Gordonlord přečtené 696

Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR 2017, Nina Špitálníková

Hezky, přehledně a čtenářsky přitažlivě popsaná sonda do nepropustného komoušského hnusu v KLDR, prostá jakýchkoliv odborných a politologických pojednání, omáčky a zdržování. Jednoduše a natvrdo popsaný průběh studia elitní školy v téhle zemi. dozvíte se spoustu zajímavého a na nudu čas nebude - ba naopak, vyprávění má spád, a občas se člověk neubrání úsměvu nad nějakým tím "zábavným" příběhem, u kterého je zároveň rád, že se mu již nemůže stát u nás v Čechách. Mínusem jsou pouze četné pravopisné chyby v textu, kterých je požehnaně, a hlavně docela odfláknutý a useknutý konec, kdy v tom nejlepším ději, kdy je autorka odvedena k výslechu pro údajný zločin, jakoby ji najednou psaní knihy přestalo bavit, všechno rychle usekne a uzavře nějakým tím politickým pozadím. Až na tu studenou sprchu nakonec je to ale dost dobrá knížka, pokud se o tématu chcete něco bližšího dozvědět a přitom nemáte půl života na to, abyste studovali politologické pozadí a další nudný balast !... celý text

Batman: Soví tribunál 2013, Scott Snyder

Zcela neoriginálně se přidávám k oslavnému chóru opěvujícímu tohle dílko a zřejmě budu vyzvedávat stejné klady a velebit vše, co zde již bylo mnohokráte řečeno - Batmana zde máme ideálně odměřenou porci jakožto Bruce Wayna i jako jeho maskované alter-ego, jeho povaha je zde správně neústupná, zachmuřená, paranoidní a temná přesně tak, jak je třeba a jak by měl současný Batman vypadat. Novinkou je potom fakt, že zde je více člověkem a několikrát i chybuje. Nechybí ani naprosto nutný prvek dodávající vražedné napětí, rozechvívající vás až do morku kostí - takzvaný "breaking point", čili moment, kdy věříte, že z téhle situace se hlavní hrdina již nemá šanci dostat. A to mi ve většině comicsů, ale i filmů současné doby kriticky chybí. Bravo ! Je tu rovněž i ideální počet detektivních prvků, překvapivých zvratů, napětí, je tu i nový, oroginální a zajímavý padouch, hrdinové mají dobře zmáknutou vnitřní psychologii a těch pár vtipů co sem Snyder narval, je opravdu povedených a trefných ! ...prostě všechno je zde namícháno tak akorát a ať už pátrám v tomto příběhu po čemkoliv, co by se dalo zkritizovat, nenacházím nic než to, že na konci je příběh otevřený a vyvstává zde nutnost koupit si další knihu. ale vzhledem k tomu, že tohle kniha původně nebyla, tak se o žádnou chybu nejedná. Prvotřídní, temný Batman pro dospělého čtenáře !... celý text

Drowova dcera 2009, Elaine Cunningham

Vcelku běžný příklad klasické fantasy, tentokráte zasazený do prostředí temných podzemních jeskyní, komplexů a hlavně města temných elfů - Menzoberranzanu. Příběh se slušně rozjede, ale kniha skončí tak nějak na půl cesty odněkud někam, takže pokud se po dočtení tohoto dílu nechystáte dorazit rovnou hned celou trilogii, tak se do toho ani nepouštějte, protože na konci "Drowovy dcery" se vlastně nic moc nevyřeší. Problém s hlavním padouchem, stejně jako vztah obou hlavních hrdinů se začne vlastně teprve rozehrávat. A když už jsem u těch hrdinů, nebyli mi moc sympatičtí, asi hlavně proto, že v příbězích nesnáším pletichaření, intriky a podobné hovadiny, kterými jsou příběhy o temných elfech ze světa FORGOTTEN REALMS prosycené. Vadí mi dokonce i když je píše Salvatore - ale to je génius, u kterého se to v moři strhujícího děje a skvělých postav ztratí. Zde to bohužel trčí jako oštěp ze zadku. Jinak asi moc není co řešit. Příběh má sice vtipná místa, fajn děj, ale je docela klasický - ne špatný a ani ne extra skvělý, ale je škoda, že to celé končí jakoby uprostřed. Jo a ke konci mě to už ani trochu nebavilo a vůbec nejsem schopný přijít na to proč.... celý text

