Gordonlord přečtené 696

Conan a první lidé 2009, Břetislav Čenda

Kniha, která přesně splnuje veškerá očekávaní, která může člověk mít od Conana, psaného jiným autorem než je duchovní otec Howard. Ona nezaměnitelná aura zde samozřejmě není, ale je nahrazena příjemným, rychlým a čtivým stylem, kterému nechybí nic, co od béčkového fantasy tohoto střihu očekáváte - jednoduchý a velmi rychlý a zároveň přehledný styl vyprávění, fůra zajímavých nápadů - ať už se jedná o kmen prvních lidí, hostinu u mořské vládkyně, stříbrném meči schopném zlomit zlé kouzlo, v sochy proměněné otroky na dálku ovládané zlým čarodějem a další skvělé bonbonky, které jasně ukazují, že autora to psát bavilo a věděl, že píše béčko, které má především bavit. Chybí mi zde sice jiskra něčeho vyjímečného, kvuli které jsem si byl téměř jist, že dám knize 3 hvězdy, ale přes noc to ve mě uzrálo. Kniha má vážně vše, co od Conanova příběhu očekávám. Navíc je krátká, rychlá, vaty-prostá a baví. Solidní práce!... celý text

Elvenbane 1996, Andre Norton

Zlí elfí lordi zotročují celý svět svojí mocnou magií. Bylo dáno proroctví, že se jednoho dne zrodí míšenka, jenž se stane jejich zkázou. Moc hezká premisa na správné béčkové fantasy ! Kniha je zvláštně rozvrstvena. Hrdinkou první třetiny knihy je dračice Alara, prostřednictvím níž se seznamujeme se světem, mocenským rozložením, kulturou a vztahy mezi rasami. Celá tato třetina je hrozně pomalá, rozvláčná, nic se v ní neděje a navíc je hrozně zmatečně napsaná. Chvíli autorka přeskakuje do minulosti, pak zase do budoucnosti a obě časové linky od sebe nejsou nijak zřetelně odděleny, takže se čtenář po chvíli ztráci nejen v tom, jestli je to, co zrovna čte přítomnost, nebo minulost, ale i v tom, z čího pohledu je děj zrovna vyprávěn. Zmatek, nuda, roztahanost. Až ve druhé třetině knihy se teprve narodí "hlavní hrdinka" jménem Shana, jenž se má stát onou proroctvím předpovězenou zhoubou zlých elfích lordů. Sledujeme její dospívání v dračím společenství, kde jako jediná míšenka mezi draky musí snášet šikanu a tyranii, ale nachází i první přátelství. Kniha se zde konečně trochu rozjíždí. Poprvé konečně můžeme číst přímou řeč, dialogy mezi postavami, všechno je na rozdíl od suchopárné a seznamovací první třetiny daleko živější. Děj ubíhá, i když stále rozvláčně, pomalu, s popisným charakterem a detailním vyprávěním. Shana putuje světem, zažívá různá dobrodružství, během nichž se z ní ovšem nestává žádná zhouba. Shana neustále jen fňuká a nechá se někým zotročovat a nebo zachraňovat. V poslední třetině knihy ovšem i ona ustupuje do pozadí a hlavními hrdiny se stávají Valyn a Mero. Děj začíná ukrutně rychle akcelerovat, spousta postav, jejichž osudy, pozadí a charakter nám byly detailně a rozvláčně přibližovány, už nemají žádné místo, jsou sotva zmíněny a všechno je odbyto ukrutně rychle, jako kdyby si autorka najednou uvědomila, že má k dispozici vlastně jen omezené množství stran, které může popsat a byla donucena všechno hrozně rychle ukončit. Velké příprava na finální bitvu vyzní strašně zbytečně, protože je celé finále hrozně násilně dotlačeno k WTF vyústění, aby se honem honem mohlo celé uzavřít bez velkých ceremonií během asi dvou stránek. Jinak kladem knihy pro mě je, že má onu devadesátkovou, hrozně nemoderní, obstarožní a syrovou fantasy poetiku, jenž je poplatná své době, má svoje krásné naivní kouzlo a já pro ní mám velkou slabost. Této stylistice odpovídá i barevná, krásně malovaná klasická fantasy obálka, která mě ke knize připoutala od samého začátku. Tenhle styl malby miluji. Suma sumárum, byly zde dobré momenty, mělo to celkově potenciál, ale čiší z toho šílený amatérismus, který vyústil ve zmatený a dramaticky nevygradovaný scénář, který postrádá logickou příběhovou osu, stejně jako chování a dialogy postav občas postrádají logické chování.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Dívčí, naivní, dětský a jemný pohled na moderní fantasy. Autorka se rozhodla vynechat elfy a trpaslíky a vytvořit si vlastní, originální mytologii. Tu vytvořila z naprosto neoriginálního základu, stávajícího se z lidiček na dně společenského žebříčku, kteří umí dobře vyrábět zbraně ze suroviny zvané "sklenit". Originalita pro mě neznamená nic, tak mě ani nemrzí, že zde je taková polovičatá. Příběh sleduje malé děvče, které umí sklenit zpracovávat mistrným způsobem, kterak putuje světem s legendárními mocnými bojovníky, známými jako "Pětadvacítka". Problém je v tom, že je to celé hrozně "maminkovské". Ještě snad nikdy jsem neviděl takhle směšně napsané mužské postavy. Chovají se afektovaně mateřsky, žensky starostlivým způsobem a neustále řeší city. O to horší to je, že tímhle způsobem zde jednají právě oni legendární bojovníci. A pak už ani nepřekvapí, že v celé knize se ani jednou nebojuje. Zato se celý vesmír a úplně všechno v něm naprosto neustále točí pořád jen kolem hlavní hrdinky, což vyzní přímo blbě a šroubovaně. Všechno začíná úvodní nalejvárnou, která nás seznámí se světem, jeho mytologií a fungováním. Vzhledem k tomu, že si žádnou z vědomostí nemohu asociovat s ničím poutavým, co by na mne autorka stihla do té doby vychrlit, je nápad vypálit hromadu strohých faktů na čtenáře hned zkraje, ryze nešťastný. Ale dál už je to mnohem lepší. Částečně originální svět "Naslouchačů" je vymyšlen tak akorát, aby skýtal dostatečné množství poutavých mystérií a zároveň nahrával na zajímavé zápletky a dějové zvraty. Autorka navíc píše výborným stylem - naprosto jasně, přehledně, k věci. Nezatěžuje se slovíčkařením, matením čtenáře, žádnými nafouklými popisy (až na ten začátek) a hlavně se snaží čtenáře bavit, takže na každé stránce se stane něco zajímavého, ať už ve výstavbě charakterů nebo v ději samotném. Nikdy se neztrácíte v tom, co kdo a komu říká, kde zrovna hrdinové jsou, nebo proč někam jedou, či proč něco dělají. Dialogy jsou postavené dobře a člověk nemá šanci kroutit hlavou nad nesmyslným chováním nebo nad nelogickou přímou řečí postav, kteréžto neduhy jsou naprosto běžné i u větších a známějších fantasy eposů. Takže styl má Petra výborný a nápady také hýří a nešetří s nimi. Kdykoliv, když jsem začínal nabývat dojmu, že se už už začnu nudit, tak Petra dupla na plyn a vrazila tam další zajímavou pasáž, zvrat, nebo zajímavý vývoj událostí. Rovněž celková atmosféra knihy je i přes mé výtky dívčím způsobem milá a lákavá, s určitým patosem originálního pocitu. Škoda jen, že je kniha postavena seriálovým stylem. Nečekejte tedy žádný logický dějový oblouk a vyvrcholení. Kniha prostě skončí na půli cesty a druhý díl je povinnost.... celý text

