Gordonlord přečtené 696

Cesta nožů 2 2002, Robert Jordan (p)

Jsem rád, že po několika předchozích, vyloženě marných dílech bez špetky nápadu či dramatu, mohu Kolo Času zase trochu pochválit. Protože jestli tu někdo četl moje minulé komentáře, jistě musí nabýt dojmu, že jsem zamindrákovaný blb, který si svoje komplexy léčí urážením "velkého génia", který stvořil největší ságu epické "High fantasy" všech dob. Avšak můj názor na to, jaké kvality v Jordanovi dřímají a jak tyto kvality pohřbil až na dno odpadní mísy, jsem už mnohokrát rozebral v komentářích na předchozí částí téhle telenovely pro fantasy čtenáře. Sám před sebou už si připadám blbě, že téhle sérii věnuji tolik času, ale velká čtenářská zkušenost, kterou tato lopota přináší, osobní výzva i vědomí, že v RJ-ovi ten potenciál (byť zásadními chybami utlučený a zabitý) třímá a v neposlední řadě moje natěšenost na poslední díly ságy, které napsal skutečný mistr high fantasy Brandon Sanderson, mi dávají sílu pokračovat ve čtení a také mi dávají důvod věřit, že to není zabitý čas. A jsem tudíž vážně rád, že mohu aspoň něco jednou taky vyzdvihnout. Zhruba od poloviny totoho dílu totiž Jordan zcela magicky opustil svoji nutkavou potřebu seznamovat čtenáře s barvou a počtem mraků na nebi, výškou a šířkou skleniček na stole a historií tkalcovských technik, z nichž jsou utkané suknice vedlejších postav a začal psát trochu k věci. Aby nedošlo k omylu - děj se samozřejmě skoro vůbec nikam neposune, to by čtenář asi chtěl moc, nicméně stojaté vody přešlapování na místě aspoň dostaly věcný popis a některé dialogy a pasáže měly sílu a mezi určitými postavami se v zajímavé rovině objevil i prvek konfliktu, který díky vynechání vatových pasáží a opuštění bezpečné zóny hašteřivého naturelu, kdy o nic nejde, získal lesk určitého napětí a dokázal upoutat moji pozornost tím stylem, že mě to i bavilo číst. Tohle jsem zaznamenal poprvé během Egwainina jednání s armádou, jenž ji zastoupila cestu na tažení do Tar Valonu a poté to vydrželo až do konce knihy. Sice se celkem nic moc k lepšímu nezměnilo, ale vyhodit značnou porci vaty prospělo čtivosti, plynulosti a celkovému dojmu ze stále ospalé telenovely.... celý text

Cesta nožů 1 2002, Robert Jordan (p)

Další díl nabubřelého a obecně přeceňovaného Nic je za mnou. Zaprodanec Samael, "padouch" několika" předchozích svazků, vydávající se za vladaře Illianu, byl poražen v nudné a fádní bitvě jako jehně na porážce. Krom toho, že neměl rád hlavního hrdinu není vůbec jasné, co na něm bylo zlého, ani jaká byla vlastně jeho vláda. S popisem naprosto klíčových a pro příběh, děj i postavy zásadních záležitostí se totiž Jordan neobtěžuje. Radši nás na ploše deseti stran seznámí s tím, jakou barvu měl čajník v pokoji služky jedné z 589-ti vedlejších postav. Navíc v tomhle bodě se autor do svého "příběhu" už definitivně zamotal. Rádoby epický příběhový kolos se mu rozpadl pod rukama již dávno a on místo toho, aby se snažil zachránit co půjde, švihá nám do ksichtu další a další desítky zbytečných postav, jejichž jedinými interakcemi a dějovými linkami jsou vzájemné hašteření o ničem a jejich úvahy nad barvou šatů. Už teď vůbec netuším kdo je kdo a je mi to taky upřímně jedno, protože nikdo nic nedělá a nikde se tu nic neděje. Shrnutí všeho co se zde stalo : Elain a čarodějky použily mísu na ovládání počasí, Randovi se vzdalo další království a ....no..to je vše. Na ploše 300 stran jen tohle. Síla. Už u minulých svazků jsem vážně žasl, jak tohle mohl nějaký editor vůbec pustit do světa (dokud jsem nezjistil, že editorem je Jordanova žena, což dost vysvětluje...) a jak vůbec někdo může něco takového vydat, ale tady Jordan zašel ještě mnohem dál v únavnosti a zbytečnosti svého vyprávění. Bez přehánění mohu říci, že tohle je to nejzbytečnější a nejnudnější fantasy, jaké jsem v životě přečetl. Stále to není ten největší exkrement, protože pořád trvám na tom, že celkový korpus příběhu měl velký potenciál a technický styl autorova psaní je příjemný a velmi dobře čitelný, což ho vylučuje ze společnosti největších blbostí žánru, jako byl třeba "Oron - král a býčí muž", který považuju za snad největší průšvih dějin fantasy. Ale i ten byl stokrát záživnější než tohle. Fakt síla. V negativním slova smyslu. Nemám dál slov...... celý text

