Butterfly340 přečtené 308

Zátiší 2014, Louise Penny

Asi začnu tím, jak moc mě v textu štvala francouzská slovíčka. Jakožto někdo, kdo se francouzsky nikdy neučil, tak mu význam těch slov naprosto unikal. Na každý stránce aspoň dvě. Používat takhle často překladač se mi nechtělo, takže jsem význam odhadovala. Kdyby byl překlad v poznámkách pod čarou, tak bych se nezlobila... I kdyby nebylo tohohle, tak bych asi knihu nehodnotila lépe. Měla jsem asi příliš velká očekávání. Gamache srovnávají s Poirotem, ale za mě je to srovnání mimo. Gamache, ale i ten druhej (moc komplikované francouzské jméno xd) se postupem stávají čím dál nesympatičtější. Ta jejich francouzská nadřazenost mě strašně rozčilovala. Dám příklad. Do týmu dostanou novou posilu - agentku Nicholovou, která od pohledu je trochu autistka. Místo toho, co by jí Gamache na rovinu řekl, v čem je problém a co od ní očekává, tak se vyjadřuje jako kniha. Borka samozřejmě nechápe. Týpek pak o ní mluví jako o strašně zvrácený osobě atd. Wtf prostě. Ani konec to nevylepšil. Přišlo mi, že autorka psala a psala a sama netušila, kdo je vrahem. Tak to v závěru rychle na někoho hodila, přestože to moc nedávalo smysl. Odůvodnění ve stylu "někteří lidi jsou zlí" úplně neberu. Možná dám autorce ještě někdy šanci, ale faktem je, že tato kniha mě neohromila.... celý text

Tajemství Kosí kavárny 2024, Heather Webber

Pohodová kniha, v níž se vlastně vůbec nic neděje, ale přesto se čte dobře. Všichni už na začátku sice ví, jak to skončí, ale možná i tady tou předvídatelností, se to čte tak lehce. Líbila se mi atmosféra městečka. Lidi se měli rádi, uměli si pomáhat a vzájemně se podporovat. Do toho všechny ty dobroty, co Anna Kate pekla v Kosí kavárně... Už dlouho jsem se při čtení necítila tak fajn. Co mi trochu vadilo, tak střídající se pohledy Anny Kate a Natalie. Občas jsem uprostřed kapitoly zapomněla, z jakého pohledu vlastně čtu a musela jsem se podívat.... celý text

Než jsem zemřela 2020, S.K. Tremayne (p)

První půlka knihy byla úplně skvělá, ale postupně to začalo upadat a ten konec, no, ten byl vyloženě příšerný. Kniha odehrávající se v zimě v pošmourném Dartmooru, to je něco, co se k podzimu velmi hodí. Bavilo mě číst ty popisy melodramatické divoké přírody. Přestože teda názvů nejrůznějších míst tam bylo více než dost a měla jsem občas problém si něco pod tím konkrétním pojmem představit. Zároveň jsem si tu oblíbila Lylu, dívku, která miluje přírodu a své dva psy. Bylo hezké číst o tom, jak lítá někde venku a objevuje les. I hlavní hrdinka Kath byla vcelku sympatická. Trochu uťáplá, ale tak nějak jsem pro ni měla pochopení. Pátrání po tom, co se stalo 30. prosince a co předcházelo její nehodě, mě bavilo. Jak pomalu odkrývala souvislosti. Jak to ale směřuje ke konci a k vyvrcholení příběhu, tak se to všechno začíná drolit. Nemůžu si pomoct, ale ten závěr mi tam prostě neseděl. Nejsem s ním spokojená a celý dojem z knihy mi to zkazilo. Co bych ještě doplnila, tak to, že někde neseděly dny v týdnu. Párkrát mě to zmátlo a poté jsem to pro jistotu přestala číst a nějak nad tím víc přemýšlet. Poslední věc, kterou zmíním a která mě velmi rozčilovala, je to ignorování Lylina autismu ze strany jejích rodičů. Adam to celou dobu odmítá řešit, protože přece nebude "škatulkovat" svou dceru a Kath na konci též dospěje k "osvícení", že bude pro dítě mnohem lepší netahat ji k doktorovi a jakkoliv to řešit. Nejhorší na tom je, že Lyla je ze svého stavu nešťastná a evidentně by to chtěla řešit. Chce navazovat vztahy s vrstevníky, chce být součást kolektivu, ale neví jak. A její rodiče místo toho, co by jí umožnili nějakou terapii (notabene, když jejich švagrová je uznávaná psycholožka), tak se na ni prostě vykašlou, protože je to proti jejich přesvědčení. Kdyby s ní aspoň o tom mluvili nebo cokoliv, ale oni ji prostě nechávají vlastnímu osudu, přestože vidí, že je holka nešťastná... Tohle jsem rozdýchat opravdu nemohla.... celý text