Cesty z úzkosti a deprese 2012, Heinz-Peter Röhr

Zcela náhodně jsem se pustil do čtení této knihy hned poté, co jsem přelouskal titul "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty", napsaný úplně stejným autorem. A já si celou dobu říkal, proč si jsou obě knihy tak moc podobné ! Ani ne tak podobné, jako vlastně skoro stejné. Rozdíl je v tom, že v "Nedostatečném pocitu" byly myšlenkové pochody přirovnávány k programům a podprogramům a zde je zas pro změnu použita analogie s žábou z pohádky. Ve své podstatě jsem se už podruhé "dozvěděl" to, co už jsem věděl, jen jsem si to zase přečetl ve formě učené rétoriky, bohatě nafouknuté chozením kolem horké kaše a za asistence neustále, ze všech stran několikrát opakovaných, selských pravd. Rozhodně se tady jde sem tam i pod povrch a místy se objeví dokonce nějaká perlička či zajímavý postřeh, který si nedomyslím když nad problémem lehce pouvažuji. Ale takových statí je zde pomálu. Ve mě kniha nic moc nezanechala a to málo co mi dala, ve mě vykutalo poněkud prázdný pocit promarněného čtenářského času. Ale u mě o nic nejde. Horší to může být, pokud v knize hledáte odpovědi, nebo cestu k řešení svých problémů. Ty tady nenajdete. A pokud ano, jsou to tytéž cesty, které vám vysvětlí i strejc odvedle, jen méně učeným způsobem. Což může být opravdu hodně hořké zklamání, kterým vás tahle kniha jen pošle na cestu do úzkosti a deprese.... celý text

