Hanka_Bohmova
přečtené 1601
Ztroskotání Christophera Martina
2005,
William Golding
Kdo někdy slyšel o Pánovi much, nejspíš otvírá tuto knihu s očekáváním něčeho komplikovanějšího než jen vyprávění o boji člověka s živly. Dočká se. Nepřátelé nejsou okolo, ale uvnitř. Pro samé schovky, zaměstnání a rozptýlení je můžeme docela dlouho ignorovat, tvářit se, že neškodí, jenže žádná schovka nevydrží věčně. Mezní situace je tu skutečně mezní. Odcizení těla, bezbrannost, šílenství, zoufalá snaha držet pohromadě. Znepokojené přemýšlení čtenářovo, na co bude jednou zredukován on sám. "Střed a pařáty", strašný obraz. Poslední věta mi vyrazila dech. (No dobře, náznaky byly i dřív, ale není každý tak důvtipný.) Bohužel své následné úvahy tu zaznamenat nemůžu, to by byly spoilery. Vůbec poslední kapitoly této knihy jsou u mě pětihvězdičkové. Je to velice nepříjemná kniha, bolí na těle i na duši, ale za přečtení rozhodně stojí.... celý text
Malý úvod do Katechismu katolické církve
1994,
Joseph Alois Ratzinger
Čteno v rámci soukromé akce "Průběžný úklid knihovničky aneb Vyřadit, či nechat?". Z knihy je velmi hezky patrné, že Katechismus není informativní encyklopedií katolického křesťanství ani přehlídkou moderních teologických teorií. Má být pomůckou při hlásání víry, při uvádění do života z víry, do účasti na Kristově životě. Texty obou kardinálů ukazují, jakým způsobem je tomuto účelu podřízena forma i obsah díla - což mi připadá pro následné čtení důležité. Proto bude čtenář v Katechismu marně hledat upoutávky na to, co se "momentálně v oboru děje", a na druhou stranu narazí na tóny osobní či rozjímavé, které by člověk v "učebnici" nečekal. Ve výborné zkratce to pro mě vyjadřují slova kardinála Schönborna: "Katechismus necituje teology, ale světce" (= svědky). Katechismus mám doma asi sto let (dokonce ho občas používám, ehm) a tato knížečka mi připadá užitečná i pro opakované čtení. Působí na mě jako takový aperitiv :o) Konečný verdikt: nevyřazovat, nechat.... celý text
Ďábel mezi lidmi
2008,
Arkadij Strugackij
Prví dvě díla zařazená v knize jsou mnohem spíš společenské prózy než sci-fi. Vykreslení svévolného totalitního režimu a zdegenerované společnosti je působivé, přestože úplně obyčejné, nepřikrášlené speciálními efekty. Bezpochyby hnusná doba. Docela nepřekvapivě zní v tomto kontextu myšlenka, že "čert se dycky rodí z lidskýho hříchu". "Nojo, nervy, pomyslel si, jak tak startérem proháněl špatně chytající motor. My se prostě bojíme, v tom to je: Bojíme se! Dokonce i když jsme nic neprovedli. A přitom už to snad není jako dřív. Jenže strach v člověku trčí jako drsná tříska. Jako chromozómová nemoc. Jako dědičná syfilida. A dělat se s tím nedá nic... Ačkoli - možná že je to tak dobře. Možná je ten strach vyloženě spásný. Protože nám pomáhá vyhnout se hloupostem... Nesmysl! Nepomáhá ničemu, leda tak budovat v člověku otroka, v tom je jeho hlavní užitek. Užitek ne pro nás, ale pro NĚ..."... celý text
Most Svatého Ludvíka krále
1958,
Thornton Wilder
Veliké čtenářské potěšení, krásně vyprávěný propletenec mikropříběhů, jejichž společným motivem je očišťování lásky, cesta od vášně k lásce. Taková slova potřebují slyšet lidé každé doby, taková slova moc potřebujeme slyšet i my dnes.... celý text
