dedliipf přečtené 137

Kus temnoty 2017, Margaret Atwood

Nejhorší vězení jsou ta, ve kterých zavřeme sami sebe - vězení naší minulosti, naší mysli, našich skutků a špatných rozhodnutí. Tak o nich je tato kniha. Doporučuji si před tím přečíst Bouři od Shakespeara, protože Kus temnoty je současně rozborem téhle hry i originálním přepracováním. Nejzajímavější pro mě bylo sledovat, jak s dramatickou předlohou Atwoodová pracuje a jak ji reflektuje ve svém románu. Jenže tohle je zajímavé asi jen pro menšinu čtenářů. Takže na druhou stranu musím uznat, že mi nakonec děj zněl neuvěřitelně, chování postav nejprve logické, později na sílu - sice až v poslední čtvrtině. To mi trochu dojem zkazilo. Nakonec vše působilo jako sen hlavního hrdiny - ale nebylo i to jen odrazem Shakespearovy Bouře? Nekončí ta hra vlastně... úplně stejně?... celý text

Národní třída 2013, Jaroslav Rudiš

V půlce to ještě bylo na víc, ale nakonec jsem si nevěděla rady - totiž převážil pocit, že tohle je vlhkej sen liberální generace, českých mileniálů, hipsterů; pitvat se v obrázku "jednoduchého chlapa", co vidí svět "jednoduše". Každopádně napsané je to dobře. Jazyk, postava a děj se navzájem propojují, podporují a celé je to kompaktní. Rudiše jsem četla poprvé a hned se mi zdá jako skvělý autor. Myslím, že kniha by byla ideální na střední školy pro literární diskuze. Důvody popíšu v dalších odstavcích. --- HIC SUNT SPOILERY --- Vandam je nedůvěryhodný vypravěč. Buď z toho důvodu, že jednu událost popisuje různě, nebo protože se o něm říká, že je smažka (věříte vypravěčovi příběhu, nebo hláškám jiných, které do svého příběhu vpustí?), nebo protože celý příběh je vlastně The Příběh, co se má odehrávat před očima, když umíráte, což je už taková nahnilá verze reality... To mi přijde docela fajn. Máme si sami vybrat, jaký Vandam byl. Jestli nás může poučit o životě. A tady se nabízí možnost, aby kniha čtenáři ukázala víc o něm samotném: jakou verzi sis vybral? Co si o postavách myslíš? A co si myslí ostatní a proč? Zároveň se v Národní třídě objevuje motiv české historie a především vztah Čechů k vlastní nedávné historii. Vandam je postavička rozkročená přes celé spektrum, Vandam chce být v historii, miluje ji a chce být její součástí. Ale dost možná nebyl. Svůj příběh, ten, co jste právě přečetli, nikomu neřekl. Postava je vybájená autorem (protože česká realita ukazuje, že kdyby Vandam byl, byl by poslancem za KSČM, že jo). To tak trochu zrcadlí malichernou touhu Čechů být důležití pro svět, aby i v Americe věděli, kde je tahle republika na mapě (nekecejte, že vám na tom nesejde). Je příznačné, že svůj příběh Vandam zasadil zrovna do jednoho večera na Národní třídě, když se říká, že režim by stejně padl, když padal všude a ekonomika SSSR byla neudržitelná. Zatímco malí muži hledají své místo a jméno ve světě, svět kolem nich se točí a semele je do bezejmenné hmoty...... celý text

Obrázky z dějin zeměpisných objevů (a výletů) 2016, Jiří Černý

Ujíždím si na té kresbě! Ta mě prostě baví, že jsem se fakt smála :-) V příbězích velkých objevitelů se nevyznám tolik, tak nevím, jestli se tu děti nebalamutí, ale zblajzla jsem to s chutí a objevila touhu číst víc o kolonizaci, mořeplavcích a hlavně o Moravákovi Janu Welzlovi (to by mohl být vzor všech kluků!)... celý text

Dynamika kapitalismu 1999, Fernand Braudel

Tyto přednášky vyšly knižně v roce 1999. Proběhly chvíli před vydáním Braudelova díla o historii a vývoji kapitalismu, to až za těch 20 let v Česku stále nevyšlo. Velká škoda, přednášky totiž naznačují zajímavé myšlenky. Nejvíc mě zaujal, jaký je vztah kapitalismu k otroctví a nevolnictví a Braudelova myšlenka, že kapitalismus těží z toho, pokud je v určité části práce extrémně levná nebo nucená. Že by to byla nutnost, aby takový systém fungoval? Že by prodražení práce vedlo k přeměně tržního hospodářství k novému -ismu? Po přečtení útlé knihy mi zůstává spousta podnětů a otázek. A snad někdy Braudelovo dílo vyjde i u nás.... celý text

