Hanka_Bohmova přečtené 1601

Hra na Betsy Bowovou 1985, Ruth Park

Asi jediná "kniha pro dospívající děvčata", kterou jsem jako dospívající děvče přečetla. A musím si gratulovat k šťastné trefě. Nechybí snad nic podstatného - vztahy v rodině, zmatek v emocích, touha po samostatnosti, křehkost mladého člověka, první zamilování. Přicházející dospělost hrdinky se ohlašuje schopností nahlížet svět z cizí perspektivy a pochopením, že upřímná snaha o štěstí milovaných nás často něco stojí. To vše rozehráno v dobrodružném příběhu s pořádnou porcí tajemna, nad nímž se klene jakoby stále zamračená obloha. Velmi čtivá a citlivě a moudře napsaná knížka, nebudu se zdráhat podstrčit ji svým dcerkám.... celý text

Rozhovory karmelitánek 1992, Georges Bernanos

Četla jsem souběžně s Poslední na popravišti a Bernanosovo zpracování se mi líbí více. Není to jen z loajality k oblíbenému spisovateli, spíše, řekněme, opět z důvodů, proč je Bernanos můj oblíbený spisovatel a Gertrud von Le Fort nikoli. Novela se, podle mého dojmu, zabývá obecnější výpovědí o společnosti, varováním, zatímco Bernanosovy dialogy zkoumají nitro lidské osoby. Mnohem důkladněji pracuje s psychologií postav a s jejich interakcemi (forma dialogů, o jejichž sepsání byl požádán tvůrci plánované filmové adaptace, mu dovoluje čistší soustředění právě na postavy). Zdůrazněno je zde téma zástupnosti, když rozvádí v novele jen letmo zmíněnou smrt stařičké představené komunity. Výrazně větší prostor je věnován i leitmotivu celého díla - úzkosti, strachu, a jeho místu v životě křesťana. Zatímco z původní novely si odnáším závěr, že "ani to nejkrásnější lidské nestačí" a že naděje slabého člověka i lidského společenství spočívá v Boží moci; Bernanos, píšící Rozhovory na samém prahu vlastní smrti, mi ukazuje, kam až zašel Kristus a kam až vede nás, je-li řečeno, že nám "byl podobný ve všem, kromě hříchu". Je to výpověď osobnější, a proto i mně bližší.... celý text

Písař Bartleby 1990, Herman Melville

Ztotožňovala jsem se do značné míry s postavou vypravěče, sama jsem člověk bytostně závislý na ochotě okolí dodržovat psané i nepsané společenské dohody. A teď si představte tu nevolnost a bezmoc, když se někdo rozhodne obecné zvyklosti a předpoklady ignorovat. Vžila jsem se dokonale. Včetně popsaných pokusů o řešení - argumentovat a vést dialog (ve skutečnosti monolog), poskytnout tisíc a jednu další šanci, zvažovat silový zákrok a zaleknout se ho, doufat, že se situace nějak vyřeší sama, smířit se se stavem věcí a pokoušet se jej nahlížet pozitivně, ne jako svou porážku, a konečně - utéct a nechat silový zákrok na někom energičtějším. A mít z toho pak špatné svědomí. Pro mě je to docela aktuální kniha o limitech komunikace. Dnes, kdy část společnosti na dialog přísahá (a Bohu díky za to), může být užitečné o jeho omezeních přemýšlet. Běžně se asi setkáváme s tím, že konkrétní jedinec těžko hledá styčné body s hodnotami společnosti, která ho obklopuje a která se podle něj správným hodnotám zpronevěřuje, a proto ji odmítá. Ale to je ještě úroveň, kterou lze individuálně překonat, kdy ještě rozhovor od člověka k člověku lze navázat. Autor knihy mě ovšem vede o krok dál, kde je pociťovaná cizost taková, že činí dialog absurdním.... celý text

Donald A. Wollheim představuje nejlepší povídky sci-fi 1989 1992, Donald A. Wollheim

