Chytuš přečtené 642

Vadná 2016, Cecelia Ahern

Trochu mi to celé připomnělo Shustermanovo Bez šance nebo sérii Hunger games - mladá dívka, která se musí postavit systému a rozcupovat ho na cucky. Celestine West je inteligentní a krásná dívka na prahu dospělosti, kterou (jak už to tak u takových dívek chodí) zajímají kluci (hlavně tedy jeden) a to, jak být dokonalá a rozhodně ničím nevyčnívat. Systém, ve kterém žije, totiž morální selhání jakékoli osoby může uznat za vadné. Abychom si rozumněli - neprovedou nic zakázaného nebo protizákonného (na to mají v systému normální policii, soudy a vězení), ale selžou morálně - lžou, špatně se rozhodnou nebo překročí uznávané společenské meze. Celý systém bedlivě střeží morální soudci - dohlížitelé a Výbor. Pokud někoho shledají vadným, takovou osobu ocejchují a ponechají živořit na kraji společnosti. Celestine takový systém nevadí, dokonce ho podporuje - až do doby, kdy sama udělá něco, co se ve společnosti netoleruje (a rozhodně to naší optikou žádný přestupek není, ba právě naopak) a to začne ten pravý fičák... Jediné, co knížce musím vytknout je ta naprosto otřesná obálka. Ten, kdo jí navrhoval, by potřeboval vytahat za obě uši - k obsahu se totálně nehodí. Pokud bych si měla čtivo vybrat podle obálky, tak téhle knize bych se vyhnula kilometrovým obloukem.... "Má někdejší sebejistota a předstíraná odvaha, nebo jak to vlastně nazvat, jsou ty tam. Poučila jsem se, že být odvážný znamená prožívat strach uvnitř, na každém kroku. Odvaha nepřevládne jen tak, její boj se projevuje v každém vašem slově a na každém kroku. Je to takový tanec, zápas o to, jestli jí dovolíte prosáknout na povrch. Odvaha pomáhá překonat strach, ale skutečně odvážní můžete být jen za cenu nesmírného strachu." str. 108... celý text

Deníček moderního fotra 3 aneb Historky z rodičovského podsvětí 2018, Dominik Landsman

Čeněk je číslo a Dominik dílo :-) Vzledem k událostem loňského roku, kdy jsem se stala nevlastním přičiněním dvojnásobnou tetou, jsem si potřebovala připomenout (neb mé vlastní ratolesti jsou v rozmezí před pubertou až v pubertě), co to vlastně ségru a švagrovou čeká. No a čeká je tedy ještě spousta srandy, pokud to pojmou jako Dominik Landsman :-) Pozor - této knize se vyhněte, pokud jste velmi mladí a potomka plánujete "někdy v budoucnu" (aneb je potřeba, aby bylo dostatek potomstva, které udrží naše důchody na důstojné úrovni - já se snažila, ale sama to nezvládnu, že...). Pro takto velmi mladé jedince je kniha krajně nevhodná, najde se v ní pouze jediná pasáž, kterou pro jistotu uvádím zde, aby vás ani nenapadlo v knize byť jen listovat: "Jestliže se ptáte, jak si cíleně vyrobit dítě konkrétního pohlaví, tak je to celkem jednoduché. Jestliže chcete mít syna, tak během koitu často krkejte, sem tam si odplivněte a dívejte se u toho v televizi na fotbal. V případě, že jste zatoužili po dceři, tak v průběhu kopulace dlouze hovořte o svých pocitech a často pobrekávejte." Naopak doporučuji všem rodičům, ať už čekatelům (alespoň prozříte, do čeho jste se uvrtali), tak praktikujícím rodičům všeho věku (alespoň zjistíte, jaká zlatíčka doma máte a že sem tam nějaký karambol - např. v podobě orazítkované čerstvě namalované zdi - je procházka růžovým sadem)!... celý text

