Ellinek přečtené 423

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Dlouho mi trvalo, než jsem se k nějaké knize paní Mornštajnové dostala. Jsem ráda, že jsem začala právě Hanou. Obratem se díky ní autorka stala mou hvězdou mezi českými autory. Její styl je jednoduše dechberoucí. Krásné popisy, bohatá slovní zásoba, nádherně formulované věty, je v tom jistá jednoduchost, ale zároveň preciznost. Autorka je mimořádná vypravěčka. Smekám za takto složitý příběh, který autorka dokázala s grácií a půvabem sepsat a předložit jej čtenářům. Hrůzy nejen války, ale také všeho, co jí předcházelo, vykreslila opravdu bravurně. To tiché zlo, které se pomalu blížilo k jednomu malému městečku, ve čtenáři vzbuzuje tísnivý pocit, který je ještě umocněn tím, že dnes už ví, jak to všechno skončilo. Hana je ukázkou mimořádného vypravěčského talentu, stejně jako citlivého předávání hrůzných událostí čtenářům. Uměla bych si představit, že se zrovna Hana dostane do seznamu doporučené literatury k maturitě, protože má rozhodně co nabídnout nejen ze stylistického hlediska, ale především příběhově. A samozřejmě fakticky. Skutečně mimořádná kniha od mimořádné autorky. Na Hanu budu ještě hodně dlouho vzpomínat. A takové knihy, které se do vás otisknou, jsou nejlepší.... celý text

Za sny 2018, Karin Krajčo Babinská

Jednoduchý romantický příběh, předvídatelný svým námětem, ale...no a co? Zpočátku jsem si ke knize hledala cestu, úplně mi nesedl styl, jakým je psána, ale nakonec jsem si zvykla a ke konci jsem si říkala, že rozvitější popsání by tomu vlastně ani nesvědčilo. Šlo o ten přerod, o to zamyšlení se, překopání života, aby se skutečně žilo, ne přežívalo. Je to další příběh ze života. Proč by se nemohl stát? A mnoho takových se skutečně tam někde venku odehrává. Mně se ale líbí především to, že autorka zobrazuje naději. I když nám odejde někdo milovaný a ano, bude to vždycky bolet, pořád nám ten člověk v životě zanechá něco důležité. Pořád je tu s námi, i když ho nemůžeme vzít za ruku nebo obejmout. Každá ztráta je tragédie, ale neznamená to, že tím končí i náš život. Pořád máme pro co žít. Pro mě je Karin objevem mého čtenářského roku a budu se těšit na další její knihy. Vždycky se mě dokážou dotknout. :)... celý text

Neotvírat! Saje! 2020, Charlotte Habersack

Neotvírat! Saje! krásně navazuje na předchozí dva díly a mám dojem, že je snad ještě lepší, ačkoliv se laťka u podobných sérií pro mladé překonává jen těžko. Opakující se námět ale vůbec neuspává, naopak, oživení upíří panenky je dobrodružné a podtrhuje to především fakt, že jsme se od typických hraček přesunuli k lidské bytosti. Tedy, skoro. Ale Vampirie je v podstatě člověk a to přidává příběhu na tempu. Vrtošivá puberťácká panenka se zálibou v líčení je zkrátka k popukání. Člověk by čekal, že nic nového se už vymyslet ani nedá, ale Neotvírat! Saje! ukazuje, že autorka ještě nevynesla všechny trumfy a rozhodně nás má čím překvapit. A mě sakra zajímá, kdo je tajemný odesílatel a kam všechny balíčky skutečně posílá. Jestli bude čtvrté dobrodružství opravdu zrovna s takovou hračkou, tak se vážně máme na co těšit. A možná se dovíme víc i o tajemném odesílateli.... celý text

Neotvírat! Kouše! 2019, Charlotte Habersack

Příjemná kniha pro menší čtenáře, která pobaví i dospělé. Vrátila jsem se do mladších let, kdy jsem četla série typu Klub záhad apod. Celá série je skvělá, milé příběhy pro děti, z nichž si mohou vzít také ponaučení. Příšerky jsou všechny úžasné, kdo by v tom věku nesnil o tom, že mu ožije nějaká hračka. Já bych se tomu nebránila ani teď. :D... celý text

