Hanka_Bohmova přečtené 1601

Vděčnost 2016, Oliver Sacks

Už tomu názvu se nedalo odolat. Myslím, že šťastní lidé jsou vděční. A že možná pracovat na svém postoji vděčnosti znamená i pracovat na svém štěstí. Líbí se mi pohled Olivera Sackse na smrt. Kdysi jsem četla, že "dobrou smrtí", o kterou se naši předkové kdysi modlívali ke svatému Josefovi, by se dnes nejspíše mínila smrt náhlá a okamžitá, kterou sotva postřehneme. Rychle zmizet, nevědět - hlavně ne umírat. Nenechat smrt, aby nám zasahovala do života. Ale zdá se mi, že přicházíme o velkou hloubku a necháváme ležet ladem velký potenciál, když mermomocí bráníme smrti, aby nám zasahovala do života, aby nám každodenně pokládala tu důležitou otázku: Co je to dobrý a smysluplný život? A žiju takový?... celý text

Antonius a Kleopatra 2006, William Shakespeare

Bouřky: Příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy 2007, Karolina Světlá (p)

Děkuji uživatelce milamarus za tip k četbě :o) Při čtení korespondence člověk těžko zachová odstup, do myšlenek se vtírají hodnocení a sympatie/antipatie. Za podnětnou považuji druhou část knihy, která otvírá různé možnosti interpretace dochovaných textů. Diskutuje jejich autentičnost/stylizaci (co cítíme vs. co někomu vyprávíme, že cítíme; a co někomu vyprávíme, že cítí někdo k nám...) a také dobovou ne/vhodnost, ne/ladění některých aspektů a vytváření "kanonické", společensky uznané verze celého příběhu.... celý text

Piknik a jiné pohromy 1995, Gerald Durrell

Opět se projevilo, jak hrozná jsem konzerva - samozřejmě se mi nejvíc líbily první dvě povídky, protože to byly "staré známé". Zbytek mě příliš nezaujal a horůrek si vychutnat nedovedu, docela roztomilá byla povídka o restauraci. Panenskou plavbu si důkladně zapamatuju jako prostředek "první duševní pomoci", až se mi zas někdy nevyvede rodinný výlet podle plánu. Třeba mi vzpomínka na ni přinese trochu potřebného nadhledu :o)... celý text

Třikrát vražda 1975, Rex Stout

Meč osudu 2016, Andrzej Sapkowski

Knihu jsem nyní četla vlastně omylem. Měla jsem svému milému sehnat "tu povídku se strigou", ale sáhla jsem v knihovně po špatném svazku a abych ho netáhla domů úplně nadarmo, znovu jsem si povídky přečetla, přiznávám, že místy spíš prolétla (některé části dodnes poznávám slovo za slovem). No... ty doby, kdy jsme na konci tisíciletí netrpělivě očekávali vydání dalšího dílu zaklínačské pentalogie, jsou dávno pryč. Zbylo z nich pár kamarádů a přezdívka, na kterou už dnes neslyším, takže zůstanu u této své retro-ochutnávky a do dalších povídek ani ságy se pouštět nebudu. Pořád jsou to pro mě silné knihy se silnými příběhy, reflektující závažná témata lidského jedince i společnosti. Pořád jsou v tom tuny osudovosti a patosu, celá plejáda nepěkností, jichž je člověk schopen, a nechybí ani humor. Pořád je to zatraceně chytlavé. Jen můj kompas už dnes ukazuje jinam.... celý text

Nepříjemnost v klubu Bellona 1999, Dorothy L. Sayers

Na dně v Paříži a Londýně 2015, George Orwell (p)

"První kontakt s bídou je skrz naskrz zvláštní. Tolik jste o bídě přemýšleli - je to to, čeho jste se celý život báli, o čem jste věděli, že se vám může dříve nebo později přihodit; a přece je to všechno úplně jinak. Mysleli jste si, že to bude docela jednoduché, a ono je to mimořádně složité. Mysleli jste si, že to bude strašné; je to jenom odporné a nudné." Dvě věci mi v této knize přišly mimořádně vhodné k zamyšlení. Jednak Orwellovo poukazování na okolnosti, které člověku bez domova silně ztěžují život, a přitom z hlediska společnosti vlastně není potřeba na nich bazírovat. Tak málo by mohlo změnit tak mnoho. A jako už jsem četla ve svědectvích Simone Weil, i Orwell píše o poddajnosti těžce pracujícího člověka, který (bez ohledu na inteligenci a vzdělání) nebývá ani ve volném čase schopen svou situaci nahlížet z odstupu, něco s ní podniknout nebo si žádat lepší podmínky, kterému fyzické i duševní síly stačí tak akorát k přežívání. To je vážný důvod, abychom si neříkali "asi to není tak zlé, když jsou ochotni v tom žít".... celý text