Skříň plná Diora 2020, Natasha Lester

Úžasná kniha, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Kniha o přátelství, lásce, odvaze a hrdinství žen za války. Kniha, u které ukápne nejedna slza. Kniha, kterou se rozhodne vyplatí si přečíst. Vpravdě jsem moc netušila, co očekávat. A možná to i bylo dobře. Protože nevím, zda bych do toho šla, i kdybych věděla, že se příběh odehrává za války. Tomuto tématu jsem se poslední dobu snažila vyhýbat, protože mi přišlo, že knihy o druhé světové válce jsou pořád o tom samém... Avšak tahle kniha mě přesvědčila o opaku a přiblížila mi téma, o kterém jsem neměla ani potuchy. ATA, SOE... To je něco, o čem se nemluví a ve škole neučí. Přitom lidé, kteří tohohle byli součástí, tak se podíleli na vítězství Spojenců. Denně riskovali své životy a mnoho z nich o ten život přišla. Měli bychom si je připomínat. Zvlášť ženy. Protože i ty se účastnily. Přestože to měly mnohem komplikovanější než muži, ani to je neodradilo od toho bránit svou zemi. Autorka odvedla skvělou práci a zpopularizovala téma, které je rozhodně potřeba dostat mezi lidi. A já jsem velmi ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Skye byla skvělá hlavní hrdinka, kterou jsem zbožňovala od první stránky a strašně jí fandila. A Nicholas... To je taky láska. Takového muže by chtěla mít každá xd Jediná postava, která mi přišla trochu otravná, byla Kat. S tou jsem nějak nedokázala cítit. Abych tento komentář nějak shrnula, pokud váháte, zda si knihu přečíst nebo ne, tak přestaňte. Tahle kniha si přečíst zaslouží. A věřte mi, litovat nebudete.... celý text

Červenka 2014, Jo Nesbø

Rudá jako rubín 2012, Kerstin Gier

Rudá jako rubín je kniha, která je krásná už na pohled. Její obálka vypadá tak, že by byl hřích nemít ji v domácí knihovně. Koupí knihy ale člověk rozhodně neprohloupí, protože tak, jak je kniha nádherná navenek, je stejná i uvnitř. Samotný příběh je pohlazení po duši a člověk při čtení může zcela vypnout. Vše se odehrává v kulisách Londýna, ať už toho historického či současného. Jak už bývá u autorky zvykem, i tady se seznamujeme hned s několika sympatickými a vtipnými postavami. Mou nejoblíbenější postavou se asi stala Leslie. Holka, která si vždy ví rady a před kterou se neschová žádné tajemství. Kniha se mi opravdu líbila a měla jsem jí přečtenou za dva dny. Přesto pokud budu srovnávat se Stříbrnými knihami snů, tak z tohoto porovnání Drahokamy vyjdou hůře. Nemůžu si pomoct, ale Stříbrné knihy snů byly perfektní, ať už originálním námětem, zápletkou, ale i tou pohádkovostí. U Rudé jako rubín mi něco scházelo. Zároveň dle mého Gwen není tak silná hrdinka jako Liv. Ta mi přirostla k srdci víc. Tímto nechci hanit Drahokamy. Ostatně, v dalších knihách možná naleznu to něco, co mi tady k dokonalosti a pěti hvězdám scházelo.... celý text

