gwineth
přečtené 212
Mytologie Řeků I
1996,
Karl Kerényi
Člověk by se neměl nechat odradit neuvěřitelně zmatečným úvodem, o kterém můžu otevřeně říct, že jsem ho prostě vůbec nepochopila... :D Každopádně zbytek knihy je tak srozumitelný, jak je to jen u mytologie možné. Kniha má jasnou strukturu, což velmi oceňuji. Kerényi přechází od jednoho boha či jiné mytické bytosti ke druhému a dalšímu. Propojuje jednotlivé mýty v jeden celek a krásně ukazuje osobitost i značnou zaměnitelnost bohů. Představuje čtenáři smysl jednotlivých mýtů i mýtů obecně. Autor se rozhodl, že text bude čtenáři zprostředkovávat vypravěč, fiktivní dnešní Řek, který nám tohle všechno, občas téměř žoviálně, vykládá, což považuju za skvělý tah. Text je díky tomu nejen srozumitelnější, ale taky čtivější. Pro někoho, kdo se v mytologii příliš neorientuje to může být náročný text. Ostatně to je náročný text, takže jaképak copak... Ale čte se to jedna báseň! Přirovnala bych to k Vernantovu Vesmír, bohové, lidé, jen level 2. Nebo možná 3.... celý text
Egyptská kniha mrtvých I.
2003,
Jaromír Kozák
Myslím, že je skutečně třeba k této knize říct, že její odbornost je opatrně řečeno diskutabilní. Nemůžu v žádném případě posoudit kvalitu překladu. Egyptologové tvrdí, že se jedná o překlad z angličtiny a němčiny, nikoli z egyptštiny. V tomto směru bych řekla: ať si! Hlavně, že je to pro českého čtenáře dostupné... Jenže samotný úvod ve mě nejprve vzbudil značné rozpaky rychle přecházející ve znechucení. Knihu je třeba brát jako historickým textem podloženou fabulaci autora na téma posmrtného života jako takového. Pokud si někdo půjčuje, nebo nedejbože kupuje tuto knihu doufaje, že se bude jednat o vědecký text, měl by ji zase vrátit zpátky do regálu. Neříkám, že kniha nemůže být velmi vhodná pro spoustu čtenářů. Zejména těch, které zajímá esoterická literatura. Bohužel s literaturou faktu nemá Kozákův text nic společného. Je těžké uvěřit, že je překlad kvalitní už jen proto, že se autor vehementně dovolává všemožných bláznivých teorií, pro které přinejmenším nejsou žádné přesvědčivé důkazy. Autoritativní (z mého pohledu až demagogický) způsob vyjadřování pak neznalé čtenáře snadno povede k přesvědčení, že je Kozák jeden z mála autorů (pokud ne dokonce první), který si všiml, že duchovní texty a tradice jsou si i přes všechny rozdíly napříč kulturami povážlivě podobné. Škoda, že si nepřečetl víc z jiného milovníka esoterismu, kolegy Junga. Kdyby přidal i Kerényiho a Eliadeho a pak možná pro pořádek aspoň toho Campbella, možná by ztratil pocit geniality a nemluvil nesmysly o záhadné a nevysvětlitelné podobnosti myšlenek o posmrtném životě. Možná, ale opravdu jen možná, by je hledal v našem lidství a způsobu myšlení, který máme všichni společný, mnohem spíše než ve vybájené prapradávné civilizaci, která měla potřebu nám všem svěřit pravdu o tom, že až zemřeme, budeme mrtví, a která patrně nikdy neexistovala.... celý text
Lstí a klamem - znepokojivý pohled do nitra Mosadu
1991,
Victor Ostrovsky
Dopředu mě trochu znervózňoval poněkud bulvárně znějící název. Po přečtení skutečně nepochybuju, že vše v knize uvedené, je pravda. Jediné, co Ostrovskému moc nevěřím, je to jeho rozhořčení... Spíš mám dojem, že se s někým nepohodl, dostal vyhazov, a tak se rozhodl pomstít. Zejména ty nekonečné litanie nad sexuální nevázaností pracovníků Mosadu mi přišly místy až směšné. Jinak je ale kniha co do obsahu závažná a myslím, že patří k něm, které je dobré si přečíst. Jasně a bez obalu nám připomíná, jaká banda zločinců nám vlastně vládne. Pokud si skutečně Ostrovsky myslí, že v průměrné zpravodajské službě to vypadá líp, tak je asi hodně, hodně naivní. Toto je zpráva o stavu Mosadu a Izraelské politice na přelomu 70. a 80. let. Jinde to bylo a je bezpochyby dost podobné. Podíl států na praní špinavých peněz, vyzbrojování nestabilních zemí, ba dokonce na obchodu s drogami, by nepochybně neměl být podceňován.... celý text
