Čeky
přečtené 82
Mise Libyjská Džamáhíríja
2021,
Václav Háva
Hodnocení každé knihy zahrnuje jednak atraktivitu tématu, jednak jeho zpracování, a zde je mezi těmito faktory zjevná disproporce. Pan Háva není profesí spisovatel, ani cestovatel či žurnalista, což je poznat; na straně druhé, na amatéra odvedl slušnou práci. Občas klopýtá jazykově ve snaze o přemrštěně knižní češtinu, občas se mu nedaří udržet linku vyprávění, obecně je však text rozložen přehledně a jasně. A čte se dobře, což je podstatné. Téma knihy je nadmíru zajímavé a, na rovinu, kdo si tuto knihu pořídí, pořídil by si ji, byť by byla psána hotentotsky. Obchodní vazby mezi ČSSR a Libyí v 70. letech jsou nepříliš zdokumentovaným střípkem našich moderních dějin a zde je nám předkládána kompletní osobní výpověď přímého účastníka. Je to primární zdroj a už jen proto je velmi dobře, že tato kniha vyšla. A barevné snímky příslušníků ČSLA v amerických stejnokrojích jsou nádherně paradoxní. Autor své vzpomínky nedoplňuje širším výkladem, ale zasazuje je do své osobní perspektivy a vysvětluje čtenáři i běžné aspekty života v ČSSR/Libyi koncem 70. let, pohříchu trochu nesystematicky. Znalci to bude připadat zbytečné, neznalý, obávám se, stejně nepochytí celou šíři tématu. Což je trochu škoda, jakkoliv chápu, že by pak kniha bobtnala obsahem souvisejícím s tématem jen volně. Snad tedy budou tyto pasáže alespoň inspirací k dalšímu studiu. Autor se nevyhýbá ani podrobným technickým popisům (např. palebné sekvence raketometu), což je velmi příjemné. Naopak "veselé historky z vojny" slouží spíše jako varování budoucím generacím, jak zoufalé situace připadaly tehdejším lidem vtipné a jak málo byla od sebe oddělena dokonalá profesionalita a naprosto nedospělé chování tehdejších mladých mužů - vojáků základní služby. V sumě tedy hodnocení knihy není snadné. Pokud vás zajímají čs. vojenské mise v zahraničí, tuto knihu mít musíte. Pakliže vás toto téma míjí, je to jen lehký, poměrně čtivý cestopis do vlaku. Pokud vás zajímá obsluha RM-70, nebudete spokojeni, ale pokud stavíte modely nebo diorámy, nabízí kniha inspirativní snímky. Taktéž pokud vás zajímá, jak žili lidé v 70. letech, je toto vhodným čtivem, pan autor totiž kolikrát při hodnocení libyjského života více odhaluje, z jakých poměrů sám přichází. Za mne jediná výtka: Chtěl bych víc. Víc příhod, víc podrobných popisů, diagramy, mapky, tabulky, zasazení do kontextu, poznámkový aparát... ale to by byla jiná kniha, já vím. (A také je škoda, že kniha vyšla v tak obskurním nakladatelství. Anotace slibuje další knihy z čs. historie, ale co jsem koukal na nabídku, tak to vypadá dost děsivě.)... celý text
Poslední hlídka
2012,
Tomáš Petrásek
Tohle je hodně dobrá věc. Za prvé je příběh zajímavý, dobře napsaný a unikátní nejen v kontextu české literatury. Takovouhle věc jsem ještě nečetl, a to je super. Za druhé je to příběh také velice lidský a ačkoliv vyprávění spěje k neodvratnému zániku, nemá člověk pocit zmaru a tragédie. I po letech na tuhle věc rád vzpomínám a považuji ji za práci, která rozšiřuje obor.... celý text
Azhareida - Bitva o Gelidor
2023,
Tomáš Petrásek