Koruna z mečů 2 2002, Robert Jordan (p)

Možná jsem vlastně rád, že tuhle prachbídnou sérii čtu. Je to pro mě další velká čtenářská zkušenost a něco nového, na co si mohu udělat názor. Pořád v tom cítím velký potenciál a těším se poslední knihy, které píše Sanderson, jinak bych tomu čas nevěnoval. PLUS je, že Jordan má talent vytvořit svět, kde dokáže popsat každý detail jeho fungování, každou drobnost, každou nuanci šatů, barvu čajového servisu a dokáže pět stran mluvit o tom, proč má koberec na podlaze vedlejší postavy takovou a takovou barvu. Prostě vedlejší a zbytečné věci vám přiblíží skvěle. MÍNUS ovšem je, že když dojde na popisy základních stavebních kamenů kvalitního příběhu, je Jordan v háji. Zásadní okamžiky a posuny v ději pořádně nevysvětlí, prostě se nějak stanou a kolikrát jeho zvraty působí jako Deus ex machina. Spousta zvratů nedává smysl. PLUS je, že celkový koncept jeho příběhu přinesl spoustu originálních prvků a je ve své podstatě i přes naprostou klišovitost dobrý, žel výše zmíněné mínus tenhle fakt zabijí. PLUS je, že se zevrubně a detailně věnuje psychologii postav, prostřednictvím nekonečného množství detailů, rozhovorů s jinými postavami a vnitřních úvah. MÍNUS je, že psychologie jeho postav je jen o tom, že všechny ženy jsou arogantní nafrněné a matriarchální feministky, co chtějí ojet každého chlapa jak pornohvězda na šichtě, a nebo se naopak pořád stydí a červenají, když na ně nějaký chlap jen pohlédne. A všechny mají každého chlapa za neschopné hloupé děcko. PLUS je, že se snaží o vývoj postav. MÍNUS je, že vývoj postav spočívá v tom, že nafrněné arogantní ženské postavy trochu zkrotnou a slabé mužské postavy, když získají moc, začnou z té moci šílet a nebo mít deprese. Takovýto vývoj vymyslí i desetiletý Pepík s downovým syndromem. PLUS je, že Jordanův styl se čte velmi snadno a oči po písmenkách jen klouzají. Tvořit věty a souvětí u mí a to velmi přehledně a čtivě. MÍNUS je, že je to k ničemu, protože než nějaká postava dokončí větu, tak musíte přetrpět pětistránkový popis detailů místnosti, ve které se nachází a za tu dobu totálně ztratíte niť. PLUS je, že se snaží o propracovaný epický příběh. MÍNUS je, že neumí vytvořit drama, v jeho knihách neexistuje žádné napětí a v moři vaty se ztrácí původní velký potenciál. PLUS je, že zaplnil svět spoustou postav, které mu mají dodat velký a hlubší rozměr a velkou rozmanitost. MÍNUS je, že všechny postavy jsou stejné, stejně nudné a nijaké a kvůli jejich množství mají všechny - až na hlavní hrdiny - tak málo prostoru, že je vám úplně jedno co s nimi bude a často zapomenete na to, kdo je kdo. Tímhle vším chci jen zhodnotit, že Jordan má své klady. Naprosto chápu zastánce téhle ságy. Bohužel, kvality zde spočívají v podružnostech. A to, co dělá skutečně poutavý, dobře napsaný příběh, nebo chcete li - epickou high fantasy, je zde trestuhodně nezvládnuto. Nebral bych to jako hodnocení tohohle dílu, ale jako můj zatím dosavadní dojem z téhle série. Co se aktuálního dílu týče - oceňuji jednou hvězdičkou, že se zde opět něco dělo. Ale opět - dějové twisty nedávají moc smysl, důvody a jednání postav jsou často nelogické a některé věci se zde stanou asi prostě proto, že to Jordan tak chtěl. Závěrečný souboj se Samaelem byl na konec knihy vražen snad proto, že se Jordan na pět minut probudil ze sna, aby během popisu závěrečné bitvy opět usnul. Byla to nuda jako prase a fakt mi bylo jedno, jestli při ní Rand chcípne. Akorát jsem věděl, že se to nestane, protože i tohle bylo zase předvídatelné klišé. A zase špatně popsané, bez špetky napětí či dramatu. Jinak level feminismu stoupá stále výš a mě by zajímalo, jestli Jordan skutečně někdy vyzkoušel své úchylné fantazie, které z jeho stylu vyprávění přímo křičí. Snad si za svého života stihl zatančit v sukýnce a uhladit živůtek na svých kraječkách, zatím co štípal do zadku hezké hochy, tahal se za cop a červenal se u toho. Doufám, že aspoň on si to užil, protože číst 90% knihy pořád jen o tomhle je peklo.... celý text

