BeyondHorizon přečtené 354

Kdo chytá v žitě 1996, J. D. Salinger (p)
ztráta času

Pro mě naprostá ztráta času. Jde o neuvěřitelně nudnou novelu, která zeje tak specifickou prázdnotou, že se mi zdá, že to může být vlastní snad jen americké literatuře (podobně jako Velký Gatsby). Celý děj se odehrává v rámci několika dní, kdy sledujeme mladíka, který se tak nějak plouhá životem. Právě ho vyrazili ze školy a neví co by kde by, tak se potlouká po vyprázdněném New Yorku, ubytuje se v pochybném hotelu, vymetá pochybné bary a interaguje s (pochybnými) lidmi. Snaží se zahnat samotu, tak si domlouvá schůzky, které ho pak vlastně ani nezajímají. Jen utrácí peníze a nemá žádný cíl. Všichni ho serou. Všechno je na hovno a ať všichni táhnou někam a nechaj ho na pokoji. A to je vlastně vše, o čem tahle kniha je. V komentářích, které tuto knihu vychvalují, často vídám názor, že síla této knihy spočívá právě v tom, jak skvěle zachytila tento teenagerský angst a nihilismus a že kousek Holdena je přeci jen v nás všech. Nevím teda jak vy, ale já s Holdenem nedokázala moc sympatizovat. Pokud má někdo takhle moc prázdný vnitřní život, tak je mi to upřímně líto a doufám, že se to zlepší. Souhlasím, že nihilismus a angst zde byl zachycen výborně. Kniha nastavuje pomyslné zrcadlo a projektuje ven negativní energii, která nejspíš rezonovala s většinou čtenářstva. Budiž, záměr chápu, nicméně se mnou to vůbec nekomunikovalo. Minulo se to účinkem, s Holdenem jsem nedokázala najít společnou řeč. Možná, kdybych se vrátila do té mentality, ve které jsem byla na střední... Styl psaní byl super a charakterizoval Holdena dost dobře, možná až moc dobře... Vzniklo kvůli tomu něco, co pro mě bylo na hranici čitelnosti kvůli nudě. Četla jsem to snad měsíc, musela jsem se do toho extrémně nutit. Knihu si interpretuji tak, že je to prostě o životě mladého člověka, jak se srovnává s realitou života ve společnosti, nechutenství, nemožnosti se vymanit z okovů a nedostatečné síly k tomu změnit svoji životní dráhu. Nevyřešené psychické problémy, sebedestrukce. Odtrženost od okolí, nemoct navázat s nikým upřímný vztah a dosáhnout porozumění (jediný pozitivní vztah měl Holden se sestrou a jeho fascinace jejím vzhledem mi přišla... zvláštní). Jenže toto přišlo pouze v několika posledních kapitolách. Na to, aby se toto dílo nazývalo KLASIKOU mi toto přijde neuvěřitelně málo... A to je můj největší problém s touto knihou, že je tak převychvalovaná, dle mého názoru nezaslouženě. Proto také dávám takové kontrariánské hodnocení. Opravdu by mě zajímalo, co lidi tolik fascinuje na této knize, že je populární dodnes a je neustále zařazovaná do povinné školní četby. Nechce se mi věřit, že to je opravdu jen tím, že se někteří s Holdenem ztotožňují. To by bylo fakt deprimující. Bez legrace. :)... celý text

Zvěsti z temné věže 2022, Kjóka Izumi

Tak tohle mě hodně bavilo! Taková trochu duchařina, kde jsou ale duchové extrémně sympatičtí a fandíte jim. Začátek byl opravdu skvělý a zábavný, jak se princezny předháněly ve svých darech, z toho mi smíchy málem upadla hlava! Jenže pak se hra vydala směrem, který se mi zamlouval o dost méně, zvrhlo se to tak trochu v romanťárnu, klasická láska na první pohled, ale v celkem netradičním zpracování. Muselo být velice zajímavé vidět hru naživo, velká škoda, že toho se já pravděpodobně nikdy nedočkám. Doufám, že do budoucna se přeloží více Izumiho děl, myslím, že má hodně co nabídnout.... celý text