Nadpozemská 2012, Cynthia Hand

To, co jsem od knihy čekala, to jsem víceméně dostala. Nadpozemská je pro mladší čtenáře, s čímž člověk musí počítat. Děj se posunuje velmi rychle a to na úkor všeho ostatního. Na začátku jsem s tímhle měla problémy. Přišlo mi, že než se vyřešila jedna věc, šup a byli jsme o čtrnáct dní jinde a řešilo se zas něco jiného. Chvíli jsem myslela, že kvůli tomu knihu odložím, ale nakonec jsem vytrvala a jsem za to ráda. Celá zápletka s anděli mě chytla. Odhalování jednotlivých střípků. Do toho milá romantická linka. Jop, bavilo mě to. A cítila jsem i jistou nostalgii, protože dřív jsem takové knihy četla xd Nadpozemská je skutečné young adult, čehož si cením. V současné době totiž označení ya schytává kdeco, člověk se nestačí divit. Až příště budu mít chuť na něco oddechového, asi opět dám přednost něčemu staršímu před novinkami. Ještě předtím však dočtu tuto sérii!... celý text

Pentagram 2011, Jo Nesbø

Dám ti slunce 2016, Jandy Nelson

Začalo to nadějně. Umělecké prostředí mě okamžitě okouzlilo a vtáhlo do děje. Bohužel postupně mě toto okouzlení opouštělo a já se do čtení musela nutit víc a víc. Jedním z důvodů byla délka kapitol. Střídají se zde dva pohledy, Jude vypráví přítomnost a Noah minulost. Tohle by mi nevadilo, kdyby jednotlivé kapitoly nebyly tak brutálně dlouhé. Než jsem dočetla Noahovu část, zapomněla jsem, jak skončila ta Judyina a na co se vlastně navazuje. Co mi vadilo ještě více a co mě odrazovalo od čtení, byl Noah. Ze začátku jsem pro jeho chování měla pochopení, ale postupně jsem s ním ztrácela trpělivost. Až na posledních 30 stran v knize, kde se konečně vzpamatoval, byl nesnesitelně toxický. Všechny nesnáší, vlastnímu otci a sestře přeje smrt, dělá naschvály apod. S nikým nemá soucit, jediný, na koho myslí, je on sám. A jeho chování je ospravedlňováno tím, že je smutný. Jo, protože, když jste smutní, tak se k lidem kolem sebe přece můžete chovat jak... V závěru se sice jeho jednání změní a jde vidět, že za ty dva roky prošel nějakou změnou. Avšak bohužel ta změna jde vidět jen na posledních třiceti stranách. Moc mi neseděl věk dvojčat. Na to všechno prostě byli příliš mladí. Autorka jim mohla dva roky přidat, aby to působilo realističtěji. Naše dvojčata ve třinácti experimentují a poznávají svou sexualitu. Já nevím jak vy, ale já ve třinácti experimentovala max tak v kuchyni s jídlem, přičemž moje pokusy se málokdy daly pozřít. A sex pro mě bylo sprosté slovo. Z přečtení knihy si odnáším dávku inspirace. Mám chuť jít malovat nebo se podívat do muzea. To se musí nechat. Přesto se přiznám, že jsem z knihy trochu zklamaná. Čekala jsem víc.... celý text

Hrobník 2022, Oliver Pötzsch

Historická detektivka odehrávající se ve Vídni na konci 19. století. Nutno říct, že s historickými fakty si dal autor velkou práci a věrně zobrazil tehdejší život. To se cení. Co mi trochu vadilo tak taková ta detektivní klišé. Nový vyšetřovatel na oddělení, jeho nevyřešená minulost, záliba v chlastu, nadřízený, který mu hází klacky pod nohy... A vlastně i osoba pachatele je jedno velké klišé. Proto jsem taky záhy uhodla, kdo že je ten vrah. Čtyřmi hvězdami hodnotím jen díky hrobníku Augustinovi, který mě celou dobu bavil. Takový morous s dobrým srdcem. Ten táhl příběh a na části s ním jsem se těšila. Oproti tomu inspektor Leo mě zklamal. Na začátku vypadal slibně, ale velmi rychle se z něho vyklubala tuctová postava. Ke všemu působil přihlouple a místy se choval nezodpovědně (aneb proč furt utrácel za blbosti, když věděl, jak na tom je s financemi?). Toho, že jsem si knihu přečetla, rozhodně nelituji. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací a to je skvělé, přestože mám k samotnému příběhu výhrady xd... celý text

