BeyondHorizon přečtené 354

Ostře sledované vlaky 1965, Bohumil Hrabal

Film jsem tedy ještě neviděla, proto nemůžu porovnávat a kritizovat knihu, jak to tady dělají všichni ostatní. Dle mého názoru to je velmi pěkně a zajímavě napsaná kniha. Je to skoro tak trochu proud vědomí, myšlenky hlavní postavy jsou tady a pak zase tamhle, najednou si vzpomene na něco v minulosti skrz nějakou asociaci, potom jsme zase v přítomnosti a sledujeme lidi okolo. Je to styl, který nevyhovuje mnoha lidem. Příběh je vlastně velmi jednoduchý a krátký, skoro taková povídka. To ale knize rozhodně neubírá, popis postav je velmi dobře zvládnutý, jen je třeba se trochu zamyslet, vše není řečeno na rovinu. A ta poslední věta... vyjadřuje všechno. Musela jsem se smát. Edit: Tak jsem film zhlédla a naprosto nechápu, v čem předčil svoji předlohu. Byl pěkně zpracovaný, ale vynechal několik důležitých scén. Hlavně konec mě dost zklamal, protože tam bylo velmi důležité duševní rozpolcení Miloše při potyčce s Němcem. Celkově to bylo odlehčeno a pojato spíše komicky. Pro mě jednoznačně vyhrává kniha.... celý text

Utrpení mladého Werthera 2008, Johann Wolfgang Goethe

Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh. Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat. Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Nemohu se rozhodnout, zda se mi kniha vlastně líbila, nebo ne. Četla se velmi snadno, jazyk není nijak složitý a přesto se vyskytuje mnoho romantických a poetických popisů. Příběh vypráví o vysokoškolákovi, který tak nějak zcela nezapadá do okolní společnosti. Možná ne přímo tím, co (ne)dělá, ale svým způsobem myšlení. Prožíváme s ním jeho každodenní obyčejný život a hlavně se dozvídáme o jeho vztahu s několika lidmi, kteří v jeho životě zanechali velkou stopu, a o osudech těchto lidí. Kniha je hlavně o emocích a složitých vnitřních pochodech člověka, které ne vždy chápeme a někdy ani nemůžeme chápat. Každý člověk, kterého Tóru poznal, byl jiný a každý přemýšlel jinak. Někteří své pocity chápali a dokázali je přesně vyjádřit a někteří ne. Kniha je protkaná dlouhými a duchaplnými dialogy, které doplňuje popis prostředí, které postavy zrovna obklopuje. Všechny postavy jsou naprosto odlišné, ale přesto je jedno spojuje - každá si v sobě nosí své temno. Když o knize takto píšu, nezdá se mi vůbec špatná, ale bohužel při čtení jsem balancovala na hranici nudy. Nevadí mi číst o obyčejném každodenním životě, ale bohužel mě moc nezajímalo, co se postavám děje a přiznám se, že jsem jim často nerozuměla. Dynamiku Tórových vztahů jsem na konci knihy už vůbec nechápala. Je nutné se s každým vyspat? Celá kniha je protkaná osamělostí, všudypřítomným smutkem a depresí a to i ve šťastných chvílích, protože můžeme vycítit, že to asi nedopadne dobře. Přesto mi chyběl nějaký smysl, který bych na konci cítila. Nějaká pointa, nějaký závěr. Něco, čím by se na mně kniha podepsala. Zůstalo ve mně jen jakési prázdno. A ne v tom dobrém "tohle mě dostalo a musím se nad tím zamyslet" smyslu.... celý text

Umělecké styly, školy a hnutí 2002, Amy Dempsey

Pro úvod do avantgardního umění a rychlý přehled moderních stylů je to super kniha. Nezachází do detailů, stručně předloží hlavní myšlenku směru či hnutí a pak je to vlastně jen výčet umělců, kteří k nim patří. Další průzkum už je na vás.... celý text

Hordubal 1939, Karel Čapek

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Žalář nejtemnější 1916, Ivan Olbracht (p)