Majitelé klíčů 1962, Milan Kundera

Všímám si na sobě, že hrdinů a bojovníků mám už mírně po krk. Taky si říkám, kdy se odehrával - že ti, kdo se chovali apoliticky, ta zvěrstva WWII znali... Drama na mě působilo jako mýtus, sen autora, který jednou rukou potěšil další režim, druhou alespoň jemně mýty o bojovnících podvracel (tím, že ukázal, že existují i Ti Druzí). Umělost příběhu kontrastovala s uvěřitelností postav a dialogů. Ale celkem to byl koktejl, který mi tento večer drhnul v ústech.... celý text

Po zarostlých stezkách 2002, Knut Hamsun (p)

Hamsun během válek sympatizoval s Německem. Setkal se s Hitlerem a byl souzen za kolaboraci. K tomu vás postaví tahle krátká kniha - budete se muset rozhodnout zda chcete vůbec číst dílo o starci a jeho minulosti, jeho svědomí, jeho aroganci, jeho vině, anebo nevině, protože rozsudek záleží jen na vás. Jednal pod svou chybnou filosofií? Protože neměl dostatek informací? Protože měl špatnou ješitnou osobnost? Protože miloval své přátele a Norsko? Je to na vás... Ale nejsou to jen zápisky starého muže, starého spisovatele před soudem a před smrtí (i když stále od ní pár let daleko). Jsou skvěle napsané. Chytilo mě už prvních pár stran. Chtěla jsem vědět, co mi ten muž ještě řekne před tím, než odejde s poslední stránkou. Jak hezky používal slova. A jak jemně používal sebeironii.... celý text

Žert 2007, Milan Kundera

Žert si ponechám, abych ho znovu přečetla s blížící se čtyřicítkou. Čekám, že v tu dobu ho budu číst jinak. Teď na mě zapůsobil svou lidskostí a porozuměním ke zvláštním osudům i k nepochopení mezi jednotlivci. Tak to prostě už chodí...... celý text

Kostkař aneb Náhoda je život 2001, Luke Rhinehart (p)