Mnich z hory Kója 2007, Kjóka Izumi

Perfektní japonská duchařina s tradičními japonskými motivy, ale (pro mě) netradičním zpracováním. Příběh je rámcový, mnich vypráví spolucestovateli příběh své hrůzostrašné cesty zakončené krásným, byť o nic méně nebezpečným setkáním s pěknou ženou. Motiv této ženy mě zaujal nejvíce, jelikož to není něco, na co bych narážela každý den. V našem západním světě existuje zažitý koncept "femme fatale", krásné, elegantní, ale nebezpečné ženy, která si jde za svým a vždy dostane to, co chce. Žena v tomto příběhu je tomuto konceptu v mnohém blízká, je mladá, nádherná, svůdná, dostupná (stará se o své stavení sama), očividně má magické schopnosti a jak se pak dozvídáme, umí být životu nebezpečná. Liší se však jednou věcí, svou (mateřskou) láskou. Stará se o svého postiženého "manžela", ke kterému se chová spíše jako k bratrovi s velkou jemností a trpělivostí. Také k cestujícímu mnichu je velice laskavá a přívětivá. Její smrtonosnost je skrytá, člověk si jí všimne až když je už moc pozdě. Má tedy v sobě jakousi dualitu milující matky a vražedné milovnice. Takový pohled na ženu v Izumiho dílech mi přijde zajímavý. Samotná strastiplná cesta byla skvělá, opravdu jsem chvílemi pociťovala fyzické zhnusení. Zejména když přišlo na les plný pijavic, to byl opravdu surreální zážitek. Hadi přehrazující cestu také utvářeli zajímavý mystický a symbolický obrázek. Celkově atmosféra mystična a tajemna byla velice hutná, těžko se to popisuje. Jediné, co se mi na knize nelíbilo je grafické zpracování... Obálka ani ilustrace mi nic neříkají a vůbec mi k příběhu nezapadaly. Doufám, že někdy v budoucnu bude 2. vydání s odpovídající grafickou úpravou, mnoho by to knize dodalo, jelikož jde z velké části o obrazotvorné dílo.... celý text

Ledový zámek 1975, Tarjei Vesaas

Páni.. Já nevím, jak slovy popsat pocity, které ve mně tohle dílo vyvolalo. Je to tak jemné, protkané ledovými pavučinkami melancholie, smutku a vyrovnávání... Jakožto ženu, kterou přitahují ženy, mě toto velmi zasáhlo. V počínajícím vztahu Unn a Siss vidím zárodky mladé lásky, velkou nejistotu, rozpačitost a přesto touhu se sblížit a v knize je to vše vylíčeno takovým snovým, magickým způsobem, což je přesně tak, jak to sama vnímám (fascinuje mě, že toto byl schopen zachytit mužský spisovatel). Zmatení a strach z takových pocitů je obrovský, proto následující rozhodnutí Unn vydat se do ledového paláce dává smysl. Raději uteče, než aby byla konfrontována s následky svých činů a citů. Raději se uzavře sama do sebe, nechá vše zamrznout, umřít a uhnít. Možnost odmítnutí a ztráty jediné spřízněné duše je možná stejně děsivá jako přijetí a opětování. Tak jako tak, nic netrvá věčně a vše se nakonec ztratí v proudu času stejně jako roztátý led na jaře. Jednu to zahubilo, druhá dokázala jít dál. To je pouze mé čtení a má interpretace příběhu, který má mnoho rovin a lze ho vykládat mnoha různými způsoby. Malá vsuvka: Tohle dílo mi ukázalo, jak moc se vlastně sami projektujeme do děl ostatních a jak velká část interpretace spočívá na osobních zkušenstech a pocitech čtenáře. I to, že nám třeba daná kniha nic nedala a nekomunikovala s námi vypovídá o tom, jací jsme. Samotný motiv umrtí blízkého člověka a vyrovnávání se s tím je tady ústřední téma a opět něco, co se mnou rezonovalo. Každý se s tím vyrovnává jinak a žádný způsob není správný ani špatný. Dokud si však daného člověka nosíme v srdci a občas na něj zavzpomínáme, bude přežívat v našich vzpomínkách... Tato kniha se prezentuje jako dětská, avšak pojednává o těch nejtěžších lidských tématech a to s takovou grácií, kterou vídám jen vzácně. Filmu jsem se trochu obávala, jak se s tak poetickou knihou popere, ale opravdu se věrně držel předlohy a dokázal do malé míry vyvolat pocit, který jsem si odnesla z této knihy, tudíž ho považuji za úspěch. Nicméně knižní předloha je vskutku nepřekonatelná, jak už to bývá. Určitě to bylo alespoň určitým rozšířením, zejména představ o ledovém paláci, který je vskutku majestátní, krásný a hrozivý zároveň.... celý text

Autofikce 2010, Hitomi Kanehara

Hodně drsné a nihilistické. Nebo možná absurdní. Je fascinující číst různé perspektivy, různé pohledy na svět a vztahy... Život pro každého (ne)znamená něco jiného a každý ho (ne)prožívá jinak. A někdo ho prožívá možná až moc. Naše protagonistka je zmítaná emocemi, pravděpodobně trpí hraniční poruchou osobnosti, bipolární poruchou či OCD a zdá se, že to jí diktuje celý její život. Vystavuje se velice nebezpečným a sebedestruktivním situacím, jednu vteřinu je na vrcholu štěstí, v druhé na dně příkopu, všechno je to horská dráha na speedu. Občas jsem ji litovala, občas jsem sympatizovala, ale většinou jsem jen nevěřícně koukala. Taková míra overthinkingu, to je snad umění! S těmi katastrofickými scénáři to chápu, ale kufr mě docela dostal. OCD je zlo. Styl psaní byl naprosto fantastický, člověk se opravdu dostal do hlavy Rin, její charakteristika byla skvělá. Jelikož je to člověk zmítaný mnoha psychickými problémy a pochybnými přístupy k některým věcem, byl to značně nepříjemný zážitek, jak mohou dosvědčit některé komentáře. Některé pasáže však byly tak absurdní (konverzace s určitou částí těla), že jsem se nemohla přestat smát. Ono to ve výsledku ani nebylo v kontextu vtipné, ale když jste na vrcholu zoufalství, humor je občas to jediné, co vás dokáže uzemnit. Celkově nedokážu moc popsat, proč se mi tato kniha tolik líbila, ale s Rin jsem si dost sedla. Myslím si, že bychom si dost rozuměly, i když bych se s ní v reálném životě potkat zřejmě nechtěla. :)... celý text

