Gordonlord přečtené 696

Železný helm 1996, Douglas Niles

Maztica - zřejmě složenina slov z pojmů "Mayové" a "Aztékové", je kontinentem Zapomenutých Říší, kterému se snad žádný příběh z této řady ještě nevěnoval. Kontinent je zaplněn faunou, florou, zvyky, proprietami a náboženstvím velmi silně inspirovanými dvěma výše zmíněnými kulturami z našeho reálného světa. Takže hadi, džungle, pyramidy, rituály, woodoo kouzla, šamani atd... A od nich se odvíjí i první plus této knihy - na rozdíl od jiných příběhů z FORGOTTEN REALMS, se zde setkáte se spoustou mystických a domorodých prvků, které spíš než fantasy připomínají záhadami opředený dobrodružný příběh z dávné mayské civilizace, skřížený s objevitelským cestopisem ve stylu Kryštofa Kolumba. "Arcane" a "divine" magic, užívaný na jiných kontinentech FR zde nahrazuje magie per a magie spárů, máme zde i jiný panteon božstev, kterým dominuje zejména krvavý Zaltec, jenž neustále požaduje čerstvá srdce vyříznutá z žijících obětí a klasické fantasy rasy zde ustupují typickým domorodým kmenům, jak vystřiženým z cestopisného dokumentu natáčeném v srdci Afriky. Dalším plusem je i větší a typově hodně rozmanitý počet postav, které míchají příběhem a tvoří solidní základ pro pozdější zvraty, překvápka a poutavé dějové linky, z nichž u některých si nejsem jist, jestli patří mezi ty hodné, nebo mezi ty zlé a jistý jsem si tím nebyl ani na konci knihy. Mínusem je fakt, že kniha končí tak otevřeně, jako kdyby to byl jen první díl seriálu a pokud si nechcete pořídit pokračování této trilogie, tak "Železný Helm" ani nezačínejte číst. Od toho se odvíjí i druhé mínus, které tkví v nedostatečném uzavření a vysvětlení osudu mnoha vedlejších postav, jejichž smysl zde ve valné většině není nijak uspokojivě vysvětlen a ospravedlněn, tudíž i jejich dějové linky končí poměrně neuzavřeně. Jinak příběh i osudy postav mě docela zajímají, i když nějaké extra napětí a zvraty se zde nekonají, zklamal i vcelku fádní závěr knihy, kterému chybělo dramatické vyvrcholení a nutno dodat, že ze začátku (cca prvních 60 stran) se mi knížka četla hodně ztěžka a přišla mi dost nepřehledná. Ale jinak je to, suma sumárum, docela fajnové fantasy. Takový průměr, který není nic extra, ale není ani špatný. Druhý díl si určitě přečtu. Zajímá mě, jak to dopadne s Erix a Halloranem a zda je kapitán-generál Cordell vlastně kladná, nebo ryze záporná postava :-) No a vlastně i to, jak to celé skončí, protože prvním dílem trilogie "Železný Helm", všechno očividně teprv začíná !... celý text

Temná studna 1995, Douglas Niles

Po třetí a v českém překladu naposledy, se setkáváme s králem Ffolků Tristanem, druidkou Robyn, zábavným dráčkem Newtem, lovčím Darythem a hrabivým půlčíkem Pawldem. Po delší době se opět setkáme i s Brigit a její družinou bojovných rytířek z Cydorie. Naše družina tentokráte musí zabránit zlotřilému plánu boha Baala a zvrátit zkázu druidského údolí Myrloch a znečištění temné studny zlými silami a zklamaná druidka Robyn se zároveň musí vyrovnat s nevěrou svého milého Tristana. Všichni dohromady se potom musí smířit i s velkými ztrátami, ke kterým jejich cesta za porážkou zla nevyhnutelně povede. Během svého putování jsou pronásledováni pokroucenými zrůdami - supi s kostlivou, parohatou hlavou jelenů, medvěda se soví hlavou a přemísťujícím se netvorem, s kterými bojují a před kterými zároveň utíkají zničenou krajinou, posázenou pouze plesnivými ohořelými pozůstatky stromů, trhlinami v zemi, z kterých stoupá vražedná záplava smrtících plynů, tohle všechno uprostřed zimy a sněhových závějí, pokrývajících kdysi posvátnou půdu Matky země - nyní již mrtvé bohyně. Spolu se skřítkem Yazilicklikem se podíváme i do roviny pohádkových bytostí - Faerie a v rámci nápaditě provedených, zákulisních "božských vstupů" i do roviny zla Gehenny a do roviny přírodní bohyně. Opět jako vždy zde máme magické artefakty jako je mocný meč Cymrycha Hugha, dřevěná krabička, kterou lze rozložit na plnohodnotnou loď, brýle, kterými lze vidět za roh i pravou podstatu magických věcí a spoustu dalších serepetiček, které k tomuto světu a jeho příběhům tak neodmyslitelně patří. "Temná studna" přesně odpovídá přísloví, kdo s čím zachází, s tím také schází. Jako vždy se zde samozřejmě odehrává naprosto Tradiční, pravověrné, nostalgicky devadesátkové old-school fantasy se vším všudy, tak jak to Tolkien kdysi dávno nalajnoval a svět FR rozvedl do naprosté dokonalosti a propracovanosti. Od příběhu nečekejte žádné složité nuance, ani rozpitvávání detailních charakterových aspektů jednotlivých postav, ani složité a zajímavé dějové kotrmelce a dokonce ani mistrovsky napsané gradující napětí. Je to zase jen velice milý, hezký, nostalgický výlet do časů, kdy hrdinové byli silní, morální, vládli magickým mečem, kterým porazili všechny netvory a nakonec sejmuli i samotného boha. Do časů, kdy vládli čarodějové, mocná kouzla, artefakty, druidové byli spjati s přírodou, trpaslíci s hlubinami, půlčíci se svými poklady. Do časů, kdy létali draci, moudře vládli elfové, orci ohrožovaly zemi, družiny dobrodruhů podnikaly své smělé výpravy. A do časů, kdy dobro bylo dobro a zlo bylo zlo. Prostě do zlatých časů klasické fantasy. Tato kniha prostě není ničím víc, než tímhle vším. Ale také ničím méně.... celý text

