a vtipnou formou. Autor býval (nebo stále je?) kazatel, takže jeho fejetony a úvahy připomínají náměty na nedělní kázání. Ateisté se však nemusí bát, z knížky není poznat, že by byl autor hluboce věřící. Řeší se tu banality i vážnější věci, výsledek však má potěšit a dodat naději. Hlavně nikoho neurazit, v tom mi Fulghum přijde jako zbabělec. Nikdy nepíše o tématech, které rozdělují společnost, ale o takových tématech, kde s ním musí souhlasit většina lidí, kteří prošli západní kulturou. Nicméně tato knížka není tak povrchní jako slavná "školka". Nejvíce mě pobavil fejeton o blahodárném vlivu na zdraví moči. :-)... celý text

Co život dal a vzal 2004, Betty MacDonald

Konec světa & Hard-boiled Wonderland 2010, Haruki Murakami

Je to moje první kniha od Murakamiho (a více méně první od japonského autora, nepočítám-li nějaké povídky). Japonci mají odlišné myšlení a hodnotový žebříček, a tak jsem měla strach, že japonské literatuře nebudu rozumět. Murakami je však jiný. Ani trochu jsem neměla pocit, že jsem Tokyu. Mohla jsem být v kterémkoliv západním velkoměstě. Vůbec mi přijde, že je autor až příliš okouzlen západní civilizací anebo to prvoplánově psal tak, aby se zalíbil na Západě. Prostě mi to saké a čajové rituály chyběly, Boba Dylana či italskou restauraci můžu mít v každé druhé knížce. V doslovu se píše, že to má být kritika konzumní společnosti, ale takový pocit jsem z knížky neměla. Ze začátku se mi román líbil hodně, protože scifi/fantasy mám ráda. Ke konci jsem začínala být rozmrzelá ze sáhodlouhých líčení putování a rozhořčená z pasivity hrdiny. Asi jsem narazila na kulturní rozdíly. Po dějové stránce je román odbytý. Slibně rozehrané situace jsou zahrány do autu. Román může zklamat, protože inzeruje něco jiného, než pak prodává. Žádná postava nemá jméno, jako by na nich autorovi ani hrdinovi nezáleželo. Některé postavy jsou sice zvláštní, ale zbytečné (třeba tlustá dívka). Rozhovory jsou taky zvláštní, ale možná se tak v Japonsku mluví. Co chybí v ději, přebývá ve filosofii. Hrdina čelí novým životním situacím, rozebírá svůj osud, porovnává pro a proti, a to rovnou ve dvou realitách. Jsou zde náměty k přemýšlení podávané zábavnou a nenásilnou formou. Žádný těžký Kafka se nekoná. Autor nám nebuší do hlavy svoji životní filosofii, ale umožňuje, abychom si jeho vytvořený svět vyložili po svém. Rozhodně ještě Murakamiho zkusím, i když dávám přednost dějovým knížkám.... celý text

Barva z kosmu a jiné horrory 1990, Howard Phillips Lovecraft

Vypadá to, že Lovecraft věřil, že vnímáme smysly jenom část reality, zatímco duše ve snu a po smrti poznává celek, a snažil se to dokázat nebo spojit s tehdejšími novinkami ve vědě. Hodně povídek se zabývá šílenstvím, protože lidé viděli víc, než směli. Popřípadě hrdinové hledají ráj, do kterého nahlédli. Lovecraft v této sbírce není tak zábavný jako např. můj oblíbenec Poe, a místy dokonce nudí, protože se dlouho babrá v jednom tématu. Místo, aby děsil, tak o děsu těžkopádně povídá. Být to současník, zařadím ho do braku, ale jeho tvorba má kouzlo historické starožitnosti.... celý text

Denik Ostravaka 1 2005, Ostravak Ostravski

Knížka pro lidi, kteří se nedostanou k internetu, aby si přečetli blog, a přitom si nakladatel vydělá pár kaček. Musím obdivovat autora, že nevyměkl a zůstal v anonymitě až do konce. Připravil se tím o televizní rozhovory, účast v porotách reality show apod. Tohle by prosťáček nedokázal, navíc z jeho psaní číší inteligence umně skrytá za vulgarismy. Ostravština není to, co dělá knížku vtipnou. Je to autorův cit pro vtipné situace a přirovnání, která mě vždy dostanou do kolen. Chudý jazyk jednak umožňuje čtení neostravákům a jednak poukazuje na to, že autor zná jenom současnou hospodskou ostravštinu a nesnaží se restaurovat mluvu naších předků.... celý text