Konec prokrastinace 2013, Petr Ludwig

Hned z kraje vám můžu prozradit, že se v knize nedozvíte nic, k čemu by prostým selským rozumem nedošel každý, alespoň částečně přemýšlivý člověk. Neskutečně nafouklou, nabubřelou a neuvěřitelně zdlouhavě okecávací formou se zde dozvíte, že se nesmíte zavalit úkoly, jinak se z toho poděláte, že nesmíte být pohodlní, líní kreténi, jinak nic nedokážete a taky že vámi zvolená činnost, kterou chcete své prokrastinace zbavit, vás prostě musí naplňovat a ne otravovat. Jak jsem při čtení zjistil, tak téměř všechny návody a pomůcky, jak se prokrastinace zbavit a dosáhnout efektivní účinnosti ve svém konání, jsem si v určité podobě objevil již dávno sám a to se rozhodně nepovažuji za žádného génia, ale za "řadového blbce" . Jednu hvězdičku dávám za to, že autor hezky dokázal okecat a květnatě popsat to, co všichni, kdož chceme svůj čas naplnit využíváme z popudu vlastního rozumu a sebereflexe, ale neumíme slovy a odbornými výrazy tak krásně popsat a označit jako autor. A když už jsme u samotného strůjce této knihy, rád bych jako tečku za svým názorem na knihu odpověděl na jeho závěrečnou otázku, která se tázala na to, jakou z myšlenek v knize obsaženou bychom si chtěli z jejího přečtení odnést za předpokladu, že bychom měli celý zbytek knihy zapomenout. Nuže - pro mě je to tahle myšlenka : ´Je naprosto neuvěřitelné, jakou mají slova sílu. Když uvážím, že Ludwig tuhle látku dokonce přednáší živě a že je někdo (a často prý dokonce i majitelé firem a úspěšní lidé - no to mě po*er!!!) schopen zaplatit za to, aby si poslechl i pro sedláka naprosto známou cestu jak nebýt línej idiot, tak začínám přemýšlet o tom, že že nablýskanými slovy a květnatými proslovy zpracuji přednášku na téma "Musíme pít vodu, jinak zdechneme" a budu se živit stejně, jako pan Ludwig....´... celý text

Prsatý muž a zloděj příběhů 2008, Josef Formánek

No jasně, válka a těžký život během ní, lidské pohnuté osudy a složité rodinné vztahy s rádoby-hlubokými myšlenkami, jež se autor pokusil navodit povšechnými životními pravdami a citacemi...to by přeci měl být recept na silný příběh, ne ? Jenže není. Snaha byla úporná, ale celé to nedrží dohromady ani v nejmenším, je to jen fůra roztříštěných příběhů, které v sobě nic silného nemají. Četl jsem to včera a už nevím, o čem to pořádně bylo, ale jsem si jistý tím, že to byla prázdná nuda jako řemen, se skutečně silnými ambicemi, které zůstaly nenaplněny v celé své šíři. Ztráta času.... celý text

Analfabetka, která uměla počítat 2014, Jonas Jonasson

Je to docela blbovina, postavy se tady chovají naprosto neuvěřitelně (ve špatném slova smyslu) a je to dost stavěné na "wow" efekt, kdy jako máte jít do kolen smíchy a údivem z toho, jak černoška ze slumu bez školního vzdělání umí vypočítat neskutečně složité rovnice, nebo jak se svojí partou unese premiéra a krále, kteří jsou vlastně během únosu naprosto v pohodě, žoviálně se s hrdiny románu baví, král oškube slepici, aby byla večeře, premiér vytře podlahu, haha, jo, vážně děsně hustý, jak jsou ty postavy ukrutně "cool" a jednají tak, jak by člověk vůbec nečekal, hm, jo, jsem z toho vážně hotovej. Prostě samý humor bez vtipu a fůra situací, křečovitě vystavěných podle výše popsaného modelu, působí ne humorně, ale děsně trapně. A navíc se v průběhu knihy tento systém neustále opakuje pořád dokola. Oceňuji začátek knihy, kde mě ještě zajímalo, co se bude dít dál a jak se příběh vyvine, protože se jeho struktura začínala budovat docela poutavě. Ale tento pocit záhy opadl a nezbylo nic jiného, než roztříštěná nuda, prostá jakéhokoliv vyvrcholení, konfliktu, či alespoň konstantního příběhu. Jen vata, naplněná rádoby hustě ztřeštěnými a těžko uvěřitelnými situacemi, které vtipné nejsou. Protože jsem to ale poslouchal jako audioknihu v práci, tak času, který jsem u toho strávil, přímo nelituji, dokonce musím přiznat, že po vypnutí mozku se to dá nejen vcelku snesitelně strávit, ale ten čas u toho vcelku nekonfliktně uplyne...... celý text

Devět princů Amberu 2006, Roger Zelazny

Původně jsem chtěl dát knize jenom dvě hvězdičky, protože mě nikterak nepřesvědčila : Děj je prostinký a jednoduchý, až mi to místy připomínalo Moorcocka. Navíc postavy jsou zde nesympatické, nudné a ploché - všichni jen intrikují se všemi proti všem, nemá to celé žádnou motivaci, žádný cíl, prostě jen hloupé intriky pro intriky, takže nemám důvod žádné postavě fandit a žádnou ani odsuzovat, což přináší hodně těžkou nemastnost, ruku v ruce s neslaností. Abych zmínil světlou stránku věci, hrdinova amnézie z počátku knihy dává trošku prostoru pro mystéria a jejich odhalování je vcelku zábavným prvkem. Jenže popisy tažení a bojů - nevím, jestli mělo působit "děsně cool", že hrdina při svém tažení ztratí "jenom" 168, nebo kolik lodí a že statisíce mužů umírali a jemu je to vcelku jedno, nebo jestli to bylo prostě jen tak hrozně blbě napsané, že všechny bitvy, tažení a válka na mě dýchly asi takovou atmosférou, jako odtažitý, suchopárný odstavec ve školní učebnici dějepisu. Prostě vtažení do děje level nula. Naštěstí je příběh tak hloupě a otravně přímočarý, že se to celé rychle žene do finále, které mě aspoň přestalo otravovat, a po zajetí hlavního hrdiny mě začalo dokonce před cílovou rovinkou bavit. Ne, zas tak strašně mě to neotravovalo - vážně je to sic prostoduché a dvourozměrně nudné, ale dalo se to číst vcelku snadno. A ještě jedno mínus na konec je pro mě fakt, že naprosto nenávidím kombinace středověkého fantasy, prolínajícího se s moderním dnešním světem. Třeba si zde Zelazny vytváří jen podhoubí pro další díly ? Nevím. Každopádně tuhle knihu vidím tak, jak jsem ji popsal.... celý text

