Eremites
přečtené 1108
Vděk
2019,
Delphine de Vigan
"Kam mizí slova, vzpurní zrádci, dezertéři staré bárky před ponorem? Kam mizí slova, naše plachty, naše kotvy, spásné kruhy v čase zhouby?" (La Grande Sophie) Úvodní báseň z knihy velmi výstižně definuje ústřední téma příběhu. Příběhu o ztrácení slov, společně se ztrácením se ze života. O stárnutí, odcházení a vděčnosti. O mimořádné síle slov. Knihy si většinou nevybírám cíleně. Obvykle ke mě přicházejí samy, svou cestou a v čase, který uznají za vhodný. Za poslední měsíc je to již druhá kniha na téma stárnutí, nemoci, chátrání těla i myšlení, odcházení. Zatímco Úterky s Morriem mne lehce pohladily a zanechaly ve mě tichý pocit klidu, Vděk mne objal jako mohutný říční proud emocí a unášel mně skrze ostré výčnělky myšlenek, pohoupal mou duši v klidnějších vlnách soucitu, potopil mne v hlubinách výčitek a vděčnosti, až mě zmáchanou, znavenou a omletou říčními oblázky zanechal na kamenité pláži plné slunečních paprsků. Delphine de Vigan to umí. Umí vdechnout do slov to podstatné, zachytit nepolapitelné. Děkuji.... celý text
Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
2018,
Radkin Honzák
Od pana Honzáka jsem četla už vícero kniha a pokaždé mě dostal jeho nadhled, obrovský záběr vědomostí (nejen lékařských, ale i kulturních, historických) a hlavně styl humoru, kterým dokáže prošpikovat i těžká, či poněkud méně zajímavá témata. Ovšem touto knihou mířil přímo na mne. Bohužel se mi nedostala do rukou "za pět minut dvanáct", jako spíše hodně po dvanácté (vzhledem k mé probíhající několikaměsíční nemocenské). Těžko říct, zda bych jí dokázala pozorně vnímat a něco změnit ještě před kolapsem. Jak se znám, tak asi ne. Jsem z těch lidí, pro které je i pád na ústa (lidově držku) pohybem kupředu. Lépe řečeno, je často právě tím zásadním posunem vpřed. A dobře mi tak :-) V každém případě, i když už jako já shoříte jako to bájné pečené kuře (Fénix, samozřejmě), tato kniha je velmi užitečným nástrojem, umožňujícím pochopit, co že se vlastně stalo, proč stávkuje celé tělo, za co v něm mohou kteří trpaslíci ("Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně popstavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy") a jak přenastavit software ve vlastní hlavě, aby k dalšímu požáru už nedošlo ("Dokonalost neexistuje! Cokoliv může být dobré, ale nikdy dokonalé. Zeměkoule není žádná dokonalá koule, přestože se nám tak z vesmíru jeví. Je to vymlácený šišoid a kdyby ty nejhorší prohlubně a nerovnosti nezakrývala voda, byl by na ni značně nemilý pohled.") Tahle kniha bude mít své čestné místo na mém nočním stolku. Jako hubatý neznaboh si dovolím tvrdit, že pro mé duševní zdraví je to ta nejlepší knižní medicína, kterou bych měla užívat pravidelně (na rozdíl třeba od oblíbeného bestselleru nočních stolků - Bible).... celý text
Sny a sekyry
2019,
Jiří Padevět
Útlá nenápadná knížka napěchovaná až po okraj nádhernými slovy o drsné době s mnoha bestiálními i obdivuhodnými činy. Ovšem pozor - toto není kniha, která \"se čte sama\", která předkládá čtenáři fakta a události důkladně předžvýkané, zpracované a lehce stravitelné. Tuším, že se zde naplno projevila pedagogická nátura autora (pedagogické studium - byť nedokončené - na Karlově Univerzitě), kdy po čtenáři vyžaduje soustředěnost, znalosti a hlavně ochotu si případné mezery ve znalostech nedávné historie naší země v průběhu četby doplňovat. A přiznávám, že jsem těch mezer, ba přímo propastí, ve znalostech měla přehršel. Díky dnešní instatní době už jsem ani nemusela během čtení obíhat knihovny, stačilo použít internet. Jiří Padevět má úžasný dar slova. Dokáže několika větami navodit dokonalou