Ellinek přečtené 423

Trnitá řeč 2018, Leigh Bardugo

Nápadité pohádky přesně v takovém stylu, jaký mám ráda. Nic takové, jaké se na první pohled zdá, a přestože jsem většinou všude odhadla, jak to vlastně dopadne, vůbec mi to nevadilo. Pohádky jsou správně temné, některé ve čtenáři doznívají hodně dlouho a z některých vás ještě dlouho poté zvláštně, ale příjemně mrazí. Je to moje úplně první setkání s autorkou, ale u pár pohádek mi něco nebylo jasné a nalákalo mě to k tomu, abych pokračovala dál a poznala celý svět, který Bardugo stvořila. :)... celý text

Štvanice 2021, Lucy Foley

Když už vám v práci něco propagují jako velkou bombu, na kterou zase vyplácají většinu marketingu, tak nějak si řeknete, že byste si to teda asi měli přečíst, abyste jakože věděli...a jako vždy to nedopadne tak velkým boomem. Štvanice mě vážně...uštvala. Po prvních šedesáti stranách jsem absolutně neměla chuť dál pokračovat. Vata, vata, vata. Ano, je jasné, že ta vata vám má dokreslit pozadí všech postav a jejich vztahů, ale tady je vlastně devadesát procent vaty, pět procent nějaké větší akce a zbylých pět procent pro ten zbyteček kolem. Představovala jsem si něco docela jiného. Tohle byla taková zvláštní kombinace Deseti malých černoušků (jen ne tak správně psycho a správně děsivé), Já už budu hodná (stejná snaha o nějaké velké psycho) a na konci mi to ještě připomněla Sněhuláka od Nesba ("velký" obrat ve vlastních řadách). A ještě teď mě trochu bolí hlava z toho velkého momentu ala Chris Kyle a jeho morální dilema v Americkém sniperovi. Když čtete thrillery, znáte už ty vzorce, podle nichž se tyhle linky píší. A Lucy Foley vlastně nepřichází s ničím novým. Nevypráví špatně, to vůbec ne, jen je tam toho moc, ale to moc je strašně zbytečné. Debut je to bezesporu sympatický, ale ne tak bombastický, jak trh předpokládal. Navíc mě docela rušilo autorčino podivné vyjadřování. Leckdy jsem měla pocit, že jsou ty věty špatně postavené, případně tam nadbývá nebo chybí čárka, ale ono ne, Foley to zkrátka takhle píše, patrně s cílem sestavit dramatickou větu s pořádným napětím, ale u mě se to míjelo účinkem a spíše mě to rušilo. Obálka zabírá většinu mých hvězdiček. Ta se totiž povedla parádně, je minimalistická, jednoduchá a oceňuji především razící barvu, která okamžitě zaujme. Protože v těch regálech vypadá zatraceně dobře a hned si jí všimnete. A konečně to není tak depresivní jako většina obálek thrillerů. Jasně, má to být depresivní, ale ta jednolitá tmavá šmouha v sekci detektivky je už prostě taková...nudná. Štvanice toto dokonale rozbíjí. Suma sumárum, příběh nic moc, za mě příliš předvídatelné, nakonec jsem se rychle dobrala toho možného konce, který mě takhle nijak nepřekvapil. Spousta vycpávek o minulosti protagonistů, které vás ale po chvilce začnou nudit. Silvestrovská partička mě vlastně vůbec nezajímala, mnohem více jsem se soustředila na Heather a Douga, kteří pro mě v příběhu vynikali mnohem víc, i když to byli jen takové "bokovky", jak vyprávět současnost.... celý text