Pan slušňák 2019, Jennifer Miller

Erotický román tahle kniha neviděla ani z rychlíku. Mnohem lépe by to fungovalo jako nějaký seriózní příběh, který odhaluje zákulisí fungování vysoce ceněného časopisu, jaká je jeho vnitřní hierarchie, odhalování manipulátorských technik ze strany vlivného šéfa, který si dokáže všechny zpracovat tak, aby z toho co nejvíc profitoval. Kdyby se příběh ještě upravil a cílil by především na toto, možná by to i byla dobrá kniha. Ale úpravy by musely být opravdu velké, protože v téhle podobě to vůbec nefunguje. Erotiky je tam po málu a je až smutně komické, jak hrozně je sepsaná, obloukovitě, zkratkovitě, jako kdyby se snad i autoři styděli o něčem takovém psát. Byla to hodně těžká četba, opravdu jsem se hecovala, abych pokračovala dál, abych to vážně dočetla. Kladně hodnotím jen Tylera, který si mě získal. Vedlejší postavy mají leckdy větší moc než ty hlavní. Carmen a Lucas mi byli upřímně jedno a příběh jejich vztahu je asi tou nejbizarnější milostnou linkou, jakou jsem kdy četla (a to už jsem četla opravdu šílené výplody). V jiném podání si to umím představit jako dobrý seriózní román, na který ale člověk musí mít v danou chvíli buňky, aby ho dokázal zhltnout. V této formě to bohužel nefunguje ani na jedné frontě.... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Já jsem tedy moc ráda, že taková kniha u nás vznikla. Přestože je její téma tak těžké. Přečetla jsem na jeden zátah za necelé dvě hodiny, nemohla jsem odložit. Autorka skvěle vykreslila charaktery všech postav, jejich vztahy i smýšlení pubertálního dítěte. Ovšem při čtení mi bylo hrozně úzko, protože takhle by se zkrátka nikdo k dítěti chovat neměl. Jistě, já jsem taky kolikrát dostala pár výchovných, ale ne že bych měla modřiny. To byla prostě jen výchova. Tady už si rodiče vylívali svou frustraci na nevinném člověku. Ubližování dítěti je to nejodpornější, protože chudák dítě se nemůže bránit. Musím vyzdvihnout postavu výchovné poradkyně, protože byla velmi necitelná a už jen kvůli jejímu přístupu se dítě prostě šprajcne a nic nepřizná. Autorka v tomto skvěle vystihla myšlení malého dítěte, pro které je spousta věcí normálních, protože si je ještě neumí vysvětlit, bojí se, dává si za vinu problémy okolo sebe...opravdu výborně napsané. Ke každé postavě bych měla hodně co říct, ale to bych tady psala hodně dlouho. Tak aspoň ta matka mě šíleně vytáčela. A že se žádná postava nijak nevyvinula, jak se psalo v jednom komentáři? No, v životě to tak chodí. Semetrika zůstane semetrikou, frustrovaný otec v jejím područí to bude ventilovat na dítěti a...nic se nezmění. Takových případů je dnes a denně spousta, zrovna nedávno jsem pročítala kazuistiku matky, která chtěla děti znovu do péče a opravdu se snažila, ale nakonec stejně spadla opět na samé dno. To jsou zkrátka příběhy všedního života. Všechno nekončí vždycky dobře, lidé často neprozřou. Bylo by krásné, kdyby ano, ale je to utopie. Já jsem opravdu velice ráda, že autorka takovou knihu napsala, dala nahlédnout pod pokličku v podstatě mnoha domácností, protože takto žije opravdu spousta dětí a to je na tom nejsmutnější. Právě to, že tento příběh se možná právě teď někde děje. Ovšem není to čtení pro každého, to uznávám.... celý text

