Hanka_Bohmova přečtené 1601

Nevěra 2004, Ingmar Bergman

Bergman. Nic hezkého nečekejte. Neukočírovaný zálet vyústí v rozvodovou bitvu, která stahuje do výživných peklíček všechny aktéry, včetně zcela nevinných (Isabelle). Hnusné, a bohužel uvěřitelné. Zvláštní, že zlé tu jsou (nebo já jsem tak vnímala) jen mužské postavy - v Marianne je zmatek a slabost, ale ne zákeřnost, jako by v ní chybělo nějaké vnitřní zranění, pokažení, které žene Davida i Markuse. Jestli Bergman (postava/reálná osoba?) píše o sobě? Tahle otázka vytváří určité napětí hned v počátku - proč si zpřítomňuje zrovna Marianne? Já ho vidím jako Davida, několikrát rozvedeného filmového režiséra. Možná způsob, jak si na závěr života pokusit zrežírovat nezpracovaný kus minulosti a dobrat se odpuštění - asi marně: "Smrtelně vážná skutečnost, kterou jsem zkoumal a které jsem se tak úspěšně vyhýbal, mne obdařila němotou."... celý text

Prasklé zrcadlo 2012, Agatha Christie

Rty a zuby 2006, Bohuslav Reynek

Přestože šlo o náhodnou volbu sbírky, zdá se mi, že jsem s Reynkem začala mimořádně šťastně. Básně se mi rozdělily asi do tří skupin. Expresionistické básně v závěru jsou sice výrazné a znepokojivé schopností spatřovat v obyčejném krutost a ošklivost, ale nijak zvlášť se mě nedotýkaly tam, kde zůstávaly na rovině fyzického. Výjimkou jsou rozhodně Kohouti polnice a poplach hříchu, neomylní psi pokání, echa předčasného smíchu satanova, kokrhání zoufalého v pekel pláni... Pak je tu mnoho klidných básní nad všedními obrazy venkovského života a času. Opakovaný motiv jitřního světla do nich vnáší jakousi ostrost pohledu - ve smyslu neidealizování, ne-konejšení, a také vidění za bezprostředně se nabízející. Doslova zjevením pro mě ale byly verše se spirituální tématikou. Jsou hluboké, naléhavé ("Pane, nedávej nám štíra, dej nám aspoň drobty psíků"), zasahují. Radost Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou, že přece skončí se výsměšná step, v které, cest nevida, chodím jak slep a prahnu: usnu, a přiletí radost jak pták, srdce mi otevře, aniž zvím jak, a v hněvu zabije hada v něm, obludu zavěsí, zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí zoufání, ve branách duše mé zaskví se stráží, čekání barvínky slzami svlaží zpívajíc.... celý text

Partneři a rozchody 2010, Jeroným Klimeš

"Je dobré tento jev znát teoreticky dříve, než se v praxi staneme jeho otroky." Úvodní citát vystihuje mou hlavní motivaci k četbě této a podobných knih. Na základě svých zkušeností souhlasím s autorem, že nepoučený, přirozený (někdo by možná řekl intuitivní) přístup a jednání často situaci spíš zhoršují, než by pomohly k vyřešení. Také souhlasím s výhradou opakovanou níže: není to nízkoprahová příručka pro masy. Komu je na překážku používání většího množství cizích slov nebo ho mu ve škole nešly funkce, bude místy trpět. Ale kdo se do čtení pustí, pravděpodobně nalezne mnoho užitečného. I ti, kdo se zrovna nerozcházejí nebo nespoluprožívají rozchody ve svém okolí, ocení druhou část knihy, v níž autor rozebírá mechanismy produkující negativní stavy v partnerství. Tady se většina lidí žijících v dlouhodobém vztahu má čemu přiučit. A třeba kapitola o práci s fantazijními postavami pro mě byla tak objevná a objasňující, že lituju, že jsem si ji nepřečetla o mnoho let dříve. Uzavírám komentářem svého manžela (bývalého učitele matematiky): "Proč se ve škole neučí tohle místo logaritmování?"... celý text