Koruna z mečů 1 2002, Robert Jordan (p)

Zbytečná a vyloženě špatná kniha. Jordan likviduje svůj velký potenciál tím, že vystavuje svoje spisovatelské nedostatky na odiv a používá je jako výhradní náplň knihy. Celé to začíná snad stostránkovým opisem závěrečné bitvy z minulé knihy, která byla nehorázně zkratkovitě popsaná a odfláknutá. Zde je sledována očima vedlejších postav. Jejich point of view ovšem nic nepřidává, děj nijak neosvětluje, a postavy ani příběh nikam neposunuje. Jen přešlapuje na místě ve formě úvah, bitevních pokřiků a pocitů postav, které byly v minulých knihách už milionkráte popsány. A takhle je to vlastně s celou knihou. Zatuchlé stojaté vody, kde se děj nikam nehne, charaktery postav se také nikam nehnou - navíc jediný charakterový vývoj tady vlastně probíhá tak, že namyšlené postavy jsou pokornější, ale stále namyšlené, a ty, co získaly moc, postupně propadají šílenství z tlaku zodpovědnosti a moci. Prostě začátečnický přístup k psychologii postav. A bohužel již dříve popsaný. Nemám zatím co dodat. Vyloženě špatné čtení, podle všech objektivních kritérií.... celý text

Pán chaosu 3 2001, Robert Jordan (p)

Konečně se alespoň pár dlouho očekávaných vztahových střetů vyhrotilo a přestalo se jen chodit kolem horké kaše. Jordan si sice dává na psychologii postav záležet, ale často jeho snaha vyznívá dětinsky a hloupě a tak mi to přišlo i tentokrát. Jako kdyby se o popis myšlenkových pochodů psychologie ženských postav pokoušel desetiletý kluk. Každopádně cením, že se něco dělo. Rovněž ke konci, kdy mělo dojít ke střetu Randa s Aes Sedai, ve finálním rozhodnutí, kdo tady bude poslouchat koho, mě autor donutil opravdu nesnášet stranu Aes Sedai a fandit Randovi, aby jim konečně zatnul tipec. Tohle nečekané probuzení emocí, v mé letargií a nelidskou nudou umučené duši, ztýrané čtením téhle soap-opery, musím také kladně ocenit. Uvědomuji si, že některá místa v téhle knize jsem si užil hlavně díky nově osvojené schopnosti přeskakovat odstavce, ba dokonce někdy i celé strany, kde po zběžném prolétnutí očima zahlédnu slova jako "Suknice", "popotahovat", "Krajina", "cop", "šaty", "oblékala", nebo kde zahlédnu jakýkoliv náznak popisu města, krajiny a podobných hovadin, které můžou působit jako výborný popisný doplněk příběhu, kdyby se ho ujal soudný spisovatel, který umí poměr akce, děje a epičnosti vyvážit, a ne grafomanské hovado Jordanova kalibru. Pokud bych tuto schopnost ve svém nitru neobjevil, tak bych si finále nejenom ani trochu neužil - a to již kvůli Jordanově výše zmíněné neschopnosti vyvážit jednotlivé prvky výstavby příběhu do stravitelné podoby - ale nejspíš bych už definitivně zemřel na únavu mozkových blan, následkem čtení telenovely pro fanoušky fantasy, unavené životem. I přesto - ty klady jsem si zde tentokrát našel a jsem za ně rád.... celý text

Pán chaosu 2 2001, Robert Jordan (p)

Další nic. Děj se posune dopředu asi ve dvou případech o nepatrný a jasně předem předvídatelný krůček. Jinak nikde nic. Vážně. Průměrný ukecaný spisovatel by poměrně rozmáchlou a popisnou formou dokázal vměstnat relevantní děj tohoto dílu do třiceti stránek. Jordan k tomu těch stran potřeboval téměř 400. Zbytek je neuvěřitelně nezáživná vata, která je objektivně naprosto k ničemu a jen omílá již předtím mnohokráte vyřčené.... celý text

Pán chaosu 1 2001, Robert Jordan (p)