Její třešničky 2020, Penelope Bloom

Mile mě překvapilo, že vlastně pokračujeme v Banánu a poznáme i Williama. A ještě víc mě překvapilo, jak moc se mi Třešničky líbily. U Banánu jsem si říkala, že je to taková blbost, až je to boží, ale Třešničky byly vážně hrozně fajn. Příjemné oddechové čtení, prostředí pekárny naprosto okouzlující, koláče, bagely a cukroví voní i ze stránek a celé je to takové milé a roztomilé. Bábi byla naprosto dokonalá a při prvním setkání s ní jsem se naplno rozesmála (a taky pořádně nahlas). Bratři Chambersonovi tedy mají stejný chlapský problém - rovnou tě odsoudím a ani tě nevyslechnu. Za to jsem chtěla Willa proplesknout. Ale přičtu mu body za Gremlinu (abych mu je za to jméno zase ubrala). Jsem spokojenější než u Banánu. I ta Hailey mi byla mnohem sympatičtější a přirozenější než Natasha. Ta tady naopak byla mnohem vyzrálejší. Ale její malinký karambol v závěru byl roztomilý. Hlavně to, jak už její nemotornost bere Bruce jako běžnou součást jejich životů. :D... celý text

Kolotoč 2020, Paulina Świst

Za mě tedy hrozná nuda. Přeskakování v čase mě vysloveně točila, délka kapitol jakbysmet. Erotické scény úplně mimo, v tomto žánru jsem četla tedy mnohem lepší. Překlad byl také místy až k smíchu. Právnické prostředí až příliš suché, takový prototyp. Bavila mě až poslední kapitola, kde jsem Olce a Orlovi začala dokonce i fandit. Četla jsem pouze z povinnosti, ale kniha mě vůbec nepřesvědčila. Hvězdou příběhu je pro mě Michal. Policejní Madonna byla prostě neskutečně boží!... celý text

Hvězdy na cestě 2020, Karin Krajčo Babinská

Půvabný příběh, který se příjemně čte, je takový prostě ze života. Proč by se tohle nemohlo stát? Otec a dcera k sobě hledají cestu zpět a babička kdesi tam nahoře doufá, že to nakonec přeci jen dokážou. První setkání s autorkou a musím říct, že se nejspíš pustím i do Za sny. Hvězdy na cestě jsou melancholickým, ale krásným příběhem, který lehce ubíhá, i když místy mě trošku mátly změny vypravěčů. Pes Kluk byl příjemným zpestřením, dokonce i ten psí pohled na věc byl skvěle vystižený. Velmi jsem ocenila postavu Anny, protože na ní autorka ukazuje, kolik nám toho mohou dát lidé, se kterými se v životě jenom tak lehce mineme. To samé by se vlastně dalo říct i o Mateovi, u něhož by mě hrozně zajímalo, jak se se vším nakonec vypořádal, ale chápu, proč to autorka dále nerozváděla. Příběh byl plný hloubavých myšlenek, které ke mně přišly tak nějak postupně, že jsem se k nim v mysli vrátila a neustále je v hlavě převalovala. Vše bylo navíc skvěle vykresleno, příběh mi ožíval před očima jako film a cítila jsem se jako na té prosluněné Krétě!... celý text

