BeyondHorizon přečtené 354

Berserk 1 2020, Kentaró Miura

Chrám plný květů 2011, * antologie

Velmi přínosné a důležité dílo, co se týče českých knih o japonské kultuře. Sbírka haiku je velmi obsáhlá a seznamuje nás s nejdůležitějšími osobami, které měli na vývoj haiku značný vliv. Dostaneme krátké shrnutí života a charakteristiku tvorby a pak 2-3 stránky s několika jejich básněmi. Úvod a závěr nás ještě blíže seznamují s tím, co to vlastně (nejen) haiku je, proč by nás to mělo zajímat a jaký má význam pro Japonce a svět celkově. A to vše je zasazené do naprosto krásně graficky upravené knihy. Co víc si přát?... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne
ztráta času

Nevím no, zastávám názor, že toto nemuselo existovat. O 8. díl se nikdo neprosil a pokud ano, určitě si nepřál tohle. Budiž, nahlédnout do života postav z Harryho Pottera po nějaké době by bylo zajímavé, ale rozhodně ne formou divadelního představení a scénáře! Jelikož je Harry Potter už natolik rozjetý a velký příběh, je potřeba mnohem většího manévrovacího a psacího prostoru, než dramatický scénář může nabídnout. Samotná jeho výstavba totiž předpokládá, že příběh a zápletka bude natolik triviální, aby ji bylo možno zrealizovat na pódiu a to v rámci několika hodin. Navíc se v psaní scénáře JKR vůbec nevyzná, kvůli tomu se do toho musí montovat další dva pisatelé... To přece tak důležitému sequelu nemůžou udělat! A ono jo. A jak to dopadlo? Škoda slov.... celý text

Verše psané na vodu - Starojaponská pětiverší 1943, Bohumil Mathesius

Četla jsem krásné vydání z roku 1943. Toto byla moje první sbírka japonských básní a musím říct, že se mi takový formát velice zamlouvá. Básně jsou krátké a přesto toho tolik říkají. Většinou se zaměřují na jemné detaily - kapku rosy, měsíční svit, okvětní lístek... Připomíná nám to, že se musíme občas zastavit a obdivovat krásu momentu, všímat si i takových malých a bezvýznamných věcí, které už dávno známe a ani se nad nimi nepozastavíme. Přitom nevědomky provází celý nás život. Mnoho básní pro mě však nebylo příliš srozumitelných, jelikož mi chybí kontext, který bych velmi ocenila (jako např. u Chrámu plný květů od Límana). Také nejsou uvedeni autoři, což je škoda, i když mnoho z nich asi bylo anonymních. Velice se mi však líbilo zpracování starého vydání i reprodukce dřevorytů. Sbírka je velice krátká a lze ji přečíst za večer. Lepší je však číst si básně víckrát a v jiných fázích života, není totiž možné je všechny pochopit po prvním přečtení.... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2015, Milan Kundera

Z části příběh, z části filozofická esej, z části vykreslení historické éry, kterou jsem nezažila. Přesto je to však hlavně román o lásce (s čímž dokážu v závěru souhlasit) a polemika o tíži a lehkosti lidského života. Je pozitivní spíše to, či ono? V lehkosti je sice volnost a absolutní svoboda, zároveň nás ale tíží vědomí, že jsme zcela nahraditelní, případně po nás nikdo nic nechce, nikdo nás s ničím neotravuje, nikdo nás nepotřebuje. Když nemáme žádnou odpovědnost za své činy, nemáme žádnou tíhu břemene, náš život nic neváží... Nejvíce mi určitě daly filosofické pasáže, které sice narušují děj, ale jelikož mi na žádné z postav nezáleželo, nevadilo mi to. Občas došlo ke zmatení, zda se ona událost skutečně stala, či to byl jen sen. Dle mého názoru byly postavy uvěřitelné, přestože se zas a znovu objevuje "hrdina" v podobě chronického děvkaře a svůdce, který je samozřejmě Kunderovým nejmilejším typem hrdiny. Beru to však tak, že děj nemusí být zcela a úplně realistický (to by totiž byla neskutečná nuda). Hlavní je, že se, dle mého názoru, podařilo Kunderovi velmi dobře vykreslit atmosféru doby a různé typy osobností, které se v něm pohybovaly. Líbilo se mi i velmi krátké a objemné členění kapitol, díky čemuž jsem se necítila, jako by dočítání kapitoly bylo povinností. Celkově bych řekla, že přínos tohoto románu je velký. Rozhodně to dá člověku něco k zamyšlení, ať už se mu kniha líbí, či ne.... celý text

