dedliipf přečtené 137

O procesu civilizace II. 2007, Norbert Elias

"[S]chémata chování naší společnosti, která jsou jedinci odmalička vštěpována jako druhá přirozenost a udržována v něm při životě mocnou, zpočátku vždy striktně organizovanou společenskou kontrolou, je třeba chápat nejen v jejich lidských a mimohistorických významech, nýbrž jako cosi historicky vzniknuvšího, tedy z celkové souvislosti západní historie, ze specifických forem vztahů, které se vytvářejí v jejím průběhu, a z tlaků provázanosti, které se přetvářejí a rozvíjejí." V druhém díle Elias zasazuje proces civilizace do politického a hospodářského kontextu. Jeho argumentem je, že civilizace, jakožto zjemňování chování, je úzce spojena se zvyšováním provázanosti a vzájemné závislosti jednotlivých skupin ve společnosti a jejích vrstev, které se objevuje při rozpadání feudálního systému a sílí při vytváření daňového a mocenského monopolu. V poslední pod kapitole výklad vztahuje k moderním dějinám a 20. století. Vzhledem k tomu, že se mi zdá, že společnost zrovna prochází proměnou vztahů a vnímání toho, co je a co není normální, a zároveň s různými novými nebo obnovenými tendencemi v demokracii, považuji Eliasův výklad za nejen zajímavý a hodnotný, ale také stále současný. Četla jsem i první díl, který se sice týká spíš individuálního a jazykového vlivu a projevu procesu civilizace, ale i tak se ke konci už začal text opakovat. Druhý díl oproti prvnímu také obsahuje podstatně více dat a událostí z historie, podstatně méně ukázek dobových textů. Pro rychlý náhled do celého výkladu podle mě stačí kapitola SHRNUTÍ: NÁSTIN TEORIE CIVILIZACE.... celý text

Otevřené dílo 2015, Umberto Eco

"Proto je každá recepce uměleckého díla zároveň jeho interpretací a tvořením, neboť každá recepce je tvořena z jiné perspektivy." Přečetla jsem samotné Opera aperta, tedy recepce teorie informace/komunikace estetikou a literární vědou, dále předmluvy pro první a druhé vydání a reakce na OA. Další vydání obsahovala různé zajímavé, ale pro mě okrajové eseje, které jsem jen prolítla. Hodnocení se tedy vztahuje jen na OA. Četla jsem dříve knihy o informaci a entropii, takže jsem trochu bojovala s pocitem, že je to sloppy mumbo jumbo - nejsem fanoušek aplikace pojmů z jiných oborů. Pozdější Ecovy knihy jsou o dost složitější, ale také lepší. Jako úvod do Ecových teoretických knih by to, myslím, mohlo sloužit dobře, především pokud vás zajímá z umění více oborů, než jen literatura.... celý text

Identita literárního díla 2004, Lubomír Doležel

Studie Literární text, jeho svět a styl je svěží shrnutí (ale přitom i úvod, protože v Heterocosmica je to dopodrobna) do Doleželových fikčních světů na základě připomenutí, co je to nejdůležitější: text; dílo; příběh a způsob jeho vyprávění. Součástí je příklad interpretace, jmenovitě na Kafkově Procesu. Studie Protifaktová imaginace mě v tuto chvíli zvlášť nezajímala. Téma Doležel, myslím šířeji, rozvedl v knize Fikce a historie v období postmoderny.... celý text

Rozkoš z textu 2008, Roland Barthes

"Rozhodnu-li se posuzovat text z hlediska rozkoše, nesmím podlehnout nutkání říkat o tom kterém, tenhle je dobrý, tamten špatný. (...) Nesmím si představovat, v čem by mohl být v čem by mohl text být zdokonalený, vstupovat do hry normativních predikátu: je to příliš takové, není to dost onaké. Text (podobně jako zpěv) mě může přivézt jen k jednomu úsudku beze všech přívlastků: To je ono! Či přesněji: Pro mě to je ono!" Co je to tedy pro mě? Asi básně. Encyklopedie myšlenek. Psaní kladivem o slasti a toužení. Setkání nad vínem, kdy křičíme o tom, že chceme slovy změnit svět. Chvála osamění, kdy vlastní asociace budí nové světy. Ale především receptář nápadů, jak cítit text mezi podbřiškem a koleny.... celý text