Jedním slovem? Bezradnost. Lidstvo je postaveno před nejvýznamnější objev v historii, chvíli trapně postává a pak se raději dívá jinam. Hrdinové jsou postaveni před zásadní životní výzvy a nějak jimi plus mínus proklouznou, dále to nebudeme rozebírat. Autor si připravil sérii obehraných karet klasických prvků, a pak ji odehrál, technicky správně, ale bez zájmu, jiskry a invence. Kniha není vyloženě špatná, ale není ani dobrá; nepřináší nic nového a i klasická klišé podává hrubě a neučesaně. Tak předně podtitul knihy je Bitva o Gelidor, ale k žádné bitvě o Gelidor v knize nedojde. Hlavní titul je Azhareida – azhar je podivnou přesmyčkou vzniklé pojmenování pro mimozemské bytosti, které se v knize několikrát skutečně objeví. Kdyby v knize nebyly, příběh by se mohl odehrát víceméně stejně. Moc se o nich nedovíme, jen že jejich biologie je na bázi čpavku. Platí nepsaná zásada, že každý autor sci-fi musí v životě napsat alespoň jeden příběh o čpavkovém životě a ono se to nabízí, chemolitotrofní organismy mají nám tu nejvzdálenější fyziologii, jakou na Zemi najdeme. Na obálce vidíme kosmonauty na cizí planetě. První z nich si prohlíží utrženou paži nějakého tvora, zjevně nepozemského. Ta paže je velmi dlouhá a zakončena drápy. Dlouhá paže = silný úder. Takže vidíme zbraň schopnou ohrozit lidský život. Všichni kosmonauté mají shodné skafandry, ale ti v pozadí míří zbraněmi na toho v popředí, což naznačuje nesvornost, resp. nezjevnou opozici, schopnou použít výhrůžku smrtící silou. Takže máme temnou planetu, mimozemšťana schopného zabíjet lidi a lidi schopné zabíjet jiné lidi. Potrvá 330 stran, než se k tomuto obrazu a k této informaci dopracujeme. Jinak řečeno, polovina knihy je expozice, naštěstí zápletka mnoho místa nepotřebuje a vyvrcholení se vleze na pár stránek. Ještě dalších skoro třicet stran ale potrvá, než se čtenář dozví docela podstatnou informaci: ačkoli se píše 31. století po Kristu a nacházíme se 50 ly od Země, tak lidstvo ještě nepotkalo žádný mimozemský život. A to si myslím, že dost mění úhel pohledu, s nímž čtenář k příběhu přistupuje, a to si myslím, že mělo být zmíněno mnohem dříve. Chování postav ale taková drobnost nijak neovlivní. První skuteční emzáci, nebo padesáti, všechno jedno. Hrdiny napadne, že takhle vyspělé organismy budou potřebovat i méně vyspělé na nižších příčkách ekosystému, ale ani je nenapadne, že by se zde mohly vyskytovat také bytosti na vyšších příčkách. Jakmile je konečně odbyta expozice, nastupuje přepis filmu Avatar, naštěstí bez love story obšlehnuté z Pocahontas. Jakmile malá vojenská jednotka plus dva hlavní hrdinové spadnou do tunelů vedoucích k hnízdu azharů, načež začnou vojáci odpadávat, ale hrdinové se stále nějakým zázrakem drží, je jasné, že musí dojít na blízké setkání třetího druhu. A tady autor překvapil, když se po nekonečných nudných popisech bojů v jeskyních konečně dostane člověk a azhar tváří v tvář na krátkou vzdálenost a čtenář je napjat, jakým způsobem spolu začnou komunikovat tak hrdinové prostě azhara zastřelí a jdou dál. To jsem věru nečekal. Avatar pokračuje, ale hrdinové se jej již neúčastní. V knize jsou totiž dvě hlavní příběhové linie, pátrání po emzácích a vyšetřování vraždy. Nelze však říct, že by se prolínaly. V jednu chvíli je na talíři jedna, v další druhá a předěl mezi nimi je poměrně ostrý. Vlastně by se dala každá linie vyprávět zvlášť z pohledu jiné osoby a byly by z toho dva příběhy, které se občas potkávají. Detektivní linie je také bídná. Pakliže se na