Království popela 2019, Sarah J. Maas

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

Naprosto nudná, nezáživná a okecávací pokračovačka zbytečně dlouhého příběhu, který by mohl být i zajímavý a napínavý, pokud by si Murakami odpustil všechnu tu vatu, kterou kniha jen přetéká. Jeden by si myslel, že se po těch 700+ stránkách konečně začne něco dít, ale jak vyjádřil 1T0S_, opak je pravdou. Pokud je Murakami něčeho mistrem, pak je to popisování naprosto běžných a zbytečných věcí, jako jsou např. každodenní rutiny postav - počínaje zvoněním budíku, čištěním zubů, oblékáním a konče vařením snídaně, přičemž se neopomene recept, podle kterého by se jeden mohl řídit i v reálu. A netýká se to jen rutin, může to být i popis vnějšího vzhledu postavy, který se napříč příběhem opakuje několikrát a samozřejmě nemůžeme vynechat ani kompletní výčet toho, co má zrovna postava na sobě a jaké je to značky, případně se zmíní i historie, která se s tou věcí pojí. Vlastně to tak je s jakýkoliv předmětem, místem, atmosférou, počasím, myšlenkou a konverzací. Nepřeberné množství zbytečností, omílání toho samého pořád dokola, vysvětlování něčeho, co už čtenář dávno ví, akorát ze 3 různých pohledů. Vlivem toho všeho se děj nezadržitelně zpomaloval, až se nakonec zastavil a zůstal stát na místě. Rozuzlení přišlo na posledních 50 stránkách a byl to ten nejvíce antiklimatický, nudný a nezajímavý konec, s jakým jsem už velmi dlouho neměla tu čest. Doufala jsem, že všechno do sebe nějak zapadne, záhada světa 1Q84 se objasní a rozuzlení bude velkolepé... bylo to však jako by Murakami měl nápad, ale v polovině ztratil páru a nakonec neměl ponětí, jak příběh zakončit, a tak sáhl po nejjednodušším řešení. Prostě zklamání. Potenciál měl příběh velký, ale celý se ztratil v moři detailů. Alespoň už ale čtenářský zážitek nedoprovázely chybějící písmenka překladu z předchozích dílů. Jediné, co Murakamimu nechám je, že psát umí opravdu čtivě a někdy má velmi originální a obrazotvorné metafory a přirovnání. Nicméně, čeho je moc, toho je moc.... celý text

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

S takto roztahaným dějem plných nejrůznějších odboček, které vysávají jakékoliv napětí, které by mohlo vzniknout, jsem se ještě nesetkala. Dočíst tento dvojdíl mě stálo nemalého úsilí a na konci jsem se ani nedočkala toho, na co jsem celou dobu čekala, což mě dost zklamalo, ale vůbec nepřekvapilo. Co u Murakamiho opravdu oceňuji je originálnost přirovnání a metafor, které naprosto konkrétně popíšou vzhled či vlastnosti zcela běžných věcí a trochu je ozvláštní. Pozornost k detailu je někdy až přílišná, dle mého názoru. Také kvůli tomu je kniha roztahaná mnohem více, než by musela být. Hlavní věcí, která mě u knihy unavovala a nudila, je absence reálného děje... postavy si většinou o tom, co proběhlo nebo má proběhnout pouze povídají, ale k popisu samotné akce už nedochází, nebo velmi poskrovnu. Dialogy jsou sice vykresleny velmi pěkně, ač ne vždy realisticky (což není problém), ale někdy je jich až příliš. Je dobré nechat postavy jednat a nechat jejich činy mluvit samy za sebe, ne vše vysvětlovat skrz dialogy a monology. V tomto ohledu mi styl vyprávění opravdu nesedl. Zajímavou věcí na tomto příběhu je výskyt a zároveň absence záhady. Po celou dobu vlastně nemáme ponětí, jak a proč se postavy ocitly v novém světě a kdo vlastně jsou ti, proti kterým jdou. Vysvětlování a různých hypotéz se sice dočkáme až až, v podstatě se ale nedozvíme nic moc. Kniha má přes 700 stran. To už je opravdu umění. Další zajímavou věcí, které jsem si všimla po přečtení několika jeho knih, je Murakamiho záliba v dysfunkčních a lehce (či více) deviantních sexuálních životech jeho protagonistů. Toto je prý produkt japonské represivní společnosti a kultury a v literatuře je to prý běžné. Pokud je toto pravda, pak se asi není čemu divit, ale na mě některé erotické scény působily moc křečovitě a do příběhu mi vůbec nezapadaly, jako by byly navíc a měly sloužit jen pro potěšení autora. Mně osobně trochu kazily prožitek z knihy. Překlad plný překlepů a chybějících písmenek, které bijí do očí, tomu všemu také moc nepřidal. Další díl přečtu, ale také s velkým vynaložením sil. Murakamiho styl psaní vám musí sednout, jinak to bude běh na dlouhou trať.... celý text