Heterocosmica: Fikce a možné světy 2003, Lubomír Doležel

"(...) čtenář musí odsunout do pozadí znalost svého vlastního domova a stát se kognitivním občanem fikčního světa, který navštěvuje v aktu čtení." Jestli to má na počet 300 stran, na obsah je to dvojnásobné. Doležel postupuje rychle. Možná dokonce rychleji, než se mu dá stačit. Jasně vymezí pojmy (slovníček připojen), zmíní své kolegy (kvanta citací a odkazů), navrhne cesty, kudy se vydávat při čtení a interpretaci narativů, ale jeho výčet není vyčerpávající... ostatně koncepty se vyvíjí a spolupráce s fikčními světy je tvořivá činnost. Dokládá na "vysoké" i "nízké" literatuře delšího rozsahu. Jeho přístup není omezující, ale naopak inspirativní - jak pro čtení samotné, tak pro interpretování a kritiku (nevím ale, jestli také pro psaní fikce). Už v průběhu čtení teorie možného čtení prosakovala do narativů, které mi zůstaly v hlavě. Je zábavné být při tom. V úvodu Doležel navrhuje, že knihou lze listovat a číst jen téma, které zrovna přijde vhod. S tím souhlasím. Postupovala jsem lineárně, ale ani přeskakování z pojmu na pojem by neměl být problém.... celý text

Lector in fabula 2010, Umberto Eco

Jednou jsem byla na gastroskopii. Nemohla jsem před tím jíst a předpokládala jsem, že to na tom bude to nejtěžší. Když jsem přišla na polikliniku, měla jsem si lehnout na stůl na levý bok a dýchat nosem. Teď konečně zjistím, jak to dělají pornoherečky, problesklo mi hlavou. Po půl hodině to bylo hotové, ale najednou se mým posláním stalo najít záchod a strávit na něm další deset hodin. Eco je takový starostlivý lékař, který se vám chystá udělat něco nepříjemného. Nebudete vědět, jak přesně to funguje, ale budete se držet pokynů... dýcháte s klidem a nedovolíte si nic přeskočit, aby náhodou ta procedura netrvala déle jen kvůli tomu, že už chcete, aby přestala. Ta hnusná trubice je sémiotika. Nakonec si říkáte, že to není tak špatné. Vlastně vám to asi přinese mnoho dobrého a Eco občas hodí nějaký vtípek, jindy něco peprného ve francouzštině. Nevíte, jestli se můžete smát, protože si nejste úplně jistí, jestli to byl vtip, nebo jen znovu diktuje sestřičce s naježeným knírem definici lithia, ale tak moc chcete uvolnit situaci, že uvěříte, že se výborně bavíte. A pak vám dovolí si stoupnout a vyzve vás, ať se vydáte zpátky do světa. Víte toho najednou o dost víc. Následujících deset hodin (minimálně) trávíte prožitou zkušenost, abyste na tom našli něco dobrého: třeba, že díky analýze aktivity čtenáře můžete jako autor lépe připravit vlastní dílo, nebo že uvěříte, že každá komunikace není předem odsouzena k nezdaru a naopak v sobě nabízí klíč, jak k porozumění dojít.... celý text

Říše slunce 1988, J. G. Ballard (p)