Rychlopalba 2015, Štěpán Kopřiva

Detektivky obvykle nemám rád. Je to pro mě mnohokrát vytěžený žánr, kde pořád dokola vyšetřovatelé vyšetřují nějaké vraždy do zblbnutí pořád na jedno brdo a který už byl milionkrát přežvýkán, vyplivnut, znova přežvýkán do sucha, potom ještě tisíckrát vyždímán, přeždímán, znova přežvýkán a po tisícím vyplivnutí ještě znovu a opět úplně stejně jako vždycky předtím přežvýkán. Do téhle detektivky jsem se tedy pustil jenom díky mému nezměrnému nadšení z kopřivova nesmírně zábavného a strhujícího veledíla "Asfalt", doufaje, že se dočkám minimálně podobné zábavy i zde. A dočkal jsem se. Děj je velmi svižný, postavy jsou zajímavé, a hlavně je zde kopřivův "trademark", díky kterému je zaručeno napětí téměř na konci každého řádku a hlavně fůra cynicko-ironických i jinak vtipných, výborných komentářů, průpovídek a jiných slohotvorných útvarů, které jsou skutečně perfektně humorně vypointovány. Zajímavým aspektem téhle knihy je fakt, že se v ní nedozvíme jméno hlavního hrdiny a ani po tom netoužíme, protože příběh je vyprávěn tak strhujícím a pohlcujícím způsobem, že není čas se nad tímto faktem vůbec zamýšlet. Co bych bral jako kapku mínus je fakt, že ke konci už kniha trochu ztratila spád a nějak jí chybělo mocné vygradování do finále. Celé se to uzavřelo tak nějak šedivě a jednoduše. A také hlavní postavu mi nějak nešlo si oblíbit. Jinak i trochu občas za "oči" zatahal fakt, že i když příběh staví na "realisticky reálných" základech a přístupu, tak občas některé pasáže byly dost přitažené za vlasy, jako třeba když hlavní hrdina musel na služebně stopit obálku s důkazem, tak se najednou stalo až moc neuvěřitelných náhod naráz, aby se mu to podařilo. A celkově se to všechno snažilo tvářit trochu předrsněle a americky krutě, čemuž díky zasazení děje do české kotliny nelze příliš věřit. Ale to jsou drobnosti, které díky napětí a zábavě, které mi příběh poskytl, s radostí odpustím. Příjemným osvěžením byly i citace zákoníků a a detailní popisy zbraní, které Kopřiva rád používá.... celý text

Batman: Smrt v rodině 2017, Doug Moench

Zásadní comics, kanón DC světa, který dodnes respektují i všechny současné restarty dějových linek měsíčních Batmanovských řad. V příběhu se objevuje pár mezer, které jsou vždy vyplněny docela stěží uvěřitelnými dějovými twisty, které jsou ovšem k posunutí děje docela nutné. Zajímavé je zde Jasonovo trauma ze ztráty svých rodičů, citová bouře, způsobená těžkým dětstvím, hledáním své biologické matky a pracovními rozpory s Batmanem. Samozřejmě Jasonova neposlušnost vygraduje v onu ikonickou scénu jeho smrti, což zde nelze brát jako spoiler. Výborná je dějová linka s Jokerem, která se vyhrotí v poslední čtvrtině příběhu, kdy se všechno velmi libově zamotá a Joker Batmana drží v šachu takovým způsobem, jaký se to do té doby snad ještě nikdy nepodařilo scénáristům úspěšně vymyslet a Batman s tím nemůže nic dělat i přesto, že si v tu chvíli nic nepřeje víc než definitivní pomstu svému největšímu životnímu rivalovi. Víc nechci prozrazovat, abych někomu, kdo ještě nemá přečteno, nezpůsobil újmu spoilerem. Ale závěr se opravdu povedl. Kresba je slušná, ještě trochu v 80´s stylu. Nevím co ještě dodat, je to hodně dobrý příběh, s kultovní smrtí hlavní postavy. Do dokonalosti tomu chybí víc sugestivnosti a pohlcující lidskosti, o kterou se zde autor hodně pokoušel, ale v 80´letech ji comicsový žánr nezvládal ještě tak zajímavě, jako dnes.... celý text