Zítřek se nekoná 1994, Julien Green

Malá rodinná sešlost v předvečer tragického zemětřesení v Messině o Vánocích 1908. Dalo by se na ně nahlížet jako na obraz touhy po projevu Boží moci: Hospodin se na všechno to pokrytectví, znetvořování a rouhání už nemůže koukat, bouchne pěstí do stolu a finito. Za tím nemusí být škodolibá pomstychtivost, dovedu si představit bezmoc, se kterou sledujete, jak dobro prostě nemá šanci, jak je ušlapáváno plytkostí a svévolí, a upřímně po nějakém tom bouchnutí do stolu toužíte. Myslím si ale, a je mi to tak bližší, že hra může fungovat i bez tohoto prvku úmyslu, zjevení spravedlnosti. V předtuše katastrofy sledujeme pošetilé lidské bytosti, které jako by už ztratily schopnost pokání, nic si nepřipouštějí, uhýbají před sebereflexí, uhýbají před čímkoli vážným do poslední chviličky.... celý text

Bílý Potok 2003, Jaroslav Rudiš

Hlavní nádraží 2004, Jaroslav Rudiš

Vlaky dělají historii. V jednom z komentářů k prvnímu dílu je tento komiks označen za uklidňující - pro mě je naopak velmi zneklidňující. To vůbec nejsou hezké věci, co se vynořují z mlhy. Možná by byl člověk raději, kdyby zůstaly potichu zalezlé. Bylo by to pohodlnější. Přidávám se k většinovému názoru, Hlavní nádraží na mě zapůsobilo nejvíc.... celý text

Zlaté Hory 2005, Jaroslav Rudiš

Čtvrtá strana trojúhelníku 1983, Ellery Queen

Orlando 2002, Virginia Woolf

Přemýšlení o psaní, sebevyjádření, o ženskosti a mužskosti, o společenských rolích, o společnosti. Převeliká jemnost a obraznost, pro kterou mám VW tak ráda, a ironie a vtip v neobvyklém množství. (Devatenácté století jako období lezavé vlhkosti a všeobecné plodnosti - úžasné!) Přistoupit na autorčinu hru, plout s proudem - odměnou je podivuhodné čtenářské i myšlenkové putování.... celý text

Poslední na popravišti a jiné novely 2010, Gertruda von Le Fort

Výběr novel se částečně překrývá s knihou Pilátova žena, zde ale důrazněji vystupuje do popředí společná postava ženy, v jejíž slabosti a bezmoci má Bůh prostor jednat. "Vy jste očekávala vítězství nějaké hrdinky, a prožila jste zázrak v ženě slabé! Což ale není právě v tom nekonečná naděje?" Nejsilnější je bezpochyby úvodní novela, opírající se o skutečný příběh - povraždění karmelitánských mnišek během Velké francouzské revoluce. Čtu ji nyní souběžně s Bernanosovou dramatizací (Dialogy karmelitánek) a hodnotím o něco níže. Zatímco Bernanos je bezprostřední a staví na psychologii postav, Le Fort používá místy vypjatý jazyk, který mi není úplně sympatický, a nechává vypravěče uvažovat nad událostmi v odstupu. Bez ohledu na způsob vyjádření, poselství čtenáři je zcela aktuální: "Nemusím vám vykládat ani o tom, jak ctí skeptické spisy Voltairovy či obdobné Diderotovy. I jeho náklonnost k jistým liberálním vlastencům z Palais Royal je Vám známa. Sám se domníval, že to je něco, co nemá žádné následky. Tento jemný aristokrat přirozeně nikdy nemyslel na to, že by se to chutné koření jeho zábav mohlo jednou dostat do hrubé kuchyně lidu." "...tam ještě o něco šlo, v té hrůze byl nějaký smysl, zde to ale byla jen nahá brutalita bez jakéhokoli smyslu! Nebo přece jen nějaký existoval? Byla tato dívka v tomto okamžiku sama mučenou Francií, kterou nutili, aby pila krev svých vlastních dětí? Hrůza hrůz - znovu jsem zavřel oči. Ale dav už zase s nadšením řval: 'Vive la nation! Vive la nation!'" "...strach je velká kapitola; my všichni jsme se dostatečně nebáli! Společnost se má bát, stát se má bát, vláda se má chvět: chvění je síla! Tyto věci se staly a mohou se v každém okamžiku opakovat." "Neboť není tak hrozné, když nezřízené pudy vedou k nezřízeným poměrům, když zvrácené myšlenky rozpoutají vášně a zločiny, avšak skutečná tragédie lidstva spočívá v tom, že i jeho nejušlechtilejší ideály (a nebyly takovými svoboda a bratrství?) se v určitém okamžiku promění v škleb a zvrátí se ve svůj naprostý opak. To přirozeně neznamená, že všechny naše ideály byly chybné, avšak, má milá, přece jen to asi ukazuje, že nestačí."... celý text