Učili jsme se o nacistických koncentračních táborech, víme o gulazích na Sibiři a o pracovních táborech v Čechách. Že je vymysleli Angláni o mnoho let dříve. Že jsou teď nějaký FEMA campy, a že Američani za války internovali Asiaty, jako pro sichr, jsem taky četla. Ty v Číně vystavované Japonci mi unikly. Asi protože jsem nikdy nekoukla na film Most přes řeku Kwai. Ale je to logické. Každá válka znamená, že máte nepřátele a nepřítel může být kdokoli. Hlavně ti misionáři, malé děti a staré ženy. Lepší je nahnat na jedno místo, hlídat, lomit morálku a snad z nich ještě získat pracovní sílu. Jim se narodil do dobré rodiny. Angličani žijící v Šanghaji, zabezpečení, s hromadou přátel a sluhů. Realita veliké Číny se jich prakticky nedotýká. Podobně v Číně žili i Japonci, jejichž vláda začala před začátkem příběhu mlsně koukat po čínské území... Argument byl podobný jako u nás, když šlo o Sudety (ale nesrovnávala bych to příliš): je tam utlačují, domovská země musí pomoci... Jedna válka mezi Čínou a Japonskem byla už na konci 19. století. To jen pro ilustraci, protože já do děje vstoupila bez znalostí situace. Byla jsem naučená, že Japonci byli náckové, protože se kámošili s náckama, a že Číňani jsou komunisti, protože Mao, jenže Mao začal vládnout až pár let po válce. Před ním byl Čankajšek. Takže Jim si žije dobře. Žije si dobře ještě v předvečer války a jede s rodičemi na oslavu. Teda ve skutečnosti okolo nich už válka je, protože Čína je s Japonskem znovu ve válce od roku 1937. Jenže my jsme v roce 1941 v prosinci a Jim, Anglie a ani Amerika s Japonskem ve válce ještě není... Kniha je semi-autobiografická. Místa, o kterých zde skutečný Jim píše, opravdu znal. Věřím, že i různé vnitřní myšlenky, uvyknutí na válku, soustředění na přežití, že to vše je pravdivé, jelikož je to tak sugestivní. Vzpomínala jsem na svoje dětské hry a myšlenky, věci, co jsem si namlouvala, když mi bylo 10... Jen skutečný Jim byl po dobu války s rodiči a sestrou. Ale mnoho dětí nebylo, rodiče mohli zemřít už v prvních dnech války. Mohly mít někdy takové štětí jako Jim? Válka se mi zdá sama o sobě neuvěřitelná. Vysoké hodnocení dávám hlavně za to, že mi kniha přiblížila válku, kterou jsem neznala. Víc než knihy o té, která se děla mnohem blíž (ještě štěstí, že mám babičky a filmy), protože žádná kniha s dějem o válce a internačních táborech mi nepřišla tak dobře napsaná. Všechny jsou tíživé, ale něco tam chybí... snad ta dětská prozíravá naivita (né, to není oxymoron), nebo snad to, že jsme všichni už dávno mrtví, jen jsme si to nikdy neuvědomili... Ty zvláštní momenty, kdy něco kontrastuje s něčím jiným, co bylo v ději dřív, nebo ty chvíle, kdy si Jim uvědomí, o co při válce jde a jak války končí... A nakonec těžko říct, jestli si to literární Jim celé trochu nepřibarvoval. Ale to nevadí. Chtěla jsem prostě vědět, jak tu válku prožíval. Když jsem dočetla - a v české za komunistů vydané verzi je ještě doslov o kontextu s trošinkou agitky k tomu - zůstalo ve mně lehké prázdno vyplněné rozpadajícími se slovy. P.S.: S ohledem na Říši slunce mi dává námět Bouračky větší smysl. Zřejmě co si v mládí zamiluješ, to jako spisovatel vždy rád použiješ... Nebo to do svého dětství vtiskl až ten starý Ballard?... celý text