Detailní a originální imaginace neotřelého světa plného svěžích nápadů a přes svoji klišovitost zajímavý příběh byly to jediné, co mému hodnocení vždycky donutilo střelit alespoň tu jednu hvězdičku. Ale originální prvky už nejsou tolik originální, když vám je snad ve dvacáté knize už po sto milionté autor tlačí do hlavy zas a znovu. Jeho přístup "Zírejte jak jiné tady všechno je a jak jiné jsou zvyky těchto kultur" mě už vyloženě vytáčí. Například svébytnost a unikátnost všeho, co se týká Aielského národa, mi nepřišla nijak úžasná ani napoprvé. Nejsem ten typ, který má erekci z každé "úžasné originality", ale přesto jsem se snažil trochu objektivně tyhle klady ve svém hodnocení zohlednit. Nicméně - tady už je všechno již milionkrát ohraná otrava, točená a propíraná pořád dokola a já mám leda tak chuť celou Aielskou rasu vyhladit, protože mě stejně žádná z jeho postav nezajímá. Vše ostatní je už přímo vzorově špatně. Kolo Času je již roztřepené na desítky a desítky naprosto zbytečných, pro příběh dokonale nepodstatných linek, zaplněných snad již stovkami postav, které si ani nadprůměrný génius nemá šanci zapamatovat. Navíc postavami tak obyčejnými, nudnými a nevýraznými, že mě vůbec nezajímá, co s nimi bude dál. Jejich dějové linky jsou nemastné a neslané, nic se v nich - krom planých a nicotných úvah a rozhovorů nad ničím - neděje a číst o nich je pro mě fakt utrpení, navíc už vůbec nevím kdo je kdo. Ale je to jedno, protože i když si jejich "příběh" zpětně oživím, tak mě ty postavy vlastně vůbec nezajímají. A tento díl začíná tím, že na nás Jordan sype další a další desítky a desítky úplně nových, charakterových nudných a nijakých postaviček, které jsou zase o ničem, zase otravně nudné a udržují celkovou hladinu děje na zatuchlé rovině, kde se neděje a nestane naprosto nic a po několika stránkách z děje zase zmizí na dobro, stejně jako desítky zbytečných postav předtím. Je až neuvěřitelné, že ty nekonečné možnosti jak děj ozvláštnit, vrazit do něj napětí, nebo udělat postavy zajímavé, Jordan radši zamete pod koberec a využívá pouze svůj mistrný um, jak čtenáře umlátit k smrti naprosto neuvěřitelnou a těžko pochopitelnou nudou. Takhle vypadá kniha, z které musí být zle i samotnému autorovi.... celý text

Oheň z nebes 3 2000, Robert Jordan (p)

Už je cítit, jak se Jordanovi všechno trochu rozpadá pod rukama. Nelogické posuny v ději, které prakticky nemají smysl a existují jen proto, aby měl své postavy tam, kde je mít potřebuje, působí fakt jako pěst na oko. Pokud už někdo dělá "high fantasy" a hraje si na komplexní a vyšší spisovatelské umění, tak by se tomuhle měl vyhnout v první řadě. Stejně tak by roztahanost a pomalé tempo měly sloužit účelu, obohacení postav a košatosti podstatného děje a ne jen popisovat barvy suknic a opakovat nesmysly o tom, jak jsou muži hloupí a neschopní a jak se ženy tahají za cop a urovnávají si suknice. Přesto všechno jsem přesvědčen, že Jordan se snaží, má v hlavě velký klišovitý příběh s originálními prvky, ale není prostě celkově moc dobrý spisovatel, nedokáže tuhle obří loď kočírovat a neumí ani vystavět solidní drama, což se tentokrát projevilo v závěru knihy, kde mě nejdříve překvapil tím, že se skutečně něco začalo dít a některé díly mozaiky do sebe hezky zapadly, aby mě vzápětí unudil neschopností vybudovat napětí (jako vždy) a celé finále tak utopil ve své vypravěčské rozcouranosti. A jako třešnička na dortu je, že závěrečné "nesmírně nebezpečné záporáky s tisíciletými zkušenstmi a ohromně silnou magií" sejmuli dva puberťáci, aniž by na straně dobra vznikly byť jen minimální ztráty, protože snad každá z 5 897mi hlavních postav to přežila. Díky tomu nemám vůbec pocit, že v tom příběhu o něco jde. Takže suma sumárum, Jordan se pořád snaží budovat velké věci, v několika jednotlivostech, hlavně v rovině originálních prvků a klasické příběhové linky se mu to relativně daří, avšak celek se mu rozpadá pod rukama jedním dílem díky jeho neschopnosti zvládnout velký děj a druhým dílem vinou jeho grafomanské posedlosti písmenky.... celý text

Oheň z nebes 2 2000, Robert Jordan (p)