Slovácko sa súdí 1969, Zdeněk Galuška

Pobavila jsem se, ale že bych se řechtala, až bych se za břicho popadala, to zase ne. Problém je nejspíš v pro mě cizím nářečí. Rodáci se určitě pobaví lépe. Mě zase víc osloví Ostravák, který používá známé a tudíž směšnější výrazy. Humor a listování ve slovníku dohromady moc nejdou. Ale nářečí mám ráda, takže jsem si knížku užila a něco nového přiučila. Na můj vkus je úvod trošku moc nabubřelý (pokud se vám knížka nelíbí, tak jste morousi bez špetky smyslu pro humor) a závěr moc smrdí sebechválou. Nicméně příběhy jsou kraťoučké a čtení dobře odsejpá. Avšak pokud vám dělá problémy třeba slovenština, není to humor pro vás.... celý text

Dívka na vdávání 1983, Miloslav Švandrlík

Knížečka líčí staročeské dějiny moderním jazykem, srší sarkasmem a utahuje si z tehdejších mocipánů. Bohužel vtipnost se s přibývajícími stránkami vytrácí. Příběh začíná nudit, což je způsobeno neustálým opakováním rozhovorů (například Břetislavovy problémy s nárokem na trůn řeší všichni se všemi a když člověk po x-té musí číst o tom, jak je Břetislav levoboček, a proto si musí vzít Jitku, začíná uvažovat o zaklapnutí knížky). Humor spočívá v líčení hrdlořezů jako neškodných ťulpasů a zlehčování utrpení nevinných, takže nikomu se vlastně neděje nic špatného. Na začátku je naplánovaná akce, která se pak s minimem překážek realizuje a o všem jsme zpraveni dopředu, takže se nekoná žádné překvapení. Dívka na vdávání nepatří mezi Švandrlíkovy nejpovedenější knížky, protože humor - jako jediná fungující složka - se brzo omrzí.... celý text

České horory 2001, * antologie

Jak se naznačuje již v úvodu, co lekalo naše předky, nás už neohromí. Nevytýkám povídkám, že jsou málo hororové, ale spíš to, že název sbírky je zavádějící. Mohlo se to klidně jmenovat "Braky přelomu 19. a 20. století", protože v moderní době by se určitě dalo najít pár kvalitnějších kousků. Na archaickou češtinu jsem si špatně zvykala, než jsem pochopila, že u některých povídek není chyba v dobovém jazyku, ale v autorovi. Proto se některé starší povídky paradoxně čtou lépe než novější. Nejvíce se mi líbila O-Juva-Inari-Daimiodžin, nejméně Kometa. Arbesovo romaneto se zde nehodí nejen svoji délkou. I když mi úvod sliboval hororový zážitek, závěrečné vysvětlení bylo neuspokojivé a děj působí překombinovaně. S takovou bychom mezi horory mohli zařadit i Janu Eyrovou. Závěr: Doporučuji studentům a nadšencům do češtiny 19. století. Milovníci kvalitních hororů ať se poohlédnou jinde - Erbenova Kytice nebo Švandrlíkův Draculův švagr českému hororu ostudu neudělají.... celý text

Černá krabice 2007, Joe Hill (p)

Neměla jsem se dozvědět, čí je to syn, protože pak to svádí k prohlášením typu: \"King by to napsal lépe to, King by udělal ono...\" Líbil se mi metalový motiv celé knížky. Stejně jako v death metalu tu máme krátký úvod a pak nastupuje nářez, který neúnavně vydrží až do konce, když pominu dovysvětlovací závěr. Četla jsem už Rohy a jde poznat, který z těchto dvou románu je prvotina. Černa krabice občas trpí klišovitostí, postavy se chovají nesmyslně jenom proto, aby byl čtenář překvapený, a u některých pasáží jsem se nudila natolik, že jsem uvažovala o odložení knížky. Pozvolný rozjezd mi tu chybí, protože jednak se tím ztrácí pocit z duchařiny (duch mohl být nahrazen živým psychopatem a na příběhu by se nic nezměnilo) a jednak má pak kniha problém udržet nastolené tempo. Hlavní devízou románu jsou dobře vykreslené charaktery, protože Judas Coyne (alias Jidášův peníz) je fakt zajímavá literární postava. Průběh příběhu je předvidatelný (občas jsem si připadala jako při sledování béčkového hororu) a to, co se děje postavám, by nemohl přežít ani Rambo na vrcholku slávy.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 1957, Ray Bradbury (p)