Tvář toho druhého 1981, Kóbó Abe

Hodně zvláštní enigma, tato kniha. Četla jsem ji extrémně dlouho, přestože mě dost zajímal jak děj, tak myšlenky, ale prostě jsem se nedokázala začíst. Musela jsem si to dávkovat velmi pomalu a i s recenzí této knihy jsem čekala dosti dlouho. Vlastně stále moc nevím, co si o této knize myslet. Ze začátku protagonista vzbuzuje sympatie, jelikož prodělal hrůzostrašnou nehodu, kvůli které přišel o obličej, který, jak postupně zjišťuje, je jeho vstupenka do společnosti. Lze člověka bez tváře ještě stále považovat za člověka? A nemusí jít pouze o obličej, ale třeba i končetiny a jakékoliv jiné zmrzačení. Když člověk ztratí nějaký rys, který mají většinou všichni, proč se k němu najednou začneme chovat jinak? Jednak mi to připomíná vojáky, kteří se často vrací s hrůzostrašnými zraněními a často upadají do beznadějné deprese právě ti, co přišli o obličej. Nebo mi to připomíná historku o muži, který chtěl spáchat sebevraždu. Dal si hlaveň pistole do úst, ale nevychytal správný úhel a podařilo se mu jen ustřelit si obličej, když to tak ošklivě řeknu. Běhal pak od dvěří ke dveřím a hledal pomoc, ale všichni se ho lekli a reagovali na něj jako na příšeru. Nějakou chvíli trvalo, než mu konečně někdo pomohl a v tu dobu musel ztratit i tu víru v lidstvo, kterou už neměl. Toto je anekdota, na kterou jsem narazila na internetu a tudíž o pravosti můžeme pouze spekulovat, ale mně se zdá uvěřitelná. Hned jsem si vzpomněla na našeho vědce v této knize a jeho úvahy. Musí se srovnat s tím, o co přišel, a jako metodu volí vytvoření přesně toho, co ztratil. Tváře. Provádí sociální experimenty, filosofuje nad tím, že vlastně každý člověk nosí masku, jen ta jeho je upřímná tím, že je to skutečně fyzická maska a ne jen každodenní přetvářka. Užívá si naprosté volnosti toho, že se nyní může stát přesně tím, kým chce být. Jenže pak zjišťuje, že svoji personu si nevytváří on, ale maska si začíná žít vlastním životem a začne ovládat jeho. A pak řeší dilema toho, jak s touto dichotomií naložit. Uprostřed všeho se nachází jeho manželka (my), které jsou adresovány všechny jeho zápisky. Všímala jsem si, že postupně jsem k protagonistovi tím víc ztrácela sympatie, čím víc se začala vynořovat jeho pravá nátura. Řešil neustále jen sám sebe, rozpitvával své nitro a to je zcela pochopitelné, v jeho situaci. Já nevím, co bych dělala, kdybych tako přišla o obličej. Ale že udělal sociální experiment i ze své manželky a využíval ji jen k zaléčení vlastního pošramoceného ega bez ohledu na její pocity, to už moc omluvitelné nebylo. A ty jeho úvahy, jak si všechno postupně uvědomoval, různé mini zápletky, které se zaplétaly a rozplétaly jen v jeho hlavě... Dokonalé. Bylo to velice těžké čtení, ne že ne, ale člověku to může nabídnout ohromného materiálu k zamyšlení. Jak často se zamýšlíte nad možností, že kdykoliv se vám může stát něco, kvůli čemu budete následně vyloučení ze společnosti? A jak reagujete, když vidíte někoho s postižením? A proč vlastně vnímáme zmrzačené lidi tak, jak je vnímáme? Proč nad těmito tématy často ani nechceme přemýšlet a zabývat se tím? A to pouze brouzdáme po povrchu, kniha toho může nabídnout mnohem víc.... celý text

