empivarci přečtené 124

Cestující 2019, Ulrich Alexander Boschwitz

„Lhostejně pozoroval lidi, které míjel. Pak ale bezděčně svraštil čelo, když si všiml muže, který vypadal, že je Žid. V uličce třetí třídy pak narazil ještě na jednoho podobně podezřelého. V tomhle vlaku je až moc Židů, pomyslel si Silbermann. Kvůli nim se všichni ocitáme v ohrožení. Vám ostatním vůbec vděčím za všechno. Kdyby vás nebylo, mohl bych žít v klidu a míru. Jenže vy existujete a já tak spadám do vašeho smolného společenství! Já se od ostatních v ničem neliším, ale možná jste skutečně jiní a já k vám nepatřím. Ano, kdyby vás nebylo, nikdo by mě nepronásledoval. Mohl bych zůstat normálním občanem. Jenomže vy existujete, a proto mě vyhubí spolu s vámi. Přitom nemáme v zásadě vůbec nic společného! Připadalo mu nedůstojné takhle přemýšlet, ale přesto to dělal. Když vás spousta lidí neustále dokola ujišťuje: Ty seš dobrej chlap, ale ta tvoje rodina, ta nestojí za nic. Tví bratranci jsou, na rozdíl od tebe, pěkní neřádi - to se pak člověk velice snadno nakazí všeobecným míněním. A přesně to se teď přihodilo i Silbermannovi. Za normálních okolností nepatřil k oněm tragikomickým postavám, kterým se říká židovští antisemité. Momentálně ale nebyl schopen uvažovat s čistou hlavou, byl podrážděný na nejvyšší míru a už jen pouhou existenci souseda pociťoval jako urážku. To vy jste mě dostali do téhle šlamastyky, vztekal se v duchu a upřel nepřátelský pohled na muže, jehož vzezření ho přivedlo k domněnce, že má co do činění s vyznavačem stejné víry. Tomu pohled neušel a okamžitě jej značně popuzeně opětoval. Opustil své místo u okna a přistoupil k Silbermannovi. „Dlužím vám snad nějaké drobné?" vyštěkl.“ -- Tohle je velká vzácnost. Napsal ji teprve 23letý mladík, mladý Berlíňan Ulrich Alexander Boschwitz během jednoho měsíce na konci roku 1938 pod dojmem událostí Křišťálové noci, přičemž tou dobou byl sám už pár let na útěku před nacistickým terorem. Navzdory jeho původu a přesvědčení ho nedlouho na to Anglie internovala a poslala do trestaneckého tábora v Austrálii jako jednoho z ostudně známých Dunera boys. Na zpáteční cestě jeho loď potopila německá ponorka a on zmizel v severním Atlantiku ve věku 27 let spolu se svými posledními rukopisy. Román Cestující odmítli v Německu vydat i po válce, a tak v originálním rozsahu a řeči vyšel poprvé až teď, v roce 2017, a v českém překladu Michaely Řeřichové o dva roky později. Je opravdu „dopisem v lahvi z nacistického Německa“, jak píše jeho nakladatel. Ten dopis plul 80 let, než se dostal ke svým adresátům. Je to vlastně monolog Otto Silbermanna, hrdého veterána první světové války, nositele Železného kříže a majitele velké firmy pevně zakotveného v německém společenském životě. Má ženu z východního Pruska a vypadá jako ukázkový árijec. Jenom to písmeno J vyražené v dokladech a to příjmení kdyby neměl. V Berlíně probíhá hromadné zatýkání a jeho život se z minuty na minutu mění v cestu bez konce. Stejně jako Kafkův Josef K. Otto předpokládá, že když nic neprovedl, nemůže se mu přece nic stát a že ten omyl, ve kterém se ocitl, jde snadno vysvětlit. A stejně jako Josef se Otto nakonec zmítá v tom neporazitelném soukolí úplně sám. -- „Autobus zastavil a Silbermann si koupil od jednoho z prodejců, kteří se k němu hrnuli, noviny. Se svraštělým obočím četl nadpisy. „Vražda v Paříži.“ „Židé vyhlašují válku německému národu.“ Zdrcený a rozhněvaný zároveň plátek zmuchlal a zahodil. Že je válka, toho jsem si vědom. Ale že jsem ji vyhlásil já, to se dozvídám až teď. Co je to za špatný, starý vtip? Peněžní poslíček přepadl a těžce zranil lupiče. Aby zaplatili lékaře, vezmou mu peněženku, a když si štika zkazí žaludek kaprem, vyhlásí v důsledku tohoto pokusu o vraždu všem ostatním kaprům jako spoluviníkům válku. Silbermann si zapálil cigaretu. Sedmnáctiletý mladík tedy, místo aby si vzal život, střílel směrem, z něhož mu byly tyto rady udělovány. A tím napadl nejen on, ale my všichni Německou říši.“... celý text