Hruškadóttir 2008, Jana Šrámková

Příběh o ztrátě a vyrovnání. O rozhořčení i lásce mnoha rovin. Příběh, co mě ve čtyřiadvaceti vrátil zase na střední - ani tehdy jsem nechápala, proč a co to my holky vlastně děláme, čeho se snažíme docílit, co cítíme. Nevím, jestli to přesně vyjadřuje vypravěčku, nebo můj vztah k jejímu vyprávění. Mám odpor k tématice mladá_dívka-láska-starší_muž, ať už se ho dotkne dílo jakkoli. Zde to je a musela jsem se překonávat. Šlo to jen proto, že jsem chtěla zjistit, o jakou formu tohoto vztahu jde. Vyřčeno ale není vše a mohla jsem si domýšlet, co se týče nějakých momentů a intencí. Přitom je naopak přesně popsáno prostředí, příroda, vzduch, detailní drobnosti o jídle... To je taková kombinace, která mi sedí. Co mi nesedělo byly postavy. Vypravěčka je konzistentní, ale činy a reakce ostatních jsou mi na hony dávají. V kontextu snad smysl dávají, ale nedokážu to posoudit. Zpočátku jsem měla pocit, že na mě zničehonic někdo začal mluvit na zastávce při čekání na autobus, a až velmi později mi smělo dojít, proč to dělá. Třeba to bylo moc rychlé vyhrknutí. Jde konverzace začít jinak? Od druhé půlky jsem se ale už nesla na vlně.... celý text

Ambasadov 2012, China Miéville

Wiki vsuvka: “Ve svém pozdním díle „Filosofická zkoumání“ však [Ludwig Wittgenstein] otevřel novou oblast zkoumání, totiž řeč jako jistý druh jednání.” Složité téma, které musí potěšit každého, koho někdy zaujala filosofie jazyka. A navíc hlavní HRDINKA, kterou China napsal dobře. Není vševědoucí. Je omezená ve svém pohledu a něco si ještě nechává pro sebe. Přes veškerou podivnost je uvěřitelná. Zároveň dobře ilustruje propast, která je mezi původními obyvateli oné zvláštní planety a lidmi. Propast vzniká i mezi námi a vypravěčkou a čtenář se dostává do podobně nesnadné pozice jako fikční postavy. Děj se točí kolem několika bojů. S tradicí, jedinečností, se závislostí různého druhu, o sebe sama, o přežití (pro někoho možná i o dočtení)... Je fajn občas knihu zaklapnout a fakt se zamyslet, co to vlastně teď přečetl a proč je pro postavy tak zásadní, aby to říkaly nebo dělaly, nebo co mají za problém. Jinak může čtenář z vlastní lenosti sklouznout k šolíchání po povrchu a nudě.... celý text

Soumrak model čili Jak se filosofuje kladivem 1995, Friedrich Nietzsche

"Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama." Pořád nevím, jak se filosofuje kladivem, když zároveň musíte pořád myslet na ty proklatý ženský.... celý text

Příběh služebnice 2008, Margaret Atwood

Seriál jsem neviděla a vidět nechci. Chci si příběh uchovat v této podobě. Text je tak intimní. Jakoby ona seděla vedle vás, vy ji drželi za ruku a ona s klidem, pomalu ovšem potichu vyprávěla... občas zahlédnete lesk v očích, občas se projasní úsměvem a pak zas zamyslí. Je přemýšlivá. Není rozčílená. A vy se dostáváte do meditativního transu, přijímáte vyprávění a přitom uvažujete... Jak se něco takového může stát? Je to správné? Je správné, jak se chováme dnes? Kde je hranice? Je nejdůležitější svoboda? Ale čí? Je svobodou toto, nebo je to už ohrožením? Ona vám na to neodpoví. Od toho tu není. Jen vypráví svůj příběh. Příběh, který se může stát a nebo stal velmi dávno. Možná se děje tisíce kilometrů odtud právě teď. Jen její šaty nejsou červené. Dystopie mám ráda. (To je možná důležité. Četla jsem to jako dystopii. Až pak jako kritiku něčeho, a skoro vůbec ne jako nějakou feministickou bibli.) Vždy se ale trochu děsím závěru. Závěr My, závěr 1984, závěr Mechanického pomeranče, závěr 451° Fahrenheita, závěr Simakova lidstva ve Městě... každý z nich byl jiný, každý zanechával jiný pocit. Zdejší závěr byl dílem šikovné spisovatelky. Byl to závěr, který jsem chtěla? Určitě ne. Jaký jsem chtěla? Já... nevím, ale prostě! Je to závěr, který si tato kniha zaslouží? Ano, přiznávám, vlastně to dává smysl. Čím to, že umělé příběhy nás (nebo je to pouze mnou?) získávají víc, než ty skutečné? Je to, protože se nemůžeme ptát, zda si vypravěč vymýšlí, a všechna naše skepse opadne a my jsme připraveni odžívat příběh s jeho postavami? Možná, že teď přestanu být chladná, kdykoliv budu číst, sledovat a poslouchat cizí příběhy v hospodách, v televizích, v novinách, při přednáškách historie a sociologie... Možná se mi to už nikdy nevykouří z hlavy.... celý text