Mistr a Markétka 1990, Michail Bulgakov

Mistra a Markétku jsem přečetla podruhé a nyní můžu s jistotou říci, že se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších knih. Nejvíce na knize se mi bezesporu líbil styl psaní - dramatický, popisný a přitom lehký na čtení a s dávkou ironie, která se tváří nenápadně, ale přitom vás celou knihou provází. Líbilo se mi komické absurdno samotného děje a zdánlivě neexistující pointa příběhu. V knize na nás vyskakují jména ze všech stran a později se vrací, tudíž je potřeba vnímat a pamatovat si je, pokud se v dění nechceme zaplést a ztratit se v něm jako tamní obyvatelé Moskvy. A jako by zamotané klubko hlavního příběhu nestačilo, některé kapitoly jsou věnovány zcela jinému příběhu o Pilátovi Pontském, který však s hlavním úzce souvisí, tudíž tu máme také román v románu. V díle se najde mnoho symbolů (zejména biblických) a intertextovosti (odkazy na jiná díla), tudíž věřím, že dílo nestačí přečíst jen jednou, aby člověk na vše přišel. Naopak lze knihu přečíst víckrát a pokaždé v ní najít něco nového. Dle mého názoru knihu lze číst jen povrchově, jelikož hlavní děj mi přijde dostatečně zábavný, avšak příběh jde mnohem více do hloubky, pokud se v něm snažíme najít smysl. Přestože mě bavila snad každá strana tohoto románu, trvalo mi dlouhou dobu ho přečíst, přece jen jde o složitější dílo a vyžaduje neustálou pozornost. Doporučuji přečíst si vydání z roku 2016 (Rybka Publishers), které má velké množství ilustrací od Borise Jirků. Jeho znepokojující malby neskutečně dokreslují atmosféru příběhu a jsou velmi originálně a kreativně zpracované.... celý text

Cizinec 2015, Albert Camus

Malý život 2017, Hanya Yanagihara

Kniha, na kterou jen tak nezapomenu. Vlastně na ni nejspíš nikdy nezapomenu. Podle anotace jsem čekala něco úplně jiného, a tak se splnil autorčin záměr a byla jsem překvapená. Hodně. Nevím moc, co říct, protože moje vyjadřovací schopnosti by nikdy nedokázaly popsat, co pro mě tahle kniha znamená. Řekla bych jen, že je lepší do toho jít naslepo a nepřipravený. I když na to, co se v knize odehrává, vás nic doopravdy připravit nedokáže.... celý text

Autoškola 2018 2018, Václav Minář

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

Docela mě překvapilo, kolik toho filmy na konci vynechaly. Je to pochopitelné a asi se mi to tak líbí víc, ale boj o Kraj bych teda chtěla vidět. Jako první mě zarazilo, jak rychle vlastně příběh v tomto dílu skončil, snad ani ne v polovině knížky. To mě lehce zklamalo, protože jsem chtěla víc, ale asi už to bylo zbytečné natahovat. Pak mě zase překvapilo pokračování příběhu po svržení Saurona, které nebylo zrovna krátké. Čekala jsem jen nějaké zakončení s tím, že Frodo odjel s elfy na Západ, což v prodloužené verzi filmu bylo také. Že se ale nejdřív vedlo povstání v kraji proti zbývajícím "darebákům", to mi nějak uniklo. A pobavilo mě to. Tolkien nám zkrátka dal skvělé a úplné zakončení. Nemluvě o všech těch dodatcích, které následovaly. A když už o nich píšu, je naprosto neuvěřitelné, do jakého detailu to Tolkien všechno vymyslel. Po kompletní historii s daty, různými kalendáři, rodokmeny, po vymyšlené jazyky a písma, ke kterým měl dokonce i jazykovědné vysvětlení... Pán prstenů je zkrátka geniální dílo.... celý text

