Gordonlord přečtené 696

Věž zeleného anděla 2 1998, Tad Williams (p)

Jéžiš, já tenhle díl přečetl před týdnem a teď tady projíždím komentáře, abych si připomněl, o čem to vlastně bylo. Ale ani tak nedokážu z paměti vytáhnout naprosto nic. To pro autora asi nebude zrovna dobrá vizitka, co ? Nějak se válčí proti Eliášovi, někdo pořád někam odněkud putuje a všichni pořád přemýšlí nad tím samým co pořád dokola - k čemu jim budou ty posvátné meče, jak porazit Eliáše a Pryrata ....a vlastně dál nevím. Tohle se vážně dalo roztáhnout na 400 stran ? Jo - dalo !! Jedna hvězdička za vztahovou linku Simona a Miriamele, které mě jako jediná dokáže ke stránkám připoutat.... celý text

Věž zeleného anděla 1 1998, Tad Williams (p)

Tentokrát už se u mě buď projevil onen jev, kdy si prostě "na tu blbost už zvyknete" a nebo se děj trošku zlepšil. Miriamelina linka s Aspitisem byla skutečně zajímavá a některé ostatní postavy měly taky trochu šmaku, takže z obyčejné, zatuchlé a špatně napsané nudy se stává přesně ono obstarožní, zapšklé fantasy, které mě svojí zkostnatělostí, ale rovněž s tímhle dílem nově nabytou čtivostí poměrně snesitelně baví.... celý text

Kámen rozluky. Kniha druhá 1997, Tad Williams (p)

Tentokrát trochu lepší než předchozí díly. Stále je to tuctové a klišovitě nenápadité putování šosáckých postav bez charakteru, charismatu a jiskry z bodu A do bodu B, bez sebemenšího vzruchu a nápadu, ale tentokrát se už sem tam něco dělo. Miriamelina linka měla zajímavou "romantickou" zápletku s kapitánem lodi a dokonce si autor vzpomněl, že by měl dát hlavnímu padouchovi Pryratovi něco, díky čemu by z něj mohl mít čtenář alespoň nějaký respekt, napomáhající příběhu získat dojem konfliktu s legitimním padouchem. Simonovi jsem taky fandil a s lehkým napětím sledoval, jakým způsobem se dostane z uvěznění v tajném městě Sithů. Jak to udělá, bylo samozřejmě předem jasné, ale chvíli jsem si aspoň dokázal namlouvat nějaké to napětí, abych nežral... Co nelze nezmínit je ale fakt, že spisovatel se k některým postavám vrací třeba po celé knize a půl, což jen přispívá k zahnívajícímu "spádu" jeho díla. Co je mi po někom, u koho jsem už zapomněl, kdo to vlastně byl ? Navíc většina postav se chová, jako kdyby recitovaly úryvky z učebnice a je skoro nemožné zaujmout k nim jakýkoli vztah. Další neduhy už nechci znovu popisovat, je to prostě hodně špatné. "Nejlepší fantasy posledního desetiletí" je v podstatě špatná kravina, kterou lze víceméně v pohodě skousnout, pokud jste fanoušci klišovitých zkostnatělých a dřevních fantasy z počátků žánru. Pokud vám nestačí slušný literární styl psaní a hledáte něco, co má alespoň základní kvality budování příběhu, tak hledejte jinde a z mého hodnocení si jednu hvězdičku odečtěte. Takhle je to jen historický doklad toho, že dříve šlo vydat i něco, co by dnes pouze zdobilo dno koše každého solidního nakladatelství.... celý text

Hříchy říše 2019, Brian McClellan

Jako na horské dráze. Ze začátku jsem se nemohl začíst. Spousta nových postav a ne moc záživné linky. Ale všechna ta nezábavnost byla nutná, aby mohla vybudovat pozdější výbuch zvratů, peprných situací a neustále pokračujícího, kontinuálního napětí. Chyběly mi zde dvě zásadní postavy z minulých dílů a to Taniel a Ka-Poel. Do děje byly včleněny asi v polovině knihy a to dost nečekaným a nepředvídatelným způsobem. Vynikající a zábavná postava záporáka Fidelise Jese - který mě bavil snad nejvíc - by si zasloužila lépe rozpracovat. Jeho náhlý a nevygradovaný konec byl později dost studená sprcha. Tohle šlo udělat lépe. Jinak linka Vlory (zde lady Flint) a Olema byla strnulá a zatuchlá. Vlora byla peprným elementem prvních tří knih. Zde byla nikam se neposouvající statický element, okolo kterého se točil celý děj. Nové postavy mě ze začátku knihy vcelku nebavily, postupem času jsem si oblíbil Bena Styka. Michela ne, ten mi přišel až do konce dost nijaký. Jinak oproti prostředku knížky, kde všechno jelo a napětí bylo na svém místě, tak finále a poslední čtvrtina knihy už pomalu zdechla. Gradace zde holt nevyšla. Solidní práce a dobrá zábava ve stylu prvních tří knih, která ovšem nedosahuje na jejich nadprůměrný "wow" efekt.... celý text