Růže 2021, Tiffany Reisz

Další bizarní výplod ještě bizarnější mysli...ale lepší než Rudá galerie. :D Rudá byla absolutně o ničem. Nulový děj. Růže v sobě skrývá alespoň něco z rodičovství, lásky a nápravy lidské (nejen lidské) duše. To zvedá hodnocení na dvě hvězdy, když jsem Rudé dala jednu alespoň za...ze soucitu. Znásilňování řeckých mýtů zde nebylo tolik brutální jako znásilňování uměleckých děl. Ne že by se mi to líbilo, ale...dalo se to přežít. Ale mnohem raději jsem sledovala linku mezi sexuálními fantaziemi, protože Lia a August byli svým způsobem roztomilý pár. A August byl roztomilý. Spencer a Mona v roli rodičů byli velice prapodivní, ale milí a takoví...správní. Největším plusem Růže je, že on tam vážně nějaký děj je! Postavy byly taky sympatické, ale přesto...přesto jsem týrala samu sebe a nutila jsem se pokračovat ve čtení, protože tohle nemohla být další kniha v měsíci, kterou bych vzdala! Přestože si oproti Rudé Růže polepšila, pořád se nejedná o žádné vrcholné dílo, jehož hodnota by nějak prosákla do myslí čtenářů a povznesla je. Spíše je degeneruje. Ale tu knihu po dočtení nesnáším mnohem méně, než když jsem ji začínala číst. Což je asi plus. Stále ovšem nechápu, jak tohle může téhle autorce projít. Suma sumárum: žádný literárně hodnotný skvost, který by měl jít na dračku. Opět bude lepší koupit jej ve slevě, protože (a to si přiznejme), jinak se ani neprodá. Po failu s Rudou už si tyhle knihy z profesního zájmu pouze půjčuji.... celý text

Dům soli a smutku 2020, Erin A. Craig

Jedna hvězdička za svět, v němž se kniha odehrává, druhá za jeho tradice, bohy a mytologii, třetí za Cassiuse, kterého jsem do určité chvíle měla ráda, ale pak...to celé docela zabil. :D Z knihy mám hodně rozporuplné pocity. Nalákala mě obálka a námět, protože původní pohádku mám moc ráda a vždycky se mi líbila. Nečetla se špatně, ale u Ponta, tam bylo ale strašně moc chyb! A ne jen tak ledajakých. Prakticky co strana, to chyba, což mě neskutečně rušilo. Množství postav mi nevadilo, orientovala jsem se, problém ovšem nastal, když se ztratila buď autorka, nebo překladatel, protože občas byla ta která sestra v dialogu označena špatně. Na konci knihy se dovídáme, jak moc autorka miluje šaty a kolik toho o nich ví, ale zatraceně, číst pokaždé o tom, co měla která na sobě a jak to vypadalo, to mě velice brzy začalo nudit a takřka mě to vytáčelo. Té načančanosti už bylo moc. Valnou část knihy se navíc ani nedělo nic zásadního. A když už se něco dít začalo, bylo to až příliš překombinované. Příliš mnoho magie a její využití ani nebylo pořádně vysvětleno. A konec knihy byl jeden velký mišmaš. Kdyby se nevstávalo z mrtvých, udělala by autorka lépe. Nebo když už, měla by toto vysvětlit. Když už vstávání z mrtvých, tak s nějakou logikou. Ne jako mávnutí kouzelného proutku. Velice zvláštní kniha. Ale má to jedno plus - díky tomu nad ní budu ještě dlouho přemýšlet.... celý text