Jádro Slunce 2015, Johanna Sinisalo

Je to už pár dní, co jsem knihu dočetla, přesto jí nemůžu dostat z hlavy. Je to jedna z těch, které už navěky zůstanou vypálené v mém srdci a v mojí duši... U jiných knih mi obvykle mixování žánrů a témat vadí. Tady jsem měla pocit, že každé písmeno patří přesně tam, kde je. Dystopický svět Finska současnosti - na tuhle hru jsem úplně na začátku měla problém přistoupit, protože Finsko přece takhle nevypadá... V průběhu čtení mi ale došla genialita autorčina záměru - skrz přehnané zvýraznění všech nešvarů kritizuje současný vývoj... Rozdělení společnosti na eloje (stačí se podívat na tisíce současných instagramových profilů mladičkých holek s duck-face, vystavených jak nějaké zboží a hned vám naskočí paralely třeba s "partnerským trhem"), morloky (aneb ženy, které mají svůj názor, tudíž jsou nepohodlné a nepoddajné), maskuly a mínusové muže je v knize naprosto geniálně podaná. Přidejte si do ingrediencí drogovou závislost na chilli (kapsaicinu), skvěle popsané psychedelické zážitky (autorka prý vycházela z šamanských spisů, ale pochybuji, že zůstala jen u nich, protože podobné stavy se nedají jen načíst), maličko šmrncnuté myšlenkami o návratu k přírodě a návratu k vnitřní podstatě sebe sama. Vítejte u finského podivna. Nechte se unášet, nechte se vtáhnout dovnitř, do jádra slunce, do žhavé podstaty. Stojí to za to. Fakt kvalitní matroš!... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Stejně jako My děti ze stanice ZOO jsou mementem šíleného propadu dospívající dívky kvůli drogové závislosti, Vrány jsou mementem postupného propadu dětské duše v důsledku citového strádání v rodině. Depresivní, těžké čtení o tom, jak emočně nevyzrálí jedinci (nazvat je rodiči v tomhle případě opravdu nechci) dokážou úplně podupat a zničit dětskou duši. Opravdu náročné téma, které jde až na dřeň...... celý text

Rekonstrukce 2019, Viktorie Hanišová

Divnokniha chytré horákyně - líbila se mi i nelíbila zároveň. Už ze začátku jsem měla neurčitě určitý pocit, že o detektivní pátrání Elišky tu nejde, i když se kolem něj čtenář motá v podstatě celou knihu. Jenže celá ta pátrací posedlost - co se stalo a proč se to stalo - je jen kulisa pro rozvinutí temných vod nefunkčních rodinných vztahů. Absence pozornosti od matky svému dítěti se prolíná v časových smyčkách, ze kterých se nejde vymanit... Citová vyprahlost Elišky v podstatě v jakýchkoli vztazích - je to následek toho, co se stalo? Nebo je to něco, co se předává i podprahově - tedy i kdyby Kateřina neudělala to, co udělala, nedopadla by Eliška, kterou by vychovávala matka bez emocí, nakonec stejně? Rozhodně to není knížka, která čtenáře nechá chladným. Naopak - dokáže vzbudit tolik emocí - stačí si jen projít komentáře... Autorka rozhodně psát umí, těším se na její další knihy.... celý text

Vděk 2019, Delphine de Vigan

Díky autorce za tuhle útlou, přesto hutnou knihu! Díky překladatelce Alexandře Pflimpflové za naprosto skvělý překlad - překladatelsky musela být tahle kniha nesmírně náročná! Melancholická knížka, která i přes těžké téma "vytrácení" (slov - a s nimi i celé lidské bytosti), dokáže pohladit po duši. O tom, jak je důležité se starými lidmi nejen mluvit, ale víc je vnímat, obejmout a pochopit. Krásně to přede mnou shrnula Osice, její komentář mě dojal, protože podobně to probíhá i jinde... Škoda, že v současné době jsme k takovému bezdotykovému, umělému prostředí vůči ostatním směrováni i různými zákazy a příkazy. Lidé už si nepodávají ruce. A o vděku, o tom opravdovém vyjádření vděčnosti, ani nemluvě - ten se vytrácí postupně, stejně jako Mišce slova. A co potom, až se vytratí úplně? Smutné, přesto - naděje je v každém z nás, v nikom jiném. "Jsem logoped. Pracuju se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuju s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i s těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními. A se strachem ze smrti. To vše patří k mému povolání. Ale co mě nepřestává udivovat, nad čím dokonce žasnu, co mi - ještě i dnes, po deseti letech praxe - občas vezme dech, je nepomíjivost bolestí z dětství. Jako takový palčivý otisk, navzdory letům stále žhavý. Který nikdy nezmizí. Dívám se na ty své staroušky je jim sedmdesát, osmdesát, devadesát let, vyprávějí mi dávné vzpomínky, vykládají o starých, starodávných, prehistorických časech, jejich rodiče zemřeli před patnácti, dvaceti, třiceti roky, ale ta bolest dítěte, jímž byli, je stále tady. Nedotčená. Lze jim ji vyčíst z tváře a zaslechnout v jejich hlase, pouhým okem vidím, jak jim tepe v těle, v žilách. V uzavřeném okruhu." str. 97... celý text

