empivarci přečtené 129

Med pamäti 2018, Ján Púček

Ďalšie sklamanie zo súčasnej slovenskej tvorby. Tento kúsok pre mňa najlepšie vystihuje slovo banalita, ktoré mi blikalo v hlave hádam celý čas. Až na pár pozoruhodných a dojemných pasáží (napr. tú o alzheimerovi), sú to len banálne myšlienky, ktoré boli popísané už miliónkrát a lepšie, dokonca aj návšteva tábora v Terezíne je opísaná tak nešikovne, že je to až trestuhodné, jedno klišé za druhým, ťažkopádny jazyk, samoúčelné a páčivé odkazy na iné literárne diela. Vlastne neviem, prečo by to mal niekto čítať. Čo je ale horšie ako neumelý spôsob písania, sú bludy, ktoré autor prezentuje. Napríklad o tom, ako ten, kto bojuje vo vojne, len nedobrovoľne plní vyššie ciele iných (str. 24). Čo by mu na to asi povedali československí letci, ktorí utekali do Británie a hlásili sa do RAF, aby bojovali s okupantom svojej vlasti? Čo by si o tom asi pomysleli statoční ukrajinskí obrancovia, ktorí sa dobrovoľne vracali po desaťtisíckach domov, aby spravili to isté? Púček tu prezentuje odpornú neúctu k týmto všetkým hrdinom zabalenú do (opäť banálneho) pacifizmu. Alebo historické nezmysly či zjednodušenia, ako že Rómovia boli pre nacistov rovnakým terčom ako Židia (str. 36), alebo že Terezín bola továreň na smrť (str. 93). Pri všetkej úcte k tým, ktorí v Terezíne zahynuli, budeme naozaj Terezín porovnávať s Treblinkou, Sobiborom alebo Chełmnom? Autor by si práve pri úcte k nim mal nabudúce problematiku naštudovať. Keď si potom na 108. stránke knihy už myslíte, že ju v pokoji prečkáte do konca, dozviete sa, že to, že môžeme voľne prechádzať hranice, je len hra na slobodu. Stav, ktorý tu vďakabohu máme od 21. decembra 2007, je niečo v našej histórii nebývalé a je to niečo, o čom sa našim ešte celkom nedávnym predkom, vrátane autorovho toľko spomínaného deda, ani len nesnívalo. Že to autor nazýva hraním sa na niečo, je len ďalší výsmech voči nim, ktorého sa v knihe dopúšťa.... celý text

Vojenka: O dětech, které dospěly bez varování 2022, Magdalena Grzebałkowska

„Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: ,Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!“ -- Jak se na autory polská literární reportáže sluší, opět naprosto výjimečně napsané, bez patosu, bez dramatičnosti. A přitom co může být dramatičtějšího než válka očima dětí, které dospěly bez varování. S těmi dětskými dušemi, žijícími ještě dnes v různých koutech světa, si autorka povídala, pozorovala, jak po tak dlouhé době funguje lidská paměť a že všechny válečné děti mají něco společného. Jakýsi stesk, mezeru v životě. Malý Artur Pawłowski nevěděl, jestli má sourozence a rodiče, Georgij Karietnikov nerozuměl ani slovu matka a malá Dina Michajlovna si myslela, že všechny děti na světě bydlí v sirotčincích a jejich mámy v lágrech, že život v Sovětském svazu je prostě normální. Nevynechala vlastní babičku Władziu, která prošla německým pracovním táborem, mluvila se synem samotného Hanse Franka – Niklasem (pozoruhodný člověk, doporučuju Vám podívat se na jeho úsilí), s dětmi z varšavského ghetta i s dětskými bojovníky Varšavského povstání, o kterých toho v Čechách víme pořád žalostně málo, a přitom jsou ty děti mimořádnými hrdiny evropských dějin. Ještě méně známé jsou příběhy internovaných amerických Japonců nebo malých Basků vyhnaných do SSSR. Pro nás vyšlo opět díky Absyntu, jen je velká škoda, že do českého vydání se z originálu nedostaly ty spousty fotek, na kterých jsou vidět všechny děti tehdy a teď, jako už velmi staří a usmívající se lidé. V roce 1946 taky polské ministerstvo školství požádalo děti z celé země, aby nakreslily, co si z války nejvíc zapamatovaly. Místo sluníček a princezen malovaly výbuchy, prchající lidi, letadla bombardující města a používaly hodně červené a černé pastelky. Tyhle dětské práce od sebe v polské edici oddělují jednotlivé příběhy a děti. -- „Světlo měsíce prosvítalo větvemi stromů a tvořilo divné vzory na špinavých zdech v ložnici sirotčince. Ostatní kluci už spali. Ale Olek nemohl usnout. Bál se, aby se ve spánku nepomočil jako posledně. Zase ho spolubydlící z pokoje zmlátí a vyhodí mu matraci oknem? Přemýšlel, co ho v budoucnu čeká. Byl si téměř jistý, že jeho rodiče jsou po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, dávno už by ho odtud odvedli. Už uplynuly tři měsíce od konce války, ale oni nepřicházejí. (...) Strašně se mu po nich stýskalo. Najednou uslyšel, že jde někdo po chodbě. Kdo to mohl být? Už je dávno po desáté večer a nikdo v tu hodinu nesměl odejít z ložnice. Dveře se pootevřely, stála v nich ředitelka domova. V měsíčním světle vypadala jako anděl. Přistoupila k posteli, na které ležel Olek, a zašeptala: ,Mám zprávu od tvé mámy“... celý text

Po funuse 2022, Jakub Spevák

Nenašiel som v tejto knihe nič zaujímavé ani originálne, je mi ľúto. Nominácii na Anasoft Litera nerozumiem.

