Gordonlord přečtené 722

Brigáda zatracených 2010, Margaret Weis

Oceňuji, že se zde vypráví pohled z té "špatné strany". Na tradičně klišovitý a černobílý přístup světa Dragonlance se jedná o docela velké narušení zažitých pořádků. Kangovi drakoniáni se snaží žít po boku trpaslíků i přesto, že to poměrně vtipným způsobem skřípe. Třenice mezi nimi, nadsázka a občasný humor to celé zpestřují. Příběh má i zajímavé momenty. Co je horší, je všudypřítomná vata, které se svět Dragonlance snad nikdy nezbaví. Často tady potom máme zbytečně nafouknuté a košaté popisy toho, jak vlastně "trpaslíci jdou, pak odpočívají, potom zase jdou a potom otevřou dveře". Místo toho, aby tohle autor smázl ve dvou řádcích a raději se soustředil na vykreslení postav, okořenění vztahů mezi nimi a další poutavá lákadla, která tvoří páteř čtenářské přitažlivosti a celkově literární kvality, tak zde čteme pro příběh a všechny jeho součásti zcela nepodstatné stati o tom, že někdo nesl proviant, někdo pití, někdo ulovil králíka a pekli ho na ohni a další fůry balastu. To ale není problém jen téhle knihy, takhle se v téhle jednodušší fantasy píše vždy. Autoři by si po sobě občas měli přečíst, čím ty stránky vlastně doopravdy vyplnili a jestli je to fakt zábava číst. Trochu péče, a zábava to opravdu být - aspoň tentokrát - skutečně mohla.... celý text

Quo vadis 1983, Henryk Sienkiewicz

Když uvážím, kdy byla kniha napsána, tak paradoxně disponuje ohromnou měrou současné čtivosti. Konflikt totálního úpadku arogantní Římské "morálky" a jejího opovržlivého a necitlivého vztahu k lidem a otrokům s nastupujícím křesťanstvím, jehož myšlenky byly pro tehdejší společnost něco nesmírně nepochopitelného, zde vykřesávají velice poutavou a lákavou jiskru pro osudy neméně zdatně napsaných a vykreslených postav. Romantická linka Lygie a Vinicia nejede podle klišovitého schématu, kličkování kolem psychopatického Nera a snaha vlichotit se mu a tím se vyhnout smrti - to jsou místa, která dovedou způsobit tuhnutí krve v žilách. Zejména Petronius, který je mistrem intrik a diplomacie a který nejlépe dovede díky svému řečnickému umění kroužit, je sice postavou kladnou, ale opět ne nudnou a předvídatelnou. Na to, jak rozsáhlý je to román, jsem se u něj nenudil. Postav je tak akorát, člověk se ve všem vždy při čtení vyzná (případně napomůže slovník cizích pojmů na konci knihy) a neustále se zde něco děje. Nadto přidává uměleckou hodnotu i vytříbený a originální spisovatelský styl, prošpikovaný dobovými pojmy a slovíčky. Jediné, co mi trochu kazilo požitek a plynulost četby, bylo občasné natahování některých pasáží a pořád dokola stejné omílání jednou řečených skutečností, někdy až na ploše pěti či deseti stran, což působilo jako hodně zbytečná brzda. Jinak za mě skvělý zážitek, kdy klasická literatura pojednou opět nezklamala a připoutala mě k sobě silou mocnou.... celý text

Gotrek & Felix: Neopěvovaní hrdinové 2022, William King

Je vidět, že v (snad) poslední Gotrekově antologii už Black Library vyškrabává sedlinu ze dna. Velkým lákadlem byly povídky duchovního otce obou hlavních postav - Williama Kinga, které autor napsal většinou na úplném počátku své kariéry, dávno před prvním románem "Zabíječ Trolů". Příběhy to nejsou špatné, ale je na nich znát, proč ležely v šuplíku a některé z nich nevyšly ani v tehdejších magazínech, natož v současných sbornících. Nejlepší co tu je, jsou povídky od Nathana Longa - čtivé, svižné, s nápaditým dějem a zápletkami. Naopak naprosté dno je zase David Guymer, který nás sice časově hodí do období Konce Časů - ke kterému se ovšem Polaris se svou politikou vydávání knih asi nikdy nedostane - a ukáže nám takový malý teaser na poslední dva díly zabíječe před Gotrekovým přerodem v Age Of Sigmar, ale na čtyřech stranách se během krkolomného spisovatelského (ne)snažení nic neděje a nestane. Hodně tu sice prskám, ale všechny ostatní příběhy jsou fajn a poměrně zábava a dokonce bych řekl, že tahle antologie je z těch tří o u nás vyšly, možná i nejlepší.... celý text