Prvok, Šampón, Tečka a Karel 2012, Patrik Hartl

Nikdy neříkej nikdy! Stará dobrá rada, na kterou jsem si vzpomněla při čtení téhle knížky. Já si třeba po Okamžicích štěstí odpřísahala, že Hartlovky prostě nejsou čtení pro mě a že se dalším jeho knihám vyhnu uctivým obloukem. A to by byla vážně škoda, protože trampoty téhle nesourodé románové čtyřky jsem si nadmíru užila. Jejich vzlety a pády, dočasné euforie, které je vlastně nakonec nedělají šťastnější v dlouhodobém horizontu... Kam se člověk posune po pár desítkách let od sladkých gymnaziálních nácti? Jak moc je těžké správně kormidlovat svůj život? Protisráčské výzvy jsou jako odpověď na výše uvedené :-) A tu odpověď si musí poctivě najít každý sám. Prostě parádní pojednání o krizi středního věku. Pro mě osobně nejlepší autorova kniha.... celý text

O mé rodině a jiných mimozemšťanech 2012, Kathy Lette

"Matka dítěte se zvláštními potřebami musí být jeho advokátkou - prosazovat jeho zájmy ve škole, vědeckou pracovnicí - debatovat s lékaři a kontrolovat léky, které mu dávají, výkonnou ředitelkou - provádět za něj všechna rozhodnutí, a taky osobní strážkyní a vyhazovačkou. Vydala jsem se na sídliště, abych si promluvila s kluky, kteří posedávali na schodišti posetém odpadky. "To se nestydíte?" zeptala jsem se jich svým nejlepším učitelským tónem. Bylo to stejně účinné, jako kdybych bojovala s Voldemortem ozbrojená jen příborovým nožem." Ach, jak já Lucy chápu... Jen mít ten její naostřený jazýček pro vyřizování různých záležitostí za dítě se speciálními potřebami... A i ten humor našinci občas dochází... S neskutečným zaujetím jsem četla pasáže, které se týkaly Merlina - tam jsem doslova hltala každičké slovo. Kde se můj zájem po chvíli vytratil, byly milostné a seznamovací eskapády Lucy, zpočátku příjemně švihle zábavné, posléze už jenom švihlé. Tam bych knížce klidně dopřála ozdravný sestřih :-) Podtrženo, sečteno - Lucy je sarkasticky hláškující hrdinka, která má můj neskutečný obdiv. Dámské čtení, kdy se čtenáři klidně může stát, že se směje nahlas a po pár odstavcích nedokáže udržet slzné kanálky...... celý text

Tyranie: 20 lekcí z 20. století 2017, Timothy Snyder

Pokud by v letošní čtenářské výzvě byla "Kniha, která se k vám dostala naprosto nečekaně", měla bych svojí favoritku právě tady. Knížku objevila dcera a její zájem o problematiku mě doslova nadchnul - takže proč si také nepřečíst to, co frčí v současných gymnaziálních kruzích? Bohužel velmi brzy se mé nadšení změnilo v mírnou deziluzi. Autor stručně vypíchl základní pilíře svobody a demokracie, nečekejte ovšem nic objevného, je to prostě stručné shrnutí toho, co už každý přemýšlivý jedinec dávno ví. Navíc v mnoha případech podpořeno praktickými příklady, které jsou ale načrtnuté jako z rychlíku a jednostrannost tak z nich čpí jako sláma z bot. Například hned v první kapitolce "Nepodřizuj se předem" je uveden Milgramův experiment (o jehož děsivých výsledcích vůbec nepolemizuji, výsledek je děsivý), u jehož shrnutí autor uvádí, že žádná z pokusných osob se při opuštění experimentu nezajímala o zdánlivě poškozenou stranu, což tak úplně není pravda. A v tomto duchu pokračuje dál. Obecně pravdivé skutečnosti zaobalí do konkrétních příkladů, ve kterých čtenáře vmanévrovává přesně tam, kde je chce mít. Podkládat knihu o totalitě historickými případy z hitlerovského Německa nebo komunistických zemí je určitě správné, ale aplikovat příklady ze současnosti je sporné, až manipulativní. Stejně tak jako podložit kapitolu o pravdě Havlovými texty může jen ten, který o Havlovi zřejmě neví vůbec nic. Případně čtenáři "poradit", že internet je plný dezinformačních zpráv a tudíž si má předplatit nějaké tištěné médium (a věřit tedy té jediné předložené "pravdě")... Tedy shrnuto podtrženo, pokud by se autor držel obecnější roviny a nezabředával do jednostranných soudů, udělal by lépe...... celý text

