Hanka_Bohmova přečtené 1601

Mezi člověkem a Bohem 1995, Michel Quoist

"Nic nenič, vše postav na správné místo." Příručka osobního rozvoje křesťana v moderním světě. Narozdíl od řady jejích módních světských sestřiček v ní nenajdete slovo navíc. Styl je úderný, pregnantní, heslovitý. Spíš jako studijní poznámky. Tykání čtenáři přispívá k bezprostřednímu a naléhavému vyznění autorových rad a poučení. Je to osvěžující, zvlášť když máte rádi efektivitu. Ale po sto stránkách už by se mi malé pohlazení hodilo. Pro to si holt dojdu jinam. Většinu času to byla čtyřhvězdičková kniha. Dobrá a užitečná, ale toho aktivismu bylo na můj vkus příliš a psychologie se sociální angažovaností se trochu moc natahovaly po samospásnosti. Závěrečné kapitoly naštěstí (pro mě) beze zbytku odstranily znepokojivé váhání, které slovo v názvu cílové skupiny "křesťané ve světě" je podstatnější. A možná ten mocný důraz na příklon ke "všemu dobrému ze světa" ještě i dnes, o půl století později, někteří potřebujeme k prolomení navyklého obranného postoje a uzavřenosti, které schováváme za nálepkou zbožného života. Kniha tak sebevýchovná by se mohla zdát určena mladým lidem, mladým dospělým nejintenzivněji formujícím svůj život. Ale ze závratné výše svých šestatřiceti let soudím, že i pro dospělé zralejšího věku, pěkně usazené a pohodlně zařízené ve své existenci, jde o nesmírně užitečné čtení.... celý text

Bezmocní tohoto světa 2015, Boris Strugackij

Přes varování obou komentářů jsem se rozhodla obejít bez orientačních písemných poznámek. Hádám, že jsem tímto duševním velevýkonem oddálila nástup Alzheimerovy choroby o dobrých šest týdnů. Častý pocit dezorientace (i při plně fungující paměti) byl pro čtení knihy charakteristický a zvláštně dokresloval už tak podivuhodnou atmosféru neveselého příběhu z alternativní přítomnosti. Alternativní bohužel jen v docela nepodstatném ohledu. V závěru jsem se cítila dost podobně jako u Je těžké být bohem.... celý text

Homo Faber 1967, Max Frisch

"Často jsem si kladl otázku, co tím lidé vlastně myslí, když o něčem řeknou: To byl zážitek. Jsem technik a jsem zvyklý vidět věci takové, jaké jsou." Svět a život v něm je pro Waltera Fabera něco, co lze vypočítat, rozebrat a zase složit, objekt ovládnutý nebo ovládnutelný, vydaný technikově vůli. Ale stejně jako nelze udržet hráz proti citům neporušenou ("Zjistil jsem, že city jsou projev únavy, nic jiného, alespoň u mne. Člověk ochabne!"), nelze ani svět udržet bezpečně v područí. Jednou všechny přehrady a ohrady selžou a svébytnost světa se projeví nezvladatelnou silou (osud?, ne nadarmo se krize příběhu odehrává v Řecku), naplno vtrhne do vyprázdněného a střeženého života hlavního hrdiny, jemuž doposud opravdu záleželo vlastně jen na fungujícím holicím strojku ("životní standard jako náhrada za životní smysl"). Donucen k prožitku. Závěr se mi spojil s krátce předcházející pasáží, v níž hrdina z letadla pozoruje vrcholky hor - "světlo, které horolezec nikdy nezastihne, protože musí dříve sestoupit, světlo, za které by musel zaplatit smrtí, ale velmi krásné, jen okamžik, pak mraky".... celý text