Jak by vypadal svět, kde by se nesmělo číst? Úplně stejně jako současnost. Knihomol se už může řadit do lajny k jiným koníčkářům a podivným existencím, nad kterými většinová společnost kroutí hlavou. Většina se raději podívá na film nebo přiblblý seriál, než aby si sedli ke knize. Protože u knihy je čas přemýšlet a jak by to vypadalo, kdyby lidé přemýšleli, místo aby konzumovali? Takže není třeba pálit knihy, ještě by získaly kouzlo zakázaného ovoce, ale je třeba čtenáře postavit na okraj společnosti. Bradbury odhadl budoucnost lépe než jiní scifisté, kteří vyráběli myslící roboty a létali ke hvězdám. Nicméně jako spisovatel něčeho delšího, než je povídka, selhává. Příběh vestavěný kolem kupy povzdechů nad stavem světa je slabý a nezachrání ho ani velehory metafor a přirovnání. Bohužel nenaláká ani na zajímavé postavy. Ty výrazné se knížkou jenom mihnou a většinu čtení trávíme s nanicovatým hrdinou a jeho slepičí manželkou. Samotné poselství vypadá ze začátku vznešeně, protože zachraňujeme knihy, ale ke konci mi už přišlo jako Cicerovo fňukání starce "O tempora, o mores". Podle mě ti lidé nebyli nešťastní proto, že by nemohli samostatně myslet, ale proto že neměli nic na práci a nevytvářeli žádné hodnoty. Závěr: Fahrenheit je výborná kniha pro přemýšlivé lidi, nabízí látku k zamyšlení, ale není to nic pro ty, co si chtějí vychutnat dobrý příběh a držet palce sympatickému hrdinovi.... celý text

Pohyblivé obrázky 1996, Terry Pratchett

Parodovat komerci je vděčné téma, ale ten Hollywood mi tam přišel přitažený za pačesy z Podzemních rozměrů. Není to Zeměplocha, je to náš Hollywood naroubovaný na Zeměplochu. Však také filmy zmizely ze světa stejně náhle, jako se objevily. Nechejme postavy Zeměplochy ovládnout démony a můžeme tam mít počítačový průmysl, automobilový průmysl, prostě cokoliv z našeho světa. Ale abych jenom nekritizovala, je to zábava hodná Pratchetta a parodie na slavné filmy se povedly. Jako celek to má slabší příběh, ale detaily stojí za to.... celý text

Stráže! Stráže! 1995, Terry Pratchett

Prozatím nejlepší pratchettovka, co jsem četla. Má napínavý děj s pár překvapeními, sympatické postavy (včetně Patricije) a dokonce i morální poselství. Konec byl možná trošku pohádkovější, než musel být. Líbily se mi Karotkovy dopisy a chovatelský zápal lady Berankinové.... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

Knihy s Mrakoplašem mi připadají slabší. Asi to bude tím, že je těžké se vcítit do hlavního hrdiny, který nic neumí, je zbabělec a události se dějí buď kolem něj nebo skrz jeho stupiditu. Erik je hodně akční, pořád se tam cestuje a pobíhá, ale neznámé kraje jsou nudné (podobně jako v Pyramidách je to parodie na starověkou historii, která je sice zajímavá, ale nevhodná pro uplatnění sarkasmu), ale pak přijde peklo a jsme na půdě jako stvořené pro vtípky. Lidé si dokáži udělat peklo sami, a tak není divu, že se od nich učí i pekelná šlechta. :-)... celý text

Příběh služebnice 2008, Margaret Atwood

Ještě že to bylo dobře a čtivě napsané, protože jinak by mě to poslední dobou moderní vyprávění v první osobě a přítomném čase začalo vytáčet. Takto mě jenom unavuje. Jde vidět, že román napsala žena, protože brilantním slohem se snaží vynahradit nedostatek děje a málo propracované pozadí maskuje za nevědomost hrdinky. Jak výhodné pro spisovatele, když nesmí postavy pokládat otázky! Co se týče největšího taháku knihy - vykreslení totalitního režimu - hrůza z takového režimu je umocněna tím, že stále existují země, kde jsou ženy ponižovány a brány za majetek muže pod záminkou jejich ochrany. Započítejme do rovnice neplodnost a umím si představit lepší lahůdky a efektivnější postupy než role služebné ze starého zákona. Doslov měl za úkol vysvětlit věci, které jsme se nemohli dozvědět ze samotného vyprávění. V tomto selhává, ale pokud chtěla autorka naznačit, jak bude vyprávění působit s odstupem času, povedlo se jí to bravurně. Hrdinčino utrpení je jednak zpochybňováno a jednak vtlačeno mezi zajímavější věci, například svačinky a raut historiků.... celý text

