Gordonlord přečtené 696

JLA: Rok jedna: Kniha první 2017, Mark Waid

Klasická "super-hero" akce se všemi sci-fi prvky, mimozemskými útočníky, lasery, paprsky, létáním a bortícími se mrakodrapy, které k tomu patří. Dal bych tomu dvě hvězdičky, jakožto podprůměrné, ale slušné, mainstreamové comicsové zábavě, nebýt velmi hezkého vykreslení jednotlivých charakterů, kdy každý ze členů JLA má nějaké pozadí, minulost, city, slabiny a osobnost a ty momenty jejich vzájemné interakce a budování vztahů jsou tady skutečně k nezaplacení, protože jsou snad to jediné, co v téhle knize opravdu vyniká. A právě na další vývoj vztahů a charakterů postav se těším v příštím díle mnohem více, než na rozuzlení hádanky o tom, jaká že mimozemská civilizace se to opět chystá napadnout neustále utlačovanou matičku zemi. No - a bonusový příběh ze stříbrného věku comicsu je samozřejmě neskutečnou a zbytečnou kravinou, stejně jako všechny ostatní comicsové příběhy z této éry. Co zde ovšem beru jako plus je fakt, že hlavní příběh této knihy z tohoto původního originu značně čerpá, takže se ho tentokrát vyplatí přetrpět. Ps : a Aquaman je vážně strašnej moula. Už se opravdu nedivím, proč není populární :-D... celý text

Král za branou 2006, David Gemmell

Pro mě zatím nejhorší Gemmellovka. Postav je tady jak v Indii na nádraží, žádná zde nemá prostor a u některých jsem během děje ani nevěděl, kdo vlastně jsou. Příběh je nemastný neslaný, nudil jsem se celou dobu a knihu jsem dočetl prostě a jen proto, že nemám rád rozdělanou práci. Tenaka Chán se zde nijak neprojeví - což ostatně nikdo z hlavních hrdinů - a celé to zároveň postrádá sílu, charisma, napětí, gradaci a dokonce i finále. Gemmell u toho snad spal. Zbytečná kniha a velké zklamání, nemám co víc bych dodal.... celý text

Válečníci 2007, David Gemmell

V téhle knize Gemmell dost bezostyšně vykrádá svůj příběh "Hledání ztracených hrdinů" - Postava nechutného, obhroublého a buranského Bizona je zde totiž věrnou kopií Beltzera, šermíř Nogusta je sice černoch, ale zároveň okopírovaná verze Chareose a precizní lučištník Kebra zde zastupuje roli Magrigga a Finna v jedné osobě. Dalším podobenstvím je i to, že všichni hrdinové jsou opět staří a jdou na svoji poslední výpravu. Prostě vykrádačka jak hovado. Jenže o to větší síla je fakt, že to Gemmellovi opět totálně žeru a opět mu to perfektně vychází !!! Ve "Válečnících" je zároveň obsažena spousta dějových linek, náznaků a činů hlavních postav, které na ploše několika posledních stránek takzvaně "zaklapnou", odhalí svůj smysl a krásně uzavřou příběh, takže žádný čin, ani dějový zvrat v téhle knize není zbytečný a zároveň vede k velmi pěknému závěru. Sympatičtí mi zde byli rovněž malý klučina Conalin, který se rozhodl do posledního dechu ochraňovat své dvě kamarádky a postupem času se z něho stává muž, který jednou bude velkým hrdinou, či koník "Hvězdný oheň", který se z umírající, na smrt odsouzené herky promění v hrdinu celého příběhu a další postavy by také stály za zmínku. Vzhledem k tomu, že tahle kniha je - stejně jako ostatní Gemmellovky - hodně tvrdou a syrovou heroickou fantasy, tak zde zemře dost hlavních hrdinů, ale jejich smrt má vždy smysl. Charaktery všech hrdinů jsou opět vykresleny do detailů i s jejich historickým pozadím, s jejich strachy, sny, tužbami a osobnostními libůstkami, díky nimž k nim velmi jednoduše přilnete. Jsem opravdu rád, že Gemmell nikdy na tento - pro mě absolutně zásadní prvek jakéhokoliv příběh - nikdy nezapomíná. Každopádně tentokrát nemohu hodnotit maximálním počtem bodů, jako v případě "Legendy" či "Hledání ztracených hrdinů" prostě proto, že sem tam se objevila nějaká rozvláčná pasáž, některé rozhovory postav byly fakt jen dějovou vycpávkou, která nikam nevede, rovněž se objevila i nějaké trochu hluchá místa, kde se spád děje poměrně zabrzdil, což je častou grafomanskou chybou snad všech autorů ever - prostě psát a psát a psát, hlavně ať je to co nejdelší a je jedno, že je to k ničemu a zbytečné. A závěr knihy - ačkoliv velmi logicky a nepostižitelně dobře napsaný, mohl být na můj vkus a také na poměry heroické fantasy více vygradovaný, napínavý a epický. Ale protože kniha byla po ostatních stránkách neskutečně dobrá, tak místo tří bodů dávám tentokráte čtyři :-)... celý text