Peklo 2009, Jasutaka Cucui

Tak trochu netradiční peklo, kde na vás nechrlí plameny a rohatí pekelníci vás nepopichují vidlemi do zadnice, abyste se uložili do vařící lázně v kulatém kotlíku a proměnili se v člověčí vývar. Ne, tady ani nejprve nepoznáte, že jste mrtví, a pak se chtě nechtě musíte stát součástí myšlenkového guláše, kde se flashbacky z minulosti prolínají se sny, a musíte se potkat s lidmi, které byste za živa nejradši už nikdy neviděli. Prakticky je vám dána šance vyrovnat si účty a pak být bez lítosti odeslán někam dál. Peklo je zde totiž jen jakási mezi stanice. Oceňuji originální nápad, snadno čitelný styl a občasný sarkasmus. Dílo je velmi chaotické, což asi dává smysl, když se ocitáme v pekle, ale ruší to čtivost - přestože se kniha čte velmi snadno, trvá dlouho ji přečíst, protože když se do příběhu nedokážete ponořit, začínáte se nudit. Což byl můj případ. Kniha má na svoji délku příliš mnoho postav a příliš mnoho různých útržků z jejich života, které nutně nenavazují a složit si z toho větší celek stojí značné úsilí. Řekla bych, že kniha vám dá i něco k zamyšlení, pokud jste ochotni v tom všem hledat nějaký smysl. Pokud knihu přečtete pouze povrchově a nepozastavíte se nad ní, velmi snadno na ni zapomenete. Což bude pravděpodobně za nějakou chvíli i můj případ, bohužel. Nápad měl velký potenciál, ale způsob zpracování mě až tak neuchvátil.... celý text

Balónky oběšenců a další hororové příběhy 2019, Džundži Itó

Některé nápady byly fakt dobré a kresba je naprosto nádherná, ale zdá se, že scénář není autorovou silnou stránkou. Dialogy působí velmi kostrbatě a strojeně, objevují se obvyklá klišé a viditelné logické nesouvislosti (pro někoho možná maličkost, ale když si toho v tak krátkém útvaru všimnete, dost to ubírá atmosféře příběhu). Problémem se zdá být i délka příběhů - opravdu by stálo za to některé z nich natáhnout. Nejvíce mě zaujaly Balónky oběšenců, Dlouhý sen, Velectění předkové a Tuk, kterým velmi pomohl právě originální nápad, na kterém většinou stojí všechno ostatní. Další příběhy tak inovativní nejsou a proto velmi snadno spadli do klišé, a tím pádem ztratili atmosféru, která by je mohla dělat děsivými. Celkově pro mě tato sbírka byla spíše zklamání, jelikož velmi očividně vyšly najevo špatné vypravěčské schopnosti Ita. Přesto však oceňuji výbornou kresbu a pár dobrých nápadů. Plusem jsou i doslovy za každou povídkou, které objasňují okolnosti vzniku a co se vlastně autorovi honilo hlavou. Upřímně, některé nápady ze zápisníku zněly mnohem zajímavěji, než co z nich nakonec vzniklo ve finální podobě.... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

