DriftBooks přečtené 420

Šumavský triptych 2015, Ivan Nový

Taková milá kniha. Plná velmi osobní lásky k přírodě, k Šumavě, ke svému domovu. A k houbám. Kdyby si chtěli čeští mykologové hledat nějakou kultovní literaturu, tak tady ji mají. Ještě jsem se nepotkal s podobným vyznáním k tomuto českému fenoménu. Tak lyrickým. Tak čistým. Jako dítě jsem miloval knihu Lovy beze zbraní Jaromíra Tomečka. Šumavský triptych mi ji znovu připomněl. Příběhy jsou samozřejmě poplatné své době. A není to žádná velká literatura. Jejich hodnota se skrývá ve velmi specifické výpovědi. V prostém a nepokřiveném pohledu na svět, v kterém Nový žil. A především v tom, s jakou pokorou a láskou jsou psané.... celý text

Pérák 2008, Petr Stančík

Humorné, jiskřivě chytré, prošpikované úžasnými špeky. Ohňostroj neuvěřitelné a originální fantazie. Stančík lehce žongluje s historickými souvislostmi. Přidává jim neotřelý půvab a nečekaný rozměr. Celé jsem si to v hlavě promítal jako komiks. Takový ten „saudkovský“. S příchutí Stínadel, Bratrstva kočičí pracky a Tleskače. Není to tak dávno, co jsem četl pár knih o tvoření národní hrdosti, mýtů, historie. Takové to věčné mudrování. Dejte, prosím, přepsat Staré pověsti české Stančíkovi! A o mladé vlastence nebude nouze. Dobře stát!... celý text

Ratajský les 2016, Aleš Palán

Tato kniha je důkazem toho, jak důležitá je literatura. A ještě více – dobře napsaná literatura. Už dlouho jsem se tak netetelil blahem nad úžasným jazykem, originálními obraty, nad celkovou koncepcí, nad vtipem, sarkasmem, důrazným nasráním i hlubokým pochopením. Skvělá kniha. Nejen z hlediska literárního... Dělat zlé věci pro dobrou věc, s dobrým úmyslem, z dobrých důvodů… to je nitka, která se vine desítkami příběhů. V knize Ratajský les pak především v části ze současnosti. Samozřejmě. Člověk to bere s nadsázkou. A z tohoto pohledu je to vlastně až zábavné. Groteskní. Ovšem v celkovém kontextu kniha rozhodně humorná není. S kolegou vedeme dlouhé hovory o tom, co je legitimní odboj, jaké násilí se dá ještě ospravedlnit třídním bojem, a které je už za hranou. Co je ještě revoluce, a co už jen bezbřehý chaos. Z mého pohledu je špatné jakékoliv násilí. Že je to zbabělé? A že ne každý se chce stát mučedníkem? Nevím. Má generace (zatím) nemusela řešit složitá dilemata na hraně života a smrti. A sám v sobě si nenesu hluboké křivdy. Dokážu ale vést vášnivé řeči. V kavárně. V teple a v bezpečí. Třeba nad podobnými knihami…... celý text

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

Nemohu jinak, než říci: famózní. Dekadentní. Dech beroucí. Pochutnal jsem si stejně, jako komisař Durman na všech těch bizarních lahůdkách. Nalezl jsem rozkoš stejně, jako ji nalézal Durman v lůnech pražských poběhlic. Je to koncert úchvatné češtiny. Vodopád chytrého humoru. Ohňostroj nelaskavého sarkasmu. Korbel laskavé bolesti. Malinko mi to připomnělo deRoblésův Ostrov v bodě nula, ovšem to celé na druhou. Stejná fascinace starými časy. Stejné zklamání z moderní civilizace. Jemný nádech steampunku. Stejná férie. Burleska. Bláznivý cirkus. A přes to všechno nezamotané, nepřekomplikované, dokonale srozumitelné a skvěle vypointované. Už dlouho jsem nečetl něco tak dobrého. Čtivého. Chytrého. Smyslně labužnického. Rozkošnicky rozkošného. Masitého. Mastného. Slast, co proniká až do morku kostí. A morek z mých kostí vydlabe špinavá bába od Kandelábru a kosti… kosti rozemelou a vybělí s ním cukr, co jste si dali dnes ráno do kafe. „Nevyzraďte to na mne ve společnosti, pane kolego, ale jsem vášnivý milovník všech antikvariátů, vetešnictví, bazarů, hrabáků a zastaváren. […] proto, že miluji věci dotýkané, opotřebené, vylepšované a spravované, rád jim vkládám ruce do ran a ze stop užívání luštím jejich minulost.“ říká v jedné části knihy autarkický detektiv Alter, vonící vorvaninou a bobřinou. Mám pocit, že se v těch slovech – mimo jiné – skrývá zásadní esence páně Stančíka.... celý text