Babí hodina 1995, Viola Fischerová

Deklarace - Všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech 2022, Zuzana Noviková

„Jsem chej-chaj-c', bytost bez dokladů, jsem neregistrovaná, proto neexistuji. Směla jsem se narodit roku 2005 a žiju sedm let. Jako děvčátko jsem měla být chlapcem. Kdybych se narodila jako chlapec, měla bych chu-kchou, protože bych byla jeden chlapec. Jako můj bratr, který ale není jeden. Ten ponese rodinné jméno. Svým rodičům jsem drahá. Drahý druhý špás. Chlapci jsou vážky, ty druhé kameny u cesty. Můžeš přihodit další, a hromada se nezmenší ani nezvětší. Jeden vše bere, jedna ubírá. Jednou dovolí dvě děti, a obě budou smět být děvče. Jednou dovolí tři děti, a jedno bude smět být chlapec. Jednou dovolí spoustu dětí a nikdo je už nebude chtít. Doma je těžko, venku lehko. Sedím ve sklepě nebo sedím ve sklepě. Někdy se dívám z okna. Táta má pevnou ruku, máma má pevnou ruku. Já mám ruku lehkou jako vítr. Když zamávám, vznesu se. Pojedu do velkého města, které jsem nikdy neviděla, postavím se na střechu nejvyššího mrakodrapu a poletím jako čáp, jako volavka rudá, v zobáku ponesu si registraci. (Olga Stehlíková text k článku 3 deklarace: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.)“ -- Říká se „don't judge a book by its cover“ a tady to platí extra, protože obálku má tahle mimořádná kniha naprosto odpornou, zatímco uvnitř se skrývá poklad. Pár chytrých hlav (přesněji 14 českých spisovatelů a 31 ilustrátorů) se dalo dohromady a vytvořili sbírku 30 příběhů k 30 článkům Všeobecné deklarace lidských práv. A není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Post Bellum a v nakladatelství 65. pole. Co jsem ale na knize miloval snad nejvíc byly QR kódy u každého příběhu. Pod nimi najdete audio rozhovory s filozofem Danielem Kroupou, ve kterých jde do hloubky jednotlivých práv a vysvětluje, co znamenají pro nás, lidi 21. století. V závěrečné debatě se k němu připojí ještě Tomáš Sedláček a Klára Laurenčíková. Je to důležitý počin a Zlatou stuhu dostal naprosto zaslouženě. -- „Několik hodin vytrvale pršelo. Pruhy deště propalovaly studené díry do ruksaků, kufrů, kabátů i klobouků a na okraji lesní cesty nenechaly jediné suché místo. Pan Rosenzweig, co měl v Karlsbadu ještě před měsícem zlatnictví, seděl na kufru a kýval se ze strany na stranu, jako by se snažil přeplavat do jiného světa. Kromě vody padalo z nebe i zoufalství a máčelo duše ještě hůře než voda. Paní Weberová, u které si nechala jeho manželka šít před mnoha lety svatební šaty, měla obličej obrácený k nebi, asi jako obětinu dešti. Možná doufala, že se nebe smiluje a déšť ustane. Cítil, že jeho sako je už úplně promočené, i když měl ohrnutý límec, voda mu tekla po krku za košili až někam ke spodkům. Kabát sundal, hned jak začalo pršet, a přikryl jím obě děti. Zadíval se na ně, obě holčičky spaly a mokré pramínky vlasů měly přilepené na obličejích. Nahnul se k té mladší a prsty jí vlasy odhrnul z obličeje. Bylo mu jasné, že až se děti vzbudí, začne další kolo nekonečného vysvětlování, proč nemohou být v postýlkách a proč musí být v lese a proč mají hlad. Narazil si klobouk do čela a voda z krempy se mu vylila za ucho. Naštěstí nebylo v tom dešti vidět, že pláče. Nesnášel otázky, na které se nedá odpovědět. Vysvětlete holčičkám, sotva školou povinným, že jejich svět už není a že se už tři dny motají po nové hranici mezi Německem a jejich původní vlastí, Československem. Na obou koncích lesa stojí uniformy a nikdo je nechce pustit ani tam, ani zpátky. západní Čechy v listopadu 1938 (Jiří Padevět, text k článku 15 deklarace: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.)“... celý text

