Ellinek
přečtené 423
Dědictví rodu Trnhoffů
2011,
Gareth P. Jones
Ke knize mě přivedla přednáška na Knižním festivalu a příběh o dvou sourozencích, kteří se chtějí navzájem zabít, jsem si zkrátka přečíst musela! :D Čekala jsem od toho něco trochu jiného, ne takové překlenutí těch samotných pokusů, ale nijak zvlášť to nevadilo. Bylo to napínavé, rychle to ubíhalo, snadno se to četlo, pro mladé čtenáře úplně ideální. Pro mě sice předvídatelné, ale je to prostě milá knížka se super námětem. Akorát já sama jsem se na konci už trochu ztrácela v tom, kdo je kdo, kdo s kým byl, kdo co udělal. Bylo to nahuštěné moc najednou a už jsem ztrácela orientaci, ale snad jsem z toho vybruslila se vším podstatným. :D... celý text
Rudá galerie
2020,
Tiffany Reisz
No. To ale blbost. Podle anotace a ohlasů jsem čekala něco úplně jiného. Sexuální fantazie neznámého člověka jsem pročetla bez sebemenšího zachvění. Nevím, ta erotická literatura ve mně nic nevyvolává, nechává mě úplně chladnou. Konec mě ale rozohnil. To byla totiž skutečná blbost! Jako očekávala jsem různé variace Malcolmova původu, ale tohle bylo už vážně moc. SPOILER! Jako že se z toho vyklube prakticky duchařské porno, to byl nápad za všechny prachy. Chtěla jsem si přečíst něco smysluplnějšího z tohoto žánru, než byl Jeho banán, ale to i taková ptákovina s banánem byla daleko lepší, než rádoby paranormal erotika. KONEC! Knížka jako taková se čte snadno, díky formátu text snadno odsýpá, za pár hodin je přečteno, ale nic hlubšího se od příběhu očekávat nedá. Úvod a už jen sex a sex a sex. Tři čtvrtina kapitol je pouze o sexuálních fantaziích jednoho rádoby sexy týpka, který působí nebezpečně, ale ženská se od něj z nepochopitelného důvodu nechá stejně zbičovat a ještě prosí o přídavek, jinak by snad nutností š**at s ním asi i umřela. Ze závěrečného rozuzlení člověk mlátí hlavou o desku stolu, načež začne znovu, když si uvědomí, že by tohle mělo mít pokračování. Jako...proč? Abychom sledovali další podivné sexuální fantazie v podání pokračování rodové linie?... celý text
Herec k nepřežití
2020,
Albert Čuba
Svérázný příběh jednoho herce s obrovským egem a růžovými brýlemi. V zásadě prostý příběh, kde se nic zásadního neděje, ale člověk má možnost nahlédnout tak trochu za oponu. "Nenápadné" změny ve jménech nebo oceněních mile pobavily, cena Jájá je, jak říká jeden Milan, úplně nejvíc! Alberta Čubu a celé jeho seskupení kolem jeho osoby mám hrozně ráda a nadchlo mě, že se rozhodl také pro knížku. Sice krátkou, jednoduchou, která nikdy nebude mít nějaký zvláštní přesah, ale o to tady ani nejde. I takové milé příběhy z toho našeho okolí tady potřebujeme a autorův humor i jeho knížečka mi neskutečně sedí a pobadím se díky tomu zákonitě vždycky. :)... celý text
Dědina
2018,
Petra Dvořáková
Krásný a především živý příběh z jedné dědiny. A je jedno z jaké. Valnou část situací znám z první ruky, protože jsem na dědině taky vyrostla. A ti lidi, to je ten největší kříž. Příběh je skvěle vyprávěný, netáhne se, odsýpá, i když je to obyčejný příběh ze života, tak právě takové umí autorka vyprávět ze všeho nejlépe. Čtivě, živě, barvitě. Co charakter, to perla, co člověk, to problém. Líbilo se mi především to, jak může čtenář nahlédnout do hlavy jedné postavě, která si myslí, že není tak špatná, ale z pohledu druhé osoby je to taky drbna a závistivec. Hodně jsem to viděla třeba na příkladu Maruny z obchodu. Začínám mít čím dál raději obyčejné příběhy ze života a především paní Dvořákovou. :)... celý text
Chirurg
2019,
Petra Dvořáková