Smutné tropy
1966,
Claude Lévi-Strauss
Musím říct, že Smutné tropy příliš nenaplnily má očekávání. Kniha mi přijde velmi nevyvážená a to, jak autor místy myšlenkově a geograficky přeskakuje na základě volných asociací, mi příliš nesedlo. Některé pasáže (ty skutečně cestopisné a skutečně etnografické) jsem doslova hltala. Jiné šly poněkud mimo mě. Lévi-Straussovi úvahy byly velmi inspirativní a zajímavé nejen pro to, že jsou to úvahy zásadní osobnosti etnografie. Ovšem byly často poněkud rozplizlé. Pětistránkový popis západu slunka a stránku a půl dlouhý vyčerpávající výčet toho, co lze koupit na nějakém bazáru, mě čtenářsky doslova drtili. Přibližně mezi stranou třicet a sto jsem byla přesvědčená o tom, že knihu odložím na neurčito. Ale je to Lévi-Strauss... a já mám knihu ve čtenářské výzvě... Nevzdala jsem a jsem za to ráda. Ale asi bych váhala ji někomu doporučit. Smutné tropy - meditující, filosofující, ale i informačně výživné, jsou spíš pro skutečné čtenáře, kteří nepotřebují, aby se jim kniha příliš podbízela. Nebo možná pro ty, kterým nevadí, že je autorovi upřímně z duše jedno, jestli ve vás vzbudí chuť ji fakt dočíst do konce.... celý text
Byl jsem Mengeleho asistentem
2009,
Miklós Nyiszli
Co se mě týče, chybí knize lepší doslov, který by autorovo svědectví uvedl do širšího kontextu pro čtenáře, kteří o holocaustu příliš nevědí. Poznámky v knize uvedené mi přijdou přespříliš stručné. Čekala jsem, že se autor bude více věnovat podstatě Mengeleho „experimentů“, Dr. Nyiszli se spíš snažil popsat celkovou práci sonderkommanda. K obsahu člověk může jen opakovat, co píšou ostatní: nepředstavitelné, že se takové hrůzy můžou stát… Naštěstí většina čtenářů chápe, jaký text bere do ruky a podle toho k němu přistupuje. Přesto mě šokuje, kolik lidí dokáže napsat takové šílené komentáře. Takže pro mudrlanty všeho druhu: 1) Jedná o svědectví sepsané bezprostředně po prožitých hrůzách (kniha vyšla již v roce 1946!). Zřejmě třeba zdůraznit, že autor skutečně nedisponoval možností si mnohá fakta ověřit, psal jak si je pamatoval. Pro někoho to bude šok, ale kde vzpomínky do paměti zapisuje hrůza, mohou být mnohé detaily až příliš přesné, jiné popletené. Někomu zde vadilo například, že dr. Nyiszli nepřesně udával počty vězňů masakrovaných během jednoho dne, rozlohu krematorií atp. Co na to říct? 2) Dr. Nyiszli byl soudní patolog. Na zločiny a pitvání mrtvol byl zvyklý a bezpochyby byl velmi otrlý. Ačkoli si toho někteří nespokojení čtenáři nevšimli, autor dává opakovaně zcela explicitně najevo své zděšení a odpor. Mnohokrát popisuje, že ho přecházela hrůza, byl paralyzován zrůdností situací a strůjců holocaustu. Dr. Nyiszli byl na sebe často hrdý, opakovaně to píše. Může to působit zvláštně, ale my si už málo dovedeme představit, co naopak dokonale chápal Frankl, který to sám prožil: jak ponižující pro člověka je, když je neustále označován za méněcenného a to jen proto, že je shodou okolností „Žid“ a to ještě je hodnocen někým, kdo je úplná nula, masový vrah nebo oboje. Dokázat těm zrůdám, že je fakt dobrý, lepší než oni, pro něj nepochybně znamenalo něco, co nás, které naposledy ponížila úča v matice v 5. třídě, fakt nepochopíme. 