Srdcovka 2023, Štěpánka Jislová

Rudý hladomor: Stalinova válka na Ukrajině 2018, Anne Applebaum

„Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman: Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst… chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid…“ -- Anne Applebaum ani téma asi není třeba představovat. Tahle její ohromná práce vychází z neuvěřitelného množství pramenů, včetně ukrajinských, ruských a dalších archivů, písemných vzpomínek a ústních svědectví pamětníků. Jen vybraná bibliografie (bibliografie, ne poznámky) má 20 stran. Kniha se ale podobá spíš reportáži než historické publikaci, je čtivá a silná i pro ty, pro které tohle téma není ničím novým. A ve skutečnosti jde o mnohem víc než o vyhladovění 5 milionů lidí, které moskva pečlivě naplánovala a důsledně provedla za tichého nezájmu ruské společnosti. Hladomor totiž představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na umírali venkované, zahájila sovětská tajná policie útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Tyhle dva postupy - holodomor a represe měly vést k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a vyhlazení ukrajinské kultury a jazyka. Raphael Lemkin, o kterém jsem tady předevčírem psal, mluvil o Ukrajině v tom období jako o klasickém příkladu pojmu, který vymyslel. Lidé lidem učinili tento osud. Podobnost mezi událostmi 30. let a dneškem je víc než nápadná a člověk se nemůže ubránit obavě z rozpoutání nových hrůz, kdyby rusko na Ukrajině zvítězilo. Proto Ukrajinci bojují a proto musí zvítězit. A pravda v téhle knize je důležitou zbraní v boji proti tomu bezcitnému, apatickému a malému národu, který žije na obou stranách Uralu. Té se totiž dotyčný národ bojí nejvíce. Ukázky přeložil Milan Dvořák. -- „Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky., je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu „sjednocování“, který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku „sovětského člověka“ a „sovětského národa“, a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kultury, které východní Evropu dlouho obývaly. Raphael Lemkin, Sovětská genocida na Ukrajině, 1953“... celý text