straně 48 dozvím, že všechny firemní skafandry mají pevně zabudovaný radiomaják a tudíž není možné, že by venku byl někdo bez záznamu na lokátoru a na straně 92 si zase hrdina všimne, že jistá postava má v bejváku vystaven vlastní osobní na míru ušitý republikový skafandr, jediný takový na celé planetě, tak nevím, proč musím čekat ještě 600 stran, než to dojde i hrdinům. No a pak už to teda nějak skončilo, po rozvláčném závěru následuje epilog, který ukazuje, že hrdinové jsou pořád stejně bezradní, prázdní, ploší, nudní a zbyteční, jako byli na začátku. Oceňuji, že od „tato zbraň selže jen ve 3 % případů“ k „zbraň selhala“ to trvalo jenom 335 stran. Vtip s dorůstáním pektenitů je super, ale bohužel, je jediný takový v celé knize. Nebo druhý, pokud beru i zjištění, že azherská končetina má dva drápy, kdežto cepín jen jeden špičák. Ale takhle promyšlená by měla být většina prvků v knize. Scéna se znásilněním a mučením je správně slizká a odporná, ale kdyby tu nebyla, příběh by si toho nevšiml a ani hrdinové nevypadají, že by je to nějak ovlivnilo. Zaujaly mne „imenzní mikroskopy," napřed jsem si myslel, že mají být "imerzní", ale autor opakuje imenzní, takže to asi bude nějaký druh mikroskopu, který mi google nedohledal. Zajímavé je retro, v tisíc let vzdálené budoucnosti si ředitel zakládá na dokonalém obleku a jeho sekretářka na pouzdrové sukni. V chodbách zatím poblikávají zářivky. Vojenská technika také odpovídá projektům současným a žádná překvapení se nekonají. Respektive, tam, kde by voják roku 2024 použil drony, tam se v roce 3092 musí lopotit pěchota. Vojáci jsou ozbrojeni puškou i samopalem současně. To se musí docela pronést. Občas hapruje časová souslednost („sledoval jsem vás celou noc“ × „osobně velel komandu“), občas redaktorovi utekl anglicismus („anekdotická evidence“) Z nějakého důvodu jsou kosmická tělesa přejmenována. Hvězdu 47 Ursae Majoris dnes známe jako Chalawan, ale v románu se jí říká Efesuma. Exoplanetu Taphao Thong autor přejmenoval na Lykaon, Taphao Kaew zase na Argos. Happy end se vlastně nekoná, bezradní hrdinové mohou jen sledovat, jak se situace mění v další fázi totalitarismu a čtenář se ptá: Máte se vy dva vůbec rádi? Naučili jste se něco? Změnil vás ten prožitek nějak? Budete něco dělat? Kdo jsou vlastně ti azherové a jak žijí? Dozvíme se o nich něco? A především: Jak zareagovalo ostatní lidstvo na tento objev?... celý text
Rozpečetěný čas
1963,
Gennadij Gor
Tohle je celkem tragická kniha. Autor, Gennadij Gor, se potácí mezi vzletnými myšlenkami o povaze lidské mysli a osobnosti, promítá své úvahy do dálek vesmíru i času, a hned v dalším kroku se topí v beznadějném provincionalismu a malosti malomyslného maloměšťáka. A ne, nemyslím si, že by to byl záměr. Spíš mi to přijde jako horečnaté blouznění, v němž se autorovi zdá, že je autorem sci-fi příběhu, v němž píše o událostech, jež se nakonec skutečně stanou, a to z pozice přímého účastníka, i posluchače vyprávění - a všechny tyto plány se volně prolínají, spolu s dalšími plány, které s původním dějovým obloukem souvisejí jen velmi volně, až vůbec. Popravdě, nemá smysl to číst, neboť zajímavá témata již dávno zpracovali jiní autoři lépe. Na začátku havaruje hvězdolet, nouzové přistání na primitivní planetě přežije jediný člen osádky. V rámci minimalismu mu můžeme říkat