Cesta bílým tichem 1965, Knud Rasmussen

Knihu jsem si donesla domů v době, kdy bylo pětatřicet ve stínu, a právě proto, že bylo pětatřicet ve stínu. Jenže jsem se k ní dostala až teď. Naštěstí funguje i jako dobrá četba sama o sobě, bez ohledu na příjemně chladivé téma. Možná je zbytečné opakovat, co bylo v předchozích komentářích řečeno, ale mně to zkrátka připadá důležité: úcta a přijetí, s nimiž autor píše o Eskymácích a které jsou zřejmé i ze způsobu jeho jednání s nimi, jsou prostě krásné. A nesamozřejmé.... celý text

Léčba neklidem 1968, Saki (p)

Přemýšlela jsem, jakým slovem bych nejúsporněji vyjádřila své dojmy z této povídkové sbírky. Nakonec jsem ze studnice internetového slangu vylovila staré dobré "WTF?!" :o) Ale klidně to můžeme nazvat černočerným humorem. Zejména mě zaujala autorova obliba lidožravých zvířat. Zármutkem paní Momebyové začala prosakovat zlost. "Nakonec ještě řeknete, že se nám neztratil žádný chlapeček!" "Ztratil se," připustila slečna Gilpetová, "ale jenom proto, že nemáte dost víry v jeho nalezení. Jenom nedostatek víry vám brání najít ho v pořádku a ve zdraví." "Ale jestli ho zatím sežrala hyena a částečně ho strávila," ozval se Clovis, který zálibně lpěl na své dravčí teorii, "určitě tak docela v pořádku nebude." Slečnu Gilpetovou tohle zkomplikování problému vyvedlo poněkud z míry. "Jsem pevně přesvědčena, že ho žádná hyena nesežrala," namítla nepřesvědčivě. "Ta hyena může být stejně pevně přesvědčena, že ho sežrala. Třeba má právě tolik víry jako vy a přesnější informace o chlapečkově nynějším pobytu."... celý text

Zapomenuté české kostely – Po stopách umírající krásy 2011, Tomáš Koutek

Podle téhle knížky už několik let putuju po českých krajích, chodím se pomodlit na místa, kde už dnes Pána málokdo uctívá. A je povzbuzující vidět, že s budovami nehýbe jen zub času a povětří, ale i pozitivní lidské úsilí, naposled třeba v případě kostela Všech svatých nedaleko kolínského nádraží. Snad se zásluhou autora dostanou víc do povědomí lidí a kdo ví, snad se i pár dalších dočká oživení. Kdo někdy viděl ty nezapomenuté - neratovský poutní kostel, esoteriky milovaný a nikdy nedostavěný Panenský Týnec nebo třeba zříceninu kostela svatého Prokopa u Krupky, spojenou s pietním místem pochodu smrti, ví, že ani ruiny nejsou nezbytně na odpis.... celý text

Svědomí proti násilí 2017, Stefan Zweig

"Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka. Když Ženevané popravili Serveta, nehájili učení, nýbrž obětovali člověka; ale víra se nevyznává tím, že jiného upálíme, nýbrž jen tím, že se pro tuto víru sami necháme upálit." (Sebastian Castellio) Historicko-filosofická esej, plamenná obhajoba svobody svědomí, naléhavé varování před expanzí hitlerovského Německa. Rozhodně to není nudná nebo zastaralá četba. Citovat by se dalo z každé stránky, o osobním nasazení autora nelze pochybovat. Až do té míry, že ve čtenáři vzbuzuje podezření, nakolik tendenční je výběr předkládaných faktů a jejich interpretace - ale před pečlivě evidovanými přestupky, před počty popravených neutečete ani při nejlepší vůli, takže ať už by si autor přibarvoval portéty postav jakkoli výrazně, základní témata knihy jsou jasná. Je to obludný konflikt jedince a totalitní teokratické státní moci, která si své poddané nechce podrobit jen vnějškově, ale touží ovládnout a znormalizovat i jejich vnitřní svět. (A to ze zcela upřímných pohnutek!) A je to oslava člověka, který se odváží pozdvihnout hlas, zatímco všichni ostatní oponenti z touhy po klidu nebo ze strachu mlčí. "'Nevstoupím do arény, dokud mě k tomu nedonutí mé svědomí. Chci raději zůstat němý, pokud mi to mé svědomí dovolí, než abych vyvolával diskuse a někoho urazil.' Humánní povahy vždycky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru; všichni si počínají stejně jako tento znamenitý, ale nebojovný Zerchintes: tito humanisté, duchovní a učenci mlčí a mlčí, jedni pro nechuť k halasným rozepřím, druzí ze strachu, aby sami neupadli do podezření." Shodou okolností jsem ve stejné době nahlížela do výboru z korespondence Františka de Sales, který se stal ženevským biskupem (exilovým, samozřejmě) necelých čtyřicet let po Kalvínově smrti. S navracením kalvinistů do katolické církve měl značný úspěch, a to i díky zcela opačnému výběru prostředků, než které si zvolil Kalvín (ten s příslušným teoretickým backgroundem snad ani nemohl jinak). Dnes bychom mluvili o síle pozitivní motivace, o laskavosti a zdvořilosti, o důrazu na vnitřní svobodu. Byl to pro mě takový milý kontrapunkt k původně dosti temnému čtení.... celý text