Telesná výchova 2020, Martin Šimečka

„Od detstva som veril tomu, že život je vo svojej podstate spravodlivý a že keď sa budem naozaj veľmi usilovať, on mi to v nejakej forme úspechu vráti. Bol to asi jeden z najväčších omylov v mojom živote. -- Každý rok aspoň jeden Šimečka a Šimečka do každé rodiny. Upřímně, nejdřív jsem nechápal, proč by někdo jako M. M. psal knihu o tom, jak běhá, plave a jezdí na koni. Až příliš mi to zavánělo mým oblíbeným žánrem - životopisy sportovců. Ale jak jsem jen mohl o Šimečkovi pochybovat! Je to zase jeho typicky krásný text, tentokrát o spojení duše a pohybu, o přiznání slabostí, o stárnutí, o egoismu, o kultu výkonu, o uvolnění a o dalších velkých věcech. Když se mě trenér běhu ptal na moje cíle v tom směru, říkal jsem mu, že mezi nimi rozhodně není půlmaraton a že nepotřebuju ani běhat rychle, že chci jen mít z běhání radost, takovou, aby mi vydržela celý život. Proto mi taky padla do noty tahle kniha (vizte druhou ukázku). A taky ji, jako obvykle, psal v maringotce uprostřed divočiny mé rodné Muráňské planiny. Je to další kousek ze skvělé knižní edice Deníku N a do češtiny ji z nějakého důvodu přeložil Ondřej Mrázek. Já jsem si ji zařadil mezi těch několik knih, ke kterým se budu v životě vracet, a vlastně jsem to už stihl udělat. -- „Trvalo mi veľmi dlho, kým som pochopil, že mnohí porazení si často zaslúžia väčšiu úctu a obdiv ako víťazi. Aj disidenti patrili v minulosti medzi porazených, ale často preto, lebo odmietli lož a nemali na výber, ak si chceli uchovať svoju ľudskú dôstojnosť a sebaúctu. Dnešní, novodobí disidenti prehrávajú dobrovoľne, lebo odmietajú súťažiť, dávajú prednosť súcitu a altruizmu. Aj to sú vlastnosti, ktoré autoritárske režimy nenávidia, ale ani liberálna demokracia ich neoceňuje. Som zástancom liberálnej demokracie, lebo - ako znie okrídlená veta - je to zlý systém, ale všetky ostatné sú horšie. Viem, že súťaž sa z nášho života nedá odstrániť, prijali sme ju veľmi dávno ako jeden zo základných princípov bytia. Ale keď už musí byť, mohli by sme sa niečo naučiť od zvláštneho typu súťaže, ktorá by mohla byť metaforou pre celú spoločnosť. Je ňou masový beh. Absolútna väčšina bežcov je vopred zmierená s tým, že skončí v poli porazených. A práve preto počas týchto behov vládne taká srdečná atmosféra, preto sú také populárne. Nikto vám nebráni usilovať sa zabehnúť čo najrýchlejšie, ale váš osobný čas nikoho nezaujíma. Všetci sú si v tom behu rovní a je úplne jedno, na ktorom mieste skončíte, hoci nikto vám nebráni mať radosť z pomyselného úspechu. Dôležité je len to, že ste sa z vlastnej vôle ocitli v tejto výnimočnej pospolitosti ľudí, ktorí sa tešia z toho, že bežia.“... celý text

Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu 2020, Tomáš Forró

„Ukrajinští fašisté existují hlavně v představách lidí, ale představy dokážou vyvolat strach a strach dokáže rozpoutat krveprolití.“ -- Málokdo se vyrovná polským reportérům. Jestli ale někdo takový mezi námi chodí, je to Tomáš Forró. Z jeho nasazení, profesionality a stylu jsem na větvi úplně stejně. Tři roky se pohyboval na Donbasu po obou stranách fronty, nasazoval život, odnesl si válečné trauma a než skončil u psychiatra, odnesl si taky silné lidské příběhy z blokpostů, domovů i politických kabinetů, včetně moc zajímavých českých stop. Je až neuvěřitelné, se kterými lidmi se mu podařilo mluvit a čí důvěru si získal. Pravda, věty jako „Mariupol má to nejhorší za sebou“ aged like milk a kniha se dnes čte jinak, než se četla před 24. únorem, přesto jsem musel několikrát listovat zpátky na impresum, abych si ověřil, že je opravdu z roku 2019. Je to mimořádná, strhující kniha, u které vám na začátku naskočí reálná husí kůže a neseskočí až do konce. -- „Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku? Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií. Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku. Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.“... celý text

Je-li toto člověk 1995, Primo Levi

Kolymské denníky 2017, Jacek Hugo-Bader

„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič. A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud. Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou. -- Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru. A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších. -- „Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka. Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky. Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj. Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...] Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá. A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude. U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.... celý text

