Gordonlord přečtené 688

Královna magie 1995, David Eddings

Takhle vysoké hodnocení ? Jako vážně ? Tahle kniha je jednoznačně dost špatná. První díl byl ještě fajn kýčovitý průměr. Něco se tam dělo, rozjíždělo se to, byl nastíněn zajímavý, klasický děj. Tady už není skoro nic. Dějově se jede po hladké přímce. Hrdinové jsou dokonalí, černobílí, nic se jim nemůže stát, se vším si hned poradí. Když dojde na nějaký problém, tak nám prostě jen oznámí, jak ho mimo stránky knihy a čtenářův dosah vlastně už vyřešili a jede se dál. Zastávek na přímé linii jízdy lesem, nocování a návštěvami hostinců je pár. Vždy spočívají v návštěvě místního krále, žoviálním pokecu a potom se jede dál s tím, že ona zastávka pro další děj nemá žádný význam. Tím pádem tu není napětí a vlastně ani děj. Jen popis vcelku bezproblémové, rovné cesty. Vztahy mezi hrdiny jsou taky černobílé, školometsky škrobené a pár vyhrocených situací působí díky autorově neumětelství spíš legračně než vážně. Rovněž celkové chování i dialogy postav jsou i na poměry žánru naprosto neuvěřitelné. A to už ani nemluvím o těžkých nelogičnostech v ději, kdy se některé věci stanou jen proto, aby se autor dostal tam kde potřebuje být. Nezvládne to ani udělat nenápadně - je to znát jak pěst na oko. Kostrbaté, nenápadité, bez zápletek, zvratů, napětí, vlastně i bez děje, žádná gradace, vypointování, psychologie postav reálně na úrovní třináctiletého spisovatele ...jako lidi...já mám taky velkou slabost pro tohle udergroundové, dřevní old schol fantasy. Ta určitá poetika tady je a proto dávám celou jednu hvězdičku. Ale ruku na srdce... jako fakt pět hvězdiček z pěti ? Tohle není dobrý, ať se na to člověk dívá soudně z jakéhokoliv úhlu. Vždyť jste to četli, jestli se vám to tolik líbí, tak snad lžete sami sobě .. :-)... celý text

Pěšec proroctví 1995, David Eddings

Mnohem lepší než série o Sparhawkovi. Od Eddingse jsem nic moc nečekal. Dostal jsem ovšem skvěle čtivou, klasickou fantasy. Tak klišovitou, že je téměř předobrazem k nejtuctovějším dějovým obloukům žánru. Sirotek ze vsi zjistí, že je předurčen k velkým věcem, pod patronátem legendárního čaroděje se musí vypravit na dobrodružnou výpravu za nalezením magického artefaktu, pomocí kterého porazí velké zlo. To vše s kouzelnou, naivní atmosférou osmdesatkových, starých fantasy. A to včetně obálky prvního vydání. Pro tohle mam fakt slabost. A naštěstí to bylo napsané poutavě, mile, přehledně a z dnešního pohledu s onou sentimentální patinou zašlých literárních fantasy časů. Problémem je jen nevygradovaný závěr a opět zbytečně ohromné množství postav, kdy není možné pamatovat si kdo je kdo a spousta charakterů je tam jen proto, aby zvyšovala zmatek a snižovala orientaci v postavách a tím i zážitek z četby. Jinak by to bylo rozhodně minimálně za 4 hvězdy!... celý text

Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) 1975, Edgar Allan Poe

Tohle bylo hodně špatný. Zub času ohlodal dílo tohohle autora tolik, že z něj pro současného čtenáře nic nezbylo. Poe je celosvětová, obří a nedotknutelná literární ikona, uctívaná generacemi fanoušků. Proto se ani nedivím záplavě nadšených komentářů a absolutních hodnocení - lidé mají tendenci papouškovat názor silné většiny, držící se neotřesitelného statusu podobných ikon. Svůj vlastní názor si proto neudělají, nebo ho alespoň neprezentují, aby nevypadali hloupě. A v případě, že toho nemají mnoho načteno, tak si dokonce kolem onoho díla vytvoří iluzi sebeklamu na základě obecného mínění a jsou poté přesvědčeni, že čtou něco velkolepého. I když jim to smrdí exkrementem. Chápu autorův historický přínos literatuře. Jeho styl byl v měřítku doby unikátní a šokující. Ale já to čtu v roce 2021. A číst si o tom, jak námořníci plují po moři, a dostanou se do víru, kde se jeden utopí, není zápletka. Je to strohá zkazka. A nebo několikastránkové suché líčení cesty balonem. Bez zápletky, atmosféry a děje. Pokud jsou tyto a další prázdné povídky pro vás "geniální dílo", je s vámi něco špatně. Naštěstí není tak zle celou dobu. Je zde i pár dobrých, promyšlených povídek, s originálním a značně obskurním námětem, které autor očividně pečlivě a do detailu promýšlel, jako třeba Vraždy v ulici Morgue a další dva, tři exempláře s ikonickými nápady, jako třeba "Jáma a Kyadlo", či "Zrádné srdce". Bohužel, těch dobrých povídek je zde tak málo, že to ani na podprůměrné hodnocení nedá. Zbytek působí už jen jako nehotové drafty, nebo se jedná přímo o špatný brak. Víše zmíněný zbytek je "meh", kdy povídky nemají pointu a jsou jen o tom, že někdo někde někoho zazdil nebo pohřbil zaživa, avšak s neklidnou, ponurou atmosférou, která nepostrádá jistou originalitu a kterou zde musím ocenit - to v tom lepším případě. V těch ostatních případech se jedná doslova o prázdné nic. Celkové resumé je za mě lepší jedna hvězda, téměř horší dvě...... celý text

Čas žít, čas umírat 1980, Erich Maria Remarque (p)

Nemám rád romány z druhé světové války. Je to často berlička pro autora, který neumí pohltit čtenáře svými nápady a zručností a proto využívá hloubku, sílu a drama samotné historické události, která dokáže ve čtenáři vyvolat velice silné emoce už sama o sobě. Autor se tak už nemusí sám moc snažit, nebo přičinit svým umem - bolestivost a emoční dopad druhé světové to udělá za něj, stačí jen opisovat realitu doby. A právě na to bohužel Remarque většinu času dost sází, takže za to z mé stránky body dolů. Co tedy zůstalo ? - Naštěstí je autor pořád skvělý literát a vynikající spisovatel. Osudy hlavních postav byly poutavé a nedošlo ani na zápletky a pointy, které se zadarmo nabízely. Naštěstí. Psychologicky zpracované je to na jedničku, postavy dobře napsané a román se čte lehce, jednoduše, svěže a přitom do něj autor zvládá vpasovat (povětšinou) nekýčovitě podané životní pravdy, které umí tnout do živého, pomocí univerzálních paralel k všedním i zásadním lidským problémům, týkajících se i současného člověka. Příklon k lacinému tématu (přesto že si ho spisovatel zažil), je vyvážen kumštýřským umem zručného spisovatelství.... celý text

Rubínový rytíř 1995, David Eddings

Miluju klasická fantasy ze staré školy, ve svých nejklišovitějších podobách. Ale tady to Eddings dohnal až do absurdna. Příběh je o tom, že desatero hrdinů putuje za magickým artefaktem. A to je celé. Nic jiného se tu už neděje. Je zde pouze tahle jedna dějová linka, která jde od začátku až do konce po hladké přímce. Bez zadrhelů, zvratů, či překvapení. Jak to celé proběhne i skončí, víte už po prvních deseti stránkách. Nejsou tady naprosto žádné nápady, tvůrčí nadšení, jediný zajímavý moment, prostě vůbec nic. Jen cesta dopředu a občas boj. Rovněž postavy jsou tu naprosto černobílé. Nemají žádné charakterové znaky ani žádný vývoj a už vůbec ne osobitost. Všechny jsou stejné, strojeně šosácky nudné a prostě dobré a hodné. Protihráči na straně zla jsou jen zlí a basta. Víc se nedozvíte. Autor se občas pokusil o nějaké humorné dialogy a vtipy a nebo cool momenty svých postav. Vždycky to vyznělo tak neuvěřitelně toporně, křečovitě a dětsky, že mi bylo za autora fakt stydno. A o nelogičnostech v chování postav a ději vůbec už nebudu ani mluvit. Celé to působí, jako kdyby to napsalo pětileté dítě. O žádnou z postav se nemusíte ani na chvíli bát, napětí tu neexistuje. Navíc celou dobu víte, jak to bude a jak to skončí. Eddings není schopen šokovat, překvapit, ba ani ozvláštnit děj. Celé dvě hvězdy dávám proto, že na maximálně klišovitých, starých tradičních fantasy si fakt ujíždím. A navíc tady je to narozdíl od prvního dílu "Diamantový trůn" - který byl fakt jen ryzí utrpení - dost jednoduše a pohodově čtivá a přehledná záležitost. Až teda na ten nesmyslný počet postav. Ale to je proboha pořád dokola, snad ve všech podprůměrných fantasy co jsem kdy četl. Narvat tam milion postav, všechny zbytečné a úplně stejné, tak, aby se v tom čtenář motal, vubec se nevyznal a za chvíli nevěděl, kdo je kdo. Přičemž je to stejně v důsledku úplně jedno, protože postavy jsou všechny přes kopírák stejné a žádnou roli většina z nich vubec nemá.... celý text