Kámen rozluky. Kniha první 1997, Tad Williams (p)

Nechápu ta nadšená hodnocení. Tad Williams má dobrý sloh. Používá skutečně zajímavá, literární slovíčka a pestré, košaté slovní obraty. Jeho styl psaní se dobře čte. Ale to je tak všechno. V téhle knize se nestalo v podstatě nic. Postavy jen putují dopředu za svým cílem, takže neustále čteme o tom, kdo nasbíral větvičky na oheň, kdo upekl králíka, kde rozbili tábor, a kde se mezi horami větví jaká řeka. Příběhového rázu jsou snad jen Simonovy sny, kde se nám pořád dokola ukazují fragmenty zloduchova zla, zakuklené ve špatně rozluštitelná poselství, nebo stejně nicneříkající zkazky, zprávy a poselství, upozorňující na obrovské zlo, z kterého za celou knihu nic nevidíme, ani nám autor díky své dramatické neschopnosti neumí vykreslit jediný důvod, proč bychom se onoho "zla" vlastně měli bát. Další nešvar jsou postavy. Žádné charakterové zvláštnosti, žádná práce s psychologií a vzájemnými vztahy. Williamsovy postavy jsou buď dobré a nebo zlé a všechno, co se z nich na čtenáře přenese, jsou pouze jména na papíře. Sem tam sice nějaká dokonce zemřela, ale bylo mi to fuk, protože autor neumí svým postavám dát život, ani je na byť jen základní úrovni vykreslit tak, aby k nim čtenář mohl zaujmout jakýkoliv vztah. Jinak ono "Zlo" je zde zastoupeno pouze v postavách kněze Pryrata a krále Eliáše. Zbytek nekonečného ansáblu jmen jsou všichni černobílí dobráci, takže nuda k smrti. Jediné světlo v temnotě je pomocník krále Eliáše, který ví, že s ním manipuluje zlý kněz Pryrates a tím pádem osciluje mezi dobrem a zlem. To je jediná výjímka, obsahující trochu chuti a barvy. Rovněž nekonečné papouškování o do detailu promyšleném příběhu je zde mimo mísu. Na začátku knihy, kdy se Simon rozhodne vysvobodit Binabika, odsouzeného k smrti, vymyslí plán, který jeho kumpáni komentují slovy "Geniální, troufalý a velmi odvážný" a tak dále. Posléze sledujeme Simonovy kroky, jak onen plán - o němž se autor čtenáři dále nezmíní - jde provést. Ale co oním plánem nakonec bylo a proč z něj nic nevzešlo, to se už dál nikdy nedozvíme. Že by autor na tuhle linku úplně zapomněl ? Podobných kiksů by se ještě pár našlo. Tuhle sérii čtu dál jen proto, že mám osobní "cringe" potěšení ze čtení, starého, prvotního a nejzkostnatělejšího fantasy z těch nejklišovitějších luhů a hájů. Ale pokud nejste postižení stejně jako já, odečtěte si z mého hodnocení jednu hvězdičku a vrhněte se radši na nějaké kvalitní současné autory, jako je třeba Brandon Sanderson, Brian McClellan, Joe Abercrombie, Patrick Rothfuss, nebo v případě klišovitého starého fantasy Robert Salvatore, či Margaret Lindholm. Tad Williams totiž patří mezi autory, jehož rukopis by dnes letěl automaticky do koše v každém slušném vydavatelství. Měl jen štěstí, že kdysi patřil mezi první kopírovače Pána Prstenů.... celý text