Bouřková sezóna 2014, Andrzej Sapkowski

Rozjezd nic moc, druhá půlka super... a odkazy na jiné příběhy! Pro lepší pocit doporučuji přečíst na jeden až dva zátahy. Je to jako povídka vymáchaná v zaklínačské sáze.... celý text

Bez loga 2005, Naomi Klein

Několikrát jsem byla varována, že je kniha špatná, autorka špatná atp. nicméně pokud vím, většina varujících ji ani nečetla, dostala se k nim zřejmě pouze kritika, kterou mi pak misionářsky ovšem bez hlubšího kontextu přinášeli. Nevím, ale bylo to STRAŠNĚ PŘÍNOSNÉ. No fakt. Neke. Bez loga jsem si koupila, když jsem pomáhala ladit komunikaci jedné drobné oděvní značky. V tomhle ohledu byl text hodně stimulující. Dostanete nové informace, někdy už zastaralé, někdy ale bohužel stále současné, plno věcí se spojí a napadá vás spousta dalších kroků a kreativ a... Mně prostě nešlo o to, abych nenáviděla kapitalismus, ale abych vhlédla do odvrácené, či vyprázdněné strany značek a firem. To se splnilo skvěle. Samo o sobě je Bez loga napsáno čtivě. Opakuje se málo, informacemi je nabité a to, co se opakuje, se opakuje hlavně protože firmy neustále opakují své hrozné zlozvyky. Samozřejmě, že má autorka určitý pohled na svět a je jasný hned od prvních vět. Netají se tím, tak jí nemohu vyčítat, že by mě tahala za nos. Jen nakonec byla asi taky trochu naivní, ale to vím já teď, o 18 let později, a bez té naivity, že tentokrát to už bude lepší, by to bylo celé temnější. Autorce jde o zmapování několika druhů a hnutí odporu proti firmám, jejichž praktiky nejsou podle západních představ etické. K tomu přidává kontext, jak se firmy během 90. let proměnily, jak bylo možné k tomuto špatnému stavu v továrnách dojít. Ve výsledku zprostředkuje hlavně pohled do 90. let, do tehdejší atmosféry. A do různých strategií firem, jak vydělávat. I když už jsou to přes 20 let staré příběhy, dostanete vlastně trochu historie a kořenů různých hnutí, třeba boje proti GMO, fast fashion, body image reklamám. Zjistíte toho víc o Americe, protože kniha se týká té doby, kdy se tam rozšiřovaly nůžky a část obyvatel chudla a chudne a nejsou to zrovna jen přistěhovalci. Protože nakonec chování firem neovlivňuje jen zaměstnance ve východní Asii, ale i kupce výsledných výrobků.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2001, Ray Bradbury (p)

Není to dokonalá kniha. Je sice skvěle napsaná, ale někdy se zdá příliš roubovaná. Není to příběh o ději, akci a pointě, i když v něm ani jedno z toho nechybí. Je to spíš podobenství. Zdá se absurdní? To podobenství bývají, aby dokázala vyslovit to, co mají na jazyku. Stejně tak to není příběh o cenzuře, jako spíš o osamocení a prázdnotě.... celý text