Šotci, tupí trpaslíci a gnómové 1996, Tracy Hickman

Prvních pět povídek byla vcelku průměrná, až podprůměrná nud. I přesto, že jsem knihu dočetl asi tři dny zpátky, pamatuju si z nich pouze zápletku Čarodějných brýlí, to ještě v hodně kusé podobě. Výborná věc byla "Definice cti" od Richarda Knaaka, který si evidentně libuje ve vztazích Solamnijských rytířů a přemýšlivých, čestných minotaurů. Téma zde načrtnuté později rozvinul v Minotauru Kazovi a Legendě o Humovi. Příběh minotaura, který se nechce podvolit nesmyslně násilným zákonům svého lidu i když ví, že kvůli tomu musí umřít, měl sílu. Povídka "Chcete se vsadit?" od duchvních otců (a matky??) klasických Dragonlance příběhů Hickmana a Weisové, vypráví příběh dětí Hrdibů kopí - Tanina, Palina a Sturma, na výpravě s trpaslíkem Douganem Kladivem. Takhle nápaditou a zajímavou věc snad oba nikdy nenapsali. Dobrý nápad má i "Zlatý kocour a Červenka", o šotkovi proměněném ve zvíře a plánu Raistlina a zbytku jeho družiny o jeho osvobození, spočívající rovněž ve zvířecím shapeshiftingu. Zbytek povídek má sice sem tam zajímavý nápad (Let dýky), ale jedná se o naprosto zapomenutelný odpad.... celý text

Zrozen k vyhnanství 1998, Phyllis Eisenstein

Skvělé klasické naivní fantasy, takové jaké se psaly v 80. nebo 90. letech. I když tohle podle všeho vyšlo začátkem sedmdesátek, což je vůbec masakr. Neznám moc takhle stylově vyhraněných fantasy, které by se v té době objevovaly a dle mého soudu a rozhledu (které nemusí bát bůhvíjaké) myslím, že patří k jednomu z prvních post-Tolkienovslých děl. Co zde chválím, je velmi jednoduchý a velice rychlý děj. Miluju, když mě spisovatek nemá za idiota a nesnaží se mi popisovat na pěti stránkách barvu tkaniček u bot vedlejší postavy. Ano, mám svoji fantasii, spoustu věcí si představím a proto preferuji hodně rychlý styl vyprávění, který zde letí jak orel s průjmem. První část děje na hradě Royale je klišé jak vyšité, navíc úžasně podané, Hltal jsem to jak blázen, napětím nedýchal a fakt mě to bavilo. Události poté již nebyly tak žhavé, ale pořád fajn.Co mě zklamalo byl poté konec, kdy Alarik poznal vesnici lidí se stejnou schopností jako on, kde si všichni říkali "bratránci a sestřenky." Tady začalo nikam nevedoucí plácání se na místě. Zrovna v momentě, kdy má děj gradovat a nějakým způsobem uzavřít dějový oblouk, to v téhle trapnosti zdechlo jako vlhký pšouk a tahle část děje mě vyloženě unavovala. Velká škoda, protože jinak to byla velká paráda.... celý text

Tři kamarádi 1968, Erich Maria Remarque (p)