Neznámé Čechy 5 Posvátná místa severovýchodních Čech 2013, Václav Vokolek

Opět jedna kniha, jejíž obrázky jsou pro mě hodnotnější než text. Letos budu několikrát trávit čas v severovýchodních Čechách a protože už mám v těch krajích mnoho míst prochozených, porozhlížela jsem se po další toulací inspiraci. Ovšem trpaslíci a energetické toky nejsou zrovna podle mého vkusu, takže textovou část jsem spíš rychlostí blesku prolétla a začetla se jen výjimečně. Například u jiřetínské křížové cesty. Jako nedalekou rodačku mě zarazilo, když autor zdůvodňoval její zachovalost "zdejšími pozitivními silami". Já bych spíš myslela na několik set řeholnic, které byly za komunismu v obci po desítky let internovány. Ale to by asi neznělo dost tajemně.... celý text

Balada o žaláři v Readingu 2011, Oscar Wilde

Pro mě bylo hrozivé už jen číst Wildeovo dílo, které zcela postrádá typickou lehkost a odstup. Tohle je vážné, váhu to má drtivou a ten kontrast ve mně vyvolává nesmírný soucit. A ještě vím - a to bych rád chtěl sdělit se všemi: z hanebných cihel stavějí žaláře na zemi, a Bůh aby tam neviděl, sepnou je mřížemi.... celý text

Na čem mi záleží 2009, Jan Heller

Účastnila jsem se v minulosti několika exercicií, které vycházely z exegezí pana profesora Hellera, takže když jsem tuhle knihu zahlédla v knihovně, neváhala jsem ani chvilku. A neváhejte ani vy, chcete-li ve starozákonních textech objevit pro sebe něco nového, ať už jde o čiré informace, nebo duchovní impuls, anebo prostě jen slyšet silné svědectví o životě z křesťanské víry. "... jak v díle stvoření, tak v duchovním životě, jsou vždy dvě stránky. Tou první je oddělování: Pán Bůh odděluje tmu od světla, moře od souše a tak dále. Jako by i nám tím bylo řečeno, že musíme svůj život nejprve vnitřně strukturovat. S tím souvisí i oddělení Božího lidu od pohanů, které tak leželo na srdci židovským náboženským autoritám Ježíšovy doby a nakonec i apoštolu Pavlovi v Nové zákoně, který také vybízí křesťany, aby se od tohoto zlého světa oddělili. Boží lid však dělá po celá staletí tu ohavnost, že z pozice tohoto vnitřního odřeknutí zlého začne soudit lidi. Ono to ale má fungovat přesně opačně: odřeknutí zlého nám má pomoci rozevřít náruč a přijmout do ní všechny žíznivé, hladovějící a vposledku všechny ty, kteří vědí, že se řítí ke smrti. A to je druhá stránka Božího díla." "Význam slova král je u Ježíše naprosto odlišný od toho, jak tento termín běžně chápeme. U Ježíše je za slovem král nejen víra, ale především zkušenost, že lidské vztahy a nakonec celý svět lze obměňovat jenom pokorou, trpělivostí a láskou. Ostatní způsoby uplatňování královské moci budí protitlak a vedou k novým a novým srážkám, sporům a válkám. Z toho plyne i úkol pro křesťany, aby pokud možno ve svém okolí minimalizovali násilí. Všimněte si, jak jsem opatrný a realistický: my je nemůžeme beze zbytku vyloučit, ale můžeme je minimalizovat. A kdykoli nastane situace, ve které je použití násilí nezbytné, musíme se ze všeho nejdřív stydět. Zatímco ostatní se ze svých vítězství radují, my křesťané bychom se měli za každou výhru, která byla získána něčím jiným než pokornou láskou, od srdce stydět." (kráceno) "Otázka: Záleží více na tom,... kam nám slova bible ukazují, než na každé tečce a čárce? Pozor, to nesmíme postavit do protikladu. Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce a čárce. Tu hlídáme jenom proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek anebo nástroj, kterým toho druhého můžu tlouct přes hlavu. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace. (...) Slovo Boží mohu zaklít třeba do hrobu svých představa, ještě ho tam zapečetit a nepouštět ho ven. Vzpomeňte, co podle Nového zákona dělali např. farizeové, zákoníci, Židé a římská stráž u hrobu Ježíše - nemusím snad dále tuto analogii vykládat. Každá čárka je tedy důležitá, ale ne sama o sobě, nýbrž jenom proto, aby nám z nádoby Písma nevytekl obsah, abychom potom nebyli v pokušení nalít tam místo vína vodu svých představ."... celý text