Telenovela pokračuje. Odpad opět dát nemůžu, protože klady, kterými je (tunami vaty zasypaný) poutavý příběh a (vcelku bezůčelně) do detailu propracovaný svět se svými rasami, kulturami, zvyky a všemi libůstkami, jsou přece jenom pořád nějaké hodnoty. Nehledě na to, že pár postav - do hloubky opět propracovaných (i když pořád dětinsky hloupě napsaných), zde prožívá jakýsi vývoj. Dokonce se zde občas něco i stalo, a když jsem hodně zpomalil veškeré životní funkce a rezignoval na život, tak mě to docela i bavilo. I přes palčivou nutnost dát to celé editorovi a nechat ho vyškrtat 90% textu. Jinak je to samozřejmě bezbřehá a utahaná nuda. Jordan se opět (ve stylu Tolkiena) vyhýbá konfrontacím, budování napětí a popisu akčních situací a raději nám na rozloze 10-ti stran povypráví o tom, jak moc hezkou kraječku na suknici má Nyneiva.... celý text

Oheň z nebes 1 2000, Robert Jordan (p)

Měl jsem připraveno, jak to tady shrnu, vypíchnu klady i zápory tohoto dílu, ale ... prostě nějak nevím, jak bych hodnotil 4 897. díl seriálu Ulice a stejně tak netuším, jak ohodnotit první díl pátého dílu Kola Času, kde se toho stalo ještě méně, než v jediném dílu výše zmíněné telenovely. Nevím, proč to vlastně čtu. Možná je to nějaký osobní "challenge" mé trpělivosti, nebo můj sklon dokončovat načaté věci, možná je v tom i trochu sebemrskačstí, jehož původ by měl odhalit spíše psycholog a nebo vědomí, že konec druhého dílu se povedl, Jordan měl ve své hlavě to dětsky naivní jednoduché klišé, prošpikované poutavými a na svoji dobu originálními nápady, dobře promyšlené a já doufám, že ona promyšlenost se opět za pár dílů vynoří na povrch a já budu jen žasnout, že vlastně ten kýbl nudy k něčemu vedl. Uvidíme...... celý text

Stín se šíří 3 1999, Robert Jordan (p)

Robert Jordan je neuvěřitelně pilná žena, protože ta kvanta textu, která jsem od něj v rámci téhle série už přečetl, dalece předčí i tu nejdelší sérii, jakou jsem zatím přelouskal, a to ještě pořád nejsem ani v polovině Kola Času. Příběh je stále klišovitý, postavy docela hloupoučké, ale často sympatické, jen jich přibývá geometrickou řadou a jejich důležitost pro vcelku jednoduchý a nekomplikovaný příběh je dost mizivá. Přispívá pouze ke ztrátě orientace v kanonádě jmen a ději celkově. Tahle kniha je určitě lepší, než naprosto zbytečný druhý díl knihy "Stín se šíří", protože se zde tentokrát i něco děje. Na pováženou ovšem ještě pořád je, že popis krajky na sukni vedlejší postavy zabírá asi desetkrát tolik, co popis závěrečné bitvy. To je vážně až směšný. A k těm závěrečným bitvám, které tu máme snad i dvě (jak se to vezme) ...hlavní postavy si se vším vždy poradí jednoduše, bez komplikací a přesně tak, jak si to naplánovaly. Padouši díky tomu vypadají jako neschopné dětské figurky a já i přes obří rozlohu a ambice téhle série začínám mít dojem, že vlastně vůbec o nic nejde. Strach o hlavní hrdiny vůbec nepřipadá v úvahu. Aby to nevypadalo jako brutální kritika - celkově je vidět, že kdyby nebylo téhle dětské naivity, plochosti a zabijácky grafomanské vaty, tak v podstatě se tady líně převaluje zajímavý klišovitý příběh, plný poutavých linek a někdy i ikonických nápadů. Jen ta vata.... díky ní není možné udržet pozornost u děje.... celý text

Stín se šíří 2 1999, Robert Jordan (p)

