"psaní je stavění mostů, tkaní pavučin, hledání souvislostí, paralel, spojů. psát proto, aby se člověk předváděl, je pošetilost. bere slovům váhu i lehkost, dělá z každé věty šaška, malého kripla, který se staví na špičky. skutečný smysl má jen psaní, kterým chci obdarovat, dát něco ze sebe, pláty duše, ne pár ošuntělých hadříků pro armádu spásy. psaní, kterým chci sdílet, otevírá prostor, váže lávky a visuté mosty. v tu chvíli se ze stránky, kterou právě čteš, natáhne ruka a dotkne se rýhy na tvém čele. myšlenku, která tě včera poprvé napadla, dnes čteš v týhle knize, a možná tě napadne, že všechno, co tě kdy napadlo, už někdy napadlo tisíce jiných lidí. a ta ruka, která na tebe sáhla z papíru, by mohla být tvoje."
Mě jste obdarovala velmi, paní Andronikova. Děkuji.... celý text