Půlnoční maska 2014, Paul S. Kemp

Pěkné temnější, kravavější, ale přesto klasické, popcornové fantasy :-) Velmi zajímavé a pro akční polohu tohoto žánru netypické vyústění a motivace hlavního padoucha, která trochu nabádá k přehodnocení všech uplynulých činů zůčastněných postav. Konec trilogie se dle mého povedl, neskončí to tak, jak by člověk automaticky předem očekával, ale rozhodně to není zklamání. Do dokonalosti to má daleko, pro mě je to 4/5, ale s trochu odřenýma ušima, protože je to vážně hodně dobré, ale nikterak excelentní. Máte rádi tradiční fantasy přístup ? Osvědčený fantasy svět Forgotten Realms, se všemi jeho zákonitostmi, které v jisté podobě už kdysi nastolil Tolkien ? Máte rádi fůru akce, krev, zajímavé postavy, u kterých si nejste jisti, jestli jsou hodní, a nebo naprostí hajzlové ? Máte rádi trochu temnější ladění děje ? Tak tady tohle všechno dostanete.... celý text

Superman: Supermanova smrt 2017, Roger Stern

Tohle je docela těžké hodnotit. Vzhledem k maximální kultovnosti tohoto comicsu by člověk čekal, jak to bude geniální dílo...jenže ona je to jen bezduchá bitka Doomsday vs. Superman, které - díky tomu, že je vytržena z kontextu, který nám nedá nahlédnout pod pokličku mystéria, kde se vlastně vzal Doomsday, jakou návaznost na děj mají postavy v něm obsažené a co všechno se seběhlo před tímto příběhem - spousta důležitého chybí. Jsem vážně rád, že to u nás vyšlo česky, ale opět se ukazuje, že něco takového funguje velmi těžce, když nemáte načteny předchozí díly a nevidíte ani ty díly následující, které ukazují reakce celého světa, Supermanových kolegů, příbuzných a přátel na jeho smrt a nevidíte ani to, jak se po čase vrátil do života. Takhle je to prostě jen fajn zábavná comicsová, megaepická bitka s drsným koncem a pěknou klasickou, 90´s kresbou. Šlo si s tím pohrát skutečně více - do boje se mohlo zapojit více hrdinů, mohlo se zde zkoušet více způsobů jak Doomsdaye porazit (fakt by nikoho nenapadlo nic chytřejšího a mazanějšího, než do něj pořád jen pálit a řezat pěstmi ???), ale pochválit zase musím dramatické vyústění, kdy každý panel příběhu má rozlohu celé stránky a působí to vážně silným dojmem.... celý text

Poslední strážce 2004, Jeff Grubb

Vcelku příjemná fantasy jednohubka. Celý příběh je dost komorní, zápletka má zajímavé rozuzlení, které zde nemohu ani nakousnout, jinak by to byl naprostý spoiler. A vzhledem k tomu, že mimo zajímavý vztah hlavního hrdiny s půl-orckou ženou a postavy čaroděje Mediva zde jsou už jen flashbacky do minulosti ve formě vizí a dál už pak nic víc zajémavého, tak ani nevím, co víc bych napsal. Nebylo to zlé, ani chvíli jsem se nenudil, ale z každého slova, z každé věty v tého knížce obsažené naprosto sálá fakt, že tohle nemá na víc, než na solidní průměr popcornového fantasy.... celý text

The Brave and the Bold: Vládci štěstí 2017, Mark Waid

Příběh to nemá špatný - od začátku je děj knihy docela zajímavý, plejáda superhrdinských postav, která se k základní dvojici Batman-Green Lantern začíná přidávat je tak akorát, má tam svůj smysl a interakce mezi nimi je dobře jiskřivá a zajímavá (zejména Supergirl a GL a později Supergirl a Lobo), neustále se něco poutavého děje a vcelku solidně a zábavně to odsýpá zhruba do poloviny knihy. Potom se to zlomí, možná i díky základní myšlence, která tvoří páteř série "Brave and Bold" - a tou je týmové spojení více superhrdinů dohromady v jednom příběhu. Zde se navíc jednalo o první díly této znovu-obnovené série, takže se nás Mark Waid snaží totálně uzemnit těžkotonážní kanonádou superhrdinů, kterých je tu za chvíli víc než červů v plesnivém buřtu, a celý příběh začíná být podřízen tomu, aby jich na stránkách totoho příběhu prodefilovalo co nejvíce, ať už to příběh potřebuje, a nebo ( v tomto případě) ne. Většina z nich samozřejmě posléze zmizí a do děje se už nevrátí, tudíž je jejich přítomnost skutečně potvrzena jako zbytečná. Takže někde v průběhu moje nadšení rychle opadlo a začalo mě to celé docela obtěžovat, protože to byl ukrutný guláš miliardy superhrdinů, kde jsou všichni k ničemu (bohatě by stačili tak tři !!!), tuny superpadouchů,, superrobotů a další mizerné havěti, do toho totální bordel plný laserů, anti-paprsků rušících časové paprsky z minulosti a magnetické pole vržené z minulosti a dalších kravin...a tady už mám chuť z toho vrhnout, protože to celé sklouzlo do totální sci-fi retardované blbosti pro náctileté fakany, kde musí být všeho hrozně moc a všechno děsně přehnané. K čemu se ještě musím vrátit, je krátká epizodka s Lobem, který dokázal dát příběhu neskutečnou porci zábavnosti i na tak malém, prostoru. Jeho charakter zde byl prvotřídně vystižen !... celý text