O dracích a Sedmi 2022, Tereza Kadečková

Hodně propracovaný "Lore". Dvě patra města Elysium - top spodní pro spodinu, to horní pro honoraci. Téměř všichni jsou závislí na léku, který se vyrábí z krve draků, kteří umírají. Hlavní hrdina je kříženec zvířete a kočky a k tomu homosexuál. A městu vládne sedm tajemných sester. Z tohohle se mohlo vytěžit hodně, ale - na tuhle stranu mince - bohužel příběh upaloval příliš rychle a kniha byla moc krátká, takže plný potenciál originálních nápadu pro tuhle dystopickou sci-fi nebyl využit a spousta otázek zvědavého čtenáře nezodpovězena. A rovněž nebylo za tak krátkou dobu možno se více seznámit s postavami a celkově mi moc nepřirostly k srdci, takže mi ke konci bylo fakt jedno, kdo umře a kdo přežije. Ale ta druhá strana mice je také v tom, že byla kniha příliš krátká. Příběh byl hodně svižný, ničím se nezdržoval a celé to vlastně byla příjemná jednohubka na jedno odpoledne, která svými nedostatky a spisovatelskou nevyzrálostí neměla na tak málo stránkách šanci začít nudit, ani otravovat. Ba naopak - právě díky tomu se mi na takhle krátké ploše postarala o velice solidní čtenářský zážitek, na který budu rád vzpomínat.... celý text

Rytmus války 2022, Brandon Sanderson

První dvě knihy Bouřné Záře jsou neskutečně strhující, originální veledílo moderní fantasy. V mamutím měřítku ona geniální promyšlenost pokračovala i v rámci třetího dílu, ale čtyřka "Rytmus Války" trochu kulhá na prvních 400 stranách. Prostě ne a ne se začíst, knihu jsem neustále odkládal. Pořád jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že čtu pokračování něčeho, co mě dostalo totálně do kolem a že to prostě musí být kulervoucí zase. Ale když se podívám pravdě do očí - těch prvních 400 stran byla prostě nuda. To je asi i důvod, proč dávám jen tři hvězdy. I dál to má občas hluchá místa, které mě prostě nebavila a to hlavně díly absenci jiskrných vztahů mezi postavami a opravdu napínavého děje. Avšak provázanost všech linek, nápadů a nesmírná měra mozkovny a génia Brandona Sandersona přesto vyčarovala celek, který několikrát vygraduje ve vyvrcholení gejzíru nesmírně vkusně a promyšleně spojené mozaiky malých dějových dílků a nečekaných zvratů, pro které musel velmi citlivě připravovat půdu a cestičku celé tři díly. Takže bych to viděl na čtyři fáze : nejdřív nuda, potom Kaladin rozjede svoji verzi Smrtonosné pasti ála John McClane, to je zábava, potom ke konci finále, které je kulervoucí s občasným závanem slabší díry a nakonec úplný konec a určité dějové twisty, které jsem naprosto, ale vůbec nepochopil. Holt jsem se buď nedostatečně soustředil, nebo nejsem dost chytrý, abych je pobral. Každopádně suma sumárum, nadstandartně slušná práce vynikajícího autora, který promýšlí každý malý prd ve své knize na desetkrát.... celý text

Nezbytné věci 1993, Stephen King

Tohle mohlo být naprosto skvělé, jen to proškrtat, zkrátit tak o polovinu a změnit konec. Proč ? 1) Neustálý příliv zákazníků do krámku pana Gaunta už začínal být po mnoha stovkách stránek únavný. Postav, které měly provést někomu žertík, bylo už tolik, že jsem za chvíli z části nevěděl, kdo komu co provedl / má provést, nebo kdo s kým má jaký spor a kdo ke komu jaký vztah. To hlavně díky tomu, že jen části postav byl věnován prostor dostatečný na to, aby si je čtenář nějak zapamatoval. To je ovšem v silném a negativním kontrastu k faktu, že King v téhle knize nasekal moře grafomanské nudy, která úplně zbytečně nafukuje jinak přitažlivý a ikonický příběh. Úmorná repetice již vyřčeného a grafomanstí jsou největší vady na kráse. 2) A potom ten konec. Kniha se celou dobu opájí v reálných základech, jen trochu podbarvených závanem nějakého neviděného a v čtenářově mysli pouze tušeného mystična, které bohužel v závěrečném střetnutí vykvete v naprostou, nesmyslnou a přepálenou blbost, která působí jako pěst na oko. Jinak se jedná o napínavý příběh, kdy mě stále zajímalo, jak to bude dál a jak se to vyvine, protože těch pár vyvolených postav bylo vykresleno tradičně barvitě a přitažlivě. Jen ta roztahanost brala mému nadšení vítr z plachet a já se každou chvíli přistihl, že jen a jen kvůli ní knihu odkládám a brouzdám radši po Facebooku....... celý text