Lord Edgware umírá 2013, Agatha Christie

Knížku znám prakticky zpaměti, přesto mi tentokrát přišla nějaká jiná - až jsem si uvědomila, že čtu novější překlad. "Přeložení" ústředního důkazu se mi moc líbilo. Zajímalo by mě, jak se s tím vyrovnávají třeba v němčině.... celý text

František z Assisi 2017, Gilbert Keith Chesterton

Kniha se mi nečetla tak dobře jako její dvojče o Tomáši Akvinském. Připadalo mi, že autor trošku přebírá pohyblivost a víření svého titulního hrdiny, zatímco já jsem raději v klidu - víc mi vyhovuje Němý vůl sedící a myslící :o) I pojetí je trochu jiné. Většina Chestertonových současníků by asi netušila, že o Tomášovi lze říct něco zajímavého. Psát pro ně knihu je tedy jako stavět na zelené louce. Ovšem svatý František je osobnost, kterou si na základě velmi částečného poznání a pochopení přivlastňuje (dodnes) kdekdo - kniha pro takto poznamenané čtenáře musí bojovat právě s touto částečností, doplnit podstatné aspekty obrazu, vyzdvihnout společný základ a zdůraznit integritu a logickou souvislost. Moje nadšení plyne spíš z detailů, z jednotlivých dobře podaných myšlenek. Očišťování vztahu k přírodě a jejím silám během "temného" středověku a první nevinný pohled (a nevinná, spásná láska) svatého Františka. Zamilovanost do Boha jako hybná síla Františkova života. Světec jako aktualizace Krista, v jistém smyslu bližší, viditelnější pro své současníky (svatá Alžběta od Trojice by mluvila o analogii Vtělení). Plodné vyvažování prorockého individua a církve myslící v mnohem širším prostorovém a časovém měřítku. A mnoho dalšího. Z literárního hlediska - úžasné závěry kapitol, hluboké a působivé obrazy s přesnou dávkou patosu. "Je pravda, že co svatý Benedikt shromáždil, svatý František rozházel, avšak v lepším smyslu, než jaký obvykle tato antiteze vyjadřuje; ve světě duchovních věcí bylo totiž to, co se sklidilo do stodol jako zrní, rozeseto po světě jako osivo." O Františkově smrti: "Člověk si může představovat, že ptáci určitě věděli, kdy se to stalo, a dali se na večerní obloze do pohybu - mohli teď napsat přerušovanými čárami přes celé nebe znamení budící bázeň, tak jako se prý už jednou na jeho pokyn rozptýlili do čtyř světových stran ve tvaru kříže. V lese se možná skrývala a krčila malá stvoření, která už nikdy nikdo nebude tak vnímat a chápat. Říká se, že zvířata občas vytuší věci, vůči nimž je člověk, který je duchem převyšuje, v tom okamžiku slepý. Nevíme, jestli všemi zloději, vyděděnci a psanci proběhlo zachvění, které by jim dalo na vědomí, co se stalo s tím, který se nikdy nikomu nevysmíval. Přinejmenším v chodbách a světnicích Porciunkuly se náhle rozhostilo ticho, v němž všechny hnědé postavy stanuly jako bronzové sochy: velké srdce, které nepřestalo bít, dokud neobjalo svět, se zastavilo."... celý text