Inheritance 2012, Christopher Paolini

Konečně mám to neskutečné utrpení za sebou. I v posledním díle téhle hromsky nudné ságy je vaty jak naděláno. Sice musím uznat, že "Inheritance" už není taková přímo odpadní žumpa bezvýznamných a zbytečných písmen, slov a vět, kterou byly předchozí dvě knihy, avšak naprosto zbytečného natahovaní a nafukování děje banalitami, zbytečnostmi a rádoby hlubokým okecáváním každého nesmyslu je zde samozřejmě opět habaděj. A je to škoda, protože abych byl opět co nejvíce objektivní (v rámci možností subjektivního pohledu na věc), tak musím uznat, že kdyby Paolini tuhle fůru nadbytečného a ubíjejícího balastu vyházel, tak nám tentokráte nezbudou jen prázdné stránky, ale i nějaké to napětí, zajímavé situace a dokonce i ( po posledních dvou částech této ságy zcela nečekaně -) děj! Je vidět, že poslední díl se prostě nachýlil a Paolinimu zde zbyla spousta nakousnutých věcí, které musí dotáhnout do konce, tak i přesto, že z jeho vypravěčského stylu cítím nesmírné zanícení a radost z popisování všeho zbytečného, nudného a pro děj nepotřebného, tak se tentokrát přemohl a vrazil do svého příběhu i záživné momenty, které pohnou stojatými vodami zatuchlosti a prázdnoty. Máme tady tak výborně popsanou pasáž, kdy se Galbatorix snažil zlomit zajatou Nasuadu, dobře vygradované, velmi epické a skutečně povedené závěrečné souboje - ten Roranův s generálem Galbatorixových vojsk stál opravdu za to - jen opět nechápu, proč Generálovi nebylo věnováno více prostoru už dříve a byl představen až teď na konci ? Aha - proč se já naivka vlastně ptám - kdyby tomu tak bylo, mohlo být vše mnohem zajímavější. Co musím vážně pochválit a co jsem si všiml, že zde bylo nepochopitelně někde kritizováno, je rozhodně Eragonův finální souboj s Galbatorixem - na to, jak je král po celou ságu vykreslován jako neskutečně nabušený bad-ass bouchač, kterého nic a nikdo nemá nejmenší šanci ohrozit, tak Eragonovo vítězství nad ním logicky nepřišlo ve formě šermířského souboje, nýbrž jediným možným způsobem, který je v rámci nastíněných událostí a faktů tím jediným uvěřitelným. Za tohle vážně bravo ! To, že prostor k osobnímu vyjádření byl Galbatorixovi věnován až úplně zde na konci, je samozřejmě naprosto dementní fail, o kterém se už znovu rozepisovat nechci. Nesouhlasím ani s tím že celé dílo je geniální, jak do sebe vše zapadne a jak je to božsky promyšlené - jako pardon, ale prostý fakt, že děj opíše oblouk a nějakým způsobem se logicky uzavře, je vcelku prostá spisovatelská praxe a jen díky tomu, že se tady všechno omílalo, okecávalo a nafukovalo nabubřelým stylem ještě neznamená, že je to genialita. Každopádně - tentokrát nejsem tak zhnusen, jako v případě předchozích dvou jasných odpadů. Dokonce bych řekl, že nebýt zbytečné vaty a trapné snahy stát se druhým Tolkienem, tak má spisovatel na to, by napsal skutečně strhující knihu, alespoň co se jeho techniky týče - té není co vytknout. Závěr stál opravdu za to. Co bylo ale vážně studenou sprchnou, byl opět epilog, dlouhý jako světelný rok a nudnější než flek na zdi. Tady se Paolini zase vyřádil v tom, co má nejvíc rád - nudou, šosáckými dialogy s pravítkem v zadku, nesmírně trapnými vtipy a cukrkandlovým sentimentem. Třináctileté holčičky, co mají rády zvířátka, jistě plesají radostí. Já moc ne.... celý text

Příchod noci 2013, Paul S. Kemp

Celkem není moc co dodávat. Dobře napsané fantasy, kterému nechybí spád, zajímavé postavy, poutaví zloduchové a poměrně přímočarý a dostatečně jednoduchý a přehledný děj, který hezky plynule chvátá ke svému konci, obohacený o pár nezbytných překvapení, zvratů a zajímavých situací, bez kterých by to jinak mohla být nuda. Družina našich dobrodruhů se opět snaží pomstít třem zlotřilým Slaadům, kteří chtějí umístit semeno Tkanivového čepu do magického sloupu v Přístavu lebek a plánují zákeřný úskok k odlákání létajících lebek, strážících přístav, aby mohli svůj plán uskutečnit. Kolem téhle zápletky se vše točí a od začátku do konce je to docela dobrá zábava. Nemám co bych vytkl, ale také tomu dost chybí do extatické dokonalosti. Na konci se opět dočkáme nečekaného zvratu a cliffhangeru, který snad každého donutí okamžitě sáhnout po třetím a posledním dílu této zatím hodně povedené fantasy trilogie.... celý text