Pokud máte za sebou dvě, nebo tři Remarqueho knihy, (můj případ) tak už víte, co vás čeká, jaký styl autor používá, o čem to bude a jak to celé zhruba bude vypadat. Kniha tím pádem nedokáže už ničím překvapit a poetika autorova stylu ztrácí onen "wow" efekt, který se dostavil při čtení první knihy. Navíc se tady opírá o berličku, díky které máte silný příběh zadarmo. Utrpení a trauma z války a nebo blízká osoba, která umírá na smrtelnou nemoc. Tady máte oboje. Témata, která působí neskutečně silně, aniž by se autor musel nějak snažit. A že tady se rozhodně nesnaží. Krom toho tady totiž žádný zajímavý děj není. Jen se chlastá a pak útrpně umírá. Tenhle přístup nemám rád - dokáže to v očích širšího čtenářstva udělat i z lenocha a patlala génia. Nicméně až tak daleko autorova slabší forma v rámci této knihy nesahá. Obratné spisovatelství, unikátní styl a poetika s výpovědí doby a citlivé popisy lidské duše zde zůstávají a určitou kvalitu celku stále ještě zajišťují. Navíc je tu ještě bonusový kontrast - veselou notu, v které se nese kniha po celou dobu, vystřídá konec tak chladnokrevně krutý, že by si to člověk po dočtení nejradši rovnou hodil. Bravo!... celý text

Trůn z dračích kostí 1996, Tad Williams (p)

Tohle spadá do kategorie starých fantasy z osmdesátých až devadesátých let, kdy se psalo naivně, kopíroval se Pán Prstenů se vším všudy a hlavně řemeslo nebylo moc dobré. Stejně jako příběhy od Feista, Eddingse, nebo Tolkiena, je i Williamsův "Trůn z dračích kostí" poměrně špatný. Příběhem nás provází Simon, o němž se nás autor snaží přesvědčit, že ke konci knihy dospěl z otravného sedláckého synka v muže, ale nedaří se. Simon je stejně otravný blb na začátku a stejně tak i na konci. Příběh jde dopředu strašně pomalu a i když jsou některé nekonečné statě popisů řemeslně i nápaditě vykovány, tak nudí a přes to nejede vlak. Ke konci knihy jsem čekal, že to začne gradovat do nějakého finále, ale stejně jako v případě na začátku zmíněných spisovatelských kolegů, ani zde se nekoná nic. Navíc ze stránek začne najednou pršet záplava postav, o kterých jsem musel číst, jak tam a tady bojují, tohle dělají, nad tímhle přemýšlí ...všechno slepé, pro děj nepodstatné uličky a navíc mi autor ty postavy nezvládl za neskutečných 700 stran přiblížit ani mi k nim vytvořit jakýkoliv vztah, tak nevím, proč mě s nimi otravuje ke konci. Nelogičnosti v ději jsou už jen bonus. To, že princ Joshua a Simon utečou z hradu ve stejnou chvíli je jedna věc, ale v době, kdy se Simon chvíli potuluje po lese před hradem, tak Joshua už je o mnoho kilometrů dále v nějakém městě s tím, že už sbírá armády...to byla docela darda. Abych to shrnul - Nezajímavé, ploché postavy, utahaný, pomalý, předvídatelný děj přesně dle šablon prastarých fantasy ze začátků modernizace žánru v 80. letech a zpackané finále. Celkově kniha postrádající spád, jiskru a zábavnost. Ale nebylo to třeba tak strašně pitomé jako Shannarův Meč, tohle se ještě dalo, i když obojí jede podle stejně nudné šablony, opsané autorem bez zápalu a imaginace.... celý text

Pán draků z Mystary 1997, Thorarinn Gunnarsson

Draci začali útočit na města. Družina dobrodruhů jde hledat artefakt, díky němuž se dá mluvit s draky, aby zjistili, proč začali útočit. Tři čtvrtě knihy jdou dobrodruzi dopředu a mluví o tom, jak musí najít artefakt, aby se domluvili s draky. Artefakt najdou, ale on nefunguje. Dobrodruzi zjistí, že hrdina Thelwyn je součástí proroctví. Ale jakého ? - jdou to zjistit za trpaslíky. Ti jim to neřeknou. Jdou to zjistit za elfy. Ti jim to neřeknou. Nakonec potkají hodnou dračici, ta dá Thelwynovi magické vybavení, on se utká s drakem a ujedná s nimi mír. Ufff.... Postavy jsou tak ploché a černobílé, že jsou to jen písmena na papíře. Neexistují zde žádné charakterové rysy, vztahy ,vývoj postav, nic. Takhle nulovou psychologii jsem ve fantasy snad ještě nikdy neviděl. Navíc se zde neděje skutečně nic víc, než to, co jsem popsal výše. Jen to výše zmíněné všechny postavy donekonečna omílají, aby nafoukly stránky knihy prázdným balastem. Knihu jsem četl poprvé, když mi bylo 15 a pamatuju si, že mě to moc nebralo. Dnes, o 20+ let později, je to ještě mnohem horší. Miluju tenhle typ dungeons and dragons tradiční fantasy. Ale tohle je udělaný tak mizerně, že budu zvracet. Někdo tu přede mnou napsal, ať se téhle knize vyhnou i fanoušci žánru. A já naprosto souhlasím. Ruce pryč od tohohle odpadu...... celý text