Dom pre jeleňa 2022, Dominika Moravčíková

„Platilo nevyslovené pravidlo, že povedať nebolo potrebné nič, čo stačilo urobiť.“ Vloni Šeptuchy, letos tahle u mě zastupuje kategorii slovenský magický realismus. Jak to bývá u povídkových knih, některé jsou slabší, ale to všechno stojí za to, abyste se dočetli k té poslední, titulní, která je čistá nádhera. Ta je psaná tak nádhernou, uhrančivou slovenštinou, jakou nepamatuju. Ale tu silnou atmosféru dětství, kterou mi oživila, tu si pamatuju. Stejně jako mezi námi dětmi běžné a později zapomenuté slovo gebuzina. Příběhy tlačí na vzpomínky, na představivost, jsou někdy trochu creepy, ale po celou dobu uvěřitelné a psané s ohromným sebevědomím a originalitou, která se cení. „Gregory sa vraj náhle zapotácal pri práci v kostole, keď sa náhle pominula, sadol si v zákrstí a vyhlásil o nej, že je mŕtva, aj keď pri nej v čase smrti nebol, a každý chlapec, ktorý kedy chcel Barboru Mäsiarovú za ženu, bol následne spokojný, že u nej nepochodil a že si ju nevzal, lebo by ostal vdovcom bez detí a nevyplatila by sa mu, takto sa totiž u mužov v Lyskách uvažovalo o ženách, a aj ja som bola trochu spokojnejšia, keď som vedela, že mi budúci muž neujde za touto milou kresťankou, čo z dobroty vyrábala pre starých nechtíkovú masť, a neskôr som jej bola vďačná aj za to, že sa mi nezjavovala v tme a nemátala ma v snoch, aj keď na to mala dobrý dôvod, pretože som ju počas onej potýčky v lesíku za včelínmi preklínala a vyhrážala sa jej, a na svete mi ju pripomínal už len striedmy náhrobok, ktorý dali staré Mäsiarky vyrobiť z úspor na svoje vlastné hroby. Do konca svojich životov potom prijímali dary a pozornosti na počesť nebohej vnučky a dcéry a museli pri tom počúvať básnenie mládencov aj zrelých chlapísk o kráse a premnohých pôvaboch Barbory Mäsiarovej, ale nikto si ju nemohol pamätať lepšie ako ja v momente, keď čupela za včelínom, dokonale prekvapená zlobou, s ktorou som ju prepadla, a viac už o nej nemám čo povedať, iba toľko, že by bola súcejšou nevestou pre Gregoryho než ja, keby len vedela rodiť a nezomrela tak rýchlo a bez prípravy, a ja som len v tom bola od nej lepšia, že som mala tuhší, aj keď trochu jedovatý korienok a že som vedela, síce s frflaním a kliatbami, ale predsa úspešne v sebe vypestovať a naveľa porodiť deti, ktorým nič nechýbalo, a že som sa držala života ako kliešť.“... celý text

Milý Tato 2022, Lucia Molnár Satinská

„Milý Tato, včera sa mi o Tebe snívalo. Bol si živý a v poriadku, ale myslím, že si už bol predtým mŕtvy, podľa toho, ako som sa správala. Vážila som si každú chvíľu s Tebou.“ -- Když se v roce 1985 při koupání na Panenských ostrovech utopila velká láska Júliuse Satinského, se kterou byli 20 let manželé a které jako dvacátník psal ty překrásné Listy Oľge, napsal si Július do svého deníku: Wenn du einmal traurig bist, dann denk an alle, die gern mit dir tauschen würden (Až ti bude někdy smutno, vzpomeň si na všechny, kteří by s tebou rádi měnili) Když v roce 2002 umřel on, začala jemu psát dopisy jeho mladičká dcera Lucia. Dopisy z tohohle světa. Je to něco tak nádherného, intimního a láskyplného, nebylo to totiž psáno pro naše oči. Až teď, po 20 letech, se je Lucia rozhodla zveřejnit, a to s krásnými ilustracemi Ivany Šátekové. Opravdu si ji sežeňte a přečtěte. Opravdu. Já jsem vydržel neplakat až do posledního dopisu, ten mě dorazil. Jestlipak se lidem v nebi splní všechny sny, které měli na zemi a zůstaly nesplněné? -- „27. apríl 2022 Milý Tato, z Prahy som Ti už nikdy nenapísala. V období od 27. januára 2003 do 29. septembra 2005 som Ti napísala šesťdesiatšesť listov. [...] Od posledného listu prešlo sedemnásť rokov, to je takmer presne toľko, koľko som mala, keď som Ti ho písala. Čoskoro uplynie dvadsať rokov od Tvojej smrti. Prehodnotila som svoje slová zaznievajúce v liste z 1. mája 2003, že tieto listy sú určené len mne a ich prípadné vydanie bude v hre až po mojej smrti. Venujem ich čitateľstvu na Tvoje okrúhle smrtiny. Rozhodla som sa z nich nič nevynechať, sú upravované iba minimálne. Na komparatistike nás učili, že v literatúre je autor mŕtvy. Autorka týchto listov nezomrela, len už neexistuje. Ani svet, v ktorom sme žili my dvaja spolu, už neexistuje. Pre mňa sú dnes tieto listy nečakane spomienkou nielen na Teba, ale aj na ten svet. Tvoja Lucia“... celý text