Ze života hmyzu 2004, Karel Čapek

Láska, společenskost, péče o rodinu, poctivá práce, budování domova, vzlety ducha, vlastenectví, oběť jedince pro skupinu. Samá krásná slova, samé krásné ideály. I ten hmyz to zná a půvabně svým životem k našemu poučení zobrazuje. Slovy autorů, "je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat". Tentokrát se nemůžu vejít do hodnocení, takže 3,5 hvězdy.... celý text

Šedá, bílá, modrá 2000, Margriet de Moor

Titulní barvy jsou studené a tohle vyprávění je taky pěkně studené. Studené vyprávění o lidech uzavřených v sobě, neschopných navazovat skutečné vztahy. O lidech, kteří když jsou přesvědčeni, že mají právo na blízkost druhého, snaží se jí dosáhnout i násilím (Nellie a Gaby, Robert a Magda). Magda se svou vřelostí a vcítěním je nesrovnatelně živější a sympatičtější než zbytek čtveřice. Číst její část knihy bylo milé i přesto, že mě samotnou ani v nejmenším neláká usínat na klíně neznámým pánům či následovat svůj vnitřní hlas hlava nehlava. Ale Magdina rozvrkočenost se zdá být mnohem zdravější než spořádanost jejího manžela a přátel.... celý text

Zápisky z podzemí 1989, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Byl to můj oblíbený C. S. Lewis, kdo o nás lidech napsal, že si chodíme v důstojných lidských tělech, ale naše skutečná já se často podobají ubohým mrzáčkům, zpotvořeným nedochůdčatům? Pravý zjev vypravěče knihy si raději nezkouším představit. Zakrnělý a zacyklený úředníček rozpoznává, jak na tom je, ale zatímco jiný by se nad tím pohledem vyděsil, vypravěč jako by si říkal "když už, tak už", a důkladně se ve svém bahníčku ráchá. Aby si ho čtenáři, kteří sami nad lecčíms zavírají oči, mohli dostatečně prohlédnout a sem tam se v něčem poznat. Snad je to i v logice jeho teze, že člověk chce především uplatňovat svou vůli, konat podle sebe - i kdyby ji bez víry v možnost pozitivní změny, uprostřed stojatých vod beznadějné rezignace, měl uplatňovat nesmyslně a ke své zkáze.... celý text

Jedinečný Jeeves 2005, Pelham Grenville Wodehouse

Adresát neznámý 2017, Kathrine Kressmann Taylor

Musím souhlasit s předchozími komentáři, je to ve své zhuštěnosti velmi působivá kniha. Mrazilo mě, když z dopisů vysvítala Martinova názorová proměna, společenskou náladu vedoucí k vzestupu nacismu autorka zprostředkovává opravdu dobře, ale skutečným vrcholem je proměna Maxova. Je jeho jednání opravdu stejné jako překladatelkou zmiňovaná účast ve spojenecké armádě nebo povstání ve varšavském ghettu? Je možné si v takové situaci uchránit srdce? "Liberál miluje slova a vznešeně znějící zásady, je však dočista k ničemu pro lidi, kteří dělají svět takovým, jaký je. Jediní důležití jsou ti, co konají. A tady v Německu povstal muž, který koná. Vitální člověk, který věci mění. Veškerý tok života národa se mění, protože přišel muž činu. A já jsem se k němu přidal. Nenechávám se prostě unášet proudem. Odhodil jsem ten zbytečný život, který sestával jen z řečí a žádného činu. Veškerou svou sílu dávám do služeb tohoto velkého hnutí. Jsem muž, protože jednám. Dříve jsem byl jenom hlas. Nepochybuji o cílech našich činů. To nemusím. Vím, že jsou správné, protože zcela nezbytné. Lidé se nenechají vtáhnout do špatností tak radostně a dychtivě."... celý text