Nebe 2023, Mieko Kawakami

Na knihu jsem se těšila, jelikož jsem slyšela velice pozitivní ohlasy. Bohužel musím říct, že jsem byla celkem zklamaná. Kniha je vlastně dosti zvláštně napsaná - působí dost prázdně a odosobněně, ač jsem z toho zároveň cítila, že se autorka snaží vyvolat emoce, ale prostě to tam nebylo. Postavy mi byly celkem nesympatické, nedokázala jsem se vžít do jejich situace, přestože jsem ve škole byla dost podobným podivínem. Šikana byla extrémně vyhrocená, což nebylo nutně příliš hyperbolizované, protože v Japonsku to je opravdu velký problém, ale jen to přispělo k odosobnění a vzdáleností postav od čtenáře, alespoň v mém případě. Všechno to působilo dosti podivně a nereálně, což možná mohlo vykreslit způsob, jakým se od událostí distancovali protagonisti. Výsledkem ale bylo spíš, že mě vůbec nezajímalo, co se děje a jen jsem cynicky sledovala plynutí děje a dysfunkční vztahy mezi postavamy mě nechávaly chladnou. Občasné filosofování bylo velice vítané, ale jak to podávaly ty postavy... působilo to naivně, nedotaženě, nuceně a někdy to bylo vystrojené tak, že to nemohlo vyjít z úst 14letého školáka. Asi chápu, o co autorce šlo, ale lítalo to všude možně a naprosto se to míjelo s účinkem. Bylo to dosti ploché, schematické a nešlo to do hloubky, ačkoliv jsme se nacházeli často v hlavě postav. Vlastně ani sama nevím, co jsem od knihy očekávala. Dojemný příběh, na který nezapomenu? Existenční krizi z krutosti světa? Nevím, každopadné vidím, čím chce kniha hrozně moc být, ale nedaří se jí to. Vracet se už asi nebudu, za mě je to spíše slabší počin, který se snaží být něčím víc, než čím je. Upozornění na závažnost šikany je určitě plusem, ale to je dáno samotným tématem, což nestačí na to, abych toto považovala za dobrou knihu.... celý text

Kotowaza: Japonská přísloví 2021, Alice Kraemerová

Moc pěkně graficky zpracovaná knížečka. Některá přísloví byla zajímavá, některá vtipná, některá opravdu zvláštní a některá byla skoro doslova stejná jako ty, co máme tady. Přece jen některá moudra existují v každé společnosti a najdou se společné body, i když se některým japonská kultura může jevit jako úplně jiný svět. Oceňuji, že byla uvedena i původní japonská znění pro ty, co japonsky umí a mohli si to porovnat s překlady, které jsou přece jen častěji volné interpretace originálu. Výběr několika kousků, co mě pobavily: "Dobytčí moč a názory rodičů, ač dlouhé, nemají valného účinku." "Sousedova chudoba chutná jako dobře propečená kachnička." "Jíš-li jed, vyliž i talíř."... celý text

Matka 2018, Karel Čapek

Drsné. Dlouho jsem odkládala psaní recenze na tuto knihu, protože jsem nezvládala zformulovat své pocity z tohoto díla a stále to moc nedokážu. Ač jsem žena, mateřství mi je velmi vzdálený a děsivý koncept a možná o to více překvapivě mě tato kniha zasáhla. Ocitnout se v kůži matky, která postupně přichází o všechny své syny, kteří se dobrovolně vydávají na smrt pro rádoby vznešené motivy, které jsou pro ně důležitější než cokoliv jiného, nemohouce jim to rozmluvit, zachránit je... Muset být svědkem smrti všech svých milovaných, kteří byli to jediné, na čem v životě záleželo... Každý, kdo v životě přišel o někoho blízkého chápe tu bolest, ale v takové kvantitě a za takových okolností je to přece jen nepředstavitelné. Velice těžké, ale důležité dílo. Ukazuje pohled na válku z úhlu, na který jsem v literárním světě a v médiích obecně skoro nenarazila. Pohled matky bezmocně přihlížející, jak se jí synové dobrovolně vrhají vstříc zkáze a nakonec úplná, kompletní rezignace... Velmi silné.... celý text

Soukromá záležitost 2010, Kenzaburó Óe

Drsné, naturalistické, syrové. Óe se tu rozhodně za ničím neschovává, protagonista této knihy je tak nesympatický, jak jen může být a přitom je to úplně obyčejný týpek, kterého každý den míjíme cestou do práce. Vede svůj soukromý boj, který lidi v okolí vůbec nezajímá, každý má své problémy, je to jeho soukromá záležitost. A tato záležitost je dost nevšední (ač je to něco, co se děje běžně), opravdu nevidím v knihách často, že by se objevovalo téma postiženého dítěte a už vůbec ne polemiku, jestli je morálně správné ho nechat zemřít. Óe zde otvírá Pandořinu skříňku, nemilosrdně vytahuje tabu, na jehož diskuzi nikdo není připravený a už vůbec ne japonská společnost 60. let. Už jen za originalitu námětu dávám 4*, opravdu to mělo velký potenciál, ale tak nějak se to utopilo v litrech alkoholu, zdlouhavého sexu a "běžných" životních událostí. Žádná z postav mě nezaujala, jediný, kdo má něco, co by připomínalo character development je protagonista Vrabčák (a to jenom kvůli konci), jeho manželka je zredukována na inkubátor "monstra", Himiko je manic pixie dream girl, idealizovaná podoba ženy rovnající se snu, která existuje jen aby zažehnala všechny mužovy strasti a namastila mu jeho pošramocené ego. Ostatní mužské a ženské postavy ani nestojí za řeč, protože nebyly moc důležité. Jde spíše o komorní, soukromou záležitost. Díváme se na svět očima Vrabčáka a teda řeknu vám, mně se nelíbí, co vidím. !!!SPOILER!!! (náznakový) Konec byl předvídatelný a pochopitelný, jinak to snad ani skončit nemohlo, pokud Óe nechtěl spáchat společenskou sebevraždu. Také šlo spíše o jeho pokus se vyrovnat se stejnou věcí a čert to vem, aby si nedal žádnou naději na budoucnost. Nicméně, neuchvátilo mě to. Kniha je to dobrá, s tématem, které otvírá velmi důležitou diskuzi a konec. Je dobré si to přečíst, ale jednou to stačí.... celý text