Kuciak: Reportáže 2015 – 2023 2023, Ján Kuciak

Dovolím si tvrdiť, že Ján Kuciak nepísal svoje reportáže s úmyslom zostaviť z nich raz knihu. Len tak si viem vysvetliť, prečo pre mňa táto kniha akosi nefunguje, bohužiaľ. Čítala sa ťažko, hoci som na texty presne tohto druhu profesionálne zvyknutý a hoci sa k tomu v tomto prípade pridalo aj veľa zhovievavosti a trpezlivosti z ohľadu na autora. Výnimočný obsah článkov ťahá ku dnu ťažko čitateľná forma, snáď s výnimkou textov, na ktorých Ján Kuciak spolupracoval s kolegami (napr. s Veronikou Šmiralovou na kauze Biele kone alebo s Janou Čunderlíkovou na reportáži Obchod s liekmi). Na docenenie článkov je tiež často potrebné poznať mnohé skutočnosti mimo knihy, v čom editorky čitateľovi veľmi nepomáhajú - príkladom je dosť nezrozumiteľne opísaný prípad Čistý deň. Grafická úprava tiež nie je práve vydarená a snáď by som len poprosil, aby v prípade, že sa niekedy bude pripravovať dotlač, boli fotografie doplnené popiskami, nech sa človek dozvie, kto na nich je. Veľmi som chcel dať lepšie hodnotenie, tak snáď len dodám, že prológ Jankovho otca a epilóg jeho bývalého šéfredaktora Petra Bárdyho ma naozaj chytili za srdce. A že na to, kto zo Slovenska urobil unesený štát, nesmieme zabúdať. Česť pamiatke Janka a Martiny a česť jeho obdivuhodnej odvahe a neoceniteľnej práci.... celý text

Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku 2006, Patrik Ouředník

Střední Evropa je jako pták s očima vzadu 2018, Jacques Rupnik

„A právě nacionalismus je třetí důvod populistického skluzu české politiky. Důraz na etnicky pojatou národní pospolitost souvisí s ochromením pluralismu ve společnosti. Václav Havel tento trend pojmenoval dříve, než se vzedmula vlna nacionál-populismu: ,Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po další hegemonizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků - a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebo dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné.“ -- Jacques Rupnik je Čech s velkým Tch a tohle je brilantní, strašně zajímavý soubor jeho esejů o nás, tj. o střední Evropě a jejích démonech, o našich osudových osmičkách, vyrovnávání se s totalitou, o naší národní identitě. Přednášky, články nebo dokonce rozhlasové příspěvky jsou často poprvé přeložené do češtiny, přičemž nejstarší je z roku 1974, a ta nejnovější jen pár let stará. Mě překvapivě nejvíc pohltila ta o roli náboženství v čs. politice, psaná už v roce '86. Dostala Magnesii literu za publicistiku a její titul, ten naprosto trefně odkazuje na Goofuse, ptáka z Borgesovy Fantastické zoologie, který létá pozpátku, protože mu nezáleží na tom, kam letí, ale odkud. -- „Mnichov se stal v Evropě i mimo ni symbolem toho, jak zranitelné liberální demokracie jsou, pokud podlehnou iluzi, že mohou zachránit samy sebe a své hodnoty, aniž by se postavily rozpínavosti totalitní mocnosti na svém zápraží. Mnichov byl pro Evropu okamžikem vymezení: obětovala své principy a závazky, aby zachovala ,mír v naší době (,peace in our time), jak to chápali appeaseři. Podstoupila potupu, aby nedošlo k válce, avšak nakonec utržila ,potupu i válku (,dishonour and war), jak trefně pravil Churchill ve svém projevu v Dolní sněmovně.“... celý text

Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem 2013, Timothy Snyder

Ptačí sněm 2011, Petr Sís

Chlapec, krtek, liška a kůň 2021, Charlie Mackesy

Čtyři knihy 2019, Ivan Blatný

HEZKÁ PROCHÁZKA Zelinářské zahrady v létě navečer, laskavá voda konví vás tiše oslovuje, růžice plné úst – Velmi vás miluji pro tu tajemnost kroků a stálého šepotu, pro tu tajemnost psího zaštěknutí, venkova na pokraji města. Ještě dlouho mezi domy táhne se za mnou dlouhý zelenavý pás páry, závoje vaší bohyně, Paní králíčků a svítání. -- Když na jaře 1948 požádal Ivan Blatný v Británii o politický azyl, zmizely jeho verše z knihoven a jeho jméno přestalo u nás oficiálně existovat, což snad vysvětluje, proč legendární „básník Brna“ ani mým Brňákům dodnes nic neříká. A to se stal pátým našincem, po Smetanovi, Palachovi, Hollarovi a Husovi, po němž je pojmenovaná ulice ve Spojeném království. Ke stému výročí jeho narození dvě top brněnská nakladatelství, Host a Druhé město, přišla s tímhle skvělým počinem. Některé z těch kultovních sbírek totiž nevyšly dlouhé desítky let. Ve dvaceti letech Blatný debutoval s přejemnou Paní Jitřenkou (1940), ve které jde ještě o to „všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti“, jak říká. Melancholické procházky (1941) pak jemu i jeho městu zajistily nesmrtelnost, léto se přehouplo a „jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.“ Nakonec ale Tento večer (1945) o vší válce a pustotě i poslední předemigrační Hledání přítomného času (1947), kde se svět hrabe zpátky k nějaké naději, nejsou o nic míň krásné. -- PODZIM VE FÜRSTENBERSKÉ ZAHRADĚ Růžový písek deště na cestách osychá, jdeme si sednout ještě na chvíli do ticha a pak si vykládáme nad Prahou srdcí svých, ty uličko, ty chráme, hro plášťů podzimních. A moudrá, opuštěná, útěšná zahrada jen potichoučku sténá a dlouze uvadá.... celý text

Čas vlkov: Život v troskách Tretej ríše 2022, Harald Jähner

„Soudržnost unavených a vyčerpaných poválečných Němců, vyléčených z nacionalistických vášní všeho druhu, byla i v tomto ohledu trvalá a důsledná: nacistické zločiny si navzájem odpouštěli. Skutečnost, že si Němci mezi sebou nechtěli vyřizovat účty, byla dalším fenoménem, který Spojence ohromil. [] Myšlenkou promeškaného povstání se zabývala také Hannah Arendt ve zprávě o své návštěvě Německa: ,Jedinou myslitelnou alternativou k programu denacifikace by byla revoluce - výbuch spontánního hněvu německého lidu proti všem známým prominentům nacistického režimu. Jakkoli by takové povstání bylo nekontrolované a krvavé, jistě by přineslo spravedlivější měřítka než ta, která se uplatňují v byrokratickém procesu. K revoluci však nedošlo, a to nikoli proto, že by bylo obtížné ji pod dohledem čtyř armád zorganizovat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že by k ochraně skutečných viníků před hněvem lidu nebylo zapotřebí ani jednoho německého nebo spojeneckého vojáka. Tento hněv totiž dnes neexistuje a zřejmě nikdy neexistoval. ,Soukromá odplata se tedy nekonala - ale ani ta státní neprobíhala v uspokojivé míře.“ -- Člověk něco zná o příčinách a průběhu války, ale už míň o době bezprostředně po ní. Jähner si klade za cíl vysvětlit, jakými cestami se Německo vydalo, aby se z totálně zničené země plné fanatických nacistů stal demokratický stát s rodícím se hospodářským zázrakem. Na otázku číslo jedna, pravda, neodpovídá – jak se jeho země dokázala duchovně přebudovat, když NSDAP měla přes 10 milionů členů, kdy se většina nacistů nakonec vrátila do veřejných funkcí a když ani jejich nejzarytější odpůrci už po válce neměli příliš velkou touhu po jejich potrestání. Kdybych snad vedle téhle nečetl Snyderovy Krvavé země a nevěděl, jak neporovnatelné utrpení Němci a Rakušané způsobovali všem ostatním, možná by mě víc dojímalo, že jim to neklapalo v posteli, že jim stoupla kriminalita, že fasovali potraviny na lístky nebo jejich údiv, že byli ve světě ještě několik desetiletí tak neoblíbení. Přesto je to moc zajímavý příběh jednotlivých lidí, tance a vůbec umění té doby, ale taky vysídlení, sobectví, utrpení a stovek milionů kubíků suti. -- „Spisovatel Walter Kolbenhoff v roce 1946 referoval z jedné hornobavorské vesnice: ,,Tito sedláci nikdy neseděli v protileteckých krytech, když se sypaly bomby a vyhasínaly životy blízkých. Nikdy se netrmáceli v mrazu a o hladu po cizích polních cestách. V době, kdy jiní vítali každý den, který jim znovu daroval život, jako dar, seděli na svých usedlostech a vydělávali peníze. Tento osud je však nenaučil pokoře. Jako by se nic nestalo a vůbec se jich to netýkalo.“... celý text

Slovensko 30 let poté 2022, Pavel Kosatík

„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“ Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy. Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták). „Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu. Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“... celý text