Gladiátor 2014, Simon Scarrow

Abych pravdu řekl, do poloviny mě to moc nebavilo. Jak praví pořekadlo "Příběh je tak dobrý, jak dobrý je jeho záporák" . V první půli žádný nebyl, šlo jen o putování odněkud někam, což působilo únavným dojmem, i přesto, že typické koření Catových příběhů zůstalo zachováno. Od druhé půlky se v knize objeví Ajax - vzbouřený otrok se svoji armádou a nutkavým cílem pomstít se Catovi a Macronovi, kteří jej před lety uvrhli do otroctví. Příběh následně opisuje hromadu klasických klišé, která jsou všechna skvěle využita a napětí až do konce knihy nepolevuje. Ve spojení se skvělým Simonovým vypravěčským talentem, který je velmi plynulý, naprosto přehledný a věcný, to tvoří skvělý celek, který se neomrzí. A to ani přesto, že už po X-té vlastně čteme pořád o tom samém, jen s jinými postavami a lokacemi. Dobré spisovatelské řemeslo je nad originalitu a já se těším na další díl.... celý text

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty 2013, Heinz-Peter Röhr

Pokud už nějakou dobu žijete, nebo třeba jen existujete a alespoň parkrát jste se nad životem zamysleli, tak jste nutně došli k úplně stejným závěrům, které vám tady pan Röhr na ploše 176 stran popisuje. Základní mechanismy, ke kterým sama dojde i dojička krav z Horní Dolní. Abyste se nemuseli prokousávat celou knihou, vysvětlím vám ve zkratce kompletně celé její poselství : ´Cítíte se nechtění ? cítíte se neschopní? - tak si řekněte "Jsem chtěný!" a "Jsem schopný!" a žijte podle toho.´ No né. Teda! To je ale geniální! Roztáhnout tohle na 176 stran pomocí bohaté slovní zásoby a rozmáchlé odborné rétoriky, to chce už pořádnou drzost. Kde se tihle vychcánkové pořád berou ?...... celý text

Věčná bitva 1995, Hugh Walker

Vášniví hráči Dračího Doupěte se rozhodli, že stvoří podobnou hru na hrdiny a napíšou knihu z jejího světa, v níž budou sami zároveň hlavními hrdiny. Prolíná se tak zde náš reálný svět, ve kterém spisovatel i my žijeme, s oním vymyšleným. Autor se zde snaží o příběh plný originality, zajímavých magických prvků prolínající různé reality a o spoustu epických zvratů. Ale nemá na to ani vzdáleně. Výsledkem je nesmírně dementní spatlanina plná abstraktních hovadin, postrádající logiku, v které se ani prase nevyzná. Příběh je hrozně zmatečný, nezajímavý a očividně improvizovaný za běhu, bez špetky nějaké promyšlenosti. Dějové twisty vůbec nedávají smysl a všechno se děje jen proto, že autor zrovna chce, aby se to stalo. V realitách a různých světech tu panuje naprostý bordel. Postavy jsou tupé a hloupé. Naprosto se to nepovedlo.... celý text

Magie a manipulace mysli 2007, Derren Brown

Zatím nejchytřejší, nejpoutavější a nejpřínosnější kniha tohoto ražení, kterou jsem měl šanci číst. Sice jsem se do čtení pouštěl s tím, že vůbec netuším kdo je Derren Brown, ale vůbec to nevadilo i přesto, že autor poměrně arogantně počítá s tím, že ho zná naprosto každý. Někdo bude možná zklamán, že zde neprozradí úplně všechny své kouzelnické triky. (ale kdo soudný na jeho místě by to udělal?) Ale alespoň dva hned z kraje ano. Trik s mincí a jeden karetní a to velmi dopordrobna popsané. Líbil se mi pohlcující styl autorova psaní, kdy všechno vysvětluje nadmíru srozumitelně, takže i naprostý ňouma pochopí, jak trik provést. Podobným stylem popisuje i další věci. Mnemotechniku zná asi každý a já na škole rovněž rád používal techniku vizualizace, za účelem zapamatování si obtížné látky. Ale Brown tohle posouvá na vyšší level! Interaktivně vás během knihy vede, abyste si vše vyzkoušeli s ním. A ono to funguje ! Jeho příklad, jak si do minuty zapamatovat dvacet spolu nijak nesouvisejících slov je geniální. Ta slova si pamatuji ještě teď :-) Rovněž vysvětluje, jak funguje psychologie hypnózy, jak je eluzivní statistika, jak fungují spiritistické seance, jak ojebávají věřící lid teleevangelisté a podobná havěť a vůbec velmi detailně a přehledně vrhá světlo na všechny těžko vysvětlitelné mysteriózní věci. Rozhodně největší pecka je popis toho, jak lidský mozek vnímá určité podněty a jak si je interpretuje a jakým způsobem se to dá využít k ošálení mysli. A rovněž čím vším šálíme svou mysl my sami. Tohle bylo brilantně, jasně a srozumitelně a detailně popsáno. Skvělá a obohacující práce ! Knihu jsem hltal plnými doušky a jedním dechem. Některé pasáže mě bavily méně, ale už teď vím, že tohle stojí za ještě jedno přečtení. Jsem rád že můžu říct, že mi nějaká knížka dala do života opravdu hodně. Ale možná mě Derren jen zhypnotizoval. Každopádně to bylo skvělé ! Celkový dojem kazí jen poslední cca čtvrtina knihy, zasekaná zbytečnou e-mailovou korespondencí od fanoušků.... celý text