Z první knihy od Petry Dvořákové jsem nadšená. Autorka umí bravurně vykreslit charaktery, nikdo není černý nebo bílý, každý má své dobré stránky, stejně jako chyby. A přesně takoví lidé jsou. Něco udělají s dobrým úmyslem, ale skončí to katastrofou. Snaží se, seč jim síly stačí, ale nakonec je okolnosti stejně pohřbí a oni zahučí do bahna. Pro mě byl Hynek sympatický. Měl své chyby a mít ho za manžela, beztak bych ho hnala, ale jako nestranný pozorovatel jsem s ním sympatizovala. Vlastně mě nakonec i mrzelo, že v tom špitále zůstal. Jinde by mu možná bylo líp. Nemocniční prostředí bylo vykresleno naprosto bravurně. Každá sestra jiná, každý doktor jiný. Staniční jako přes kopírák, co jsem slyšela od holek ze zdravky, jejich staniční byla taky pořádná stíhačka. Asi se to na té pozici nějak dědí. Je vidět, že si na knize dala autorka záležet, nepíše žádné blafy, naopak, všechno je psáno s přesností a jistotou, každá operace vám probíhá před očima. No a že je nemocnice jeden velký byznys, to není žádné překvapení. Je skvělé, že autorka nic, o čem píše, neodsuzuje. Tak to zkrátka je, předkládá skutečnost čtenáři, ale nepodsouvá mu žádná stanoviska, ať si na to každý udělá názor sám. Po dlouhé době nějaký obyčejný příběh ještě obyčejnějšího člověka, který mě stáhl k sobě a nepustil. Knihu jsem musela dočíst během jediného dne, autorka píše velice čtivě. Přestože se nejedná o žádný převratný příběh s mimořádnou zápletkou, právě takové obyčejné příběhy skutečných lidí potřebujeme. A Petra Dvořáková je psát umí.... celý text
Holubice a had
2020,
Shelby Mahurin
Ani po dvou dnech pořádně nevím, co si o knize myslet. Ani pořádně nechápu ten poprask kolem. Začátek byl hrozně nudný, vůbec se mi nechtělo číst, ale nutila jsem se pokračovat, abych si tedy mohla sama udělat vlastní názor. Celou dobu mi tam haprovala především logika toho světa. Jednou to podle popisu vypadalo na středověk, o něco později se v ději objeví věc, která odkazuje na něco modernějšího. O tom, že se jedná o Francii, si člověk může nechat jen zdát. Přeložená slovíčka ten dojem rozhodně nezachrání. Princip kouzel byl také dosti různorodý - když už si autorka zadá pravidla používání kouzel, měla by je také dodržovat. Na začátku si sice zlomíme prstík, ale pak už čarodějnice vysílají ohnivé vlny a jiné podobné skvosty, aniž by musely něco obětovat, kvůli té pořád omílané rovnováze. Která v příběhu ale dost chyběla. Romantická zápletka taktéž nebyla nic převratného. Domluvené svazky jsou základním motivem podobných příběhů, že se nakonec do sebe zamilují, nebo se alespoň respektují, to známe z historie. Autorka ale až příliš kombinuje. Příbuzenská a rodinná pouta mezi postavami byla na sílu tlačená, jako kdyby autorku napadlo: aha, to by mohl být šok, to tam ještě není, tak to tam dám! Jenže už toho zkrátka bylo moc. Už jen chybí, aby byl s někým spřízněný Ansel. Který byl snad spolu s Coco jediná postava, která mi nelezla na nervy. Lou je možná populární, ale mně na ní nepřišlo nic vtipného. Za celý příběh jsem se zasmála jen dvakrát. Vtípky, nadávky a narážky byly příliš uměle vyhnané, než aby opravdu všechno najednou pobavilo. Příběh jsem nejspíš četla ve chvíli, kdy jsem si něco takového potřebovala přečíst. Na oddech a zahnání špatných myšlenek to stačilo. Holubice a had nepřináší vůbec nic nového, je to basic young adult literatura, která neurazí, ale za mě ani nenadchne. Kdyby se to lépe uchopilo, stačila by tomu bohatě jedna kniha. Druhá už je moc, ale jen tak ze zájmu si ji přeci jen přečtu. Už jen kvůli Anselovi!... celý text
Kaštánek
2019,
Søren Sveistrup