Tíživá lehkost lásky 2024, Lena Kiefer

Tahle kniha mě pohltila hned od začátku. Kdyby to bylo možné, okamžitě bych sáhla po druhém dílu. Ale bohužel, je nutné si počkat. Hlavní postavy v podobě Heleny a Jesse byly sympatické od začátku do konce. Jejich rozhovory byly vtipné a chemie mezi nimi opravdová. Oba na mě působili velmi realisticky a tak, že kdyby to bylo jen trochu možné, ráda bych se s nimi setkala xd Co velmi oceňuji, tak to, jak vzpomínali na své sourozence. Většinou, když nějaké postavě v knize zemře někdo blízký, tak je to celé vyobrazeno kýčovitě a tak, až mi přijde, že postava, která se vyrovnává se ztrátou, doslova nemá žádnou osobnost. Ale tady tomu tak rozhodně nebylo. Další plus u mě Westwell získal díky vedlejším postavám. Ty jsou pro mě v příbězích vždy důležité. A přestože Trish, rodiče Heleny a jejího bratra, chce člověk občas něčím praštit po hlavě, přesto je dobře, že tam jsou a dostávají prostor. Hodí se zmínit i dobrý výkon překladatele, který správně uznal, že ne každý název se musí překládat. Super, konečně to někoho napadlo! Každopádně, o kladech knihy bych mohla mluvit ještě dlouho, ale asi by se tu hodilo uvést i něco, co se už tolik nepovedlo. A tím jsou s*x scény. Přišlo mi to zvláštně napsané a při přečtení slova ohanbí jsem chytla záchvat smíchu xd Naštěstí jsou tam teda jen dvě. Sice roztahané na xy stránek, ale jen dvě, takže se to dá přežít. Jak už jsem řekla, kniha mě moc a moc bavila. A nejspíš ji teď budu nějakou dobu doporučovat každému, kdo kolem mě projde xd... celý text

Chrastění kostí 2018, Fiona Cummins

Po přečtení zdejších komentářů jsem se docela bála, co mě čeká. No, zas taková katastrofa to nebyla. Přestože už teď vím, že za měsíc nebudu vědět, že jsem knihu četla, času stráveného nad Chrastěním kostí nelituji. Bavilo mě to. Příběh je čtivý, pořád se tam něco děje a kapitoly končí tak, že člověka nutí okamžitě číst dál. Pokud tedy hledáte něco jednoduchého, u čeho nebudete muset moc přemýšlet, ale zároveň něco, co vás zaručeně chytne, tak doporučuji. Hodí se zmínit, že to není detektivka, za kterou se to vydává. Policejní práce je tam minimum. Autorka vsází na hru s pocity, rozebírá emoce atd. Z tohohle pohledu se mi líbila propracovaná psychologie postav. Chrastění kostí mi hodně připomínaly knihy od Rachel Abbott. Light thrillery pro ženy, jinak to nazvat nedokážu xd Každopádně, Etta Fitzroyová nebyla úplně nejsympatičtější postava. Byla jsem ráda, že v příběhu nedostávala moc velký prostor. Co mě na ní iritovalo asi ze všeho nejvíc, bylo to, že nespí kvůli práci. Jak může být člověk, který dva dny nespal, užitečný pro vyšetřování? Do toho to její cinkání v hlavě... Úplně nevím, jestli je vhodné, aby taková osoba pracovala u policie xd Zda si přečtu druhý díl, to zatím netuším, spíše ne. Nevím, proč autorka cítila potřebu to roztahat na dva díly. Stačil jeden.... celý text