První kniha krve 1994, Clive Barker

Clive Barker pro mě byl vždycky něco jako alternativa, nebo žánrový souputník mistra hororu Stevena Kinga. Kinga považuji za naprostého mistra svého řemesla a některé jeho knihy mi přijdou vyloženě geniální a úžasné a některé zase jako příšerné braky. Tak jsem čekal, jaký si udělám názor na Barkera, s kterým jsem se do této chvíle setkal pouze prostřednictvím počítačové hry "Clive Barker´s undying", což není zrovna reprezentativní kousek pro získání pohledu na jeho spisovatelskou tvorbu. Každopádně na základě jeho pověsti a popularity jsem čekal skutečně vysoce nastavenou laťku kvality, napětí, sugesce a opravdu silných příběhů, tak jak to mistrovsky dovede King. Mým prvním setkáním s Barkerovou tvorbou se tedy stala První kniha krve, která je takovým souborem několika povídek, které všechny spojuje jedna vlastnost a tou je naprosto příšerně nudný a ubíjející začátek. U naprosto každé povídky z tohoto celku jsem měl neskutečně silný problém s udržením pozornosti, protože tak unyle a ospale vyprávět dokáže vážně jen málokdo. Některé povídky ve svém finále, nebo v lepším případě od poloviny, ukázaly alespoň zajímavý nápad, nebo dokonce schopnost neunudit mě k smrti. Momenty, jako třeba cesta metrem, kdy ve vagonech řádí zabijácký řezník a soupravu metra veze do podzemní stanice, kde na svoji dodávku masa čekají nesmrtelné bytosti, které v utajení vládnou celá staletí městu, nebo v další povídce souboj nervů s obyvateli domu proti démonovi, či psychopatický kult vzývající prasnici, kterou krmí lidským masem, jsou skutečně dobrými a zapamatovatelnými momenty. Nesmím ještě zapomenout na chodící obry z lidských těl v poslední povídce. Jenže to je tak asi všechno, co můžu do kolonky "pozitiva" u hodnocení této knihy napsat. Jak jsem již výše jednou zmínil, všechny povídky spojuje (mimo výše zmíněné dobré základní nápady) příšerná nuda nejen jejich začátků, ale i zbytek každé povídky neoplývá ani děsem, strachem, hrůzou, tajemnem, nebo úplně prachsprostým napětím. Autor si zřejmě neuvědomuje, že příšery, mrtvoly, a psychopatické kulty mu samy o sobě z příběhu neudělají horor. Takže nám tu zbývají jen skutečně suše a nudně odvyprávěné syrové a nezáživné storky bez kvalitních postav, zápletek, děje, bez napětí, strachu, tajemna a čehokoliv, co dělá nejenom horor dobrým hororem, ale i příběh dobrým příběhem. Skutečně netuším, čím si Clive Barker zasloužil svůj kultovní status, nebo zda jsem jen prostě sáhl po špatné knize, což se může bez problémů stát i při čtení Stevena Kinga, ale prostě a jednoduše - První kniha hřbitovní je pro mě hořkým zklamáním po všech stránkách.... celý text

Pozdrav Pámbu, pane Randák 1969, František Rachlík

Takže holenkové - tahle knížka je vcelku ouhromná šulinská hovadina. Je to takové prvorepublikové, laskavé a hlavně rádoby-humorné. Za celou dobu jsem se nezasmál ani jednou, vtipného tu není vůbec nic, ale pár úsměvných momentů se našlo. Asi nejvíce si budu pamatovat na to, jak si malý Randák hrál na mrtvolu a schovával se několik týdnů na seníku, potom jak "pauzíroval" v kapele a nakonec když sloužil u knížepána, na jeho "trojku" se služebnou a komtesou. Jinak to nemá žádný zrovna moc souvislý děj, napětí, vztahy mezi postavami, příběh, dramatičnost, vtip - nic z toho tady vůbec není, knížka ukrutně těží snad jen a pouze ze své "Laskavé úsměvnosti", což sice před téměř sto lety mohlo stačit a "humoru" této knihy se možná tehdá i někdo zasmál, ale dneska je to kurva málo. Stejně jako si nesednu na zadek z knihy, kde se těží jen a pouze ze sexu a násilí, tak nejsem ani dost jednoduchej na to, abych byl celej poprděnej z voloviny, která sází jen na tu roztomilost. Ale abych byl fér - několik výše popsaných pasáží dokonce upoutalo moji pozornost, kniha celkově mě nikterak neobtěžovala a jako taková jednohubka na zaplácnutí čtenářské chuti to nebylo úplně marné. Ps: Některé pasáže knihy mi připadaly jako totální bolševická agitka - zejména, když hlavního hrdinu strašně nebavil pohodový život u knížete, který mu díky své senilitě rval do klína fůry zlaťáků jen tak z plezíru a proto odešel pracovat do dolů, kde dřel ve špíně jak hovado, jenom aby si vydělal na skromné živobití ... a díky tomu byl šťastný. Tak tohle teda fakt ne...... celý text