Izrael. Země, kterou nikdo nechápe 2022, Noa Tishby

„A jak říkal legendární státník, bývalý izraelský premiér, prezident a laureát Nobelovy ceny Šimon Peres: ,Zažil jsem válku a zažil jsem mír. Mír je lepší.“ -- O Izraeli toho člověk nikdy neví dost a tahle novinka je srozumitelný a zároveň zábavný dílek do té skládanky k porozumění regionu, který určoval a dodnes určuje chod světa. Noa Tishby – televizní celebrita, skvělá vypravěčka a vnučka československých uprchlíků a zakladatelů úplně prvního kibucu Degania na břehu Galilejského jezera, si uvědomila, že i když je Izrael ožehavým tématem pro tolik lidí na celém světě a tolik lidí na něj má silný názor, málokdo zná alespoň základní fakta. Jako když se mluví o sionismu (nebo dnes spíš o antisionismu), ale ani vzdělaní lidé si nejsou jisti, co to slovo vlastně znamená nebo kdy a proč vzniklo. Je nekompromisní nejen k hamásníkům a ostatním teroristům či k hnutí BDS na amerických univerzitách, ale i k samotné izraelské vládě, k židovským osadníkům a samozřejmě k charedim, jak si každý z nich zaslouží. -- „Tak proč Jeruzalém padl? Bylo to nevyhnutelné, nebo s tomu dalo vyhnout? Chazal, židovští mudrci z Mišny a Talmudu, kteří po pádu Jeruzaléma založili talmudickou tradici, tvrdili, že Jeruzalém padl kvůli ,sinat chinam: bezdůvodné nenávisti uvnitř židovského národa. V hebrejštině je slovo pro horlivce kanajm: ,žárlivci nebo ,fanatici. Všichni bychom měli být znepokojeni, když se duchovní praxe jakéhokoli náboženství stane fanatickou a přehnaně horlivou. Vykopávky ve Starém městě Jeruzaléma odhalily obrovské bílé kameny, které stále leží tak, jak spadly v den, kdy Titus před dvěma tisíci lety zbořil chrám. Mrazí z toho. Téměř slyšíte výkřiky a cítíte tu bolest. Ale tu bolest bychom měli cítit jen proto, abychom naslouchali minulosti a poučili se z ní. Dnešní Jeruzalém je kvetoucí město, kde vedle sebe v míru a spolupráci žijí věřící i nevěřící, sekulární i ortodoxní, Židé i Arabové. Ale i jedna politická nebo náboženská vražda je příliš mnoho. Celý svět v těchto dnech zažívá tu či onu formu fanatismu a my nesmíme dopustit, aby fanatismus, ať už z jakéhokoli náboženství, národa nebo politické skupiny, ještě někdy zamořil jakoukoli zemi. Máme zde velmi dobře zdokumentovanou minulost, ze které se můžeme poučit.“... celý text

Proč jsme tak naštvané? 2022, Šárka Homfray

„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“ -- Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat. I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl. -- „Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“... celý text

V šedých tónech 2013, Ruta Sepetys

Umění milovat 1966, Erich Fromm

„,L'amour est l'enfant de la liberté, říká stará francouzská píseň; láska je dítětem svobody.“ -- Velký filozof a psycholog Erich Fromm chtěl, abychom si uvědomili, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat. Že láska není pocit, že je to spíš praxe, nebo ještě lépe řečeno umění, kterému, jako každému umění, je nutné se učit. A že bez rozvoje celé své osobnosti, bez tvůrčí síly a péče, disciplíny a trpělivosti to prakticky nejde. Přes jeho marxistické podtexty, přes všudypřítomný sexismus v popisu rolí žen a mužů a přes do očí bijící (a doufám, že jen době poplatné) označování lásky mezi lidmi stejného pohlaví za chybu a selhání, je tahle útlá knížka nadčasová. I reflexe moderní společnosti jsou nadčasové, přestože je Fromm psal v 50. letech. Donutí vás přemýšlet o mnohém, o svých vztazích a rozhodně o sobě. -- „Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí Čím hlubší poznání, tím větší láska Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. – Paracelsus“... celý text