Zločin a trest 2022, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Tak jsem se konečně dostala k Dostojevskému, donekonečna vychvalovanému autorovi a právem. Čekala jsem velice hutný a těžko přístupný text poplatný své době, což by mě vůbec neodradilo, ale tato kniha předčila veškerá má očekávání. Je to neuvěřitelně čtivě napsané, snad i více jak současná literatura, a ač je příběh v podstatě velmi jednoduchý a stojí na místě, těch 600 stran jsem jen hltala a nevadilo by mi, kdyby byla kniha i delší, ale takto je to akorát. Psychologie postav zde stojí samozřejmě na prvním místě, o tom celá tato kniha je, ale nebudu se rozepisovat, to zde už mnohem lépe popsali ostatní... Zkrátka je to mistrovské dílo. Vůbec mě nepřekvapuje, že Dostojevskij měl a stále má takový výrazný vliv na (nejen) literaturu. Každá postava je velmi dobře vykreslená, samozřejmě Raskolnikov je zde hlavní hvězdou a jeho vnitřní muka mě dost bavilo pozorovat. Je to opravdu zvláštní týpeček a ani po dočtení knihy mu stále úplně nerozumím a to je v pořádku. Jeho mentální souboje s Porfirijem považuji za vrchol této knihy, ale zajímavých momentů bylo opravdu dost. Ženské postavy taky měly své vlastní osobnosti a zastávaly v příběhu důležité role, zejména Avdoťja mě velmi zaujala. Pokud bych se měla pokusit najít něco, co vytknout, týkalo by se to vztahu Rodiona a Soni. Jejich sblížení mi přišlo až moc rychlé, nečekané a nepravděpodobné. Ale budiž, postavy zastávají také symbolickou a metaforickou funkci, tudíž to přijímám. Razumichin je další postava, kterou jsem si oblíbila. Trochu naivní, ale chytrý dobrák a Raskolnikovův jediný přítel, který ho vždy vytáhne ze šlamastyky. Takového kamaráda by si přál každý a Raskolnikov má na takové lidi jenom štěstí. O to horší se v kontrastu s nimi jeví jeho povaha a činy. O této knize by se dalo povídat hodiny. Rozhodně to nebude poslední dílko, které si od Dostojevského přečtu, jako vstupní bod je to perfektní a doporučuji ostatním prvočtenářům. Ještě poznámka k vydání od Rybky, 2022 - nepřestávejte vydávat klasiky v takovém formátu, prosím. S ilustracemi je to naprosto nádherný prožitek a já potřebuji víc. Děkuji.... celý text

Deník bláznivého starce 1998, Džuničiró Tanizaki

Kdysi jsem u jiné knihy, která se také celá týkala stáří napsala, že je to málo diskutované téma, které bych v knihách ráda viděla častěji. A je tomu stále tak, jenže u Deníku bláznivého starce mi došlo, že mě žalostně nebaví číst realistickou zpověď starého prostopášníka. Melancholie II., na kterou jsem na začátku odkazovala, mě velice zaujala stylem psaní, které se rovnalo myšlenkovému guláši a musela jsem vyvinout většího úsilí, abych knize porozuměla a také mě to dobře transportovalo do mysli hlavní postavy. Tanizaki sice má krásný, elegantní, čtivý styl psaní a taky nás víceméně transportuje do (své) stařecké hlavy, nicméně číst dokola se opakující události občas proložené bizarními chvílemi se snachou mě stálo nemalého úsilí. Vím, že snaha byla o ironický tón a bizarnosti mají vést k pobavení, ale u protagonisty to bylo tak uvěřitelné, že mě to znechutilo a pouze přiživilo mé antipatie... A to natolik, že jsem jásala, když na konci konečně umřel. A to také nejspíš bylo záměrem. No, každopádně si asi nemohu moc stěžovat, od knihy s názvem "Deník bláznivého starce" se mi dostalo přesně to, co se dalo očekávat. Stylistika byla pěkná, příběh k smrti nudný. Jedná se však o autentickou zpověď starého člověka a těch moc není (nebo o nich nevím), tudíž nějaký přínos to má. Přečíst to znova mě však nikdo nedonutí.... celý text