Simone Weilová. Filosofka – odborářka – mystička 2008, Dorothee Beyer

Úvodní upozornění pro odborníky: následující slova jsou čirou dojmologií, ke kompetentnímu zhodnocení knihy mi chybí vzdělání i rozhled. O Simone Weilové jsem poprvé slyšela jako studentka na přednášce Tomáše Halíka (pro Unii katolických žen :o)) a zaujala mě ta zmínka natolik, že jsem si přečetla její texty tehdy dostupné v češtině (Dobro, mez a rovnováha). Zanechaly ve mně silný dojem - svou radikalitou, přísnou čistotou, geometričností - podobaly se nelidsky přesným liniím. Jistým způsobem pro mě byly inspirující. Nyní jsem si s odstupem času doplnila představu o životě této pozoruhodné ženy. Rozhodně nemůžu říct, že by se mi jevila jako zdravě integrovaná osobnost. Ale co na jedné straně může zastrašit a vzbudit odpor, může i připoutat pozornost a dát vyniknout konkrétní myšlence. Simone Weilová nebyla žena, která by se zastavila v půli cesty. Její potřeba účastnit se a dojít až do konce je fascinující. I když se mísí se sebezničujícími tendencemi, vnímám v ní velký kus poctivosti, neuhýbání. Nedokázala jsem se ubránit myšlence na starozákonní proroky. Také jsem si na jejím vztahu k sobě samé, k vlastnímu tělu, k sebeodříkání zřetelněji uvědomila rozdíl mezi "nenávidět sebe" a "nevidět sebe". Zabývat se sama sebou negativně vs. mít oči jen pro druhého. Pro mě jako křesťanku je to důležité rozlišení. Musím přiznat, že úvodní slovo (Michal Altrichter) ke knize jsem nějak nezvládla, ale nenechala jsem se odradit a zbytek už byl docela dobře vstřebatelný. Na závěr připojím dvě citace ze Simoniných dopisů, uváděných v knize. Zdají se mi významné a obohacující i pro "obyčejného člověka", který se nijak zvlášť neoddává politice, náboženství ani filosofii: "Pro mě osobně znamenala práce v továrně to, že všechny vnější důvody (předtím jsem je viděla jako důvody vnitřní), na nichž spočíval pocit mé důstojnosti, úcta vůči mně samotné, se radikálně rozpadly ve dvou či třech týdnech pod tlakem každodenního brutálního donucování. A nevěřím, že by to ve mně vyvolalo pocit revolty, nikoli - právě naopak, což bych sama od sebe nejméně očekávala - poddajnost. Poddajnost oddaného zvířete." "Ve svých úvahách o neřešitelnosti Božího problému jsem tuto možnost nepředvídala: možnost skutečného kontaktu, od osoby k osobě, na tomto světě, mezi lidskou bytostí a Bohem. (...) Bůh mi ve svém milosrdenství zabránil, abych četla mystiky, aby mi bylo nezvratně jasné, že jsem si tento nečekaný kontakt nevybásnila z vlastní vůle."... celý text

Devět povídek 2011, J. D. Salinger (p)

Četla jsem jednu, dvě povídky denně, víc bych nezpracovala. Nejradši bych většině postav začala nějak spravovat život (kdybych tušila, jak na to), nebo je aspoň držela za ruku. Někdy jsem až tak z odstupu s pobavením sledovala, jak pěkně tancuju podle autorových notiček. Smutek, soucit, znepokojení, pochybnosti... Nebylo k tomu potřeba mnoho slov a už vůbec ne doslovnost. I to, čemu jsem nerozuměla, vlastně k celkovému prožitku dobře ladilo. V životě je to také tak - jako svědek míjím nějakou situaci, odnesu si z ní výrazný tón, emocionální náboj, ale detaily jsou často mimo můj dosah. Mohla bych se vyjádřit i stručněji: Salinger umí psát :o) (Stejně jako Jiřího níže mě nejméně zaujal Teddy. Anebo jinak, ta povídka by se mi nelíbila, kdybych ji vnímala přímočaře - právě pro tu přímočarost.)... celý text

Pnin 2001, Vladimir Nabokov

Půvabné a dojemné. Pnin je tak posmutněle roztomilý, svůj svět si táhne s sebou jako závaží i útočiště. Jeho milostný dopis v závěru knihy, to je pro mě koncentrát nálady celého díla.... celý text

Maus – Souborné vydání 2012, Art Spiegelman

Vladek mi byl nesympatický už před válkou a to se nakonec ukázalo jako nejpřínosnější moment celé knihy. Protože nepřát holokaust roztomilým malým dětem a šťastným milencům je samozřejmost. Ale rozmyslet si - a téměř si nad těmi kresbami prožít - že stejně je potřeba chránit i ty, co mi zrovna nejdou pod nos, a domyšleno dál, nejen ty nesympatické, ale i ty zlé, to už je o úroveň výš. (Myši s prasečími maskami jsou super nápad, opravdu výmluvné.)... celý text

Duch 2009, Robert Harris

To jsem zas jednou zkusila experimentovat s výběrem četby... Líbily se mi některé postřehy o práci "ducha". Z dějové linky mi zůstal nespokojený dojem příliš rychle absolvované přehlídky všeho, co v takové knize "má být".... celý text

Martin Eden 2015, Jack London

Při čtení se ve mně vystřídalo více pocitů, se zaujetím jsem sledovala Martinův životní boj, cítila jsem nespokojenost s černobílým pohledem na lidské bytosti, ošklivila jsem si tu adoraci síly, jejímž doplňkem je pohrdání, nikoli odpovědnost a soucit. V takových chvílích jsem skoro zlomyslně vychutnávala doublethink uplatňovaný hlavním hrdinou vůči dámě jeho srdce. Ale nakonec mi z toho vyšel smutný příběh člověka, který chtěl svůj život zachránit pro sebe - a ztratil ho.... celý text

Pět malých prasátek 2011, Agatha Christie

Skalpel, prosím 1981, Valja Stýblová

Přečetla jsem asi půlku, připadalo mi to jako didaktický pořad. Jen párkrát ve mně kniha vzbudila nějaké emoce - v momentech, kdy lékař automaticky lže umírajícímu, dokonce bezprostředně umírajícímu člověku, bez ohledu na jeho přání. A nevidí v tom sebemenší problém. To mi málem praskla cévka, abych se vyjádřila tématicky. Horší 3 hvězdy.... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

"Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další lež. Nehledáme nikoho - než zase lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme si s jinými světy rady. I ten jeden je pro nás příliš velikým soustem." Pro mě tenhle úryvek vystihuje jak postoj lidstva/vědců k Solaris, tak vztah Krise k Harey. Kdepak love story, chybí (opět chybí, chtělo by se mi napsat) právě ten jeden krok od něj k ní, aby se dalo mluvit o lásce. A kapitoly o solaristice mi vyprávějí dvojí: Jak nálada vědecké komunity koresponduje s "nábojem" momentálních solaristických teorií (ke konci knihy tímtéž výmluvně procházejí i obyvatelé stanice) - Solaris je mlčícím zrcadlem, odrážejícím nás samotné. A jak jsme posedlí potřebou zmocnit se, ovládnout, i kdyby to neznamenalo nic víc než bez porozumění pojmenovat a zkatalogizovat. ("Jen si představ, dali jsme jména všem hvězdám a planetám - a co jestliže se už nějak jmenovaly?") Četla jsem Solaris, tuším, potřetí, teď s velkým časovým odstupem. A kdysi dávno jsem viděla i Tarkovského film. Nevybavuju si své předchozí dojmy a myšlenky, ale zůstává mi pocit, že tentokrát to bylo nějaké jiné. Asi věk :o)... celý text

Karmel ve Svaté zemi 2006, Silvano Giordano

Kdysi jsem si ji přála k Vánocům/narozeninám, jako karmelitánskou terciářku mě historie řádu zajímá a navíc mám ráda obrázky, těch je v knize spousta. A také spousta informací, i ze zcela nedávné doby. Texty kapitol pocházejí od různých autorů, občas lze proto narazit na opakování, proměny stylu, někdy i menší čtivost. V každém případě bylo moc milé oživit si vzpomínky na návštěvu některých míst.... celý text

Masnaví 1995, Džaláleddín Balchí Rúmí

Rúmího verše jistě nebyly napsány proto, aby je nějaká Böhmová komentovala na DK svými rádoby duchaplnostmi. Jenže mi připadá hloupé nechat takovou knihu bez hvězdiček i beze slov. Tak si, s dovolením, vypůjčím jednu sloku od sv. Jana od Kříže, možná dojde k souzvuku: Y todos cantos vagan, de ti me van mil gracias refiriendo. Y todos más me llagan, y déjame muriendo un no sé qué que quedan balbuciendo. (A všichni, kteří (kolem) bloumají, mi o tobě vyprávějí tisíce půvabů, a ty mě jen více zraňují, a k umírání přivádí mě jakési "nevímco", které žvatlají.)... celý text

Jistě, pane premiére 1 2003, Jonathan Lynn

Sir Humphrey se neomrzí, už řadu let mi zpříjemňuje chvíle při žehličce. Zatímco seriál bych bez zaváhání ocenila pěti i více hvězdami, v knižní podobě tomu trošku chybí drajv, takže - ano, bude to odvážné rozhodnutí - pouze čtyři.... celý text

Stepní vlk 1990, Hermann Hesse

Rozum chápe, srdce je od toho daleko, tak raději nehodnotím. A pořád jsem musela myslet na Fowlesova Mága, pocitově se mi to spojilo poměrně brzy.

Zpíváno z dálky 1967, František Hrubín

Krásné obrazy, mám chuť si ta slova šeptat a jen tak se z nich těšit... "v tísni se ticho žehná písní"... "rozlévejte se, srdce přelitá / a vy se chvějte, oči vrchovaté!"... Milostná lyrika mi tentokrát nějak nesedla, víc mě oslovily básně s tématikou času, lidského života. Vy ještě nezřetelné stopy, vy stopy přede mnou, vy, jimiž půjdou kroky mé, doneste pozdravení tomu dni, kdy své oči sklopí před září příjemnou, ten já, ten o němž nevíme, mí dnové zaslepení!... celý text

Nezadaná 2014, India Desjardins

Čteno-zkoumáno jako možný dárek přátelům či příbuzným. Nezadaná jsem byla naposled na základce, takže trochu exotika. Ale vtipné to bylo, to nemohu říct! :o)

Hřebík v třešni a jiné povídky 1998, Kjell Askildsen

Laskavé stáří, to určitě. Povídky, ve kterých není snad ani slůvko navíc a ta nezbytně nutná jsou ostrá jak čepelka skalpelu. Komunikace jako nástroj sblížení degeneruje v mlčení, omyl, boj. "...on už jiný nebude, a když je střízlivý, tak je určitě také osamělý a nespokojený, to jsou všichni, jenom o tom nevědí nebo tomu říkají jinak."... celý text

Vražda Rogera Ackroyda 2001, Agatha Christie

Předčítala jsem nejmladší dceři a řeknu vám, je to děs, číst takovouhle detektivku rychlostí jedné, dvou kapitol za večer! :o) A to i v případě, že už ji dobře znáte a nekroutíte se nedočkavostí, kdo z nich to tedy vlastně udělal.... celý text