Ellinek
přečtené 423
Město zrady
2020,
Martina Čekalová
Z úcty a podpory autorce jsem si koupila i druhý díl. Než jsem ho otevřela, napadlo mě, že mi celý ten příběh vlastně hodně připomíná takové jednoduché Hunger Games. A jakmile jsem začala číst, odškrtla jsem si to jako svou pravdu. Vlastně vůbec nevím, proč jsem musela číst to všechno, abych se dostala k jedné jediné kapitole, kde se všechno vyřešilo. Tohle bylo za mě velké zklamání. Čekala jsem, že velkému útoku bude věnovaná alespoň závěrečná třetina, jenže místo toho jsem u 29. kapitoly hlasitě zanadávala, proč se sakra všechno odehraje v té 32., když to ani nemá šanci mít nějaký spád? Autorka se nakonec rozhodla, že budou pouze dva díly, ale mnohem více by Městu slušela trilogie. I kdyby byl poslední díl jen o tom, jak se lidé s dušemi snaží začlenit do velkého světa. To by na tom totiž bylo to nejzajímavější. Chtěla bych vědět, jak to probíhalo. Jak se vedlo kamarádům Raven, především pak Lucasovi, protože na konci musel projít jednou velkou zásadní změnou a linka, kdy se se svým skutkem vyrovnává, by mohla být opravdu zajímavá. Celý přerod Soulcity by byl velice zajímavý, stejně jako cesta, díky které Raven dospěla ke konečnému rozhodnutí ohledně Karen. Jenže ničeho z toho se už nedočkáme a to je velká škoda. Tam by totiž autorka mohla čtenáře pořádně zruinovat. Samotné Město zrady se konečně přesunulo mimo školu, což jsem ocenila. Asi mě to školní prostředí nějak vnitřně irituje natolik, že nenávidím každý příběh v něm. Byla jsem vděčná za postavu Debry, protože to byl ten správný charakter do vedení, navíc její postoj k Raven byl zajímavý ke zkoumání. Chriss prošel velkou změnou, jen je škoda, že se odehrála v mezidobí, které už nikde nebylo popsáno. A konečně se alespoň náznakem ukázaly duše i v jiných podobách, než jen šelmy! Sokol a červenka mě mimořádně potěšili! V podstatě se ale pro mě celou knihu nedělo nic zajímavé. Za mě Raven zrovna žádným převratným vývojem neprošla, v mnoha postojích v závěru příběhu mi přišla stejná jako minule a chtěla jsem jí dát pár výchovných, aby se konečně vzpamatovala. Byla jsem ráda, když jsem mohla sledovat kluky, protože minimálně Lucas a Ben dostali mnohem více prostoru a někam se posunuli. A oblíbila jsem si především Maxe Andersona, i když se pořád držel svého klasického postoje. Mnohokrát jsem se ale přistihla, jak mi u některých scén vyvstávají jejich dvojníci právě z Hunger Games. Toho dojmu jsem se nemohla zbavit. Město zrady je krátké, pro mě ne moc dějové, hrozně uspěchané, stručné a málo využité. Sérii by opravdu slušela trilogie a mrzí mě, že autorka nakonec zazdila to, co mělo největší potenciál, tedy vyobrazení lidí s dušemi a bez nich, jak se snaží fungovat společně v jednom světě. To bych chtěla vidět a je škoda, že se toho nedočkáme. I tak jsem ale ráda, že jsem si sérii konečně přečetla a autorce přeji hodně úspěchů do dalšího psaní. Jsem zvědavá na její další počin, na němž v současnosti pracuje.... celý text
Na obtíž
2019,
Colleen Hoover
Colleen to umí. I když mě kniha nezaujala na první dobrou, jakmile jsem se dostala Merit do hlavy, už to jelo. S těmi puberťáky to ale nebylo tak dobré jako jiné knihy, co jsem od Colleen četla. Celá jedna rodina byla tolik přepráskaná problémy, až to nebylo příliš uvěřitelné. Byť to všechno Colleen podala citlivě a skvěle vše popsala, rozvedla a vykreslila, v určité části už jsem si začala říkat: "Vážně? Další adept na terapii?" Když se pak Merit slušně rozjela, začínala jsem mít navíc problém s tím, jak sluníčkové to vlastně bylo. I já si prošla nějakými vnitřními potížemi a celou dobu jsem si říkala, že tohle je až moc dobré. Merit vedle sebe měla kluka, který ji miloval, líbila se mu a on dokázal říkat ty naprosto přesně správné věci, které ji mohly posunout vpřed. K tomu měla po boku nevlastního strýce, který si prošel něčím podobným, takže ji opět mohl svými dobře mířenými větami popostrčit k něčemu, jako je "uzdravení". Smutné je, že většina lidí s podobnými problémy nemá ani jednoho takového člověka, natož dva. A že to uvědomění Merit není tak rychlé a obrat tak velkolepý. Kdybych já došla k prozření během týdne, skákala bych radostí do stropu. Neříkám, že je to chyba Colleen. Naopak, myslím, že spíše chtěla vyjádřit naději a vystavěla příběh tak, aby každý došel svého štěstí. Jenže když se člověk potýká s takovými problémy, není to zrovna takhle šťastné. Tento aspekt mě trochu mrzel, ale stále to byl skvělý příběh. Nepředčil ale To nejlepší v nás a Námi to končí. Mnohem více se mi líbí právě příběhy s vyspělými a dospělými hrdiny. Tam za mě Colleen opravdu válí. I tak je ale Na obtíž zdařilý počin, který v člověku alespoň probudí pocit, že něco přeje jen může dopadnout dobře. :)... celý text
Dopisy, které nikdo nečetl
2017,
Iona Grey
Příběh to byl krásný, ale vzhledem k ohlasům jsem čekala víc. Dlouho jsem si zvykala na styl, jakým je příběh napsán, a první váleční kapitoly mě dokonce ani nebavily. Samotnou mě překvapilo, že mě nakonec více zajímal osud Jess a Willa a jejich linka mě bavila mnohem více. Se Stellou jsem moc nedokázala soucítit, pro mě to byla hodně zvláštní postava. Dan byl zase až moc hodný a dokonalý, na sklonku života snad ještě víc. Příliš jsem tomu nevěřila. Ano, na konci jsem trošku zaslzela, ale mnohem více mi přirostla k srdci právě Jess spolu s Willem. Čekala jsem něco, co mě chytí a nepustí, místy to bylo až příliš dlouhé. Určitě bych tuhle knihu nenechala bez povšimnutí, ale třeba filmový Pearl Harbor se mi líbil mnohem víc a působil na mě silněji. :)... celý text
Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha)
2009,
Francis Scott Fitzgerald
Film je moje srdcová záležitost, takže jsem si vždycky chtěla přečíst i knižní předlohu. Nakonec to bylo docela zklamání. Povídka je hezky napsaná, nápad je zajímavý, ale celá ta logika je vlastně úplně mimo. Že se narodí sedmdesátiletý stařec vysoký 170 cm, to se moc pochopit nedalo. Film byl zpracován mnohem lépe, věrohodněji, půvabněji. Autora mám ráda, film je úžasný, celý příběh miluju, ale samotná povídka mě neoslovila. Je to silné čtení s hlubším významem, ale čekala jsem od toho víc.... celý text
Tajemství kůže
2018,
Alice Broadway
Pro mě skvělá knížka. Celé to poselství knihy se mi moc líbilo. Boj mezi dvěma "odlišnými" rasami, útlak slabších, nesympatický starosta, kterému nevěřím ani nos mezi očima, manipulace systému - vlastně jsem nejdřív ani netušila, co za příběh to čtu, ale jakmile jsem si uvědomila všechny tyhle detaily, kniha hned dostala nový rozměr. Ano, děj se sice poklidně táhne, ale v tomhle případě mi to ani nevadilo. Nápad s tetováním je skvělý a celý ten svět, především jeho legendy a pověsti, mi učaroval. Zápletka a tajemství kolem hlavní hrdinky sice byla předvídatelná, ale Leora byla po dlouhé době sympatická dívčí postava, které jsem nutně nepotřebovala vrazit pár výchovných. Těším se na pokračování, které musím okamžitě sehnat.... celý text
Sonety
2003,
William Shakespeare
Poezie nejsou moje vody, ale jestli něco takového chápu, pak jsou to právě Shakespearovy Sonety. Stále nesmrtelné, stále pravdivé, aktuální tehdy i dnes. Nesou v sobě velkou pravdu a nutí k zamyšlení.... celý text
Baletky
2020,
Miřenka Čechová
Netušila jsem, co od knihy mám čekat, ale nakonec mě obsah knihy překvapil. Velmi upřímná zpověď člověka, který si prošel pro veřejnost dost zkresleným světem. Při čtení jsem se docela děsila toho, že by za mnou jednou moje vlastní dítě přišlo s tím, že chce být baletka. Upřímně netuším, jak bych po přečtení Baletek reagovala. Byl to zajímavý vhled do světa, který je běžnému smrtelníkovi takřka nepřístupný. Jsem ráda, že se autorka rozhodla takový příběh zveřejnit. Bylo to také mé první setkání s du formou a byť to není styl, který bych preferovala, pro takovou zpověď se hodil skvěle, čtenáře to zasáhne o to silněji. Hodně by mě zajímalo, jaké by bylo pokračování.... celý text