Černí čarodějové 1995, Douglas Niles

Druhá kniha ze série Moonshae je skutečně o třídu lepší než první díl. Opět se nám vrací smělí hrdinové Tristan, Robyn, Pawldo a Daryth. Tentokrát bojují s hrozbou šesti spolčených černých čarodějů, ovládajících slabomyslností očarovaného krále a na rozkaz zlého boha Balla osnují pomstu proti Tristanovi, za zničení bestie Kazgarotha. Samozřejmě i tento příběh je zasazen do mého oblíbeného světa FORGOTTEN REALMS, kde jsou hrdinové čestní, smělí a morální, zloduchové černí, temní a zlí, hrdinům sekundují vtipní půlčíci, statní, houževnatí a tvrdí trpaslíci a všude pobíhají elfové, létají draci a vůbec se všechno řídí pravidly tradičního, pravověrného, naivního fantasy devadesátých let (i přesto, že kniha byla napsaná v roce 1988) tak, jak ho mám rád a se vším všudy. A v tomto dobrodružství hlavní hrdina cestuje světem, aby spolu se svým rivalem ve snaze o získání královské koruny, lordem Pontswainem, dojeli za hlavním králem, který je má rozsoudit a po cestě objevují mýtické království ponořené pod oceánem, bojují se sahuaginy, obry, s vrahy, navazují kontakt v lesním království s vyhnaným lordem - psancem O´Rourkem a celkově zažívají košatá a smělá dobrodružství přesně ve stylu tohoto žánru, ve své nejklasičtější formě a ve velmi solidní podobě. Ovšem ani moje nezlomná láska k Forgotten Realms a k pravověrné klasice mi nezabrání být objektivní. Douglas Niles píše totiž hodně naivní formou vyprávění, takže nám zde sice naservíruje výrazné a jasně konturované postavy, jako je půlčík Pawldo, druidka Robyn, zlý černokněžník Cyndre, nebo lesní zbojník Hugh O´Roarke, ale žel, neprokreslí je tak detailně, abychom měli skutečně pocit, že je intimně známe a není tudíž šance se s nimi nějak hlouběji sžít. Prostě poznání postav zde nejde nijak pod povrch. Další vadou na kráse je vcelku kostrbatý a jednoduchý styl vyprávění, tak nějak jako když vám pán jeskyně při hraní dračáka nastíní dobrý příběh. Ale jenom dobrý. Vynikající čtenářský požitek plný zvratů, poutavých postav, dech beroucího děje a šmakózních situací se zde vážně nekoná. A trochu to celé sráží i závěrečná bitva, která skončí dost hloupou" deus-ex machinou". Ale i přes mé výtky je to velmi solidní kus fantasy a já dost lituji, že mimo Drizzta se už asi nikdy s žádnou další knihou z tohoto světa FORGOTTEN REALMS v češtině nesetkáme. Protože takto naivním, ale přesto svým způsobem neskutečně krásným a nostalgicky magickou aurou opředeným příběhům z žánru fantasy již odzvonilo. Doba velí realističtějším a syrovějším vyprávěním ve stylu Hry o Trůny. Škoda.... celý text

Zabíječ zombií 2011, Nathan Long

Asfalt 2009, Štěpán Kopřiva

Štěpán Kopřiva je fakt zabiják ! Od příběhu, ve kterém parta žoldáků podělá akci, následně zemře, dostane se do pekla a začne bojovat proti desetitisícům démonů a samotným knížatům pekel, jsem čekal docela hodně, ale dostal jsem mnohem víc ! Kuffenbach, Ostranski, Holofaust, Vorošilov a dokonce i neschopný nerd Lucas se ukázali jako neskutečně agilní parta ! Peklo je zde založené na tom, že člověk, který do něho přijde, nemůže zemřít, aby mohl na věky trpět. Lidé jsou zde rozemleti do asfaltu, který se následně používá na výrobu absolutně všeho. A protože zde lidé neumírají, máme tady nápadité scény, kdy jsou z trpících a stále žijících lidí vyráběna auta, letadla, vzducholodě, lampičky, silnice, domy a dokonce i stromy, lesy a nebo vodní plochy z očních bulv. A to, že člověk v pekle nemůže zemřít, zde rozehrává prostor pro neskutečnou akci, která jede dopředu jako splašené hovado. Totálně absurdní, neskutečně krvavá holomajzna plná akce, která střídá akci, zde nebere konce ! A navíc zde běží časový limit dvou dní, během kterého musí naše parta dosáhnout svého cíle, v podobě luciferova výtahu, aby zachránila zemi, potažmo aby se všichni dostali bezpečně zpátky na zemi. Protože po dvou dnech strávených v pekle se do asfaltu nezpracovaní lidé roztečou. Tohle je dobrý podklad pro skvělou akci a byl do mrtě využit ! Kniha přímo srší krvavými, cynickými a morbidními nápady, fungujícími vtipy, sranda je tu na každém kroku a nikdy ne trapná a také hlavní postavy jsou tak krásně a detailně vykreslené, až máte pocit, že je dlouhá léta osobně znáte ! Takže během příběhu jsem několikrát odhadl, jak se kdo asi zachová a ono k tomu fakt došlo ! I když ne v té podobě kterou jsem čekal, protože nějaké předvídatelnosti nebo jednotvárnosti děje se zde v žádném případě nemusíte bát - zvraty, překvapení. zádrhely a nečekané události číhají téměř na každém kroku a i přesto, kolik má tahle tlustá bichle stran, nenudíte se ani chvíli !!! Další skvělou věcí je zde "bod zlomu" - aneb prvek, který musí být v každém akčním příběhu, jinak se nedočkáte žádného skutečného napětí. (a zároveň v 99% - 100% současných akčních filmů vždy chybí). Oním bodem je myšlena situace, kdy se hlavní hrdina dostane do tak bezvýchodné a smrtonosné situace, že skutečně uvěříte, že se z toho už nedostane a že to pro něj tady končí. No - a těchto momentů je zde snad tisíc !!! Naprostá paráda - akce utíká, každou chvíli zvrat, vztahy mezi perfektně prokreslenými postavami se vyvíjí, jejich charaktery v průběhu děje zajímavě mění, nervy drásající napětí, během kterého téměř nedýcháte, nepolevuje ani na chvíli a neskutečně osobitý a unikátní humor spolu s obrovskou morbidní a krvavou fantazií Štěpána Kopřivy, prošpikovanou ještě navíc fůrou vtipně podaných pop-kulturních odkazů je jen třešničkou na dortu vynikajícího akčního sci-fi, které neustále graduje do masakrálního finále. Takhle skvělou knihu jsem fakt dlouho nečetl. A Chorozonovy naprosto unikátní, brilantní a fantastické kecy během jeho výslechových pasáží ve mě zůstanou hodně dlouho, stejně jako fůra dalších zážitků. Vážně to byla naprostá peka ! Jediná drobná jizvička na dokonalé kráse je pro mě potom odfláknutý závěr, který mohl po tak pompézně vygradované akci skončit přece jenom trochu uspokojivěji. Díky tomu bych knize dal tak 90-95%, ale to je pořád dost málo na to, abych jí dal méně než plný počet hvězdiček ! :-)... celý text