Nebe mu padá na hlavu 2005, René Goscinny

Nedivím se, že se po tomhle díle kompletně vyměnil tvůrčí tým. Uderzo a Gosciny vytvořili svého času napsoto kultovní a nadčasová Asterixovská dobrodružství, ale tohle už přesáhlo hranice trapné prázdnoty. Válka mimozemšťanů o kouzelný nápoj je fakt přiblblá zápletka, naprosto rozbourávající atmosféru dřivějších příběhů. A nezachrání to ani jediná nápaditá hláška knihy : "Když se Asterix napije, někdo si to vypije". To je prostě málo, tohle v tom ufounském prázdnu ani tu jednu hvězdu nedokáže rozdmýchat.... celý text

Almuric 1991, Robert Ervin Howard

Kdyby to bylo celé tak o 70% kratší, tak by to fungovalo úplně stejně. Příběh je to sice neskutečně přímočarý a jednoduchý, ale nafouknutý nekonečně se opakujícím klišé, na které je ideální povídková "stopáž", tak, jako tomu bylo u ikonických příběhů Barbara Conana. Hlavní hrdina je Conan v bledě modrém, jen téhle knize chybí atmosféra, tažný a silný nápad a přebývají mu hory vaty. Howardův styl v tom poznáte hned, ale tady je prostě ještě navíc bez zápachu a bez příchutě.... celý text

Dlouhý pochod 2012, Stephen King

Že by geniální spisovatel King dokázal poutavě a dobře zpracovat tak jednoduchou zápletku, jakou je prostě jen pochod stovky kluků stále dopředu ? No - nedokázal. Motivace soutěžících, proč doopravdy podstoupili tohle martýrium, ze kterého vyvázne živý jenom jeden, je vysvětleno sotva napůl a moc jí nevěřím. Stejně tak ani pozadí dystopického světa, původ, smysl a nějaká historie dlouhého pochodu, která by mohla čtení obohatit a osvěžit, tu není. Je tu jen žoviální tlachání mezi hlavními postavami, sem tam okořeněné smrtí některého ze soutěžících. Tyhle dialogy se nečetly špatně, na to aby to bylo vyloženě otravné, je King pořád ještě dost zručný ve svém řemesle. Ale od poloviny knihy se všechno už jen opakovalo, začalo nudit a navíc po několika dnech nonstop vysilujícího pochodu by diskuze mezi postavami určitě neprobíhala tak uvolněným diskuzním stylem, jak se nám to King snaží podat. Odtud mne už jen zajímalo, kdo to přežije, jak to dopadne a jestli se všechny mé otazníky vysvětlí a zodpoví. King ovšem nevysvětlil nic a nudu plnou velkých, promarněných šancí dotáhl do konce přesně tím stylem, který jsem už díky tomuhle spisovatelství "na volnoběh a bez námahy" čekal - skončilo to nijak a uprostřed ničeho a rádoby artový konec jsem naprosto nepochopil. Zklamání.... celý text

Stingerův pád 2016, Mia Sheridan

Tentokrát mě nalákalo přečíst si knihu, která je ve své podstatě určena striktně pro ženy. Není nad to, prozkoumat nějaké to "zakázané území". Jedná se o erotickou romanťárnu, která jede naprosto dokonale podle všech stylově-klišoidních pravidel. Máme tady ústřední dvojici, která se nejdřív nenávidí, pak se do sebe bláznivě zamiluje a posléze se muž kvůli své vyvolené úplně změní. Muž je zde vyobrazen jako překrásný dokonalý Adonis a později i jako Mirek Dušín těch nejvyšších kvalit. Prostě absolutní vlhký sen průměrné čtenářky těchto románů. Při erotických pasážích s ním žena zažívá pět orgasmů denně a nekonečné popisy podobných věcí o tom, jak je "ten muž dokonalý proto a proto" spolu s tím, jak je "jeho pták tak tvrdý a pulzující" začaly být ke konci knihy už silně otravné. Naštěstí toto dílo trochu zachraňuje fakt, že se autorka obtěžovala nacpat svoji knihu spoustou zajímavých dialogů a v rámci onoho klišé i dobrými nápady. Nadto píše neuvěřitelně čtivě, klouže to do hlavy úplně samo a nezdržuje se (většinou) žádnými zbytečnostmi, krom nadměrného množství výše vypsaného. Díky tomu lze přistoupit na její hru a přehlédnout i fakt, že v kontrastu s dobře zmáknutou psychologií obou hlavních postav je zde spousta logiky či vedlejších hrdinů (například dost sympatický pozdější "Pampeliščin" snoubenec) odkopnuto do hnoje tak strašně příhodným způsobem, jen aby se mohlo pokračovat v dokonalém dívčím snu . Tomu se až dost nepřirozeně přizpůsobilo chování dalších vedlejších postav, které by asi zákonem logiky na děj reagovaly jinak a možná i zajímavěji.... celý text