Nedotýkej se mě 2020, Laura Kneidl

Téma knihy nechci nijak znevažovat, je to vážné a poprat se s něčím takovým není opravdu vůbec jednoduché. I já jsem trpěla záchvaty paniky, ale...bože, Sage mi byla tolik protivná! S největší pravděpodobností ji pasuji na svou nejméně oblíbenou postavu. Luca, April, Gavin, ti všichni byli úžasní a jejich příběhy mě opravdu zajímaly a bavily, ale se Sage jsem si nerozuměla vůbec. Příběh mě šíleně nebavil. Mám dojem, že pro něj byly zásadní především ty zvratové situace, ale abychom se k nim mohli dostat, musela autorka hodně vyplňovat vatou, kterou představovaly psychologické rozbory a myšlení Sage. A to byla tak děsivá nuda. Nějaké emoce se u mě projevily až čtvrtinu před koncem, což je zoufale málo. Chtěla jsem mí srovnání s Monou Kaste, ale tedy, raději bych přečetla celou její sérii, než se znovu piplat s Nedotýkej se mě. Téma je vážné. O tom žádná. Ale způsob, jakým byl celý příběh vyprávěn, mě šíleně nebavil a doslova mě nudil. Přemáhala jsem se jen proto, že knihy dočítám a chtěla jsem to mít už za sebou. Závěr byl úplně na facku a jestli někdy najdu kuráž na pokračování, tak to bude jen kvůli Lucovi. Stále přemýšlím, jak si mohla Sage myslet, že ji otec nenajde, když je kurňa policajt a jeho dcera mu určitě ukázala Lucův instagram? Skoro na každé stránce jsem měla chuť ji proplesknout. A to jsem si sama prošla těžkými psychickými stavy.... celý text

Duchové rodiny Folcroftů 2020, Darcy Coates

Neslané, nemastné. První knihy jsem ještě docela dokázala přijmout, ale zdá se mi, že autorka s postupem času úplně neví, co by měla s příběhem udělat. Oceňuji, že se tentokrát setkáváme s mladými hrdiny, to je alespoň pro mě něco nového. Ale že by si knížka udržela alespoň trochu toho napětí, na jaké jsem byla zvyklá, se říct nedá. Přečetla jsem, zavřela jsem, konec. Žádné emoce, žádný prožitek, nic. Prostě příběh. Dům byl sice opět krásně popsaný, ale ani to celkový dojem moc nezachránilo. Možná by knize slušelo větší rozpracování, ale v konečném součtu mi vlastně ani nevadí, že byla tak krátká, aspoň jsem to měla rychleji za sebou. Nic převratného se v příběhu neděje, jakmile se objeví náhrobky, je jasné, kam to všechno směřuje, protože Darcy se drží stále stejných vzorců a zvratů, kterými se snaží překvapit, ale jakmile si uvědomíte, jak se to všechno opakuje, už vás to nepřekvapí. Stále je to ovšem čtivé, o tom žádná. Připomíná mi to Selekci. O ničem, vůbec mě to nebaví, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mě to nutí část dál. A stejně kvůli obálkám budu sbírat další díly!... celý text

Neotvírat! Slizké! 2020, Charlotte Habersack

Pěkná a milá knížka, která mě vrátila do doby, kdy jsem četla série typu Klub záhad. Slizzík byl super, příběh nese krásné a důležité poselství, které hravou a příjemnou formou předává mladým čtenářům. Rozhodně je to knížka, kterou stojí za to přečíst. :)... celý text

Gump – pes, který naučil lidi žít 2019, Filip Rožek

Jsem ráda, že někdo v našich vodách sepsal podobnou knížku. Není to žádné velké čtení, není to žádná velká literatura, ale nese v sobě důležité poselství, které by si měl uvědomit každý člověk. Pes není věc, je to živá bytost se svými pocity. Mnoho myšlenek v knize jsem objevila již dříve, díky tomu, že jsem vyrůstala se smečkou psů kolem. Pes tady není pro nás, ale my jsme tady pro psy. Co jiného mají, než právě nás? Bylo by naivní myslet si, že tahle kniha něco velkého změní, ale pokud si alespoň pár lidí uvědomí, o co ve skutečnosti jde, zamyslí se nad sebou a sám u sebe zkusí něco změnit, pak máme vyhráno. Svět nezměníme, ale můžeme začít u sebe. Je to příjemná povídka, která otevře oči každému, kdo příběhu skutečně naslouchá.... celý text