Nabarvené ptáče 1995, Jerzy Kosiński

Když jsem ji koupila, myslela jsem si, že je to další autobiografický román pro mládež o dospívání za války. Ah. Co jiného jsem si po té anotaci mohla také myslet? Ne, že bych četby a koupě litovala. Ale na nakladatelství Argo jsem byla naštvaná. Co kdybych to četla už ve 13? Brr. Podle doslovu se zdá, že inspirací pro knihu byly nejen vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti známých, rodičů autora, nebo příběhy přeživších, co se objevily v novinách. Některé se staly, některé se upravily, některé se podle klíče, který zapadal do reálných případů, domyslely fantazií... Zlí kritici tvrdí, že i jiné knihy a že se jedná hodně o plagiát. Podle wikipedie i doslovu autor s touto knihou zažil drobné peklo a údery ze všech stran. Nakladatel po něm chtěl, aby byla kniha vedena jako autobiografie (logicky se jich tehdy asi psalo hodně a pocit skutečného příběhu prodával). Poláci si brali jeho příběh osobně. Američané v něm viděli komunistickou propagandu. Východní slované útok na jejich život a tradice. Chápu to. Při čtení mě napadalo to samé. Člověk sáhne po knize, aby dostal notnou dávku nenávisti k nacistům a dostane se mu notná dávka nenávisti k vesničanům. Jenže co vedlo trýznitele k jejich činům? Pro mě je tato kniha encyklopedií lidského zla na úrovni jednotlivce na pozadí zla světových rozměrů. Záznam toho, jak válka moderního typu ovlivňuje psychiku všech, kdo jsou poblíž a v neustálém tlaku. Kde jedna neúroda znamená nejen hlad, ale také trest, který už nikdy nevymažete z paměti. Tíživou atmosférou mi to připomnělo dva filmy. Das Weiße Band a Die Blechtrommel. Je to samozřejmě jen pocit. Že mi to připomnělo zrovna filmy je asi logické, protože kniha je dost grafická. Jazyk zhuštěný, tempo rychlé. Popisy někdy otravné, i když se s nimi autor vypořádal třeba jen na 3-4 odstavce... ale i tak, meh. Popisy různých postupů a léčebných návodů jsem si ovšem velmi užila. Nakonec je mi jedno, jak to bylo s tím autorstvím. Sama za sebe kniha své místo má. Copak vám prarodiče neříkali, kolik zla během dětství i života zažili? A nepokračovalo to i po válce? A umíte si představit, jaké je to prožívat pubertu a první její změny daleko od rodičů, sami, v nepřátelském prostředí?... celý text

Tajná historie Twin Peaks 2017, Mark Frost

*vložte humor se sovami* Samotné Twin Peaks je někdy náročné na paměť. Mnoho postav a mnoho vývojových linek je přítomno i v tomto "románu", ale pokud znáte seriál, máte v hlavě jakousi mapu, po které se pak s knihou dobře pohybujete. I tak je to boj všechno pobrat. Je to dokumentace, kde se nachází několik úrovní poznámek různých autorů z různých časových období a s různými motivacemi. Spokojený bude ten, kdo: a) miluje jednotlivé postavy, i ty okrajové b) miluje tajemno, easter eggy, konspirace, městské legendy, sekty apod. c) čeká, kdy zvláštní agentka TP ukáže nějakou hloubku a osobnost Konspirace převažuje. Pokud vám konspirace všeho druhu přijdou jako pitomost, Tajná historie Twin Peaks by vás nejspíš frustrovala. Proč to riskovat. Je vhodné začíst se, pokud jste neviděli seriál? Ne. Podívejte se na 2 série, pak teprv začít číst. Je zásadní znát jména a příběhy ze seriálu, protože bez nich se nebudete orientovat. Kniha dobře ladí k třetí sérii. Výčitky: Z českého textu čiší určitá prkennost, ale nedokážu říci, jestli to byl nešvar, nebo záměr původní anglické verze. Jinak se s tou českou verzí neodflákli. Části psané na stroji jsou moc úhledné. Copak tehdy nebyly běžné překlepy a přepisy? Lži! Poznámky na okraj: - zdá se mi, že tu pracují více s fakty než některé historické knihy - součástí je i filosofie Twin Peaks, to ale neznamená, že vám kniha zodpoví všechny otázky... celý text