Tam hore - Nevypovedané príbehy tatranských chát 2021, Samo Marec

„K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa. ,Dobrý deň, skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom. Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života. Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.“ -- Co vznikne, když se spojí vzpomínky megavtipného (sledujte jeho twitterový účet) publicisty Sama Marca, ilustrace Adriána Macha, které (např. jeho Poustry) samy o sobě stojí za koupi, zážitky Matúše Mahúta, fotky Jakuba Čaprnky, kresby Ivany Čobejové, designéři z madebythe: a dnes největší cool turistická komunita na Slovensku - Hikemates? Vznikne tahle naprosto nádherná kniha o tatranských chatách. Na třech z nich dělal chataře Samův táta, on v tom světě vyrůstal a mě okouzlily víc, než bych čekal. Člověku se zachce na jednu po druhé vyrazit. Doufal jsem jen, že mezi nimi najdu chatu z mé oblíbené Hollého Medené veže, ale s tou se prý věci mají úplně jinak. -- „,V čase medzinárodného výstupu sme boli na Chate pod Rysmi a noc predtým sme losovali. Ťahali sme zápalky. A kto prehral, dal si čelovku a išiel hore. A ďalej? Vraj vyliezol na vrchol, tam si stiahol nohavice a tú tabuľu, ktorú tam na Leninovu slávu dali, osral. Aj to je citát. Samozrejme, okrem praktického problému to predstavovalo aj problém ideologický. Navyše sa opakoval. Bolo ho treba riešiť, no a tak potom pred tým davom niekoľkých tisícov ľudí vždy ráno na vrchol vyšiel akčný oddiel a znečistenú tabulu očistil. Nebola to vďačná robota a hlavne neriešila problém, ale dôsledky. Práve preto potom na vrchol postavili celonočnú stráž. Po ceste na Rysy na niektorých skalách nájdete farebné Leninove stopy, ktoré Leninove nie sú, ale to viete. Dôležitejšie je však niečo iné: v čase komunizmu predstavovali Vysoké Tatry únik. Pre väčšinu to bol únik do prírody a na vzduch, ale pre mnohých to bol únik pred komunizmom ako takým. V Tatrách sa naozaj lepšie dýchalo. Inak sa žilo, inak a menej sa cestovalo, inak a pomalšie tiekli informácie, a to neplatí len pre obdobie komunizmu. Bola to sloboda, ktorú si už dnes zrejme nevieme predstaviť, lebo si ju našťastie predstavovať ani nemusíme. Vysoké Tatry boli ďaleko, doliny dlhé a chaty vysoko. Žili v nich ľudia, ktorí milovali hory a do iných sa dostať nemohli - a chceli mať pokoj. A inde ho nájsť tiež nemohli. A raz do roka si na Chate pod Rysmi ťahali zápalky, no a kto prehral, išiel hore.“... celý text

Šeptuchy 2019, Alena Sabuchová

„Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.” -- Tohle byla láska od první stránky. Podle anotace jsem čekal něco úplně jiného, vlastně jsem toho moc nečekal, a rozhodně ne, že slovenské literární kruhy dnes zrodí něco tak dobrého. Je to pohlazení po duši, estetický zážitek, neuchopitelný a mlhavý jako kraj, kde se odehrává - Podlasí, ta zapomenutá země lesů na pomezí Polska a Běloruska, kde jsou zázraky stále součástí základního balíčku pro přežití a kam se podle mých polských přátel musíme jednou vydat. Je psaná skvostným jazykem, bez patosu a plným emocí. Je v ní něco z mých oblíbených filmů Bohdana Slámy a mého rodného kraje. A že v ní nakonec nejde o šeptuchy, je jen dobře. Napsat příběh, který je nenápadný, nebo dokonce místy neexistuje, a přesto má člověk chuť ho číst, je mistrovství. Stejně jako napsat příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou dospívající mileniálky, tak, aby to nebylo trapné. Aleně Sabuchové se povedlo vyprávět o dospívání v Podlasí něžně, s ohromným citem a empatií, neokázale a autenticky. Magie, starosvětské zvyky, dojemnost lidských příběhů, mlha, příroda, úvahy o životě plném vášní a prostoty, malých i větších křivd, složitých vztahů, zanedbanosti a krásy. Slovanský magický realismus je nečekaně příjemná kombinace. Šeptuchy vydalo výjimečné slovenské nakladatelství Artforum (jestli se někdy ocitnete v některém ze sedmi slovenských měst, která mají své knihkupectví Artforum, a půjdete kolem, nechte se vcucnout) a pro nakladatelství Host ji do češtiny nevím proč přeložil Lubomír Machala. Alena Sabuchová za ně dostala nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera 2020. -- „Všetci sme si všimli jej tehotenské brucho, ktoré sa už nedalo nevšimnúť si ani zatajiť, a napokon, prečo by to robila. Ženy na chvíľu ustrnuli, pretože nevedeli, kto je otcom, a všetci sme trochu tušili, že skupina potenciálnych darcov DNA nebola presne ohraničená. A že akokoľvek si to nechceli priznať, mohol to byť pokojne muž ktorejkoľvek z nich. Občas sa zjavovala ako prízrak, čo nosil vo vrecku svedomie všetkých okolo, ktorí si mysleli, že sú lepší než ona. V našich vreckách by hrkali kamene, keby sme mohli hádzať. Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní. Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život. ,Fénix vstane z popola a vrhne sa do ďalšej pičoviny,‘ povedal mi raz niekto. Rozprávala som mu o Dorote, keď odo mňa nadránom odchádzal o pár rokov neskôr v Krakove. A hovorila som si, že to bude naposledy. Že toto sa predsa mne nemohlo stať a už sa to nestane. Počkajú si na mňa v mytarstve a spýtajú sa, čo si o tom myslím. A pošlú ma zaňho čistiť záchod na ďalšie tri životy. A chlór mi bude nosiť jeho žena. Občas nadránom, keď zhasínali pouličné lampy na ulici Wojciecha Boguslawskeho a začínala krakovská premávka, snívalo sa mi to. Striaslo ma. Niekedy si zo srandy hovorím, že som si mohla zobrať Barteka z pohraničnej stráže. Keby som z Podlasia nikdy neodišla, počkal by, kým zmaturujem, možno by som si diaľkovo mohla urobiť bakalára a, povedzme, učiť. Spolu s Agatou a Dariou. Dobré manželstvá sa tomu hovorilo. ,Majú také dobré manželstvo. Má ju rád, veľa nepije a ani ju nebije. Čo by iné za to dali.‘ Táto kombinácia sa až tak často neudiala, ale existovala. Keby je taká smiešna hra, ktorú občas tajne hrávame sami so sebou a vôbec netušíme prečo.“... celý text