[čteno v originále] Koupila jsem v UK, aniž bych tušila, že někdy vyšla v ČR. Rozečetla jsem při čekání na odložený let, pak v půlce, asi na straně 260, v půlce podzimu odložila. Vrátila se k ní znovu o rok později a dočetla za tři dny. Druhá půlka má větší spád. Základní myšlenka: Určovat své jednání, pocity, rozhodnutí hodem kostky. Ten, kdo hází, určuje pravděpodobnost a možnosti. Kostka vybírá. Postupně jedinec rozšiřuje pole, kde nechává kostku rozhodovat, a přidává také víc možností, které jsou výzvou, které ho děsí, které mají schopnost rozvracet nejen jeho ego, ale společnost samotnou. Podle autora, toho skutečného (dočtete se v rozhovorech) i fikčního, je každý jednotlivec multiplicitou rolí. Hlavní postavou je psychoterapeut s navenek dokonalým životem a podobnými přáteli. Všechny trápí stereotyp a plížící se syndrom vyhoření, nebo krize středního věku. Tehdy začne pracovat fikční autor a hlavní postava zároveň s kostkou. Dává si takové možnosti, o kterých by ve svém hlavním "Já" nikdy neuvažoval, protože... by ho ztrapnily, by mu zničily život, by narušily to, díky čemu je považován za "Sebe". Jenže jsou to možnosti, o kterých uvažuje a které kvůli výše popsanému byl ochromen udělat. Co lepšího než nechat rozhodnutí na náhodě? A pokud kostka zvolí to, co by si přál, bude šťastný a cítit úlevu, ale pokud zvolí to, co ho děsí a láká, bude to výzva, překoná sám sebe a nemůže sebe vinit - rozhodla přeci kostka. Tohle byl můj důvod ztráty chuti číst v polovině; tedy alibismus. On přeci možnosti vybírá, určuje pravděpodobnost, tudíž je strůjcem a pachatelem. Ale jak jsem už psala, druhá půlka má větší spád. V druhé půlce už má Kostkař ve své teorii a praxi jasno. Dokáže ji předat a reprezentovat. Zatímco první půlka se věnuje kostkař vs. jeho osobní život, rozum, psychika; druhá polovina je kostkař vs. společnost. Samotný konec, posledních pár řádků dialogu, mě mile překvapily. Investovala jsem hodně času na přečtení takové paperbackové bichle a fólie na obálce už se loupe - avšak konec byl soudržný se zbytkem díla a dal mi pocit satisfakce. Pokud si chcete ušetřit čas, celou teorii i praktická cvičení najdete v kapitole 48. Ovšem pokud si čas ušetříte, přijdete o humory: výtky vůči psychologii a psychoterapii, náboženství, americké vyšší střední třídě, všemožným škatulkám, hippies... Text nabízí různé varianty, jak ho číst. Já si vybrala nudné text jako odraz doby, kdy vznikl, což fungovalo dobře - vizuální představivost jsem si vzala z Easy ridera, a nemůžeme upřít, že na přelomu 60/70 let se děly v USA zajímavé věci. Ať už je tím na mysli zodiac killer, komuny, festivaly nebo přetrvávající rasismus. Napadl mě však ale ještě jeden, mnohem komplexnější přístup čtení: jako odraz extrémního individualismu. Amerika je svým individualistickým přístupem proslulá, současnost vesměs také, a co jiného je hod kostkou podle vlastních pravidel, než moment čistého individualismu? Bez kostky jednotlivec respektuje pravidla společenské hry a role, které vznikají a potvrzují se v rámci komunikace a setkávání se s druhými. Ale pokud se jednotlivec předem vzdává těchto vzorců, aby jednal tak, jak si určil sám před ustavením situace, společnosti se z vlastní volby vzdává (pokud hod kostkou neurčí konvenční chování, pokud je do možností napsal)... Snad vše toto vysvětluje, proč nakonec dávám 4/5 a ne méně. Možná je kniha moc dlouhá, možná se opakuje, je předvídatelná, možná nemá dokonalý jazyk, ale donutí vás přemýšlet a myslím, že se autorovi povedlo dobře ilustrovat své vlastní myšlenky, obzvlášť na to, jak komplexní jsou. Patterns are prostitution to the patter of parents. Adults rule and they reward patterns. Patterns it is. And eventual misery. A nakonec má The Dice Man sílu nahlodávat čtenáře, aby si hodili kostkou a aby o své svobodné vůli začali uvažovat trochu jinak. Přestali ji stavět na piedestal. Já rozhodně přenechám výběr oblečení na dvanáctistěnku...... celý text

Tanec s draky 2012, George R. R. Martin

Čtyři hvězdy za to, že mám tušení, že bych ji někdy v budoucnu měla chuť přečíst znovu, ale ze série mi přišla nejslabší, protože ve mně vyvolávala pocit, že autor jen něco oddaluje. To oddalování je pravděpodobně jen příprava půdy pro budoucí události - aby se zdály logické, aby byly podpořené správným vývojem postav (nikoli uspěchané zvraty jako v seriálu)... jenže jelikož další kniha nepřichází hodně let, cítím se podvedená :-)... celý text

Hostina pro vrány 2012, George R. R. Martin

Myslet srdcem: Psychedelická cesta Latinskou Amerikou 2019, Jitka Juliet Navrátilová (p)