Hráčův svět 1995, Hugh Walker

Tahle útlá fantasy knížečka mi díky svému kraťoučkému rozsahu a ve spojitosti se svojí obálkou na první pohled evokovala přímočarou, zábavnou akční fantasy jízdu ve velmi klišovitém stylu ála Barbar Conan. Realita ovšem byla trochu jiná. Zápletka byla poměrně neotřelá a docela zajímavá. V úvodu se čtenář dozví, že Magira je smyšlený svět (něco na způsob Dragonlance či Forgotten Realms), ve kterém se odehrávají různá dobrodružství, hratelná přesně ve stylu Dračího Doupětě a jehož spoluautor - pocházející z našeho reálného světa - zároveň vystupuje jako jedna postava z této knihy. Tato postava v knize si je rovněž vědoma, že svět Magiry je pro ní něco jako sen. Realita v tomto příběhu je stvořena jeho fantazií. A to, co nepromyslel, v tomto světě neexistuje do té doby, než to vymyslí. Postavy v knize si navíc nepamatují nic z doby předtím, než Magiru vymyslel. a Sám autor může díky portálům ve svatyních cestovat mezi Magirou a naším světem. Docela haluz, ale zajímavé a vcelku poutavé i přesto, že prolínání našeho reálného světa a toho vymyšleného ve fantasy příbězích nesnáším. Když to tak vezmu, tuhle knihu jsem rozečetl díky své touze po totální neoriginalitě, při hledání jednoduchého, rychlého a naprosto klišovitého příběhu ve stylu čistokrevné fantasy. Ale jak vidno, klišé - paradoxně přes svoji podstatu - je strašně těžké nalézt a nepovedlo se mi to ani v tomto případě. Místo toho jsem dostal haluzní zápletku, minimum akce, chvílemi nelogický děj, zmatený styl vyprávění, ve kterém se člověk často ztrácí a žádný kloudný a zajímavý příběh. Docela zmaštěné a nezvládnuté béčko, avšak s hodně zajímavou premisou a postavami, jejichž další osud mě lehce zajímá...... celý text

Liščí děti 2016, Paul Tobin

Druhý díl comicsové Zaklínačské série má opět svoji tradiční poetiku. Nechybí originální, Tolkienovským směrem neovlivněné příšery a mytologie, jsou přítomny vtipné trpasličí hlášky - jejichž mistrný překlad a jemnou, vtipnou rétoriku musím vyzdvihnout - a samozřejmě zvláštní, ponurá kresba a lehce temnější barvy, které k příběhu a jeho náladě krásně sedí. Samotný příběh je potom už dost přímočarý, nepřekvapivý a rovněž morální vyústění dost předvídatelné. Ale tyhle nedostatky nestačí bouchnout do ksichtu, vzhledem k tomu, jak příjemně a rychle čtení ubíhá a rovněž i díky výše zmíněným kladům. Každému, komu už chybí Sapkowského literární díla, bych comicsovou sérii asi doporučil. Hezky vystihuje ducha předlohy a nabízí příběhy, které ji dělají ve všech směrech čest.... celý text

Vzpomínka na světlo 2017, Robert Jordan (p)

Ne že bych od toho něco extra čekal, ale tohle bylo obrovské zklamání. To vážně psal Sanderson ? Celá kniha je zaplněna pouze šosácky suchým nudným popisem přesunu armád a vojenských tažení. Smrt hlavních postav je zde většinou zmíněná jen tak, mezi řečí a naprosto bez zájmu. Celé je to mnohem nudnější než statě z učebnic dějepisu z dob komunismu. Tak trochu jsem při čtení předchozích, většinou vyloženě špatných, třinácti knih čekal, že ta dějová i vypravěčská prázdnota bude vykoupena monumentálním závěrem, který mi vytře oči. Nebyla. Zde se plně ukázalo, že Jordan v třinácti ultra tlustých bichlích nebyl schopen vybudovat naprosto nic. Všechny postavy dojedou své předvídatelné a naprosto rovné dějové linky do konce, bez překvapení a bez vzrušení. Rand si zabojuje s nějakou entitou, zalezlou v noře tím, že si s ní předává představy a haluze. Zbytek hlavních postav jen úmorně, nekonečně a pořád dokola seká jen do šedivé masy tupých a bezejmených troloků. A nic víc tu není. Celé je to strašně odosobněné, neprožité, nezujaté. Stovky možností, jak to celé vygradovat do velkého, opepřenho finále, plného emocionálních momentů, jsou zakopány a pohřbeny. Jednu hvězdičku dávám za to, že zde skutečně několik momentů, které moji pozornost dovedly upoutat, bylo. Některé minoritní, krátké pasáže se povedly, to přiznat musím. Ale. Celé to působí stylem - "Armády jdou sem, armády jdou tam, tahle postava umřela, armády jdou tam, armády jdou sem, nazdar, hotovo, jděte do háje čtenáři." Tohle je fakt závěr téměř třicetileté práce a "největšího fantasy eposu všech dob" ? Už o tomhle literárním šmejdu nechci v životě slyšet. Jeden z největších odpadů fantasy žánru.... celý text