Přátelství žen 2010, Dee Brestin

Kniha mě příjemně překvapila, je lepší, než jsem na základě zkušeností s podobnou literaturou očekávala. Názvem i obsahem sice oslovuje nositelky dvojnásobného iksového chromozomu, ale autorka zbytečně neškatulkuje - ze tří modelových biblických dvojic, na nichž staví své vyučování o přátelství, jednu tvoří David a Jónatan, přímo biblický archetyp přátelství. Takže přesnější název by možná mohl znít - Kniha o přátelství určená těm, kdo jsou obdarováni schopností navazovat důvěrné vztahy charakteristické vzájemnou péčí, empatií, zranitelností a otevřeným vyjadřováním emocí. Hodně se toho dočteme o levých a pravých mozkových hemisférách, vnímala jsem tyto části jako pro někoho potřebné a důležité ujištění, že jeho prožívání světa je v pořádku. Že nejsme přecitlivělí a hysteričtí, že jsme prostě jiní a pro naše psychické dispozice má Pán využití. Toto je totiž kniha pro křesťany a mluví o přátelstvích, která nám pomáhají lépe chodit s Bohem a otevírat se jeho jednání. Značnou část tvoří biblické vyučování. Jistě může být užitečná i nekřesťanům, ale možná je bude místy otravovat až k nesnesitelnosti. Dvě věci mi byly velmi sympatické. Nejprve autorčina otevřenost a schopnost přiznat si chybu. Na několika místech se kriticky vyjadřuje ke starším verzím knihy, vysvětluje, co se jí nepovedlo, kde změnila názor. Také se otevřeně přiznává, že v některých aspektech prožívání vztahů ještě musí růst (a čtenáře trpící podobnými nedostatky to poněkud uklidňuje). A potom je to postoj, který u tohoto druhu knih najdete často - nebojácně kritické rozpitvání tématu, aneb "na co všechno si dát pozor". Samozřejmě z pozice křesťana, takže hlavním strašákem je tu modloslužba, závislost ve vztazích - odsouvání Pána z prvního místa. Ale mluví se mnoho i o věrnosti a závazcích, o sdělování pravdy a konfrontaci... Občas mi nesedly všechny ty "příklady ze života", objímání a plakání bylo na mě taky až příliš a necítím se úplně pohodlně, když čtu o tak velmi aktivním hledání přítelkyň. Naopak velmi inspirativní byla kapitolka o letničkách a trvalkách, kteroužto oblast jsem neměla dobře rozmyšlenou a jsem vděčná za příležitost se nad ní trochu zastavit. Velké souznění jsem pociťovala téměř v celém oddíle o Davidovi a Jónatanovi, například když autorka mluví o moudrém výběru "nejlepších přátel", jimž se časem nutně začneme podobat, a o schopnosti vést své přátele (a nechat se jimi vést) k Bohu. Podtrženo sečteno, kniha mi byla značně užitečná a zpětně vidím, že jsem se jí nemusela obávat a nemusela mi ležet v to-read listu posledních několik let.... celý text

Krycí barva 1986, Charles Percy Snow

Bylo pro mě obtížné překousnout dojem, že autor neustále nasvětluje a načíná další a další zajímavá témata, aniž by některé nechal pořádně rozvinout. Dost mě to unavovalo.... celý text

Otevřené dopisy 2011, Jean Guitton

Sešly se mi v poslední době dvě knihy, jejichž autoři hovoří s vědomím blízké smrti. Oliver Sacks ve své „Vděčnosti“ stojí nohama pevně na zemi, určitou střízlivost a orientaci na konkrétno by mohl symbolizovat několikrát zmiňovaný pracovní stůl pokrytý prvky s protonovým číslem odpovídajícím jeho příslušným narozeninám. Naproti tomu Jean Guitton píše jako básník a pro mě bylo obtížné se k některým jeho "dopisům" vztahovat. Zasáhla mě především vyprávění o konkrétních lidech, nádherný dopis manželce, dopis Pascalovi, královně Fabiole, autorovým zpovědníkům a další. „Stojím na konci života. Každým dnem se blížím k prahu. Blížím se (zvědavě, bojácně, s nadějí) k onomu ‚království‘, v němž už žádná důvěrná sdělení nebudou. Anebo vlastně: kde mezi bytostmi, které se navěky stanou jedny pro druhé průsvitnými v Bohu, nebude nic jiného než důvěrná sdělení...“ (z Předmluvy) „Citoval jsem Vám text jednoho jezuity, který říká, že jestliže Bůh neexistuje, pak je to chyba Boží, že neexistuje, a ne moje, že jsem uvěřil ve skutečnost Ideálu. A Vy jste mi raději citovávala tuto myšlenku faráře arského: ‚Kdyby po smrti nebylo nic, pak bych se pěkně napálil, ale nelitoval bych, že jsem uvěřil v Lásku.‘ A to byl Váš případ. Vy jste uvěřila v Lásku a najisto jste věděla, že při víře v Lásku jste se nemýlila, i kdybyste se byla zmýlila.“ (z Dopisu mé ženě)... celý text