3) Někteří čtenáři patrně nečetli Nyiszliho úvod. Jinak by jim neuniklo, že autor se záměrně snažil své pocity, pokud možno nepopisovat, neboť měl při preciznosti soudního patologa zřejmě dojem, že to do svědecké výpovědi nepatří. Takže pokud se někomu zdá, že málo mluví o své ženě a dceři, tak ano, autor měl za to, že nás to nebude zajímat. Nenapadlo ho, že pár vymaštěnců bude po letech tu knížku číst, usrkávat kafe, žužlat muffin a říkat si: proč do toho nedal trochu srdíčko?? 4) Autor byl soudní patolog. Ne spisovatel. Pokud někomu přišlo, že ho „přemíra vykřičníků“ ochudila o „lepší čtenářský zážitek“, měl by si možná hledat kamarády mezi řezníky. A nemyslím ty, kteří „bourají“ zvířata. 5) A ještě pro ty, kteří přemýšlejí nad tím, jak se mohl dr. Nyiszli po tom všem podívat své dceři a ženě do očí: úplně jednoduše. Ony totiž taky přežily koncentrák, a tak o tom, co musely pro své přežití udělat, věděly své. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano píše: „Ti nejlepší se nevrátili.“ Všemožní blahobytem zhýčkaní pitomečci, se můžou ukájet představami o své heroické smrti a doufat, že jim život nenadělí žádnou příležitost ukázat, jak by obstáli. Nyiszli se snažil nejen přežít, ale také v tomtéž pomáhat ostatním vězňům. Nevím, co si autoři odsuzujících příspěvků představují, že měl dělat, ale já mohu jen s Franklem prohlásit: „Jediný, na kom máme právo požadovat hrdinství, jsme my samy.“ Kéž bych obstála alespoň tak, jako on.... celý text
Březnové idy
1997,
Thornton Wilder
Březnové idy jsou knihou pro velmi omezené množství čtenářů. Pokud ji někdo bere do rukou, měl by skutečně vzít na vědomí, že je psána formou dopisů a deníkových záznamů, že tyto jsou spíš psychologické a meditativní, než jakkoli dějové. Navíc autor používá neposloupné řazení těchto fiktivních osobních záznamů, resp. celkem čtyřikrát jde od začátku do konce. Pokud čtete knihu s tímto vědomím (a vědomím, že vám takováto forma vyhovuje a právě takovouto knihu chcete), může vás jedině nadchnout. V opačném případě je lepší knihu jednoduše nečíst. Březnové idy zkrátka nejsou pro každého a ani nejsou knihou pro kteroukoli náladu nebo období v životě. Mě osobně málo která kniha takhle nadchla. Četla jsem ji relativně dlouho, nebylo s ní kam spěchat. Napětí pochopitelně chybí. Zato můžu říct, že jsem se po delší době konečně dostala k beletrii, která si označení "filosofická" a "meditativní" skutečně zaslouží. Stejně tak byla příjemná psychologie postav. Když jsem si v úvodu přečetla, jaké autor zvolil řazení textu, byla jsem celkem skeptická, ale právě ono neustálé vracení se na začátek dávalo celému příběhu hlubší vyznění. K Březnovým idám se ještě určitě budu vracet.... celý text
Šibal Makočuba
1974,
Bohumila Sílová
Šibal Makočuba je jedna z nejslabších knížek pro děti, jakou jsem kdy četla. Myslím, že už samotný název jen málo sedí ke skutečnému obsahu knihy, ale budiž. To je konečně podružnost. Po formální stránce bych autorce vytkla především tlachání. Roztomilým a v zásadě příjemným slohem se patrně snaží stupňovat napětí. Ale čeho je moc, toho je příliš a výsledkem je, že doslova a do písmene ubíhají stránky, aniž se cokoli stalo či bylo řečeno cokoli relevantního. Konstatováním roztomilých banalit je kniha natolik prošpikovaná, že tvoří až 70 % z jejích nekonečných 188 stran. Neméně iritující je fakt, že v ní vystupuje pouze jeden "člověk" a sice moudrý bílý Moreno. Ostatními aktéry jsou zvířata a černoši. Pokud je kdekoli řečeno, že se jedná o chlapce, ženu, dítě atp. absolutně vždy je dodáno, že jsou ČERNÍ jako by se tím o nich říkalo vše podstatné. Slova jako jinoch, válečník, náhodný kolemjdoucí (kdokoli!) autorka snad ani nezná. Vždy je to jen černoch nebo černoušek. Autorka si nejspíše myslí, že kniha dětem představuje ty roztomilé hodné černoušky v pozitivním světle. Je to, bohužel, světlo poněkud dehonestující. Jedině bílý moudrý muž dokáže nakonec celý problém vyřešit. Navíc je po obsahová stránce kniha velmi plochá, obrovský potenciál africké mytologie, který by bylo možno přetvořit v pohádky, nevyužívá. Dobrodružství vlastně také nenabízí... Jsem z ní poněkud na rozpacích. Za mě je to spíš relikt, který, doufejme, postupně z knihoven vymizí a k nalezení bude už jen mezi kuriozitami.... celý text
Trickster: Mýtus o Šibalovi
2005,
Carl Gustav Jung
Kniha nabízí to, co slibuje. V první části jsou převyprávěny mýty kmene Winebago, které se věnují Šibalovi a sice v několika variacích. Jedná se o celkem čtivé vypravování opatřené skutečně velice podrobnými poznámkami. Radinova interpretace je precizní a ukazuje obrovský záběr autora, který byl nejen největším znalcem ve svém oboru, ale především měl skvělý rozhled, který mu umožňoval své vědění skutečně zhodnotit. Kerényi, který sepsal jakési srovnání s řeckou mytologií, myslím, tak úplně neproměnil svoji šanci. Nicméně i jeho komentář považuji za velmi zajímavý. Následuje stručný "přívěsek" ve formě Jungova komentáře, který je typicky Jungovský, tj. zmatečný a více méně nicneříkající. V kontextu zasvěcených komentářů a velmi dobře podložených interpretací druhých dvou odborníků to zní spíš jako takové kvákání... Škoda toho... Za Junga jsem strhla tu jednu hvězdičku. Byl prostě přespočetný. O lidské duši a archetypu Šibala jsem se dozvěděla více od Radina. Jung už nedokázal dodat nic smysluplného.... celý text
Temná strana národních států: Etnické čistky v moderní Evropě
2017,
Philipp Ther
Kniha, která patří do každé knihovny. Je tristní, jak málo a povšechně se o daném tématu mluví. Všichni víme, že etnické čistky a genocidy proběhly či probíhají. Ale když je s nimi člověk konfrontován najednou, zdá se idea národního státu jako jeden z nejhorších nápadů moderní doby. Kniha nepoukazuje jen na katastrofální dopad kreslení hranic států podle statistik a od oka, ale také na nebezpečnost představy, že stát má být tvořen jediným národem a že zdrojem problémů jsou menšiny. Autor na důkazech a věcně popisuje, jak snadno lze tuto myšlenku zneužít politickými elitami k tomu, aby se udržely u moci za cenu masového násilí, které se nám retrospektivně jeví jako nepochopitelné a spontánní. To je bohužel až příliš aktuální. Je to děsivé čtení, když člověk vidí ta nepředstavitelná čísla, čísla reprezentující lidské bytosti okradené o domov, mnohdy veškerý majetek a nezřídka i zdraví či o život. Přesto je kniha co do důsledku ke čtenáři vlídná a pokud popisuje spáchaná zvěrstva, pak jen povšechně. Nikoli snad proto, že by se tomu autor chtěl vyhnout, jeho záměrem je nicméně hledat příčiny a následky etnických čistek, jejich širší souvislosti spíše než podávat přesný popis jednotlivých zločinů. I díky tomu je kniha přiměřeně dlouhá, ačkoli je co do obsahu takřka vyčerpávající. Musím zvlášť ocenit autorovu neuvěřitelnou objektivitu. Jeho národnost jsem znala od začátku a skutečně netuším, v čem konkrétně by měl být ne zcela objektivní. Podle mě je tomu zcela opačně. Musím nicméně souhlasit, že mapy v knize zoufale chybí.... celý text