Hledání ztracených hrdinů 2005, David Gemmell

Bomba ! Hned po "Legendě" je pro mě tohle nejlepší Gemmellovka ! Hrdinů je zde tentokrát vícero, všichni jsou charismatičtí a zajímaví, zejména nejmladší z nich - snílek a hrdina Kiall, který i přes svůj rolnický původ a bojovou nezkušenost sleduje své sny a morální hodnoty a nezalekne se ničeho. Zajímavý je jeho vývoj napříč příběhem, kdy jsou jeho naivní sny konfrontované s realitou. Samozřejmě je základní kostra příběhu naprosto klasické, už mnohokrát omleté "hrdinovi unesli dívku a on se vydává po jejích stopách, sejmout její únosce" ...což dost připomíná i "Kroniky o Drussovi" od stejného autora. (další paralela - dívka, kterou unesli Drussovi, se jmenovala Rowenna, a Kiallova vyvolená v této knize se jmenuje Rawenna. Nevím, jestli si autor už ze čtenářů nedělal prdel, ale komu to vadí ? :-) ). Každopádně proč vymýšlet za každou cenu něco originálního, když se dá geniálně fungující příběhová kostra opět nově, ještě geniálněji zpracovat ? :-) Navíc, tohle je snad nejkratší Gemmellova kniha, kterou jsem kdy četl, ale paradoxně se toho v ní nejvíc děje. Autor jakoby najednou (a naštěstí!!) totálně rezignoval na rozmáchlý sloh a spisovatelskou vatu, vykašlal se na zbytečné popisování krajiny, historie, nudných a zbytečných volovin a jde rovnou k věci - děj je neskutečně čtivý, rychlý, autor píše k věci a všechno náramně odsýpá. Dějové linky se propojují, naznačená tajemství postupně dávají smysl, aby nakonec vykvetla v několik nečekaných a kouzelných point. Akce zde nakonec ani nebylo tolik, ale vůbec jsem to nevnímal, protože příběh, postavy, děj a prostě úplně všechno tady bylo výsostně strhující, rychlé, brilantní a ani jeden řádek jsem se nenudil a to se mi stává u jakýchkoliv knih jen naprosto výjimečně ! A jako vždy - tuhle knihu můžete číst v chronologickém kontextu Drenajské ságy, což vám přidá další dílek do mozaiky celkové skládačky, ale ani pokud jste předchozí díly nečetli, nebudete ochuzeni.... celý text

Draculův švagr 2009, Miloslav Švandrlík

Tyhle povídky měly být asi hororové, nebo alespoň napínavé. No - nepovedlo se. Žádná hrůza, děs, temnota, ani napětí se nekoná ani v nejmenším. Každopádně všechny zde zastoupené povídky, které spojují rádoby-děsivé, chladnokrevné a často mysteriózní vraždy, mají velice zajímavé a dost originální nápady. To se Švandrlíkovi rozhodně musí nechat ! Jako příklad bych zmínil třeba povídku "Imitátor", nebo "Břitva" ...a ostatně, téměř i všechny ostatní jsou bravurními nápady obdařeny jakbysmet! Co už je horší je fakt, že jsou rovněž úplně všechny naprosto snadno předvídatelné. U všech (nekecám !) jsem přesně uhodl jak skončí, nejpozději v jejich polovině. Švandrlíkovi jdou skutečně dobře Černí Baroni nebo Kopyto a Mňouk, ale pokus o horory dopadl typicky česky (takže na hovno), což ovšem nesnižuje zábavnost oněch jednoduchých, naivních a hloupoučkých, přesto silným nápadem obdařených kusů !... celý text

Příliš dlouhá swingers party 2014, František Kotleta (p)

Soubor několika delších detektivních povídek z vyšetřovací kanceláře pana Koudy, které spojuje magie, sex a násilí (jako ostatně i v jiných Kotletových knihách) Skutečně za pozornost stála například povídka, kde hlavní hrdinové spolu s jednou šlapkou vyšetřují bestiální vraždu jedné extrémně náruživé nymfomanky a jejich pátrání je zavede na svingers party, kde musí mezi šukáním a skrýváním mrtvol hledat stopy zločinu, honit vraždící sukubu a luštit záhadu. Zajímavý byl i nápad v poslední povídce s Mojžíšovou holí, nebo magické očarování šlapek bohyní rozkoše, v povídce Pražské kobky. Kotleta opět nesází jenom na sex a násilí, jakožto mocná lákadla a nosné pilíře, ale i jeho postavy, spisovatelský styl a neskutečná zábavnost a dokonce i napětí jeho povídek, jsou vážně neuvěřitelně strhující !... celý text