Zlodějka příběhů 2009, Michaela Klevisová

Jeden můj kamarád – velmi velký čtenář – zcela upřímně (a tedy nekorektně) prohlašuje, že knihy, které napsaly ženy, prostě nečte. Někdy mu rozumím. Ženy se tak rády nípají ve vztazích, a to i v těch nejtitěrnějších nuancích. V recenzích se tomu často říká „pěkně vykreslené mezilidské vztahy“. Jenže to občas bývá utrpení… Úvod Zlodějky příběhů mně příjemně překvapil. Skvěle navodí atmosféru. Připraví scénu. Vtáhne vás do příběhu. Je příslibem velmi dobré knihy… Po pár stránkách mi ovšem v mysli vytanul obraz mého nekorektního (a nekompromisního) kamaráda. To nekonečné nípání… Chvilku jsem dokonce zvažoval, že to dál číst nebudu. Ale přemohl jsem to a nakonec byl rád. Pomohl tomu onen velmi dobrý začátek. Klevisová se v roce 2008 podílela na scénáři k televiznímu seriálu Ulice. Ví tedy, o čem píše, a je to znát. Propletenec vztahů se pomalinku rozmotává tak, jak se ve správné detektivce rozmotávat má. A jedna zásadní věc – kdo je vrahem se dozvíte (tím myslím že ani bystrý a ostřílený čtenář detektivek pravděpodobně pachatele neodhalí již v půlce knihy) skutečně až na konci. Potenciální pachatelé a pachatelky se objevují a zase mizí. Nakonec mě docela bavilo i ono „ženské“ nípání. Zlodějka příběhů je zkrátka velmi dobře odvedené řemeslo s drobným přesahem do kvalitní literatury.... celý text

Umina verze 2016, Emil Hakl (p)

Hakl je mým novodobým Hrabalem. Beatníkem. Prokletým básníkem. Má úžasnou schopnost zpoetizovat i tu nejhorší špínu světa. Je básníkem temných uliček a zaprášených městských koutů. Tak jako je Roman Szpuk pro mě nejsyrovějším a nejlepším básníkem současné Šumavy, tak Hakl je tím samým v pražské verzi. Mám pocit, že oba žijí podobným tuláckým životem, jiné je jen prostředí. Darmošlapové… skrze ně pláče svět. Skrze ně se svět hlasitě a škodolibě chechtá… Umina verze se Haklovo tvorbě vymyká. Ne ve stylu psaní, ale v žánru. Jeho obrázky odvrácené strany Prahy jsou opět úchvatné. Ale jaksi jsem nedokázal úplně vstřebat podivnou zápletku, naznačené kontexty a smysl příběhu. Hakl v něm oživuje novodobou Golemku, a jako šém do ní vkládá své sny, touhy, trápení. Oživuje ji svým umíráním. Objevuje s ní znovu svět, aby ho skrze ni ztratil. Všechno je to tak „haklovské“, ale při tom nezvyklé. Nevím, měl jsem prostě při čtení rozporuplné pocity. Těšil jsem se z poezie novodobého lůzra. Vadilo mi ale vše uměle zrozené, nezapadajícího do jeho světa. Měl jsem pocit, že si Hakl prostřednictvím neživého života – Golemky, Frankensteinky – vyřizuje účty se svým životem. Že rekapituluje. Mudruje. Rovná si hodnoty a stává se drobně nostalgickým. No – vzhledem k tomu, že mu táhne na šedesát, se možná není co divit...... celý text

