Hanka_Bohmova
přečtené 1601
Dům o tisíci patrech
1990,
Jan Weiss
Intelektuálně to bylo poměrně zajímavé, ale já prostě nejsem typ člověka, který by dokázal zpracovávat podobné fantazijní produkty. Každý máme své slepé skvrny - pro mě je nestravitelná (a hůř než nestravitelná) kulometná palba cílící na mé smysly a nižší pudy. Brakové literatuře takového druhu se vyhýbám úplně, s hodnotnějšími díly oděnými do tohoto hávu se otráveně peru, jak je patrné i z mých zdejších komentářů.... celý text
Utrpení mladého Werthera
2017,
Johann Wolfgang Goethe
Učíš nás lásce, která nehledá sebe. To bohužel není citace z knihy, ale z jedné křesťanské modlitby. Kdyby to byla Wertherova myšlenka, neměl by pan Goethe o čem psát. Nebo by napsal úplně jiný příběh. Romantismus je období, které by mi mělo být svými tématy blízké - příroda, vnitřní svět, vztahy. Ale pojímá je způsobem, který je mi prudce proti mysli. Období velkého klamu. (Já vím, každá doba má svůj vlastní.) Období velké projekce. Období sebestředného dítěte, které necítí a není schopno reflektovat své hranice. Období naivní důvěry v pociťované. Cit je všeospravedlňující, samospásný, nepotřebuje a nesnese ani zkoumání, ani usměrnění. A tak čteme naivní ódu na zelí a popis (jak to v závěru nazývá Lotta) nedůstojné závislosti na ženě. Protože všichni ze školy víme, jak to dopadne, musí se člověk v první části knihy trpce usmívat nad Wertherovým horováním proti neřesti špatné nálady a jak jí člověk škodí bližním - později se nijak nebude zdráhat škodit náladě svých bližních, dělat scény, obcházet kolem jako smutný duch, vyzobávat ze světa všechno negativní, jako předtím vyzobával všechno pozitivní. Kdepak, většinu času, kdy si myslíme, kdovíjak nejsme ušlechtilí, jsme prostě jenom spokojení, podotýká C. S. Lewis. Sebestředné děti. Ušlechtilost se pozná později, až spokojeni nebudeme. Werther používá slova jinak než já. Láska... Velký klam těla, biochemický koktejl, který nás má přimět zplodit a k relativní samostatnosti vychovat potomka - to ještě není láska. Ani velký klam mysli, psychická přitažlivost, fascinace animou, prostřednictvím níž se naše nitro dožaduje uzdravení všeho zraněného a růstu všeho nezralého - ani to ještě není láska. Jsou to výzvy k jednání, nikoli útočiště k spočinutí. Velký klam je třeba prohlédnout. Láska... Láska pro mě neznamená zmocnit se druhého a nacpat ho do škatulek svých představ a požadavků. Právě naopak, láska znamená nacpat do ohrádky své vlastní ego, zavřít závoru a vytvořit tak prostor, ve kterém druhý může existovat takový, jaký je. A Wertherova sebevražda jako oběť z lásky? Další velký klam. Je to skutek krajního odepření se druhému, je to obvinění bez možnosti obhajoby, součást boje o moc - ať už jde o kontrolu (iluzi kontroly) nad druhým, nebo nad svým životem. Láska neničí, nerozvrací, nezmocňuje se násilím, lstí nebo alespoň symbolicky toho, co není dáno dobrovolně. Četla jsem v životě mnoho krásných filosofických či náboženských textů o interpersonalitě, o lásce. Budu se muset k některému z nich vrátit, abych si spravila chuť. Hrdina knihy měl příležitost, kterou v životě dostane většina z nás - příležitost učit se lásce, která nehledá sebe. Místo toho ho slyšíme říkat a v život vtělovat: "Copak děti nesahají po všem, co vidí?"... celý text
Rodinný kruh
1969,
André Maurois
