Bílá paní
přečtené 747
Magnus
2016,
George Mackay Brown
Jakkoliv se snažím od knih nikdy nečekat něco specifického, občas se tomu člověk bohužel nevyhne. Myslím, že moje očekávání se podepsalo na mém nízkém hodnocení, které je z velké části subjektivní (což bývá většinou, ale...). Objektivně se totiž vůbec nejedná o tak špatnou knihu - je dobře napsaná, velmi atmosferická a zpracovává potenciálně nevděčné téma legendy originálním způsobem - a tady je (pro mě) kámen úrazu. Ačkoliv magický realismus je jedním z mých nejoblíbenějších žánrů, tady bohužel nemůžu souhlasit s ohlasy, že pestrost žánrů, střídání úhlů pohledů a dějových rovin a prolínání časových linek v knize funguje. Ten příběh a zasazení děje do temných, krásných a stoických, ale zároveň dechberoucích skotských ostrovů samy o sobě nepotřebují moc, aby čtenáře semlely. Stačila by malá vlnka a bylo by řečeno všechno, tohle bylo tsunami a řečeno nebylo nakonec nic.... celý text
Boží blud
2009,
Richard Dawkins
Ačkoliv Dawkins občas ve své knize sklouzává k invektivám a příliš emocionálně vypjatým výrokům, které bohužel nahrávají jeho odpůrcům připraveným ho obvinit z fundamentalismu, který sám kritizuje (i když je na to D. připraven a hájí se tím, že je to jen nadšení pro věc a argumenty jsou na jeho straně a kdyby nebyly, ustoupí etc., což jakžtakž funguje, ale proč jim to ulehčovat, když tady čistá fakta a selský rozum bohatě postačí?), jeho kniha je plná výborných postřehů, svěžích argumentů a hlavně je oslavou vědy a světa a života kolem nás, což většina, zdá se mi, nevidí, a vnímají jen ten despekt k věřícím. Dawkins je především vědec a je to vidět, proto hodnotí víru zejména z tohohle hlediska, což se může zdát problematické víc “duchovně” založeným lidem (uvozovky, protože si nemyslím, že se racionalita a bohatý duševní život vylučují a nadto to slovo nemusí být nutně spjato s náboženskou vírou). Rozpitvávat důvody, proč jednotlivci věří, je problematické a nelze se přitom vyhnout subjektivním soudům a opět to otvírá dveře pro výtky druhé strany - Dawkins určitě nechce demonstrovat pohrdání Nietzscheho úrovně, ale jeho postoj je poměrně přímočarý. Naštěstí je ale větší prostor věnovaný důležitějším problémům, a to proč dovolujeme náboženství zasahovat do těch oblastí společenského života, kde už se můžeme dávno opírat o, řekněme, trochu pevnější pilíře, s pokryteckou bázní a “respektem” založeném na dodržování nesmyslných dogmat, které už nemají (nebo neměly by mít) ve společnosti místo? Velmi zjednodušeně - pokud někomu pomáhá myšlenka, že jeho modlitby zajímají nějakou vyšší bytost a že ho po smrti čeká věčný ráj, myslím si o tom svoje, ale je to jeho věc. Pokud mi ale někdo z přesvědčení, že život je boží dar a moje tělo je jen nádoba a moje dítě by mohlo být příští Beethoven, omezuje svobodnou vůli, tak s tím mám sakra problém. Dawkins se svou knihou snaží přispět tomu, aby náboženství nebylo v těchhle otázkách pádným argumentem, protože už jsme jako společnost přece jen trochu dále, a podkladů k tomu má až až. Faktem ovšem je, že většina věřících si z knihy stejně vezme jen vztek z toho, že je podle autora věřit v Boha stejně nesmyslné jako věřit na zubní vílu, no a těm, kterým připadá omezené věřit na “nějaký milionový vývoj z opičky” (viz druhý komentář pod mým), už asi není pomoci. I díky podobným nacházím zrovna já osobně naději v tom, že nás všechny, nehledě na pohlaví, orientaci, vliv nebo náboženské vyznání, dřív nebo později pozře země.... celý text