Unesený Západ 2023, Milan Kundera

Nesmrtelnost 1993, Milan Kundera

„Ptát se, co je to láska, nemá žádný smysl, má drahá sestro,“ řekla Laura: „Lásku jsi buď zažila, nebo nezažila. Láska je to, co láska je, nic víc se o ní nedá říct. Jsou to křídla, která mi tlučou v prsou a ženou mé k činům, které se tobě zdají nerozumné. A to je právě to, co se ti nikdy nepřihodilo.“ -- Když letos odešel Milan Kundera, sáhnul jsem po Nesmrtelnosti, kterou jsem kdysi nedočetl. Tenhle jeho poslední česky psaný román klidně může být největším dílem 20. století, jak se o něm říká, klidně. Je geniální. Po jeho přečtení by mu snad každý inteligentní čtenář udělil to nejvyšší literární ocenění. Kundera říkal, že kdo je takový blázen, že ještě dnes píše romány, měl by je psát tak, aby se nedaly adaptovat, aby se nedaly vyprávět. Nesmrtelnost je přesně taková. Nedá se ji shrnout ani popsat. Dá se snad jen říct, že každý si v ní najde něco pro sebe, o životě, jeho smyslu, o smrti, o nesmrtelnosti, o lásce. -- „Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. [] Nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena; nemám s nimi nic společného.“... celý text

Med pamäti 2018, Ján Púček

Ďalšie sklamanie zo súčasnej slovenskej tvorby. Tento kúsok pre mňa najlepšie vystihuje slovo banalita, ktoré mi blikalo v hlave hádam celý čas. Až na pár pozoruhodných a dojemných pasáží (napr. tú o alzheimerovi), sú to len banálne myšlienky, ktoré boli popísané už miliónkrát a lepšie, dokonca aj návšteva tábora v Terezíne je opísaná tak nešikovne, že je to až trestuhodné, jedno klišé za druhým, ťažkopádny jazyk, samoúčelné a páčivé odkazy na iné literárne diela. Vlastne neviem, prečo by to mal niekto čítať. Čo je ale horšie ako neumelý spôsob písania, sú bludy, ktoré autor prezentuje. Napríklad o tom, ako ten, kto bojuje vo vojne, len nedobrovoľne plní vyššie ciele iných (str. 24). Čo by mu na to asi povedali československí letci, ktorí utekali do Británie a hlásili sa do RAF, aby bojovali s okupantom svojej vlasti? Čo by si o tom asi pomysleli statoční ukrajinskí obrancovia, ktorí sa dobrovoľne vracali po desaťtisíckach domov, aby spravili to isté? Púček tu prezentuje odpornú neúctu k týmto všetkým hrdinom zabalenú do (opäť banálneho) pacifizmu. Alebo historické nezmysly či zjednodušenia, ako že Rómovia boli pre nacistov rovnakým terčom ako Židia (str. 36), alebo že Terezín bola továreň na smrť (str. 93). Pri všetkej úcte k tým, ktorí v Terezíne zahynuli, budeme naozaj Terezín porovnávať s Treblinkou, Sobiborom alebo Chełmnom? Autor by si práve pri úcte k nim mal nabudúce problematiku naštudovať. Keď si potom na 108. stránke knihy už myslíte, že ju v pokoji prečkáte do konca, dozviete sa, že to, že môžeme voľne prechádzať hranice, je len hra na slobodu. Stav, ktorý tu vďakabohu máme od 21. decembra 2007, je niečo v našej histórii nebývalé a je to niečo, o čom sa našim ešte celkom nedávnym predkom, vrátane autorovho toľko spomínaného deda, ani len nesnívalo. Že to autor nazýva hraním sa na niečo, je len ďalší výsmech voči nim, ktorého sa v knihe dopúšťa.... celý text