Jeho rány nás uzdravily - Křížová cesta
2008,
Vojtěch Kodet
Křížová cesta nevypadá jako cesta vítězná, a přece je. Podobně náš život je plný skutečností, které považujeme za překážky a slepé uličky, a přece nám mají posloužit jako zvláštní místo setkání s Pánem. Rozjímání v této útlé knížce nám je staví před oči a vede nás k novému pohledu na ně, v pokoře, v trpělivosti, v požehnané ne-soběstačnosti. Nemůžu dost vynachválit její užitečnost.... celý text
Možná že odcházíme
2007,
Jan Balabán
"Byly chvíle, kdy měl Leoš chuť poklepat sám sobě na rameno, jak to všechno zvládá." Balabánovy povídky jsou o těch ostatních. Co si nemohou poklepat na rameno. (Ostatně i Leoš...) Možná to chce mít už kus života za sebou, možná to chce čtenáře, kterého opustila iluze neomezené životní perspektivy a neočekává ráj na zemi. Který už ví, že mu běží countdown a pozemský ráj tam vpředu žádný není. Že jeho "vrchol života" bude uplácaný právě z toho někdy nezvládaného a ušmudlaného, neslavného, křehkého a ohroženého "nyní". Ale je v tom nějaká pravda. Něco skutečného. Jako když vyraší břízka na rozbitém paneláku. Naděje.... celý text
Tajemství říčky Kamenice
2017,
Otomar Dvořák
Knížky této autorské dvojice mám ráda jako inspiraci k objevování, jsou pozorné k nenápadným místům a doprovázené pěknými fotografiemi. Zároveň se mi velice protiví jejich záhadologický zápal pro tajemno a chvílemi přepjatý způsob vyjadřování. Na obrázky se dívám, mapu a poznámkový blok s tužkou při ruce, ale text prolétávám tak rychle, jak jen lze, vyzobávám informace. Když jsem četla o Kamenici, o kraji svého dětství, měla jsem místy pocit, jak by mi ji někdo ukradl a přemaloval. Moje láska ke krajině je vroucná, ale trapně střízlivá, nezhlédla jsem se v romantismu. Takže nejvíc mě zaujalo povídání o sokolech.... celý text
Žert
2016,
Milan Kundera
Páni, tak nečekané, překvapující souznění jsem nezažila od Rilkeho Elegií! Vnímám Žert jako román o identitě, o snaze potvrdit smysl svého životního příběhu (spřádání legendy, budování útočiště), ale všechny legendy se ukazují nedostatečné, křehké, všechna útočiště se hroutí. Co je nosné, co vede dělicí čáru mezi postavami a odlišuje (nedaří se mi najít přesnější výraz) vykoupitelné od nevykoupitelných, je nakonec právě jejich touha po něčem pravém - anebo její absence, jakási nepotřeba domova, bezproblémové zařízení se v tom, co zrovna je. Okouzlující drobnost - žena, a co na tom, že jen literární postava, která obdarovává muže květinami. Já myslela, že v tomhle jsem sama :o)... celý text
Ábel Sánchez
1987,
Miguel de Unamuno
Apoštol Pavel píše, že všechno prospívá k dobrému těm, kdo milují Boha. Joaquín, hrdina knihy, jako by převracel tenhle výrok naruby - jemu nic k dobrému neprospívá. Biblického Kaina i sebe definuje jako člověka, na nějž Hospodin neshlédl se zalíbením. Svévolí Hospodina trpí, dohnán k závisti, nemůže uniknout. Lidské svobodě nedává prostor, nepřipouští ji. Cítí se být předurčen ke zlému, prožívá ve svém životě bolestivou zlobu a závist, jejímž prizmatem vnímá svět kolem sebe a proti níž marně bojuje. Sotva lze mluvit o jeho vlastním životě - sebe sama odvozuje od svého