Psychologicky propracované a uvěřitelné. Jak typické pro dětství a mládí, domnívat se, že dospělí dělají to, co chtějí. Denisa vstupuje do života s horoucím NECHCI a je přesvědčená, že to stačí. Po dramatickém střetu mezi "nechci" a "nedokážu" postupně zcela vyklízí pozice, místo aby se sebou začala pracovat. Je to smutný pohled, který, bohužel, v mých očích nijak zvlášť nenapravil ani smířlivý závěr. Je cenné, když prožitím vlastní slabosti získáme schopnost odpustit druhým jejich nedokonalost. Ale filosofický podkres, který závěrečnou scénu doprovází, úvahy o lidském životě jako dočasném vyrušení na hladině vody, o dobrých a špatných loutkách nakonec společně uložených do futrálu, podávají toto smíření s pachutí, která se mi vůbec nelíbí. Totiž že zlo je okamžitá záležitost a s časem ztrácí význam, ztrácí svou skutečnost. (Napsal by autor tuto část stejně, kdyby ji promýšlel se zkušeností obludného zla druhé světové války, která na něj teprve čekala?) Co je naše momentální utrpení v porovnání s nekonečností vesmíru? - Tak zní uklidňující úvaha, která nám dodá síly leccos snést. Ale stejné odůvodnění má i její nebezpečnější sestřička: Co je utrpení, které způsobujeme druhým, v porovnání s nekonečností vesmíru?... celý text
Šťastný Jim
1992,
Kingsley Amis
Mně to nepřipadalo vtipné, s výjimkou toho momentu, kdy si Dixon na své přednášce pokoušel zacpat uši, tam jsem se v očekávání nevyhnutelného smála. Chápu, že vystaven takové frustraci, člověk si pokouší zachovat zdravý rozum všelijak, ale já se nad touto ošklivou, potměšilou a pitvornou směsicí agresivity a zbabělosti (níže někdo použil slovo "podlý", to mi připadá výstižné) trápila od začátku do konce. Nedokážu se smát s někým, jehož "všechny obličeje až dosud vyjadřovaly pouze vztek nebo nenávist". Ani si nemyslím, že tak zautomatizovanou reakci na vše, co je mi nevhod (třeba i na obec bez pouličních hodin) je možné ze sebe shodit lusknutím prstů. Upřímnou soustrast, slečno Christino, a slabé tři hvězdičky pro knihu.... celý text
Vincentova zpověď
1975,
Vincent van Gogh
"...ani grešli bych nedal za život, kdyby mi nedal něco nekonečného, něco hlubokého, něco skutečného." Ve své intimitě a autenticitě působivá ochutnávka k něčemu většímu. Třeba k nádherné Stoneově Žízni po životě.... celý text
Kukly
2017,
John Wyndham (p)
Téma je sice slibné, ale autor ho podává dost polopaticky a příběh se z velké části redukuje na jednoduchou dobrodružnou četbu. Považuju za naivní a v důsledku nebezpečné, že nastupující, "nadřazená" rasa je tu zobrazena tak neproblematicky. Nikoho nenapadne telepatii zneužívat. Přitom autor mluví jasně o tom, že intenzitu přenosu lze modulovat, lze skrývat nebo alespoň zamlžovat skutečnost (zde si v knize protiřečí), lze vysílat uměle vytvořené obrazy - takže lze lhát. Manipulovat. Ubližovat druhým. A nikdo to nedělá a dělat nechce, ani v tom báječném novém světě, zdá se. S ohledem na další názory vyslovené v knize mi tu prosvítá zjednodušující, alibistická myšlenka, že lidstvo potřebuje jen trochu víc umět, trochu víc pochopit, a bude všechno all right. Zrodí se nová rasa a problémy se vyřeší. Bez vnitřních zápasů, bez osobního vývoje jedinců. (Oběti jsou potřeba, to samozřejmě, ale oběti přinesou ti druzí, ti nenadřazení, ti zaostalí a odepsaní - abych citovala ze závěrečné kapitoly. Tenhle přezíravý darwinismus, analogický přezíravé náboženské sebejistotě úvodní komunity, dodává knize aspoň jeden zajímavě znepokojivý otazník.) Zásadním problémem lidstva není jen to, co všechno ještě neumí, ale především jak zachází s tím, co už umí. Umíme ubližovat pěstním klínem i jaderným štěpením, umíme zneužít důvěrný rozhovor i masmédia, proč bychom neměli totéž provádět s telepatií?... celý text
Nečekaný návrat
1974,
Evelyn Waugh
Ty části ze života zlaté mládeže mě dost otravovaly, ale zapřísahala jsem se: Vydrž, je to Waugh, o něco tam půjde, možná půjde o všechno! Vydržela jsem a nebyla jsem zklamána.... celý text
Presidentův vězeň
1990,
Vladimír Škutina