Vojenka: O dětech, které dospěly bez varování 2022, Magdalena Grzebałkowska

„Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: ,Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!“ -- Jak se na autory polská literární reportáže sluší, opět naprosto výjimečně napsané, bez patosu, bez dramatičnosti. A přitom co může být dramatičtějšího než válka očima dětí, které dospěly bez varování. S těmi dětskými dušemi, žijícími ještě dnes v různých koutech světa, si autorka povídala, pozorovala, jak po tak dlouhé době funguje lidská paměť a že všechny válečné děti mají něco společného. Jakýsi stesk, mezeru v životě. Malý Artur Pawłowski nevěděl, jestli má sourozence a rodiče, Georgij Karietnikov nerozuměl ani slovu matka a malá Dina Michajlovna si myslela, že všechny děti na světě bydlí v sirotčincích a jejich mámy v lágrech, že život v Sovětském svazu je prostě normální. Nevynechala vlastní babičku Władziu, která prošla německým pracovním táborem, mluvila se synem samotného Hanse Franka – Niklasem (pozoruhodný člověk, doporučuju Vám podívat se na jeho úsilí), s dětmi z varšavského ghetta i s dětskými bojovníky Varšavského povstání, o kterých toho v Čechách víme pořád žalostně málo, a přitom jsou ty děti mimořádnými hrdiny evropských dějin. Ještě méně známé jsou příběhy internovaných amerických Japonců nebo malých Basků vyhnaných do SSSR. Pro nás vyšlo opět díky Absyntu, jen je velká škoda, že do českého vydání se z originálu nedostaly ty spousty fotek, na kterých jsou vidět všechny děti tehdy a teď, jako už velmi staří a usmívající se lidé. V roce 1946 taky polské ministerstvo školství požádalo děti z celé země, aby nakreslily, co si z války nejvíc zapamatovaly. Místo sluníček a princezen malovaly výbuchy, prchající lidi, letadla bombardující města a používaly hodně červené a černé pastelky. Tyhle dětské práce od sebe v polské edici oddělují jednotlivé příběhy a děti. -- „Světlo měsíce prosvítalo větvemi stromů a tvořilo divné vzory na špinavých zdech v ložnici sirotčince. Ostatní kluci už spali. Ale Olek nemohl usnout. Bál se, aby se ve spánku nepomočil jako posledně. Zase ho spolubydlící z pokoje zmlátí a vyhodí mu matraci oknem? Přemýšlel, co ho v budoucnu čeká. Byl si téměř jistý, že jeho rodiče jsou po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, dávno už by ho odtud odvedli. Už uplynuly tři měsíce od konce války, ale oni nepřicházejí. (...) Strašně se mu po nich stýskalo. Najednou uslyšel, že jde někdo po chodbě. Kdo to mohl být? Už je dávno po desáté večer a nikdo v tu hodinu nesměl odejít z ložnice. Dveře se pootevřely, stála v nich ředitelka domova. V měsíčním světle vypadala jako anděl. Přistoupila k posteli, na které ležel Olek, a zašeptala: ,Mám zprávu od tvé mámy“... celý text

Po funuse 2022, Jakub Spevák

Nenašiel som v tejto knihe nič zaujímavé ani originálne, je mi ľúto. Nominácii na Anasoft Litera nerozumiem.