prostě Astronaut. Výborně, tetelí se čtenář, čeká nás komorní drama osamoceného trosečníka, souboj vůle a osamění. No, ne. Astronaut neučiní za celou knihu nic, než že se pokusí svést jednu místní primitivní ženu. Až na samotném konci, doslova na poslední stránce, se dozvíme, že něco přeci jen udělal. Jaký měl jeho čin vliv na cokoliv důležitého a podstatného se můžeme toliko domýšlet. Na Astronauta čeká Žena. Ta má ovšem své křestní jméno, práci, domov, dědečka, prastrýce, kamarády, jejich partnery a zaměstnání a známé, také kolegy v práci a jejich známé a ti všichni mají své příběhy... a všichni tito nepozemšťané na planetě stovky parseků od Země, sto tisíc let v minulosti, žijí asi tak, jak si Rusové v roce 1960 představovali, že budou žít v roce 1970. Nejvíce popisů je věnováno místní obdobě biografu. Ze začátku se ještě autor občas pokouší zapnout nějakou fantazii a popsat cizí planetu nějak cize, ale nakonec rezignuje a nepozemšťané vzpomínají, jak jejich předci domestikovali soby a vlky (v dobách, kdy na Zemi skuteční sobi ještě neexistovali). Jinak napsáno bylo by možno to vnímati jako jistou abstrakci, jako kdyby hovořili o svých ekvivalentech čtenáři dobře známých sobů a vlků, ale to by se ve stejném duchu musel nést i zbytek textu. Což nečiní. Další svazek linií představuje současnost (cca 60. léta, SSSR, velké město, vyšší střední třída). Zde sledujeme život autora sci-fi románů, který až na poslední straně zjistí, že to, co píše (o Astronautovi, jenž ztroskotal na Zemi před sto tisíci lety), se skutečně stalo. Dále jeho syna, který je pojmenován po postavě otcova románu, což mu bylo patnáct let tajeno. Dále je zde archeolog, jenž 21. června 1941 našel v sovětsko-německém příhraničí obludnou lebku, na první pohled mimozemskou, zjevně starou sto tisíc let (=Astronautovu. Takže záhy po začátku knihy víme, že se s manželkou neshledal.). Výprava ani lebka nedožily rána, archeologovi zbyla jediná fotografie nálezu, vzpomínky a odhodlání dokázat prehistorickou návštěvu nepozemšťanů, odhodlání vskutku dänikenovské. Za což sklízí velkou porci výsměchu nejen od okolí a kolegů, ale i od své matky, u níž bydlí. Následuje podrobný několikastránkový medailon archeologovy matky. Následně již matka v příběhu nijak nevystupuje. Informací z medailonku není zapotřebí. Dále je zde značné množství vědců různých módních profesí, kteří se neustále o něco přou, hádají, podrážejí se, pletou zákulisní intriky... jejich vědecká témata jsou z dnešního pohledu naprosto dětinská; a troufám si říct, že z tehdejšího rovněž. Jediné, co je zajímavé, je "Člověk vyrobil z kamene sekyru. (...) Z kamene vzniklo něco nového. Do určité míry polidštěného. Dnes člověk vytváří počítací, myslící stroje. To už je vyšší forma polidštění hmoty: člověk promítá svůj intelekt do mechanické konstrukce, jaksi se do ní vtěluje." Inu, klasický dawkinovský rozšířený fenotyp... až na to, že se následně ukazuje, že autor to s tím vtělením myslel doslovně, jako robotickou kopii na mechanickém základu. Všechny tyto postavy jsou nicméně zbytečné a jejich linky nikam nevedou. Nedojde k žádným katarzím, manželka uteklá k milenci se nevrátí k manželovi, její syn ji nepochopí a nezačne ji milovat, pisatel novinových článečků si neuvědomí, že je ponižován a zneužíván svými idoly, ambiciózní bezcharakterní