Jana Eyrová 1973, Charlotte Brontë

Asi bych nejdříve začala tím, že kniha měla 530 stran, takže cca o sto víc, než je zde uváděno. Jiná edice, jiný počet stran xd První půlka knihy se četla velmi dobře, až jsem se divila. Čekala jsem něco úplně jiného. Všude jsem slyšela o tom, že Jana Eyrová je smutná až tragická kniha a že se to nečte nejsnáze. Ale tak tomu vůbec nebylo. Ten začátek, kdy je Jana ještě dítě, se kterým není zrovna hezky zacházeno, je sice smutný a člověk z toho, jak se k ní lidé chovají, chytá vztek, ale dál už je to romantika. Kniha pro mě neměla takové kouzlo jako třeba Pýcha a předsudek nebo Na větrné hůrce. Bylo to na mě moc přeafektované, smrtelně vážné. Jak už psal někdo níže, chybí tomu vtip, nadsázka... Postavy jsou prostě příliš dramatické. Kdybych nečetla jiné knihy z toho období, řeknu, že je to tou dobou, ale takhle... Zhruba od poloviny mě to přestalo bavit. Začalo to připomínat mexickou telenovelu. Ničemu nepomáhalo ani to, že Jana je naivní a za mě i dost hloupá. Některý věci jí nedocvakávají a když přijde na náboženství, tak si nechá nakukat kde co. Konec můj dojem z knihy vylepšil, s tím, jak to skončilo, jsem spokojená :D Co se mi moc líbilo, tak ty popisy přírody. Těch je tam hafo a pokud pro ně máte slabost stejně jako já, tak si je užijete. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla a doplnila si tak vzdělání. Abych ale pravdu řekla, čekala jsem víc. Za mě to moc nemá hlavní myšlenku, něco, co vám příběh má předat. Je to prostě romantika alá telenovela s hezkými popisy. Nic víc v tom nevidím.... celý text

Billy Summers 2022, Stephen King

Toto je moje čtvrtá kniha od autora a stejně jako předcházející knihy, i tuto jsem četla v létě. Spojení Kingových knih a léta mi k sobě prostě pasuje :D Billy Summers splnil má očekávání. Četlo se to dobře, stále se něco děje a knihu bylo těžké odkládat. Příběh je opravdu napínavý a do jisté míry i nepředvídatelný. Některé události jsem předpokládala, jiné mě totálně překvapily. Na rozdíl od třech knih (Outsider, To, Řbitov zviřátek), které jsem četla už dříve, tady se nevyskytovalo nic nadpřirozeného a zcela chyběly hororové prvky. Billy Summers je čistokrevný thriller. Mně to však nevadilo, thrillery v žádném případě nepohrdnu. Moment, kdy vstoupila na scénu Alice, mi do příběhu absolutně nepasoval. Bylo to divné. Nicméně uvědomila jsem si, že i v těch předcházejících knihách bylo vždy něco, nějaká situace, která mi do příběhu nezapadala, byla tam na víc a vůbec tam být nemusela. Začínám uvažovat, že je to Kingův rukopis. Ve výsledku mi přítomnost Alice nevadila a děj posunula a nasměrovala ho trochu někam jinam. V samém závěru se pak stalo něco podobného s Marge, která se také vynořila vlastně odnikud. Billy Summers přináší hned několik zajímavých témat, nad kterými se čtenář může zamýšlet. Mě velmi fascinovalo to neustálé měnění identit. Jak je vlastně snadné změnit totožnost, minimálně když člověk žije v USA. Kdybych v nedávné době neslyšela epizodu na toto téma jednoho mého oblíbeného podcastu, tak bych to všechno v knize brala víc jako nadsázku. Ale takhle vím, že to skutečně jde a že je to podle všeho ještě snazší, než to popisuje tady autor. Osobně by mě zajímalo, kolik lidí ve Státech žije pod falešnou identitou. Abych to shrnula, kniha mě velmi bavila a můžu ji s klidným srdcem doporučit.... celý text

