gwineth komentáře u knih

Praktická knížka pro ty, kteří mají pocit, že je v životě často blokují "zbytečné strachy". Kniha skutečně nabízí reálně nápomocné techniky, je psána čtivě, text je srozumitelný, obsahuje přiměřené množství teoretických znalostí tam, kde jsou nutné pro pochopení, jak techniky fungují. Kniha je určena pro běžnou zdravou populaci, pokud někoho úzkost v životě paralizuje, bez psychoterapie se neobjde, taktéž není kniha vhodná pro "samozpracování" traumatu - to je opravdu třeba v terapii se zkušeným řádně vzdělaným psychoterapeutem. Nicméně kniha může být hodně nápomocná i pro ty, kteří už psychoterapii navštěvují jako další zdroj práce na sobě.

Obecně bych řekla, že kniha je pro každého. Neobsahuje příliš balastu, motivačních frází apod. Není třeba vše otrocky dodržovat, velmi nápomocné jsou hlavní body, které když člověk zkusí aplikovat a bude se sebou mít trpělivost, své ovoce přinesou.

06.03.2024

Naprosto famózní série a první kniha, u které moje děti skutečně vydržely sedět, zatímco já čtu. Fakt je ten, že to je spíš divadelní představení než čtení - pro každou postavu mám jiný hlas a je to placama dost náročné čtení pro vyčerpanou mámu, ale stojí to za to. Vtipné i pro rodiče (kolikrát se s manželem smějeme víc než ratolesti), baví celou rodinu. Propracované, inteligentní, přitom prosté, svižné, poučné, ale ne mravokárné, nádherně nakreslené... Za nás pecka!

3 01.09.2023

Myslím, že text anotace je trošku zavádějící. Za mě je ať už vědomým či nevědomým cílem knihy na kazuistikách a příkladech dobré praxe vysvětlit, podle jakých základních principů, je dle autora nutné s lidmi s psychotickým onemocněním pracovat a proč. Především se ale snaží vysvětlit a zdůvodnit nutnost transformace psychiatrické péče. Kniha je populárně naučná, skutečně nenáročná, čtivá a velmi ilustrativní. Souhlasím s anotací, že ji ocení také rodinní příslušníci pacientů s tímto onemocněním.
Nemůžu ale říct, že bych s Jerolímkem ve všem souhlasila. Zejména mám pocit, že se pro něj stírá rozdíl mezi psychoterapeutem a lékařem, což jsou nicméně dvě různé profese s odlišným posláním. Mohou se setkat v jedné osobě, ale nevidím žádný důvod, proč by tomu tak nutně být mělo. Lékař bude mít nutně na pacienta méně času než rehabilitační pracovník ať už jde o zlomenou duši nebo koleno. V každém případě ale souhlasím zcela, že přístup psychiatrů je často alarmujícím způsobem nelidský. Je ale otázka, jestli může být v rámci tohoto systému nějak výrazně lepší? Jerolímek si myslí, že ne a já s ním souhlasím.

18.05.2023

Dakladatelství Dobra vydává vedle různých bláznivin a ezovýstřelků všeho druhu takové ty knižní perly, které jsou jinak těžko k sehnání a na další vydání obvykle čekají nekonečně dlouho. Jednou z nich jsou i Paracelsovi Elementární bytosti. Myslím, že Paracelsus sám by nakladatelství Dobra ocenil. Mám ten dojem, že byl i na tu dobu trochu šáhlý. V tom dobrém smyslu slova... ;o) Bohužel celé vydání poněkud nízkorozpočtové také v tom smyslu, že chybí jakékoli, alespoň přestručné informace o autorovi a knize, což se u knih vydaných před pár sty lety prostě patří. Čtenář sice dneska může použít gůgl a wikipedii... asi jsem staromilská, ale jakýkoli historik by jim za pár šupů určitě nějaké to slůvko ztratil.
Kniha hodně vypovídá o přirozené lidské potřebě po mytologii a bájných bytostech, jak ji později popsal Jung. Současně a především je obhajobou této záliby vůči církvi, před níž každé zalíbení v bájných bytostech smrdělo hranicí... Jinak je informačně spíše chudá, z pohádek si vnímavý čtenář odnese více a pokud někdo hledá informačně nabitější knihu, doporučuju sáhnout po moderní literatuře. Myslím, že nejvíc můžou Elementární bytosti (vedle milovníků literatury doby) ocenit především hráči dračího doupěte, kteří svou roli pána jeskyně myslí smrtelně vážně.