Vězení s klíčem uvnitř 2001, Kateřina Lachmanová

Zdá se mi, že téma osobního odpuštění v psychologickém i duchovním pohledu je v poslední době docela silně akcentováno od odborné literatury po lifestylové magazíny, v této oblasti pro mě tedy kniha Katky Lachmanové není zvlášť výjimečná. Nechci říct, že není důležitá (zejména faktem, že ji napsala katolická křesťanka s psychologickým vzděláním a zkušeností se službou přímluvné modlitby a spojuje tedy prostředí, která jinde zůstávají oddělená, případně na sebe hledí přímo podezíravě), ale nepřináší téma, o němž by se v současné době všeobecně mlčelo nebo které by bylo nějak zvlášť konfliktní. Jako pravý opak vnímám části knihy soustředící se na různé formy rozdělení mezi lidmi (vztahy mezi národy, mezi církvemi, vztahy v církevním společenství), na kolektivní vinu a zástupné pokání. Myslím, že to je něco, do čeho jsme jako katoličtí křesťané stále ještě docela nedorostli, ačkoli od prvního vydání knihy uplynulo přes dvacet let. Pořád ještě mi připadá, že prvotní reakcí je spíš povýšenost než ochota hledat chybu a od druhých se učit. Nějaký ten důvod, proč neposlouchat, je vždy po ruce. Autorka uvádí pestrou škálu témat k promýšlení i naše obvyklé argumenty k jejich odbývání a vsadila bych se, že aspoň v některém z nich se najde každý z nás. Bohužel, jak už to tak bývá, podobné knihy zřídka promlouvají k těm, kdo by změnu smýšlení potřebovali nejvíc.... celý text

Ariel 1984, Sylvia Plath

Prý existují šťastné povahy, které ve všem dokážou najít něco pozitivního. Verše Sylvie Plath dávají nahlédnout do opačného světa, kam se každou skulinkou a trhlinkou snaží vecpat krutost, nebezpečí a zmar. Oblaka evokují oxid uhelnatý, tulipány užírají člověku kyslík, fazolové květy jsou chuchvalce krve. Připomnělo mi to některé nešťastné děti, které nesnášejí překvapení a nové věci, protože za vším tuší zradu. Samozřejmě to nedělají jen tak z plezíru, stejně jako Sylvii Plath by bylo nesmyslné říkat, ať se uklidní a hledí na svět trochu vyrovnaněji. Představuju si, že takové prožívání musí člověka významně izolovat od druhých. Četla jsem souběžně s jejími verši také krátkou dramatizaci života svaté Terezie z Avily a zarezonovala mi věta, kterou Terezie odpovídá inkvizitorovi ohledně postoje jejího zpovědníka: "Můj zpovědník má strach mě zpovídat." To je osamělost.... celý text

Jazyk na kousky 2017, Juan Mayorga

Kdo zná Tereziin vlastní životopis, případně i další její díla, tomu bude povědomá přinejmenším každá druhá věta této divadelní hry. A to je důvod, proč nechci knihu hodnotit - pro mě neměla žádnou přidanou hodnotu. Ovšem někomu, kdo se s Terezií teprve seznamuje, dá poměrně působivě nahlédnout do jejích prožitků a dilemat.... celý text

Spalovač mrtvol 2017, Ladislav Fuks

Tahle kniha mě vždy vyděsí hned na samém začátku. Stylizované a jaksi mechanické promluvy pana Kopfrkingla, který jako by si nedělal hlavu se skutečností, připravují půdu pro mnohem hlubší úpravy reality, než je odsouvání nepohodlných "detailů" v podobě křestního jména nebo manželské nevěry.... celý text

Zatoulané hračkářství 1971, Edmund Crispin

Obvykle nekomentuji a nehodnotím detektivky, ale tahle kniha si komentář zaslouží. Snad nejzábavnější detektivka, jakou jsem kdy měla v ruce. Ano, bylo to místy zmatené, rozhodně nevěrohodné, bláznivé a rozvrkočené. Ale skvělé, když máte tu správnou náladu. V některých okamžicích bych přísahala, že čtu Pratchetta!... celý text