Člověk bestie 2004, Émile Zola

Sice jsem byl z kraje knihy trochu otráven a to obludným množstvím postav, které na mne autor vychrlil. Tohle je snad všudypřítomný nešvar drtivé většiny románů, na které lze vůbec sáhnout - Hned z kraje fůra postav, v kterých se není možno vyznat a zorientovat a ještě ke všemu bude minimálně polovina z nich zbytečná. Stejně tak je to i tady. Naštěstí se vzduch rychle vyčistí, na scéně jsou čtyři nejdůležitější postavy a zbytek už jen přehledně přizvukuje. Tedy, po těžkém začátku a rozjezdu ve stylu běžné kriminálky, se to otevře jak temná černá díra deprese. Zola umí ve čtenáři vyvolat děs, zoufalství, strach a úzkost a to na velmi hluboké, emoční úrovni. Samozřejmě k tomu nevyužívá laciné nástroje, jako přehnané násilí, přehnané vulgarity, nebo přepálené popisy sexu a znásilnění. Zola se umí lidem dostat do hlavy, nastínit alegorii čtenářova vlastního strachu a promítnout ho do děje. Je to mistrovský, psychologický tyran, který umí skvěle vykreslit atmosféru zmaru, chmur a lidských osudů na pokraji. Skvěle pohlcující a lze si v tom najít i velké myšlenky. V tomhle ohledu jsem ochoten uznat, že tohle je fakt slušná klasika. Jo, a když "umírala" lokomotiva Lisonka, to se mnou fakt hodně a hluboce hnulo. To se jen tak nějakému pisálkovi nepovede. Bravo !... celý text

Z masa a ohně 2019, Aleksandra Motyka

Příběh byl tak akorát. Zajímavá zápletka, ke konci nečekaný zvrat, sem tam lehké hinty typického zaklínačského humoru. Jen to byla taková nevzrušující jednohubka, o se celkového dojmu týče. Kresba byla vyvedena s citem a docela odpovídala žádané atmosféře. Spokojenost, ale po přečtení to ve mě nic velkého nezanechá. I když nápaditou zápletku s létající truhlou si asi pamatovat budu.... celý text

Ztracené příběhy: Gotrek & Felix 2021, * antologie

Soubor povídek, které oscilují mezi průměrem a podprůměrem předvídatelné klišovitosti. Gotrek a Felix jsou zde pouhá jména. Většinu času mě zaráželo, že tohle by ta daná postava nikdy neřekla nebo neudělala, psát to ještě King. První povídka je školácký, obyčejný a předvídatelný průměr. Chybou je zde to, co pořád dokola u všech "levných" fantasy - primitivní, dopředu jasná zápletka, bohužel totálně zasviněná fůrou postav, v kterých se okamžitě ztrácím, nevím kdo je kdo a kde se tam ten či onen vzal a je mi to hlavně upřímně jedno. Druhá povídka má zajímavý nápad, dozvíme se opět něco z Gotrekovy minulosti a lehký závan originality tomu také pomáhá. Třetí má fakt skvělou atmosféru, je velmi přehledně a poutavě napsaná i přesto, že jde o totální klišé. Ale příjemně zpracované! Poslední povídka mě nebavila. David Guymer zde nepředvádí až tak nechutný a nečitelný svinec, jako v Městě Zatracených, nebo jak se ten jeho blábol jmenoval. Ale je vidět, že to, co má na srdci nebo v hlavě on, nedokáže vysvětlit a podat čtenáři tak, aby to pochopil. Takže vznikají okamžiky, kdy nechápu, co se děje, jak se to stalo a nebo proč. Nedomyšlenosti v jeho vyprávění a těžká nezáživnost jeho stylu mě připomněli, jaký je to těžký prů*er, že z jeho pera nás čeká celý závěr Gotrekovy ságy. Takže ok. Tahle kniha je vcelku skousnutelný, školometský průměr.... celý text