Skleněný dům 2015, Paul Tobin

Na to, že není psaný Sapkowským, má Skleněný dům atmosféru jeho příběhů. Nechybí typický humor, nadhled, hlubší myšlenky a chytře vymyšlená zápletka. Dobře napsané dialogy a zajímavé nápady, jako třeba měnící se vitráže ve Skleněném domě, či odlišný pohled na stěžejní události z minulosti, jak z pohledu Jakuba, tak i jeho ženy. Kresba ponurou, chmurnou a typicky zaklínačskou atmosféru skvěle dokresluje a přesně vystihuje styl dané mytologie. Výborně a citlivě jsou zvolené i barvy. Pokud máte Geraltovy příběhy rádi, zde dostanete to, co čekáte. Comics má navíc tu výhodu, že se čte rychle a většinou, když se vše povede, nezačne nudit. Pokud by to bylo trochu delší a nafouknutější, šel bych s hodnocením níž, ale takhle - fakt dobrá práce !... celý text

Věže půlnoci 2016, Robert Jordan (p)

Tentokráte méně zábavné a uspokojivé než minulý díl. Částečně možná proto, že jsem si zvykl na to, že se konečně i něco děje a dílem i proto, že se toho nedělo dost. Jinak vyprávění pěkně plyne, sem tam dost drhne a je opět utrpením, ale fakt, že všechno se už hrne ke svému konci a já to budu mít brzy za sebou, je klad. Rovněž i fakt, že se stále hodně střídají kapitoly z pohledu různých postav a tak jsou ony kapitoly kratší. Jinak samozřejmě nekoná se zde žádné vzrušení. Sanderson je na své postavy hodný stejně jako Jordan. Vše jde po předvídatelné přímce dopředu, bez zadrhnutí a bez překvapení. Ale i klišovité a předvídatelné momenty mají svoji sílu. Jako třeba Matova výprava do věže Gendžej a nebo Perrinovo kování kladiva. Jinak na to, že jsem to dočetl právě teď, mi z toho vlastně jinak nic moc v hlavě neuvízlo. Což je i doklad faktu, že dvě dekády Jordanovy práce byly fakt zbytečné. Dějové linky asi dvou tisíc postav se nijak nepropletly, nevytvořili žádné zajímavé zvraty, geniální propletence ani chytré vyústění. Chytrého totiž před Sandersonem nebylo skoro nic. Knihy 3-11 vlastně není ani potřeba číst, vážně by snad stačilo shrnutí a pak se až pustit do Sandersonova díla.... celý text

Život v osamění 2019, James Tynion IV

První polovinu knihy zabila kanonáda prázdného metafyzického mudrování a zbytek se utápí v bolestech rakovinotvorného nádoru cestování časem, alternativní realitou a návratem do minulosti za účelem změnění budoucnosti, což jsou prvky, které pro mě dokáží jakýkoliv příběh spolehlivě zabít. jako pěst na oko zde působí i pasáže, kde se dialogy mezi postavami snaží mít vyšší smysl a hloubku, ale postavy při tom do sebe musí kopat a bojovat spolu, což působí fakt debilně. Asi je to jen proto, aby bylo naplněno status quo Batmanovských comicsů. Jinak relativní krátkost knihy, občasný nadhled, spád a zábavnost žánru to v mých očích drží nad vodou, ruku v ruce s klasicky moderní, dobrou comicsovou kresbou. Jako klad počítám i snahu stále naplňovat jistou seriálovost a cíleně prohlubovat a rozvíjet kánon batmanovského mýtu a postav kolem něj, což jsou prvky lákající číst tuhle sérii dál a dál i přesto, že za ta léta muselo být (a většinou bylo) už všechno mnohokráte řečeno.... celý text

Bouře přichází 2016, Robert Jordan (p)