Dračí král z Mystary 1997, Thorarinn Gunnarsson

Podzimní republika 2016, Brian McClellan

Čtení to bylo opět napínavé a byl jsem dost napjatý, jak to s postavami ve finále dopadne. Nicméně dost linek zůstalo nedomrdle otevřených a nebo vcelku neuspokojivě vyústěných. Třeba u dvojky Ka-Poel a Taniela jsem čekal větší a zajímavější závěr...stejně tak mohlo být emočně více vykreslené uzavření vztahu Taniela a Vlory. Jinak stejně jako první dva díly, i tohle bylo, až na ten závěr, pořád prvotřídní dospělé fantasy z modernější doby s plastickým a reálným vykreslením postav a neočekávanými kličkami pro směřování děje.... celý text

Krvavé tažení 2016, Brian McClellan

Tady už to pro mne byly jasné 4/5. Postavy jsou vykreslenější než v prvním díle, děj má větší jiskru a napětí. Kvůli gradaci děje před bitvou Tamáse s Bejonem je Ipille, kdy zároveň Adamant podnikal svoji závěrečnou razii proti Lordu Vetasovi jsem málem nedošel do práce, jak bylo nemožné se od knihy odtrhnout. Opět něco, co mohu přirovnat k literární obdobě heroinové závislosti. Je to tak propracovaná, napínavá a nápaditá fantasy, až to škodí. Vzájemné vztahy mezi postavami - ať už Adamant versus Lord Vetas, nebo vztah Tamáse a Vlory, či Tamáse a jeho protivníka Bejona, nebo nejasná asi-romance mezi Tanielem a Ka-Poel jsou ukrutné tahounské provazy, které mi nedovolili se od knihy vzdálit na metr. Jakoby nestačil poutavý děj a všechno ostatní co dopadlo na jedničku. Jen občas se to zadrhlo a po vypjatějších momentech přišlo zvolnění, které nebylo tak úplně nařachané, ale oproti prvnímu dílu už zde nejsou hluchá nudná místa. Tohle bylo vážně skvělé.... celý text

Příslib krve 2016, Brian McClellan

Pro mě mezi třema a čtyřma hvězdičkama. Ale přikloním se k té lepší variantě. Vykresleností postav je to podobné jako Archiv Bouřné Záře, Jméno Větru, nebo knihy Joea Abercrombieho. Sice ne tak dobré, ale blíží se jim to. Zde postavám občas něco schází, příběh má místy docela hluchá místa, kde jsem se nudil, ale zbytek mě připoutal. Nechybělo napětí ani zájem o další osud postav. Mytologie prachmistrů a systém magie je originální, to bych měl uvést i přesto, že mě originalita pranic nezajímá. Důležitý je příběh, nápady, postavy a schopnost pohltit čtenáře do svého světa. Vše je zde celý level pod výše uvedenými vzory, ale přece jen jsem se bavil.... celý text