Šibeniční humor, to už zde bylo řečeno a zdá se mi to velmi trefné. Pan Škutina jako by psal tak, aby nevyvolával soucit se svou osobou, abychom se nezastavili u emocí. Víc než soucítit je zapojit rozum a také jednat. Tohle totiž není historický exces, nad kterým by stačilo si poplakat. Lidé, kteří poměřují svou velikost schopností ponížit a trýznit druhého, ti po světě stále chodí a chodit budou. Proto mi z takových knih běhá mráz po zádech, proto se pak nějakou dobu o to naléhavěji modlím v Otčenáši "a zbav nás od zlého". Tito lidé nechtějí být zbaveni Zlého. Naopak, oni stojí o lež a nízkost a vzájemnou nenávist ve společnosti, protože v takovém prostředí budou uznáváni a dokážou se prosadit. Neměli bychom jim to ulehčovat.... celý text
Cizinec přichází
2005,
Mika Waltari
Hrdinové knihy drží špatně rozdané karty a po prvních pár mlčenlivých, tvrdých stránkách je mi jasné, že ať se bude příběh ubírat kamkoli, jen naivka by vyhlížela happy end. Ten se do této atmosféry, kde jsou lidé více svými rolemi než jmény, kde země jako by promlouvala a posuzovala, co je a není dobře, prostě nehodí. "Ale tak se to nemělo stát, třebaže by to tak bylo spravedlivé. A marné bylo proti tomu se bouřit."... celý text
Enderova hra
2008,
Orson Scott Card
Kniha se výrazně odlišovala od mých vzpomínek na předchozí čtení kdysi v adolescenci. Pro jistotu jsem si našla podrobnější informace o původní povídce, ale tím se moje hluboké zapomnění čehokoli jiného než brutální manipulace, bitevní místnosti a motivu mluvčího za mrtvé nevysvětlilo. No nešť, zajímavější (a téměř zázračné) je, že jsem ten příběh vůbec byla schopná dočíst, a to dokonce dvakrát za život! Jednak moje prostorová a kinestetická inteligence dosahují závratných hodnot nula nula nic, tudíž jsem třem čtvrtinám textu slepě věřila a v pudu sebezáchovy se nepokoušela si je ani představovat, zavařil by se mi mozek. (Kupodivu mě to přesto velmi bavilo.) Druhým důvodem vzájemné nekompatibility je převládající atmosféra (na více rovinách příběhu) boje, hry s nulovým součtem, myšlení ve stylu nedáš-dostaneš - poměrně věrohodná, vzhledem k datu vzniku asi není divu. V ní jsem se cítila jako ryba... na vzduchu. Ani twist na konci to nevyřešil - vyznívá spíš jako zbožné přání. Nejvíc mých myšlenek se točilo kolem tématu manipulace, snadnosti, s jakou člověk sklouzává k vševědoucnosti, s jakou vytahuje kanón na komára a odhazuje náročnější řešení. Mít moc nad něčím životem, a mít tu moc z chvályhodného důvodu, to představuje velmi delikátní pokušení. 3,5 hvězdy.... celý text
Odyssea (převyprávění)
2016,
Giorgio Ferrero
Obrazový doprovod je překrásný, ale způsob převyprávění mě zklamal, připadal mi psaný bez lehkosti, bez citu pro tempo, hodně nahuštěný, jako výtah z textu. Mojí dcerce i mně se to četlo špatně.... celý text
Carmen / Colomba
1975,
Prosper Mérimée
Ani jedna z novel mě příliš nenadchla, zobrazují mně vzdálený svět a cizí způsob myšlení, kterého jsem se nedokázala dotknout. Zajímavý je postoj vypravěče, dění sleduje z odstupu jako divák a jeho zacházení s příběhem mě ponechávalo v dráždivé nejistotě, co si o tom všem vlastně myslí. Stejně zajímavý je etnografický aspekt novel, vlastně bez ohledu na to, nakolik jsou skutečnosti věrné. Na závěr bych chtěla zcela osobně dodat, že děsné miss Lydii s jejím cestovním deníčkem se téměř podařilo znechutit mi MŮJ cestovní deníček. Ale naštěstí jenom téměř :o)... celý text
Václav Malý - Cesta za pravdou
1997,
Jan Jandourek