Superman/Batman: Nepřátelé státu 2017, Jeph Loeb

Tohle je typický příklad amerického superhrdinského, mainstreamového comicsu a to jak kresbou, která hýří barvami až oči přechází, tak scénářem, plným různých superhrdinů, superpadouchů, cestování v čase (bohužel), mocných bitek a sci-fi prvků. Skvělým nápadem jsou vnitřní dialogy jak Supermana, tak i Batmana, které příběh velmi oživují a dávají mu tak niterný pohled na myšlenky obou hrdinů. Dále je fajn i příběh, který je zde docela dost propletený skze fůru superhrdinů, kteří jsou nejednotní v tom, jestli zrádného prezidenta podporovat, nebo se postavit na stranu Supermana s Batmanem a někteří svůj názor v průběhu příběhu otočí, někteří ho jen předstírají...pro fanoušky slušné drámo ! Co je zvláštní je fakt, že i přesto, že doma zas tolik booků o Batmanovi nemám, tak už po několikáté se i zde omílá zápletka, kdy Batmanovi jde po krku jeden superpadouch/hrdina za druhým, zřejmě jen proto, aby se jich v knize objevilo co nejvíce. Ale zde to alespoň velmi dobře zapadá do příběhu. Co je neutrální je fakt, že je tady hrozná spousta postav z DC universa a pokud nejste znalci, tak si dost okamžiků tolik nevychutnáte, a některé možná ani nepochopíte. Také je tu těch postav až zbytečně moc a tím kromě hlavních dvou hrdinů a Lexe Luthora žádná z nich nedostane dostatečný prostor. Ale Aspoň si "die-hard DC fans" užijí jejich přítomnost. Co je pro mě horší, jsou prvky cestování do budoucnosti a minulosti, které vždy a v každém příběhu otevírají vrátka pro nekonečnou alternaci a nejednoznačnost jakéhokoliv děje, který tím totálně ruinují. No a takovým bonbónkem na konec je opět retro-comics, který je - jako vždy- samozřejmě hloupou "cheesy" sračkou, která má ovšem tentokráte i nějaký ten vtip a nečte se tak příšerně jako většina produkce ze zlatého a stříbrného věku :-) Těžké rozhodnutí, zda dát tři nebo čtyři body rozsekla skutečnost, že jsem se po celou dobu čtení velmi dobře bavil.... celý text

Rumcajs se vrací I. 2017, Michal Opitz

Naprosto kultovní postava, kterou zná úplně každý Čech. Korunovační klenot ze zlaté pokladnice českého folkloru. Krásná nostalgická vzpomínka na dětství. Tím vším je Rumcajs, ale zároveň je postavou, která celá desetiletí leží ladem, naprosto nevyužitá jakoukoliv příběhovou formou. Tohle se teď ale mění! Vesmírní paraziti ztroskotali v lese Řáholci a stárnoucí, legendární šedesátiletý loupežník bere svoji flintu, nabíjí pás s žaludy, sedlá jelena a vrací se do akce ve své poslední, fenomenální bitvě, která probouzí dětskou nostalgii a bere ji do úplně nových rozměrů. Autor krásně drží styl kresby původních večerníčků, jehož postavy dostaly nový rozměr a temně laděný příběh slibuje dramatickou akční podívanou, plnou krve a napětí s večerníčkovým hrdinou v hlavní roli. Nebojte se vyrazit do akce s ním - protože stejně tak jako vy, dospěl i Rumcajs a i přesto, že je tohle teprve začátek, tak jsem si jist, že tahle jízda bude opravdu stát za to ! The legend of Jičín returns ! Defender of Řáholec is back ! ...Rumcajs se vrací !!!... celý text

Hustej nářez 2010, František Kotleta (p)