Kniha zvláštních nových věcí 2016, Michel Faber

Přes exotické kulisy jsem tuto knihu vnímala jako docela prostě lidské vyprávění o vztahu muže a ženy a o "kráčení v pravdě". Věčné mužské pokušení - buď svou sílu zneužívat, anebo ji nepoužívat, vycouvat ze života, hodit se do klidu, neangažovat se. Ne nadarmo první žena dostala jméno, které voní po životě. Je to především Bea, kdo pro Petera odvádí svůj díl práce, svou otevřeností a zranitelností vykřesává jiskřičku života v srdci svého manžela, ať už lákáním, nebo šokovou terapií (nehraně, samozřejmě, prostě tím, že je), přitahuje ho z jeho dokonale uspokojivé a bezpečné schovky zpátky do reality. Která se nakonec ukáže být mnohem složitější a znepokojivější než jeho zbožná konstrukce. Ale Peter konečně stojí sám za sebe a já věřím, že právě to je místo, kde Hospodin může jednat nejmocněji.... celý text

Historie jednoho podzimu 1977, José Jiménez Lozano

Tam, kde církev bezostyšně zrazuje Krista, se vždycky rodí hereze - nebo reforma. Uprostřed bouře se neocitá jen komunita sester z Port Royal, přiklánějící se k jansenistickému učení, jehož zrod byl tváří v tvář teologicky ospravedlňované mravní laxnosti nevyhnutelný. Pozice sester je sice obtížná, ale přehledná, otázkou je právě jen věrnost svědomí a "není těžké dostát této povinnosti v klauzuře". Svízelnější postavení v konfliktu má jejich biskup, sevřený tak říkajíc mezi dvěma mlýnskými kameny. Duchovně hledá poměr mezi žárlivostí, nesmiřitelnou nenávistí Boží k hříchu - a nekonečným milosrdenstvím Božím k člověku. Neboť nelze jedno ředit druhým. Politicky se marně snaží chránit nespolupracující klášter před zvůlí krále a strážců formální čistoty církevní nauky. S rizikem, že bude haněn z obou stran. Protože jansenismus se sice mýlí, jenže proti sestrám nestojí lidé oddaní pravdě. Představitelé církevní a světské vrchnosti pravdou pohrdají, chrání své teologicky posvěcené "právo" na požitky a moc nad člověkem. Takto svým odpůrcům oči neotevřete, i kdyby vaše pravda byla sebezjevnější. Přinejmenším tuto myšlenku si může z knihy vzít i dnešní čtenář ne-křesťan. "Bezpráví vyvolává rozhořčení a rozhořčení vyvolává fanatismus." Ale Bůh je pánem duší, ničivá moc lidské pýchy je omezena nepřekročitelnou hranicí probíhající mezi Kristovým ukřižováním a vzkříšením. Právě zničení kláštera, rozprášení komunity a zvrhlosti obou znepřátelených stran nakonec prospívají k očišťování těch, kdo jsou jimi postiženi. Bývalá matka představená roste v poznání i pokoře, její srdce se rozšiřuje. I biskup je veden do hlubin své služby. Zde, v duchovní cestě těch, kdo nezůstali vnitřně uzavřeni, je zřejmé ono konání Boží, po němž se při zničení kláštera zoufale volalo. "Pobožný člověk vždycky bude těžko snášet člověka víry. Pobožný člověk je vylekaný chudáček, který by byl za jiných okolností nevěřícím. Co jiného může dělat se svou váhavou a nepatrnou vírou, než si ji dotvrzovat ranami kyje po hlavách ostatních?... I z pravdy lze snadno učinit zraňující zbraň."... celý text