Za mě osobně musím napsat, že debilněji napsanou knihu jsem opravdu ještě nečetla. Prokousala jsem se na konec čistě proto, že se jednalo o dárek, jinak bych to odložila už dávno. Nevhodné střídání minulého a přítomného času mě mimořádně iritovalo, odosobněný styl psaní jakbysmet. To typické: Hess souhlasně přikývl a ještě dodal, že by bylo dobré s ohledem na nedávné události důkladněji prošetřit stopy z místa činu. Random vymyšlená věta, ale přesně tohle mi vadilo. Minimum přímé řeči, všechno se odehrává jen tak mimochodem, člověk nemá šanci vytvořit si k postavám nějaký vztah. Všichni mi byli totálně jedno, paradoxně až na Genze. Ten byl aspoň fajn. Thulinová tak suchá a nudná, až to bolelo, potenciál jsem viděla alespoň v Hessovi, ale vzhledem k příběhu, v němž figuruje, neměl pro mě moc šancí ho naplnit. Za mě ne. Uznávám, že po dlouhé době je to první kniha, která mě ohledně pachatele překvapila, ale zbytečná překombinovanost případu, otřesný styl a ploché postavy pro mě udělaly z Kaštánka docela dost nezáživné počtení. Jen ten kaštanový panáček byl takový hezký zlověstný detail.... celý text
Smrtící bílá
2019,
Robert Galbraith (p)
Sérii o Cormoranu Strikovi zbožňuji a hrozně ráda sleduji, jak se osobní i profesní život jednonohého detektiva vyvíjí. Čtvrtý díl šel ale s kvalitou poměrně dolů...tedy, ne přímo s kvalitou, ale s přílišnou kombinací. V případě Smrtící bílé mám dojem, že si toho na sebe autorka naložila až příliš. Já vlastně s větší části knihy neměla žádný problém. Ráda sleduji tok vzpomínek hlavních postav, jejich myšlení, konání, úvahy apod. Vlastně mě to možná baví víc jak samotná zápletka a ta pro mě hraje jen roli takového šmrncovního dochucení. Největší problém mám se závěrem. Rowlingová si jako každý jiný autor vytyčila vlastní vzorec, podle kterého je zkonstruovaná každá kniha. Jenže v případě prvních tří dílů to nebylo nijak výrazně násilné. Corm si najde jeden detail, kdy se nakonec dostane do stavu, kdy mu mozek uhání, všechno spojuje, vyřeší záhadu, kterou si poté nechá ještě chvíli pro sebe a naservíruje nám ji při závěrečném střetu. S tím bych ani neměla problém, protože samotný Corm to pro mě podal vždycky jasně a srozumitelně. Jenže v případě čtvrtého dílu už toho bylo moc. Nevím, jestli za to mohl fakt, že tentokrát nám celý příběh předložila Robin, ale těch informací bylo tolik, zacházelo se zpátky na začátek, k drobným detailům, které čtenář vzhledem k rozsahu knihy ani nemá šanci udržet v paměti, když navíc musí zákonitě číst s velkými mezerami. Někdy jsem se kvůli pracovnímu nasazení ke čtení nedostala i dva dny a to se pak drobnosti snadno vykouří z hlavy. A v takové změti informací pak nastane nehorázný bordel a mně už nakonec bylo jedno, jak to celé bylo, prostě ať si to Robin odkecá a zase se posuneme dál, podíváme se, jak nakonec dopadl pachatel. Rowlingová tady vytvořila tak spletitou zápletku s tolika různými odbočkami, kde se navíc mísilo neskutečné množství možných pachatelů, že konečný obrázek je spíše chaotický, bezduchý, čtenáři je to úplně jedno, prostě nám tady dejte zase Corma a Robin v civilu, ať se dovíme, jak to s nimi bude dál. V tomhle to Rowlingová absolutně nezvládla. Nemám problém s tím, jak často odbíhá od současného dění do minulosti, kdy postavy vzpomínají nebo přemýšlí nad něčím, co se přímo netýká toho současného případu, ale tahle zápletka byla příliš velké sousto i na tak vypsanou autorku, jako je Rowlingová. Na druhou stranu jsem ráda, že nechává Corma a Robin kolem sebe zatím jenom kroužit. Je zcela jasné, že Strike považuje Robin za tu, která by ho mohla definitivně odpoutat od Charlotte a dát mu konečně něco většího a skutečnějšího, ale on se umí držet zpátky, za což jsem mu vděčná. Robin začíná prozřívat a začíná v duchu převalovat myšlenku, zda se náhodou nezamilovala. Docela mě štve tak zajetý a typický vzorec - skvělý detektiv potká ženu, ze které se stane jeho