Misery
2003,
Stephen King
Dvakrát jsem se pokoušela přečíst něco od Kinga a neuspěla. Třetí pokus už ale zvládnu, řekla jsem si. A vybrala jsem si Misery, protože to byl námět, který mě zaujal a měla jsem k němu blízko. Ani napotřetí ale nemůžu říct, že by mě King bavil. Jeho styl psaní mi vůbec nesedí a četla jsem pořád dál spíše proto, že jsem opravdu chtěla dočíst kingovku do konce. U pasáží s příběhem Misery jsem nadávala, proč k tomu musím číst ještě tohle. Spousta jiných částí mě příliš nebavila, nemusely tam vůbec být, docela mě štvalo, že se pořád oddaluje to podstatné. Postava Annie byla zachycená opravdu dobře, to ano. To její vypínání, náhlé záchvaty apod., skvěle zpracovaná postava s psychickými problémy. Paul byl taky skvělý. Jeho myšlenky byly zajímavé, metafora se sloupem, přílivem, odlivem a Měsícem byla mimořádná, ale Paul jako spisovatel často tíhl ke zdlouhavému přemýšlení právě nad tím, co mi přišlo zbytečné. Co se týče děje, čekala jsem...něco děsivějšího. Jistě, konání Annie bylo šílené psycho a řezat do člověka mi přijde na vyvrácení žaludku už třeba jenom na chirurgickém sále, ale s tím, jak každý vychvaluje děsuplnost Kingova psaní, jsem zkrátka očekávala něco víc. Příběh jsem proletěla jedna dvě, ale žádný výjimečný pocit strachu ve mně nezanechal. Memoáry o řemesle pro mě tedy byly mnohem hodnotnější čtení. Přesto je Misery klasika, která vlastně každou generaci někoho vyděsí. Kinga jako autora i jako člověka respektuji a obdivuji, ale do houfu jeho čtenářů se nepřidám. Ale i tak je Misery zdařilé dílo, které vlastně člověka donutí k zamyšlení a...možná taky k lehké paranoie. :D Potkat takovou Annie...brrr. Jenom to setkání s Kingovou Annie mohlo být kratší. Častokrát jsem se ptala, co tam chce ještě na tolika stránkách dělat.... celý text
Deníček moderního páru aneb Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil
2016,
Dominik Landsman
Oddechová knížka, která nemá mít žádné hlubší poselství, nemá být inteligentní, poučná, nic z toho. Zkrátka jenom vtipně glosuje seznamování a soužití muže se ženou. Na jednoduché pobavení naprosto vyhovující. Je to prostě typický Landsmanův humor, prakticky by se dalo říct možná až debilní, ale na tom on zkrátka staví. :D Na odlehčení a zasmání ideální knížka, ve které se někdo možná občas i najde. Nikdy od toho neočekávám vysokou literaturu, takže pro mě je účel splněn na sto procent. :)... celý text
Vlad: Poslední zpověď
2010,
C. C. Humphreys
Celkový koncept knihy se mi zamlouval. Zpověď tří největších svědků Drákulova života, to byl skutečně skvělý nápad, akorát místy postrádal smysl a stejně tak ho mohl vyprávět někdo sám k sobě. Vzhledem ke konci knihy to ale bylo potřeba, tomu rozumím. Na několika místech jsem se občas ztratila a musela jsem se vrátit, abych si ujasnila čas a místo, i postavy, protože na jedné straně jsem byla s Vladem a Černým Iliem a aniž by tam byl nějaký nový odstavec jsem byla s Raduem a Ionem, což bylo trochu matoucí vzhledem k tomu, na kterých stranách barikády stáli. Ale v podstatě mi to vůbec nevadilo. Četlo se to nádherně, nemohla jsem se odtrhnout a hltala jsem každé slovo a na konci každé kapitoly jsem přemlouvala sama sebe typickým: už jen jednu kapitolu. Bylo skvělé podívat se mému oblíbenci více na zoubek. Některé historické momenty byly skvěle popsány a ozřejmeny, něco je třeba brát s rezervou, protože ani tady se autor nemohl držet jenom faktů, ale něco si musel i upravit. Kolem postavy Vlada Tepeše pořád existuje příliš mnoho slepých míst, kam už nedohlédneme. Byl to ale skvěle vyprávěný příběh o jedné mimořádné postavě. Chápu, že pro spoustu lidí je Vlad šílenec, psychopat, krvežíznivý maniak a nemůže mu být odpuštěno, natož aby byl pochopen, ale...ve světle této knihy mnoho jeho pohnutek a způsob jeho uvažování chápu. Nikdy jsem nečekala, že se mým největším favoritem stane známý Napichovač a zahořím láskou k zemi, jako je Rumunsko, ale už dlouho tahle láska trvá a