Násilí, vulgarismy, akce, sex, krev. A to v pořádně vrchovatém množství ! Přesně tohle je to koření, které (nejen) mě láká - zejména na filmech - opravdu hodně a je v dnešní době téměř zárukou komerčního úspěchu ! Přesto by tohle všechno bylo úplně k ničemu, kdyby zde nebyly kvalitní postavy a příběh - a obojí tu naštěstí je ! Je mi jasný, že suchopárný rádoby - intelektuálové s pravítkem v prdeli tuhle knihu okamžitě zavrhnou kvůli její jednoduchosti, akčnosti a zaměření na explicitní a erotické pasáže plné černého humoru jenom proto, že je zde málo hloubání o niterných pocitech lidské duše, není zde žádná "vyšší morální hodnota" nebo podobná píčovina. Jenže tahle kniha si na nic takového ani nehraje - je to prostě čistá, rychlá akce, bohatě krmená výše zmíněnými chutnými přísadami, kde se ovšem nezapomnělo na propracované a zajímavé postavy, v jejichž charakteru a osobnosti nebylo nutno se zde pitvat na rozloze 150 stran, a umlátit tím čtenáře nudou k smrti, ale přesto mi navždy uvízly v srdci. Když to s nějakým z hlavních hrdinů vypadalo bledě - tak jsem se o něj skutečně bál a když nějaká z hlavních postav zemřela, tak mě to opravdu mrzelo. Takže základ každého dobrého příběhu - a to kvalitní postavy - zde jsou vymyšleny naprosto prvotřídně, vztahy mezi nimi se zajímavě vyvíjí a příběh, ačkoliv je velmi jednoduchý, má spád, šmrnc, fůru výborného černého humoru a navíc i pár zvratů, které jsem skutečně nečekal. Má to jen jednu jedinou chybu - nemám po ruce další díl. Ale už se fakt těším, jak to s Her Bezzemkem, Petrou a dalšími postavami bude dál a jestli se jim podaří kartanskou invazi zastavit. Je to opravdu Hustej nářez !... celý text

Nedostižný Jeeves 1995, Pelham Grenville Wodehouse

Další veselé, povídkové vyprávění v první osobě, v Saturninově stylu - jednodušší bohatý pán a strohý, suchý, ale moudrý sluha. Nekonečná kanonáda humoru bez vtipu, kterou v mých očích od naprostého odpadu zachraňuje jen fakt, že každá z povídek má nějakou pointu tkvící v tom, jak geniálně danou problematickou situaci sluha Jeeves vyřešil bez vědomí svého jednoduššího pána, se kterým zde v každé povídce totálně orá nějaký snobský zmrdeček. A i díky tomuto všeprostupujícímu prvku nesympatičnosti jak hlavní, tak i vedlejších postav, se mi celé dílo stravovalo jen velice těžko.... celý text

Na ostřích čepelí 2009, Miroslav Žamboch

V zemi aktivních Podílových fondů se zrodil hrdina - barbar Finančník, bojující proti účetním knihám zla, snažícím se ovládnout říši bankovních převodů. Tak zhruba takováhle by měla být anotace k téhle knize. Hned z kraje - pokud jste byli stejně jako já, nalákání pověstí a reputací, kterou je Žambochova série o Koniášovi opředena, budete v první (cca) polovině knihy těžce zklamáni. Už i ten obal k tomu svádí a já si prostě myslel a podle všeho čekal, že se na mě vyřítí nabušený charismatický bad-ass hrdina ve stylu Barbara Conana, který se příběhem plným zajímavých postav, draků, nestvůr a dalších fantasy prvků, bude prosekávat silou mýtického hrdiny a že si užiji skutečně kvalitní akční fantasy. Nic není dál od pravdy. Fantasy to hlavně vůbec není - je to jen nudné a strohé pozadí fiktivního historického světa, prostého jakýchkoliv zajímavých prvků, na kterém se v drtivé většině odehrává pouze porovnávání účtů, aktiv, pasiv, smluvního vlastnictví, obchodních vyjednávání, bankovních propočtů, politických kalkulací, podílových fondů a dalších extrémně nudných hoven, které by do svého příběhu, lákajícího na drsného hlavního hrdinu, nacpal jedině totální idiot. Charismatické tady taky není vůbec nic, celé je to naprosto suché a nezajímavé, postavami počínaje a světem, příběhem i dějem konče. A díky tomu, že je to celé taková suchařina, vyzní neskutečně blbě i těch pár maličko akčních pasáží, kdy se autor snaží dát najevo, jak je vlastně Koniáš hrooozně drsný. Celé to vyzní strašně směšně a nuceně naroubovaně aby se neřeklo, takže Koniáš jako akční hrdina absolutně nefunguje a přirovnání k Barbaru Conanovi - no tak to už ani náhodou ! Dobře, jedna věc je totální podvod na čtenáře - nekoná se tady žádné fantasy, žádná akce, žádný heroický příběh, dokonce tu není ani žádné napětí, ale tak budiž. To, že jsem nedostal zboží, které mi Žamboch nabízel, bych přežil. Ale že je ta jeho historická slátanina tak hrozně nudná a prostá jakéhokoliv dramatického momentu, nebo alespoň zajímavé dějové linky, to už je vrchol. Nejenom že je hlavní hrdina Koniáš naprosto necharismatický a generický (fakt, že je extrémě hnusný, tento nedostatek nedožene), ale příběh je tak strašně prázdný a nudný, že jsem se musel fakt násilím nutit, abych četl dál a mojí pozornost každou chvíli upoutávaly zajímavější věci, jako třeba oprýskaná omítka, nebo asfaltová silnice, či prkenná podlaha. Pokud by knihu zhruba v její první polovině spisovatel ukončil, tak bych mohl s klidným svědomím říct, že napínavější fantasy příběh jsem zažil, když jsem si v bance zakládal stavební spoření. Avšak zhruba od poloviny knížky, jako když Žamboch ožije. Nevím, jak je to možné, ani co se stalo. Možná si uvědomil, že píše nudnou sračku a rozhodl se s tím něco udělat. Děj se najednou rozjede, postavy začnou získávat zajímavější rozměr. Například Kowalski a jeho dvě ženy Zrzka a Nataša (jestli si to dobře pamatuji) měli velice zajímavou dějovou linku a hodně mě bavilo sledovat vztahy mezi nimi. A konečně i záplava dalších postav konečně prokoukla k světu. Odhození zbytečného balastu a vaty knize pomohlo naprosto neuvěřitelným způsobem !! Najednou přibylo akce, která je skutečně vypointovaná, hodně drsná, zemitá a realistická a na konci jsem se už napětím skoro klepal. Jeden zajímavý dějový kotrmelec stíhá druhý (infiltrace karavany nepřátelskými žoldáky a zoufalé plány Koniáše a Kowalského, jak se jich zbavit a zachránit situaci, nebo geniální stavění mostu přes neprůchodnou rokli) No a kde konci hlavně totální dojebání a rozsekání Koniáše na hadry po psychické i fyzické stránce byl vážně masakr a vyznělo skutečně heroicky, jak se z toho všeho stále ještě dokázal dostat. Nevím už co přidat, prostě od poloviny jsem si připadal, jako kdybych četl úplně jinou knížku a to ještě takovou, která má vážně koule a sílu. Dal bych tomu 4 body a asi uvažoval i o maximálním hodnocení, ale žel, začalo to opravdu hodně špatně.... celý text