asistentka, později parťačka, pročež se do sebe zákonitě zamilují a skončí spolu. V 99 % případů mě tahle linka neskutečně vytáčí. Trošku mě mrzí, že se v tomto duchu nese celá série, je nám všem jasné, že ti dva spolu prostě skončí. Jsem ale ráda, že na to jde Rowlingová opravdu pomalu, nikam nespěchá, nechává je se patlat ve vlastních pocitech a nemusí nutně stavět na tom: miluju tě, ale spíše na tom: teď jsme přátelé, já ti rozumím a jsem tu pro tebe, kdyby něco. Z toho snad potom vyplývají i ty nejhezčí vztahy. Musím říct, že Smrtící bílá pro mě není detektivka pokračující ve stylu předchozích dílů. Výrazně se odklání od té linie, kterou v tom já vidím, je více rozvitější, ale v podstatě vám ani tolik nepůjde o samotný případ, jako spíše o to, jakým směrem se díky tomu posouvají Corm a Robin. Ten případ je tam spíše v pozadí. Což mně osobně zase tolik nevadilo, protože Corm mi tak přirostl k srdci, že budu s nadšením sledovat všechny jeho cesty, ať už ho zavedou kamkoliv. Tedy, snad ho nezavedou zpátky k té jeho mrše bývalce. :D Vzhledem k tomu mi trochu vadil konec, kdy se na deseti stránkách dovíte celé řešení, ale vlastně vám možná ani nebude dávat pořádně smysl, protože je to tak spletité a složité, že se vám to brzo vykouří z hlavy. Ani Rwlingová není všeuměl. Já jí i přesto děkuji právě za postavu Cormorana Strika. :)... celý text
Pinocchiova dobrodružství
2008,
Carlo Collodi (p)
Krásná a stále aktuální knížka. Četla jsem ji dětem před odpoledním spaním ve školce a pokaždé jsem se musela usmívat, když jsem četla o neposlušnosti dřevěného panáčka, která v dané kapitole naprosto přesně kopírovala počínání některého z mých dítek přesně ten samý den. Kniha plná poučení, která krásnou formou děti učí, jak by se měly správně chovat, co se smí a co ne. My jsme měli vydání s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, takže se na to i krásně koukalo a děti každý obrázek zajímal. Do budoucna tuto knihu určitě zařadím i pro své děti. Přestože někdy byly situace dost brutální a samotnou mě to překvapilo a říkala jsem si, že tohle přece dětem číst nemůžu, posluchači byli úplně v pohodě a onu brutalitu vnímaly jen ty starší děti na prahu první třídy. Nikoho to netraumatizovalo, takže super. :D... celý text
Pět kroků od sebe
2019,
Rachael Lippincott
Zprvu jsem si říkala, že je to sice zajímavé, ale zároveň je to stejné jako Hvězdy nám nepřály. Jsem ráda, že se to nakonec přehouplo tak, až jsem mohla uznat svou mýlku. Tohle byl daleko lepší příběh. :) Byla jsem zvědavá hlavně na konec, jaké poselství se autoři rozhodnou předat dál. Jsem ráda, že se to neneslo v duchu Hvězdy nám nepřály a tady ten konec nebyl tak smutný, jako především nadějný. Že i s takovou nemocí člověk může prožít velké věci, může jít za svými sny, zamilovat se...zároveň je to velké poselství lásky, kolik jsme toho schopni obětovat pro člověka, kterého skutečně milujeme. Možná je to o to silnější, že jde o lásku, která se nezakládá na ničem fyzickém, na kontaktu apod., jde čistě jen o lidskou duši a o tom, že se do někoho zamilujeme kvůli tomu, že zkrátka je. A je tu pro nás. K tomu všemu je velmi poučné a zároveň bolestné sledovat život člověka s tak brutální nemocí. Nemocnice, léky, operace, záchvaty, všemožné problémy, přísný harmonogram...je to šílený kolotoč, ze kterého se dá vyskočit jen jediným způsobem. Úžasná knížka. Nijak složitá, je jednoduchá, příběh hezky plyne a byť se tam neděje nic extra velkého, je to tak čtivé a zajímavé, že člověk nemůže přestat číst. Má v sobě hluboké poselství a jsem hodně zvědavá na film. Dávám si ho na seznam a doufám, že bude co nejvěrnější. :)... celý text
Krvavý Bronx
2020,
* antologie