Smrt v Benátkách 2003, Thomas Mann

Níže se doporučuje číst tuto knihu na jeden zátah, i já si to myslím. V klidu, pozorně a najednou. Při plném ponoření je velmi působivá, ale zdá se mi, že je možné ji - k vlastní škodě - také prolétnout, přeskákat. Nabízí obraz slušného, oproštěného, zkázněného člověka, který propadá žádostivosti (ne, láskou to nazvat nedokážu) natolik, že se rozsype celý jeho žebříček hodnot, celá jeho osobnost. (Nebo se vyjeví v pravém světle? Podstata zkoušky - zničit iluzi, vynést na světlo to, co je skryté.) Město v pozadí odehrává analogii nitra hlavní postavy. Tajená infekce, řádění živlů vítajících chaos, na místě vládce se roztahuje chtivost povýšená nade vše, nad zodpovědnost, nad soucit, nad lidské životy. Co je vyneseno na světlo? Hrdina může znovu tvořit, něco se narovnalo, odumřelé se probudilo k životu. Ale když se rozhoduje mezi svou žádostí a ochranou svého milovaného a jeho blízkých, dává přednost sobě. (Myslela jsem na Davida a Batšebu: ušlechtilý a přímý člověk, blízký Bohu, vědomý si svého obdarování, ke kterému vzhlíží celé společenství - a na konci úkladná vražda. Ne na konci, naštěstí to nebyl konec. V Mannově novele se to jako konec zdá, možná proto, že nezasahuje žádný vnější pohled, korekce, a také chybí živá zkušenost s tím velmi dobrým, není se oč opřít, k čemu se obrátit. Následování žádosti nemá životaschopnou alternativu. Tohle asi může platit nejen o lidském jedinci, ale i o společnosti, která se dostane tak daleko od zdroje života, že když ten na ni vybafne z míst nečekaných, nedokáže ho integrovat, ale je ovládnuta. A když už odbíhám, tak důkladně: příznačná Stingova "Mad About You" a můj oblíbený verš "With every prison blown to dust / My enemies walk free".)... celý text

Andělé v Ritzu 1998, William Trevor

Vážně to jsou skvěle napsané povídky. A hodně smutné čtení. Kolik bolesti si vzájemně působíme tím, že pro nás není důležité žít dobře, že se bez boje poddáváme sobectví, pokrytectví, pohodlnosti, že se už upřímně neptáme druhých. Bernanos někde píše, že v hříchu vězíme všichni společně - jedni, aby se jím kochali, druzí, aby jím trpěli.... celý text

Případ Cecílie 1970, Georges Simenon

Flaubertův papoušek 2016, Julian Barnes

"Ellen, moje žena. Člověk, jemuž jako bych rozuměl méně než cizímu spisovateli, který je přes sto let po smrti." V závěru knihy, kde tyto věty zaznívají, se chce čtenáři říct: "Když tak zoufale nerozuměl vlastní ženě, proč se propána domnívá, že rozumí sto let mrtvému spisovateli?". Jistě, sto let mrtví spisovatelé nás tak urputně nekonfrontují s realitou. Naše interpretace zůstávají relativně v bezpečí a toto neohrožování nás může vést ke krátkozrakému uspokojení, že náš pohled je bezproblémový, spolehlivý. Anebo naopak k podezření, že stejně bezpečné by bylo cokoli - že pravda se s uplývajícím časem stala neověřitelnou.... celý text

Výměna 1973, Paul Claudel

Nebyla jsem schopná vnímat za tím textem drama životných postav, spíš zobrazení konfliktu idejí, vypreparovaných vlastností či přístupů k životu. Nechci říct, že je to špatně, to ne, ale tentokrát mi to příliš nevyhovovalo. Kupodivu čím větší odstup mám od přečtení, tím mi to zjednodušení postav (jakoby záblesk, ve kterém je zahlédneme v jediném okamžiku v jediném duševním stavu) vadí méně. "Všecko mrtvé i živé má nějakou cenu, všecko, co má jeden, může vyměnit s druhým, jen když za to dostane správnou cenu, tolik a tolik dolarů."... celý text

Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě 2004, Chris Ware

Trošku jako luštit náročnou křížovku uprostřed opuštěné, studeně vykachlíkované nemocniční chodby: rozhodně je to zážitek, ale že by byl příjemný, to se říct nedá. Zato když vyjdete ven, vidíte najednou svět mnohem růžověji.... celý text

Antonín Dvořák 2012, Renáta Fučíková

Z literárního hlediska to není nic objevného, ale obrazový doprovod je opravdu překrásný.