Někdo cizí v domě 2018, Shari Lapena

Lapenu jsem si chtěla přečíst, abych věděla, o čem a jak píše, protože je to docela populární autorka, tak když už něco někomu podstrkávám, tak ať vím, co to vlastně je. Na to, jaké má tahle autorka ohlasy, to zase takové terno nebylo. Příběh nebyl špatný, byl krátký a ubíhal rychle, nepracovat, přečtu ho za odpoledne. Ale na to, že je Lapena očividně považována za mistryni zvratů a nečekaných překvapení, mi to překvapení tak nějak chybělo. Už jsem přečetla tolik detektivek, thrillerů a psycháren, že mě stěží nějaký zvrat dostane. Pro mě osobně to bylo předvídatelné a po pár stránkách snadno odhalitelné, ničemu nepomohl ani závěrečný zvrat. Když už člověk ví, co hledat a jak jsou podobné příběhy strukturovány, nepřekvapí ho to. Nicméně si umím představit, že pro někoho to bude velké wau. Místy mi to připomínalo několik různých filmů a z pohledu Brigid zase Dívku ve vlaku zmutovanou ještě s jedním dalším filmem. Snadné, oddechové čtení, které neurazí, ale ani nijak závratně nenadchne.... celý text

Strmý pád 2020, Bianca Iosivoni

Od tohoto příběhu jsem nečekala nic závratného, ale nakonec se z toho stala moje čtecí láska letošního roku. A to nejsem zastánce romantiky a mnohem více se vyžívám v drsných psycho thrillerech! Zpočátku mi nesedl styl psaní a místy mě rušil ještě i ke konci knihy. Přítomný čas mi zkrátka nesedí, zvlášť když je špatně kombinovaný s minulým časem. Možná je to v ofiko verzi lepší, já četla recenzní výtisk. Každopádně, velmi brzy jsem chemii Chase a Hailee propadla. Normálně párům v knihách nefandím, ale tyhle dva jsem si zamilovala. Příběh snadno plyne, je to takové krásné letní čtení o překonávání vlastních možností, lásce i ztrátě. U Jasperova dopisu jsem si i poplakala. Musím říct, že z toho, jak se Hailee vyjadřovala, mi bylo velmi brzy jasné, jaké jsou její plány na konec léta, Chase musel být asi hodně zaláskovaný, když si toho nevšiml, takže konec pro mě nebyl žádným velkým překvapením, ale...autorka ať si okamžitě sedne za stůl a co nejrychleji vydá druhý díl! Vzhledem k tomu, kde uťala tento, si nejsem moc jistá, jak dalece chce rozvádět pokračování, byť nějaké ty linky mě napadají. Tak nebo onak, chci zpátky Hailee a Chase, chci jeho dodge, chci žít ve Fairwoodu a procházet se národním parkem Shenandoah. Do téhle knížky a jejích postav jsem se natolik zamilovala, že do dalšího dílu to snad ani nevydržím. Je to přesně to, co jsem teď potřebovala - teplo, léto, příjemní hlavní hrdinové se skvělými přáteli, úžasné prostředí a na první pohled obyčejné dobrodružství jedné mladé lásky, které v sobě ale skrývá kromě bolesti také hluboké poselství. PS: Clayton je hvězda!... celý text

Život na špičkách 2020, Hana Skálová

Na postavu Darii jsem paradoxně narazila teprve nedávno, když jsem hledala informace pro svou povídku z baletního prostředí. Rozhovory s naší nejúspěšnější tanečnicí byly velmi podnětné, takže když jsem na druhý den v práci objevila tuto novinku, musela jsem ji hned mít. Uznávám, že to možná není ta pravá kniha, která by měla o této velké osobnosti naší scény vyjít. Určitě by si zasloužila něco většího a propracovanějšího. Já ovšem hledala především fakta a těch jsem se díky paní Klimentové dobrala. Ráda jsem se dověděla něco o povaze londýnského prostředí, které krásně popsala, stejně jako o tom, jak funguje balet uvnitř, tam, kam my, obyčejní smrtelníci, nemůžeme nahlédnout. Přesto mi nakonec přišlo už velice otravné autorčino: to jsme odběhly, pojďme se vrátit, co vy a volný čas, koníčky? Tahle otázka zazněla tolikrát, až jsem ji začala nenávidět. Fotografie uvnitř knihy jsou nádherné, některé bych si s chutí vystavila, kdyby bylo možno je zakoupit na nějaké výstavě. Nešťastná obálka tedy zamrzí. Na první pohled nezaujme, splývá, i v práci vidím, že s tím bílým pozadím v regále zkrátka zaniká. Když jsem si ji po dočtení dlouze prohlížela, musím uznat, že i vyobrazení tanečnice mělo být šťastnější, není to úplně lichotivá fotografie, byť umění paní Klimentové je opravdu obdivuhodné. Na nějaké první počtení a seznámení se s postavou naší největší primabaleríny to není kniha špatná. Jakmile ale pochopíte, kdo ve skutečnosti paní Klimentová je a jaký obdiv k ní najednou pocítíte, přijde vám to opravdu velice málo.... celý text