Piercing 2012, Rjú Murakami

Velice zábavné a rychlé čtení. Je to kraťoučké, ale to přispívá tomu, že má vše rychlý spád a nic nebylo zbytečně natahováno. Nejsilnější stránkou je psychologie postav, nejistota a napětí, co se bude dít dál. Kniha má hodně dobrý rozjezd a potenciál, nicméně mi ve výsledku přišel nevyužit... po celou dobu jsem měla pocit jako by mi tam něco chybělo. Nejvíc mě zklamal konec. Chápu, že Murakami chtěl, abychom si to domysleli, nicméně na mě to spíš dělá dojem lenosti. Jako by autor ztratil páru a už se mu nechtělo knihu dopisovat. Otevřené konce mám většinou ráda, jenže tady je to vyloženě utnuto uprostřed děje. Skoro abych litovala toho, že jsem knihu začala číst. Také se mi chvílemi zdálo, že kniha dělá z mentálních poruch pouťovou atrakci, že se za příběhem neskrývá nic víc než jen touha šokovat... Na druhou stranu toto dílo bylo napsáno v 90. letech, kdy něco jako ponětí o mentálním zdraví téměř neexistovalo a bylo to ještě větší tabu než dnes. Ve výsledku ač mě kniha bavila, zdá se mi bezduchá, bez pointy... ale to je možná to, oč tu běží. Dostane se vám dávky nekompromisního nihilismu světa, kde nic nedává smysl. Zní to povědomě?... celý text

Loupežníci 2005, Friedrich Schiller

Zaprvé musím říct, že tohle je neuvěřitelně hezky napsané a některé věty a obraty mi vyloženě působily rozkoš. Vtipných momentů také nebylo málo a tak to má být - dokonalé vyvážení mezi seriózností a komičností. Zadruhé, postavy byly moc hezky vykreslené a charekterizované. I někteří loupežníci, jmenovitě Schweitzer a Roller, kteří nedostali tolik prostoru, si mě dokázali získat. Takové kámoše mít je prostě k nezaplacení. Hlavní postavy, ač mají své charakteristiky, převážně zastupují koncepty (ateismus, křesťanství, archetyp otce a syna). Nejvíce mě zklamala jediná ženská postava v celém díle, Amálie. Ta na rozdíl od ostatních neměla vlastní charakteristiky žádné, pouze se stala zosobněním ženského ideálu a žila pouze svoji láskou ke Karlovi. Je to škoda, měla potenciál pro zásadní ovlivnění příběhu. Řešení etických otázek a dilemat bylo také zajímavé, dochází k setření hranic mezi dobrem a zlem a zmatení, zda lze vůbec svět takto černobíle rozdělit. Osobní rozervanost postav a rozklad mysli jsem si užívala. Konec byl nečekaný. Čtenářský prožitek mi lehce rušily překlepy, kterých ve vydání z r. 2005 nebylo málo. Myslím si, že kniha má rozhodně co nabídnout, nicméně svými klasickými náměty i zpracováním zřejmě nebude úplně pro každého. Chce to trpělivost a chuť transportovat se do oné doby. Předem jsem se vzdala naděje vidět toto někdy naživo v divadle.... celý text

Domeček pro panenky (Nora) 2013, Henrik Ibsen

Pro ženy očividně velmi katarzní kniha. Nejsem zdaleka jediná, kdo je udiven, že takovéto dílo vzniklo již v 19. století a stále má co nabídnout. Cítím zde už jasný přelom ve vnímání ženy jako plnohodnotného člověka schopného racionálního uvažování a absolutní samostatnosti, čímž Ibsen zřejmě dost předběhl společenské konvence. Nejdřív jsem chtěla napsat, že se Nořino chování a naplňování role panenky svého manžela může na dnešní dobu zdát trochu přehnané, ale pak mi došlo, že některé ženy si zažívají podobné situace i dnes. Přetvářka a snaha naplnit ideál ženy bývá velice častá. Konečné rozuzlení a Nořin finální projev mi ihned připomněl ikonický monolog Amy z filmu Gone Girl (Zmizelá), která pojednává o tzv. "cool girls". Pointa byla velice podobná - (některé) ženy se snaží stát se vysněnou partnerkou svých mužů a kvůli tomu částečně či zcela potlačí sebe sama, dokud to vše nepraskne ve švech. Možná také proto stále stoupá popularita "female rage" filmů a knih, kdy to ženy konečně "ztratí". Je tedy zajímavé pozorovat, že téma Nory je neustále velice aktuální a ač se naše společnost proměnila neuvěřitelným způsobem, některé věci v nás zůstávají zakořeněné stále. Co se samotného díla týče, napsáno je velice pěkně, dialogy byly ohromně zábavné a vůbec se mi to četlo zcela samo. Je to také zásluhou primitivnosti příběhu, ale to bych vůbec nebrala jako mínus, přesně naopak. V jednoduchosti bývá údernost a že ten konec úderný byl, přestože jsem ho očekávala.... celý text