2 04.03.2023

Nevím, zda je knihu možné nějak hvězdičkově hodnotit, každopádně její anotace je velmi zavádějící. Pouze podtitulek nás upozorňuje, že se jedná výslovně jen o výčet všech dostupných starověkých zlomků, které hovoří o čemkoli spojeném s orfismem a Orfeem. Každý zlomek je předkládán jak v originále (většinou tedy starověké řečtině), tak i v češtině a jednotlivé úryvky jsou seskupeny do tematických celků, což zvyšuje přehlednost i výtěžnost textu.
Úvod knihy je skutečně nesmírně stručný a Orfeův sestup do podsvětí není opatřen ani doslovem. Díky tomu je kniha přístupná těm, kteří už ofrismus znají, vědí dobře o čem je řeč a mají zájem se tématu blíže věnovat. Což samozřejmě není špatně, nicméně to určitě mělo zaznít v anotaci. Také se domnívám, že alespoň stručné shrnutí fenoménu, který je předmětem knihy, by výrazně zvýšilo jak její přínos většině čtenářů, tak i okruh čtenářů samých. Takto je kniha skutečně určena těm, kteří jsou tématu už dobře znalí a to se mi zdá zbytečně málo.

1 31.01.2022

Jestliže přebal knihy je nádherný, obrazový materiál uvnitř byl pro mě celkem zklamáním - fotografie jsou vesměs nic neukazující a docela zbytečné. Za to bych ocenila barevné mapy, které by byly poněkud výmluvnější.
Kniha je psána velmi čtivě, autor se nebojí barvitých popisů někdy hraničících s uměleckou licencí. Roedlovi bych vytkla častou nepřehlednost textu. Opakovaně jsem se setkávala s tím, že věta měla mnohoznačný význam, v závorce se objevilo nějaké datum, u nějž nebylo dobře jasné, k čemu se váže atp. Autor používá přehršel jmen, otrocky vypisuje početná jména všech aktérů, což je čtenářsky úmorné a snižuje to přehlednost textu. Některé věty připomínají spíš jazykolam než co jiného.
Mě osobně objektivita autora až tak ohromující nepřijde, nemohla jsem se ubránit dojmu, že straní roajalistům. Jinak ale skvělá práce, žádné heroizující bláboly se nekonají, což je třeba oproti Stingolvi skvělé.
Navzdory některým pro mě v celku iritujícím nešvarům, abych ale knihu určitě doporučila každému, koho zajímá Peru, Túpac Amaru nebo prostě situace v Jižní Americe obecně. Ale ani ten, kdo po knize sáhne náhodou, nebude zklamán.