Otrokyně Hlubokého hrdla 2011, Mike McGrady

Neuvěřitelně návyková kniha. Je to nejen hluboká sonda do prvotní historie natáčení pornografie, ale i hodně silná výpověď o tom, kam se až může dostat duševní zotročování v rukou naprostého magora.... celý text

Smrt mágů z Yara 2003, Eugeniusz Dębski

Tohle fantasy je jednoduše špatně napsané. Snaha byla, ale v nejlepších případech vyznívá hodně úsměvně. Kladné body dávám za originalitu nestvůr, se kterými se Malcon Dorn a jeho družina setkávají při jejich putování prokletou zemí Yara, za cílem zabít tři zlé mágy, díky kterým se tímto krajem šíří zlo. Můj favorit je průsvitná "deka", která se na své oběti snáší ze vzduchu a pomocí malých jehliček z nich ve spánku vysává krev. Nesetkáte se zde s draky, elfy, obry ani ničím podobným. Co se týče stvůr, zabydlujících zem Yara, všechny jsou dost originální. Horší je to s dějem a postavami. Obojí je dětsky popsané, přinejlepším černobílé a často až k smíchu. Děj je děravější než ementál. Jeden případ za všechny. Hrdina Malcon chce od kmene, sužovaného nadvládou mágů artefakt, který potřebuje k poražení jejich krutovlády, ale pokud se s tímto artefaktem onen kmen rozloučí, vážně riskuje záhubu a hlavnímu hrdinovi ho nechtějí předat. Avšak po nějaké době si to rozmyslí a tento cenný artefakt s klidným srdcem předají - a to dokonce služebníkovi jednoho ze zlých mágů, který s hlavním hrdinou putuje a kterého neměli vůbec možnost nikdy a nikde poznat. To je jeden případ za všechny, děr v příběhu a stavbě charakterů je tady tolik, že se to nedá ani sledovat. Potenciál mohla mít bitva s druhým mágem. Ten hlavního hrdinu solidně drtil psychologickými klamy, kdy hrdina skoro uvěřil tomu, že jeho přátelé jsou ti zlí a že mág je ve skutečnosti dobrý. Tohle bylo fakt dobré, škoda, že ten potenciál autor více nevytěžil a tahle paráda trvala jen jednu stránku. A ten závěr, kdy se opět ze středověkkého příběhu vracíme do současnosti, jsem naprosto nepochopil. Celé to mělo být nějak šokujícím způsobem provázané, měla tady být s oběma časovými linkami příběhu nějaká silná paralela, ale buď jsem idiot já, že jsem ji nepochopil, nebo se to fakt hodně nepovedlo autorovi. Napsat tohle osmileté dítě, asi ho s výhradami pochválím. Ale jinak je to přehlídka nelogičností, promarněných šancí a špatného spisovatelství, které má v sobě ovšem pořád ještě sílu - částečně "cringe" zábavy tak na tu jednu hvězdičku.... celý text