Strašidlo cantervillské 2004, Oscar Wilde

Docela tuctová, generická a rádoby-humorná duchařská volovinka, které chybí pořádný děj, napětí, tajemno, ale i vtip a dokonce i ten humor. Samozřejmě se to celé tváří jakože "všichni se z toho podělejte, vždyť je to přece literární klasika". Hlavní hrdinové - dvojčata - mi přišla pěkně otravná, "dějová" linka se strašidlem nijaká...a vlastně takový byl i celý tenhle zbytečný a nudný příběh. Jednu hvězdičku za dobře technicky odvedenou, obratnou spisovatelskou práci.... celý text

Rozvaliny Gorlanu 2008, John Flanagan

Najdu zde nejednu paralelu s knihou Eragon. Hraničářův učeň je také o velmi mladém hlavním hrdinovi, který má nějaké schopnosti, které musí rozvíjet, všechno se učit, má svého moudrého učitele, neví kdo byl jeho otec a nakonec vykoná velký skutek, díky kterému ho všichni v království začnou respektovat. Avšak na rozdíl od Eragonovy série, zde kvalita neklesá, ale drží se na špičkové úrovni , není zde vůbec žádná vata, všechno tu má spád, na jednu uzavřenou dějovou linku okamžitě navazuje druhá, už rozjetá linka a napětí spolu s radostí ze čtení zde ani na chvíli neopadne. Rozhodně musím zmínit i velmi sympatické postavy a šablonovité, avšak poutavě popsané a čtenářsky hodně dobře fungující vztahy mezi nimi. Už teď se těším na druhý díl, na to, jak se vyvine vztah mezi Willem a jeho vyvolenou, jak to dál bude s Horácem a co ještě předvede starý hraničář Halt. Samozřejmě je příběh veskrze naivní a stejně jako v případě Eragona generický a jednoduchý, protože je primárně určen dospívajícím čtenářům, jenže jak už jsem napsal - všechno zde perfektně funguje a když tak nad tím přemýšlím - knihu jsem zhltnul na jeden zátah a vlastně tomu nemám co vytknout, takže za mě plná palba bodů !... celý text