geniální vědec nedokončí svůj převrat a neusedne na stolec ředitele katedry, žena pečující o nemocného nepochopí jeho proměnu. Sice se tváří, že jej miluje, ale ve skutečností jí na něm nezáleží. Tenhle nemocný, to je zajímavý příběh chlapíka, který pop otravě oxidem uhelnatým přijde o schopnost zapamatovávání si a každý den je pro něj tudíž nový. Žije v permanentním okouzlení novostí, ale pro jeho okolí, které nepoznává, je to peklo. V první půlce knihy je to neléčitelné, ve druhé půlce je vyléčen. Zázračný proces mi asi zůstal skrýt pod pentlí záložky, nebo nevím... Každopádně chlapík je stále nemocen, stále vše vnímá okouzleně (vše reálné, povrchní zábava: filmy, biograf, televise, rádio - se mu hnusí), ale už je schopen komunikovat s okolím. Dalo by se o tomto kouzelném fenoménu napsat mnoho, celý román, leč smůla, tímto jeho příběh končí. Všechny postavy, s výjimkou poslední zmíněné, jsou nesympatické, odporně maloměšťácké, sebestředné, neupřimné a nevzdělané. Zašťiťující se vzletnými slovy, leč s okovy vlastní malosti a přemrštěné pýchy, válejí si svou malou kuličku napříč knihou, trousíce přitom víceméně náhodné hlášky motající se kolem tématu času, prostoru, mysli a osobnosti, ovšem pohříchu na úrovni vpravdě primitivní. Ne, vážně nemyslím, že by existoval jediný důvod toto číst; leda když jste skončili na celý den na dětském hřišti a tohle je jediné dostupné čtení v širém okolí.... celý text
Hostina mutagenů
1992,
Eva Hauserová
Tahle knížka je hodně zajímavá a v knihovničce milovníka československé sci-fi nesmí chybět. Je to krásná dystopie, dysfunkční sonáta odporu, hnusu a beznaděje. Trochu jako Nesvadbův Vynález proti sobě, ale v modernějším hávu industrializovaného znechucení a masově násilně desakralizované intimity vlastní buněčné identity. Autor vizionářsky zaznamenal a amplifikoval strach a děs z postupu biologických věd, iracionální hrůzu, kterou v nás vzbuzuje a která má dnes, ve druhé dekádě jednadvacátého věku, reálné tragické následky, když se projektuje formou tmářství, anti-GMO hysterie a maniakální sabotáží boje s COVIDem. Styl, jakým je kniha psána, není přímo mým šálkem čaje, nicméně dá se to přežít, už jen pro ten svěží závan hniloby, puchu, nevázaného růstu a zběsilého rozkladu v jinak sterilně čistých, naleštěných a bezživotných koridorech československé fantastiky. Kniha má také svou historickou hodnotu, jako patrně první práce, otevírající téma mykopunku. Tuhle opravdu podivnou oblast fantastiky čeští autoři čas od času pootevřou (např. Podhoubí smrti od J.W. Procházky), pořádného rozkopnutí dveří se pak dočkala ve formě románové ságy Mycelium. Umíte si představit Mycelium, kdyby ho psala pí. Hauserová? To by bylo žrádlo! To by byla Umbrtka bioteroru! A nyní mě omluvte, jdu si dát k obědu vepřové na žampiónech... ;-)... celý text
Prokletý Dilvish
1994,
Roger Zelazny
Prokletý Dilvish je jedna z mých nejoblíbenějších fantasy. Autor se nezdržuje žádným uváděním čtenáře do cizího světa, žádným rozvíjením lore, ale jde rovnou k tomu podstatnému a s řemeslnou zručností staví čirou fantasy klasického střihu. Je to osvěžující a je to super. Žádné experimenty, žádné složité obracení paradigmatu. Přitom ty příběhy nepostrádají hloubku a lidskost. Nejblíže k této knize jsou povídky o zaklínači od Sapkowského.... celý text