Ostrov v bodě Nemo 2015, Jean-Marie Blas de Roblès

Férie… Divoká steampunková férie. To je můj dojem z této knihy. Při čtení jsem myslel na dva lidi. Spisovatele Jana Křesadla. Jeho knihy mají podobnou snahu kloubit libertinství s literárním absolutnem. Punk a Mozart v jedné skladbě. To celé zasazeno do viktoriánské doby příštího tisíciletí. Intelektuální slast v tom nejpejorativnějším provedení. Tím druhým byl taktéž spisovatel (a můj přítel) Roman Kozák. Milovník starých časů. Steampunker bez vlastního přičinění. Miloval by mobilní telefon, kdyby měl kličku namísto baterie, psací stroj namísto dotykové klávesnice a troubu místo reproduktoru. His Master’s Voice Apple. Milovník jednoduché parní technologie a jasně srozumitelných řemenových převodů. Ale nechal by se bez mrknutí oka teleportovat na vesmírnou loď Enterprise, kdyby ono zařízení mělo podobu červené londýnské telefonní budky. Pro ten fór… Roblésova kniha je úžasná smršť chytrého humoru, opovržlivého despektu k moderní technologii, pláče za starými časy, fascinace z nekonečných možností lidského snažení, jiskřivé erotiky, deSadovské dekadence, oslavy literatury, umění slova, víry v život, nedůvěry v člověka a v jeho budoucnost. Kniha pro fajnšmekry. Pro ty, co si rádi čtou, milovníky kaváren, revolucí a obyčejného lidství.... celý text

Útěk 2016, Peter May

Novodobé „Májovky“ mám vcelku rád. Navíc recenze na Útěk nabízely naději, že se jedná o skvělou záležitost. „Úžasný příběh naplněný nostalgií a zatížený dlouho potlačovanou vinou,“ napsal o knize recenzent listu The Sunday Times. A v kritickém ohlasu očištěném Literary Review čteme: „Kniha je nádherně napsaná, vtipně i ostře, a naprosto se liší od všeho, co už jsem od všestranného Petera Maye přečetl.“ Nejvíce mě zaujala noticka z recenze na stránkách Severské krimi (ačkoliv tam by čtenář asi nečekal recenzi na skotského autora žijícího ve Francii…): „Zvuk kapel jako The Beatles, Rolling Stones, The Who nebo The Kinks se nese napříč zeměkoulí a parta teenagerů v Glasgow se rozhodne uskutečnit svůj sen a prorazit v hudební branži… Mno… Klasický model Petera Maye – historie a současnost se proplétají, aby se na konci knihy spojily v tentokrát nepříliš překvapivé pointě. May umí psát. Umí to dobře. Umí vyprávět příběhy. I to umí dobře. Takže knihu jsem přečetl. Tu a tam se dokonce i trochu bavil. Obě roviny se doplňují a tu a tam i vtipně. Tu a tam mi ale připadalo, jakoby se do hodinového strojku dostal písek. Skřípalo to a drhlo. Tahalo za uši. Není to prostě kniha, u které si řeknete „Wauu“. A o hudbě to nakonec moc není. Ale po přečtení máte přesto pocit, že vás autor neošidil. Že tomu dal, co mohl. A to je pro dobrý čtenářský zážitek nejdůležitější.... celý text