Brigáda zatracených 2010, Margaret Weis

Oceňuji, že se zde vypráví pohled z té "špatné strany". Na tradičně klišovitý a černobílý přístup světa Dragonlance se jedná o docela velké narušení zažitých pořádků. Kangovi drakoniáni se snaží žít po boku trpaslíků i přesto, že to poměrně vtipným způsobem skřípe. Třenice mezi nimi, nadsázka a občasný humor to celé zpestřují. Příběh má i zajímavé momenty. Co je horší, je všudypřítomná vata, které se svět Dragonlance snad nikdy nezbaví. Často tady potom máme zbytečně nafouknuté a košaté popisy toho, jak vlastně "trpaslíci jdou, pak odpočívají, potom zase jdou a potom otevřou dveře". Místo toho, aby tohle autor smázl ve dvou řádcích a raději se soustředil na vykreslení postav, okořenění vztahů mezi nimi a další poutavá lákadla, která tvoří páteř čtenářské přitažlivosti a celkově literární kvality, tak zde čteme pro příběh a všechny jeho součásti zcela nepodstatné stati o tom, že někdo nesl proviant, někdo pití, někdo ulovil králíka a pekli ho na ohni a další fůry balastu. To ale není problém jen téhle knihy, takhle se v téhle jednodušší fantasy píše vždy. Autoři by si po sobě občas měli přečíst, čím ty stránky vlastně doopravdy vyplnili a jestli je to fakt zábava číst. Trochu péče, a zábava to opravdu být - aspoň tentokrát - skutečně mohla.... celý text

Quo vadis 1983, Henryk Sienkiewicz

Když uvážím, kdy byla kniha napsána, tak paradoxně disponuje ohromnou měrou současné čtivosti. Konflikt totálního úpadku arogantní Římské "morálky" a jejího opovržlivého a necitlivého vztahu k lidem a otrokům s nastupujícím křesťanstvím, jehož myšlenky byly pro tehdejší společnost něco nesmírně nepochopitelného, zde vykřesávají velice poutavou a lákavou jiskru pro osudy neméně zdatně napsaných a vykreslených postav. Romantická linka Lygie a Vinicia nejede podle klišovitého schématu, kličkování kolem psychopatického Nera a snaha vlichotit se mu a tím se vyhnout smrti - to jsou místa, která dovedou způsobit tuhnutí krve v žilách. Zejména Petronius, který je mistrem intrik a diplomacie a který nejlépe dovede díky svému řečnickému umění kroužit, je sice postavou kladnou, ale opět ne nudnou a předvídatelnou. Na to, jak rozsáhlý je to román, jsem se u něj nenudil. Postav je tak akorát, člověk se ve všem vždy při čtení vyzná (případně napomůže slovník cizích pojmů na konci knihy) a neustále se zde něco děje. Nadto přidává uměleckou hodnotu i vytříbený a originální spisovatelský styl, prošpikovaný dobovými pojmy a slovíčky. Jediné, co mi trochu kazilo požitek a plynulost četby, bylo občasné natahování některých pasáží a pořád dokola stejné omílání jednou řečených skutečností, někdy až na ploše pěti či deseti stran, což působilo jako hodně zbytečná brzda. Jinak za mě skvělý zážitek, kdy klasická literatura pojednou opět nezklamala a připoutala mě k sobě silou mocnou.... celý text

Gotrek & Felix: Neopěvovaní hrdinové 2022, William King

Je vidět, že v (snad) poslední Gotrekově antologii už Black Library vyškrabává sedlinu ze dna. Velkým lákadlem byly povídky duchovního otce obou hlavních postav - Williama Kinga, které autor napsal většinou na úplném počátku své kariéry, dávno před prvním románem "Zabíječ Trolů". Příběhy to nejsou špatné, ale je na nich znát, proč ležely v šuplíku a některé z nich nevyšly ani v tehdejších magazínech, natož v současných sbornících. Nejlepší co tu je, jsou povídky od Nathana Longa - čtivé, svižné, s nápaditým dějem a zápletkami. Naopak naprosté dno je zase David Guymer, který nás sice časově hodí do období Konce Časů - ke kterému se ovšem Polaris se svou politikou vydávání knih asi nikdy nedostane - a ukáže nám takový malý teaser na poslední dva díly zabíječe před Gotrekovým přerodem v Age Of Sigmar, ale na čtyřech stranách se během krkolomného spisovatelského (ne)snažení nic neděje a nestane. Hodně tu sice prskám, ale všechny ostatní příběhy jsou fajn a poměrně zábava a dokonce bych řekl, že tahle antologie je z těch tří o u nás vyšly, možná i nejlepší.... celý text