Pročetl jsem si hodnocení k souhrnnému vydání všech tří částí čtvrtého dílu a musím uznat, že jsem buď idiot, který není schopen pochopit kvality této knihy, a nebo třetí část přinese zůčtování a šťavnaté plody a dá této prázdné nudě konečně nějaký smysl. A nebo je tady ještě třetí (napříč kulturním spektrem velmi využívaná varianta) - a to nadhodnocování braku fanoušky jen proto, že celé roky se zvyklo považovat sérii za kvalitní klasiku. A zvyk podepřený všudypřítomnou chválou je přece zákon, o němž nepochybujeme, ne ?) Když to shrnu, tenhle díl je možné úplně celý přeskočit a čtenář nepřijde v ději a základním příběhu vůbec o nic. Sice se zde nějaké drobné vedlejší linky dostanou o dětský krůček dále, ale v celkovém příběhu se kupředu nepohne vůbec nic. "Stín se šíří 2" byl pro mne jen nekonečně grafomansky natahovanou vatou. Nemám nic proti pomalu vyprávěným příběhům, kde se nelétá z akce do akce. Ale pomalé tempo vyprávění je třeba podepřít kvalitním propracováním detailních charakterů postav, rafinovaným zamotáváním děje a vymýšlením celkové plastičnosti a propracovanosti celého příběhu. Proto zde nenacházím pro rozvleklost děje žádnou omluvu. Tady se totiž stále jedná jen o přímočaré, většinou dětsky naivní, klišovité fantasy, motající se v kruhu ubíjející vaty, vyprávěné snad ještě pomalejším tempem, než byly předchozí díly. A ty byly také dost ubíjející. V rámci kontextu by to bylo celé asi o něco lepší, protože je evidentní, že Jordan rozehrává velký příběh, kterému dává dost péče (což dokázal v několika minulých svazcích) a postavy celkově jsou zapamatovatelné a ve své podstatě, naivní dětskou optikou, sympatické. Ale protože u nás druhý díl čtvrtého dílu (Uf, už jen tohle zní fakt strašně) vyšel samostatně, nebudu ho hodnotit v kontextu celé trilogie, potažmo série, ale samostatně. A jako samostatný díl je tak reálně na jednu hvězdičku z pěti.... celý text

Centurion 2013, Simon Scarrow

Ve své podstatě je to už po osmé zase to samé. Cato a Macron jdou opět na další misi a na další tažení. Co by se mohlo zdát jako mnohokrát jedním autorem ožvýkané a vyčerpané téma, je zde už zase podané s chutí. Příběh se neloudá, má všechny dobré ingredience, ať už základní, vcelku nekomplikovanou, ale pořád dobře fungující zápletku a nebo stále stejnou, ale opět stále dobře fungující chemii mezi oběma hlavními hrdiny, kteří jsou tak dobře napsaní, že neomrzí ani v sebeprůměrnějším příběhu a dokonce zde tentokrát nechybí ani romantická linka, která je sice docela fádní a neoriginální, ale přesto zajímavě podaná. Jediné momenty, kde mi mozek automaticky vypínal, byly veškeré bojové scény. Možná i proto, že je to pořád jen samé "přeskupit vojsko sem" a "poslat kopiníky tam", nebo i proto, že jedinými losy v osudí smrtelné bitevní hrozby jsou oba hlavní hrdinové, o kterých prostě se železnou jistotou víme, že se jim nic stát nemůže. Takže potřebné napětí se nejen nedostavuje, ale dokonce jsem měl problém násilím se donutit dávat na akční pasáže pozor. Vůbec mě nezajímaly, protože o nic vlastně nešlo. Ale takhle je to v každém díle. Suma sumárum - pro mě zase solidní nadprůměr historického akčního románu, kterému nechybí klasická zápletka, tah na bránu a hlavně drobné charakterové a detailní ingredience, které tomu dávají šmrnc a chuť, která to celé vytahuje nad hladinu průměru. Samozřejmě se už těším na další díl a čekám, že i po deváté to bude podobně dobré jako již osmkrát předtím.... celý text

Olympic 50 2012, Petr Janda

Petr Janda se svojí knihou k padesátinám Olympicu tak trochu už v roce 2012 předběhl současný trend ve vydávání knižních biografií. Tento trend spočívá v tom, že vydáme knihu, která má ideálně nádherně zpracovanou obálku, luxusní vydání a nějaké to pozlátko k tomu, je předražená jako prase a její informační hodnota je nevalná, protože většinu obsahu - rozprostřeného na kvalitním lesklém a tvrdém papíře - obstarávají pouze nekonečná kvanta fotografií - a to často nekvalitních, rozostřených a zrnitých, na úkor textu. Takže za těžké prachy dostanete jen to, co si můžete zadara vygooglit na netu. Ideální nová móda jak z fandů vytáhnout prachy. Kniha k Olympickým padesátinám má k tomuto hodně nakročeno, ale naštěstí do této nešťastné kategorie ještě plnou vahou nespadá. Fotografií je zde sice habaděj, tvrdý lesklý papír je přítomen, ale naštěstí je to stále ještě ve snesitelném poměru s textem, který obstarává samotný frontman kapely Petr Janda, čímž je zaručen určitý kredit solidního počtení. Nicméně - pokud jste již četli Jandovu biografii, vydanou dříve - která za menší peníze obsahuje mnohem více textu a nesrovnatelně obsáhlejší množství informací, tak vám tahle knížka asi nic moc nového nedá. To, co již bylo řečeno a hezky shrnuto dříve, je zde pouze zkratkovitě vylíčeno. Ale v případě, že jste zarytými fanoušky kapely, kteří od ní musí mít opravdu vše, tak asi vedle nesáhnete, protože zpracování knihy je po grafické stránce luxusní a ve sbírce bude hezky vypadat.... celý text