Svět podle Prota / Na světelném paprsku 2008, Gene Brewer

Pro mě osobně jeden z dalších důkazů o síle lidské mysli. Naprosto geniální kniha, kde každého jednotlivého čtenáře mohou zaujmout různá témata - mimozemské civilizace, lidská psýché, práce psychologa, astronomie, mezilidské vztahy... Je toho hodně, stačí být jen naladěn. A teď mě omluvte, balím si teplé spodní prádlo, baterku a zrcadlo a stopuju první možný světelný paprsek na K-PAX...... celý text

Jíme zdravě ze spíže 2020, kolektiv autorů

Kuchařky Jímě zdravě tvoří pevnou základnu mého kuchařského vybavení. Čím je jich víc, tím to ale začíná být maličko nevýhoda, protože pár receptů z téhle kuchařky znám už z kuchařek předchozích. A taky je mi maliličko líto, že knížka už nemá pevnou vazbu, jako předchozí... Ale jinak pořád zůstávám s povděkem, olizujíc se až za ušima :-)... celý text

Blackout: Zítra bude pozdě 2017, Marc Elsberg (p)

Klobouk dolů před přípravou, kterou musel autor absolvovat. Co se týče samotného blackoutu a technických vysvětlivek kolem, nemám vůbec co namítnout. Co by se všechno technicky dělo člověk sice může domyslet, ale nikdy do detailů sám od sebe nedomýšlí - z důvodů osobní pohodlnosti. Komu by se taky chtělo se vracet ze současného pohodlíčka do středověkých poměrů, že... No a tady začíná kámen úrazu. Těch středověkých poměrů bylo v knize naznačeno jen minimum. Pokud čekáte, že se dozvíte, jak bude vypadat svět po blackoutu, tak se to sice dozvíte, ale tak jaksi z globálního rychlíkového pohledu - v podstatě se budete dost pohybovat v prostředí vyvolených, kterým fungují záložní zdroje - takže nějaký blackout je pro ně taková nepříjemnost k vyřešení, nikoli zásadní problém života a smrti. A to ve strhujícím tempu půl stránky s Europolem, půl stránky v Německu, další půl stránky v Bruselu... A pak je tu superhrdinský Manzano, muž v nejlepších letech, odborník plus mínus na všechno, nejvíc samozřejmě na počítače, který nám všem uhasí tu hořící koudel u zadku - odborníci všech oborů němě žasnou a jsou za ním vždycky až pár kroků... Takže nezbývá než doufat, že pro případ blackoutu má lidstvo záložní zdroj v podobě nějakého Manzana a že Gretu by tenhle thriller nebavil :-)... celý text

Něžná náruč rodičů 2005, Eva Kiedroňová

Vlaštovka v bublině 2020, Markéta Lukášková

Přesně takhle si představuju čtivou holčičí knížku - dvě časové linie, kdy "tehdy" je pro nás vlastně teď a to knižní "teď" je v roce 2045 - nikterak daleko, přesto dostatečná doba pro zachycení určitých změn ve společnosti... Témata jsou taky spíš holčičí - láska, manželství, děti, kamarádky, ale i ty těžší jako osamocení, nemoc, problémy v partnerských vztazích... Je toho hodně, ale nebojte se, všechno to dohromady krásně sedí a perfektně se to čte... Co mě ale dostalo asi nejvíc byla přímo hlavní hrdinka s jedním z nejkrásnějších jmen na světě - cynická sarkastická Bára. Žádná hrdinka se samými kladnými vlastnostmi, ale normální ženská - pochybující, občas silně nad věcí, občas dělající chyby, přesto sympaťanda. Trochu mě ke konci rušilo, že svět je malý a o náhody tu není nouze - obzvlášť u linek, které nikam dál nevedly, přesto tleskám a s radostí se pustím i do dalších knížek od autorky. Tahle totiž byla moje první - sice v ději pár narážek na předchozí příběhy je, ale člověk nemá problém se zorientovat. A poslední důvod, proč na knížku jen tak nezapomenu - přišla jsem s ní o jedno ze svých čtenářských panenství - byla to moje první přečtená elektronická kniha - no napoprvý to nebylo špatný, asi tomu dám ještě další šanci (přesto tištěná je prostě tištěná :-)... celý text