nenáviděného druha. A připadá mi, že je to právě jeho slepota vůči sobě, co odsuzuje jeho boj k neúspěchu. Ne slepota vůči závisti, tu si uvědomuje. Ale nepoznává už v sobě nic jiného opravdu vlastního, na čem by mohl stavět, co by mohlo nenávist nahradit. Necítí se svoboden ji odmítnout. Kdo četl Na východ od ráje, tomu nemůže při Joaquínových úvahách nevytanout na mysli ono slavné "timšel". Nejhorší z úskoků Zlého: přesvědčit nás, že bez svého hříchu jsme ničím, to on že utváří naši identitu a odřeknout se ho znamená stát se ne-sebou, ztratit svůj život. Na postavách příběhu je zřetelně vidět, jak v druhých lidech a událostech nalézají to, co v nich nalézat chtějí - "každý cikán hádá podle sebe", abych použila autorova slova. Joaquín se mi zdá nejblíže vysvobození právě ve chvílích, kdy si prožije jiný pohled na realitu, kdy silou vůle nebo pod vlivem okamžiku, překypujících emocí, na chvilku odkládá své začarované předporozumění.... celý text
O přátelství
1946,
Reginald Maria Dacík
Stručné pojednání o tématu z pohledu tomistické filosofie. Povzbuzení pro ty, jimž se při slově "přátelství" vybaví spíš antika než Facebook a z "ctností" nedostávají osypky. Jedinou vadou na kráse (se značnou nadsázkou :o)) je citace z Aristotela, který mezi příklady nerovného přátelství uvádí přátelství mezi manželem a manželkou. Naštěstí ji autor zařadil jako pouhou poznámku pod čarou, takže emancipovaná křesťanka jen na vteřinku obrátí oči v sloup, pro sebe si zamumlá, že každý rok je pokrok o krok dál, a pokojně pokračuje v četbě. Text zmiňuje podstatné spojení mezi přátelstvím a radostí. Ovšem bere-li člověk vážně úsilí o dokonalost, může ve svém uvažování dojít k názoru, že podstata jeho snahy má spočívat ve velmi radikální a neradostné dietě, že svůj život musí připodobnit talířku s pár suchými kostičkami - nejlépe talířku prázdnému. (A možná, že některým náturám takový cíl dokonce vyhovuje!) K tomu tedy dva velmi křesťanské úryvky z knihy: "Církev zavrhla větu Michaela de Molinos: 'Žádný tvor, ani blahoslavená Panna, ani svatí nesmějí mít místo v našem srdci, protože pouze Bůh je chce mít a v něm sídlit.' ... Křesťanství je náboženstvím lásky a nikoli apatie, vylučování, a nikdo nemá hlubšího poměru ke skutečnosti než ten, kdo je veden Bohem a jde k Bohu s bližním a třebas i skrze bližního a za pomoci bližního." "A obává-li se kdo, že pravé přátelství v naznačeném smyslu je cosi málo lidského, že je zbaveno všeho, co přirozeně člověka těší, pak mu připomeneme slova sv. Tomáše: 'Ti, kteří jsou ctnostní, jsou také jednoduše dobří a užiteční sobě navzájem a jednoduše těšící.'"... celý text
Další příběhy nečekaných konců
2006,
Roald Dahl
Dahl vypráví živě, jakoby filmově - všechno vidíte před sebou, ale závěry povídek mě mírně zklamaly, souhlasím s nespokojenými komentáři níže. Takže nejsilnější zážitek z této sbírky bylo překvapivé poznání, že už jsem ji vlastně kdysi četla.... celý text
Lolita
2007,
Vladimir Nabokov