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

Roztomile vtipná kniha o docela příšerných událostech. Přes tenhle kontrast se moje empatie prostě nedostala, jedno rušilo druhé. Nicméně chápu převažující vysoká hodnocení a kdybych se celou knihu cítila stejně jako při čtení věty "Minulej tejden jsem utíkala se šlachou v koprový omáčce", taky bych dala víc hvězd :o) Tenhle popis mikulášské návštěvy možná dobře vystihuje dobu: "Museli jsme říkat básničky a zpívat a Pepíček plakal a já jsem se taky strašně bála. Ale když jsme jim slíbili všechno, co chtěli, tak nás nechali na pokoji a dali nám dárky."... celý text

Kmen Andromeda 2008, Michael Crichton

Myslím, že je to první sci-fi, kterou jsem jako děvče četla (vynechám-li verneovky) - protože to byl v domácí knihovně jediný zástupce žánru. Studijně jsem se profilovala k chemii a moje maminka pracovala v době sálových počítačů jako programátorka, takže mi tehdy ty stohy odborných informací vůbec nevadily. Dnes mi vadí ještě méně, jen si musím pořád s úžasem říkat, o kolik jsme v technice za těch padesát let dál. Navíc mi přišlo ohromně cool, že se kniha tváří jako dokument. To mi na ní připadá stále nejlepší - propracovanost prostředí a procesů a určitý kritický odstup od nich. Děj pro mě příliš podstatný nebyl. Je pravděpodobné, že tato první čtenářská zkušenost ovlivnila má následná očekávání stran celého žánru. Ve smyslu, že nevadí, když to bude trochu nuda. Kromě toho je to kniha, kterou jsem na gymplu vysoce zabodovala u svého vyvoleného, když jsem mu ji půjčila výměnou za něco od Haileyho :o)... celý text

Pilátova žena 1971, Gertruda von Le Fort

Kniha obsahuje tři novely situované do dob dávno minulých, jejichž hrdiny spojuje bolestná životní konverze, změna paradigmatu. Pilátova manželka Claudia Procula se setkává s milosrdnou láskou a odhaluje její sílu a šíři překonávající lidské pojetí. Pohodlně žijící mladík poprvé osobně prožívá závaznost a naléhavost poznané pravdy a je konfrontován s výzvou k věrnosti. Hrdina poslední novely naopak vstupuje do epochy "dvojí pravdy", kdy jsou pravda Boha a pravda vědeckého poznání postaveny proti sobě, kdy se volí jedna ze stran na úkor vlastní integrity - příznačně uzavírá svou zprávu slovy o soumraku a pozdější výjev ukazuje, kam až lidé onen soumrak dovedli. Klenot literárního umění to pro mě nebude, vyprávnění se mi zdálo příliš didaktické, násilím tlačené kupředu, jako by nežilo vlastním životem. Ale myšlenky, které se autorka snaží zprostředkovat, stojí za pozornost a existenci knihy ospravedlňují. Nejlehčeji se mi nakonec četla titulní novela, Pilátova žena, snad proto, že jsem ji v minulosti viděla jako divadelní představení a vzpomínka trochu podtrhla živost příběhu. Tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. "Samozřejmě - křesťan stojí vždy na ztracené pozici, a tak je to také zcela v pořádku: stát na ztracené pozici, to znamená stát tam, kde stál zde na zemi i Kristus. Nebezpečnou se stane věc teprve tehdy, jestliže křesťan vztahuje ruce po praporu tohoto světa, aby se zachránil."... celý text