Severní blata 2004, Arnaldur Indriðason

Před lety jsem několik knih od tohoto autora přečetla a líbily se mi. Proto když se ke mně nedávno dostala Severní blata, neváhala jsem a pustila se do čtení. Zklamaná nejsem, ale úplně spokojená taky ne. Začátek byl takový kostrbatý, dlouho mi trvalo se začíst. Ničemu nepomáhal ani ten podivný font, v němž byl text natištěn. Jakmile si ale člověk na to vše zvykl, tak už to bylo o něčem jiném. Zápletka mi přišla poměrně originální, leč se dalo odhadnout, kdo je vrah a co ho k činu vedlo. Ale bavilo mě to číst. Hrabání se v minulosti mám v detektivkách ráda. Taky to vše o dědičných nemocech a výzkumu genů bylo víc než zajímavé. Přesto se přiznám, že mi vadil styl vyšetřování. Erlendur je hnán především svou zvědavostí než povinností vypátrat zločince. Takže zkoumá to, co ho zrovna zaujme, přestože tam stopy nevedou. Jako jo, podaří se mu najít vraha, ale to spíš dílem štěstěny, než vlastním přičiněním. Celkově vzato mi Erlendur přijde jako krapet natvrdlý. Vždy, když mu nějaký jeho spolupracovník něco oznámí, tak zopakuje poslední slovo jako otázku. Například když mu Sigurdur Óli oznámí, že podezřelý upiloval hlaveň brokovnice, tak reakce Erlendura je "Hlaveň?". A takhle reagoval na vše. Bylo to otravné. Trochu mi scházely nějaké větší popisy islandské krajiny. Na to jsem se těšila a nedočkala se toho. Kniha je každopádně tenká, má jen něco přes dvě stě stran, takže je to taková jednohubka, kterou přečtete za chvíli.... celý text

Zachraň se 2021, Mona Kasten

První díl mě bavil, ale tohle byl průšvih. Zachraň se je totálně o ničem. To, co by vyřešilo 50 stránek na víc v prvním díle, tak bylo rozepsáno na 300. Prvních 170 stránek se týká jen toho, co se stalo na konci minulého dílu. James lituje toho, co udělal, a Ruby mu nechce odpustit. Toť vše. Ruby se mi tu úplně zhnusila. Z toho, že se James vykousl s jinou dělá neskutečnou trágu a vlastně dva měsíce s ním nekomunikuje. Přičemž když se dozví to o jeho matce, tak sice za ním zajde, ale vzápětí odejde, protože se prostě nemůže přenést přes tu jednu pusu. Borec tam brečí a jí je to jedno. Pro tohle chování nemám pochopení. Ok, taky bych nebyla nadšená z toho, že strkal jazyk do krku cizí holce, ale c'mon, umřela mu máma, co trochu soucitu? A co se třeba zajímat o to, že kluk, kterýho teda tak strašně miluješ, bere drogy? Ruby o nic z toho neprojevila špetku zájmu, bylo jí to jedno. Ale pak najednou přepne a Jamesovi vše odpustí a zapomene. Jakoby se předchozích 170 stran vůbec neodehrálo. Vedlejší postavy nedostávají skoro žádný prostor, naprostá většina knihy je o příběhu Ruby a Jamese. Což je škoda, protože za mě je ten příběh vyčerpaný a zasloužil si uzavřít už v prvním díle. Nevím, proč každá dvojice nedostala jednu knihu, to by bylo daleko rozumnější. Třeba příběh Ember a Wrena by mě zajímal tisíckrát víc, než nekonečná telenovela Ruby a Jamese. Ničemu nepomáhá ani ten překlad. I tady se dočkáme osvědčené klasiky v podobě maminky a tatínka. Těch perel je tam ale víc. Třeba překládat black tie jako černou kravatu a petite rats jako malé krysy. Doslovně je to správně, ale ne vždy je vhodný doslovný překlad, že? Jinak se překladateli povedlo udělat z Rebel Wilson muže. Protože proč se namáhat a zjišťovat, zda jde o muže nebo ženu... V knize je také velké množství opakujících se výrazů. Třeba hned na začátku se pořád píše o tom, co komu dělá dobře... Ještě mě velmi zaujalo spojení "zastavit jako z udělání". Jsem slyšela poprvé v životě a úplně nevím, co si pod tím představit xd Tímto se loučím se sérii Maxton Hall. Přestože jsem si říkala, že ten poslední díl přečtu, abych dokončila sérii, konec knihy mě tak vytočil, že to vzdávám.... celý text