Zajímavý kousek, který mě zaujal především proto, že šlo o Cejl. O téhle části Brna jsem v životě neslyšela, až když jsem byla na výletě v Brně a čirou náhodou jsme se dostali do ulice Cejl a já se dověděla o tom, že existuje takové to pochybné místo, kde se necítíte úplně dobře a ono to ani nemá zrovna valnou pověst. Povídky z tohoto koutu naší země mě proto zaujaly. Každý krátký příběh je jiný, každý je psaný stylem toho autora, který ji zrovna píše. Proto pro mě bylo těžší některé z nich číst, protože mi nesedl styl autorova psaní, z čehož jsem někdy ani nepostřehla tu pointu v závěru. Některé byly ale opravdu povedené a nejvíce oceňuji nápad zadat každému autorovi jeden novinový článek, na jehož základě pak nechá pracovat vlastní fantazii a pojme jej podle svého. Nahlédnout takhle to mysli autora nebylo vůbec špatné! Možná to není čtení pro každého, ale určitě jde o zajímavý kousek z české literatury, který stojí za povšimnutí.... celý text
Čtyři mrtvé královny
2020,
Astrid Scholte
Námět knihy je bezesporu zajímavý a upoutal mou pozornost, přestože se YA vyhýbám. A navíc je to detektivka, což jsou moje vody! Podařilo se mi ale začíst až někdy po 150. straně. Největším plusem příběhu je rozhodně jeho svět. Myšlenka kontinentu, který je rozdělen na čtyři kvadranty, z nichž každý funguje podle svých norem a principů, ale zároveň se všechny potřebují, má hodně co do sebe. Místy mi ale svět jako celek přišel nedotažený. Zůstali jsme v Torii a okrajově se štrejchli do Eonie, ale dost mě mrzelo, že další kvadranty přišly nazmar. Zvlášť Ludie by mohla být docela zajímavá, sledovat život takového typu národa. Královny...měly svá tajemství, ale místy mi to přišlo jako přes kopírák. V podstatě byly vystavěny na jednom totožném principu. Hlavní hrdinku bych propleskla už v úvodu. Já jsem ta nejlepší, já jsem ta nejdokonalejší, já já já. To už je tak otřepaný charakter, že už ho doslova nenávidím. Nedokázala jsem ke Keře přilnout, vlastně mi byla úplně jedno. Alespoň ten Varin byl jaksi komplexnější, protože byl Eonijec, ale zároveň prostě lidská bytost se všemi svými chybami, touhami, potřebami a pochybami. Romantická linka předvídatelná a očekávaná, jede podle jedné a té samé linky. Věřím ale, že spoustu čtenářů stejně nadchne. Mně se vlastně nejvíc líbil inspektor. Ani nevím proč. Jako jediného jsem ho nechtěla praštit. Na to, jak a kým byl zločin vlastně spáchán, mi to přišlo až příliš rozvleklé. Přes čtyři sta stran, kde se vlastně k něčemu pořádnému dostáváme až někdy kolem strany 350. A potom vše odhalíme na pár stránkách. Proč každému rychlému závěru musí předcházet sáhodlouhé opisy? Kniha je rozhodně čtivá, ale pořád mi v hlavě hlodalo něco jako: už jsme dost daleko, kdy se konečně něco posune tak, aby to mělo nějaký zásadní význam? Nedokázala jsem se do čtení úplně ponořit. Námět rozhodně skvělý, ale nebylo to žádné terno, z něhož bych měla být uchvácená. A možná mě docela neuspokojil ten konec. Jenom Varinova linka pro mě byla taková lidská a opravdová.... celý text
Jiskra
2018,
Alice Broadway
Druhý díl vnímám jako přemostění mezi tím prvním a posledním, kde by to tedy celé mělo vybouchnout. V Jiskře se buduje atmosféra, poznává se druhá strana barikády a nejde ani tak o akci, jako spíše o to, aby si čtenář vytvořil vlastní názor a rozhodl se, kterou stranu bude podporovat, aby nakonec mohl ve třetím díle sledovat celou tu válku. Osobně hodnotím druhý díl velmi kladně, protože zobrazuje to, co mám ráda - že nic není jen černé nebo bílé, ale je to směsice obojího a byť má každá kultura svou vlastní pravdu, nikdy není absolutní a zcela prázdná. Jak říká autorka v Jiskře, nesejde na příběhu, ale na samotném