Třpytící se město 2020, Lenka Bandurová

Haleluja! Napotřetí jsem tu knihu dočetla do konce, letos už mě žádný takový heroický počin určitě nepotká! Standardně čtu při práci knihu tři dny, Lea mi i s volnem trvala týden. Asi nemám žádný nový poznatek, kterým bych mohla přispět, ale…pár jich mám. Neskutečně mě vytáčela hromada pravopisných i stylistických chyb. Chyběly čárky, tečky, písmenka, spousta vět začínala tak, jako kdyby ji autorka měla na mysli říct takhle, ale pak se to změnilo a dokončila ji úplně jinak, takže věta neměla vůbec smysl. Jednoduché věty, usekané, opakované. Stejně tak výrazy. Přísahám, že jestli ještě někde uvidím slova a spojení jako kobaltové, tyrkysové, indigové, terakotové nebe, vůně pečeného masa, pověděl, tak si nejspíš vážně něco provedu s očima. Nic jiného v knize snad ani neexistuje. Netřeba dodávat, že barvy nebe byly dokonce pospány ve špatnou denní dobu. Ale tak…no, nevadí. Nejpozoruhodnější na knize mi přišlo především to, že někdo dokázal napsat takový děj, kde byly ty vycpávkové a nedůležité pasáže tak rozvité, zatímco části, které měly potenciál skvěle zahýbat dějem, kdyby se jim autorka věnovala, byly shrnuty do dvou odstavců a sbohem. Návštěva Bellského království a čin královny Belly? Ach, to mohlo vyvolat nějaký velký spor, ale ne, my budeme jenom koukat, co se to vlastně stalo, a pak odtáhneme. Když se královně Lea pomstí? Zatímco Thomas královnu ignoroval, aby nerozpoutal válku, Lea se za ním hrne se svou trofejí s nadšenými slovy hele co mám? A on se nad tím smutně usměje. A je to v pořádku! Smutně se tam vůbec usmívalo pořád hodně lidí. Věštby byly taky povětšinou strašně nevyužité. Prostě tam byly, i u lidí, kteří vám byli vlastně putna. Jak k té své přišel Patrik a vůbec, jak přišel k té lásce, když jsme se do doby, než to čtenáři odhalil, nesetkali ani s jediným náznakem, že by k někomu choval vřelé city? Třpytící se město si odbudeme v jedné kapitole a posléze se vracíme domů, abychom se jako mávnutím kouzelného proutku najednou vrátili do Sluneční vesnice. V téhle zemi se vůbec cestovalo mimořádně rychle. Za den projdete tři země a nic vás to nestojí. Co mě nakonec zarazilo nejvíc a uvědomila jsem si to až za dlouho, byla skutečnost, že Thomasova milovaná byla unesena a tento fakt před nás byl postaven buď jak buď. Když jsem Leu četla na internetu, alespoň se tam vyskytovala scéna, kde Thomas vyprávěl, možná vzpomínal, nejsem si jistá, jak vlastně zjistil, že jeho milá byla unesena. A přitom našel svůj milovaný šutřík. V knižní podobě tahle scéna ale úplně zmizela a já se poté ptala: jak to, že minimálně Lea přijímá únos jako fakt a ani se nezeptá, jak se to stalo? Přemýšlí nad únosem jako nad hotovou věcí, ale nikdy se vlastně nikoho nezeptala, co přesně se s Perlou stalo. Prostě je to láska jejího manžela, unesená, ano, v pořádku, je to tak, beru to. Vlastně se tím šulí i čtenář, protože ten taky nemá žádnou vzpomínku nebo myšlenku, která by podpořila tezi o únosu. Ano, máme si to myslet, myslí si to i Thomas, všichni víme, že nebyla unesena a byla to léčka, ale chybí tam ten zásadní moment, kdy nám aspoň Thomas vysvětlí, jak sám přišel na to, že to byl únos. Pohádka o ledové krásce…celou knihu ji vnímáme jako pohádku, ale potom se najednou ocitneme v Zahradě smutku, zjišťujeme, že je to realita, načež zjistíme, že on tam někdo čekal na vysvobození. Přičemž jsme k tomu do té doby neměli jeden jediný náznak! Ale potom se objeví heroická hrdinka, která ani netuší, že má někoho zachránit, ale zachrání, pročež se rovnou málem zabije, to kdyby nám jí náhodou nebylo dost líto. K postavám se ani nebudu vyjadřovat. Každá se věnuje jen jednomu základnímu rysu své povahy a tím to končí. Dovolím si poznámku pouze k Thomasovi: přestože to byl neuvěřitelně toxický vůl, jemu jedinému jsem jeho city alespoň věřila. Věděla jsem, odkud jeho láska pramení, na koho míří, proč právě na něho a jak a proč ho ovlivňuje. To mi u ostatních strašně chybělo. Nedotažený svět bez vychytání základních logických prvků, ploché postavy bez jakéhokoliv vývoje. Smutné je, že autorce samotné dle jejích slov nešlo o ten svět, proto se mu prý tak nevěnovala, jako spíše o vývoj a vnitřní svět postav. To je strašně smutné, protože když poznáte na první straně jednu postavu, chová se úplně stejně i na té poslední. A tak to bylo u všech. Knihu respektuji především z toho důvodu, že se umístila ve své fyzické oficiální podobě na pultech knihkupectví. Za to ta jedna hvězdička. Kdyby si autorka dala říct, neodmítala kritiku, pomoc svých bet, redakční zásahy, které nakonec vlastně ani nebyly, více si s příběhem pohrála, věnovala se tomu opravdu podstatnému a pohrála si se vším jako dospělý člověk a nedělala vše pomalu na truc, tak by z toho nemusel být vůbec špatný příběh. Naopak, já v Lee vidím velký potenciál, jen kdyby si autorka dala říct a opravdu pořádně ten příběh překopala a dotáhla do konce. Protože ona by si to ta kniha vlastně i zasloužila.... celý text