Mistrovská lekce, jak uplést z hovna bič. Zabrousili jste do komentářů k téhle knize, abyste zjistili, jestli se Jordanova ubíjející série v rukou jiného autora změní konečně v dobrou četbu ? Jste někde uprostřed Kola Času a už vám fakt dochází síly v tom pokračovat ? Chcete vědět, jestli má cenu dotáhnout to čtení až sem ? No... odpověď není úplně jednoduchá. Asi záleží na tom, kde zrovna jste. Protože od třetího po jedenáctý díl je to peklo a pokud jste někde na začátku, tak prokousat se tím převážně špatným a dokonale zbytečným paskvilem dalších devět knih, to fakt není sranda. V čem je tedy dvanáctý díl jiný ? Tak samozřejmě do série naskočil Brandon Sanderson. Skutečně dobrý spisovatel. Rozdíl oproti předchozím devíti knihám je zhruba stejný, jako když se nekonečně dlouho kodrcáte na rozvrzané dřevěné káře po kamenité silnici a najednou si přesednete do pohodlné limuzíny, svištící si to po kvalitní německé dálnici. Skutečně si nemohu být jist, které pasáže psal Sanderson a které stihl připravit ještě Jordan, takže těžko hádat. Faktem ale je, že zde máme dva styly vyprávění, nepravidelně se v průběhu knihy střídající. První obsahuje ty prvky, díky nimž většina knihy najednou získá spád, vyprávění si sice drží loudavé tempo, ale není v něm již jediné zbytečné slovo, jde se k věci a každý řádek mě dokázal naprosto pohltit a vzbudit dramatické pnutí, kdy se čtenář jen chvěje, co přijde dál. Postavy, které byly posledních devět knih směšně dětinské, fádní a hloupě generické, zde najednou jen za použití několika dobře vypointovaných a trefných vět mistra slovotepce získají hlubší rozměr a z toporných panáků se stávají uvěřitelné, hluboké a poutavé charaktery. To, co se nepovedlo celých 11 tlustých bichlí, je zde s lehkostí a mistrným umem zvládnuto levou zadní. Postavy milujete, nenávidíte a vyprávění sebou najednou nese celou paletu pestrých emocí. Pokud měla série dosud pouze zabitý potenciál, tak ten byl vytažen na povrch a zářivými barvami vymalován ! Navíc vyprávění je najednou mnohem čistější a jasnější. Čtenář se tak již nemusí brodit bahnem špatného a neuchopitelného vypravěčství a domýšlet si, co tím či oním Jordan chtěl říci a dokonce ani neztratíte nit, když během rozhovoru dvou postav musíte najednou pět stran číst o barvě koberce. To už tady není vůbec. A pak jsou zde pasáže, psané druhým stylem vyprávění. A to tím, který je úplně stejný jako to, co se dělo všech 11 předchozích knih. Nudné, fádní nic o ničem, táhnoucí se naprosto předvídatelně jako gumový sopl z bezďákova nosu, kde mi přišlo, že postavy, které dostaly nesmírně živoucí jiskru a hloubku, jsou opět šedými bezduchými panáky bez špetky charismatu (zejména u Egwain se tohle dělo) Aby\ch to shrnul - pokud Jordan ze dne na den naprosto nezměnil styl psaní a neznámo odkud nezískal talent, tak hádám, že ta mrzká vata pochází z jeho pera a to výsostně mistrovské vypravěčství je dílem Sandersona. Ale těžko říct. I zázraky se někdy dějí a tohle nemohu určitě říci s jistotou. Faktem je, že v čtivějších pasážích jasně vychází najevo, že se zde uklízí bordel předchozích dílů a ještě více leze na světlo, jak 95% všech dějových linek předchozích knih bylo vlastně téměř k ničemu. A také faktem je, že tohle už je vážně dobrá a poutavá kniha.... celý text

Nůž snů 2015, Robert Jordan (p)

Jsem rád, že poslední, čistě Jordanova kniha skončila na lepší notě, než spousta předchozích dílů. Hned úvod knihy obstará souboj Valdy a Galada, který je skutečně napínavý (to se v Kole Času nestává) a navíc přidává k Jordanovým originálním vkladům i další prvek a to soubojový. U většiny spisovatelů si dost dobře neumím vizuálně představit, co se děje, když čtu o tom, jak např. hrdina "sekl mečem nalevo napříč pravou otočkou" a podobné detaily, které mi souboj nepřiblíží, ale spíš dokonale zmatou. Jordan tohle geniálně obešel tím, že dává prostor čtenářově představivosti tím, že různé šermířské finty popíše stylem "Volavka v letu" nebo "číhající levhart" a tak dále. Tohle si okamžitě vizualizuji a nemám problém souboje pochopit. Bravo. Potom je tu děj. Ano, tentokrát je tady vážně děj. Několik příběhových rovin, jako je osvobozování Faile, obléhání Caemlynu a pár dalších zde dojde svému rozuzlení a částečnému uzavření, za což jsem rád. Celkově mě tentokrát jedna pětina knihy vážně bavila, takže na odpad to určitě není, ale... Všechno ostatní je už zase špatně jako vždy. Postav už je tolik, že si už vážně nepamatuji, kdo je kdo a kdo tam má jakou roli (ono je to v 99% případů stejně jedno), protože hlava normálního člověka není schopna prostě pobrat osudy 2782 charakterů. (pozor, tohle není číslo které jsem jen tak plácnul, ale dle wikipedie reálný počet postav v téhle sérii !!!!) Navíc většinu času tohle mraveniště jmen řeší podružné, nudné a suchopárné záležitosti, takže číst o nich je pouze ryzí utrpení. To, že je vše opět šíleně natahované (o šnitek méně než v předchozích dílech ovšem) hodně daleko za hranici snesitelnosti, jen prohlubuje celkový doje čínského mučení. Dál už se nechci opakovat. Jordan zcela objektivně neumí popsat vypjaté situace, neumí vybudovat napětí a tak všechny závěrečné bitvy vyzněly suchopárným, těžce nezůčastněným dojmem, popsané zcela bez zájmu s tím, že všechny postavy závěrečnými střety propluly jako princezničky na lodičce při měsíčku. Nicméně je smutné, že se Jordan svého Tarmon´Gaidonu (nebo jak se ta blbost píše) nedožil. Kdyby měl kolem sebe lidi, kteří by mu poskytly tolik nezbytnou zpětnou vazbu, v klidu by to stihl dopsat a s kvalitním vedením a editorem to mohla být čtivá, klišovitá, lehce nudná, ale přesto zajímavá trilogie. Takhle je to zatím 11 bichlí ultra nudného a prázdného ničeho.... celý text