JLA: Země 2 2017, Grant Morrison

Zásadním problémem hrdinů z JLA je fakt, že byli stvořeni ve čtyřicátých letech minulého století, kdy čtenáři nepotřebovali, ba ani nechtěli číst příběhy plné realistična, sugesce, lidskosti, opravdovosti, nechtěli komplikovaný, propracovaný a v rámci mezí žánru uvěřitelný děj a už vůbec ne uvěřitelné, realistické hrdiny s barvitými a promyšlenými charaktery. Tudíž jsou členové JLA více méně sebranka morálně a povahově plochých Mirků Dušínů, které nemůže nic zabít, mají super rychlost, super sluch, super všechno, nic pro ně není problém a naprosto vše dokáží, což přesně reflektuje potřeby tehdejších čtenářů, kteří prostě podobnými kokotinami chtěli být ohromováni. A přesně odtud pramení onen problém - jak vůbec s takovými hrdiny dnes můžete udělat zajímavý comics ? Jak se můžete o takového hlavního hrdinu bát ? Fandit mu ? Co pro ně vůbec může být problém ? Co vložit do zápletky, aby to pro tak dokonalé super-bytosti byla výzva ? Prostě samotná povaha hrdinů, kteří byli stvořeni pro úplně jinak smýšlející čtenářské publikum z minulého století, je naprostou a dokonalou scénáristickou pastí pro kohokoliv, kdo by v dnešní době chtěl s takovýmhle materiálem napsat poutavý, silný a kvalitní příběh, který osloví současného čtenáře, uvyklého na vyšší příběhový standard, než je prostě jen šablonovité "moralizující týpek, co zvedá auta, létá rychleji než světlo, zastaví laserovým zrakem bankovní zloděje". I z tohoto důvodu mám vcelku averzi vůdči comicsům o morálně rovných a povahově plochých hrdinech, co jsou nezranitelní a super-dokonalí, ale vzhledem k tomu, že zde účinkuje Batman, kterého mám naopak rád a čtu vše s ním spojené, tak jsem se rozhodl, že JLA dám zase jednou šanci. No - a musím říct, že poprvé to skutečně za něco stálo ! Grant Morison přeci jen patří k těm lepším scénáristům a rozehrává zde story, zasahující do alternativního světa DC comics. Se zápletkou točící se kolem zrcadlového světa si vyhrál skutečně dobře a místo toho, abychom se zde dočkali jen prosté a tupé rubačky typu "hodná JLA versus zlá JLA z alter-světa", tak se zde s možnostmi přechodu mezi dimenzemi dobře a zajímavě pracuje, Morrison z toho vytěžil docela dost ( i když věřím, že kdyby dostal více prostoru než jen nějakých 5 sešitů, šlo by z toho vytřískat víc) a využívá potenciálu tohoto tématu k rafinovaným zvratům, nápadům a dějovým kličkám, vyšperkovaným sem tam nějakými drobnými nápady, nad jejichž smyslem je občas třeba se i kapku zamyslet. Prostě a jednoduše - k tomu, aby někdo udělal comics JLA skutečně dobrým, je potřeba opravdu šikovného scénáristy, kterému to myslí a dokáže udělat napínavým a poutavým i něco, co už ze své podstaty napětí a poutavost vylučuje. Grantu Morrisonovi se to podařilo a nevím čím víc bych to ještě okecával - tenhle comics jsem si fakt užil, anti-hrdinové ze zrcadlového světa měli opravdu silné charisma a celý děj nebyl tupý, ani jednoduchý a přesto zůstal ryze superhrdinský, aniž by musel vykolejit z klasických mantinelů žánru a zároveň nepůsobil trapně. No ještě bych se zmínil o kresbě, které prostě není co vytknout. Svým stylem klasicky super-hrdinsky mainstreamová, jak má být.... celý text

Soumrak 2012, Paul S. Kemp

Zářný příklad dobře napsaného, klasického fantasy. Sice zde není narváno všechno klišé v nejčistší podobě a celé to působí spíše dobrodružným dojmem takového "fantasy Indiana Jonese", ale je to skutečně parádní :-) Máme tady spoustu zajímavých kouzel, magickou křišťálovou kouli, jenž očaruje meč hlavního hrdiny, stínový zámek putující dimenzemi, jenž se zjeví pod hladinou jezera, měniče tvarů a také zajímavou družinu dobrodruhů. Děj odsýpá, postavy jsou zajímavé, každou chvíli nějaký zvrat, který vás nad stránkami knihy nenechá usnout a moc pěkně vypointovaný závěr, který dává jasně a bez nejmenších pochyb najevo, že ta pravá a pořádná řež teprve přijde. Dějové linky jsou zde maximálně dvě, popis se soustředí na postavy a na děj, takže zde není téměř žádná vata ani okecávání zbytečných událostí, či nudné popisy přírody. Postav se ze začátku může zdát být trochu víc, než je potřeba, ale Kemp to dovedl napsat tak, že mi žádná nepřekážela, nepřipadala zbytečná a dokonce se v nich člověk bez nejmenších problémů vyzná. Každopádně je kniha ukončena tak, že čtení dalšího dílu je absolutně nezbytné. Stejně tak je trochu mrzuté, že z počátku kniha naráží na již uplynulé události a postavy, o kterých čtenář nic nemůže vědět, protože se pravděpodobně odehrály v některé knize, která této sérii předcházela a která česky nevyšla. Ale dá se to dobře zvládnout i bez toho, abyste děj minulých knih znali :-) Do kultovní a kouzelně nadčasové geniality knih R..A.Salvatoreho tomu sice ještě kousek chybí, ale i tak je to vážně skvělá knížka, která rozhodně potěší příznivce Drizzových dobrodružství ... i když možná ještě více udělá radost fanouškům vedlejších postav z jeho knih - Entreriho a Jarlaxla. Ne snad proto, že by se v této knize vyskytovali (nemají s ní nic společného) ale nátura a povahy hlavních hrdinů, spolu se situacemi a dobrodružstvími, jenž zde zažívají, se trilogii "Žoldáci" velmi přibližují. No - a já už se těším na další díl Erevise Calea. Jestli máte rádi fantasy, akci, dobrodružství, magii a podobné věci a hlavně dokonale propracovaný fantasy svět Forgotten Realms, tak si tuhle knížku zamilujete !... celý text