V melounovém cukru 1986, Richard Brautigan

Jsem jeden z těch zlých lidí, kteří nemají rádi meloun. Je pravda, že ten velký s růžovou dužinou si občas dám, že si ho dávám i se semínky, ale nikdy si ho sama nekupuji. Nerozumím jeho chuti. Je sladká a přitom mdlá, plná vody a přitom cukru, dužina je tuhá a přitom se rozplývá jako sníh. Zajímalo by mě, jestli to nějak s knihou souvisí. V melounovém cukru nepovažuji za podivné dílo, ale je pro mě velmi melounové. Líbí se mi styl psaní, ale nerozumím jeho textu. I tak dokázal Brautigan vyvolat obrazy. Ilustrace uvnitř jsou moc hezké. Ale kouzlo to pro mě vlastně nemělo. Myšlenkami se k melounům nevracím. Trochu se mi připomněly povídky Etgar Kereta, kterého mám ráda. Jsou jiné, ale tou neotřelostí se dle mého pocitu blíží, tak pokud byste po dočtení hledali něco podobného...... celý text

Tisíc plošin 2011, Gilles Deleuze

"Co má tohle všechno znamenat? Pokryl jsem si tělo naprostým a kardinálním a přímo neuvěřitelným blábolem v hatmatilce!" -Arnold J. Rimmer někdy během 28. listopadu 1947 Výborné dílo, pokud holdujete kokainu nebo vám absolutně chybí soudnost. Většina lidí přečte z donucení učitele jen RHIZOM, ale mluví o tom jako holka, která si namlouvá, že o panenství opravdu přišla s tím nejlepším klukem a fakt to stálo za to. Kdo to přečte celé, automaticky získává respekt mezi ostatními adepty filosofie, ale zavazuje se po zbytek života hodnotit Plošiny maximálním počtem bodů. Mám 40 000 znaků přepsaných citací, ale stejně je pravděpodobnější, že obleču svého kocoura do malých tyrkysových kamaší a saka na dva knoflíčky s kravatou, než že pochopím, co se mi to při čtení Plošin děje.... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Až na ty ovce v podstatě manifest západního buržoazního myšlení včetně marketingových rad. Dvě hvězdičky za leštění sklenic. Slibuji, že už si nikdy nebudu vybírat četbu při teplotě nad 37,5°C... celý text

Filosofické listy 1993, Ladislav Klíma

" -- v každé myšlence spí hluboko nový, nezrozený "ves"mír, myšlenky jsou jen spermatozoa vesmíru --; hodně svinské spermatozoon splodilo tento kosmos" Nazvala bych to arogantní filosofií. To je to, co vám zbude na kuchyňské lince, když do ní dost dlouho filosofujete kladivem. Tvrdím ale, že bez špetky arogance by jednotlivec (hlavně umělec, vědec, novinář) nikdy svá díla nedokončoval, protože by se zalekl všeho, co mu stojí, může stát, bude stát v cestě. Na světě je více arogantních filosofií. Jaroslav Kabeš píše na konci knížečky, že Klíma nezabředá do bezzubého okultismu, že jeho filosofie je silně politická; pozor: zóon polítikon, tj. tvor společenský. Ha! Jakoby LaVeyův satanismus také nebyl politický a přitom plný okultismu, arogance, touhy šokovat a vrhnout světlo na každého pokrytce v dosahu pěti set kilometrů. Samozřejmě, Klíma stojí výš, o něco výše nad hmotami a choutkami, i když uspokojovat by je mohl, jak by chtěl, ale on podává FILOSOFII, nikoli příručku, jak nasrat křesťany a maloměšťáky. Je jakýmsi zakončením jedné západní tendence. Z kořene betula po-Hegelovi vyrůstá kmen konce 19. století a z něj mnoho větví, listů, květů, a nakonec i to svinstvo, co děsí alergiky. Nevím, jestli je Klíma seschlá větev, nebo vždy barevný květ. Ale prostě ukazuje další možnost arogantní filosofie, tentokrát ne tolik zelstné. Jsou to dopisy egocentrického alkoholika. Očekávejte pasivní kocovinu. Radím: Čtěte nahlas! Filosofické listy chtějí křičet, ale papír je umlčel. Rozčilte souseda přes tenké stěny. (Psáno záměrně pod vlivem Filosofických listů. Později upraveno pod vlivem nadměrného množství kávy.)... celý text