Křižovatka soumraku 2 2005, Robert Jordan (p)

Prázdné nic. Občas se nějaký minoritní posun v ději uskuteční, ale v tom balastu nekonečných popisů zbytečností, podružností a tvaru suknic se úplně ztratí to, co se vlastně děje. Navíc bezpředmětné kraviny Jordan opět rozepisuje na desítky stran a zásadní posuny v ději (hodně silný výraz pro ty maličkosti, které se zde stanou) si musí čtenář kolikrát skoro domýšlet. Často mi z textu nebylo vůbec jasné, co se vlastně děje, co se stalo a nebo kdo konkrétně má zrovna přímou řeč. Moji pozornost upoutala až jedna pasáž v dějové lince s Perrinem, kdy navštívili podezřelou vesnici, kvůli doplnění zásob pro armádu. Autor nám stále předhazoval, jak je tam něco špatně, jak se tam něco záhadného děje a dokonce se mu na pár stran povedlo vzbudit jisté obskurní, strašidelné pnutí. Bravo. Škoda, že se na to vzápětí vykašlal a celá tahle mini zápletka vyšuměla do ztracena jako vlhkej pšouk jen proto, aby se zase mohl věnovat uhlazování suknic, tahání copů a stostránkovým statím o tom, jak se vedlejší postavy tvářili a co si mysleli o barvě krajek na Randově sukni a podobným nesmyslům. Matova linka mě místy bavila, jeho budování vztahu s Dcerou devíti měsíců bylo zajímavé, i když i tahle ženská postava se chovala naprosto stejně otravně a arogantně jako úplně všechny ostatní ženské postavy v téhle sérii. Byl jsem vcelku odhodlaný dát téhle knize jednu hvězdičku, už jen proto, že jsem si zde našel alespoň několik míst, které nebyly naprosto tragické a otřesně nudné, ale po spravedlivém zhodnocením celku si ji nezaslouží. I těch několik málo zajímavých pasáží bylo zničeno matoucí fůrou prázdné vaty a vypravěčskou neschopností. Zdůrazňuji to často. Jordan na mě ve své podstatě nepůsobí jako patlal a že se mu může něco podařit, dokázal v druhém díle Kola Času, rovněž zbytek série by mohl být zkousnutelně průměrná zábava s osvěžujícími a v té době originálními prvky. Stačilo, aby ho nějaký dobrý spisovatel vedl za ruku. A hlavně aby editor odvedl svoji práci, alespoň 70% odpadního obsahu ze všech knih vyházel a zbytek nechal Jordana znovu přepsat tak, aby z toho byl plynulý, vyvážený, kompaktní příběh, kterému nechybí základy solidního vypravěčství. Takhle místo toho obětoval bezmála dvacet let, jen aby po sobě zanechal nedokončený paskvil. Je mi ho vážně líto a moc si přeji, aby poslední kniha, kterou napsal před svoji smrtí a do které se nyní pouštím, byla lepší a alespoň trochu smazala ten dojem, který z Kola Času zatím mám.... celý text

Křižovatka soumraku 1 2005, Robert Jordan (p)

Křižovatka Soumraku je obecně i velkými zastánci téhle série považována za nejslabší díl. Tady se ale Jordana musím zastat. Nepřijde mi to totiž sice o nic lepší, než všechno od třetího dílu výše, ale taky o nic horší. Dokonce mne tu bavilo i v moři nudné nicoty ukrytých několik fragmentů Matovy dějové linky, kterak se snažil před Seanchany z města propašovat zajaté Aes sedai. A rovněž Faile, kující plán na útěk ze Shiadského zajetí mě téměř upoutala. Obojí bylo každopádně opět bez napětí a jakékoliv jiskry. Pro mě ale tentokrát o chlup lepší odpad.... celý text