Po otřesech je soubor lehce (či více) surreálních povídek, které spojují události, které se staly roku 1995 v Japonsku - zemětřesení a útok v metru. Tyto události jsou však zmíněny pouze jen tak na okraji a de facto se jich příběhy téměř vůbec nedotýkají. Spíše jsou jen jakýmsi katalyzátorem pro změny, které by v životech lidí nastaly tak jako tak. To je nejspíš to, co mě docela zklamalo. Podle anotace (jiná než zde) jsem čekala, že to bude ústřední téma. Vím, že Murakami není žádný reportér, ale zajímaly by mě příběhy skutečných lidí, kterých se to dotklo. Samozřejmě nemám na mysli přímou výpověď zážitků, stačila by viditelná inspirace realitou. Když už nic jiného, tak aspoň, aby ty události hrály v příbězích důležitější roli. To se však nekonalo. Přesto však musím uznat, že má autor fantazii a psát rozhodně umí - neustále mě překvapují jeho originální asociace a přirovnání. Nejvíce mě bavila alegorická povídka s Žabákem, ostatní mě až tak nezaujaly. Problém se zdá být ve formě, některé nápady byly velice zajímavé, ale potřebovaly by být více rozvedeny, tudíž jako povídka nefungují. Na oddychové čtení asi dobré, bohužel mě tato sbírka nedonutila se zamyslet nad něčím konkrétním a o atmosféře té doby jsem se také mnoho nedozvěděla.... celý text

Země je hříšná píseň 1980, Timo K. Mukka

Kniha vypráví o osudech jedné vesničky kdesi v Laponsku, kde panují drsné podmínky. Dozvídáme se o každodenním životě obyvatel, o jejich útrapách a o událostech, které jsou téměř na denním pořádku, jako krvavé rvačky a nezávazný sex. Přestože valná většina vesničanů věří v Boha a chodí na pravidelná shromáždění, i při kázání a fanatickém vyznávání se očividně oddávají hříchu (osahávají se navzájem, apod., a to i včetně kazatele). To ale není zas tak důležité. Obecně řečeno, tamní lidé se s ničím moc 'nesrali'. A stejný je i styl, jakým Mukka své dílo napsal (jako 20letý, mimochodem). Je plný nářečí a věcných popisů jak přírody, tak i událostí. Důležité scény (jako pohřeb, porod či sebevražda), které by v jiných knihách byly rozvedeny na několik stran, ne-li na celou kapitolu, zde zabírají většinou pouhý odstavec. Autor nezachází do žádných detailů a nepřidává žádné barvité přívlastky. Napíše to jen tak, jak to je. Netřeba dále dramatizovat bolestné a silné zážitky. Na takový život už jsou Seveřané zvyklí, je potřeba to nějak přejít a přežívat dál.... celý text

Zajícův rok 2004, Arto Paasilinna

Velice slabý odvar, co se humoru týče. Některé scénky byly přinejlepším úsměvné, ale nic víc. Povětšinou jsem se velmi nudila a nutila se knihu dočíst. Myslím, že potenciál se ztratil někde v překotném a fragmentovaném stylu vyprávění, kvůli kterému jsem ani neměla šanci vyvinout nějaké sympatie k zaběhlému novináři. Název Zajícův rok je pak výstižným názvem. Události se stávaly postupně čím dál víc bizarnějšími a konec mě zanechal lehce zklamanou. Předpokládala jsem, že se pan Vatanen vrátí zpátky do normálního života, ale to by pak v člověku zanechalo pesimistický dojem, což asi většina lidí neocení, zvlášť když má jít o humoristickou knihu. Je to těžce oddechová kniha, zábavná pro mě nebyla, ale pro jiné možná bude. Přínosná byla popisem finské přírody a zdejších běžných jevů - je to neustálý boj s přírodou.... celý text

Čtyřcestí 2016, Tommi Kinnunen

Námět se mi velmi líbil, postavy byly realisticky charakterizovány a zpracovány a mozaika skládaná z pohledů více postav nám nabídla hlubší pochopení pro příběh. Přesto, jak již bylo v komentářích zmiňováno, koncept nebyl zvládnut dobře stylisticky. Trvalo mi dlouho knihu přečíst, jelikož mě místy až zoufale nudila a do čtení jsem se musela nutit. Příběh sám obsáhl příliš dlouhou časovou linku, která nutně musela být příliš fragmentována, aby se do knihy vešly perspektivy tolika postav. Tak dostáváme různorodé útržky, momenty, zážitky z života různě starých členů rodiny a tak se příliš narušuje kontinuita příběhu - nemohla jsem se do něho pořádně ponořit. Kinnunen si také očividně vypůjčil tzv. metodu ledovce, tudíž neříká vše a čtenář si musí valnou většinu věcí domyslet, což někdy funguje a někdy ne. Zároveň celý příběh provází vyčerpávající popisy stavby domu, který je očividně jakýmsi symbolem a odrazem celé rodiny. Nicméně jelikož nejsem stavební nadšenec ani architekt, táhlé popis jednotlivých místností, plánů a zatloukání hřebíků jsem nedokázala ocenit.... celý text