1 18.02.2021

Hannah Arendtová nám předkládá především popis soudního přelíčení s jedním z významných nacistických zločinců. Jejím hlavním deklarovaným cílem je popsat proces a to, zda a do jaké míry se v něm "podařilo dostát požadavkům spravedlnosti". Přitom jde daleko za tento rámec. Klade pro mnohé evidentně nepříjemné otázky, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností či spravedlností a odplatou.
Aniž by soudila, popisuje chování židovských elit, které v dobré víře spolupracovaly s vlastními katy, aby zabránily "ještě většímu utrpení". V konečném důsledku se však ukázalo, že dokonce i marný odpor může být klíčový pro závěrečnou krvavou bilanci. Neboť tam, kde se lidé rozhodli nespolupracovat nebo se bránit, byly důsledky katastrofy o něco méně hrůzné. Toto až příliš draze vykoupené ponaučení je něco, co by nemělo být zapomenuto jen proto, že je pro mnohé jistě nesmírně bolestné na tragický omyl těch, co spolupracovali, poukazovat. Zejména se mi zdá v dnešní době důležité zdůraznit, jak tragicky špatné bylo rozhodnutí zamlčovat pravdu, aby se předešlo "zbytečné panice".
Arendtová otevírá problém osobní odpovědnosti a samostatného morálního úsudku v situacích, kdy není bezpečné jít "proti proudu". Popisuje, jak banální zlo vycházející z poslušnosti, kariérismu, ignorantství a neochoty vidět osobní díl viny, může v současném světě stvořit zločiny enormních rozměrů.
Arendtová se svým bystrým úsudkem a pregnantními formulacemi poukazuje na celou řadu morálních a etických problémů, které si naše společnost nese s sebou dál: vnímat jako horší vraždu nadaného hudebního skladatele než "Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius". Tendenci vnímat jako hrůznější ty zločiny holokaustu, které byly zaměřeny proti "dostatečně" kulturnímu národu (tj. Židům, navíc ještě těm západním) než ty, které stejně tvrdě dopadly na Cikány. (Zkusme si představit vepřín z Let vedle Terezína - opravdu by byla stejná diskuse?).
Arendtová otevírá otázky a mnohde také nabízí odpovědi. Předkládá fakta i jejich brilantní analýzu, vlastní závěry však ponechává čtenářům. S hrůzami, jejichž přímou obětí mohla být velmi snadno i ona sama, se vypořádává s obdivuhodnou objektivitou a nadhledem. Že si místy pomáhá opravdu velmi střídmou ironií mi přijde absurdní jí vyčítat.

6 16.10.2020

Nádherná kniha psaná se skutečnou láskou ke středověku a k umění. Obsahuje velice bohatý obrazový materiál, pro nějž je radost knihu už jen prolistovat. Text je místy náročný, dost odborný, takže bych váhala ji jako celek jednoznačně doporučit komukoli. Každopádně autorovým analýzám a závěrům nechybí hloubka, přesah (i k dnešním dnům) a upřímná láska k předmětu knihy. Nebýt čtenářské výzvy, nesáhla bych po ní a to by byla obrovská škoda.

5 31.08.2020

Myslím, že název by mohl znít "Fantastická zoologie aneb co mě zaujalo..." Je to takový průřez nejznámějšími i méně známými fantastickými bytostmi nejen bájí, pověstí a pohádek, ale také beletrie a poezie. Je to trochu letem světem, něco z Ameriky, něco za Asie... Dobře se to čte, hesla jsou velmi úsporná, takže člověk může slupnout jedno zvíře a zase zavřít. Pěkné. Místy se čtenář dočká i menšího výkladu a ne jen velestručného popisu. Je to příjemná populárně naučná knížečka, která by v moderním hávu s bohatým obrazovým materiálem mohla být fakt super. Osobně bych ji nebýt výzvy asi nedočetla, nabízí jen povšechný pohled. Pro většinu zájemců o dané téma ale určitě naprosto dostačující.

3 31.08.2020

Kniha čtenáři nabízí popis Spartakova povstání, jeho širší kontext i ohlas v umění. Autor pracuje se skromnými historickými prameny, které jsou k dispozici, velmi citlivě, nepouští se do bláznivých spekulací, ke kterým tak silné téma vybízí. Knížka je útlá, o Spartakovi a jeho povstání se toho bohužel moc nedochovalo, takže lze říct, že přináší i vyčerpávající informace. Nic víc už z historie patrně nevytěžíme... Na svých 96 stranách je provázena pěkným obrazovým materiálem, který místy budí (nejspíše oprávněný dojem), že se jedná tak trochu o vycpávku, aby to mělo aspoň těch pár stran. Bohužel mapy mě trochu zklamaly, tam bych čekala víc podrobností, byť s otazníkem. Velmi mě potěšil především fakt, že je povstání zasazeno do širšího kontextu, za mě mohl být klidně ještě trošku širší. Totéž platí o dopadech, jaké povstání mělo. Byť tedy byly minimální. Jednoznačně doporučuju!