Můj život bez mříží 2014, Jiří Kajínek

Je fakt bizarní, koho si češi dokáží zvolit za osobnost. Na hudební scéně zažívá vrchol popularity pivní bigbít třetí cenové kategorie s bývalým náckem v čele a mediální pozornost se nyní dostává i odsouzenému čórkaři. Neuvěřitelné, že čeští "knedlíci" dokáží obdivovat a vzhlížet k hovadu, které společnosti nikdy nic nedalo - naopak vzalo, a ještě jim mohlo vyrabovat byt. Ale tak budiž - "Můj život bez mříží" vyšel i jako audiokniha a v práci mám na poslech nekonečně času, tak proč ne... Celé je to vlastně jedno velké vyprávění - historek z dětství, jak lovil ryby, jak balil holky, jak byl šikovné dítě ..každou chvíli přidá nějakou story o tom, jak nesnášel násilí, pomáhal slabším, jak byl vždy spravedlivý a nejvíc morální, jak byl ve všem nejlepší a všemu nejlépe rozuměl...on byl vlastně takový Mirek Dušín křížený se Supermanem. Tohle a další malé náznaky v textu a v autorově vyjadřování čtenáři mohou krásně ukázat, jak se Kájínek ani po dvaceti letech ve vězení nenaučil plně chápat skutečný význam a smysl morálky a jeho chápání těchto pojmů je stále hodně pokroucené a nejasné. Dobrou ukázkou tohoto faktu je i jeho hláška, vztahující se ke kritice loupežných přepadení a násilných činů, od kterých se on striktně distancuje : "Za mnou nezůstávají žádné oběti a nešťastní lidé". Tohle odpovídá faktu, že pan zloděj tady nevidí takzvaně "za roh" a nedojde mu, že člověk, kterému vybílil barák, tak čistě teoreticky může mít třeba nemocné rodiče, dluhy, problémy a tím, že najednou přišel o peníze, tak nebude mít na léčbu, rodiče zemřou, jeho život bude najednou v troskách...no - kniha slouží i jako velmi dobré zrcadlo sociální převýchovy vězeňského systému, který Kájínka očividně pouze zavřel, ale chápat morální hodnoty a plné následky svých činů ho nenaučil. Nejen díky těmhle zajímavostem může přemýšlivý člověk v knize odhalit mnohé... Kniha ve své podstatě ale nakonec není nic jiného, než průměrné kecy jednoho zloděje, které by si nikdy nikdo nepřečetl, kdyby autor nebyl tak nechutně zmedializovaný a tím pádem snadno prodejný již zmíněným českým knedlíkům. Co se však Kájínkovi nedá v žádném případě upřít je fakt, že je skutečně dobrým vypravěčem a musím se přiznat, že mě kniha nejen po většinu času neotravovala, ale docela mě to i bavilo poslouchat. A ještě jedna skvělá Kájínkova hláška na konec : "A protože jsem byl jen slušný zloděj, tak jsem ho (policajta) jenom ve dveřích shodil ze schodů". No - vidíte ? Člověk se nejednou i zasměje. Jenže ne Kájínkovým vtipům, ale jeho chování a chápání morálky. Podle podobného modelu uvažování dokonce tvrdí, že už vlastně není zlodějem, protože v posledních (třiceti ?) letech, nebyl za žádnou krádež odsouzen ...ale jestli dál kradl, to je přece ok, ale odsouzen nebyl. No ty krávo. Ale jako správný moralista nechápe lidi, kteří si kupují věci, na které si nevydělali...tady už umírám smíchy, komedie level 100! :-D Plně chápu všechny uživatele, kteří knize dali hodnocení "odpad". Já ale vzhledem k tomu, že jsem se tak úplně nenudil, musím ocenit Jiřího vypravěčský talent, umně a nechtěně loženou sociologickou sondu o účinnosti vězeňského systému a fakt, že mě některé části knihy opravdu pobavily.... celý text

Dolů mezi mrtvé 2004, Simon R. Green

Kopyto, Mňouk a lesní netvor 1996, Miloslav Švandrlík

Smrtonoš 1999, David Gemmell

První kapitoly mě nadchly. Dějová linka točící se kolem sportovních her a očekávaného souboje mezi Drussem a nepřemožitelným zápasníkem Klayem měla napětí, šmrnc a zamotala se skutečně zajímavě a nečekaně. Co mě dost rozladilo, byl děj, který nastal poté. Několik nadirských kmenů se spojilo, aby hájili svoji posvátnou hrobku před gothirským vojskem. Z předchozích knih Drenajské ságy jsem si Nadiry zaškatulkoval jako dementní, agresivní pouštní opice, které se mi fakt hnusí a tady jsem se najednou musel neskutečně dlouho prokousávat nekonečnými popisy vzájemných vztahů jednotlivých nadirských kmenů a sledovat osudy snad patnácti jejich bojovníků a číst dlouhé statě o jejich minulosti - které bych obyčejně vnímal jako kladnou záležitost, protože dokáží prokreslit a zplastičnit charaktery postav - ale prostě nadirská dějová linka mě nebavila, už jen kvůli mému totálně negativnímu náhledu na tuhle rasu. Absolutně jsem se nedokázal přinutit k tomu, aby mě něco z tohohle nadirského hnusu byť jen trochu bavilo. Druhá (cca) třetina knihy tak pro mě byla těžkou nudou. Velkými plusy je ovšem interakce mezi Drussem a básníkem Siebenem, která má vždy charisma a vtip. Stejným, možná ještě lepším efektem oplývá vztah Siebena a nadirky Niobe. tohle bylo opravdu hezké a vtipné koření knihy :-) A zase mínus - v knize, nesoucí název "Smrtonoš", jsem skutečně čekal, že budu svědkem nějakého velkolepého, legendárního Drussova kousku - ovšem nic takového nepřišlo. Bitvy tu byly, ale takové svým způsobem tuctové a fádní. Ovšem ten konec ! V tomto bodě bych asi doporučil nečíst Drenajskou ságu v chronologickém pořadí, skutečně je asi lepší mít nejprve přečtenou úplně první Gemellovu knihu z tohoto světa, a to legendární "Legendu". Protože to, co se stane na konci "Smrtonoše" a jak to do příběhu "Legendy" krásně zapadne a ukáže celý její příběh v novém, bohatším a ještě barvitějším světle, vám ale vážně stojí za to !... celý text