Blízký konec 1998, Robin Cook

Robina Cooka začínám řadit do brakové literatury. Jediné, co se mi na knize líbilo, bylo medicínské prostředí včetně "technoblábolů". Další plus má příběh, který plyne v logických vodách a hrdinové se chovají uvěřitelně i přesto, že dělají věci, nad kterými rozum stojí. Vše, co podnikají, je v rámci jejich povahy. Povaha hlavního hrdiny je však jiná otázka. Hrdina mi nebyl sympatický kvůli své citlivosti kamene a ohleduplnosti krumpáče v muzeu skla. Není však vykreslen ani jako génius, kterému chybí sociální dovednosti. Spíš mi připadal jako kriminálník, který se na nikoho neohlíží, jenom své potřeby. Ostatní hráči jsou buď nevýrazní nebo klišovití. Hned z prologu víme, o jaký zločin půjde. Hrdina zjistí na konci knížky to, co už čtenáři dávno došlo. Nedostatek tajemna je nahrazen šílenou akcí, při které se musí stydět všichni zúčastnění. Vedlejší linka se také moc nepovedla, protože psychopat moc tlačí na pilu a kdyby se tak choval pořád, už ho museli dávno chytit. Jeho příběh navíc vyšumí do ztracena. Závěr: Knížka není zajímavá ani po stylistické ani po příběhové stránce. Kdyby se nehnala kupředu zběsilým tempem a hluchá místa (třeba zbytečné odskoky k matce) vynahrazovala zajímavými pasážemi, odložila bych ji nedočtenou. Naštěstí to autor nepřehnal s tloušťkou, takže nemá čas nudit.... celý text

Sfinga 2003, Robin Cook

To i Dan Brown píše uvěřitelnější příběhy. Robin Cook si nejspíš zajel na dovolenou do Egypta a hned se (jako správný Američan) pasuje na odborníka přes egyptologii. Máme tu egyptoložku, která si zajede na dovolenou do Egypta v těch největších vedrech, aby si prostudovala něco ke své odbornosti. Jako blbá blondýna z vtipů pobíhá zmateně mezi Káhirou a Luxorem a nevšímá si, že kolem ní prší kulky a pobíhají vražední psychopati. Jakmile se autor dotkne něčeho, co překračuje mez turistické znalosti starověkého Egypta, hrdinka je ve zkoumání násilně přerušena s hláškou "Budu se sem muset vrátit jindy". Hlavní hrdinka je kapitola sama pro sebe. Víc mi připadala jako hloupý chlap než jako vzdělaná ženská, která chce na vlastní oči vidět objekty svého koníčka. Kolem ní se točí muži, kteří jdou slušně na nervy. Konec je uspěchaný a stylisticky odbytý. Závěr: Je to můj první román od Robina Cooka (pokud jsem kdysi něco nečetla a nezapomněla), a tak doufám, že ty lékařské romány jsou povedenější.... celý text

Svět stínu 2007, Sergej Lukjaněnko

Je to přímé pokračování prvního románu, a tak nemůžeme čekat rozdíl v kvalitě děje nebo psaní. Zase se tu hodně filosofuje a zase nám autor podsouvá, co si on (nebo jeho hrdina) myslí a je to těžké číst, pokud s ním nesouhlasíte, protože román není vhodný prostor na polemiku. Místy je kniha těžkopádná a nemusela být tak rozvláčná. Hlavně závěr je natahovaný a rozuzlení slabé.... celý text

Hvězdy, ty studené hračky 2006, Sergej Lukjaněnko

Je to jeden z těch (nejen) scifi románu, kde se porovnává cizí morálka s tou, na kterou jsme zvyklí. Samozřejmě vždy vyhrává ta naše, protože jinou ani neznáme. A poklepáváme si s autorem po ramenou, jací jsme to my lidí borci, když uznáváme lásku a svobodu. Román mi tudíž přijde xenofobní, ale kdyby se oprostil od filosofování a věnoval se pouze příběhu a akci, neměla bych co vytknout. Nechci porovnávat s Hlídkami, ale neodpustím si poznámku, že v Hlídkách mi přijde autor víc vyzrálý ve smyslu pro dobro a zlo a filosofování v Hlídkách bylo bližší mému smýšlení.... celý text

Pyramidy 1995, Terry Pratchett

Tento díl je parodií na naše dějiny a vyžaduje pouze povrchní znalost starověku (stačí trojský kůň a mumie). Bavila jsem se hlavně v ankh-morporském úvodu, který je paradoxně pro děj knížky úplně zbytečný. Pak mi bylo spíš trapně, protože nemám pocit, že by si civilizace, které panovaly v době, kdy naši předci skákali po stromech, zasloužily až takový výsměch. Ti, co znají pouze trojského koně, si přijdou na své, ale těžko pochopí, co je vtipného na střílení po želvách. Hrdina Těpic je nemastný a neslaný a to samé se dá říct o jeho sekundantech. Nicméně je tu plno povedených momentů a pratchettovských hlášek, a tak nemám v úmyslu Pyramidy odsoudit úplně.... celý text