Černý obelisk 1975, Erich Maria Remarque (p)

Čím mi Dostojevskij klasiku zhnusil, tím mi ji Remarque opět zamiloval. Kniha je o životě, vzájemných vztazích a láskách lidí v jednom malém městečku v Německu za dob kruté inflace. Je psané hodně chytrou formou. Autor sice popisuje jednoduché příběhy, plné humoru a buranského naturelu, ale rovněž své postavy nechává hluboce filosofovat a velmi často ne naprázdno. Neprožité lásky, životní ironie, melancholie a dokonale vykreslený portrét doby. Všechno je živé, lidské, propracované a hlavně se zde nic zbytečně nekomplikuje. Kniha je prosta oné "těžkosti a náročnosti", kterou podobné kusy často oplývají. Je to nesmírně čtivé, nikdy se v příběhu nepřestávám orientovat, ani se v těžkém filosofičnu neztrácím. Příběh a jeho plynutí totiž neruší, jen mu dává větší rozměr a z každé věty je znát promyšlenost a neskutečná literární obratnost. A to až do té míry, že z toho skutečně mám pocit, že čtu něco velkého. I když rozhodně ne geniálního, tak opravdu velkého a "Klasického".... celý text

Pýcha a předsudek 2005, Jane Austen

Ona ta Kochanská v seriálu Červený Trpaslík měla v podstatě pravdu. Svět Pýchy a předsudku je skutečně plný "kultůry a nyáncí". Kulturou se rozumí krásné vyobrazení strojeně šosácké doby, svázané přísnými dogmaty, bez kterých by se lepší střední třída neobešla, a bez kterých by byl nejen život zbohatlických dcerušek mnohokráte lehčí. Nyáncemi se poté rozumí dovedně zašitý humor a sarkasmus, který je možno při méně pozorné četbě často minout a také detailní, zřejmě dobře promyšlený a velmi čitelný spisovatelský styl. Nevím, do jaké míry je tohle dílem moderního překladu, ale na to, že se jedná o 200 let starou knihu, čte se velmi lehce, poutavě a nenudí ani přesto, že se většinu času prakticky nic neděje. Vše se točí kolem rodiny Bennetových, kteří potřebují výhodně provdat svých pět dcerušek a vyzískat věno, aby zabezpečili rodinu, které hrozní vystěhování z vlastního domu kvůli nevýhodné smlouvě. Nikde není sebemenší vzruch či napětí, Jane Austinová neumí napsat dobrý dramatický oblouk, zvrat, či gradaci děje, na které je čtenář u moderních, nebo alespoň současných románů zvyklý. Píše přesto kulturní, nonšalantní a poutavou formou, kterou dokáže podat šosáckou zbohatlickou nudu jako nejpoutavější literární ovoce. Nebýt z dnešního pohledu trestuhodných nedostatků v budování dramatu, byla by to fakt pecka. Ale takhle je to aspoň dobré, lepší a kulturnější čtení v podání červené knihovny.... celý text

Nejlépe chutná za studena 2010, Joe Abercrombie

Z počátku mě bavily postavy i jednoduchá zápletka o pomstě a s ní spjatou nutností zabít sedm lidí. Od poloviny ale moje pozornost začala značně opadat, protože nejen že zemřely nejzajímavější postavy, ale osud těch zbylých mě už nějak přestal zajímat. Moc natahované a celkově slabší než první tři díly. Ale pořád ještě slušná kvalita a skvělá čtivost v Abercrombieho stylu.... celý text