Nekonečný příběh
2001,
Michael Ende
Myslím, že kniha je lépe vymyšlená, než napsaná. Někomu se zdá logika příběhu místy zvláštní, je dáno tím, že se snad nejedná ani tak o pohádku, jako spíš o mýtus napsaný formou pohádky. V bezchybném schématu monomýtu (nevěřím, že autor nedržel v ruce Campbella, když tohle psal) mi občas zanikalo napětí a některé pasáže jako bych přicházely jen proto, aby přinesly patřičné myšlenky. Zejména druhá půlka na mě působila tak prvoplánově, až se zdála poněkud neživotná a kostrbatá. Jak by to bavilo dítě nejsem vůbec s to posoudit, ale mě Nekonečný příběh nadchnul. Postavy jsem si zamilovala, knížka se četla sama. Pohádka s metafyzickým přesahem, to je prostě něco pro mě... Ale zdaleka bych ji nedoporučila každému.... celý text
Čtyřicet dnů
1988,
Franz Werfel
Tři hvězdičky jsou málo, čtyři moc... Kéž by se dalo volit z deseti. Kniha je velmi nevyrovnaná. Začátek je rozvláčný až nudný, první ze tří knih by se klidně dala vynechat. Nemyslím, že je to jen tou dobou, kdy autor psal - jsou i literární díla o celá staletí starší a podstatně čtivější. Werfel si zkrátka nemůže pomoct, chce rozehrát psychologii postav i společenství se vší důkladností a myslím, že je to zbytečně moc. Když jsem ale přežila prvních tři sta stran, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Co se psychologie týče, je opravdu brilantní. Autor skutečně nikoho nešetří, postavy jsou nahé ve své omezenosti i hloubce, ve své malosti i rozletu. To samé platí o společenství, které na jedné straně prokáže úžasnou soudržnost a solidaritu, na druhé straně houževnatou potřebu se hašteřit pro nesmysly. Potud jsem nadšená. Méně nadšení už ve mě vyvolal jednak fakt, že autor si příběh de facto vymyslel a hlavně že nám neříká, co z toho si vymyslel. Že se nechal historickými událostmi pouze inspirovat k napsání něčeho takto výborného mi vůbec nevadí. Hodilo by se ale vydat počet z toho, co se odehrálo doopravdy a kdo skutečně žil - alespoň v pár řádcích. Autorův záměr se mi zdá rozpolcený mezi touhou popsat příběh na jedné straně mytopoetický, na druhé straně naturalistický. S tím nemám problém. Osobně mi ale příliš nesedlo to vyprávění o Bohu a jeho úradcích, které se knihou prolíná. Werfel např. popisuje "nájezd" kobylek jako trest Boha za genocidu Arménů... Mno, nevím... Ale bylo by to asi bohu podobné, aby se za smrt nevinných mstil smrtí nevinných, neboť kdo jiný než chudé děti umíral při takové ráně první? Ti, co genocidu zavinili, jistě ne... Pro ně by to byla jen další komplikace. Která ostatně uškodila i samým Arménům. Podobné z mého pohledu často absurdní závěry nadto popisované s příkladnou rozvláčností mě osobně dost vadily. Stejně tak mi vadily jeho vesměs dlouhé a nikam nevedoucí úvahy o vrozenosti národní povahy. Takové úvahy byly v té době velmi moderní (ostatně zažívají renesanci), ale myslím, že v knize, která popisuje, k jak tragickým koncům vedou, působí poněkud bizarně. Na závěr musím říct, že mě poněkud rozladil i závěr (možný SPOILER), který pro mě celý příběh poslal do ztracena. Myslím, že konec fiktivní postavy Gabriela Bagratjana by byl smysluplnější, kdyby se spíše držel toho, jak to dopadlo se skutečným mužem, který mu byl předobrazem. Jenže to by se vymykalo Werfelovu cíli psát příběh o Božích záměrech, příběh s přesahem do transcendentních dálek, ve kterých se, podle mě, zbytečně ztratil.... celý text