Mírné zklamání, za něž dle mého nemůže pan biskup, ale tazatel, který určoval, o čem a jak důkladně se bude mluvit. Já bych se zrovna raději zastavila u některých témat a poslechla si povídání do větší hloubky, než abych byla popoháněna k dalším událostem. A když si člověk vzpomene na jiné knihy rozhovorů, které jsou neseny perfektně fungující chemií obou účastníků... Nebylo to zbytečné čtení, to určitě ne, ale nedozvěděla jsem se, co jsem se dozvědět chtěla. Přesto úvahy pana biskupa probleskují tam, kde si prosadil pro sebe o trochu větší prostor, a taková místa mi připadala zdaleka nejlepší. Jako shrnutí bych mohla ocitovat z doslovu: "Po přečtení Václav Malý... se svou bezprostředností pravil, že jsem byl trochu líný, s čímž jsem souhlasil. A měl jsem se ptát jinak."... celý text
Jak tvrdí Pereira
2005,
Antonio Tabucchi
Styl knihy (jako protokol z výslechu) ve mně vzbuzoval obavy, že hlavní postava skončí hodně ošklivě, že to bude příběh člověka, který zvedl hlavu a byl rozdrcen, příběh bezmoci jedince vůči organizované diktatuře. Proti mým očekávání je vyznění knihy mnohem optimističtější. Pereiru jsem vnímala jako typický příklad přemýšlivého člověka ve vnitřním exilu. Věnuje se bezpečným záležitostem, chrání si své útočiště a snaží se nepouštět si stav svého okolí příliš k tělu. Raději přemýšlí o duši než o politice. Ale když je člověk poctivý a dívá se kolem sebe, asi nakonec musí od té duše k politice dospět. Hradba mezi soukromou existencí a zbytkem světa je dlouhodobě udržitelná jen za cenu lži. "... a mimochodem, Manueli, ty máš přítele, který chytá rádio Londýn, co je nového? Prý dostávají republikáni na frak, řekl Manuel, ale víte, doktore Pereiro, dodal tišeji, mluvili i o Portugalsku. Ano? podivil se Pereira, a co o nás říkají? Že prý žijeme v diktatuře, odpověděl číšník, a že policie mučí lidi. Co si o tom myslíš ty, Manueli? zeptal se Pereira. Manuel se poškrabal na hlavě. Co si o tom myslíte vy, doktore Pereiro? opáčil, vy jste novinář a těmhle věcem rozumíte. Já říkám, že Angličani mají pravdu, prohlásil Pereira."... celý text
Život Marty Robinové
2014,
Bernard Peyrous
Jméno Marty Robinové se mi v nedávné době několikrát připomnělo, naposled ve spojitosti s Jeanem Guittonem. Řekla jsem si, že je nejvyšší čas se seznámit, a tato kniha mi znamenitě posloužila. Jedná se o důkladný životopis, který věnuje mnoho prostoru nejen Martině osobnosti, životu a spiritualitě, ale také dílu vzešlému z jejího podnětu a trvajícímu ve světě dodnes. Myslím, že velmi výstižně ji jeden z jejích návštěvníků nazval Kateřinou Sienskou - ano, připadá mi jako její rodná sestra, jako Kateřina své doby a své země. Kateřina neodmyslitelná od svého díla obnovy, cele oddaná církvi, blízká všemu, co se v církvi děje, citlivě si vědomá jejích potřeb. Uprostřed Ježíšova utrpení, obětující se za druhé a ohrožená zvědavci lačnícími po senzaci. Mezi lidmi, v čilém styku s obyčejnými věřícími i s předními postavami své doby. Marta sice nebyla schopná cestovat a kázat, ale její posluchači jednoduše přicházeli za ní - tisíce a tisíce lidí, tisíce a tisíce rozhovorů. „Ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou ‚něco‘.“ V životech svatých znovu a znovu nalézáme podobný příběh: Pán potřebuje člověka, který se mu dá k dispozici. Nic není na překážku - ochromující nemoc, zničené tělo, nedostatek vzdělání, odloučenost. Síla se tím zřejměji projeví ve slabosti. Vnímám v tom velikou naději pro nás všechny nedokonalé. A také v tom, jak velmi lidskou Marta přes svou nespornou výjimečnost zůstává, jak truchlí pro smrt svých blízkých, cítí strach před utrpením, touží po kontaktu s lidmi. Možná, že právě tato přirozená citlivost a prožívané bratrství přispívají k jejímu hlubokému pochopení úkolu laiků v církvi, společného kněžství a všeobecného povolání ke svatosti.... celý text