Jeden temný trůn 2019, Kendare Blake

Ze Tří temných korun jsem byla nadšená, proto jsem se prakticky ihned pustila do Jednoho temného trůnu. A musím říct, že mi to nadšení vydrželo i po celou dobu druhého dílu. Ten je o poznání akčnější a dále rozvíjí prostředí Fennbirnu. Co mě na téhle sérii opravdu těší, tak to, že Fennbirn je matriarchát. Silné ženy mám v knihách vždy ráda a tady jich je víc než dost. Na rovinu je potřeba říct, že to není kdovíjaké fantasy. To si uvědomuju. Ale mě to prostě bavilo. A to už nespadám do cílové kategorie xd Hodně v tom hrál roli i autorčin styl, který je velmi čtivý. V knize se pořád něco děje, každá kapitola končí tak, že nutně potřebujete přečíst tu další. Jeden temný trůn však na rozdíl od prvního dílu končí vcelku uzavřeně, což mě trochu zamrzelo. Čekala jsem nějaký zvrat, který mě donutí okamžitě začít číst pokračování :D... celý text

Tiny Pretty Things 2020, Dhonielle Clayton

Heavy contemporary, které bude bavit i starší čtenáře. Prostředí baletní školy se mi líbilo. Přestože teda toho baletu tam na mě hlavně ze začátku bylo hodně. Jako někdo, kdo se o balet vůbec nezajímám, jsem měla trošku problém s pojmy. Nicméně ano, po přečtení knihy mám chuť na nějaký balet zajít a dovzdělat se xd Příběh je vyprávěn z pohledu tří postav - Gigi, Bette a June. Každá z nich je jiná, ale všechny mají stejný cíl - uspět. Postavy jsou vykresleny realisticky a tak, že každou z těch tří máte svým způsobem rádi a chápete ji. Ať už daná postava udělá cokoliv. Co mi trochu vadilo, tak mužské postavy. K žádné z nich jsem si nevytvořila nějaké pouto, protože na rozdíl od dam, jim není dán prostor na to se nějak obhájit a vysvětlit, proč se chovají tak, jak se chovají. Ale to se třeba změní ve druhém díle. Co bych zvlášť vypíchla, tak překlad. Ten se povedl. A to tak, že jsem neobjevila žádné chyby, což už se mi hodně dlouho nestalo. Tiny Pretty Things si zaslouží pozornost a knihu můžu doporučit všemi deseti.... celý text

Tři temné koruny 2019, Kendare Blake

Romantasy moc nečtu a od knihy jsem nic světoborného nečekala. O to víc mě překvapila. Začetla jsem se prakticky okamžitě. Bohužel mi do toho přišlo zkouškové, tudíž kniha musela jít chvíli stranou. Ale to vlastně ničemu neuškodilo. Jakmile jsem si splnila zkoušky, ke knize jsem se nadšeně vrátila a za jeden den ji dočetla. Překvapivě jsem za ten měsíc nic nezapomněla, natolik mi tahle kniha zůstala v mysli. Líbil se mi ten nápad. Tři královny, z nichž skutečně může vládnout jen jedna. Kdo má rád drsné souboje a boj, na svoje si nepřišel. Tady jde spíš o intriky a tahání za nitky. O rodiny, které udělají vše po tom, aby ochránily svou královnu. A to se mi na tom právě líbilo. Mou oblíbenou sestrou se stala Arsinoe, která v knize dostala největší prostor. Katharina mi též byla sympatická. Jediná, kterou nemusím, je Mirabella. Tolik ke královnám. V příběhu se vyskytuje velké množství postav, ale to nepředstavuje problém. Jsou dobře zapamatovatelné. Konec byl famózní a donutil mě dát pět hvězd (předtím jsem počítala s tím, že budu hodnotit čtyřmi) a musím říct, že díky němu se neskutečně těším na další díl!... celý text

Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi 2023, Dominika Sakmárová