vypravěči. Vranov nám ukázal svou vlastní pravdu, své příběhy, víru a naděje. Ale ani to není to nejlepší pro všechny. Leora a její původ jsou krásným přemostěním mezi oběma světy - chápe a soucítí s prázdnými, ale přesto pořád věří něčemu ze světa potetovaných a neobrátí se k potetovaným zády jen proto, že je původem částečně prázdná. Akce zde příliš není, ale to mi osobně nevadí, protože to právě vnímám víc symbolicky a jako most mezi oběma díly. Samotné zvraty pro mě nebyly příliš překvapující, dalo se to čekat, ostatně je to princip všech takových příběhů. Příběh se mi opět četl úplně sám, po chvíli jsem ani netušila, jak jsem se dostala do poloviny knihy, která nakonec padla hned druhý den od započetí čtení. Mně se tato série velice líbí a byť YA nečtu, tohle je pro mě krásný příklad toho, že v každém žánru můžu najít něco pěkného.... celý text
Jakou barvu má pondělí
2018,
Carrie Cariello
Silné téma a krásně zpracovaný příběh. Každá výpověď o životě s autismem je důležitá, protože každý má jiné zkušenosti a obsáhnout celé spektrum je prakticky nemožné. Pro mě to bylo první setkání s podobnými projevy, jako měl Jack. Celá rodina byla sympatická a dostalo se mi úplně jiného přístupu k dítěti s autismem, stejně jako úplně jiného přijetí. Vnímala jsem rozdíl mezi Amerikou a naší zemí. U nás je autismus skoro sprosté slovo, ale Jack vyrůstal v otevřeném prostředí, kde se na něj sice někteří lidé dívali skrz prsty, ale rodina neměla problém brát ho na veřejnost a poskytovat mu zážitky jako každému jinému dítěti. Dopisy matky vlastním dětem pak byly krásným dovršením celého příběhu. :)... celý text
Pravda, nebo lež
2020,
Colleen Hoover
Námět, který si Colleen zvolila, je v podstatě docela vypsaný a neexistuje už moc způsobů, jak jinak ho uchopit a najít v něm něco nového. Ale víte co? U Colleen to vůbec ničemu nevadí! Někde před stou stránkou mi bylo jasné, jak příběh dopadne, kde nastanou jaké zvraty a kdo je nakonec ten padouch a kdo ten "lepší". A bylo mi to fuk. Čtenářský požitek mi to vůbec nezkazilo. Naopak, Colleen je mistr vypravěč a každá její kniha mě baví. Umí čtenáře vtáhnout do děje, nutí ho prožívat všechno s postavami a cítit každou emoci, kterou do knihy dá. Verity (zůstávám u původního názvu) je skvělý psychothriller a myslím, že snad neexistuje nic, co by Colleen nedokázala napsat. Jestli někdo dokáže povýšit slovo dokonalost, pak je to právě Colleen. Ještě více oceňuji v příběhu to, že byl tak propletený s procesem tvůrčího psaní. Všechno bylo naservírováno přesně tak, jak mělo být. Všechno bylo odhaleno v tu správnou chvíli. Já osobně byla z konce zvráceně nadšená, protože sama ho otevřeně nevnímám. Vzala jsem si z toho to, co jsem z příběhu cítila, a to mi stačí. V tom je kouzlo příběhu - každý si z něj vezme něco jiného, jinak na něj působí, jinak ho vnímá a v konečném důsledku ho chápe jinak. Ano, byť nejsem matka, pracuji s dětmi a ten mateřský pud je ve mně silně zakořeněný, takže asi u dvou pasáží jsem měla co dělat, abych potlačila ten nepříjemný pocit, kdy jsem se musela schoulit do sebe a přemlouvat žaludek, aby se tak zběsile nepřevracel. Bylo to silné, podobně jako celá kniha. Osobně by mi ani nevadilo, kdyby se Colleen do takových vod pouštěla častěji. Skvěle jí to sedlo a ona zkrátka dokáže nemožné. Je opravdu mimořádná vypravěčka, která vás zkrátka přikurtuje ke knize a nedovolí vám odejít. Nenávidím na ní jen to, že mám její novinku tak rychle přečtenou a nemám se zase do čeho tak parádně začíst. Colleen je úžasná autorka s úžasným stylem a Verity nám nabízí jiný pohled na její tvorbu. Je zvrácený, šílený, ale pořád stejně návykový. Až vyrostu, chci být jako ty. :)))... celý text