dvojkadvacet
přečtené 315
Neviditelný
1990,
Herbert George Wells
Mám rád autorův pozvolný styl vyprávění, který je zábavný především vedením čtenářova nazírání na problém - zde na problém neviditelného člověka - a jak pochopíme, problém je to značný. Mimochodem, koupil jsem si Neviditelného (vydání z roku 89 nebo 90 nebo tak podobně) jednou na nádraží za korunku a při čtení jsem na každé straně našel alespoň tři (!) tiskové chyby a překlepy. Takže pokud si chcete knihu přečíst, doporučuju nějaké novější vydání. EDIT: Teď koukám, že to naposledy vyšlo v tom devadesátém. Tak možná ty starší vydání (v překladu Františka Tichého) jsou na tom lépe :)... celý text
Nejhledanější muž
2009,
John le Carré (p)
Jako čtenář mám radši nahlížení zblízka pod pokličku problému, než ocitání se uprostřed divokých (a až podezřele často nedůvěryhodných) přestřelek. Tohle pomalé a napínavé tempo mi sedí.... celý text
Nová divočina
2020,
Jonáš Zbořil
Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva. Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení. Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.... celý text