Opeřený drak 1997, Douglas Niles

Jsem opravdu velkým fandou světa FORGOTTEN REALMS a všech příběhů s ním spojených. Zbožňuji knihy i hry z tohoto světa a právě proto se mi tohle píše fakt těžko. Nemám nic proti velmi jednoduchému a přímočarému stylu psaní příběhů, kdy hlavni hrdina jde dopředu aby na konci knihy sejmul zlého padoucha. Nepotřebuji složité a komplikované dějové linky a miliardy postav jako ve Hře o Trůny. Ale co je moc, to je moc. První dva díly Maztické trilogie docela slibně rozjeli zápletku a příběh, představili nám postavy, které se postupem času zajímavě vyprofilovali a v kterých nyní třímal velký potenciál, jak s uzavřením jejich dějových linek naložit. Skutečně - první dvě knihy položili základ pro nespočet možností, jak zajímavě, poutavě a strhujícím způsobem dovést příběh do konce, spousta možností se úplně sama a nyní už bez práce nabízela, ale - nic z toho se nestalo. Celá kniha je ve zkratce jen a pouze o tom, že pár skupin "těch hodných" a pár skupin "těch zlých" putují na jedno místo, kde se utkají a rozhodne se, zda vyhraje dobro či zlo. Vůbec nic jiného důležitého se zde nestalo. A tohle Douglas Niles roztáhl do více než tři sta stránek. Popisy toho, co se zde děje, jsou absolutně odosobněné, asi jako, kdybyste v televizi sledovali velmi přímočarý a nudný šachový zápas dvou amatérů ze základní školy. Takže k figurkám na šachovnici máte asi stejný vztah jako k postavám v této knize. Ty se totiž úplně přestaly vyvíjet, popisy jejich činů, putování a dokonce i jejich bitev jsou psány tak hrozně odtažitě a neosobně, že mě to vůbec nezajímalo. Z milionů možností, jak zamíchat jejich - v prvních knihách - zajímavě naznačenými příběhy, osudy a povahami, nedošlo ani na jednu. Už se zde neřeší jejich vztahy, povahy, osobnosti, charaktery, interakce, osudy a vývoj, změny a překvapivé zvraty toho všeho. Vcelku to na mě působí, jako by to byla jen anonymní jména z telefonního seznamu s výčtem zastávek, kterými prošli. Ve finále z toho všeho mám pocit, že to Nilese vůbec nebavilo psát a chtěl to mít co nejrychleji za sebou. I finální - totálně neosobní a nedramatická - bitva je fakt nuda jako prase. Celé je to ve stylu "Orci zaůtočili na první pluk, nějaký muž rozpáral nějakého orka, pak kopiníci zaůtočili na trolly, počet mužů jízdy prořídl, orci poslali pro posily, bitva stále pokračovala..." ...jako člověk, kterého to baví, by takhle nudně psát stoprocentně nemohl... Vážně mě to mrzí, ale tohle je fakt škvár.... celý text

Zmijí ruka 1996, Douglas Niles

Další z mnoha dobrodružství, které přináší svět Forgotten Realms. A ani tentokrát to není vůbec špatné, ale ani nijak skvělé. Jsem sice obrovský fanoušek tohoto světa a všech knih spadající do jeho universa, ale nemůžu hodnotit lépe, než třemi hvězdami. Děj je tak akorát, Cordell a jeho Zlatá legie jsou hrabiví a díky své touze po zlatě podnítí nenávist domorodců a na konci se vše totálně zvrhne. Ale přesto pořád nedokážu říct, jestli je Cordell špatná, nebo dobrá postava. Ale v tom asi tkví to kouzlo - má něco z obojího. A konečné střetnutí tří bohů - Zalteca, Quothala a Helma, spolu s rostoucím příchodem bohyně temných elfů Lloth, opravdu stojí za to. Jinak více méně není moc co psát. Stejně jako v předchozím díle, je i zde svět fantasy okrášlen reáliemi a velkou inspirací Mayskou a Aztéckou civilizací našeho světa, avšak v jádru se jedná o další z mnoha dobrých, pěkných příběhů klasického fantasy střihu. Další pěkné, povedené fantasy dobrodružství. Nečekejte nic víc a zároveň nedostanete nic míň. Stejně jako u předchozího dílu.... celý text