Gotrek a Felix 2012, * antologie

Nechtělo se mi věřit, že by antologie povídek o mém oblíbeném macho-borci Gotrekovi mohla dopadnout až tak špatně, jak veškerá hodnocení naznačují, ale ono je to ve finále ještě daleko horší. Navíc, jako bonbónek na červy prolezlém dortu, se zde ve většině povídek ani Gotrek s Felixem téměř nevyskytují, tudíž název knihy je lehce zavádějící. Hned první povídka z pera Nathana Longa - dlouhodobého následníka trolobijeckého vyprávění, který přebral žezlo po mistru Kingovi, nazvaná "Trolobijcova čest", je ve zkratce o tom, jak se G a F nechají najmout do armády, která má v nějakých dolech či co, pobít armádu nějakých potvor, tak tam jdou, mydlí se s nimi, pak se "naprosto nečekaně" ukáže, že za tím stojí krysáci a hlavní dvojka následně vykydlí všechny hlavní záporáky. Nic víc, nic míň. A tahle naprosto neinvenční, nezajímavá, nemastná a neslaná pointa byla roztažena do délky sta stránek, což je vážně vrcholně ubíjející. Celé to zachraňuje pouze fakt, že na rozdíl od některých dalších povídek je Longův spisovatelský styl velmi přehledný a i přes nekonečnou nudnost povídky velmi čtivý. Další povídka "Soudek Wynterse" už byla lepší. Krátká, docela svižná, i když opět nekomplikovaná a lineární. Gotrek a Felix se zde vůbec nevyskytují, jsou jen parkrát zmíněni a hlavním hrdinou je zde vtipný trolobijce Snorri. Typický humor spojený s jeho postavou táhne prakticky celou povídku. Třetí v řade je "Místo tichého shromáždění". Opět nejsou hlavními hrdiny ti, co jsou napsáni na obálce knihy, ale jeden poutník, který s nimi putuje a jde navštívit po dlouhých letech klášter, kde kdysi dávno studoval a nedopatřením zde zjistí jedno temné tajemství... povídka oplývá velmi dobrou, tajemnou a lehce pochmurnou atmosférou. A docela mě bavila, uměla udržet napětí. Jenom John Brunner - autor této povídky - snad nikdy předtím nečetl žádnou knihu z trolobijecké ságy, protože to, jak zde vykresluje Gotreka, nemá s trolobijcovou povahou snad vůbec nic společného. Po téhle stránce tragédie. Dalším kusem je "Požírač Rodných", kde se Felix s Gotrekem zavážou pomoci jedné spisovatelce zachránit její sestru z rukou ogrů, kdy si ji jeden z nich chce dokonce vzít za ženu. Tohle nebylo špatné, takový solidní průměr. Povídka s názvem "Proroctví" nás vezme zpět do časů knihy "Zabíječ Bestií" a tak nějak vyplní chybějící místa, co se týče dějové linky čarodějných dvojčat, která pomáhala Arekovi v jeho dobyvatelské cestě za zničením města Praag. Kvituji jako velmi zajímavý nápad, kdy povídka vyplňuje mezery v již dříve napsané knize, jenže tohle je tak nudná kokotina, že jí není rovno. Není zde vůbec žádný děj, celé to těží jen z nostalgie a opět - Gotrek a Felix zde téměř vůbec nejsou přítomni. Příšerná volovina, kterou jsem se prokousával s opravdovou nechutí. No a potom přichází naprostý vrchol hnoje - "Tilejský Talisman", od největšího prasete, které se kdy opovážilo svými litery poskvrnit fantasy žánr. David Guymer, autor totálně nečitelného a zmatečně nepřehledného hnoje, kterým byla zatím poslední kniha ze série GaF, a to "Město Zatracených", si s touto povídkou jen utvrdil svůj status prvního spisovatele, kterého naprosto nenávidím. Stejně jako u jeho výše zmíněné knihy, tak i zde jsem musel některé odstavce přečíst několikrát, abych aspoň rámcově pochopil co se v nich přihodilo a zároveň jsem opět musel trpět jeho styl psaní, kdy se mi pod přečtenými písmenky děj ne a ne zobrazit před očima. Dokonce ani pořádně nevím, o čem ta chaotická slátanina byla. Tenhle idiot nemá ani na to, aby v Black Library vařil uklízečkám kafe a proto nechápu, jak je možné, že ho nechali dokonce napsat poslední dva závěrečné díly celé Gotrekovy ságy. Vážně se bojím až vyjdou česky, protože i když budou byť jen o třídu lepší, než "Město Zatracených", nebo tato povídka, tak to pořád budou nestravitelné blitky. Tfuj tajxl ! "Poslední Rozkaz" a "Zlodějka mysli" byly tak nudný opruz, že už si vůbec nevzpomenu, o čem vlastně byli a to jsem je četl včera ! Trochu klasičtější pojetí Gotrekových dobrodružstvích se opět vrátí v povídce "Dvě koruny Ras Karímu", která byla čtivá, svižná, přehledná a po všech stránkách fajn. Bylo zde tajemství, milostný trojůhelník, velké bitvy, zajímavý závěr a celé to mělo typickou auru trolobijeckých dobrodružství. Tohle mě bavilo. Poslední povídkou v tomto sborníku je "Pohřeb Gotreka Gurnissona", který vůbec není tím, co by si čtenář představil. Nevím, co zvláštního bych o ní řekl, je to prostě průměr a účinkuje zde Ulrika a hlavními padouchy jsou opět otravní Skaveni. Abych to tak nějak shrnul...jsem zklamán víc, než jsem čekal a vážně mě to mrzí, protože Gotrek je hrdina, na kterém jsem vyrostl a kterého mám do dnešních dnů stále na svém čtenářském TOP. Škoda jen, že série s jeho dobrodružstvími upadla tak nehorázně hluboko. ale to by letos měla podle všeho aspoň trochu změnit "Hadí Královna" ...... celý text