Dvě věže 2006, J. R. R. Tolkien

Z trilogie nejspíš můj nejoblíbenější díl, jelikož jsme právě uprostřed příběhu. Pomalý začátek se už rozběhl, ale ještě nejsme u konce. Líbí se mi, že je kniha ostře rozdělena na 2 části, protože konstantně neskáčeme mezi různými částmi příběhu, a pak nemusím po každém cliffhangeru na konci kapitoly netrpělivě čekat, až se zase vrátíme k určitým postavám, jak je to obvyklé u dnešních knih.... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Abych byla upřímná, tohle bylo pro mě docela zklamání. Obecně si zachovávám odstup od populárních knih, protože vím, jak to končí, ale tentokrát jsem tomu dala šanci. Název samotný mě zaujal. Řekla bych, že je kniha populární hlavně proto, že je napsána pro ty z nás, kteří se k Charliemu dokáží přirovnat. I když se kousek po kousku měním, pořád jsem z větší části velmi pasivní a nekonfliktní člověk, který je radši sám a myslím, že jím taky zůstanu. Tato kniha má být pozitivním vlivem a ukázat, že přece jen je lepší se do toho života trochu zapojovat. To je hezké a já naprosto chápu o co se autor snaží, ale to provedení a styl psaní je otřesný. Za prvé, ten cringe, jakým jsou dialogy i monology, je téměř nesnesitelný. Já vím, že to má být melancholické a někdy i naschvál klišé, ale jak je to podané... to mi prostě fakt nevyhovuje. Působí to na mě moc jednoduše. Za druhé, tahle kniha je neuvěřitelně nudná. I scény, které by mohly být poměrně zajímavé, ve mně nic nevyvolaly. Žádné emoce. Přiznávám se, že mi možná některé věci unikly, jelikož jsem poslouchala anglický audiobook a to ještě s velkými pauzami, ale myslím, že moje zvýšená pozornost by hodnocení knihy nezvýšila. Spíš naopak. Chtěla jsem dát nižší hodnocení, ale konec knihy, který byl rozhodně nečekaný a zpráva, kterou nese a některé myšlenky si zaslouží alespoň tohle.... celý text

Velký Gatsby 2012, Francis Scott Fitzgerald

Kniha je psaná velmi čtivě, ale obsahově mě velmi nudila. Vůbec jsem se příběhu nechytla a nezajímalo mě, co se postavám děje. Kromě Nicka, vypravěče, mi nikdo sympatický nebyl. Ke konci už to bylo lepší a samotný konec mi přišel příhodný, ale celkově mě to nenadchlo a vracet se nejspíš nebudu. Jen mi vrtá hlavou, co je na této knize tak skvělého, že jde o jednu z těch knih, kterou by každý za svůj život měl alespoň jednou přečíst.... celý text

Společenstvo Prstenu 2006, J. R. R. Tolkien

První, co mě překvapilo, je jak moc se Tolkienův styl psaní oproti Hobitovi změnil. Hobita jsem přečetla skoro hned, byl psán takovým lehčím a pohádkovým způsobem a neměl moc detailů, které bych uvítala. Oproti němu Pán Prstenů vás svými detaily převálcuje. Nestěžuji si, jen mi trvalo nepřirozeně dlouho knihu přečíst, protože Tolkien popisoval snad každý lísteček na stromě. Toť ke stylu psaní, který asi nebude vyhovovat všem. K příběhu samotnému můžu jen říct, že mě naprosto pohltil. Je neuvěřitelné, jak živý svět dokázal Tolkien vytvořit. Doporučuji všem číst jeho knihy tak, jak to dělám já. Najděte si klidný kout, udělejte si pohodlí a pusťte si soundtrack z filmů. Úžasný zážitek.... celý text

Dvůr mrazu a hvězd 2018, Sarah J. Maas
ztráta času

Nechápu, proč tohle existuje. A proč jsem si to okamžitě jako fanatik koupila. Věděla jsem, že tohle bude jen takový bonusek mezi třetím a čtvrtým dílem, ale že to bude naprosto o ničem, když to má přes 200 stránek, to jsem opravdu nečekala. Jediné, co jsem z příběhu vymáčkla je, že se něco opravdu hodně pokazilo s Nestou. Za přečtení stojí opravdu jen ukázka (opakuji ukázka!) ze čtvrtého dílu, který si nekoupím a nejspíš ani nepřečtu. Tímhle u mě Sarah J. Maas končí. Nedoporučuji kupovat ani číst, je to zbytečná ztráta peněz a času.... celý text