Michaela - Události v klášteře svatého Anděla 2008, Miloš Urban

Zajímavá a naštěstí vcelku krátká story. Ze začátku mě příběh moc nebral, ono to ani nemělo moc děj... zločinec, kterému došel benzín v autě, najde ženský klášter, kde ho nechají přespat. Poté, místo toho, aby ho jeptišky nechaly odejít, se mu za nejasných okolností ztratí klíčky od auta a on začíná tušit, že se ho zde řádové sestry vlastně snaží proti jeho vůli držet a že se v klášteře zároveň děje něco velmi divného. Přesně v této chvíli se do příběhu vkrade pocit lehké nejistoty, mysteriozního napětí, které vám nedá a prostě musíte přijít na to, co se to tady vlastně děje. Neustálé tepání něčeho zlého, ale přesto neviděného na pozadí, lehký závan obskurity a hlavně neustálé erotické pnutí, u kterého jen čekáte, kdy vykvete v nějakou skutečně zajímavou, pornem říznutou scénu, to jsou ty ingredience, které příběh ženou krásně dopředu a dávají mu kouzelnou auru temné klášterní atmosféry. A samozřejmě až budou všechna tajemství odhalena a kniha dospěje do finále, dočkáme se ještě výsostně odporných, eroticky rouhačských a krutě psychopatických vyústění a nápadů na hraně (nebo vlastně spíš už za hranou) fantastiky. Rozhodně je také fajn, že se autor nesnažil knihu co nejvíc natáhnout a nacpat fůrou zbytečné vaty, jak se to často s oblibou dělá, aby kniha působila jako rozsáhlý román. Kratší forma téhle novely dává jejímu obsahu mnohem větší švih a direkt. Moc pěkná knížka :-)... celý text

Lupiči mrtvol 1970, Jan Zábrana

Abych pravdu řekl, nejvíc mě na tomto sborníku zklamaly povídky slavných a klasických autorů, jako je Lovecraft, nebo Poe. Ale celkově většina kusů v téhle sbírce je velmi podprůměrná. Do kontrastu s tímto faktem pak jdou malé kapitolky, ve kterých je představen vždy ten autor, jehož povídka právě následuje. Tyto "entré" jsou velmi povedeným prvkem knihy - dost se o daném spisovateli dozvíte a je vám ve zkratce přiblížen i jeho život, povaha, kariéra a přemýšlení, což vás velmi příjemně připraví a navnadí na povídku samotnou. Což už ovšem tak skvělé není, je skutečnost, že tyto představovačky často vyžvaní část a nebo celou pointu dané povídky. A jednoduchá a většinou okamžitě velmi snadno předvídatelná pointa je často to jediné, co zde zastoupené povídky mají. Ve výše zmíněných představovacích úvodech jsou téměř vždy spisovatelé vylíčení jako neohrožení, prudce geniální klasici hororové literatury s obrovským talentem, unikátním přístupem a geniální slohotvorností a zároveň jako velké osobnosti žánru, a jejich povídky jako vysoce ceněná, výsostná a špičková díla kvalitní světové literatury, jenž jsou velmi na výši. ...tak jako sorry, ale na tuhle hru vám fakt nepřistoupím. Téměř všechno v téhle knize je totiž laciný a dost špatný brak toho nejhrubšího zrna. Už prvním zarážejícím faktem je, že téměř žádná povídka ve vás nevzbudí ani náznak děsu, strachu, ba dokonce vás ani nezachvátí svoji zneklidňující psychologií. A horor který neděsí, je jako hospoda, kde se nepije. Navíc příběhy ani nemají pořádný děj, většinou jsou docela zmatečné a hrají si na vyšší intelektuálno. Spoustu si jich ani nepamatuji, jak byly nudné a nezáživné. Většinou jsem celou dobu jen čekal na předem jasně danou pointu, která samozřejmě přišla. Jako fakt nevím, jak je možné, že takovýhle nenápaditý, béčkový a laciný škvár je hodnocen jako výsostná klasická literatura, když mnohem propracovanější, silnější, nápaditější a děsivější horory jsou dnes kategorizovány jako jednoznačné braky. Ovšem není zde všechno tak špatně. Některé povídky se mi aspoň dobře četly a čas při nich docela fajnově ubíhal i přesto, že bylo nad slunce jasné, jak se jejich zápletka vyvine i to, jak dopadnou. Dobrým příkladem jsou třeba povídky "Moucha", "Muž, který měl rád Dickense" a potom třeba "Vítr", které většinou obsahovaly alespoň nějaký nápaditý základ a příjemně se četly. Pravděpodobně mi i uvíznou na nějakou dobu v hlavě a to zas není tak málo. Celkově bych asi - mimo již výše zmíněné - nejvíce vyzdvihl díla Raye Bradburyho (který vlastně ani není kmenovým tvůrcem hororů, ale pohybuje se spíše ve vodách sci-fi) a poté i jeho spisovatelských učňů a následníků, jejichž jména si žel nepamatuji.... celý text

