Eleutherios
přečtené 302
Ohnice
2012,
Jiří Orten (p)
Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela, ... Můžeme se dočíst, že ve sbírce Ohnice převládá motiv úzkosti, smrti, strachu (ČL od počátku k dnešku, s. 707). Nejsem si jist, zda je to nejvhodnější popis sbírky, neboť může působit dojmem, že je pesimistická. Ve skutečnosti však tyto verše píše zraněná melancholická duše toužící po klidu, nikoli oslavující zmar. Proto mezi básněmi můžeme objevit i prvky erotiky a lásky. Mezi nezapomenutelné básně patří První báseň, Touha, Nenapsaná, Smutná, Dívčí.... celý text
Elegie
2013,
Jiří Orten (p)
Kdybych měl třemi slovy říct, o čem Orten píše, řekl bych - o Bohu, lásce a životě. Nelze však tyto nesentimentální verše nazvat pouze jedním slovem či slovním spojením? Napadá mne jedině spojení intimnost duše. Když odsouzenci na smrti odsouzení poslední prosbu smějí vysloviti a nežádají život, tehdy, vězte, jen soucit brání jim a stud a bázeň, že soudce rozpaky by mohly stihnout z nevyplnitelnosti. O tabák raději pak poprosí a o večeři; o ubohou rozkoš; o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil, to hrdlo, které bude zardoušeno. Chápavě, rychle napijí se vína a naznačím že bylo velmi chutné, neboť jsou dobří; pro svědomí kata je pěkné přec se trochu přetvařovat. A pokorně když nocí poslední se k poslednímu ránu promodlili, jdou bez nucení, mlčky na porážku, tam na to nádvoří, kde jitřní zima může se jejich teplou krví zahřát. (První elegie, s. 12) Věčný je okamžik a my jsme z okamžiků. Věčný je Bůh a my jsme z jeho kapes ztracené věci, navraťte se, říká, pod stůl se shýbá, kam se zakutálel, myslí si smutně, klíč k dívčímu srdci? (Druhá elegie, s. 19) Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozestlal je? Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud? A pláč jim přinesl a miloval a lhal? Kdo krutou namátkou si zahrál na osud? (Třetí elegie, s. 22) Já na vás nemyslel, když cesty vaše šlapal jsem za vámi, tak málo oddělený, jako jsou milenci na jediném svém loži, jako jsou kosti v jednom mrtvém těle, jako jsou verše jedné vzdorné písně, nebylo, nebylo kuliček zakoulených, a byly-li, tu našly se zas nové, a onen strach, co na chodbách se skrýval za prosincových, bězměsíčních nocí, lekal se peřin, do nichž zachumláni pokoušeli jsme rty své modlitbami. (Čtvrtá elegie, s. 26) Tohoto jitra milenci se vrací od spících dívek (věčně, věčně spících), jsou bledí, jako by se dotýkali měsíčních ňader, měsíčního lůna (Pátá elegie, s. 32) Ortenovy Elegie rozhodně nejsou sbírkou, které lze přečíst a odložit. Vezmu si je s sebou za soumraku i za rozbřesku... a vydám se hledat, kam se jen zakutálel klíč k dívčímu srdci?... celý text
O lásce
2008,
Paul Verlaine
Co čekat od životem rozervaného básníka, jehož duše se podobá strunám stále hrající lyry? Nebo spíše Panovým flétnám plných extází? Verlaine píše o duši i tělu, přičemž zcela nepokrytecky dává přednost tělu a k duši jen utíká s bolestí... GREEN Hle, plody, květiny, na větvích listy čilé, a potom srdce mé, tlukoucí pro vás jen, Ať neponičí je dvě vaše paže bílé, ať vám ten skromný dar je sladkým příslibem. Přicházím zahalen v závojích rosných zcela, z nichž vítr předjitřní tká povlak ledový. Kéž by má únava u vašich novou směla snít chvíle přešťastné, které ji zotaví. A v klín svůj mladičký položte hlavu moji, znějící ohlasem polibků posledních. Ať uklidní se tam po onom slastném boji - vždyť smím snad trochu spát, když i váš neklid ztich. (s. 15) OPATRNOST Ruku mi dej a v klidu usedněme si pod tento velký strom, kde vánek, teď už němý, poslední záštitu si hledá pod větvemi, jež laská luny zář, plující nebesy. Očima na chvíli se vzdalme od světa. Zasnění, beze slov, ponechme raděj stranou štěstí, jež uprchlo, a lásku vyčerpanou, jež sovím dotekem do noci odlétá. Zanechme naděje. Zbytečná, marná tu je, Ať duší dvojice raději následuje slunce, jež umírá v zářivém klidu svém. Uctěme beze slov tu noční krásu tklivou. Je nebezpečné přec vyrušit před spánkem přírodu, bohyni divou a mlčenlivou. (s. 63) TVÁ DUŠE Tvá duše? Ta mě nezajímá. Tvá kůže bílá slonovina i růžová i do žluta mě láká. Skrývá totiž tělo snad perverzní, neboť by chtělo to moje, hrome, jak se zdá. Mé tělo šílí, neboť tuší šílení tvého, na mou duši! A netrvá moc dlouhý čas, kdy moje tělo díky tvému bez studu přijme sladkou změnu a vydá se ti na pospas. A pokud, madam, duše tkne se, těm našim, my jen smějeme se, což každý z nás přec dovede. My žijeme, jak známo je mi zde na té kulaťoučké zemi, ne v oblacích. Na zemi, zde! Zde na zemi se totiž sklízí radosti, které rychle mizí i štěstí, jež nás opíjí. Milujme se tak samozřejmě jak zpívá pták, jak voní země, milujme se pro naději. (s. 72n) Verše vycházející z nestálosti duše i srdce mi neustále připomínají verše starověkého básníka. Verlaine, jak jsou ti blízké verše... Odi et amo... ?... celý text