Harley Quinn: Preludia a nokurňa 2017, Kelly Puckett

Samozřejmě je naprostá blbost v takovém žánru, jako je comics, hledat nějaké hluboké filosofické myšlenky a spisovatelské kotrmelce s intelektuálním přesahem - to ani nechci - ale na "Harley Quinn: Preludia a nokurňa" je strašně moc znát, že je to psané pro dospívající mládež a fakany. Knihu jsem musel několikrát odložit, jak hrozně mě nebavilo ji číst. Vždy jsem zvládl tak 3-4 stránky a musel jsem si od toho dát pauzu, protože to celé neustále těží jen z fórků a rozverností hlavní postavy. Žádný poutavý děj, napětí, vztahy mezi postavami, zajímavé charaktery které by dostaly alespoň minimum prostoru - prostě nic. Jen prostoduché zápletky a nezáživný děj, v kterém mě - nevím ani proč - nedokázaly bavit ani občasné zvraty nebo zajímavé nápady. Co ale musím pochválit je, že některé fóry a vtipy nejsou zase tak špatný a dokonce se do češtiny velmi úspěšně podařilo přeložit i většinu slovních hříček, z kterých kniha v první řadě těží. (I když ne úplně všechny, jak si pozorný čtenář - angličtinář - možná všimne) Kresba je v naprosto klasickém střihu, takže to celé vypadá přesně tak, jako jakýkoliv jiný mainstreamový super-hero comics současné doby. Jen je sem tam trochu jednodušší, a malinko více hozená do cartoonové formy - asi aby to více podtrhlo zaměření na děti a původ hlavní postavy, která se na stránky comicsu dostala z kresleného televizního seriálu "Batman - The animated series". Bonusový comics pak ukazuje první sešitový výskyt Harley v jednom z dílů "Batman Adventures" - comicsové řady zasazené do světa televizního seriálu, ze kterého pochází. Příběh je už nakreslený naplno cartoonovou formou a je samozřejmě naprosto dětinský a debilní. Celkově to nebylo úplně hrozné, ale vůbec nic to ve mě nezanechalo a téměř vůbec mě to nebavilo.... celý text

Strach v hrsti prachu 1983, John Ives

Výborný psychologický survival-thriller ...nebo jak to nazvat :-) Psychopat unese a odveze své čtyři údajné trýznitele do pouště a z dalekého úkrytu je s puškou v ruce sleduje a baví se pohledem na jejich snahu o přežití. To je vlastně celý děj této knihy. Celkem pět postav, takže je zde více prostoru k vykreslení jejich charakterů a barvitého popisu jejich myšlenek a útrap ve snaze přežít na místě, odkud není kam utéct, s vědomím, že najít vodu je zázrak, slunce svým žárem téměř okamžitě zabijí a někde daleko je sleduje člověk, který je může kdykoliv ostřelit. Je to skutečně síla. Celá kniha se sice odehrává pouze na poušti v rámci pěti hlavních (a jediných) postav a je tím pádem dost komorní, ale celé je to velice strhující, napínavé a skutečně syrové a kruté. Jedinou vadou na kráse je snad jen fakt, že se to místy maličko táhne a také na úplný konec bych čekal nějaký epilog, nebo alespoň delší závěr pro lepší schlazení vyprahlého krku :-)... celý text

Poslední hranice 2017, Robert Anthony Salvatore

Nejlepší "Drizztovka" od trilogie Planiny Ledového větru ! Chápu, že jsem s tím možná trapnej, protože přesně tohle jsem psal i po přečtení předchozího dílu ze série Neverwinter, ale tentokrát je moje nerdské nadšení ještě silnější ! Asi už je zbytečné znovu omílat genialitu mistra Salvatora, který mě v Drizztově případě zklamal snad jen několika díly z časů Obloudovy ságy a nudnou "Páteří Světa", protože snad vechno co napsal, je naprosto skvělé a jmenovitě "Poslední hranice" opravdu neskutečná ! Příběh tentokrát není jednolité a uzavřené putování a řešení jednoho problému, ale celá kniha je rozdělena na čtyři pomyslné, na sebe plynule navazující celky. V prvním se družina skládající se z Drizzta, jeho dávného a bývalého nepřítele Entreriho, trpaslice Ambry a mnicha, jehož jméno je tak složité, že si ho nemohu zapamatovat, teprve učí spolu vycházet, a vykoná nějaké to dobro ve Vytrvalém Přístavu. Další část knihy se soustředí na plavbu lodí a dost se zde řeší vztahy mezi hlavními postavami (které se v této knize celkově sejdou v majoritním a zásadním množství!), třetí část knihy poté obsahuje boj s hlavním padouchem a ta poslední je velkým, nostalgickým překvapením a v pozitivním smyslu slova obrovským "WTF", když Drizzt a jeho družina pátrají na Planině ledového větru po Catti a Regisovi, jejichž duše jsou chyceny v magickém lese...ale to už bych prozrazoval moc. Samozřejmě je to celé fakt síla. Snad už dvacátá sedmá kniha o Drizztovi z pera R.A. Salvatoreho. Logikou věci i pravděpodobností tvůrčí únavy dá rozum, že už autor musí vařit z vody a nevědět kudy kam a že už to musí být nuda. ale ač je to nepochopitelné, tak je tomu přesně naopak ! Salvatore vytvořil plejádu neskutečně silných, nadčasových postav, které mají neustále i po tolika dílech co říct, stále se vyvíjí, jejich charakter se s prožitými událostmi a dobrodružstvími stále mění , jejich vzájemné vztahy jsou neuvěřitelně poutavé a každá drobná změna v jejich vývoji je vyloženě skvostná ! Akce zde není tolik jako v předchozích dílech, ale protože nemáte čas si ani na vteřinu vydechnout, jak se příběh hrne kupředu, přichází jeden šílený a skvělý zvrat za druhým a najednou zjišťujete fůru nových skutečností o postavách, o kterých čtete již 15 let....a když potom ta akce přijde, tak je to ten nejlepší možný moment, protože postavy, které se jí účastní, znáte skrz na skrz, jejich charaktery, vlastnosti, slabosti a detaily jejich povahy jsou vám tak blízké, že vám na každé z nich záleží a to je potom velice snadné navodit napětí a to se tady daří precizně ! Uf, já už nemůžu, asi tady melu pátý přes devátý, protože jsem Poslední Hranici právě dočetl a jsem z ní tak odrovnaný, jako z žádné jiné knihy už sakra dlouho ne !!! Postavy, příběh, charaktery, jejich vztahy, zvraty, napětí, spád, atmosféra, nostalgie, genialita..to všechno je zde dokonalé na 100 % !!!... celý text