Brisingr 2009, Christopher Paolini

Na téhle knize je hrozně znát, že Paolini je ještě dítě. Rozhodně nechci nijak shazovat jeho úctyhodně kvalitní slohotvornou schopnost, ani popisný talent - na to, kolik mu je, se to po něm velmi dobře čte - ale stejně jako kvalitní instrumentální technika ještě sama o sobě neudělá dobrou píseň, tak ani obratný spisovatelský um nezaručí kvalitní knihu. Jeho nezralost se tak nejčastěji projevuje při dialozích postav, v pasážích, které mají ukázat hloubku a vztahy mezi jednotlivými hrdiny. Paolini očividně tuší, jaké by asi měly být pocity postav, které už toho v životě hodně zažili - a že to jistě byly zážitky velmi drsné, krušné, barvité a dospělé - ale podává to takovým způsobem, že mu to absolutně nevěřím. Dětským, naivním, očividně odněkud odkoukaným způsobem, který sám ještě nedokáže, vzhledem ke svému mládí., plně pochopit. Samozřejmě je pro každý příběh velmi důležité mít charakterově velmi bohatě a zajímavě prokreslené postavy já kvituji s potěšením, že se o to snaží, ale prostě mu to nevychází. Nedostatek autorovy životní zkušenosti tento pokus o vytvoření hloubky a plastičnosti svých hrdinů totálně zabijí. Což by se ještě dalo přehlédnout a nějakým způsobem smáznout, kdyby ovšem kecání, dialogy a snaha přiblížit nám postavy knihy blíže, nezaplňovaly snad 90% celého Brisingra. I ostatní dialogy a vlastně veškerá přímá řeč všech postav je dokonalá katastrofa. Hrdinové zde mezi sebou neustále komunikují tak, že i v citlivých rozhovorech a osobních diskuzích vše vyzní příšerně oficiálně, šosácky, šroubovaně a s takovým pravítkem v prdeli, že to i v případě vyznání citů jedné postavy druhé vypadá, jako kdyby každý, kdo zrovna promluví, měl proslov před shromážděním OSN. Takže ve výsledku nám zde oněch výše zmíněných 90% knihy smrdí totálně neosobním a chladným kecáním o ničem. A že se tady skutečně kecá opravdu fest ! Na začátku knihy jsem měl vážně radost, že se něco děje - např. zkouška dlouhých nožů vypadala zajímavě, ale stejně jako cokoliv, co se v téhle knize skutečně stane (a že je toho zoufale málo), je tato událost nádsledovaná nekonečnou kanonádou kecání, tlachání a plkání o to, že se to stalo. A to pouze v tom lepším případě, protože jinak je zde samozřejmě minimáně polovina knihy totální vatou, kde se kecá úplně o ničem a naprosto mimo mísu. Opruz jak prase. Na to, že má tahle bichle přes 600 stran, se tu mimo prázdných a zbytečných tlachů neděje naprosto nic zaznamenáníhodného. Každý soudný spisovatel by veškerý skutečný děj této knihy narval do dvou krátkých kapitol a ještě by mu zbylo dost místa na krátké, ale šikovné a trefné vykreslení charakterů a vztahů mezi hlavními postavami, což se Paolinimu nepodařilo ani na rozloze šestiset stran. Velmi pitomé mi přijde chování postav, které opět nejednají adekvátně ke svému věku. Veškeré problémy a plány se zde řeší dost pubertálním způsobem, což by prošlo, pokud by Paolini psal večerníček o Krtečkovi, nebo nějakou odlehčenou blbovinku pro mládež a ne fantasy epos, který se sám sebe snaží brát nesmírně vážně. A naopak, spoustu pozornosti zde postavy věnují úplným volovinám i přesto, že je tlačí čas a válka s nepřítelem, kterého podle všeho ještě stále nemají šanci porazit, je již za dveřmi. A když už jsme u toho nepřítele - o hlavním záporákovi Galbatorixovi zde vždy slyšíme výhradně z úst kladných postav. Není mu zde věnován žádný prostor, ve kterém by měl čtenář možnost nahlédnout na dění jeho očima, nejsou zde žádné kapitoly popisující co zrovna dělá, nad čím přemýšlí...Paolini ho zde vůbec nijak nepřiblížil, takže si k němu ani nelze vypěstovat jakkoliv negativní vztah. Což je dost problém vzhledem k tomu, že cílem všeho konání hlavních hrdinů je Galbatorixovo zabití. Jedinou vyjímkou je závěr knihy, kde Galbatorix promluví k Eragonovi vzdáleným magickým hlasem a působí na mě jako dost hloupě a vztekle se vyjadřující nasrané pětileté děcko, kterému rodiče na pouti nekoupili cukrovou vatu. Trapné. No a vrcholem všeho jsou pokusy o milé odlehčení atmosféry v pasážích, které asi měly být rozpustile vtipné, ale místo úsměvu mi na obličeji vytvořili jen grimasu kyselého šklebu trapnosti, kterou za Paoliniho cítím. No a závěr knihy ? Čekáte, že si něco zajímavého autor připravil alespoň na konec ? Ne. zapomeňte. Jen další kýbl nudy a tradiční generický a nepovedený sentiment. Jinak abych na tom našel taky něco dobrého - bylo zde pár řádků, které mě vytrhly z úmorného sevření nudy a trochu mě i zajímalo co se děje (zkouška dlouhých nožů, Roranovo bičování za trest) a celkově základní myšlenka knihy není špatná. Jenom se zde Paolini prostě pokouší o velké věci a nevychází mu z nich ani jedna jediná. Takže tentokrát je to pro mě spíš takový lepší odpad. Každopádně podle hodnocení ostatních uživatelů vidím, že jsem tu se svými pocity vlastně osamocen. Takže milí zapřísáhlí Eragonovi fanoušci - než se vám z mého komentáře začně zvedat krevní tlak (což se už na tomto místě nejspíš děje), tak si prosím uvědomte, že vy přece víte nejlíp, jak je šest set stran dlouhá kniha bez děje, bez zajímavých postav a bez napětí, vlastně skvělým a na výsost kvalitním čtivem a já - prostý, hloupý, literárně nevzdělaný kmán - se můžu vesele vrátit zpět ke čtení porna, comiců a pokleslých braků ;-)... celý text