Za sklem 2019, Sajaka Murata

Docela fajn sonda do přemýšlení zřejmě autistické ženy (explicitně řečeno to nebylo) a japonské společnosti. Ale to je tak všechno. Je to velice krátká kniha a už tak mi přišla dosti dlouhá. Styl psaní je neuvěřitelně jednoduchý a to má pravděpodobně vypovídat i o mentálním rozpoložení protagonistky Keiko. Její život je extrémně lineární, každý den se opakuje jedno a to samé. Doplnit sodu do chladícího boxu, vyvěsit reklamu, přerovnat chlebíčky a hlavně se usmívat na zákazníky... Je to velice jedoduchý život a Keiko to tak vyhovuje, ale společnosti ne a dává to jasně najevo. A tam začínají ty problémy. Upřímně, ta jednoduchost celé knihy mi činila potíž - sice se to neuvěřitelně snadno četlo, ale neustálé opakování toho samého mi lezlo na mozek. Celou dobu jsem přesně věděla, oč se kniha snaží a jak příběh skončí. Bylo to až bolestně očividné a transparentní. Postavy byly hrozně šablonovité, spíš takové koncepty a zhmotnění myšlenek, než aby byly uvěřitelné jako lidé. Působilo to na mě dojmem, že pouze sloužily příběhu, byly jen nástroje k protlačení určité pointy. Vždyť Keiko i Šihara byli popsáni (řekla bych až zredukováni) jako představitelé dvou způsobů přemýšlení, které se vymyká společenské normě. Celkově si myslím, že by toto dílo lépe fungovalo jako film, na knihu je to příliš krátké a jak už jsem trilionkrát řekla, jednoduché. Přes všechnu mou kritiku však nemůžu říct, že by kniha byla špatná, měla i své světlé momenty a jednou jsem se i nahlas zasmála. To se mi moc nestává. Také samotný koncept knihy, konbini jako alegorie společnosti, měl potenciál. P.S.: Dlouho jsem přemýšlela, co mají být hnětenky, než mi došlo, že je to vymyšlený překlad pro onigiri... Docela mě to odrovnalo.... celý text

Velice lehká smrt 1967, Simone de Beauvoir

Velice krátká kniha s lineární linkou a jednoduchým jazykem. Jde o autorčinu osobní zpověď, kdy s nemilosrdnou upřímností popíše vše tak, jak to je. Stáří a umírání je tabu, o kterém se moc často nemluví... Svět se točí okolo mládí a náš nevyhnutelný konec si málokdy uvědomíme, dokud mu nestojíme přímo tváří v tvář. V mnohém jsem Beauvoir chápala, ocitla jsem se v hodně podobné situaci a intelektuální cynismus je dobrou ochranou proti zničujícímu smutku, nicméně přirozeně lidskou emocionální stránku zcela nepotlačí a ani by neměl. Bolest a utrpení jsou lidským údělem stejně tak jako radost a štěstí. A rodíme se, abychom umřeli. V tomto bodě se nicméně s Beauvoir neshodneme, projevil se u ní klasický existencialismus a kategoricky odmítla stáří a smrt jako nehumánní, násilné, zbytečné a nespravedlivé. Chápu, z jakých myšlenek vychází a samotné mi přijde stáří mnohdy kruté, se stupňujícími se zdravotními potížemi a bolestmi, slabým a unaveným tělem... Nicméně, odmítnutí samotné smrti se mi jeví jako dětinské a naivní - jde o zcela přirozenou část života, je to cyklus, kterému na zemi podléhá vše, i věci neživé (postupné opotřebování, rozdrolení, zničení). Ano, ne všichni mají to privilegium zemřít "lehkou smrtí", někteří umírají za velice násilných okolností, ale to bohužel není něco, co by šlo změnit. Navíc zejména v západních společnost smrt vytlačována na samý okraj našeho vědomí, je schovávána a nesmí se o ní mluvit, není divu, že nám začala připadat nepřirozená a strašlivá. Jenže nás tento konec čeká všechny a je zavhodno se na takovou chvíli připravit a zejména na čas, kdy nás opustí naši milovaní. Souhlasím však s Beauvoir, že neexistuje správný způsob, jak truchlit. Každý truchlí jinak a každý způsob je validní. Abych se vrátila zpátky ke knize, je sice kraťoučká, ale očividně může nabídnout mnoho k zamyšlení už jen tématy, která řeší - stáří, rozpad tělesné schránky, etika medicínské přísahy, eutanazie, smrt, truchlení, existencialismus. Ne se vším jsem souhlasila a na můj vkus byl styl psaní příliš jednoduchý, nicméně kniha svůj přínos rozhodně má.... celý text