Járo, kakao! 2010, Lou Fanánek Hagen (p)

Takže zde se už dostáváme konečně v mnohem větší míře k tomu, co tak palčivě chybělo v původní biografii "Tak to bylo, tak to je " - která byla z fanánkova spisovatelského lůna vyvržena v předčasném porodu - a tím jsou opilecké a další vtipné historky, vyňaté nejen z historie Tří Sester, ale i z raných let mládí a dospívání mistra Fanánka. Vzhledem k tomu, že se knížečka tentokráte nesnaží plnit účel biografie, tak není téměř co zkazit. Fanánek umí psát dobře, velmi pěkně se jeho vyprávění hltá - což jako jeden z mála kladů platilo již u jeho první knihy - a hlavně tentokráte to bere stylem mnohem jednodušším. Co kapitola, to písnička a k ní vždy nějaká historka (většinou skutečně docela zábavná) které se k ní váže. Dostane se vám tedy vysvětlení mnoha textů kapely, zjistíte spoustu nových souvislostí a skutečností a hlavně a v první řadě - se opravdu dobře pobavíte. A pobavit svým vyprávěním - to Fanánek - na rozdíl od psaní biografií - umí opravdu výborně !... celý text

Tak to bylo, tak to je 2007, Lou Fanánek Hagen (p)

Rozhodnutí napsat autobiografii po pouhých deseti letech aktivního fungování kapely, která daného muzikanta-autora proslavila, mi přijde hodně předčasné. Přece jen ještě není pořádně co rekapitulovat, hlavně když kapela stále funguje, nahrává alba, koncertuje a je víceméně čerstvě na vrcholu popularity. A to se samozřejmě odráží i na knize "Tak to bylo, tak to je", od charismatického frontmana punk-rockové legendy Tři Sestry, které v době vydání této knihy bylo pouhých deset let. Fanánek sice píše velmi hezkou a čitelnou formou, český jazyk dobře ovládá, ale přišlo mi, že celou kariéru své kapely a spoustu důležitých událostí, detailů, postřehů, zážitků a prostě dalších věcí, které by v knize rozhodně chybět neměly, vynechává, a nebo je bere skutečně hodně zkrátka. Když už se psaním biografie začal tak strašně předčasně, tak by člověk čekal, že alespoň všechno probere naprosto do detailu a dá tak čtenáři naprosto komplexní a vyčerpávající pohled do začátků své kariéry i kapelního fungování . Místo toho zde máte 159 stránek vyprávění o jeho životě před Třemi Sestrami a prvních deset let s nimi - sice se to hezky čte, je to dost poutavé, ale celé je to takové "narychlo letem světem". Navíc to, co by zde fanoušek kapely očekával ze všeho nejvíce - a to četné opilecké historky - se zde objevuje vcelku jen pomálu a tyto zkazky tvoří páteř až další fanánkovy knihy "Járo, Kakao, vydané o nějakých 15 let později. Biografií i autobiografií jsem už v životě přečetl pěkný hafec a vzhledem k mému hlavnímu zájmu, kterým je Heavy Metal a rocková muzika obecně, byla většina z nich právě tohoto zaměření. Proto mám možnost srovnávat a když postavím Fanánkovy memoáry vedle knih o Ozzym, Lemmym, nebo i neofiko biografiím "Černý Rytíř" o Ritchie Blackmoreovi, či "Můj život s Deep Purple" od Iana Gillana a dalším výsostně a do detailu propracovaným pamětím dalších kapela a muzikantů, které nevynechají snad žádný detail, tak fanánkovo dílo působí skutečně jen jako malá sbírka fajn zábavných a dobře napsaných tlachů bez hlubší informační hodnoty. Suma sumárum - četba pěkná, zábavná, ale krátká a dost neůplná. Takže za tři.... celý text