Les mytág 1994, Robert Holdstock

Z počátku jsem byl omámen zajímavou, temně obskurní aurou, obklopující záhady kolem lesa Mytág. Deníkové zápisky, zmizení bratra hlavního hrdiny a další nevyjasněné události kolem onoho lesa dávali knize originálně obskurní háv, kterým mě bavilo se proplétat. Sice nijak strhujícím způsobem, ale i tak to dokázalo upoutat. Ovšem tohle všechno letí do koše v okamžiku, kdy z lesa vyběhne divoženka, hlavní hrdina se do ní zamiluje, hlavní padouch mu ji unese a on s ním musí jít bojovat, aby ji zachránil. Sakra - tahle neotřele budovaný svět a atmosféra se vážně mohou v polovině knihy otočit v unavené klišé, podané beze spádu, napětí, charakterové osobitosti a překvapení ? - Ano. Navíc když už jsou karty rozdány a všichni víme co bude a jak to dopadne, tak flashbacky v podobě doplňující mytologie k postavám, žijícím v lese a jejich historii mě nejen nedokázaly zaujmout, ale vůbec mě nezajímaly a jen otravovaly. Do dočtení knihy jsem se musel nakonec s krajním sebezapřením nutit.... celý text

Ztráty a nálezy 2021, Aleš Brichta

Nečekejte plnohodnotnou, detailní biografii. Je to kniha, která zpracovává pár rozhovorů o různých etapách a aspektech Brichtova života, které se slavným českým muzikantem vedla nad pivem v knajpě autorka knihy. Spousta záležitostí jeho života je zde brána jen zkratkovitě, například Arakain je tu popsaný v pár chronologicky na přeskáčku řazených historkách. Ano - tomuhle se detailně věnovala kniha "20 let natvrdo", ale v téhle publikaci se nepřítomnost dostatečných informací a úhlu pohledu z Alešovy strany jeví odfláknutě. Kapitoly knihy jsou rozděleny stylem "Brichta a jeho dětství", "Brichta a sport", "Brichta a ženy", "Brichta a jeho Bum bar" a další epizodky, ze kterých si Aleš sem tam vzpomene na nějaké zážitky a historky. Občas zajímavé, občas vtipné. Některé staré záležitosti, které fandy zajímají, jsou popsány neuspokojivě zkratkovitě, některé naopak poutavě, detailně a fanda má pocit, že konečně zjistil hodnotnou informaci. Jako biografie sotva polovičaté, jako kniha pro fanouška uspokojující a fajn.... celý text

Poslední argument králů 2009, Joe Abercrombie

Uf. Zas jednou kniha, od které se nešlo odtrhnout. Tak skvěle napsané, tak poutavé, tak návykové, že se s tím snad ani heroin nemůže srovnávat. Psychologie a vývoj postav byly naprosto dokonalé. Charaktery byly tak skvěle a reálně vykresleny, že je to na Nobelovu cenu. Dovedu si představit, že takhle nějak by to opravdu napsal život sám. Nikdo nevypadl ze své role. Každý krok, jednání a vývoj postav plně odpovídá jejich charakteristice a do nejmenšího detailu promakanému psychologickému profilu. Nikdo zde není hodný ani zlý. Jen lidi, kteří dělají chyby, s kterými si osud zahrává a přesto se snaží dělat to, co považují v danou chvíli za důležité, správné a nebo prostě nevyhnutelné a potom se s tím musejí nějak vyrovnat. Akce vyvolává reakci. Nemá cenu to okecávat - takhle dokonale napsané postavy jsem ještě v žádné fantasy neviděl. Příběh taky jede skvěle, jako v předchozím díle. Spousta napětí, zajímavých zvratů a všechny linky byly zajímavé, osudy postav velice dobře a nápaditě promyšlené. Ideální fantasy pro dospělého čtenáře. S osudy postav i s jejich jednáním jsem soucítil a bez problémů se do nich vžil. I konec knihy odpovídal ději a vývoji charakterů. Naprostým vrcholem pro mě byl souboj Logen versus Fenris Obávaný. Vedle soubojů Gotreka s Krvežíznivcem a Arekem ze série Zabíječ jsem nečetl lepší a napínavější. Jen je fakt, že druhé finále s Bayazem už díky tomu trochu ztratilo dech a nebylo tolik poutavé. Ale bylo to jen malé zaškobrtnutí, které stejně nestačí k tomu, abych snížil hodnocení z maxima kamkoliv dolů. Dál se mi už nedostává slov. Hledáte dokonalé fantasy pro dospělé? - tady je !... celý text