Smrt 2019, Stéphanie Duval

Doufat znovu 2020, Mona Kasten

V rámci pracovního nasazení jsem se rozhodla přečíst si něco i do Mony Kasten, abych tedy věděla, o čem píše a především jak. Nejspíš jsem asi nesáhla po tom nejvhodnějším díle. Nejlepší na celé knize byl Blake. Toho si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Z celého příběhu mám ale dojem, že brzy zapadne v propadlišti zapomnění. Hlavní hrdinka mi nebyla dvakrát sympatická, Nolan mě deptal tím svým zpátečnictvím a něco se začalo dít až asi tak kolem strany 250, což je pro mě zoufale málo. Jakmile se objevil na scéně otec, stal se pro mě příběh alespoň trochu zajímavým, ale jakmile se jeho místo v příběhu dořešilo, pořád zbývalo nějak moc stran a já si říkala, co tam sakra ještě chtějí dělat? Posledních sto stran jsem se už přemlouvala, abych to konečně uzavřela a mohla přejít k něčemu jinému. Nedivím se, že jsem se Moně tak dlouho vyhýbala - nejsou to příběhy pro mě. Autorka píše dobře, text snadno plyne, ale za mě se v něm zoufale nic nedělo. Svým způsobem ve mně přesto rozdmýchal jiskřičku zvědavosti, že bych jednou možná zkusila i další díly, ale to pnutí není natolik silné, abych všechno musela zhltnout najednou. Někdy v budoucnu, až si nebudu moct vybrat něco ve vlastní knihovně, bych ale po Moně nejspíš i sáhla.... celý text

Řetěz 2020, Adrian McKinty

Nelze říci, že by to byla špatná kniha, ale za mě se opětovně drží stejného vzorce a odhalení toho, kdo za řetězem vlastně stojí, není nikterak překvapující. Nejde ani o to, jakým stylem nám toto odhalení autor naservíroval, ale spíše o to, kdo to vůbec byl. Snaha dostat se čtenáři pod kůži tím, že začneme sledovat minulost toho, kdo je nám podsouván jako ten geniální strůjce, moc nevychází. Takto totiž funguje většina knih založených na tomto principu. Když se pak sami sebe zeptáte, kdo z okolních postav by mohl být onen strůjce, aby to bylo údajně nejméně očekávatelné, odpověď přijde docela sama. Nebaví mě znát padoucha už v půlce knihy, ale prakticky pořád se to děje a na to, jaký byl kolem mé osoby ohledně této knihy hype, to zrovna nestačí. Určitě se ale knize nedá upřít čtivost. Je to svižné, krátké kapitoly lehce ubíhají a v určitých částech funguje i to napětí, kdy i já jsem se hnala dál, protože mi to přeci jen trochu zvedlo hladinu adrenalinu. Jen jsem si v půli knihy říkala, co všechno se sakra ještě musí stát, když už je to hlavní uzavřené a na další polovinu knihy už toho je málo? I tak to ale autor natáhl, byť by se to možná dalo zkrátit ku prospěchu věci. Ve skutečnosti řadím Řetěz i přes své výhrady ke kvalitním thrillerům, na které po týdnu nezapomenu, ale v případě potřeby bych ho určitě někomu, kdo má tenhle typ knih rád, doporučila. Plus dávám za přidanou hodnotu v podobě zamyšlení se nad tím, co je vlastně ta pravá rodičovská láska a co všechno jsme ochotni udělat pro své děti. Mám ráda knihy s přesahem a bylo milým překvapením, že Řetěz v tomto nadmíru předčil očekávání.... celý text