Rambo I (První krev) 1991, David Morrell

Není to fér, srovnávat knihu s filmem a ani bych to neměl dělat. Jsem si toho vědom. Ale nemůžu si pomoci ! Filmová trilogie Rambo je mojí možná nejoblíbenější sérií stříbrného plátna. Viděl jsem ji snad stokrát. Ale ke knize, která prvnímu filmu předcházela, jsem se dostal teprve teď. Rozdíl je skutečně markantní : V knižní předloze se mnohem více zabijí, Rambo je tu spíše hodně nelítostný a chladný zabiják, než čistý a nepochopený hrdina, policisté umírají po desítkách, příběh je mnohem syrovější, krutější, tvrdší a sugestivnější. Pochopení činů hlavních postav dodávají větší rozměr jejich vlastní úvahy a myšlenkové pochody. Každá kapitola na střídačku sleduje děj z pohledu šerifa Teasela a potom zase z pohledu Ramba, takže děj knihy vidíme krásně z obou pohledů. Ve filmu jednoznačně fandíte Rambovi. Tady jsem si ke konci knihy už nebyl jist, jestli vůbec někomu fandím, ale obě postavy a jejich pohnutky k sebevražednému pronásledování svého soka až za hranice vlastních možností, jsem dokázal pochopit. Takže vedle velmi syrové a kruté akce, kdy mi úplně tuhla krev v žilách z toho, co všechno musí Rambo i jeho nepřítel šerif Teasle podstoupit a vydržet, se mi dostalo i velmi kvalitního psychologického rozboru obou hlavních postav, což je pro příběh vždy dost důležité. Akční pasáže díky tomu nebyly jen popisem akčních sekvencí bezejmenných panáků, ale opravdu dechberoucí akcí s hrdiny, ke kterým jste skutečně přilnuli. Nutno ale říci, že kniha na mě dokonalý dojem neudělala. Občas se to tady na můj vkus až zbytečně táhne - film má mnohem větší švih, svěžest a rychlost. Ale to je spíš věcí vkusu. Možná mi víc vyhovovalo filmové, heroické podání postavy Ramba, než knižní syrově brutální, zemitý psychologický thriller. Ale jako takový byl hodně kvalitní. Subjektivně bych dal asi tři hvězdy, ale zkusím se na to podívat trochu nestraně a dám čtyři. Jen ještě jedno rýpnutí - Myšlenkové pochody hrdinů v uvozovkách uvádějících přímou řeč, mohly být radši opatřeny písmem ve tvaru kurzívy, nebo jinak odlišeny, protože takhle jsem si nebyl jist, jestli to co je v uvozovkách, postava říká, a nebo si to jenom myslí. Malá chyba, ale kazí celkový požitek.... celý text

Pučálkovic Amina 2007, Jindřich Plachta

Vím, že knihy se nemají pálit, ale u takovýchto rádoby-laskavých, sentimentálních zvratků by se měly činit výjímky.

Smrt zrozená v Praze 2004, Miroslav Žamboch

No, zhruba v první polovině knihy jsem měl hodně velký problém s postavou Mariky, kterou jsem prostě nedovedl zkousnout. Obyčejná holka, které do života vstoupí mafie, se prostě hned ze dne na den změní v chladnokrevnou, mega-hyper-super-cool vůdkyni gangu, co vždycky ví co dělat, umí "v tom" hned chodit a taky bojuje jako profík (což se později vysvětlí, ale prostě do té doby...) jako by se nechumelilo a to mi přijde vážně debilní. Dalším mínusem je, že se po celou dobu vlastně skoro nic nedělo, celé je to takové komorní, hlavní postavy se pořád někde schovávají, nebo nahodile bojují proti téměř nezničitelným "ne-lidem" odněkud z jiného vesmíru, jejichž biologie nepodléhá zákonům našeho světa. A do toho hlavní mozek Alex na úkor svého zdraví a s hrozbou ohrožení svého života pracovním přetížením hledá řešení celé situace. Jinak co bych ohodnotil kladně je fakt, že v postavách není problém se vyznat, některé mě dokonce ke konci knihy začaly i lehce zajímat. Na to, že se toho vlastně moc neděje a kniha nemá spád, tak je to docela dost dobře čtivé a nemohu říct, že bych se nějak extra nudil. Dokonce i zápletka - ačkoliv je vlastně jednoduchou mafiánskou detektivkou, lehce okořeněnou sci-fi - mě bavila. A také závěrečný twist s tím, jak se všechny události dějí podle událostí knihy, kterou jedna z hlavních postav najde, mi přišel zajímavý. Jen je škoda, že první díl bez druhého prostě nemůže fungovat a takhle to celé skončilo prostě a jednoduše přímo uprostřed děje, jako by to byl jen jeden díl seriálu. To naštve. Ale suma sumárum - zabavilo mě to celkem dobře :-)... celý text

Oron - Král a býčí muž 1996, David C. Smith

Tak tohle je totální odpad, který vážně nemá obdoby ! Snad ještě nikdy jsem se nesetkal, aby obsah nějaké fantasy knihy byl tak strašně dětinský, idiotský, primitivní, debilní, nelogický a celkově na mě působil, jako kdyby ho psalo šestileté dítě. Spisovatel nemá naprosto žádnou fantazii, to, co se zde odehrává, je totálně zkostnatělé True-fantasy, beze špetky napětí, bez zvratů, bez zajímavých hrdinů a se spoustou vyloženě debilních situací, které nedávají smysl, se spoustou totálně nelogických monologů, činů a ...a...šmarjá, vlastně skoro všechno je tu nelogické, od chování postav, které skutečně jednají, jako by jim bylo pět, blábolí totálně mimo mísu, všechno, co řeknou, jsou generické nesmysly, které vymýšlel snad tříletý harant ...až po totálně dementní romantické scény, které musel tutově napsat nějaký hodně nadržený, psychicky nevyrovnaný panic. Já vážně nevím co vypíchnout dřív, protože tohle je tak hrozně, hrozně špatná, dementní a idiotská knížka, že je vážně až k smíchu ! Což je každopádně jediný klad, který na tom dokážu najít. Protože děj, postavy, situace, veškerá přímá řeč, jednání postav, prostě VŠECHNO je tady tak kreténsky, neuvěřitelně dětsky debilní, až je vlastně docela zábava to číst. Po celou dobu čtení jsem nebyl schopný uvěřit, že takovýhle blábol může vůbec někdo vydat a už tuplem nechápu, jak to mohlo někoho bavit psát.... celý text