Perunova krev II. 2014, František Kotleta (p)

Klasická dávka netvorů, bohů, polobohů, sexu a spousty "prásk bum prásk" a "ratatatata". Jako fanouška tohohle pokleslého pokulturního směru mě to zabavilo, ale nenadchlo. Některé vtipy ťaly do živého, některé vyzněly na prázdno. Akčně sexuálně krvavě vulgárního koření tu bylo opět habaděj, ale nebavily mě postavy a ke konci mi bylo úplně jedno, co s kým bude a jak to dopadne. Závěrečný boj byl studená sprcha. Ve finále se mi to četlo příjemně, ale za pár dní už možná nebudu vědět, že jsem to kdy četl.... celý text

Perunova krev I. 2013, František Kotleta (p)

Jak už to u Kotletových knih bývá zvykem, i tady si dal autor záležet, aby vymyslel nějaký důvod, proč je možné do jeho postav vysypat celý zásobník a jim se nic nestane. Možná mi tahle "nesmrtelnost" jeho postav začíná lehce vadit... Nicméně tentokrát se podařilo zkombinovat důvody k nesmrtelnosti, akci a nekonečným souložím opravdu husarským odůvodněním, které nebudu prozrazovat. Docela jsem si oblíbil i dva kamarády hlavního hrdiny a to mrzáka Libora, jezdícího na kolečkovém křesle, a postarší, tlustou odstřelovačku Markétu, zvanou "Pouštní Růže". Jinak se jede v klasickém Kotletovském stylu Akce, litry krve, bohové, mutanti, fůra sexu, vulgarismy, černý humor. Ideální kombinace, kterou má každý současný čtenář, milující všechny popkulturní sladkosti zabalené do jedné chutné kolekce, rád. Jinak tu vlastně nic moc navíc není, je to taková fajn zábava ve výše popsaném duchu, po které zůstane "ok" pocit poměrně zábavně vyplněného času.... celý text

Lovci 2015, František Kotleta (p)

Mohu srovnat téměř bezprostředně po přečtení "Bratrstva Krve". V knize "Lovci" je určitě méně vtipu, méně řízných situací, méně zajímavých postav, méně atmosféry, jiskry, nápadů...vlastně méně všeho. Samozřejmě tady jsou opět hrdinové, do kterých lze vystřílet celý zásobník a oni nechcípnou (takový už trademark pánů Kotlety, Kulhánka, nebo Kopřivy), nechybí dostatek hodně krvavé akce, nějakého toho lolitkovského sexu a taky alespoň částečně, ale stále ještě vůči béčkovému akčnímu žánru důstojně přepálené superakční finále. Jenom je tohle všechno oproti výše zmíněné a naprosto geniální trilogii celé takové vylouhované a slabě derivátní. Pokud ale máte rádi městskou fantasy, líbilo se vám hrát Deus Ex, nebo Detroit : Become human a potřebujete stejně jako já mít ve zmíněné tématice rovněž dostatek sexu, krve a takového toho dětinského "bum prásk", tak vás Lovci sic nenaplní vyhypovaným očekáváním, ale určitě potěší a čas u nich moc pěkně uplyne. Akorát když si výše zmíněné libůstky odmyslíte, tak zjistíte, že v jádru jste schroupli vlastně úplně obyčejnou detektivku, dvanáctou do tuctu.... celý text

Nomád 1997, Simon Hawke

Vyvrcholení příběhu Společenství v jednom. Tři čtvrtiny knihy postavy putují s hlavním záporákem, který je má za úkol sledovat, který si získal jejich důvěru a oni pochybují o jeho loajalitě. Takže opět nafukování příběhu vatou a navíc autor každou chvíli a donekonečna opakuje a přemílá již zmíněná fakta., což působí docela otravně. Ale ne tolik, jako často dementní uvažování a jednání postav. Největší vatou je potom stať, kde postavy v hospodě prostě jen hrají Dračí doupě, což později nemá naprosto žádný vliv na děj a je to pouze opakování tehdy originálního Hawkeho gambitu z prvního dílu. Nakonec se to trochu rozjede, některé nevyjasněné dějové linky se uzavřou, některé události zapadnou na své místo, ale čekal jsem silnější a úplnější vyvrcholení. Tohle skončilo jako třetí díl pětidílného seriálu, což je docela zlé, když víte, že další díly neexistují, ani nebyly zamýšleny. No, ok. Sorakova mnohonásobná osobnost tentokrát nebyla moc dobře využita (a že se možností nabízelo hafo), ale příběh šlapal podle klasických kontur, docela bavil a na solidní, podprůměrnou fantasy zábavu to je dobrý tip. Škoda jen, že ze světa Dark Sun toho u nás nevyšlo více a to měl koncem 90. let Návrat hodně velké oči, i co se Forgotten Realms nebo Dragonlance týče.... celý text