Daisy Jones & The Six 2020, Taylor Jenkins Reid

Většinou se knihám, kolem kterých je strašný hype, vyhýbám, ale tohle jsem pracovně přečíst musela. Za sebe mohu napsat, že kniha není špatná, ale není ani tak mimořádná, aby z ní kecla na zadek pomalu celá republika. Není to kniha, kterou by si měl přečíst každý. Není to ani kniha, kterou bude každý opravdu číst. Ačkoli ji tak prezentují, myslím, že to chce velmi specifický okruh čtenářů. Dlouho mi trvalo, než jsem překonala averzi ke stylu, jakým je kniha psána. Překonala jsem to až za polovinou a jen proto, že jsem četla celý den. Když jsem předtím četla dva dny s pauzami kvůli práci, často jsem se vztekala, že zase nevím, kdo je kdo, kdo je ten člověk, který tam byl jen jednou, tak jak si mám sakra pamatovat nějakého recepčního? Upřímně, nakonec jsem to vzdala a některá jména jsem už nechala tak, prostě jsem jen vzala jejich komentář na vědomí, ale už jsem se nepídila po jeho pozici, protože listovat pořád na začátek je otravné. Ale jakmile to člověk čte v jednom zatáhu, tak se to dá. Daisy Jones mi lezla neuvěřitelně na nervy. Přestože měla možnost vyjádřit se ke všem situacím a popsat své pocity a konečně říct, jak to tehdy bylo, nedokázala jsem ji litovat, sympatizovat s ní, soucítit. Mě naopak spíše zajímaly pasáže o The Six, protože chemie mezi tolika lidmi je velké téma. Nejvíce jsem chápala a rozuměla Billymu. Všichni udělali špatné věci, nezachovali se v určitých chvílích špatně, ale vlastně tohle samo o sobě taky není špatně. Neudělat ty chyby, člověk se nepoučí a nezmění se. A o tom pro mě celá kniha je. Je to kniha o tom, že člověk dělá špatná rozhodnutí, která se snaží napravit a už je znovu neudělat. Je to o sebekontrole každého z nás. Také o tom, co já sama sobě říkám už dávno: každý člověk, kterého potkáme, v sobě skrývá svůj vlastní příběh, který my neznáme, takže nemáme právo nikoho soudit nebo odsuzovat, protože netušíme, čím si ten člověk prošel, co má za sebou a jaké problémy zrovna řeší. Především pro mě ale v této knize vynikala skutečnost, která je psána hned na obálce - všichni tam byli, ale každý si to pamatuje jinak. Pro mě tady nejvíce vynikalo právě to, že každý člověk si dané situace pamatuje jinak. Někdo je sám na sebe mírnější a řekne, že tomu druhému prostě vrazil prášky do ruky a odešel. A přitom je po dotyčném hodil. Někdo si myslí, že jedná s kapelou tak, aby všichni byli spokojení, vychází všem vstříc, aby z toho nakonec vzešlo to nejlepší a když odporuje, dělá to jen pro dobro všech. Přitom ale netuší, že to druhé zraňuje a cítí se upozaďovaní, nevyslyšení, jako kdyby jejich názor nebyl dost dobrý a hodnotný. Tohle si z celé knihy odnáším já. Atmosféra drog, chlastu, divokých let dávno minulých, vlastně to na mně ani nijak silně nezapůsobilo. Větší cenu podle mě má to skryté poselství mezi řádky. Daisy Jones & The Six podle mě není kniha, která by atakovala cenu za nejlepší knihu roku, největší jízdu roku apod. Není to ani příběh pro všechny. Ale v podstatě v sobě nese skryté poselství, které by si měl uvědomit každý z nás. Ne každý ho tam ale najde. Jenže...ani to vlastně není špatně.... celý text