Dracul 2020, Dacre Stoker

Tohle je skvost! Cokoliv s Drákulou musí moje maličkost zkrátka mít, takže prequelové dílo Stokerova potomka? To mě nesmělo minout! Zpočátku jsem se bála, jak se s takovou bichlí popasuji, ale příběh mě okamžitě vtáhl tak, že stránky ubíhaly jedna za druhou. Celé to bylo opravdu skvostné. Autoři nádherně vykreslili samotné irské prostředí, do toho prostupuje několik legend o Dearg Due i o samotném Drákulovi. Především první legenda o Dearg Due se mi hrozně líbila, bylo to nádherně sepsané, mělo to úžasnou atmosféru, celé jsem to viděla před očima a celé to propletení postav bylo úžasně nápadité. Drákula byl v příběhu vykreslen mimořádně děsivě, zloduch každým coulem, který se neštítí ničeho. Trošičku mi tam chybělo objasnění jeho původu, nějaká hlubší minulost, protože přeci jen, každé zlo má někde počátek. Ale to byl jen nepatrný stín na jinak mimořádné knize! Celá kniha má fantastickou atmosféru, tajemnou a děsivou, některé chuťovky jsem si zvráceně užívala a způsob vyprávění mi skvěle sedl. Třetí část možná nebyla tak intenzivní, ale konec to všechno zase dohnal. Skvostná, mimořádná kniha, která má čestné místo v mé knihovně. Příběh protkaný dokonalou, tajemnou a mrazivou atmosférou, která vás vtáhne a nepustí. Spletitost dějové linky vítám a závěrečné rozuzlení je přesně takové, jaké mám ráda. Aneb nic není takové, jaké se na první pohled zdá být. A za ten konec, který - pozor, spoiler - vlastně není úplně šťastný, ale spíše depresivní a smutný, dávám pomyslnou šestou hvězdičku. Mám ráda, když se autor odváže a naservíruje čtenáři jiný konec, než jaký by si možná sám přál. :)... celý text

Dcery jezera 2020, Wendy Webb

Úžasná knížka! Asi to bude všechno jen o jednom slově - úžasný příběh, úžasné popisy, úžasná doba, úžasné postavy. Jakmile jsem začala číst, nemohla jsem se odtrhnout a stránky jsem otáčela jednu za druhou. Příběh odehrávající se ve dvou rovinách, které se protínají víc, než by si jeden pomyslel. Sympatická Kate, úchvatný a zbožňovaný Simon a roztomilý Nick, kterého Kate tiše závidím. :D I toho Simona! Důmyslně propletený příběh, který v sobě snoubí tajemné pověsti, velkou lásku, kruté vyvrcholení několika osudů, a především magickou a opojnou atmosféru Hořejšího jezera. Ačkoli je Warton smyšlené městečko, hned bych se do něj přestěhovala! Zapojení mystična a duchů už potom bylo jen třešničkou na dortu. Po předchozí knize, kterou jsem nedokázala dočíst, pro mě byly Dcery jezera dokonalou vzpruhou. K většině knih Našeho nakladatelství mám výhrady, ale tohle je zapomenutá perla, jíž by se mělo dostat mnohem větší pozornosti, protože za to určitě stojí. Kniha mě okouzlila natolik, že si ji musím pořídit do své knihovny a ráda na ni budu ještě dlouho vzpomínat. Nedělám to často, ale u této knihy je mi jasné, že si ji jednou znovu přečtu.... celý text

Na hraně noci 2020, Olivia Hawker

Bohužel nedočteno. Snažila jsem se, ale jakmile jsem měla delší pauzu, už se mi ke knize vůbec nechtělo vracet. Nedokázala jsem se začíst. Jsem sice člověk, co má rád vnitřní pochody jednotlivých postav, ale tady toho bylo tak strašně moc...v podstatě čte člověk spíše proud myšlenek a vzpomínek, než nějaký plynoucí příběh. Navíc mě brzy hlavní hrdina začal hodně otravovat. Nemám nic proti náboženství, ale číst 122 stran myšlenky mnicha, to vážně není nic pro mě. Doufám, že vzhledem k tomu, co spolu Elizabeth a Anton podstoupili, nakonec došli společného štěstí, ale u této knihy opravdu nejsem dost odhodlaná na to, abych si to zjistila přečtením celého příběhu. Rozhodovala jsem se mezi Kde zpívají raci a touto knihou. Podle ohlasů jsem měla dát rovnou přednost Rakům.... celý text