Nezouvat, prosím! 2022, Martin Boštík

Po smrti nechci přijít do žádného nebe, nýbrž do Litomyšle, nad Litomyšl není, to musí uznat každý, kdo tam jednou byl! To nejsou slova Miroslava Brýdla, nýbrž Čestmíra Jeřábka, ale k čemukoli, co se týká Litomyšle, se stejně vždycky hodí. Že je Litomyšl jedním z nejobdivuhodnějších měst vůbec, perlou renesanční ale hlavně moderní architektury evropského významu, městem kultury a vzdělanosti a ostrovem pozitivní deviace se světovým přesahem, vděčí do velké míry právě Miroslavu Brýdlovi a jeho porevolučnímu starostování. O té době především tahle kniha v celkem informativní formě vypráví. To vyprávění je nanejvýš subjektivní, a tak je potřeba snést trochu zbytečné samochvály, ukřivděnosti anebo osobních historek, které jsou nezajímavé dokonce i pro ty největší milovníky Litomyšle. Ti samí milovníci Litomyšle ji ale už stejně mají mezi svými Lutomislensiemi a přijdou si v ní na své, protože kniha je naštěstí především o tom zlatém věku a o osobnostech kolem Miroslava Brýdla, o všem, co činí Litomyšl krásnou, o architektuře a zahradách, o Smetanově Litomyšli, o houslových kurzech a restaurátorské škole, o Lázních ducha, spolcích, festivalech, o lidech a o tom ohromném díle, za které jemu a všem dalším patří všechna čest. Děkujeme, pane starosto.... celý text

Strašlivá závrať 2022, Benjamín Labatut

„Planetu nepřivedou do záhuby politici, řekl jim, nýbrž vědci jako oni, kteří ,náměsíčně kráčejí vstříc apokalypse‘. Od toho dne se odmítal účastnit jakéhokoliv kongresu, pokud mu nebylo umožněno věnovat stejné množství času také ekologii a pacifismu. Na svých besedách rozdával jablka a fíky z vlastního sadu a varoval před ničivou mocí vědy: ,Atomy, které rozcupovaly Hirošimu a Nagasaki, nerozbil svými tučnými prsty nějaký generál, nýbrž několik fyziků vyzbrojených hrstkou rovnic.‘“ -- Tahle kniha je o tom, co se stane, když se dostaneme na okraj vědy; když se setkáme tváří v tvář s tím, čemu nemůžeme porozumět. Je o tom, co se děje s lidskou myslí, když překročí vnější hranice myšlení, a o tom, co leží za těmi hranicemi. Asi tak popisuje chilský spisovatel Benjamín Labatut téma svého světového bestselleru, který se vloni dostal do shortlistu mezinárodní Man Bookerovy ceny a americké National Book Award. Vlastně nevím, čím má tahle kniha být, ale je tak svůdná, elegantní a tak hladce plyne, že vám nedá vydechnout. Začíná téměř jako populárně naučná literatura, ale postupně se zahaluje do mystiky a míchá dohady a fakta, trochu na způsob Vuillarda. Člověk se v životě dočetl o objevech, které se staly nečekaně nebo náhodně a které změnily běh dějin. Ale málokdy jsem o nich četl tak fascinujícím a znepokojivým způsobem jako tady. -- „Po ošklivém rozvodu se ocitl na mizině, přestal si rozumět s jedinou dcerou a také mu diagnostikovali rakovinu kůže, ale on přesto tvrdil, že všechny tyhle okolnosti, byť sebebolestnější, měly jen druhotný význam vedle náhlého uvědomění, že právě matematika – a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa – mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem. Ne že bychom toho někdy schopni byli, povídá, ale dnes se to ještě zhoršuje. Můžeme rozbít atom, nechat se oslnit prvním světlem nebo předpovědět konec vesmíru a stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět, i když jinak mají ve svém životě pod kontrolou každičkou drobnost. Ale ono už se to netýká jen běžných lidí: i sami fyzikové přestali světu rozumět. Vezmi si například kvantovou mechaniku, nejcennější klenot lidstva, nejpřesnější a nejkrásnější fyzikální teorii s největším dosahem, jakou jsme kdy vymysleli. To ona stojí za internetem i nadvládou mobilů a nabízí příslib výpočetní síly srovnatelné jedině s božskou inteligencí. Proměnila náš svět k nepoznání. Víme, jak ji používat, nějakým zázrakem snad i funguje, a přesto na téhle planetě není nikdo, živý nebo mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. Lidská mysl nedokáže pojmout její rozpory a paradoxy. Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru, a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny, ale o skutečném pochopení nemůže být řeč.“... celý text

Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy 2019, Josef Kroutvor

„Ze starých Šancí zbývá jen obrovský kamenný val, který dal kdysi osadě jméno. Každý kámen musel vzít člověk do ruky a položit ho k ostatním, najít pro něj vhodné místo. Tato zeď, dnes už porostlá mechem a splývající s lesem, vznikala po celé generace. A nebyla to zeď proti někomu, nestavěli ji Němci proti Čechům nebo Češi proti Němcům, i když leží na hranici. Ty kameny vynosili lidé z políček, aby si mohli zasadit pár řádek brambor a oves. Chybí odvaha vzpomínat, chuť vyprávět, chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou. Chybějí hospodáři, kteří by navrátili novohradskému pomezí ráz kulturní krajiny. Chybí vědomí tradice, souvislosti, chybějí svaté sloupky a kapličky, chybí úcta k lidské práci a domovu.“ -- Neobyčejně krásné česko-rakouské pomezí má na mojí mapě světa zvláštní místo, srovnatelné snad jen s pomezím česko-moravským a jeho Litomyšlí. A kdyby nemělo, tahle neučesaná sbírka esejí, básní a vzpomínek by mě přiměla tam co nejrychleji vyrazit a zamilovat si je. Je poctou Novohradským horám, Vitorazsku a Šumavě, jejich dávným i nedávným, českým i německým, ale v každém případě zmizelým, obyvatelům a umělcům, Váchalovi, Klostermanovi, Stifterovi, Kubinovi. A je taky steskem po zaniklých místech a po starých časech před válkou, před odsunem, před chátráním, bouráním a pustnutím, když zbyla jen příroda, sice krásná, ale bez ducha toho, co odnesli staří hospodáři s sebou. Právě tam se odehrává Slámova Krajina ve stínu a nejsilnější jsou nakonec právě ty pasáže o posledním pohledu našich Němců na svůj domov. Když se Wenzel Jaksch, kterému vděčíme za mnohé, kolem roku 1960 dívá přes novohradskou železnou oponu na místa svého mládí, vidí už jen zkázu a zmar. O pár let později náš vzácný rodák Johannes Urzidil nepoznává jemu kdysi milou Šumavu a nachází jen zdivočelou a mizející krajinu. -- „Je mylnou představou, že uzavření pohraničního prostoru pomohlo přírodě a poskytlo jí klid k vlastnímu rozvoji. Vojáci zde napáchali více škody než užitku, krajinu nechránili, nepečovali o ni a neměli k ní žádný vztah. Zakázané území se proměnilo v izolovaný kus krajiny, popřípadě cvičiště. Krajina doprovází člověka a ten se k ní může chovat dobře, anebo špatně. I divočina je kulturní pojem a neměla by být zaměňována za krajinu jen zdivočelou a zanedbanou. Absolutní divočina v Evropě neexistuje, novohradské a šumavské pohraniční hvozdy spoluvytvářel člověk - mýtil, budoval cesty, sázel aleje i smrkové lesy, vytvářel krajinné celky. Nálety, křoviny, podmáčené pastviny, nivy zničené záplavami, zákoutí zarostlá kopřivami nemají nic společného s divočinou. To divoké, jak o tom psal zastánce divočiny David Thoreau, zasluhuje úctu, ale nad nekulturní, zplundrovanou vojenskou krajinou se dostavuje jen lítost a pocit zmaru. Stačí se podívat do sousedního Waldviertelu a hned se pozná rozdíl! Těžko můžeme považovat obhospodařovanou rakouskou příhraniční krajinu za umělou, rovnováha mezi lidskou činností a přírodou je zde zachována. Na české straně obdivujeme jako ,divočinu‘ jistý šalebný půvab chaosu nepřirozeně liduprázdných míst. […] Novohradské hory, jako jiná místa českého pohraničí, jsou krajinou poznamenanou historickým traumatem, nacionalismem a ideologií. V této krajině je třeba mlčet, respektovat stopy bývalého osídlení a přemýšlet. Zbytky zaniklých vesnic a samot patří k této zádumčivé krajině a neměly by se ničit a odstraňovat jako naše špatné svědomí. Paměť krajiny je mnohem hlubší než paměť člověka, z paměti země nelze minulost vymazat, jak jsme se o tom ostatně přesvědčili za uplynulá dlouhá desetiletí…“... celý text

Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2019, Daniel Prokop

„Za křesťana se v Evropě prohlásí kdekdo. […] Možná bychom si tak měli ujasnit, co jsou naše základní hodnoty, proti nimž by náboženské minority a imigranti neměli vystupovat. V tomto kontextu se často vzývá návrat k takzvaným židovsko-křesťanským hodnotám. Část historiků i teologů však upozorňuje, že není jasné, co si lze pod tímto termínem představit a zda nejde spíše o novodobou mytologii. Připomínají, že se tento termín začal výrazněji používat ve Spojených státech amerických v rámci boje proti komunismu, od 70. let ho převzala americká konzervativní pravice v boji proti liberalizaci a od roku 2014 je používán krajní pravicí v argumentech proti muslimům. Politická pravice, která jej používá nejčastěji, ho většinou nespecifikuje, a tedy ho užívá jako takzvanou píšťalku na psa (dog whistle). Tak se nazývá argumentace, kterou radikálové chápou jinak než většina společnosti – jen oni slyší píšťalku svého pána. Liberálové si tak Judeo-Christian values vyloží jako nejobecnější myšlenky abrahámovských náboženství, které se uchovaly v moderním sekulárním státě. Radikálové – ostatně s tímto termínem operoval i Breivik – si na jejich základě vytvářejí svět, kde pro muslimy a další imigranty není místo. Když se bavíme o hodnotách, měli bychom být vždy konkrétní.“ -- Tuhle knížku má stejně polovina z Vás doma, tak vězte, že stojí za přečtení. I když bojím se, že jak už to s takovými knihami bývá, ti, kdo by si ji měli přečíst především, tj. tvůrci veřejných politik, jsou přesně ti, kdo si ji nikdy nepřečtou. Sociolog Daniel Prokop dal dohromady moc užitečnou příručku pro pochopení hlavních neduhů současné české společnosti, mezi které úplně oprávněně počítá neřešenou chudobu a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, vztah k menšinám a radikalismus, nárůst populismu nebo taky nesmyslný daňový systém. Je sympatické, že to všechno podpírá tvrdými daty, vyvrací u toho mýty (jako např. že Češi jsou rovnostářský národ), ilustruje vše v kontextu mezinárodního dění a našeho historického vývoje, a ještě sympatičtější na tom je, že rovnou navrhuje kroky, které by mohly kvalitu života v Česku skutečně zlepšit. Nejde přitom zbytečně do hloubky, což je dobře, protože už tak se mu bohužel nedaří ta zajímavá témata podávat vždycky poutavě. Připravte si tedy dávku soustředění a taky trpělivosti, aby vás nedráždily trochu nekoncepčně poskládané kapitoly nebo opakující se věty (měla kniha editora?) a abyste si z ní odnesli to dobré a podstatné. Třeba myšlenku, že vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny. -- „Právě média významně ovlivňují postoje k jevům, s nimiž nemáme bezprostřední zkušenosti. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukazuje, že zobrazování cizinců bylo v té době v českých médiích ze 44 % negativní a z 51 % procent neutrální. Pozitivní vyznění mělo naprosté minimum zpráv. Novější data nemáme a je dost možné, že po deseti letech už je zpravodajství vyváženější. Letmá rešerše článků s uvedenou národností v databázi Newton však ukazuje, že jeden prvek z roku 2008 do jisté míry přetrvává. Je jím epizodické zpravodajství, kde je zmíněna národnost či etnicita aktéra bez toho, aby se jeho identita dále rozebírala a řešilo se, zda s věcí souvisela. Nepřímo to vybízí čtenáře či diváka, aby si negativní jev spojil právě s ní. Lze to dobře vidět na jedné věci. Jako elév pracující před takřka patnácti lety na jednom zpravodajském serveru jsem se svým nadřízeným dlouho řešil, zdali máme napsat zprávu o tom, že polští řidiči zabili ten týden v Praze dva lidi. Od té doby se myslím situace zlepšila. Ale pořád v Česku v posledních deseti letech vyšlo asi třikrát více článků o polských řidičích a Polácích, kteří někde někoho nabourali, než o řidičích slovenských. Slováků je v Česku několikanásobně více než Poláků a určitě způsobí několikanásobně více nehod. Jen to není tak zajímavé. Napsat, že slovenský řidič způsobil nehodu na D1, působí zvláštně, podobně jako napsat, že vysokoškolák při předjíždění zabil tři lidi. Slováky a vysokoškoláky všichni známe – víme, že jsou mezi nimi dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat. Ale u Poláka či Rumuna jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru.“... celý text