4 04.06.2020

Kniha je rozdělena do dvou částí: Literární tradice a Mytologie a pověry. Přiznám se, že smysl tohoto rozdělení mi trochu unikl, první polovina mi přišla poněkud zmatečná, závěry analýz místy unáhlené, neukotvené, nebo poněkud zvláštní. Navíc autor značnou část svých závěrů skutečně vysvětluje (nebo dokonce je teprve činí) až ve druhé části. Celkově je text, myslím, zcela srozumitelný i pro laiky, čte se to velmi dobře i díky tomu, že autor téma očividně miluje a co se s láskou píše, bývá obyčejně radost číst.
Koho zajímají elfové a trpaslíci nejen ve středověku a rád by si přečetl něco fundovaného, leč čtivého, toho kniha nezklame. Přes určité rozpaky jí dávám 4 hvězdy a jednoznačné doporučení.

2 15.04.2020

Kniha nabízí to, co slibuje. V první části jsou převyprávěny mýty kmene Winebago, které se věnují Šibalovi a sice v několika variacích. Jedná se o celkem čtivé vypravování opatřené skutečně velice podrobnými poznámkami. Radinova interpretace je precizní a ukazuje obrovský záběr autora, který byl nejen největším znalcem ve svém oboru, ale především měl skvělý rozhled, který mu umožňoval své vědění skutečně zhodnotit. Kerényi, který sepsal jakési srovnání s řeckou mytologií, myslím, tak úplně neproměnil svoji šanci. Nicméně i jeho komentář považuji za velmi zajímavý. Následuje stručný "přívěsek" ve formě Jungova komentáře, který je typicky Jungovský, tj. zmatečný a více méně nicneříkající. V kontextu zasvěcených komentářů a velmi dobře podložených interpretací druhých dvou odborníků to zní spíš jako takové kvákání... Škoda toho... Za Junga jsem strhla tu jednu hvězdičku. Byl prostě přespočetný. O lidské duši a archetypu Šibala jsem se dozvěděla více od Radina. Jung už nedokázal dodat nic smysluplného.

2 29.02.2020

Koho zajímají jak mýty, tak jídlo, toho knížka nejspíš jednak zaujme a jednak může i bavit. Celkově ale mezi odbornou literaturou věnující se mytologii patří spíš mezi slabotu. Málo interpretací je původních, spíš se jedná o kompilaci myšlenek lepších autorů. Mnoho témat, která téměř volají po tom, aby se jim autorka věnovala trochu víc (např. odmítání jídla a jeho historické a mytické pozadí) přejde velmi lehce. Na knize je až příliš evidentní, že co se jí nehodí, raději nerozvíjí. Např. autorka pěkně popisuje, že jakékoli zabíjení zvířat, jakkoli si ho umíme zdůvodnit, v nás vyvolává pocit viny. Docela zajímavým způsobem se stručně věnuje tomu, jak se s nimi vyrovnáváme (na úrovni mýtů). Celé vegetariánství, které evidentně nemá ráda, shrne slovem: "pokrytectví", což respektuju. Na druhé straně vegany, kteří by do její definice pokrytectví nezapadali, ve své analýze vynechá a jen zmíní, že takoví lidé existují. Podobných faux-pas je v knize víc. Její analýza snů klientů ve mě budí neodbytný dojem, že se víc než reálné terapii věnovala honbě za dobrými sny, aniž z nich pro čtenáře dokázala něco víc vytěžit. Z mého pohledu se kniha více méně rovnala ztrátě času. Přesto pro mnoho čtenářů může být velmi zajímavá a podnětná.