Hořící most 2008, John Flanagan

!!!!!! POZOR - OBSAHUJE SPOILERY !!!!!!!!! Hraničářův Učeň pro mně zatím tak trochu opisuje příklad Eragona. Ten v první knize začal geniálně, pokračoval dobře a končil nudně, aby s druhou knihou přinesl nejzbytečnější odpad, co kdy fantasy žánr mohl spatřit. Hraničářův Učeň naproti tomu pro mě byl v první knize naprosto geniální - ano, sice naivní a trochu dětský, ale tohle taky dětské fantasy je - ale měl všechno - napětí, zajímavý děj, poutavé postavy...kdežto druhý díl - "Hořící Most", už nemá snad naprosto nic. Celé je to jen o tom, že : ´Bacha, neskutečně bad-ass záporák, kterého ani největší válečníci neporazí, se probudil a šikuje armádu , co pak asi chystá´...celá zápletka je vyzrazena v zápětí, klíčové zmaření plánů nepřátelské armády proběhne hladce jako nákup v samoobsluze, snad aby se děti nepolekaly, vystrašené nějakým tím napětím, zajímavým dějem, nebo - nedej bože - zvratem. Osvědčené postavy, které v prvním díle fungovaly, mi najednou přijdou dost prázdné - snad i proto, že se zde nic neděje, nebuduje se žádné drama a s potenciálem klasického příběhu ´hrdinové versus armáda zlého padoucha´ se zde nepracuje ani trochu zajímavým způsobem. Will se zde tentokrát absolutně nijak neprojevil, ani nevyvinul, Halt je tu taky do počtu, naprostí mistři boje, král i mistři svých oborů zde vypadají jako bezbranné ovečky a dějová linka s princeznou, vydávající se za svoji vlastní služebnou proto, aby unikla pozornosti nepřátel, nakonec vyzní absolutně do ztracena. Celá kniha na mě působila jako jeden nudný díl nějaké venezuelské fantasy telenovely. A korunu tomu všemu nasadí závěrečný souboj. Takovou, bez odpuštění - kokotinu, jsem snad ještě nečetl. Vím, že je to fantasy pro děti, ale aby záporáka, kterého zde autor celou dobu vykresluje jako neskutečně nebezpečného bad-ass bouráka, před kterým se třese celé království, včetně všech neskutečně nabušených bojových mistrů celé roky , tak tohohle záporáka, tuhle nesmírnou, děsivou hrozbu pro celý svět...na konci sejmul malej fakan, to už je vážně přes čáru. ....Ok. Tímhle pro mě svět Hraničářova Učně skončil. Jak chce "mistr" Flanagan po tomhle budovat nějaké napětí ? Pokud by příští záporák byl třeba samotný bůh války napumpovaný steroidy tak jsem v klidu, protože podle autorovy logiky ho může sejmout klidně i batole. No - tak jsem se rozohnil, ale abych byl fér...úplná s****a to není, protože pořád se to dobře a docela přehledně četlo a přímo mě to (až na ten konec) nikterak neuráželo. Takže na odpad to ještě pořád není.... celý text

Království stínu 2003, Richard A. Knaak

Diablo patří mezi moje nejoblíbenější herní série. Proto samozřejmě na knihy z tohoto světa musím nahlížet trochu růžovější optikou než běžný čtenář. Ale stejně - postavy zde obsažené sice nejsou generické, ale taky vcelku ničím zajímavé ani poutavé, takže se mi k nim nijak extra nepodařilo přilnout. Příběh je od začátku takový nezáživný, herní, což se změní po té, co se zjeví Království Stínu v celé své plné "kráse". Celou dobu jsem nevěděl, co přesně mi na tom království nesedí, cítil jsem, že něco je špatně, ale nedokázal jsem to pojmenovat...takový pocit silného neklidu z jeho obyvatel. Nevím, jestli to byl Knaakův záměr, ale tenhle prvek knihy mě skutečně dostal a k ději opravdu připoutal. Nutno dodat, že kostra děje a hlavní zápletka je vcelku slušně vymyšlená a originální, stejně jako v prvním díle téhle knižní série. Jak se vyvine Kentrilova láska ke králově dceři, co zlého o království ve stínu hory Zayl a Humbartova lebka vypátrají...tohle mě bavilo. Ovšem ve chvíli, kdy se ke konci knihy pravda odhalila a karty byly definitivně rozdány, mi celé finále přišlo už naprosto zbytečné, předem určené, nudné a do jeho čtení jsem se musel horko těžko nutit. Suma sumárum - průměrně dobré fantasy. Jo - a potěšilo, že se zde na chvíli mihl i samotný Diablo !... celý text

JLA: Rok jedna: Kniha druhá 2017, Mark Waid

Velmi příjemná a lákavá osobní rovina příběhu z předchozího dílu, která celé knize dodala trochu větší hloubku a plastičnost, je pryč. A co tady pro druhý díl tím pádem zbylo ? - Už jen totální, klasická, přehnaná sci-fi superhrdinská akce, kde se háže mrakodrapy, bourají se města, hýbe se kontinenty, střílí lasery, zbraněmi na manipulaci mysli, používají se kouzla, obrovská moc, čarovné předměty a je zde možné vlastně naprosto a úplně všechno a to až do té míry, že mě tady už vůbec nic nebaví. Postav je tady zase jako v indii na nádraží, tentokráte dokonce ještě o mnoho více než v prvním díle a vzhledem k tomu, že není skoro žádné místo na to, aby se s nimi pracovalo (vztah Flashe a Black Canary a záležitost s důvěrou v Martiana Manhuntera jsou světlejší okamžiky), tak tu působí jen jako slaměný panáci, kteří lítají, střílejí paprsky a bojují s emzáky v naprosto nedramatické, suché a předem dané bitvě, která je ovšem přehnaná a v celosvětovém měřítku monstrozně nabušená, přesně jak se na superhrdinský comics JLA stylu sluší a patří. Ale jako určitě to není ani zdaleka pořád ještě marné. Celé to pěkně odsýpá, sem tam se i něco děje, občas tu je i zajímavý moment a kresba je docela hezká, mainstreamová, i když ne úplně detailní a zdaleka ne dokonalá - někdy místo toho, aby postava vypadala smutně když má, tak to spíš vypadá, že se usmívá - a v některých panelech jsem se občas ztrácel a nevěděl jsem, co se tam vlastně stalo. Ale jo, nebylo to zlý, nijak extra jsem se u toho nebavil, docela jsem se těšil až bude konec, ale úplně špatnej pocit z toho zase nemám. Pořád docela slušný podprůměr.... celý text