Osvětimská ukolébavka 2019, Mario Escobar

Zprvu jsem byla docela skeptická, protože knižní trh leckdy produkuje osvětimskou tematiku spíše jako dojnou krávu, takže se mi do čtení ani úplně nechtělo. Po vydání druhé autorovy knihy jsem se ale k přečtení přiměla, abych měla zase trochu větší rozhled...a nelituji. Přiznávám, že jsem knize křivdila. Jedná se o syrový příběh zobrazující hrůzy války zase z trochu jiného pohledu. Bylo toho mnoho napsáno o Židech, ale o naše vědomosti o životě Romů v koncentračních táborech přeci jen nejsou tak bohaté. Kniha se čte velmi svižně a nemůžete jinak než obdivovat odvahu ženy jako matky. Trochu mě zarazily autorovy otázky na konci knihy, zvláště ta dokola omílaná: co byste dělali by, jak byste se zachovali? Kdo to může vědět? Tváří tvář tak nelidské hrůze... Já upřímně obdivuji všechny, kteří v táborech smrti odolávali a drželi se naživu tak neskutečně dlouho. Že měli sílu každé ráno vstát, přestože věděli, že je nečeká nic než teror a nezměrná brutalita. Už to samo o sobě je neskutečná odvaha. S postupem příběhu jsem začala doufat. Když to zvládla tak dlouho, stačí ještě kousek. Když přečkala tohle všechno a ochránila i pět dětí, zvládne to dotáhnout do konce. Na druhou stranu by bylo docela idealistické, kdyby přežila celá, takto početná rodina. S tím, jak Helen postupovala, získáváte naději, ale na konci ji krutá realita tehdejší doby spláchne nelítostně někam do kanálu. To bylo na knize snad to nejhorší. Přesto to byl nádherný příběh o naději, lásce a odvaze. Takový, na jaký by se opět nemělo zapomínat.... celý text

Zlatíčka 2020, Melanie Golding

Pro mě opravdu zvláštní kniha. Na jednu stranu mě v některých částech opravdu mrazilo a nebylo mi při čtení vůbec dobře, na tu druhou jsem z celé knihy měla hrozně zvláštní pocit. Nečetla se mi úplně snadno, ale především kvůli tomu, jak byla kniha pojatá. Zdlouhavé odstavce o ničem mě místy upřímně nudily, dialogy byly leckdy spíše zkratkovité a všechno se odehrávalo jako by v pozadí. Ovšem popis starosti a lásky k dvojčatům z pohledu matky byl dokonalý, uvěřitelný a dokázala jsem se s ním i sžít. Jelikož jsou po mně vyžadována dvojčata, hned u úvodu knihy jsem si řekla ne, tohle já dělat nebudu. :D Dvojčata sice v genech mám, ale když dva, tak jedině popořadě. :D Jinak oceňuji syrovost, s jakou byl příběh napsán, ale přesto ve mně kniha zanechala velmi rozporuplné pocity a nejsem si úplně jistá, jak se k ní postavit. Dost tomu napomohl i zbytečně stručný závěr, kde vám toho vlastně autorka ani moc nevysvětlí.... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

Paní Mornštajnová je úžasná vypravěčka. Zatím jsem se dosud nesetkala s autorem, který by byl natolik obdařen talentem nádherně vyprávět příběhy. Autorka by mohla psát o čemkoliv a já bych každé slovo doslova hltala. Nejinak tomu bylo i u Hotýlku, který, ačkoliv zobrazuje v podstatě život jedné rodiny v několika provázaných generací, jsem nedokázala odložit a musela jsem ji stáhnout prakticky naráz. Autorka umí skvěle vyobrazit danou dobu, na jakou se právě zaměřuje, do detailů ji i v těch nejmenších nuancích vykreslit, takže všechno prožíváte s postavami a děsí vás, jak pravdivé to vlastně všechno ve skutečnosti je. Já si u Hotýlku nemůžu na nic stěžovat, paní Mornštajnová umí nádherně vyprávět a až vyjde Listopád, budu první, kdo ho zhltne.... celý text