Srdce zimy 2 2004, Robert Jordan (p)

Další nekonečné "kde nic tu nic", mapující stále více zpomalující, už tak extrémně šnečí - tempo vyprávění. Byl jsem zvědav na slibované velké finále v podobě Randova očišťování Saidínu. Nebo Saidaru, nebo jak se ta blbost jmenuje. Dočkal jsem se nekonečného popisu proplétání magie, které mě nezajímalo. Originální pojetí magie už RJ představil a babrat se v tom donekonečna dál, bez dějového opodstatnění, mě netankuje. Zaprodanci a temní druzi se k Randovi v tento okamžik stahovali jak mouchy na žárovku a sestry Aes Sedail a další měly za úkol Randa během čarování chránit. Nějak jsem se ve zmatečném popisu ztrácel v tom, kdo co dělá, kdo kam jde, kdo koho kde viděl a kdo co udělal a nezaznamenal jsem žádný konflikt, žádné boj, vlastně ani žádné nebezpečí, jen aby mě náhle věta "Zaprodanci byli všichni rozprášení" totálně uzemnila. To, že RJ nemá smysl pro napětí, drama, plynulost příběhu, gradaci děje, ani konflikty je jasné každému, kdo na Kolo Času jen sáhl, ale že velké finále smete ze stolu zcela bez zájmu jak včerejší smetí, jsem nečekal ani já. Už jsem se dostal do bodu, kdy mě u téhle série přestává držet i mé zvrácené "guilty pleasure", kdy se chytám za hlavu nad tím, jak moc je to špatné a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to Jordan fakt myslí vážně. Spíš se v tomhle ohledu poslední dobou držím za hlavu u každé věty, kterou přečtu. A to už je nějaká spousta ukroucených a chytnutých hlav ! Pro mě je to největší čtenářský očistec, největší výzva prokousat se něčím, co se fakt nedá. Už tady ani nepoznávám slabý záchvěv potenciálu, který kdysi vybublal na povrch ve skvěle vypointované druhé části druhého dílu ságy. A jen čekám na Sandersonův zásah a doufám, že z tohohle bahna ještě ke konci zvládne udělat dobrý příběh.... celý text

Srdce zimy 1 2003, Robert Jordan (p)

Pokud si někdo pamatujete, jak TV NOVA kdysi odvysílala zhruba dva a půl tisíce dílů nekonečné telenovely "Tak jde čas" a viděli jste alespoň jediný díl, máte docela přesnou představu o tom, co probíhá v téhle knize. Jen je potřeba dosadit si kulisy fantasy světa a také ubrat značnou dávku napětí a děje. Pak přesně víte, co od téhle knihy očekávat. Čím více času téhle sérii věnuji, tím víc je pro mě evidentní, jak je Jordan špatný vypravěč. Nekonečné žvatlání a šablonovitý, dětinsky stavěný mustr proměny charakterů postav vytváří falešný dojem jejich vývoje v průběhu děje, který zde není. Děj nebo ten vývoj, ptáte se ? Obojí. Když to tak vezmu, paralela s Tolkienem, která byla stoprocentní u prvního dílu, zde v základech přetrvává. Jordan i Tolkien jsou skvělí imaginátoři, kteří vytvořili nový, originální svět se spoustou detailů, umí technicky dobře stavět věty a souvětí tak, aby se to dobře četlo, ale neumí vystavět drama, jejich příběh je předvídatelné klišé plné zbytečné vaty, ve které neexistuje napětí, záporáci jsou zlí a jenom zlí a to ne proto, co v knize spáchali ale jen proto, že vám to spisovatel a hlavní hrdinové cpou, mimo hašteření zde neexistuje žádný vážný konflikt a hrdinové jsou (zde na rozdíl od Tolkiena) nezranitelní. Budu v tomhle podobný jako Jordan a budu se zase opakovat. Podružnosti má Jordan zvládnuté hezky. Ale základy a zásadní stavební kameny dobrého příběhu zde nejsou vůbec. Tentokrát bych mohl alespoň pochválit, že po nekonečném otevírání desítek a desítek dalších a dalších dějových linek, které všechny vždy vyšumí nedokončené do prázdna jako vlhký pšouk, se po asi pěti knihách k některým vrací. Ale ono je to jedno, protože ani průměrný génius s fotografickou pamětí si nemůže pamatovat, co před pěti knihami tyhle postavy vlastně dělali, a i když ano, je vám to úplně jedno, protože kde v ději není konflikt, není zápletka a tam potom není ani napětí, natož zájem čtenáře. Že na tohle Jordan ani po letech psaní tohohle špatného braku nepřišel, je smutné.... celý text