Ukrajina v měřítku 1:1 2016, Oleh Kryštopa

Podvědomí si občas dělá, co chce. A tak jsem si jednu kapitolu nechtěně přejmenoval na „Mezi Googlem a socialismem“. Až z kontextu jsem pochopil, že správně je to „Mezi Gogolem a socialismem“. Pravdou je, že velkou většinu věcí, o kterých Kryštopa píše na Googlu nenajdete. Nenajdete tam ten zmar, opotřebovanost, únavu a nekonečné potoky vodky. Nenajdete tam otřesnou chudobu, vztek a frustraci. Nenajdete tam tu typickou východoevropskou zpupnost a aroganci. A pohostinnost, A ten bezbřehý smutek. Takové ty dlouhé filmové záběry na chvějící se břízy podbarvené tklivou balalajkou, typické snad pro každý ruský film. Já vím. Ukrajina není Rusko. Je takovým nárazníkem mezi západem a východem. Ale Rusko tu zanechalo spoušť. Rusko se zakouslo do ukrajinských duší jako buldok. Důkazem toho je současná občanská válka. Anexe Krymu. Ale to sem nepatří. Vraťme se ke knize… Ta mě bavila. Moc. Rád cestuji, ale vím, že do končin, o kterých se v ní píše, se nikdy nepodívám. Na to jsem příliš zbabělý a pohodlný. Dění na Ukrajině samozřejmě sleduji. Ne nějak podrobně, prostě to, co mi předloží média. A tak jsem rád, že si mohu udělat daleko autentičtější představu. A jsem přesvědčen, že by si to mělo přečíst co nejvíce lidí. Zejména těch, co nostalgicky pláčou za starými dobrými soudružskými časy. Stakan vodky na to…... celý text

Tam, kde jsou tygři domovem 2010, Jean-Marie Blas de Roblès

Jedná se o spleť několika příběhů. Středověký „Cimrman“ – jezuita Kircher, hledající Moéma, umírající Loredana, objevující Elaine, naštvaný mrzáček Nelson a stárnoucí nostalgický novinář Eléazard. Exotická Brazílie, vlhká, mlaskající džungle, středověká Evropa. V knize je toho nacpáno tolik, že by z toho jistí spisovatelé dokázali vytěžit minimálně deset titulů. A vlastně to je opravdu snad jediná věc, co mi malinko vadila. Ale to byla spíše proto, že jsem knihu často odkládal a vracel se k ní po několika dnech a znovu se musel orientovat. Roblés chrlí slova, moudra, citáty, příběhy, vtipy, útržky, odkazy… uf… člověk stěží udržuje krok. Mít tak čas přečíst celou knihu na jeden zátah, asi bych vrněl blahem...... celý text

Faktor Churchill 2016, Boris Johnson

Životopisy politiků moc nečtu. Vlastně si nemůžu vzpomenout, že bych kdy nějaký četl. Nekoupil bych si (či nepůjčil) ani tuto knihu. Dostal jsem ji jako odměnu za jistou drobnou službu. A tak jsem nakoukl. A začetl se. A nakonec ji s přestávkami dočetl. Díky svižnému, lehkému stylu, v jakém je napsána. Žádné únavné memoáry. Je to vtipné a zároveň je z toho cítit profesionalita. Úcta. Obdiv. Ale ne bezmezný. Žádné klanění svatému. Johnson se nebojí ukázat všechny tváře politika, muže, manžela, občana, vojáka, novináře, spisovatele, válečného premiéra Churchila. Ty dobré i ty horší. Nenudí. Pravda… nedokázal jsem to přečíst jedním dechem. Knihu jsem odkládal a znovu se k ní vracel. Ale zůstal ve mně dobrý pocit, že jsem se něco dozvěděl. Že jsem pochopil některé věci v kontextu, který mi unikal. Že se mi odkryly další kousky moderní historie. Nevím, snad jsem averzi k tomuto období – a zejména ke světovým válkám – získal díky pokroucenému komunistickému školství a režimu obecně, když do nás nalévali všechny ty kecy o Velké říjnové revoluci, Velké vlastenecké válce a dalších. Možná mě historie nebaví obecně. Vždy jsem byl spíše příznivcem futurismu. Kyberpanker. Raději jsem utíkal do utopické budoucnosti než do dystopických vzpomínek. Ale uznávám, že je dobré znát základní kameny historie. Že je dobré některé věci si připomínat. I když nejsem natolik naivní, abych doufal v to, že se lidstvo ze svých chyb poučí…... celý text