Sabotér z Osvětimi 2020, Colin Rushton

Každý střípek z této ponuré historie je důležitý a je neméně důležité, aby se na něj nezapomínalo. Příběh Arthura Dodda byl pro mě novinkou a jsem ráda za tento náhled do života válečných zajatců, kterým nebylo lhostejno, co se děje nejen jim, ale také lidem kolem. Hrdinství těchto mužů, kteří se snažili sabotovat jakýkoliv pokrok Třetí říše i zpoza zdi jednoho z nejhorších koncentračních táborů, si zaslouží to nejvyšší uznání. Každý člověk, který tehdy jakýmkoliv způsobem bojoval proti celému tomu šílenému kolotoči bezpráví a brutality, si zaslouží, aby se na něj vzpomínalo a nikdy nezapomnělo.... celý text

Sběratel přání 2020, Mia Sheridan

Zpočátku jsem si k příběhu nedokázala vytvořit žádný vřelejší vztah, koupila jsem především kvůli krásné obálce a výskytu baletky, navíc mě anotace zaujala. V první třetině jsem si říkala, že je to nějak moc rychlé, že už chudáka tahá zpoza zdi, co tam pak chtějí takovou dobu ještě dělat? Nakonec k tomu autorka přidala zajímavou zápletku, zpočátku jsem myslela, že to bude klišé krásná baletka a dva muži, úplně odlišní, což se nakonec nestalo a byla jsem za to vděčná. Ale někdy v půlce jsem se začala opravdu bavit, především kvůli Jonahovi. Moje number one. Clara byla taky skvělá, ale do příběhu možná až moc dokonalá. Za to Jonah byl úžasně vykreslený, věřila jsem mu úplně všechno a chtěla jsem mu přes stránky knihy nějak pomoci. K tomu oceňuji i pro mě netypické prostředí New Orleans, to město má magickou atmosféru a jsem ráda, že posloužilo jako kulisa pro příběh. :) Není to dokonalá knížka, ale nakonec z toho byl jímavý, půvabný příběh, který mi kazily jen chyby v korektuře a překlepy, až mě to rušilo. Ale za to autorka nemůže. Možná se někdy podívám i na jiná díla autorky. :)... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Opět jsem se pracovně dostala k dalšímu autorovi, který mě příjemně překvapil. O Shustermanově celkovém úspěchu jsem věděla už dávno, ale nikdy mě nelákalo si nějakou knihu od něj přečíst. Až teď mě mezery ve znalostech autorů přiměly podívat se na nějaké to dílko a musím říct, že se rozhodně podívám i na další. Za mě to byla naprosto skvělá jízda. Connor a Risa mi byli hrozně sympatičtí, u Leviho jsem chvíli váhala, jestli mě jeho kapitoly budou posléze bavit, ale ani jeho linka nezůstala pozadu a dobrodružství se CyFym bylo skvělé, nabídlo to další pohled na rozpojování a co všechno z toho může vzniknout za problémy. Všechno bylo skvěle vykresleno a popsáno, legenda o akronském zběhovi taktéž poutavá a opět nám ukázala něco důležitého o společnosti. Já jsem knihu opravdu hltala. Sice mi kvůli pracovní vytíženosti trvalo, než jsem ji přelouskala, ale to nebyla vina autora. Zbožňuji knihy s nějakým poselstvím, které se skrývá pod povrchem, schované tak, aby nad ním při čtení člověk přemýšlel a uvědomoval si ho, tvořil si vlastní názor a hodnoty. Takové příběhy mě oslovují nejvíce a já jsem ráda, že jsem zprostředkovávány mladým čtenářům, které třeba také donutí k přemýšlení.... celý text

Ikabog 2020, J. K. Rowling (p)