Mega hustej nářez 2013, František Kotleta (p)

Nějak bych čekal, že po výborných prvních dvou dílech musí Kotleta ztratit dech, spisovatelsky se unavit a sérii dojet už jen na volnoběh. Protože tohle je praxe, na kterou jsem žel u spousty trilogií, nebo i delších sérií, zvyklý. To s čím autor přišel, mi ale vyrazilo dech. Nejenže on ten svůj dech neztratil, ale třetí a závěrečný díl Bratrstva Krve je podle mého soudu nejlepší. Kotleta zde bohatě zůročil všechny postavy, které se v jeho příběhu objevili, využil naplno jejich potenciál, svedl dějové linky dohromady a naprosto pompézním a kulervoucím způsobem vygradoval celé finále ne jen jednou ,ale dokonce dvojitě ! Postavy, které čtenáři prostě musí přirůst k srdci, charakterově do detailu vymazlené, originální a celkově nápadité, zde promotávají své vztahy, osudy a příběhy a já všem fandil se zatajeným dechem. A když se už blížilo finále, tak jsem jim držel palce a opravdu se o jejich osud bál, protože se autorovi dokonale povedl nejen základ, v podobě neskutečně silných a vykreslených postav, poutavého děje, brutálních záporáků, napětí, gradace a úplně všeho, ale dokázal to celé okořenit osobitým humorem, projevujícím se v hláškách snad všech postav a v obratné vtipné rétorice. Obojí se povedlo na jedničku, je trefné, nenudí, a ještě k tomu je přítomno snad v každém odstavci minimálně jednou a mě nezbývá, než takto silný výstřik invence aplaudovat stejně silným... potleskem. Aby chvála nekončila tak snadno. Musím zmínit i přístup k béčkové literatuře jako takové - málokdo napíše "laciné" akční béčko tak mistrovským způsobem. Je tu všechno - upíři, mimozemšťani, mutanti, jaderné výbuchy, sex, násilí, vulgarity, naprosto přestřelená akce celé je to zvládnuté s takovým zápalem, nadšením a péčí o detail, že se to jen tak nevidí. Vždy dokážu ocenit, když někdo můj milovaný žánr akčního béčka bere vážně a dokáže ho napsat opravdu kvalitně a dát mu všechno, co potřebuje, aby dýchal a fungoval. Kotletovi se podařilo něco mnohem víc. Vím totiž, že na postavy příběhu hodně dlouho nezapomenu. Celé to na mě zapůsobilo opravdu silně a trvanlivým dojmem a o je pro mě rozdíl mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami :-)... celý text

Hledač 1996, Simon Hawke

Simon Hawke v prvním díle "Společenství v jednom" hodil na stůl skvělou premisu o hrdinovi, v němž žije několik osobností různého pohlaví, jenž se střídají u kormidla, představil pár skutečně zajímavých situací a vymyslel dokonce vlastní hru, kterou v knize popisuje. Nadto přišel s postavami, které mě zajímaly, připoutaly k sobě a těšil jsem se na další dobrodružství, která s nimi v příštím díle prožiji. Žel, druhý díl je jen slabým odvarem. Přijde mi, jako kdyby to Hawke celé spíchnul horkou jehlou a ještě bez zapojení jakékoliv invence a zápalu pro věc a celé to seškrábal takzvaně "na autopilota". Skutečně - v knize se nestane nic jiného, než že Sorak a jeho slečna putují pouští, přemůžou jednoho netvora, "unesou" z jedné karavany, kterou potkají princeznu, šéf karavany se za nimi pustí aby ji získal zpět a v závěrečném střetnutí zabije sám sebe. No - a tohle všechno je rozdrobené, a do balastu nekonečné vaty a utahané dějové prázdnoty zabalené na ploše téměř celé knihy s tím, že na několika posledních stranách Hawkemu zřejmě došlo (stejně jako u prvního dílu) že už by se mělo teda asi něco začít dít a namačká na opravdu malý prostor celý závěr tak stlačenou formou, až to v porovnání se zbytkem knihy vypadá fakt legračně. Ještě horší ale je, že závěr je zde takřka stejný jako u prvního dílu - hrdinové opět získají svitek, opět ho spálí a opět se jim ukáže směr kterým jít dál. Fantasy, které napíšete i po mrtvici a to i za předpokladu, že fantazii nemáte. Jednu hvězdičku dávám za to, že mám pořád velkou slabost pro klasické, zkostnatělé a maximálně klišovité fantasy příběhy ze staré školy, které zdobí krásně malovaná obálka.... celý text