Melancholie II. 2009, Jon Fosse

Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě. Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií. Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.... celý text

Melancholie I. 2007, Jon Fosse

Fosse má jiný a velmi specifický styl psaní. Myšlenky jsou cyklicky opakovány až maniakálním způsobem, což nás uvádí do myšlenkového prostoru naší hlavní postavy - Larse Herterviga (který mimochodem skutečně existoval a obrazy má pěkné... takže si nevymýšlel, že uměl malovat). Moc věcí se o něm nedozvíme, příběh začíná někde uprostřed, někdy musíme číst mezi řádky a domýšlet si. A jelikož se jedná o příběh schizofrenika, realita se velmi často prolíná s halucinacemi, někdy až neoddělitelně, tudíž zmatení narůstá. Uznávám, že jde o velmi zajímavý počin, nicméně myšlenkový guláš se mi velmi špatně trávil (sama nemám své myšlenky zrovna srovnané) a příběh to pro mě také nemohl zachránit, jelikož zde ani nehrál důležitou roli. Tak proto mé relativně nízké hodnocení.... celý text

Bělidlo 2015, Tarjei Vesaas

Bělidlo je krátký dramatický počin (je poznat, že to bylo zprvu myšleno jako divadelní hra), který má jednoduchý a trochu banální konflikt, rychlý spád a přehnané vyústění. Co jsem si z této knihy odnesla je fakt, že komunikace je opravdu důležitá. Lidé se často nechají něčím zaslepit (nejčastěji nenávistí) a pak už nechtějí poslouchat, věří jenom tomu, čemu chtějí a překrucují si realitu podle sebe. Kniha je velmi jednoduše, bohužel musím říct, že až primitivně napsána. Postav je na tak krátký román mnoho, tudíž působí ploše a příběh je lehce přehnaný. Probíhá i jakási snaha o symbolismus, jelikož kniha se otáčí okolo bělidla (- bílá - čistota - nevinnost), ale bohužel to bylo přímo do očí řvoucí. Není toho mnoho, nad čím se lze zamyslet, alespoň tedy pro mě.... celý text

Uprchlík kříží svou stopu 2008, Aksel Sandemose

Ty si snad myslíš, že něco znamenáš? Ty si snad myslíš, že jsi lepší než my? Ty si snad myslíš, že na tebe něco nevím? Velmi atypicky psané dílo, což oceňuji. Nedostane se nám žádného jasného a chronologického příběhu, máme k dispozici pouze útržky, fragmenty myšlenek člověka, který se snaží najít sám sebe. Kniha je jakýsi chaotický zápisník, který slouží ke zkoumání vzpomínek, zejména na dětství, o kterých se Espen domnívá, že vedly k onomu osudnému činu, se kterým se nemohl vyrovnat. Nejdůležitější ze všeho je tzv. Zákon Jante, který Espena pronásleduje od dětství do dospělosti, který je přímou kritikou maloměšťáckého způsobu myšlení a který je Norům očividně blízký, jelikož se tento pojem z knihy ujal jako fráze (alespoň podle tvrzení wiki). Nicméně vše, o čem Espen píše, je subjektivně zabarvené, i když danou věc podává jako fakt. Nebudu lhát, knihu jsem četla velice, velice dlouho (cca měsíc a půl), což je u mě opravdu nezvykem. Musela jsem si ji "dávkovat", rozhodně to nebylo tak, že mě děj vtáhl a nemohla jsem knihu odložit. Jak jsem říkala, tady totiž žádný děj není. Dostává se nám pouze mozaiky zdánlivě náhodných vzpomínek, ze kterých se pokoušíme něco složit, stejně jako Espen. Je to kniha, která vyžaduje hodně přemýšlení a pokud se nám podaří dobrat nějakého závěru, stejně jako Espenovi, pak jedině hurá pro nás. Přiznávám se, že si nejsem jistá, zda mně se to podařilo.... celý text

Dějepis pro gymnázia a střední školy 4 - Nejnovější dějiny 2005, Jan Kuklík

Dějepis pro gymnázia a střední školy 3 - Novověk 2001, Milan Hlavačka