Chápu, o co se autorka snažila. Chápu, že se mermomocí snaží pohádkovou formou předat dětem něco z těch vážných témat. Ale někdy je méně více. Mně se Ikabog líbil. Bylo to čtivé, krátké kapitoly svižně ubíhaly, rozuměla jsem všemu, co se nám autorka snažila říci, ale...když jsem se na to podívala očima dítěte, bylo toho trochu moc. Ano, četla jsem ke zkoušce dětské pohádky a kroutila jsem hlavou nad tím, jak jsou brutální a že z toho děti musí vyjít s traumatem. Ale děti vnímají především to, že dobro zvítězí a zlo je potrestáno. Jenže tady...to prostě bylo opravdu brutální! Jedna vražda za druhou a navíc, které malé dítě pochopí intriky lorda Flusbrocka? Dospělý s tím nebude mít problém, ale autorka chtěla dětem předat tolik mouder a vysvětlit jim tolik věcí, až toho bylo moc a udávané věkové kategorii vlastně nevysvětlila vůbec nic. Jak by dítě mohlo sledovat všechny ty kličky a návaznosti? Jak by se vůbec mohlo smát těm vtipům, když byly některé sarkasticky oklikou podané, že tomu dítě, sotva znalé života, těžko porozumí? No nevím. Pro dospěláka je to taková příjemná oddechovka, u které se může nad některými věcmi zamyslet a nad jinými zase pobavit. Pro dítě je to příliš komplikované a zmatečné. Chytit se toho může možná generace 10+, pokud to budou zdatní čtenáři. Ti malí tady možná budou vnímat začátek a konec. Že bych to četla jednoho dne svému dítěti...buď by nic z toho nepochopilo, nebo by nakonec celou noc řvalo strachy. Tak úplně pohádka to není. Ale vnitřní dítě ve mně by toho Ikaboga klidně potkat chtělo!... celý text

Nelituju ničeho 2020, Colleen Hoover

Není to typická Colleen ve vší své drsné syrovosti, kdy z vás vyždíme i tu poslední kapku slzy, ale tahle její (pro mě) nová poloha se mi taktéž líbí. Je to svým způsobem jednoduchý příběh, který hezky, docela svižně plyne. Matka a dcera k sobě v těžkém období hledají cestu a Colleen nám opět ukazuje, co my lidé umíme nejlépe. neumíme si naslouchat a neumíme spolu komunikovat. Ale jako první vždycky fungují emoce, takže se ani hlavním hrdinkám, především Claře, nemůžete vlastně vůbec divit. Za mě to byl opravdu sympatický příběh, který možná není to dechberoucí čtivo, jak jsme zvyklí, ale má v sobě přesně tu správnou dávku hloubky. Jen si ji tam musíte najít. :)... celý text

Světlo nad Londýnem 2020, Julia Kelly

Od první stránky mi kniha silně připomínala Dopisy, které nikdo nečetl. Od první stránky mi ale bylo jasné, že Světlo nad Londýnem je mnohem lepší. Vyklubal se z toho opravdu nádherný, půvabný příběh o lásce, ale také o přátelství a rodině. Cara, jejíž dobrodružství náleželo současnosti, byla velice sympatická, inteligentní a milá žena, ke které jsem hned přilnula. Její dějová linka byla zajímavá, lehce napínavá a poznávání s Liamem bylo kouzelné a člověk jim to prostě přál. A Rufus byl dokonalý! A Louise z minulosti? Sledovat její přerod z uťápnuté dívky v sebevědomou a odvážnou ženu mi bylo takřka ctí. U Dopisů mě minulost nebavila. Tady, vše inspirované osudy autorčiny rodiny nebo psáno jako úctyhodný odkaz historii žen ve válce, bylo všechno zajímavé, napínavé a zároveň obohacující. O ženách v řadách protivzdušné obrany jsem dosud opravdu neslyšela, o to víc bylo všechno fascinující. Nádherná knížka, která se možná nestane pro čtenáře klenotem, ale má své osobité kouzlo. Ideální příběh na nějaký ten romantický večer, kdy se necháte prostě jen nést příběhem dvou skvělých žen, které byste chtěli poznat i ve skutečnosti. A já bych chtěla ještě toho Rufuse!... celý text