Úzká stezka do vnitrozemí 2006, Macuo Bašó

Na toto dílko musí být člověk správně naladěn. Jde o meditativní a duchovní počin a ač je kniha útlá a lze ji v klidu přečíst za jeden den, pro větší prožitek by se měla vstřebávat pomalu. Na každém místě se alepsoň v duchu zastavit, představit si ho, a teprve pak jít dál. Ač Bašóova pouť trvala několik let a byla jistě strastiplná, text se tohoto tolik nedotýká a může se zdát, že sebrat se a projít velkou část Japonska pěšky je jednoduché. Přijde mi zajímavé si uvědomit, o kolik snazší máme cestování v dnešní době a ač existují jedinci, kteří dobrovolně velké poutníky napodobují a jdou pěšky, pro většinu lidí dnes je toto naprosto nemyslitelné a nemožné. Velice se mi líbilo propojení prózy s krátkými básněmi, které postihly daný moment a celkově odlehčují a povznáší text. Vybrané obrazy knihu hezky doprováděly. Ačkoliv se mi celkově kniha líbila, mám s ní pár problémů (které se týkají spíš mě než díla). Největším úskalím této knihy se mi jeví neznalost míst, které Bašó popisuje. Nikdy jsem je neviděla, nenavštívila, a proto jsem byla odkázána pouze na vlastní fantazii. Další přitěžující okolností je neznalost japonských literárních odkazů - za Bašóovými popisy a básněmi se skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá, což Líman v doslovu výstižně popisuje. Ačkoliv vysvětlivek je mnoho, stále nestačí k postihnutí všeho, co se Bašó snažil vyjádřit. Japonci se s těmito odkazy setkávájí neustále a důvěrně je znají, minimálně jsou seznámeni s nejpopulárnějšími poutními místy. Pro nás "zápaďáky" je to však často velká neznámá a může být těžké pro to nalézt porozumění, pokud nechceme pouze brouzdat po povrchu. Kniha bude dle mého přínosnější lidem, kteří se o Japonsko více zajímají nebo ho studují. Rozhodně nejde o běžné nenáročné čtení, jak jsem již zmiňovala, dílo je zatíženo četnými historickými a literárními odkazy.... celý text

Meteory 1998, Michel Tournier

Velice zvláštní kniha. Narazila jsem na ni zcela náhodou - zaujal mě obraz na obálce, anotace zněla zajímavě + kniha stála pouze 20 kč. Proč tedy ne? Neměla jsem žádná očekávání, byla jsem pouze naladěna na nějaký menší bizár a toho se mi také dostalo, jen ne v té podobě, kterou jsem si představovala. Nevím, jak bych knihu shrnula, do jakého žánru bych ji zařadila, ani komu bych ji doporučila. Příběh zde je, avšak kniha je to především filosofující - postavy neustále uvažují nad různými tématy způsobem, který by mě nikdy nenapadl a všímají si věcí, kterých bych si nikdy nevšimla. Nemůžu však říct, že by mi některá z postav imponovala nebo že bych s jejich úvahami souznila, spíš naopak. Kniha však nesporně nabízí zajímavé myšlenky, ať už se to týká estetiky odpadu (pro mě osobně nejzajímavější části), mysticko-incestního pojetí blíženectví, nadřazenosti homosexuálů, meteorologických jevů, atp. Nutno zmínit, že bizarních momentů opravdu není málo, což knihu dle mého pouze vyzdvihuje. Meteory mě přesvědčily, že Tournier je nepochybně velmi přemýšlivý a sečtělý člověk - nejen že se zamýšlí, také často i popisuje fungování poněkud obskurnějších fenoménů, ale hlavně jeho styl psaní... Ach, to je prostě krása číst. Ze z člověka vypadlé tasemnice dokáže vykouzlit snově absurdní moment, z nejnudnější běžné věci ten nejneobyčejnější mystický fenomén. Věty se krásně košatí a plynou vám pod rukami. Neváhám to označit za jednoznačně nejsilnější stránku knihy. Ač mi kniha dala mnoho k přemýšlení a celkově se mi líbila, nevím, komu bych ji mohla doporučit. Je to bizarní opravdu zvláštním a specifickým způsobem a možná bych ji považovala i za trochu kontroverzní, např. incest a hraniční pedofilie u některých postav jsou brány jako naprosto normální a běžné, nikdo na ně nereaguje negativně ani pozitivně, či to není popisováno. Dává to vzniknout šedé moralitě a přispívá to k nespolehlivosti vypravěčů, nicméně sama jsem rozpačitá, jak to pojmout. Na konec zmíním, že mi trvalo velice dlouhou dobu knihu přečíst. Nejen kvůli zaneprázdnění, ale také kvůli bizarnosti a složitosti některých myšlenek. Rozhodně se budu vracet k mým oblíbeným pasážím, nicméně si nemyslím, že někdy najdu sílu přečíst knihu celou znovu.... celý text

Eseje o umení 1994, José Ortega y Gasset