Vláda Ištaru 2003, Tracy Hickman

Ani se mi nechce věřit, že kniha, která vyšla před téměř dvaceti lety, zde ještě nemá ani jediný komentář. No - jdeme to změnit. První "povídka" je vlastně písní, které po svém přeložení přichází o rýmy (byly vlastně v originále nějaké?) a není ani moc poutavá, nebo zajímavá....vlastně je dost otrava to číst a zabírá navíc až obludné množství stra. Další tři povídky jsou na tom lépe. Obsahují nejednoznačné charaktery a dostaví se i prvek napětí a zvědavosti z vývoje děje a to zejména v povídce "Skřetovo Přání", kdy sledujeme osudy mladičkého šotka, který byl nucen naučit se žít sám v lese, aby se skryl před lidmi, kteří v té době šotky a další "méněcenné" rasy lovili a zabíjeli. Časem kolem sebe vytvoří velmi nepravděpodobnou družinu složenou ze skřeta, minotaura a elfího mága - prostě rasy ,které nemají potenciál spolu vyjít, avšak šotek věří v jejich dobrosrdečnost a soudržnost. Tohle bylo vážně zajímavé a napínavé sledovat. Druhá polovina knihy je už úplně o ničem. Ani nevím, o čem povídky měly být. Dle mého se jednalo o regulérní odpad, který se prostě hodil k naplnění knihy. Dřív se ještě příběhy z Dragonlance hodně prodávaly a nebylo třeba řešit kvalitu. Z téhle úmornosti nevybočuje ani poslední povídka od legendární dvojice Weis - Hickman. Tentokráte rozhodně slabší kus z tohoto světa, který vlastně o slabé kusy tak úplně nouzi nemá.... celý text

Strach moudrého muže 2012, Patrick Rothfuss

Opět čtivo návykové jako literární heroin. Rothfuss píše tak, že se od textu nedá odtrhnout i přesto, že tentokrát to začalo kulhat a to od Kvotheho návětěvy říše Fae, přes jeho trénování Ketanu a podobných věcí u Ademů, nebo jak se ten národ jmenoval. To jsem se těšil, až bude za mnou. Bylo to natažené dost zbytečně. Stejně tak mi nevoní naprostá neuzavřenost knihy. Jinak to bylo super, není zde mimo výše vypsané co vytknout, četlo se to celé jako sladká malina.... celý text

Jméno větru II. 2008, Patrick Rothfuss

Tohle už bylo dokonalé ! Strhující vyprávění, střídmý počet postav, v kterých se neztratíte, neustálé napětí a fůra vypravěčských detailů, umně vetkaná do příběhu, které až šokují a nepozorný čtenář si jich ani nemusí všimnout. Pasáž, kdy Kvothe a Denna potkali Draka obecného a následné události mi přišly až magicky skvěle napsané a budou patřit mezi milníky, na které si vzpomenu při každé myšlence, patřící této knize. Nenudil jsem se ani řádek (dobře, ke konci, kdy jsme se vrátili do přítomnosti ke Kronikáři, Bastovi a hostinského Kotemu to chvíli drhlo) a bavilo mne to tak, že jsem pociťoval vztek pokaždé, když jsem byl nucen knihu odložit. Literární ekvivalent heroinu pro dospělého čtenáře !... celý text

Jméno větru I. 2008, Patrick Rothfuss

Autor si ukousl poměrně velké sousto. Styl jeho vyprávění mohl skončit tragicky. Ne každému vyjde retrospektivní vyprávění příběhu, kdy se na konci každé kapitoly v podstatě dozvíme, co se stane v té další a jak to dopadne. Ale místo toho, aby si na tom Rothfuss vylámal zuby, udělal z toho svoji přednost. Jeho spoilery se tak díky kvalitnímu spisovatelskému řemeslu, poutavému vypravěčství a jak máslo krásně čitelnému slohu, stávají lákavou vějičkou, o které se chceme dozvědět co nejvíce. Postav je tady tak akorát, KONEČNĚ ! žádné záplavy naprosto zbytečných jmen, které jen udělají čtenáři v hlavě guláš, ale úsporný, přehledný a funkční počet charakterů. Jde o dospělé fantasy, bravurně napsané, odvyprávěné, propracované a s příchutí svébytné osobitosti a originálních prvků, přesto stavějící na klasických základech. Nejsou zde zatím draci, elfové, ani žádné bytosti nadpřirozeného charakteru. Zatím se zdá obsazení obyčejné. Ale neobyčejně zábavné. Těším se, co Kvothe zažije na univerzitě v dalším díle. Jestli vypátrá vrahy svých rodičů a zjistí něco o Čandrínech. A zda se naučí Jméno větru. A spousta dalších věcí mne zajímá. Dobrá práce.... celý text