Na loučení nebyl čas 2009, Linwood Barclay

Začnu chválou. Román je neskutečně čtivý a obtížně se od něj odchází (jaké štěstí, že jsem ho z velké části mohla dočíst na den matek, kdy vaří manžel a uklízí děti!). Vypravěč je zvolený naprosto geniálně a originálně - Terry, manžel Cynthie (ano té, která se před 25 lety vzbudila do prázdného domu - matka, otec i bratr fuč). Další skvělá postava je samotná Cyn - žádná supermanka, prostě žena, která od života dostala naloženo trochu víc, než je obvyklé... Rozehrávka je tedy naprosto úžasná - spolu s Terrym se snažíte Cyn pomoct, občas spolu s ním mírně zapochybujete o její příčetnosti... Škoda jen překombinovanosti druhé poloviny (a především závěru) knihy a několika nelogičností, nad kterými jsem byla nucena kontrolovat stav vpravo ode mě, hned poté vlevo a tento pohyb opakovat ještě několikrát...... celý text

Pod sněhem 2015, Petra Soukupová

Přiznám se bez mučení, na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá, protože moji oblíbení uživatelé jí hodnotili v nevídaném rozpětí - od jedné až po pět hvězd. Po přečtení musím říct, že chápu vlastně oba póly. Soukupová (stejně jako ve svých dalších knihách) znovu popisuje nefunkční rodinné vztahy. A dělá to svým typickým slohem (nekonečná souvětí evokující tok myšlenek dané postavy nebo hovorový jazyk) a typickou formou (obsese jídlem, která je vidět snad v kažné z jejích knih; navíc vyústění nebo ukončení příběhu ani tady nečekejte). Je to prostě popis jednoho dne s pár dokreslujícími retrospektivními vzpomínkami - vzhledem k tomu, že kniha má 367 stran, tak popis opravdu detailní. Podrobná depka rozdělená mezi čtyři ženy - matku a její tři dcery, z nichž ani jedna není šťastná, jakkoli si každá z nich své jednání dokáže ospravedlnit... Taková deprese ve větách každému sedět určitě nebude. Já se připojuji spíš k vyššímu hodnocení, ačkoli i mě rozčilovala jakási rozvláčnost a stále se opakující rozhovory a myšlenky. Myslím, že pokud by autorka text trochu osekala, tím pádem zhutnila všechny emoce, aniž by nám je musela stokrát opakovat, knížce by to určitě prospělo. Ale jinak mi styl Soukupové vyhovuje, ačkoli se musí dávkovat, jinak by člověk mohl nabýt dojmu, že ať se snaží, jak chce, tak je to stejně v mezilidských vztazích všechno na stoličku...... celý text