Porodní sestra z Osvětimi 2020, Magda Knedler

Čteno spíše z pracovní nutnosti, než proto, že bych opravdu chtěla. Asi jsem nějak podvědomě tušila, proč nechci. Knih z tematikou zvěrstev druhé světové války mám načteno spoustu a dlouho už jsem je nečetla, protože jsem jimi přesycená. Dávám přednost starším titulům. Většina z toho, co vzniká v současnosti, je pro mě spíše už jen rýžováním profláklé tematiky, která přitahuje pozornost. Porodní sestra nepřináší nic nového, v zásadě jde o skutečnosti, které již byly popsány v jiných knihách. Pár silných momentů se našlo, ale ne proto, že by to byly novinky, spíše to zkrátka byly situace, které opravdu zasáhly. Na téhle knize mi vlastně ani nevadilo, o čem pojednává, ale jak. Styl, jakým autorka všechno vypráví, mi vůbec nesedl. V jedné části se konečně naladíte na ten chaotický systém, abyste se v dalším oddílu přesunuli zase jinam a tohle mě tak strašně štvalo. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a nakonec jsem to i vzdala a dočetla to tak, abych se prostě jen dostala na konec. Nějaká dějová linka tam byla opravdu jen v zárodku, jinak jde spíše o sled myšlenek a úvah. Také mě hrozně vytáčelo, když jsem se na začátku kapitoly musela zorientovat a ujasnit si, že teď je to Paříž po válce. Proč? Abychom se v dalším odstavci vrátili do tábora. Tyhle přeskoky mě strašně vytáčely. Jeden velký chaos. Jak jsem zmiňovala, dávám přednost starším titulům. Možná je to tím, že byly té válce blíže. Současné taháky typu někdo nebo něco z Osvětimi pro mě nemají tak velkou výpovědní hodnotu, aby mi něco přinesly. Postava porodní sestry byla zajímavá a její zatvrzelost je hodna obdivu. Jako největší přínos této knihy ale vnímám spíš to, že jsem na postavu ženy, matky a její sílu a nezdolnost začala pohlížet zase trochu jinak a více jsem si toho uvědomila. Symbolika ženy jako matky ve spojení s přírodou je zde opravdu krásně popsána.... celý text

Ti druzí 2020, C. J. Tudor

Nechápu, že mi tak dlouho trvalo, než jsem se pustila do nějaké knihy od C.J.Tudor. Tahle byla naprosto bombastická! Přesně čtení pro mě. Bylo to fascinující, strhující, tajemné, bylo to wow a autorka umí zakončovat kapitoly tak dokonale, že se zkrátka musí číst dál. Její styl je jednoduchý a stručný, na nic si nehraje, nic zbytečně neprotahuje, všechno je jasné a naprosto úderné. Postupně rozkrývá jednotlivé detaily, ze kterých si čtenář sám může skládat mozaiku událostí a přemýšlet, co kdo kdy kde a jak. Lehké nadpřirozeno nebylo na škodu, ale jsem ráda, že hlavními zločinci byli obyčejní lidé. Takové, jaké můžeme potkat někde na ulici a vůbec netušíme, jaký příběh se za jejich tvářemi skrývá. Skvělá kniha, přečtená za den a určitě se pustím i do starších, stejně jako budu s napětím očekávat novinky.... celý text

Mám tě ráda, nemám tě ráda 2020, Jo Watson

Tohle byl hodně těžký boj. Jestli ještě někdy někde uvidím to příšerné "mmmm", osobně autora najdu a minimálně mu rozbiju klávesnici. Věděla jsem, že nemám očekávat žádnou vysokou literaturu, ale z ohlasů kolem této autorky jsem předpokládala, že to bude příjemný, humorný příběh o potřeštěné holce. Jenže...tohle bylo až moc. Četla jsem jen z pracovní povinnosti, od začátku mě to nebavilo a zábavné mi to taky nepřišlo. Všechny ty rádoby vtipné situace byly až moc vyeskalované, příliš umělé, než abych jim věřila a smála se. Kdo se před svým šéfem fackuje? Kdo na poradě skáče na stůl a jede po něm jak po tobogánu? No, Poppy, ale Poppy je přehnaná ve všech směrech. Na Ryana si nemůžu stěžovat. Jeho postava, rysy jeho chování, stejně jako následná proměna, tomu jsem věřila bez výtek. Chápala jsem jeho vnitřní bolest, to, že se chránil tak brutální maskou i to, že nakonec zjihl, protože po tom všem potřeboval někoho, kdo by mu pomohl zvolnit. Vlastně mě Ryan zajímal víc než Poppy. I Emmy jsem si oblíbila. Jen ta Poppy se mi do celého příběhu vlastně vůbec nehodila. Umím si představit, že kniha člověka pobaví a bude minimálně stejně populární, jako S láskou tě nenávidím. Na mě byla ale až moc vyhnaná do extrému a hlavní hrdinka mi k srdci taky nepřilnula.... celý text