Uvnitř mé hlavy 2016, Francesca Zappia

Potenciál to mělo. Bohužel ale zůstal nevyužitý a kniha se stočila do směru, který je pro YA novely bohužel tak typický. Autorka se snažila o nějakou napínavou mystery zápletku, která se jí ovšem vůbec nezdařila. Byla dost nereálná a taková puberťácky naivní. Nezajímala mě, nudila mě a přišlo mi, že tam byla jen tak aby se neřeklo. Bylo to celé hrozně předvídatelné a primitivní. Postavy, kromě hlavních dvou, byly nezajímavé, nedůležité a pouze zaplňovaly prostor v knize. Miles byl na můj vkus až moc typický drsňáček typu "všichni ve škole, včetně učitelů, se ho báli". Samozřejmě má ale zlaté srdce, stačí jen přihodit nějakou tu smutnou minulost a všechno mu omluvíme. Ohledně Alexiny mentální poruchy, schizofrenie, která je důležitým článkem příběhu... Čekala jsem naprostou pohromu, protože mnoho autorů si o tom nevyhledá dost informací a přidají to jen aby svoji knihu trochu okořenili a aby se lépe prodávala (protože tohle téma je přece pokrokové). V tomto případě, ač si nemyslím, že autorka odvedla dobrou práci, to nebylo tak hrozné. Autorka to až tak nehrotila. Uznávám, že to mohlo být mnohem, mnohem horší. Celkově, i když jsem knihu jen zkritizovala, bavila mě dost na to, abych ji dočetla. Nebo spíše doposlouchala. Pustila jsem si anglický audiobook, který doporučuji. Dávám velké plusko za obálku, ta se fakt povedla a zaujme na první pohled.... celý text

Proměna a jiné povídky 2009, Franz Kafka

Kafka má velice zajímavý a, troufám si říct, originální styl psaní. Ačkoliv povětšinou naprosto nechápu, co se mi svými texty snaží sdělit, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem naprosto očarována tím, co se mi děje před očima. V hlavě mi vyvstanou obrazy toho, co se právě v povídce děje a že je to pěkně surrealistické podivno. Hlavně Proměna. Nejvíce se mi líbily náhodné výjevy (hádám) ze života, jež jsou nazvány Rozjímání. Líbí se mi, že můžeme vidět jak Kafka vnímá svět. Moje bezkonkurenčně nejoblíbenější povídka je Ti, kdo běží kolem. Poprvé jsem ji četla velmi brzo ráno v tramvaji na cestě do školy, měla jsem pochopitelně velmi špatnou náladu, ale tato povídka mi ji tak zvedla, že jsem se i nahlas zasmála. Je to zvláštní, působí to na mě komicky i smutně zároveň a přitom na mě ztěžka dosedá jakási melancholie. Těžko se to vysvětluje, stejně jako Kafkovy povídky. Pokud to sami necítíte, tak to tam nenajdete.... celý text

Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky 2006, J. R. R. Tolkien

Velmi krásně napsaná kniha, která se neomezuje na věk čtenáře. Já bych ji mohla číst v kterémkoliv věku. A taky že budu. Sledujeme jedno velké dobrodružství malého hobita a jeho nesourodých společníků - Gandalfa a trpaslíků. Na cestě Bilbo objevuje schopnosti, o kterých nikdy nevěděl, že je má. Zažívá jak šťastné, tak i hrůzné okamžiky. Jak už jsem zmiňovala, moc se mi líbí, jak je kniha napsaná. Trudoš (v komentech pode mnou) přesně popsal, co chci popsat i já - stylistika je lehká a hravá (například jména trpaslíků a i strastiplné situace jsou vyprávěny spíše komicky), což mi vyhovuje a je to takové zlaté. Každý si z toho může vzít, co chce. Může to být pouze krásná pohádka nebo Bilbova cesta může reprezentovat životní cestu, která nás vede přes překážky a na jejím konci jsme někým naprosto jiným, než na začátku. Svět je do nejmenšího detailu vyvedený, že ani nepotřebuji krásné ilustrace Alana Lee, abych si ho představila a to ho Tolkien dokázal popsat v několika větách. Vlastně je kniha na můj vkus příliš krátká a potřebovala bych více detailů. Nerada se loučím s takto vyvedeným světem. Ale pořád ještě na mě čeká Pán Prstenů.... celý text