Parchant z Jižní Karolíny 2016, Dorothy Allison

Během vánočních svátků jsem koukl na dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Snad jsem potřeboval získat pocit, že já na tom přeci nejsem zas až tak zle. Tyhle příběhy to totiž umí. Vytvořit krátkodobý povznášející pocit nadřazenosti a uspokojení, pro nás, ty takzvaně normální. Umí z nás vydolovat (častokrát pokryteckou) lítost a zdánlivé pochopení. Většinou to spláchneme posláním DMS, nebo kupíme živou kozu pro chudou africkou rodinu. Vždyť si ty lidi za tu hrůzu můžou přeci sami, tak to nebudeme přehánět, ne? Takže když jsem vzápětí obdržel „Parchanta“, ani mě to nepřekvapilo. Tyhle věci mi chodí pohromadě. Jakoby mě cosi nutilo v těch příbězích najít důležitou esenci do vzorce mého vlastního života. Ta kniha má dvě polohy. Téměř poetický pohled na dětství uprostřed velké rodiny. A neuspořádaný svět plný alkoholu, násilí a nekonečné chudoby. Tyto dvě polohy se proplétají a vytváří mozaiku radosti, bolesti, strachu i nadějí. Je z ní – ze strany hlavní hrdinky, malé Kosti – cítit obrovská láska k mámě. A i přesto, jaké dětství jí připravil mámin druh, je plná pochopení. A já při čtení myslel na Mallory a jejího syna. Na její život v odstaveném autě uprostřed korporátního bohatství. Na to, jak je snadné sklouznout do světa chudoby. Do světa drog, alkoholu, násilí, bezmoci. A jak je nesmírně těžké se z toho světa vydrápat byť jen o stupínek výš…... celý text

Hlubokej průser 2012, Eoin Colfer

Při čtení se mi neustále mezi řádky zjevoval film Sin City. Slyšel jsem hlas toho vypravěče a sledoval osudy značně kuriózního vyhazovače a bývalého vojáka. Jednoduchého kluka, který má tu smůlu, že neustále potkává týpky, co si říkaj o pořádný nářez. Kdesi v hloubce své rozervané duše romantického rytíře, který se mstí za smrt své Dulciney, Goldie… dosaďte si jméno dle libosti. A občas to opravdu srší vtipem. Ju… jako reset mozku dobrý. Jen se pořád musím škrábat na hlavě… :_)... celý text

Psí hvězdy 2014, Peter Heller

Taková poetická až romantická dystopie… V mládí jsem míval dost často sny o tom, že chodím pustým městem. Zůstal jsem jenom já a smečky zdivočelých psů. Toulal jsem se z paneláku do paneláku a procházel byty. Necítil jsem strach, jen jakési chvějivé vzrušení. Ponejvíce jsem si prohlížel sbírky vinylů, tehdy se jim říkalo elpíčka (LP – long player). Probíral knihovny. Spal jsem v cizích postelích. Hrabal se v cizích životech. Ten pocit náhlé a nevysvětlitelné samoty tu a tam vyvěrá z hlubin mého mozku i dnes. Stejně jako pocit jisté fascinace celou tou situací. Jakási zvrácená radost. Mít celý svět jen pro sebe… Jenomže v temných koutech světa vždy číhá nějaký ten predátor – ponejvíce člověk z jiného kmene…... celý text

Zinkoví chlapci 2016, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Koláž vzpomínek účastníků afghánské války je surová. Nepotřebuje žádné komentáře. Je dech beroucí a srdceryvná. Nářek matek. Pláč mužů. Vztek a nenávist. Osamělost. Strach. Hrdost. Pochopení i nepochopení. Je téměř nepředstavitelné, že se celý svět bál (a možná stále bojí) téhle armády špatně oblečených, bídně vybavených a hladových mladíků. I když – vlastně není divu – nemají co ztratit, ničím nejsou, nic na ně nečeká. Vlast tě potřebuje, vlast ti nařizuje, umři pro vlast, vlast na tebe kašle… Knihy a vodka – to je tajemství ruské duše… říká jeden z „respondentů“. Hlavně jsme si chtěli přivézt slipy, ty ve Svazu nebyly… říká jiný. Hlad, měli jsme hlad. Samopal za bonbony. Patrony za sušenky. Prodávali jsme je Afgáncům – „duchům“. Prodávali jsme všechno. Krmili nás pohankou. Neustále jenom hlad… vzpomíná třetí. Jsme jenom maso… a maso kamarádů jsme sbírali do kýblů… Ti lidé jsou velmi smutným způsobem opravdu hrdinové. V naprosto zvráceném dramatu. Třeba se jednou Alexijevičové povede vyzpovídat strůjce těchto hrůz. Třeba nahlédneme do jejich světů, do jejich korektních realit, kde se utržené nohy a ruce, umírající děti a plačící matky mění… v co se vlastně mění? Z mezer mezi řádky vyvěrá rozklad a zmar jednoho z největších a nejmocnějších národů světa. Konec jedné éry. Kupte si ruskou duši. Za slipy, za pár sušenek, za novou ideu… jakoukoliv… Nebo je znovu pošlete do nějaké války… A že ona se určitě nějaká nová najde.... celý text