Až budou viset 2009, Joe Abercrombie

Uvažoval jsem, jestli po prvním dílu pokračovat. Sama Čepel měla na jedné straně neskutečně skvěle a uvěřitelně propracované postavy, ale na druhé straně nudný děj. Ve druhém díle je všechno lepší. A to až na tu nejlepší míru ! Hrdinové, se kterým jsem se seznámil v prvním díle, mne provázejí celou knihou a jejich osudy a vztahy se ještě více zamotávají a stávají ještě poutavějšími, zajímavějšími a mě zajímal osud každého jednoho z nich. Takhle dobře detailně a uvěřitelně napsané poutavé postavy jsem snad ještě neviděl. Navíc děj získal šílenou akceleraci - neustále se dělo něco zajímavého, co drželo moji pozornost a nadto moji pozornost držely už samotné postavy. Tohle už by bohatě stačilo. Neuplynula jediná stránka, kdy bych nebyl zoufale přikovaný ke knize. Ale autor jde ještě dál a každou chvilku servíruje nečekaný a zajímavý zvrat, který už tak návykovou a poutavou četbu udělá ještě mnohem zajímavější. Příliš nesouhlasím s názory, že pokud vás nebavil první díl, nebude vás bavit ani druhý a naopak. Druhý díl mi přijde na hony lepší než ten první. Úplně nevím, co ještě vyzdvihnout, když je tady dobře snad úplně všechno. Tohle je prvotřídní dospělé fantasy, učebnicový příklad toho, jak přesně by mělo vypadat ve své dokonalé, vybroušené formě. Osudy Glokty, Logana, Jezala a dokonce i Ferro - jejíž nátura by byla v rukou jiného autora neskutečně otravnou - jsem si neuvěřitelně oblíbil a doufám, že tohle čtení mi ještě chvilku vydrží. Abych 500 stran slupnul jako malinu a ještě se modlil, ať to prosím ještě neskončí...to se mi stalo naposledy u Archivu Bouřné Záře.... celý text

Minotaurus Kaz 2008, Richard A. Knaak

Klasické, tuctové "sword and sorcery" vyprávění. Bez větší autorské námahy a zainteresovanosti. Na to, že se má jednat o velký příběh o jednom ze zásadních hrdinů Dragonlance, je to odvyprávěno jako patnáctý příběh družiny co jde za dobrodružstvím z dvaceti. Dokonce i potenciální romance mezi kněžkou Teselou a rytířem Dariem byla totálně zazděná a na konci rychle zametená, jako dílna řadového dělníka po konci směny. Nicméně tahle fádní tuctovka není dokonce ani špatná. Příběh jde kupředu poměrně svižně, postavy včetně šotka nejsou nijak otravné a navíc k nim lze zaujmout i nějaký vztah, takže tohle funguje. Navíc děj je neustále přehledný, postavy neztrácí ze zřetele svůj cíl a čtenář nemá, kde by se ztratil, či zamotal. Jedině snad občas v méně přehledných větách, daných krkolomnějším spisovatelstvím. Pokud chcete jednoduchou, tuctovou dungeons and dragons oddychovku, s kterou neměl autor moc práce a ani vy s ní nebudete mít moc práce, tak tohle vůbec není špatná volba.... celý text

Lilith: Had v trávě 1996, Jack Laurence Chalker

Moje snad teprve druhé sci-fi. Zápletka a mytologie příběhu jsou neuvěřitelně nápadité a do detailu propracované. Premisa v planetárním systému, který se stal trestaneckou kolonií, kde vězni a vypovězenci ze Země žijí bez možnosti úniku, zajištěné mikroorganismem cizopasícím na lidech, svázaným s danou sluneční soustavou, který zařídí, že pokud z ní odletíte, okamžitě zemřete. Docela šíleně vypadal úvod, který trvá asi 80 ! stran, kde na nás autor chrlí plná vědra nápadů a promyšleného systému svého světa. Pak se to ale rozjelo stylem "brzda-plyn". Vždy, když se něco děje, děj upaluje enormně rychle a na jedné stránce se toho stane opravu hodně. Příběh je jednoduchý a lineární a jde dopředu po ose, kdy hrdina musí přemoci stále silnější soupeře, aby se v planetární hierarchii dostal až na vrchol a mohl sesadit Vůdce Diamantu, což je zde jeho úkolem. Navíc při tom musí zachránit buchtu, kterou po cestě sbalil. V téhle linii to jede dopředu smrtelně rychle a vcelku banální příběh chvíli dovede držet pozornost. Tohle je podle mě ta polovina vyprávění, které říkám"plyn". "plyn" se velmi pravidelně střídá s vypravěčským stylem "brzda", kdy se najednou děj zastaví a někdo hlavnímu hrdinovi začne dvacet stránek popisovat další detaily a nuance fungování zdejšího světa. Nenechte se mást - není to úplně nudné. Je vidět, že autor nad tím opravdu hodně přemýšlel, fakt si s tím vyhrál a měl fůru skvělých nápadů. A jakých originálních nápadů ! Jenže díky tomuhle střídání rychlého děje a pomalé "nalejvárny faktů" to ztrácí švih a lineární příběh, který to drží pohromadě, mě ke konci už přestával bavit. Chybělo tomu něco navíc, nějaká jiskra. Jinak to bylo nápadité, promyšlené, přehledné a dobré. Jen mě to úplně nenadchlo, jak by asi mělo.... celý text