Eldest 2006, Christopher Paolini

Začátkem bych se vrátil k prvnímu dílu, knize "Eragon" : Začátek byl naprosto dokonalý, uprostřed kniha ztrácela dech a na konci již byla docela nudná...a druhý díl v tomto sestupu kvality pokračuje a tlačí ji až na samotné dno. Eragon, jakožto hrdina, je mi zde krajně nesympatický. Na konci prvního dílu téměř omylem zabil jednoho padoucha a hned se mu klaní celé trpasličí království, jedna nesmírná pocta stíhá druhou, téměř celý elfí národ před ním taky okamžitě padá na prdel a vůbec snad všechny rasy se z jednoho puberťáka můžou najednou totálně polulat. Další WTF je Eragonův přerod v mocného hrdinu, kdy si s Bromem v prvním díle parkrát po cestě zabojoval s mečíky, v druhém díle chvíli trénuje s jedním elfem, potom se stane nějaké záhadné "puf" a z Eragona je rázem absolutní šermířský superman. dokonce i tísíciletí elfové tvrdí, že nikdy ve svém životě neviděli lepšího šermíře, než je tenhle patnáctiletý fracek. Uf, no ty vole, to snad ne. Každopádně tyhle volovinky bych v pohodě přešel, kdyby kniha měla alespoň nějaký spád, ale to co se tady děje, to je něco neskutečného ! Nějakých 90% obsahu celé knihy si zde Paolini hraje na Tolkiena, neustále popisuje historii elfů, mocenské rozvržení trpasličí říše, vztahy mezi trpaslíky, historii trpaslíků, historii elfů, historii celé země, Eragon pozoruje mravenečky, postavy si tu vypráví zbytečné kokotiny z dějin Alegesie (nebo co to bylo za zemi), postavy vedou absolutně nudné, nezajímavé a pro příběh dokonale zbytečné a nepotřebné dialogy a hlavně se tu neděje naprosto, ale absolutně nic ! Skutečně, na téměř celé ploše téhle knihy se jen propírá zbytečná vata, která nemá na děj téměř vůbec žádný vliv. Fakt mě absolutně nezajímají nekonečné detailní popisy celého Paoliniho světa, jeho ras, zvyků, kouzel a všemožných hovadin, když v knize není žádný děj a postavy jsou no....otravné. Děj tady není téměř vůbec žádný. Jediná místa, kde se něco děje, jsou úvodní bitva (pokračování z prvního dílu) a poté až totálně generická a dokonale předvídatelná závěrečná bitva, kde totožnost druhého jezdce a vývoj událostí musí být čtenáři absolutně jasný už na samém začátku tohoto dílu. Celý příběh by se bez oné výše zmíněné vaty vešel cca do dvacetistránkové brožurky a mohlo z toho být alespoň generické, nudné a předvídatelné fantasy. Takhle je z toho téměř sedmisetstránková, vražedně sžíravá a nekonečná super-nuda, která by svojí sladkostí, mírumilovností a blboučkou dětinskostí, kde se řeší mravenečci, kraječky, šatičky, tanečky a další píčovinky, mohla být určena snad jednině pro třináctileté holčičky, ale díky ubíjející nudnosti celého díla si neumím představit, jak by tohle nějaké děcko mohlo strávit. Abych byl ale spravedlivý - tak dějová linka s Roranem nebyla chvilku úplně marná, dokonce mě chviličku i zajímalo jak to bude dál - stěhování celé vesnice s královstvím za zády, lačnícím po Roranově krvi, dilema vesničanů, kteří nechají celé své živobití a všechen svůj majetek za sebou a ohrozí své vlastní rodiny jen díky Roranovu slovu, že útěk je jejich jedinou nadějí...to bylo slušně rozjeté drama. Žel to dlouho nevydrželo a tohle prostě nedá ani na jedinou hvězdičku. Vážně mě mrzí, že "Eldest"je přesně tím, za co jsem původně Eragonovu ságu měl předtím, než jsem ji četl. Naprostou sračkou.... celý text