Bílá paní
přečtené 747
Americké psycho
2007,
Bret Easton Ellis
To, že kniha i víc než dvacet let po svém vydání vzbuzuje kontroverzní reakce a výkřiky typu “nechutné, zvrhlé”, znamená, že jsme na tom pořád špatně, nebo možná spíš dobře. Ne že by to nebyla pravda, ale ta do očí bijící nadsázka, se kterou je kniha napsaná, dělá ze scén, kdy se Patrick hroutí z toho, že nemá nejlepší vizitku, nebo když zamýšlená vražda skončí vyznáním jeho známého, třeskutou, byť dost černou komedii (samozřejmě uznávám, humor je dost subjektivní), což pro mě kniha byla v první řadě. Samozřejmě se můžeme pozastavit nás tím, jestli je vážně nutné rozepisovat některé násilnické scény na tolik stránek, že to nutně vzbuzuje otázky, jestli už to není spíš než literární prostředek popis nějakého autorova potlačovaného vlhkého snu, příp. jestli se snad na konci snaží vzbudit ve čtenáři sympatie (nepovede se). Sám autor se od toho ovšem distancoval a nakonec to není důležité - knihu pořád vypráví Bateman a u toho to nakonec dost možná bylo obojí. Nejvíc si cením právě toho, že je zde vykreslen obraz povrchního, hloupého, zoufalého, zbabělého a perverzního člověka bez jakéhokoliv pokusu o jeho humanizaci nebo příkras jeho činů, ale zároveň bez glorifikace násilí i psychopatie, jen s tím lehce (nebo víc) cynickým nadhledem. P.S. Tomu, kdo otagoval knihu jako “péče o vzhled”, posílám pozdrav, fakt pobavilo.... celý text
Příběh služebnice
2008,
Margaret Atwood
O tom, že se jedná o strhující téma, které nenechá chladným snad nikoho, asi netřeba polemizovat, ale ještě nad něj bych chtěla vyzdvihnout zpracování. Knihu jsem zatím četla jen v angličtině, ale styl psaní autorky mi neskutečně sedl a visela jsem na každém slově. Hlavní hrdinka, občas živá a skoro opilá iluzí svobody a volby, které se jí dostane, nebo týraná vzpomínkami na to, co bylo tak samozřejmé a teď se spíš zdá samozřejmé, že to není; častěji pak už spíš jako stín, pasivní a pohlcená tou prázdnotou (aliterace nezamýšlená) kolem ní. Člověk si vždycky během čtení podobných románů uvědomí tolik věcí, třeba jak se máme líp, ale... "Better never means better for everyone... It always means worse, for some."... celý text
Temná hmota
2017,
Blake Crouch
Hned na začátek je třeba uvést - možná zbytečně, protože nevěřím, že se těma hláškama na obálce někdo řídí, ale i tak - vážně se nejedná o jednu z nejlepších knih téhle, ani jiné reality. Na druhou stranu není ani nejhorší. Autorovi musím gratulovat, že se mu povedlo bez znalostí a hlavně pochopení tématu, o kterém píše (aspoň to je můj odhad), napsat knihu, která nevyznívá naprosto za vlasy přitaženě. Jen v docela únosné míře. Některé nakumulované dějové zvraty jsou hnané do takových extrémů, že už na mě působily až úsměvně (bez spoilerů, scéna někdy ke konci knihy, chatová místnost s trochu netradičním osazenstvem. Já si připadám někdy trochu zvláštně, když se vykecávám se Siri, ale tohle je úplně jiný level), ale kniha překvapivě nesklouzává k úplné frašce. Další překvapivá věc, tentokrát negativní, je autorova schopnost vytvořit takhle... mnohovrstevné postavy mnoha tváří (v tomhle případě vážně téměř doslova :D), které mají ke komplexnosti zoufale daleko. Stejně tak mi bylo líto, že žánr a tematické zakotvení, které úplně křičí po nějakém otevřeném konci, který čtenáře zanechá v naprostém “???” stavu a zpochybní úplně všechno, zůstalo nevyužito a autor v podstatě zvolil tu nejbezpečnější, ale bohužel taky nejnudnější cestu. No, třeba se v nějaké jiné realitě rozhodl jinak, ha. Kniha mě zklamala, ale v podstatě jen proto, že jsem čekala víc. Jinak je to zábavné a hodně čtivé sci-fi, které (tu frázi nesnáším, ale tady to sedí) vás vážně aspoň na chvíli donutí přemýšlet, co by kdyby.... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Sérii Metro jsem se rozhodla přečíst, protože jsem hrála jí inspirovanou hru. Když to srovnám třeba se Zaklínačem, kdy je výborná předloha i hra, tak v tomhle případě u mě vyhrála herní adaptace. Tématika (a současně asi nejsilnější článek knihy) je zpracovaná komplexně, což nemusí být na škodu - nejsem zrovna z těch, co by si potrpěli na faktickou správnost, zvlášť u tohohle žánru (logice příběhu to imho nijak neuškodilo), a nevadily mi ani popisné části, filosofické pasáže nebo celková nejasnost, kam se příběh vlastně (žánrově) míní ubírat. Myslím si ale, že by měla vždycky (aspoň) jedna část převažovat a na té by to mělo stát - ať už by šlo o skvělou atmosféru, neotřelé myšlenky, propracované charaktery... Metru tohle bohužel chybí a stavět jen na (byť slibné) hlavní premise nestačí, celek proto působí překvapivě ploše. Hlavní hrdina (pobavilo mě, jak někdo pořád zdůrazňoval nezvyklost jeho jména, a já zrovna jednoho v okolí mám, jaká náhoda :D) tomu moc nenapomohl, a myslím, že jeho smrt, jak bylo původně v plánu, by byla mnohem zajímavější než jeho otravná nedotknutelnost. Ruskou literaturu mám ráda a těšila jsem se na nějakou echt dystopii, ale tohle byl bohužel přeslap.... celý text
V jako Vendeta
2005,
Alan Moore
"Everybody is special. Everybody. Everybody is a hero, a lover, a fool, a villain. Everybody. Everybody has their story to tell." Slova V směrované Evey (a citované mnou v angličtině, protože jsem komiks v češtině nečetla) dle mého perfektně vystihují důležitou a často opomíjenou složku tohohle kultu. V je idea, neprůstřelný a nesmrtelný, a jako takový nemá tvář a jeho poselství může dál nést každý jedinec, který "procitne". Ale za každou maskou se skrývá člověk, kterého žene něco osobního, ať už vendeta, deziluze nebo oddanost někomu druhému. Hlavní linie je poměrně přímočará, ale jsou to ty malé příběhy jednotlivců, těch záporáků, představitelů toho zlého systému, které tohle dílo dotváří. Kdyby nebylo zločinců, nebylo by třeba hrdinů, ale kdo je vlastně kdo? Pod maskou vznešené ideje může být jen animální krutost, a konání zla může skrývat bezmoc nebo rezignaci. V jako Vendeta na nic neodpovídá, jen dává prostor pro kladení dalších otázek, což je důvod, proč jej považuji za naprosto zásadní i vzhledem k tématu. Protože jakmile přestaneme zpochybňovat status quo, v ten moment je to doopravdy konec. P.S. Každý má jiný vkus, ale celkem mě zaráží, že se tolika lidem nelíbila kresba, mně přijde perfektní.... celý text
Pán much
2003,
William Golding
Jedno z nejzdařilejších podobenství o charakterové (či možná spíše pudové) podstatě člověka. Povinná četba pro všechny, co jsou toho názoru, že je člověk pán tvorstva.... celý text
Loutkář
2017,
Jostein Gaarder
Nepochybně zvláštní kniha. Tolik mě nepřekvapuje její nižší hodnocení, ale mně se líbila. Když pominu to, že jako studentka lingvistiky Jakopovo nadšení sdílím, tak jsem už z principu trochu předpojatá - člověk musí přistoupit na to, že je hlavní hrdina nespolehlivý vypravěč a já mu upřímně už ani na konci knihy 100% nevěřila. Je excentrický, těžce pochopitelný, ale ve svojí skoro hmatatelně patologické samotě neuvěřitelně realistický. Na knihách si subjektivně cením, když ve mně zanechají nějaký pocit, což se Loutkáři povedlo - může za to mně blízké téma rozdvojenosti, samotářství, toho, že vám život proklouzává mezi prsty, zato vaše postavy/masky tím víc ožívají. Ale kde je ta hranice mezi vámi a jimi? Nakonec lžeme stejně jenom sami sobě. No, dost (pseudo)filosofie, kniha stojí za přečtení, ale nesedne každému. Moje první zkušenost s Gaarderem byla zvláštní a trochu matoucí, ale rozhodně ne poslední :)... celý text