Myslím, že tahle prvotina potěší každého, kdo má rád new age, vnitřní bohyně, sebepoznání atd. NEBO tradiční psychedelika NEBO cestování a jižní potažmo střední Ameriku. A nejlépe vše dohromady. Já po knize sáhla, protože jsem toužila číst něco, co se dotýká španělštiny, Španělska, Latinské Ameriky... Možná je to tím letošním vedrem a dusnem, že jsem se zabořila rovnou do amazonské džungle. Trochu jsem při tom občas bojovala s esoterickou tendencí autorky, jindy jsem jí však byla nakloněna (protože sama jsem v tomhle spíš uprostřed, takový esoterik cynik :-)). A ze stylistického hlediska tam byly rezervy. Přesto mě to bavilo. Polovinu knihy autorka někde zvrací. Zvrací z medicíny, zvrací z létání, zvrací na lodi... Až z toho byl komický leitmotif, ze kterého si dělala legraci i autorka. Mezitím popisovala hezké příhody, setkání a zajímavá místa. Pár zmínek jsem si musela hned vyhledat, což způsobilo, že jsem čtení přerušila, abych koukala na dokument o indiánech Kogi (jmenuje se to Aluna). Ke konci knihy jsem začala tušit, že se jí nechci vzdát a odnášet do anitkvariátu, že i když nesouhlasím se vším a nemohla bych se z různých důvodů vydat na stejnou cestu, chtěla bych knihu mít poblíž, aby mi připomínala pocity ze čtení... Ve výsledku je to totiž moc fajn motivační kniha. Autorka celou dobu zápasí hlavně se sebou. Každý to známe - třeba když pijeme alkohol, ačkoli víme, jak zle nám bude, a že dvě hodiny smíchu se brzo promění ve smutek, litování a později ve fyzickou bolest. A stejně to děláme pořád a pořád. Ona je stejná, i když se nad ní neustále vznáší hrozba autoimunitní nemoci. Díky tomu zažije neuvěřitelné věci. Ale zároveň se sebou musí neustále bojovat. Respektive s částí sebe... S čím přesně a jak to dopadne, to už tu neprozradím. To, čeho si hodně vážím je, jak Juliet ukazuje, že ani osamocená žena se ve světě nemusí bát a ztratit. Její síla a tvrdohlavost prorazí i jazykovou bariéru. A jako jedna z mála autorek z téhle sekce esoterika/motivace upřímně napíše, jak se mýlila, varuje před spiritual bypass a rozhodně nenabízí geniální (alternativní) léčbu lusknutím prstu. Spíš velmi náročný a bolestivý, ale krásný proces.... celý text

Cosmopolis 2012, Don DeLillo

Upřímně nevím, co byla tedy pointa ani úplně sdělení a jakákoliv zdejší úvaha by mohla vést ke spoileru tak se jí vzdám. Za co těch pár hvězd: ilustrace atmosféry odcizeného světa bohatých a globalizovaných, zřejmě vycházela inspirace z protestů proti globalizaci na konci 90. let — přitom ale předchází těm při finanční krizi 2008, kde si je taky umím představit... celý text

Jatka č. 5 1997, Kurt Vonnegut Jr.

Ještě ve škole jsem nabyla dojmu, že Kurt Vonnegut je náročný autor, vyžadující náročné čtenáře. Nebo jsem možná měla pocit, že Vonneguta čtou jen vzdělaní lidé, kteří svedou číst dlouhá souvětí. Možná to bylo tím, že jeho dílo nešlo snadno zařadit do jednoho žánru, že se u jeho jména objevovala taková složitá slova jako absurdita, satira, science-fiction, černý humor. To pro mě v době -náct bylo velmi neuchopitelné, nejasné, moc post-moderní. Po Mechanickém pianu a Jatkách si konečně vytvářím vlastní představu Kurta Vonneguta. Je to autor, co umí pomocí neskutečného příběhu zobrazit obyčejný lidský život; jeho komiku (protože každý člověk je směšný), jeho tragiku (protože každý lidský život končí smrtí a provází ho smrt mnoha jiných; fyzicky i metaforicky) a absurditu, která vzniká setkáním těchto dvou rovin. A tato kombinace skvěle zrcadlí realitu. V Jatkách je to dle mého soudu silně vidět. Zastarávají jen kulisy. A co se týče děje přímo, uvědomila jsem si jednu věc. V těch dokumentech o druhé světové válce pamětníci moc neříkají: Byli jsme jen kluci. Popisují své heroické činy, nebo v jak hrozných podmínkách dokázali přežít, ale ne: Byli jsme jen děti ve válce dospělých daleko od nás. Byli jsme čerstvě dospělí a šli do války, ale v současnosti byste nám nesvěřili ani nastavení pračky...... celý text

Dospelosť je mýtus 2016, Sarah Andersen

Incal 2011, Alejandro Jodorowsky

To byla jízda. Asi jako Jodorowského filmy. Nestíhala jsem postavy, děj jsem chytla až tak v půlce. Ani si netroufám hádat, jestli to nebylo překladem, on je u komiksů často trochu krkolomný a cringe-vzbuzující. Co se mi líbilo nejvíc byla kresba a hlavně. BARVY. Já vážně nevím. Dávám 3 váhavé hvězdy. A četla jsem to přes měsíc. Na jeden zátah se to nedá. Je to moc... plné.... celý text