Desátý kruh 2007, Jodi Picoult

Tahle Picoultovka mě donutila zeptat se strýčka Googla na Jodi a její rodinu. Vypátrala jsem pár věcí, které jsem netušila (třeba že její nejstarší syn veřejně vystoupil jako gay), věci které jsem věděla (že se svojí dcerou píše knížky) - což jsou ovšem informace, které vám ani zbla neřeknou o tom, jaká je Jodi asi matka... Obětovala se pro své děti, jako Laura s Danielem? Kolika kruhy pekla při tom asi musela projít? Hrdinové jsou (jako obvykle v jejích románech) lidé se svojí temnou i světlou stránkou - a hodnocení, jak moc temnoty v tom daném člověku je, nám Jodi jen jemně naznačuje a nechává úsudek na čtenáři. Tak se může stát, že pro někoho jsou to lidé krajně nesympatičtí, dělající jednu chybu za druhou, pro dalšího ale spíš normální lidé tak, jak je vidíme kolem sebe. Různé věkové skupiny čtenářů se také v knize zaměří na různé detaily - pro mladší bude určitě zajímavé sledovat uvažování Trixie; my starší, mající dcery ve věku Trixie, zase pozorně sledujeme rodičovskou linku... V komentářích tady na Databázi jsem zachytila srovnávání s Backmanovým Medvědínem. Je pravda, že i mě podobnost místy bila do očí - aby taky ne... Je to jako by oba autoři dostali stejné hrubé zadání (klíčová slova: obvinění ze znásilnění, zima a led, vidění událostí z různých úhlů pohledů) a čekali, co s tím ten který udělá. Pokud bych měla srovnat ze svého subjektivního pohledu, je Medvědín takovým zápasem na perfektně upraveném ledovém stadionu - všechno funguje, hala je nasvícená, na stadionech sedí davy diváků, držíte palce jednomu nebo druhému týmu, i emoce se dostaví... Ale s Jodi je to jako bruslení na zamrzlém rybníku. Nikdy nevíte, o jaký hrbol škobrtnete nebo na jaký tenký led se dostanete... Možná to není tak efektní, ale pro mě osobně to bylo víc opravdové. Sice by se taky našlo pár míst, kde už byl děj překombinovaný a kdy jsem si říkala, že na víc jak 4 hvězdičky to tentokrát nebude, ale nakonec po zralé úvaze dávám plný počet, protože je to jedna z knih, které neskončily dočtením poslední stránky, ale v určité formě se mi dál vrací...... celý text

Neobyčejní 2017, V. E. Schwab (p)

Zapomeňte na X-Men - prý záhadný gen x! Každý může být NO (NeOBYČEJNÝ), pokud ovšem bude ochoten zaplatit hodně, hodně vysokou cenu. A to vědci, jako jsou Viktor a Eli, jsou ochotní risknout (já bačkora bych do jejich "vědeckého" pokusu nešla ani omylem, ale číst o tom je jiná :-). Ani jeden z nich se vám nebude líbit. Ani jeden z nich by nevyhrál soutěž sympaťák roku - upřímně jejich NO schopnosti jim dost dávají, ale i dost berou. A právě proto je tahle knížka svěžím závanem v jinak stojatých vodách superhrdinovského žánru. Přičtěte navíc čtivost, napětí a akci (vše podpořené krátkými kapitolami ve stylu - tak ještě jednu, ještě jednu a máte za sebou rázem několik desítek stran). Takže - vrrr, kde je ten další díl??? A jen poznámka pod čarou pro ty, kteří už četli - dokáže mi někdo rozklíčovat pseudonym autorky ve světle téhle knihy? V.E.Schwab... Roztomilý dvojsmysl, nebo NO?... celý text

Zimní muži 2017, Jesper Bugge Kold

"Od Remarquova díla Na západní frontě klid jsem nečetl knihu, která by na mě svým vylíčením válečných hrůz a toho, jak válka lidi mrzačí, udělala takový dojem jako Zimní muži." Tolik k románu uvádí Jens Henneberg na přebalu knihy. Pro sebe jsem si říkala - tak se ukaž milý Jespere Bugge Kolde, laťku máš nastavenou hodně vysoko... A víte co? Lépe se to podle mě v jedné větě shrnout nedá. Brada mi spadla hned na začátku - a pak ještě mnohokrát. Ze čtení mi místy bylo fyzicky špatně, přesto jsem se od téhle knihy nemohla odlepit. Je to jedna z knih, které se mnou zůstanou hodně dlouho, protože její dopad je drtivý a opravdu velmi působivý. Ten, kdo se neodváží sám si zvolit cestu, skončí jako kamínek na schodišti, po němž stoupají mocní. - Carl Scharnberg... celý text

Breviář pozitivní anarchie 2016, Vlastimil Vondruška

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, aneb tak dlouho se odkládá kniha, až se její základ stane poměrně neaktuální. To se mi stalo právě u téhle knížky. Pokud bych jí četla před rokem až dvěma, byla bych asi o dost nadšenější. Přesto musím uznat, že pan Vondruška čtivě shrnuje historické příklady a pokouší se z nich udělat závěr pro současný politický vývoj. Na druhou stranu mi knížka přišla trochu chaotická a neuspořádaná, autor podle mého názoru skáče tam a zase zpátky, takže se čitateli občas může stát, že zrovna neví, která bije a co si přesně má z čteného vzít...... celý text