Broccolita
přečtené 201
Labyrinty světa
2014,
Václav Cílek
Cílka zbožňuju. Čtu jeho knihy. Dívám se na pořady, ve kterých vystupuje. Poslouchám rozhovory. Máme doma více než polovinu knih, které vydal a jednou z nich je i tato. Trvalo mi dlouho, než jsem se k ní propracovala, protože jsou neustále řádově stovky knih, které si nutně potřebuju přečíst. Labyrinty světa jsem pořídila své mámě k narozeninám, už před lety. Zaujal mě ten koncept. Zaujalo mě téma, jména zapojených ilustrátorů i samotný fakt, že takto rozsáhlý námět (labyrint) bude zpracován formou knihy (doufala jsem, že to bude poutavý text přetékající fascinujícími fakty z architektury, historie a mytologie). Představa, že Cílek toto téma zpracuje, byla lákavá. Je vypravěč, dobrodruh i vědec a pro mě osobnost. Kdo jiný už by měl napsat knihu o labyrintech? Jenže kdo zná Cílka, taky ví, že je někdy tak plný úvah a chce toho sdělit tolik najednou, že se ztrácí a vzdaluje čtenáři/posluchači/divákovi a pak se někdy dostane do takového stavu, kdy mu je už složité porozumět, pokud nejste stejně zkušení, zcestovalí, vzdělaní a založení. Vyvolává to ve mně otázku, jestli je to jeden z důvodů, proč si toto téma zvolil (nebo proč si toto téma zvolilo jeho). Většinou, když se pouštím do nějakého složitějšího tématu, začnu osnovou - je pak méně složité se neztratit ve vlastních myšlenkách i informacích, které se snažím sdělit. Obávám se, že Cílek si konkrétně u této knihy žádnou osnovu neudělal a z eseje na téma Labyrint se nám zatoulal do jakési zasněné změti informací a osobních, nepřenosných zkušeností (viz. Tři cesty - kapitola kompletně závislá na tom, zda jste daná místa navštivili, či nikoliv). Sám C. popisuje na straně 8 rozdíl mezi bludištěm a labyrintem. Cituji: "Bludiště je hrozné místo podobné vězení, kde se člověk může navždy ztratit. Bludištěm se bloudí, labyrintem prochází. Labyrint nás neočekávaným způsobem vede do skoro zapomenutého středu světa anebo možná vlastní bytosti." S politováním musím přiznat, že ač na pár stránkách a navíc velkým písmem, to co jsem přečetla bylo určitě víc bludiště, než labyrint. Mám pocit, že kdyby to byla klasická kniha, v klasickém formátu a zvolila by se jiná forma, užila bych si to čtení daleko víc a ocenila bych různé odbočky a poznámky. Kdyby se spletité téma labyrintu např. vzalo chronologicky - od pravěkých nástěných maleb, přes gotickou katedrálu v Chartres až po anglické zahrady. Nebo geograficky. Nebo aspoň tématicky (Labyrint ve výtvarném umění. -Bum- kapitola jedna- Labyrint v architektuře. Bum- kapitola dva. Labyrint v přírodě. Bum- kapitola tři.) Pak by kniha měla strukturu a byla čitelná a stal by se z ní ten kýžený labyrint, kterým by nás C. provedl. Změť Cílkových myšlenek, evidentně v rámci vášně pro dané téma utopených v bludišti, které chvílema skutečně připomínalo "hrozné místo podobné vězení" pro mě nakonec nezachránily ani ilustrace mých oblíbených umělců. Nakonec zapadly do knihy stejně, jako jinak zajímavé informace i myšlenky autora a společně se proměnily v jakousi nezázivnou křiklavou koláž, které silně dominuje opáčko z Petišky. Jedna hvězdička je za samotný námět a druhá je z protekce. Já totiž Cílka zbožňuju a čtu i jeho méně povedené knihy.... celý text