Zápisky z Tibetu 2015, Cchering Özer

Pohled novodobé Číňanky – původem z Tibetu – na svou domovinu. Hluboká úcta k tradicím a náboženství a zklamání z jeho současné podoby. Zlaté staré časy a absurdní realita. Autorka vytváří skrze svá slova novodobou tibetskou esenci. Silnou, poetickou. Černý čínský čaj zalévá vodou z řek, které pramení na tibetské náhorní plošině… Přestože je v Česku fenomén „Tibet“ často přetřásán, přestože většina měst vyvěšuje tibetskou vlajku na znamení protestu proti čínské okupaci, přestože dění okolo dalajlámy minulý rok rozbouřilo hladinu české společnosti, i přesto si myslím, že o Tibetu víme málo. A tak je každá podobná kniha vítána. Tato navíc netrpí suchým konstatováním faktů. Je plná nádherných obrazů, básní a emocí.... celý text

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Café Groll 2016, Jan Štifter

Kathy 2014, Jan Štifter

Co nesmíte vědět! 2012, Michael Morris

To, co nesmíte vědět, už dávno všechno víte. Jsem přesvědčen, že každý, kdo se jen trochu o podobné věci zajímá, věci shrnuté v knize slyšel, nebo o nich četl jinde. Pokud jste podobnými věcmi nepolíbeni, můžete touto knihou případně začít. Myslím, že je to podáno vcelku střízlivě a srozumitelně. Ale jsem přesvědčen, že velká většina z vás si bude klepat na čelo, kroutit očima a ostentativně se smát „těm blbostem“. To je totiž hlavní důvod, proč mohou podobné věci vycházet, i když tu a tam obsahují skutečně velmi zajímavé a důležité informace. On jim málokdo věří. Autora mají za blázna a ti co ví, ví, že když nebudou reagovat, tak se ve společnosti podobný člověk znemožní sám. Tím, že říká ty divné věci. Jednoduchý model… Kniha malinko trpí syndromem apoštolství. Autor načerpal informace, objevil nové „náboženství“, uvěřil mu – zcela a téměř dogmaticky – a nadšeně hlásá slovo Boží nevěřícím… Ovšem některé informace v knize z něj dělají skutečně onoho „fanatického blázna“, a to je škoda. Ale na jeho obranu si půjčím slova z jedné recenze: jestli může mít člověk, který se s těmito tématy seznamuje poprvé, někdy při čtení knihy pocit, že předkládané informace jsou tak neuvěřitelné, že o jejich pravdivosti pochybuje a rád by slyšel vyjádření nějakého „odborníka“ a „experta“, pak by si měl uvědomit, že to jsou právě odborníci a experti, k jejichž výrokům bychom měli přistupovat s maximální opatrností a obezřetností. Inu, pokud máte zájem nakouknout do temného světa konspirací, informací je sice plný internet, ale v této knize je to pěkně zarovnáno a sečteno. Nedávno dokonce vyšel i druhý díl, o kterém v anotaci píší: Teror, revoluce, války – kdo a co za tím stojí! Ovšem pokud jste spokojení a svět se dle vás točí tak jak má, nezbývá, než vám váš bohorovný klid závidět. ... celý text