pořád se prohlubuje. Názor na Drákulu si každý musí udělat sám. A žádný snad ani není správný. Jen lidé té doby ví, co se stalo, mnohdy ale i oni byli krmeni jen snůškou keců. Protože většinu příběhů vypráví vítězové. A když vyhraje Turek, do světa se rozletí mnoho nepravdivých zpráv o Vladovi, jeho činech i jeho povaze. Tak to zkrátka je. A já jsem ráda, že autor ho nesoudil, ale pouze předložil jeho příběh čtenáři. A ten ať si udělá názor sám. Ovšem největší hrůzou v celé knize byl její závěr. To si autor mohl odpustit. Příliš romantické, příliš sluníčkové, příliš nadějné. Ne každý život končí šťastně, ne každému se dostane toho, po čem touží. Vlad zemřel, pošpiněn a s pověstí, jaké není rovno. Tak bylo, je a bude. Pro celkový koncept, jakým autor příběh vyprávěl, to snad bylo i nezbytné, ale chtěl-li se toho faktického opravdu držet, pak měl příběh končit smrtí bez odpuštění. Tak jak Vlad skutečně skončil. Nebylo to fér, ale tak už to v životě chodí.... celý text
Přízraky domu Carrowů
2020,
Darcy Coates
Ani do třetice se mi nedaří koukat na Darcy jako na hororovou autorku. Ano, u prvních dvou dílů jsem zpočátku měla trochu husinu, ale jakmile se ukázalo, co tam řádí za zlo, už to bylo v pohodě. Zde bylo podle námětu jasné, co tady straší, takže děs se...jaksi nedostavil. Po překonání první stovky stránek mi připadalo, že čtu spíše paranormální verzi Deseti malých černoušků, načež to za polovinou zmutovalo spolu s filmem Strašidelný dům. A funguje tady ještě jakýsi třetí mutagen, ale nedokáži ho přesně přiřadit. Zlo zde nebylo překvapující. Duchové a přízraky byli rozmanití a skvělí. Dům byl mimořádný, společenská místnost obzvlášť. No a po událostech kolem Taje pro mě začala asi nejpůsobivější pasáž. Nebylo to překvapující, ani nijak mimořádně děsivé, padouch byl jasný, ale jakmile se parta pustila do protiútoku, začalo to mít pořádné grády. Tohle Darcy umí. Jak všichni postupovali domem a honili se za vším možným, četla jsem a četla, adrenalin mi proudil žilami a celá ta akce a energie se mi opravdu líbily. Jenže pak se ke slovu dostala opět Marjorie a bylo jasné, jak to celé dopadne. Ono to bylo jasné už od začátku, ale ten největší boom vyšel najevo právě s Marjorie a upřímně...to byla tak nehorázná blbost. Na to, jak temně chce Darcy psát, má pořád strašně sluníčkové konce. Jako kdyby se na světě nemohlo dít žádné bezpráví. Jak zaznělo níže: co bylo mrtvé, mělo mrtvé zůstat. Takhle je život krásný a traumata jsou pryč. Mimo akci v druhé půli knihy a celkový náboj ještě chválím postavy. Skupinka byla opravdu rozmanitá, můj favorit byl Bernard. :D Chemie mezi Remy a Markem byla uvěřitelná, Mark byl celkem sympoš, ale nejvíc tleskám za Remy, protože jsem neměla chuť ji zabít. A já bych většinu ženských postav nejraději zabila. :D Darcy ale umí psát sympatické ženské hrdinky a Remy byla ta nejlepší. Zdravě odvážná, zdravě bojácná, vůči své pozici průvodkyně zdravě zodpovědná. Taková vyvážená postava. Oproti minulým dílům mi tu chyběla kočka. :D Celkovou atmosférou a laděním příběhu je to nejpovedenější kniha z celého tria. Co se týče konců, ty Darcy zkrátka moc nezvládá. Prozatím vede závěr Craven Manor, protože co umře, to taky umře. A hlavně to mrtvé zůstane.... celý text
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni
1958,
Robert Louis Stevenson
Od příběhu jsem měla úplně jiná očekávání. Forma vyprávění mě už na začátku překvapila, čekala jsem vyprávění z pohledu Jekylla, jeho pohled a vnímání, pana Uttersona jako průvodce příběhem jsem nečekala už vůbec. V tomto směru mě dílo trochu zklamalo. Nezdálo se mi to ani hororové. Ale přesto si stále cením hlavního námětu - v každém z nás žije dobrák i démon a záleží na nás, zda necháme to zlo uvnitř, aby nás ovlivnilo a utvářelo. Každý z nás má v sobě nějakého pana Hyda. Přestože samotný příběh díky svému stylu nakonec nebyl mým šálkem kávy, poselství Stevensona pro mě stále zůstává živé a dosti významné.... celý text