Já jsem Gotham 2018, Scott Snyder

Opět nějaký ten restart, nový autor, rozjezd série za účelem nabalit na Batmana nové čtenáře a i proto je zde příběh kvalitní a autor si na něm dal záležet. Za pár svazků tomu asi již tak nebude. Ale tady je fakt dobře. Příběh o Gothamovi a Gotham Girl, kteří jdou v Batmanových šlépějích, je stejně tragický a podobný tomu, kterým si prošel Bruce Wayne. Navíc se zde setkáme i se záporáky z dávných let šedesátých a z úplných počátků Batmanova příběhu, jako je Hugo Strange a nebo Kite Man. Oba byli dost často opomíjení. Příběh byl tak akorát napínavý, temný a Batmanovský. Fajn čtení.... celý text

Rick a Morty – První svazek 2019, Zac Gorman

Vtipné, drsné a s typickým humorem, který známe ze seriálu. Pobavilo mne to, četlo se to jedna báseň, jen zítra už asi nebudu vědět, o čem to vlastně bylo. Ale jako jednohubka na nějakou volnou odpolední chvilku fakt dobré.... celý text

Magie Krynnu 1996, Tracy Hickman

Dostal jsem to, co jsem očekával - nostalgické, veselé fantasy ze staré devadesátkové (potažmo osmdesátkové) školy ze světa Dragonlance, se vším, co k tomuhle naivně odlehčenému žánru patří. Povídky jsou zajímavé a dobré tak akorát. Často se v nich objevují hrdinové ze základní trilogie Kronik a spousta povídek mi připomněla a časo i shrnula děj od Draků podzimního soumraku až po Draky letního žáru, včetně následné trilogie o Raistlinovi a Karamonovi, takže jsem byl vždy hned v obraze a staré, mou hlavou již pozapomenuté události oněch knih jsem si vybavil. Není o tom dál moc co psát. Bavily mne všechny, dost mi doplnili mezery v událostech starých knih a příběhy a pointy zde byly taky fajn. Prostě dobré čtení. Žádný hlubokomylsný zázrak, ale ani žádná uslintaná nuda ! Tohle bylo prostě hezké tak, jak to má být.... celý text

Šedý věštec 2012, C. L. Werner

Tohle bylo hodně špatný. Spousta zbytečných postav (zase, zase a ZASE!) ve kterých se člověk jen ztrácí, které nemají žádný prostor na to, aby si k nim čtenář vypěstoval jakýkoliv vztah a které jen natahují délku textu a přispívají k dezorientaci v ději. Nehledě na to, že jsou všechny předpisově černobílé a jedou po jasně nastavených šablonách. Stejně tak i prostý děj, který nic a nikdo netáhne, protože postavy jsou o ničem. Tolik vyzdvihovaný popis duše skavenů není nic zvláštního ani nového - Werner zde pouze opisuje to, co již King do detailu nastolil v původní Gotrekově sérii. Nic nepřidává, spíše ubírá - a to svým košatým literárním stylem - který by na jednu stranu mohl patřit mezi kladné body knihy. Bohužel, jeho větná stavba je kolikrát tak matoucí, že jsem si často musel určité úseky přečíst i několikrát po sobě, abych z toho vydedukoval, co se vlastně děje a kdo co dělá. Máme zde tedy nejen nudné postavy v enormním množství, ve kterém se člověk ztrácí, k tomu nepřehledný sloh ale korunu tomu všemu ještě navíc dává unylý děj, nafouknutý typickými znaky líného autora, který si chce odbýt svoje a potřebuje rychle dopsat zadanou práci na objednávku - takže tady máme nafukování popisů zbytečnými větami, přemýšlení postav o pletichaření a intrikaření k cestě za získáním moci, které nemá na děj žádný dopad, spoustu nevyužitých příležitostí a plahočení se jednoduchou zápletkou bez sebemenší jiskry. Prostě veškerý spisovatelský paskvil tuctových fantasy novelek psaných rychle na objednávku je tu na svém místě. Pekelně jsem se u toho nudil. A to účelem těchto jednohubek ze světa akční fantasy má být hlavně BAVIT ČTENÁŘE! Tady jsem se hrozně přemáhal a fakt trpěl, abych to dočetl až do konce. Jediné, co stojí skoro za to, je obálka - nádherně malovaný a barevný výjev, tvořený comicsovým stylem. Jen škoda, že na tmavém pozadí se ztrácí a není jasně rozeznat co se na něm děje.... celý text