Ublížení na těle 1989, Margaret Atwood

Představovala jsem si osmdesátá léta a yuppies (a později zas šortky, pach potu a soli, vlhko, vedro, štípance od všeho možného). V tom hlavní postava - Rena s rakovinou prsu, sarkastická novinářka, která je ale úplně běžně křehká. A ta kombinace byla přirozená. Rena není dokonalá, prostě je. A její příběh byl banální i ve chvíli, kdy byl šílený. Tak ho totiž vyprávěla. Jako něco, co se nestane každému, ale prostě se to stalo. Podobně jako její rakovina. Podobně jako rakovina mojí mamky. Je to děsivé. Můžete umřít. Ale většinou tady v té hezké části světa ani neumřete. Je vám špatně, ale po několika měsících, možná po letech a když teda jste v té správné většině, se to jen stalo. Už to není. Přežili jste. Je to jen příběh. Každá sebevíc podivná či nádherná věc po nějaké době odvane a stane se z ní jen položka v kartotéce naší paměti. Šedne, bledne... Všichni to známe. Je to trochu smutné, ale také nám to pomáhá přežít a nezbláznit se. Ublížili jim na těle, ale jsou naživu. A teď je to jen příběh. Ani jedna z postav mi nepřipadala otravná. Občas mi ale vadilo hloubení do jednoho monologu, tématu, redundance pojmů - Margaret se zřejmě snažila někdy navodit určitý dojem otravnosti, ale já ho měla ihned. A bože můj, už nikdy nechci číst o okousaných nehtech. Tamní popis asi zbaví tohoto zlozvyku mě samotnou. Dostávala jsem se do toho postupně. V půlce bylo pár stran, co mě fakt rozčilovalo, ale konec už četla bez dechu a fakt mě to bavilo a trápilo a všechny emoce byly připravené na startu. Mám chuť na rum s limetou.... celý text

Design pro každý den 2010, Donald Arthur Norman

Užitečná kniha o principech, které nestárnou. A přátelsky napsaná. Ovšem na některých kapitolách se čas už podepsal. Autorovi je právě teď 83 let a v české edici se zamýšlí, co přinese hypertext (jen dobro!... a procházení Wikipedie až do 4 do rána..). Každopádně je to dobrý pomocník, pro designéry, webaře i bydlenky. Naše nástroje nám mají životy ulehčovat. Záleží i na tom, kam je dáte, jak je položíte a jak vypadá klika.... celý text

Zelený děs 1991, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Hůř se hodnotí, když vím, že jsou texty nejen přeložené, ale také upravené (provedl Josef Volák). Je ale pravda, že se četly skvěle - tak čí je to zásluha? :-) Dokonce, i když už je vám jasné, jaká bude pointa, není důvod přeskakovat stránky. Potěšení dává právě ta cesta, kterou se text ubírá. A že jsem schopná zapomenout i na detaily z dřívějších stran a pak mít radost, že se vše vysvětlilo! Rozhodně delší příběh = lepší příběh, takže také doporučuji především Carmillu a Dragon Volant. Jen na mě ten děs nepůsobí dětsky, jako spíš romanticky - dobou, atmosférou, prostředím... Do knihovny bych dala poblíž Máje.... celý text

Setkání s Rámou 1993, Arthur Charles Clarke

Setkání s Rámou - s obří vesmírnou lodí neznámého smyslu prolétající naší sluneční soustavou. Prostor a světlo, i voda a zvuk a pohyb, vše mělo velkou roli atmosféru lineárního textu, ve kterém se ukrývá trojrozměrný svět původně ukrytý v mozkové hmotě muže 20. století. — To jsem si zapsala hned po dočtení. Těžko se mi tenhle zážitek uchopuje. Děj a postavy jsou velmi příjemné pro každého čtenáře, který má zájem o vědu, vesmír a výzkum. I trochu o tu politiku okolo toho a situace, kdy člověk musí kalkulovat s neznámem a nevypočitatelným chováním cizích objektů i druhých lidí. Byl tam jeden moment ke konci, kdy jsem měla neuvěřitelnou radost, že mohu být tam - s nimi - vidět to, co oni, i když šlo jen o konstruovaný svět knihy, co se nikdy nestal, a jen obraz, co přenášel můj mozek přes slova... A přesto to byla opravdu čiré štěstí. Atmosféra je úžasná. Doslova ve vás budí úžas a snažíte se dokola představit, jak to asi vypadá. Je velmi těžké pojmout tak zvláštní architekturu válcového světa s odstředivou silou a osou bez gravitace. Takový 200stránkový myšlenkový experiment. Ve mně popisy budily mnoho barevných obrazů až bázeň. Nevím ale, jak by působily na někoho, kdo takovou představivost nemá. Nebyla by pak kniha plochá a nesmyslná? Ráma je totiž ústřední postavou knihy, až po něm kapitán Norton. A také se mi líbily charaktery postav. Nikdo z posádky nevypadá jako hlupák. Vlastně Clarke zachází s respektem i s každým zástupcem různých věd a planet. A to i když mu nechybí ironie a humor. Ale tak nějak i ty sobecké připomínky politiků byly docela namístě. Alespoň mně se zdá :-) ... do dalších knih ze série se pouštět asi nechci... chci si uchovat tajemnou příchuť tohoto prvního dílu. A také inspiraci, co do mě vlil.... celý text

Mechanické piano 1987, Kurt Vonnegut Jr.