Zrcadlové peklo
2016,
Edogawa Rampo (p)
Dobrý bizár. Člověk křeslo ve mě dosud vzbuzuje různorodé pocity, a to jsem poměrně otrlý čtenář. Vyzdvihuju grafické zpracování knihy, skvěle dokresluje psycho-surrealistický podtón většiny povídek.... celý text
Mág
1999,
John Fowles
Zvláštní kniha. Jedna z těch, kdy jsem si sama sobě jen s nelibostí přiznávala, že se občas v chování a názorech hlavních postav vidím. Komplexnost (diplomaticky řečeno, zápletka je vážně hodně překombinovaná) neustále balancuje na hranici stavu, kdy už dál nefunguje jako dějový prostředek, ale je to jen vata, kterou si autor z nějakého důvodu nechce odpustit, a umné, i když poměrně vyčerpávající analogie ke komplikovaným machinacím a problematice související se svobodnou vůlí a volbou. Občas sklouzne víc k jednomu nebo druhému a sama si vlastně nejsem jistá, která u mě zvítězila, protože se jedná o dílo, které člověk nejlépe zhodnotí s nějakým časovým odstupem. Což mě přivádí k tomu, že mi byla sympatická autorova předmluva, kde glosuje některé okolnosti vzniku téhle knihy a mám z ní pocit, že pro něj samotné její psaní mělo větší osobní důležitost než čtenářský komfort nebo porozumění druhých, což dokážu pochopit. Kniha tak skýtá více než dost prostoru pro vlastní interpretaci a nevodí čtenáře za ruku, což vždycky oceňuju. Možná bych byla ještě radši, kdyby byl příběh držen v abstraktnější rovině a věnoval se víc těm morálním dilematům než citovému přerodu hlavní postavy. To je ale věc osobní preference a autorově volbě rozumím, přece jen, láska je pro mnohé definicí slova magie... Knihu doporučuju milovníkům psychologie a “coming of age” románů, pro jiné bude možná příliš velké sousto.... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Perfektní esence chaosu, krve, vzteku a halucinogenních obrazů, které zná každý, kdo občas delší dobu ponocoval (dobrovolně či ne), přitažlivá tím nejhorším způsobem a odpudivá tím nejlepším.... celý text
Antikrist
1995,
Friedrich Nietzsche
Nietzschemu svědčím hlavně za osvětlení příčiny mého komplikovaného vztahu k víře, protože jeho slovy - "(...) člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem." Příhodně mi tenhle jeho exaltovaný, do značné míry patetický a nesourodý, ale stejně tak působivý a v mnoha ohledech podnětný text připadá z jazykového hlediska snad ještě zajímavější než z toho filosofického. Ale teď vážně - Nietzscheho vypjatá, útočná a dost černobílá kritika může působit všelijak, ale byla by chyba jej brát doslova, jak trefně podotkl komentář pode mnou. Osobně mám ale dojem, že to, s čím se člověk ztotožní nebo co si osobně a vážně vezme, vypovídá o dotyčném nejvíc (zde důkaz o tom, že jsem asi vážně antikrist - neodpustím si rýpnutí do křesťanů, že potrefená husa se vždycky ozve). Sama s Nietzschem občas souhlasím víc než bych chtěla, ale to je na jinou debatu. Jisté je to, že kniha nabízí dostatek prostoru k polemice a jak Nietzscheho odpůrci, tak příznivci v ní najdou potvrzení pro své argumenty, což z ní dělá jasnou 5* - protože pokud dílo (a ještě dílo sociálněkritické) i víc než sto let poté vzbuzuje kontroverzi a má co nabídnout, je to (v tomhle případě trochu hořkosladké) vítězství autorovo.... celý text