Arcanum odhalené 2018, Brandon Sanderson

Pokud jste jako já a čtete komentáře u knih proto, abyste si podle nich udělali obrázek o tom, zda je daná kniha pro Vás nebo ne, pokusím se Vám pokud možno co nejvěrněji přiblížit tenhle sborník Sandersonových povídek. Na začátek - Sanderson má skvěle promyšlený celý svůj vesmír, ve kterém vedle sebe fungují světy ze sérií Elantris, Mistborn, Bouřné záře a dokonce i světy, na nichž se odehrává pouze pár menších příběhů. Celý svůj vesmír má provázaný určitými prvky a zákonitostmi a to je to, co se mi na autorovi líbí - ohromný cit pro detail a promyšlenost naprosto všeho. Ale teď k samotným povídkám. Hned ta první - "Císařova Duše", je výkladní skříní vynikajících nápadů. Padělání duše lidské, či předmětů za pomocí vytváření takzvaných otisků, to je geniální nápad, který by běžným autorům vystačil na celou trilogii. Navíc ho Sanderson rozpracoval mistrovským způsobem a zakomponoval do příběhu tak nenásilně, že popis jeho fungování nezdržuje od děje, který je živý, nápaditý a neustále dramatický. Smršť napětí a nápadů zcela v jeho stylu. Tahle povídka autora evidentně fakt bavila a mě opravdu bavilo ji číst. Navíc k ní nepotřebujete znát pozadí a reálie žádného Sandersonova světa - povídka je evidentně "stand-alone". Další dvě povídky - "Naděje Elantris" a "Jedenáctý kov" jsou přesně z opačného těsta. Tuctová zápletka, která mě nedokázala zaujmout a navíc jednoznačně předpokládala znalost světů Mistborn a Elantris. Pokud se sériemi nejste obeznámeni, tak prakticky nemá cenu je číst. Dá se jim porozumět, ale dostanete pouze suchý, klišovitý příběh, kdežto znalci sérií a fungování jejich světů dostanou zajímavé doplnění příběhů, které již dočetli. A tohle platí prakticky pro zbytek celé knihy. Celkově - i druhá povídka, ve které vystupuje hrdina Kelsier z Mistbornu není moc záživná. Ba je ještě horší - pro člověka, který Mistborn nezná, se čtení mění v naprosté utrpení. Okamžitě jsem se utopil v kanonádě termínů a názvů a jevů, kterým vůbec nerozumím. Pořád nějaký kognitivní svět, život po smrti, cesta skrze duši a z toho vyplývající abstraktní rozhovory, jejichž pointu jsem vůbec nepobral, mě fakt ubíjeli. Když se mi povedlo prohlédnout alespoň částečně ke kořenu zápletky, dostal jsem jen vcelku nudnou šeď, tápající odnikud nikam na jednom místě, která bohužel zabrala cca 200 stran, což je třetina knihy. Příšerný. Na spisovatele takového kalibru ohromné zklamání. Pokud Mistborn bezpečně a dobře neznáte a nemáte ho komplet přečtený, nic vám to nedá a zřejmě budete pouze trpět také. Světlým bodem je poté příběh o Alomantovi Jakovi. Je líčený ve stylu zápisků dobrodruha objevitele z 30. let, který se rád vychloubá a přehání a vždy pod čarou jsou připsané vysvětlivky jeho sluhy, který Jakova přehnaná dobrodružství uvádí na pravou míru a vytváří tak jednoduchou ,ale velmi vtipnou kombinaci, kterou jsem si užíval. Navíc příběh - ačkoliv je také z Mistbornu - je skutečně příběhem, s jasné danou konturou. Má hlavu a patu a není to takový abstraktní guláš jako výše zmíněných 200 stran utrpení. Takovým průměrem je poté příběh ze světa Duny - originálně vyvedený ve formě grafického románu. Nechápu ale ,proč hned po něm následuje to samé v povídkové formě. Zbylé tři příběhy už poté jedou v kolejích naprostého průměru. Je na nich vidět otisk Sandersonova nonšalantně originálního stylu, ale nepřináší žádný "wow" efekt, který čtenář dostává v Archivech bouřné záře snad na každé druhé stránce. Poslední příběh "Ostrokrok" ze světa Archivů je poté prodchnut veselejší notou jemného humoru, vzhledem k přítomnosti hrdinky Lift. Avšak její příběh je šíleně a zbytečně natahovaný a jeho údernost tak přebijí nuda, kterou by bylo ideální proškrtat a přepsat. Suma sumárum - pokud nejste fanoušci a znalci všech Sandersonových sérií, užijete si z celku tak 10% a doporučuji se tomuhle sborníku jednoznačně vyhnout. Pokud fanoušci jste, dostanete pár vynikajících nápadů a vážně světlých bodů, utopených v moři něčeho, z čeho mám pocit, že to původně měl být Sandersonův odpadní koš, ale přidanou hodnotou vám mohou být doplňující informace do vám již notoricky známého příběhu. V tom případě si k mému hodnocení doplňte jednu hvězdičku.... celý text