„Na tobě nezáleží. Ty teď patříš dějinám.“ Hvězdičky: Těžko vybrat, takže nakonec se řídím posvátným „Tři hvězdy pro výbornou knihu, po které ale po druhé nesáhnu“. Budu ji doporučovat a možná za pár měsíců nebo let hvězdy upravím níž, nebo výš. To je můj obvyklý postup. Přesto se bojím, aby pouhé tři nepůsobily jako křivda. Východisko: První setkání s Vonnegutem vůbec, i když mi ho roky lidé doporučovali. Měla jsem vůči němu respekt. Předpokládala jsem, že něco, co je považováno za postmoderní literaturu je nutně těžkopádné a složité, nečitelné. To byla mýlka. Tenhle román se objevil v knihovně náhodně a tak jsem ho bez bližší znalosti zkusila. První polovina knihy je pomalá a působila na mě tak nejistě, nesebevědomě. Touha sdělit něco hlubšího někde působila roubovaně (i když obsah je zábavný i zajímavý), tak jsem k vlastnímu údivu správně vytušila, že jde o Vonnegutův první román. Chce to trpělivost. První kapitoly působí chladně, strojeně, což je na druhou stranu dojem, který dobře kopíruje svět společenské vrstvy, o které pojednává. Každá postava působí jako jakýsi symbol, archetyp - až jsem začala uvažovat, jestli příběh není součástí příběh uvnitř tohoto vysoustruženého světa inženýrů a manažerů, který má sloužit jako bajka pro fikční diváky před fikčními televizory. I tak se ale postavy chovají věrohodně v rámci představené osobnosti, drobné poznámky je hezky dokreslují. Dobré dialogy občas přerůstají v absurditu buď vlivem skutečně absurdního jednání a smýšlení postav, které se snaží přežít v absurdním světě s nárokem na svou sebeúctu. A to je jeden z momentů, co mě zaujal nejvíc. Že by se člověk i v umělém světě snažil hrát hru s vlastní hodnotou (v tom je zajímavá postava Anity a inženýrů nového světa). Na konec, s čím jiným? Chtěla jsem se vyvarovat spoilerů, ale vidím, že sama anotace knihy celý děj shrnuje. (Taková lumpárna.) Takže místo toho nabízím důvody, proč by si ji měl přečíst člověk dnes - skoro 70 let po jejím napsání. A) Často se dnes mluví o nepodmíněném základním příjmu. Zde se v určitém směru tato myšlenka objevuje už aplikovaná v praxi. B) Všimli jste si, jak je ve Star Treku jednoduché vše vyrobit a že tam makají na těch lodích logicky jen vzdělaní lidé? Tak tady se setkáte s tou druhou stranou, co asi dělají nevystudovaní na Zemi... C) Pro (neo)marxisty tu je třídní boj. D) Jde o anti-utopii založené na ekonomii (potažmo průmyslu), nikoli na válečném stroji a strachu - a takových by mělo být více, protože tyhle vize jsou hůře rozpoznatelné (ale kdo ví - třeba stejně nebezpečné). E) Pro (neo)liberalisty tu je nenávist k individualismu a volnému trhu. Neskutečné! F) Pro ženy je tu komická karikatura bratrství úspěšných vzdělaných mužů v jednobarevných tričkách. G) Pro kritiky meritokracie a ideologie IQ testů je kniha v podstatě celá. H) Pro kritiky revolucí i statu quo je kniha taky v podstatě celá. I) Ti, co četli My od Zamjatina, si po dokončení Mechanického piana můžou zkusit myšlenkový experiment, jak by se daly příběhy propojit a navázat. J) Pokud máte manažerskou pozici, najdete tu i motivační citáty. K) Pokud také v hospodách hrajete hru - poznej song, co právě hraje... To mě potěšilo. Když vidím to množství bodů... Dám tomu tak půl roku a pak to hodnocení zvednu.... celý text