Na knize mě nejvíc zaujal způsob, jakým na mě autor působí. První část je zcela podřízena následování Humbertovy žádosti, která silně a neústupně táhne příběh kupředu. Zároveň jako by se vypravěč snažil podsunout mi myšlenku, že můj a jeho vesmír se od sebe v zásadě neliší - řeči o lásce a osudovosti, uhlazené vyjadřování, krotké, běžné kulisy, manipulativní upřímnost. Kontrast mezi tím, co se říká, a jak se to říká. V druhé části se základní rozpor projeví naplno. Cíle může být dosaženo jen donucováním a vynucený stav je v každé chvíli ohrožen zánikem zvnějšku i zevnitř. Přestože postavy neustále mění místo pobytu, jako by se nehýbaly z místa. Necítíme v tom svobodu, spíš bezcílnost, provizorium. A únik. Štěstí je neradostné, získává se násilím na druhém. Neustálý koloběh uspokojení žádosti a placení ceny. Únava a obavy. Myslím, že je na místě, když se zde čtenář cítí otráveně. Závislost je z podstaty nudná a ubíjející. Potom snad v jednu chvíli opravdu upřímnost. Snad vyhlédnutí z té klece egoismu, opravdový pohled ven. A nakonec opět návrat k sobě a fraška, když už není co ztratit ani získat. 3,5 hvězdy... celý text
100 papírových květin
2013,
Maria Noble
Půvabné inspirace pro ty, kdo čekali jaro, a zatím přišel mráz :o) Vyzkoušeli jsme s dětmi asi desítku návodů na květiny z krepového papíru a nějaká origami, postupy jsou srozumitelné, fotografie názorné a pokud si s kreativní improvizací zrovna netykáte, můžete využít šablony v závěru knihy (mně připadaly příliš velké). Výsledky mě potěšily - i když jsme použili jen obyčejný krepák, kvítka vypadají k světu.... celý text
Zločin lorda Artura Savila (2 povídky)
1992,
Oscar Wilde
Nejsou to nijak světoborné příběhy, ale jako satira mě pobavily: "...na schodišti stálo několik členů Královské akademie, přestrojených za umělce, a v jídelně prý v jednu chvíli došlo k úplné tlačenici géniů." :o)... celý text
Pan Biedermann a žháři
1969,
Max Frisch
"Ten, který bojí se změn víc nežli zla, co může dělat proti zlu?" Ačkoli autor byl inspirován komunistickým převzetím moci v Československu, píše o univerzálně lidských/společenských zkušenostech. Smířlivost ke zlu, které máme pod střechou, ospravedlněná obavou ze ztráty výhod a klidu nebo obavou ze zla údajně číhajícího kolem. A horlivě podlézavý smích tváří v tvář slovníku silnějšího hajzlíka, protože si prostě nelze připustit, že to myslí vážně. Ne, situace je určitě úplně v pohodě, vždyť je to všechno legrace. I na samém konci ještě pokusy se utěšovat, že to zlé se naštěstí neděje přímo mně. Že když se budu lísat ještě o něco víc, dobře to dopadne. "Kdyby to byli opravdoví žháři, myslíš, že by neměli zápalky?" Zásadní výhradu mám k Epilogu - hra samotná má drajv, který je závěrečnou částí narušen.... celý text
Život je krátky
2012,
Lucia Piussi
"Are you too deeply occupied to say if my verse is alive?" Když (tehdy) neznámá americká básnířka Emily Dickinson požádala kritika T. W. Higginsona o posouzení svých veršů, formulovala zcela jasně, oč jí jde především - toužila zvědět, zda její básně dýchají a žijí. Kdyby takovou otázku položila Lucia Piussi, dostalo by se jí, jak soudím i ze zdejších komentářů, přesvědčivého potvrzení. Tyhle povídky jsou živé skrz naskrz. Živé nikoli zdánlivě, hemžením umně zakrývajícím prázdnotu, nýbrž svou vlastní silou, jako zdravá, silná kytka, žádná skleníková křehule, tuhle jen tak neumoříš a je výživnější než kus hovězího, potvora.... celý text