Šotci, tupí trpaslíci a gnómové 1996, Tracy Hickman

Prvních pět povídek byla vcelku průměrná, až podprůměrná nud. I přesto, že jsem knihu dočetl asi tři dny zpátky, pamatuju si z nich pouze zápletku Čarodějných brýlí, to ještě v hodně kusé podobě. Výborná věc byla "Definice cti" od Richarda Knaaka, který si evidentně libuje ve vztazích Solamnijských rytířů a přemýšlivých, čestných minotaurů. Téma zde načrtnuté později rozvinul v Minotauru Kazovi a Legendě o Humovi. Příběh minotaura, který se nechce podvolit nesmyslně násilným zákonům svého lidu i když ví, že kvůli tomu musí umřít, měl sílu. Povídka "Chcete se vsadit?" od duchvních otců (a matky??) klasických Dragonlance příběhů Hickmana a Weisové, vypráví příběh dětí Hrdibů kopí - Tanina, Palina a Sturma, na výpravě s trpaslíkem Douganem Kladivem. Takhle nápaditou a zajímavou věc snad oba nikdy nenapsali. Dobrý nápad má i "Zlatý kocour a Červenka", o šotkovi proměněném ve zvíře a plánu Raistlina a zbytku jeho družiny o jeho osvobození, spočívající rovněž ve zvířecím shapeshiftingu. Zbytek povídek má sice sem tam zajímavý nápad (Let dýky), ale jedná se o naprosto zapomenutelný odpad.... celý text

Zrozen k vyhnanství 1998, Phyllis Eisenstein

Skvělé klasické naivní fantasy, takové jaké se psaly v 80. nebo 90. letech. I když tohle podle všeho vyšlo začátkem sedmdesátek, což je vůbec masakr. Neznám moc takhle stylově vyhraněných fantasy, které by se v té době objevovaly a dle mého soudu a rozhledu (které nemusí bát bůhvíjaké) myslím, že patří k jednomu z prvních post-Tolkienovslých děl. Co zde chválím, je velmi jednoduchý a velice rychlý děj. Miluju, když mě spisovatek nemá za idiota a nesnaží se mi popisovat na pěti stránkách barvu tkaniček u bot vedlejší postavy. Ano, mám svoji fantasii, spoustu věcí si představím a proto preferuji hodně rychlý styl vyprávění, který zde letí jak orel s průjmem. První část děje na hradě Royale je klišé jak vyšité, navíc úžasně podané, Hltal jsem to jak blázen, napětím nedýchal a fakt mě to bavilo. Události poté již nebyly tak žhavé, ale pořád fajn.Co mě zklamalo byl poté konec, kdy Alarik poznal vesnici lidí se stejnou schopností jako on, kde si všichni říkali "bratránci a sestřenky." Tady začalo nikam nevedoucí plácání se na místě. Zrovna v momentě, kdy má děj gradovat a nějakým způsobem uzavřít dějový oblouk, to v téhle trapnosti zdechlo jako vlhký pšouk a tahle část děje mě vyloženě unavovala. Velká škoda, protože jinak to byla velká paráda.... celý text

Tři kamarádi 1968, Erich Maria Remarque (p)

Pokud máte za sebou dvě, nebo tři Remarqueho knihy, (můj případ) tak už víte, co vás čeká, jaký styl autor používá, o čem to bude a jak to celé zhruba bude vypadat. Kniha tím pádem nedokáže už ničím překvapit a poetika autorova stylu ztrácí onen "wow" efekt, který se dostavil při čtení první knihy. Navíc se tady opírá o berličku, díky které máte silný příběh zadarmo. Utrpení a trauma z války a nebo blízká osoba, která umírá na smrtelnou nemoc. Tady máte oboje. Témata, která působí neskutečně silně, aniž by se autor musel nějak snažit. A že tady se rozhodně nesnaží. Krom toho tady totiž žádný zajímavý děj není. Jen se chlastá a pak útrpně umírá. Tenhle přístup nemám rád - dokáže to v očích širšího čtenářstva udělat i z lenocha a patlala génia. Nicméně až tak daleko autorova slabší forma v rámci této knihy nesahá. Obratné spisovatelství, unikátní styl a poetika s výpovědí doby a citlivé popisy lidské duše zde zůstávají a určitou kvalitu celku stále ještě zajišťují. Navíc je tu ještě bonusový kontrast - veselou notu, v které se nese kniha po celou dobu, vystřídá konec tak chladnokrevně krutý, že by si to člověk po dočtení nejradši rovnou hodil. Bravo!... celý text