atmosféru doby, zhmotnit pocity, dostat se čtenáři pod kůži. Jeho poetické slovní obraty jsou vyjímečné. Ano, jde o opakované stylistické ztvárnění (viz. komentář od uživatele níže), ale myslím si, že to byl záměr. Krátkými hutnými útvary dokáže vystihnout vše podstatné. Rozvláčnost by byla na škodu. Některé příběhy mi pronikly hluboko do srdce a mrazivými prsty tam zanechaly jizvy. Tahle kniha vyžaduje čtení pomalé, dávkování střídmé, užívání dlouhodobé, nezbytně doplněné přemýšlením. Tudíž to prostě nemůže být kniha pro každého, dokonce ani pro většinu našeho národa. Neboť kdyby byla většina lidí schopna úvah přesahující jejich každodenní pinožení, vypadalo by to v naší zemi poněkud jinak. Bohužel. Odložím si zde pár úryvků. "Zvedl hlavu, sundal si klobouk a oprášil z něj strouhanku rzi. Jako by toho červenohnědého prášku nebylo všude dost, jako by ho neměl v očích, uších, v puse, po celém těle. Rezavění těla i mysli. Přes šedý mrak nakouklo na rezavou zemi slunce a obtočilo světlo okolo trubek. (...) Bohumil Hrabal se rozhlédl po dvoře a napadlo ho, že jeho smích bude z té rzi okolo taky červený. Ze slunce upadl kousek rzi, a jak si zrovna odplivl, zaskřípalo to mezi zuby." "Anastáz Opasek se dívá na béžově natřené dveře cely. Slovo "doživotí" mu táhne hlavou jako karavana pouští. Vstane, dojde k těm dveřím a prstem na ně namaluje kříž. Pak se začne modlit. Co je doživotí proti věčnosti." "Na hladině se lámalo světlo březnového slunce a nechávalo na vodě spoustu střepů. Kupodivu nešly ke dnu, ale houpaly se na hladině jako opuštěné lodě. Házel lopatou, a jak to dopadlo do vody, pozhasínalo to pár těch střepů, nebo lodí. (koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau)"... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Arťom aneb Cesta tam a zase zpátky... ruským metrem, dvacet let po jaderné katastrofě, která zbytek přeživších poslala do podzemního vyhnanství. Příběh je něco mezi pohádkou (putování hlavního hrdiny je prošpikováno zázračnými náhodami, umožňujíc mu přežít naprosto cokoliv), hororem (hutná atmosféra temných tunelů bývalého metra, nábojnice jako nová měna této podzemní civilizace, samopal jako nejcennější majetek jedince, věčná tma a celá plejáda roztodivných potvor a nestvůr) a filozofickým pojednáním na téma: jakékoliv náboženství, víry, sekty a ideologie jsou jen berličkou lidstva zaplňující prázdno v duši malého bezvýznamného člověka. Nápad i atmosféra jsou vykresleny skutečně skvěle (obzvláště když jsem četla knihu ušima ve skvělém podání Filipa Čapky). Ale ten zbytek poněkud drhne - jako by se autor nemohl rozhodnout, který žánr to vlastně má být (viz. výše). Kromě hlavního hrdiny jsou všechny postavy jen jakousi kulisou pro Arťomovo putování a přemítání. Vedlejších postav je mnoho přemnoho, stejně jako jednotlivých stanic metra, kterými Arťom putuje (pro neruštináře s naprosto splývajícími názvy). Bohužel většina z nich zmizí/zemře dříve, než je čtenář stačí poznat a vytvořit si k nim nějakou vazbu. Ve snaze vměstnat do příběhu co nejvíce různých -ismů, sekt a ideologií, se záměrem je vykreslit jako zrůdné a slepé koleje člověčího myšlení (zcela pochopitelně), nacpal autor do každé jedné stanice metra jinou sebranku - Arťom se tak setkává během své odysey s komunisty, fašisty, kapitalisty, marxisty, svědky Jehovovy, primitivním kmenem věřícím na Velkého červa... Myslím, že v tomto případě platí známé ´méně je více´. Shrnuto, doposloucháno - příběh s velkým potenciálem čtyř hvězd, přičemž ta čtvrtá postupně vyhasla s přibývajícími zázraky ála bůh ze stroje a zvyšujícím se množstvím roztodivných fanatiků na metr čtvereční ruského metra.... celý text