Moira 1990, Julien Green

Moc bych se divila, kdyby autor nevložil do knihy vlastní prožitky, popis Josephova vnitřního boje zní tak autenticky. Pro mě je to velmi nešťastná směs radikality mládí, vysokých ideálů, nedostatku vedení a nesprávné výchovy. Za ideálních okolností, s ujištěním, že Bůh je větší než naše srdce, vede nevyhnutelné poznání vlastní slabosti k pokoře a k milosrdnému postoji vůči druhým i vůči sobě - aniž bychom snižovali hodnotu ideálu či závažnost nevěrnosti a vzpoury. Pouze si hlouběji uvědujeme svou závislost, potřebu vykoupení. Nezralého či pyšného člověka, který navíc podstatně pochybuje o Boží vůli k záchraně, ale může takové poznání zlomit a trýznit až k tragédii. Jak jinak by se mohly odvíjet osudy postav, kdyby byl hlavní hrdina stejně obezřetný vůči svému hněvu a pýše, jako je obezřetný vůči pokušením smyslnosti? Možná se dnes jádro příběhu může zdát beznadějně neaktuální, dokonce nepochopitelné. Ale obraťme to: i dnes mnoho lidí, kteří usilují žít dobrý život, omezuje zlo na velmi úzkou oblast. Snad by to bylo ubližování ostatním a pokrytectví. Smyslnost, pohodlnost, marnivost nejsou viděny jako vážný problém, a právě proto jsme vůči nim stejně bezbranní, jako byl Joseph bezbranný vůči své agresivitě. To je pro mě druhý důležitý apel knihy: je nebezpečné gratulovat si, že uznáváme a usilujeme o ctnost, která je momentálně v kurzu. Spokojit se s tím. Protože vždy existují mnohé, které tolik společensky ceněné nejsou, a přesto jsou stejně potřebné. V závěru knihy se mi moc líbilo, že autor nedopustil, aby titulní postava zůstala zcela negativní. Sice trochu neorganicky, ale udělal z předmětu lidskou bytost s nadějí na vykoupení.... celý text

Tracyho tygr 2005, William Saroyan

"Tracyho tygr čas od času bloudil očima po okolí pro případ, že by mohl spatřit mladou tygřici s vhodnými mravy pro cokoliv, co by mohlo vzejít z toho, že by se spatřili." Není to úžasná věta? I když jsem si už vůbec nepamatovala, že v téhle knize je, stačilo ji přelétnout očima a byla jsem najednou někde jinde někdy jindy. Bylo tam kouzelně hravo a bezpečno a věci venku vypadaly lákavě a stály za objevování. Tohle je prostě radostná knížka. V době, kdy nakukujeme do světa, nás ujišťuje, že to tam nakonec bude dobré. Když se nenecháme splést a půjdeme správně. A tak mám radost, že mi kdysi bylo dvacet a měla jsem přátele, se kterými jsem mohla číst Tracyho tygra. To už se neztratí.... celý text

Listy Anielce: dopisy patnáctiletého Karla Čapka 1979, Karel Čapek

Pro přemýšlivého mladého člověka je všechno veliké a vážné, možná v těch dopisech najdeme své mladší já nebo někoho z té doby. A i když naše měřítka potřebují vyzrát, kéž by smysl pro veliké a vážné s dospělostí nezmizel, kéž by určoval náš život tak, jako určoval ten autorův.... celý text