Sama čepel 2008, Joe Abercrombie

Největší předností téhle knihy jsou podle mě postavy. Dobře promyšlené, plasticky vykreslené a skutečně dýchající životem. Jejich osudy nejsou dobré ani zlé a charaktery černé ani bílé. Téměř všechny mají potenciál upoutat. S dějem je to už ovšem horší. Chápu, že Joe chce postupně vybudovat obrovský příběh a tohle je pouze první kniha. Ale je to kniha, kterou jsem teď dočetl a jako takovou ji hodnotím - moc mě nebavila. Líné tempo vyprávění není na škodu, když obsahuje rafinované vztahy mezi jednotlivými charaktery, nebo poutavé pnutí zajímavého děje...ale tady se neděje nic a potenciál kvalitně napsaných postav, ale i nepopiratelného spisovatelského umu tak zůstává nevyužitý. Jediná dějová linka, které mě bavila, proběhla v podání Westa, Ardee a Jezala. Postavy jako Logan či inkvizitor Glokta sice srší charismatem, ale protože jejich linky jsou naprosto ploché, vyzněly dost zbytečně. Nevím, jestli jít do dalšího dílu. Příslib vývoje postav a teoretický potenciál jsou obrovské. Ale obrovská byla i nuda, ve které se tenhle díl utopil.... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak
odpad!

O ničem. Chcete napsat knihu, která bude mít nadčasový přesah, chytí čtenáře za srdce a vyždímá z něj všechny emoce ? Ale neumíte psát a nemáte zároveň žádný nápad, styl, ani dovednost zaujmout a vyprávět? Zkuste něco ve stylu "Židovský boxer se za druhé světové války ukrývá před nacisty a zároveň musí napravit vztah se svým otcem, který umírá na rakovinu", nebo něco podobného, co zajistí iluzi hlubokomyslného a velkého díla i totálnímu patlalovi. Na premisách z takto laciného kraje není co zkazit. Přesto podobné téma, nabízející tolik možností, Markus Zusak nezužitkoval ani částečně, ba naopak - proměnil v tak pustou a prázdnou nudu, která ve mně nevzbudila vůbec nic a to tak hrozně nijak, až mě to vyloženě otrávilo a já si vážně na knize nedokážu najít jediné pozitivum. Navíc v audioknize velmi prožitý a k tématu skvěle pasující přednes Vilmy Cibulkové jen budí dojem, že se někdo vyschlé lejno alespoň snažil přeleštit drahým lakem určeným pro VIP limuzíny.... celý text