2 24.02.2020

Škoda, začátek parádní, inteligentní, odpočinková četba. Postupně pro mě kniha ztrácela... Naprostý souhlas, že jako historická detektivka by to bylo super. Kdyby se autor zaměřil tímto směrem a fantasy prvky byly jen malým okrášlením nikoli nosným tématem, výsledek mohl být někde úplně jinde. Prostřední část, která měla být mytopoetická nebyla ani dobře mytická natož aby byla poetická ;) Bohužel chování postav pro mě bylo málo uvěřitelné. Nakonec jsem tomu dala 3 hvězdičky. 2 za knihu a třetí za téma a autorův potenciál. Věřím, že tam je a určitě zkusím i další knihy od něj, až se objeví i u nás v knihovně.

2 24.02.2020

Kniha mě dost zklamala. Námět je skvělý a nabízí ohromný potenciál, který ale zůstává zcela nevyužitý. Propojení mezi světem loutek a světem lidí autorka nedokázala využít k ničemu lepšímu než je vyprávění dvou paralelních příběhu, což je tedy opravdu škoda. Autorka píše o holokaustu, mnoho lidí během knihy zemře, ačkoli ona se houževnatě vyhýbá tomu, aby tuto skutečnost explicitně napsala. Popisy jsou nesmírně strohé, postavy neživotné, zápletky nepravděpodobné a dialogy místy téměř imbecilní. Na druhé straně je to vše asi do půlky pořad tak nějak čtivé. Dlouho jsem si myslela, že bych knihu doporučila pro děti na základce jako možné seznámení se právě s tématem holokaustu. Bohužel je ale závěr velmi prázdný a nenabízí ani žádnou katarzi, konec je (možný SPOILER) prostě jen špatný a nic víc. Nabízí (pokud připustíme, že kniha dokáže v někom vyvolat nějaké emoce) jen zoufalství. Kvůli tomu bych naopak knihu malým čtenářům nakonec spíše nedoporučila. Nenáročného teenagera by nicméně mohla zaujmout. Výborné hodnocení knihy je podle mě mimo, ale zase ukazuje, že své čtenáře si může najít.

3 24.02.2020

Není to špatné, za přečtení určitě stojí, ale cosi tomu chybí. Je to snad poněkud příliš suché, stručné převyprávění příběhů, které by měl znát každý, koho zajímá čínská kultura. Myslím, že veškerá čtivost je zajištěna kvalitou příběhů samých, nikoli dobrými vypravěčskými schopnostmi autorky. Občas jsem se musela do čtení celkem nutit. Bohužel kniha nenabízí žádný druh přesahu - ani po obecně kulturní ani po mytologické stránce , což je škoda. Vidím v tom nevyužitý potenciál. Na druhé straně je dobře, že se autorka nenutí do něčeho, co by možná nedokázala dotáhnout na dobrou úroveň. Úvod mi přišel poněkud zmatečný a rádoby filosofující, škoda ho.

1 24.02.2020

Člověk by se neměl nechat odradit neuvěřitelně zmatečným úvodem, o kterém můžu otevřeně říct, že jsem ho prostě vůbec nepochopila... :D Každopádně zbytek knihy je tak srozumitelný, jak je to jen u mytologie možné. Kniha má jasnou strukturu, což velmi oceňuji. Kerényi přechází od jednoho boha či jiné mytické bytosti ke druhému a dalšímu. Propojuje jednotlivé mýty v jeden celek a krásně ukazuje osobitost i značnou zaměnitelnost bohů. Představuje čtenáři smysl jednotlivých mýtů i mýtů obecně. Autor se rozhodl, že text bude čtenáři zprostředkovávat vypravěč, fiktivní dnešní Řek, který nám tohle všechno, občas téměř žoviálně, vykládá, což považuju za skvělý tah. Text je díky tomu nejen srozumitelnější, ale taky čtivější.
Pro někoho, kdo se v mytologii příliš neorientuje to může být náročný text. Ostatně to je náročný text, takže jaképak copak... Ale čte se to jedna báseň! Přirovnala bych to k Vernantovu Vesmír, bohové, lidé, jen level 2. Nebo možná 3.