Dom pre jeleňa 2022, Dominika Moravčíková

„Platilo nevyslovené pravidlo, že povedať nebolo potrebné nič, čo stačilo urobiť.“ Vloni Šeptuchy, letos tahle u mě zastupuje kategorii slovenský magický realismus. Jak to bývá u povídkových knih, některé jsou slabší, ale to všechno stojí za to, abyste se dočetli k té poslední, titulní, která je čistá nádhera. Ta je psaná tak nádhernou, uhrančivou slovenštinou, jakou nepamatuju. Ale tu silnou atmosféru dětství, kterou mi oživila, tu si pamatuju. Stejně jako mezi námi dětmi běžné a později zapomenuté slovo gebuzina. Příběhy tlačí na vzpomínky, na představivost, jsou někdy trochu creepy, ale po celou dobu uvěřitelné a psané s ohromným sebevědomím a originalitou, která se cení. „Gregory sa vraj náhle zapotácal pri práci v kostole, keď sa náhle pominula, sadol si v zákrstí a vyhlásil o nej, že je mŕtva, aj keď pri nej v čase smrti nebol, a každý chlapec, ktorý kedy chcel Barboru Mäsiarovú za ženu, bol následne spokojný, že u nej nepochodil a že si ju nevzal, lebo by ostal vdovcom bez detí a nevyplatila by sa mu, takto sa totiž u mužov v Lyskách uvažovalo o ženách, a aj ja som bola trochu spokojnejšia, keď som vedela, že mi budúci muž neujde za touto milou kresťankou, čo z dobroty vyrábala pre starých nechtíkovú masť, a neskôr som jej bola vďačná aj za to, že sa mi nezjavovala v tme a nemátala ma v snoch, aj keď na to mala dobrý dôvod, pretože som ju počas onej potýčky v lesíku za včelínmi preklínala a vyhrážala sa jej, a na svete mi ju pripomínal už len striedmy náhrobok, ktorý dali staré Mäsiarky vyrobiť z úspor na svoje vlastné hroby. Do konca svojich životov potom prijímali dary a pozornosti na počesť nebohej vnučky a dcéry a museli pri tom počúvať básnenie mládencov aj zrelých chlapísk o kráse a premnohých pôvaboch Barbory Mäsiarovej, ale nikto si ju nemohol pamätať lepšie ako ja v momente, keď čupela za včelínom, dokonale prekvapená zlobou, s ktorou som ju prepadla, a viac už o nej nemám čo povedať, iba toľko, že by bola súcejšou nevestou pre Gregoryho než ja, keby len vedela rodiť a nezomrela tak rýchlo a bez prípravy, a ja som len v tom bola od nej lepšia, že som mala tuhší, aj keď trochu jedovatý korienok a že som vedela, síce s frflaním a kliatbami, ale predsa úspešne v sebe vypestovať a naveľa porodiť deti, ktorým nič nechýbalo, a že som sa držala života ako kliešť.“... celý text

Milý Tato 2022, Lucia Molnár Satinská

„Milý Tato, včera sa mi o Tebe snívalo. Bol si živý a v poriadku, ale myslím, že si už bol predtým mŕtvy, podľa toho, ako som sa správala. Vážila som si každú chvíľu s Tebou.“ -- Když se v roce 1985 při koupání na Panenských ostrovech utopila velká láska Júliuse Satinského, se kterou byli 20 let manželé a které jako dvacátník psal ty překrásné Listy Oľge, napsal si Július do svého deníku: Wenn du einmal traurig bist, dann denk an alle, die gern mit dir tauschen würden (Až ti bude někdy smutno, vzpomeň si na všechny, kteří by s tebou rádi měnili) Když v roce 2002 umřel on, začala jemu psát dopisy jeho mladičká dcera Lucia. Dopisy z tohohle světa. Je to něco tak nádherného, intimního a láskyplného, nebylo to totiž psáno pro naše oči. Až teď, po 20 letech, se je Lucia rozhodla zveřejnit, a to s krásnými ilustracemi Ivany Šátekové. Opravdu si ji sežeňte a přečtěte. Opravdu. Já jsem vydržel neplakat až do posledního dopisu, ten mě dorazil. Jestlipak se lidem v nebi splní všechny sny, které měli na zemi a zůstaly nesplněné? -- „27. apríl 2022 Milý Tato, z Prahy som Ti už nikdy nenapísala. V období od 27. januára 2003 do 29. septembra 2005 som Ti napísala šesťdesiatšesť listov. [...] Od posledného listu prešlo sedemnásť rokov, to je takmer presne toľko, koľko som mala, keď som Ti ho písala. Čoskoro uplynie dvadsať rokov od Tvojej smrti. Prehodnotila som svoje slová zaznievajúce v liste z 1. mája 2003, že tieto listy sú určené len mne a ich prípadné vydanie bude v hre až po mojej smrti. Venujem ich čitateľstvu na Tvoje okrúhle smrtiny. Rozhodla som sa z nich nič nevynechať, sú upravované iba minimálne. Na komparatistike nás učili, že v literatúre je autor mŕtvy. Autorka týchto listov nezomrela, len už neexistuje. Ani svet, v ktorom sme žili my dvaja spolu, už neexistuje. Pre mňa sú dnes tieto listy nečakane spomienkou nielen na Teba, ale aj na ten svet. Tvoja Lucia“... celý text