4 30.12.2019

Dopředu mě trochu znervózňoval poněkud bulvárně znějící název. Po přečtení skutečně nepochybuju, že vše v knize uvedené, je pravda. Jediné, co Ostrovskému moc nevěřím, je to jeho rozhořčení... Spíš mám dojem, že se s někým nepohodl, dostal vyhazov, a tak se rozhodl pomstít. Zejména ty nekonečné litanie nad sexuální nevázaností pracovníků Mosadu mi přišly místy až směšné.
Jinak je ale kniha co do obsahu závažná a myslím, že patří k něm, které je dobré si přečíst. Jasně a bez obalu nám připomíná, jaká banda zločinců nám vlastně vládne. Pokud si skutečně Ostrovsky myslí, že v průměrné zpravodajské službě to vypadá líp, tak je asi hodně, hodně naivní. Toto je zpráva o stavu Mosadu a Izraelské politice na přelomu 70. a 80. let. Jinde to bylo a je bezpochyby dost podobné. Podíl států na praní špinavých peněz, vyzbrojování nestabilních zemí, ba dokonce na obchodu s drogami, by nepochybně neměl být podceňován.

5 21.10.2019

Co se mě týče, chybí knize lepší doslov, který by autorovo svědectví uvedl do širšího kontextu pro čtenáře, kteří o holocaustu příliš nevědí. Poznámky v knize uvedené mi přijdou přespříliš stručné. Čekala jsem, že se autor bude více věnovat podstatě Mengeleho „experimentů“, Dr. Nyiszli se spíš snažil popsat celkovou práci sonderkommanda.
K obsahu člověk může jen opakovat, co píšou ostatní: nepředstavitelné, že se takové hrůzy můžou stát… Naštěstí většina čtenářů chápe, jaký text bere do ruky a podle toho k němu přistupuje. Přesto mě šokuje, kolik lidí dokáže napsat takové šílené komentáře. Takže pro mudrlanty všeho druhu:

1) Jedná o svědectví sepsané bezprostředně po prožitých hrůzách (kniha vyšla již v roce 1946!). Zřejmě třeba zdůraznit, že autor skutečně nedisponoval možností si mnohá fakta ověřit, psal jak si je pamatoval. Pro někoho to bude šok, ale kde vzpomínky do paměti zapisuje hrůza, mohou být mnohé detaily až příliš přesné, jiné popletené. Někomu zde vadilo například, že dr. Nyiszli nepřesně udával počty vězňů masakrovaných během jednoho dne, rozlohu krematorií atp. Co na to říct?
2) Dr. Nyiszli byl soudní patolog. Na zločiny a pitvání mrtvol byl zvyklý a bezpochyby byl velmi otrlý. Ačkoli si toho někteří nespokojení čtenáři nevšimli, autor dává opakovaně zcela explicitně najevo své zděšení a odpor. Mnohokrát popisuje, že ho přecházela hrůza, byl paralyzován zrůdností situací a strůjců holocaustu. Dr. Nyiszli byl na sebe často hrdý, opakovaně to píše. Může to působit zvláštně, ale my si už málo dovedeme představit, co naopak dokonale chápal Frankl, který to sám prožil: jak ponižující pro člověka je, když je neustále označován za méněcenného a to jen proto, že je shodou okolností „Žid“ a to ještě je hodnocen někým, kdo je úplná nula, masový vrah nebo oboje. Dokázat těm zrůdám, že je fakt dobrý, lepší než oni, pro něj nepochybně znamenalo něco, co nás, které naposledy ponížila úča v matice v 5. třídě, fakt nepochopíme.
3) Někteří čtenáři patrně nečetli Nyiszliho úvod. Jinak by jim neuniklo, že autor se záměrně snažil své pocity, pokud možno nepopisovat, neboť měl při preciznosti soudního patologa zřejmě dojem, že to do svědecké výpovědi nepatří. Takže pokud se někomu zdá, že málo mluví o své ženě a dceři, tak ano, autor měl za to, že nás to nebude zajímat. Nenapadlo ho, že pár vymaštěnců bude po letech tu knížku číst, usrkávat kafe, žužlat muffin a říkat si: proč do toho nedal trochu srdíčko??
4) Autor byl soudní patolog. Ne spisovatel. Pokud někomu přišlo, že ho „přemíra vykřičníků“ ochudila o „lepší čtenářský zážitek“, měl by si možná hledat kamarády mezi řezníky. A nemyslím ty, kteří „bourají“ zvířata.
5) A ještě pro ty, kteří přemýšlejí nad tím, jak se mohl dr. Nyiszli po tom všem podívat své dceři a ženě do očí: úplně jednoduše. Ony totiž taky přežily koncentrák, a tak o tom, co musely pro své přežití udělat, věděly své. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano píše: „Ti nejlepší se nevrátili.“ Všemožní blahobytem zhýčkaní pitomečci, se můžou ukájet představami o své heroické smrti a doufat, že jim život nenadělí žádnou příležitost ukázat, jak by obstáli. Nyiszli se snažil nejen přežít, ale také v tomtéž pomáhat ostatním vězňům. Nevím, co si autoři odsuzujících příspěvků představují, že měl dělat, ale já mohu jen s Franklem prohlásit: „Jediný, na kom máme právo požadovat hrdinství, jsme my samy.“ Kéž bych obstála alespoň tak, jako on.

Myslím, že je skutečně třeba k této knize říct, že její odbornost je opatrně řečeno diskutabilní. Nemůžu v žádném případě posoudit kvalitu překladu. Egyptologové tvrdí, že se jedná o překlad z angličtiny a němčiny, nikoli z egyptštiny. V tomto směru bych řekla: ať si! Hlavně, že je to pro českého čtenáře dostupné... Jenže samotný úvod ve mě nejprve vzbudil značné rozpaky rychle přecházející ve znechucení. Knihu je třeba brát jako historickým textem podloženou fabulaci autora na téma posmrtného života jako takového. Pokud si někdo půjčuje, nebo nedejbože kupuje tuto knihu doufaje, že se bude jednat o vědecký text, měl by ji zase vrátit zpátky do regálu. Neříkám, že kniha nemůže být velmi vhodná pro spoustu čtenářů. Zejména těch, které zajímá esoterická literatura. Bohužel s literaturou faktu nemá Kozákův text nic společného. Je těžké uvěřit, že je překlad kvalitní už jen proto, že se autor vehementně dovolává všemožných bláznivých teorií, pro které přinejmenším nejsou žádné přesvědčivé důkazy. Autoritativní (z mého pohledu až demagogický) způsob vyjadřování pak neznalé čtenáře snadno povede k přesvědčení, že je Kozák jeden z mála autorů (pokud ne dokonce první), který si všiml, že duchovní texty a tradice jsou si i přes všechny rozdíly napříč kulturami povážlivě podobné. Škoda, že si nepřečetl víc z jiného milovníka esoterismu, kolegy Junga. Kdyby přidal i Kerényiho a Eliadeho a pak možná pro pořádek aspoň toho Campbella, možná by ztratil pocit geniality a nemluvil nesmysly o záhadné a nevysvětlitelné podobnosti myšlenek o posmrtném životě. Možná, ale opravdu jen možná, by je hledal v našem lidství a způsobu myšlení, který máme všichni společný, mnohem spíše než ve vybájené prapradávné civilizaci, která měla potřebu nám všem svěřit pravdu o tom, že až zemřeme, budeme mrtví, a která patrně nikdy neexistovala.

7 29.09.2019