Hellboy
přečtené 309
Zera nad Pacifikem
1994,
Martin Caidin
Saburo Sakai líčí druhou světovou válku, tak jak jsem ji doposud nepoznal: z pohledu "záporáka", letce Japonského námořnictva. Je prokázáno, že některé události v knize jsou lehce "přibarveny" či úplně vymyšleny, což dobře dokumentuje už jen počet sestřelených letadel - Sakai v knize udává, že dosáhl počtu 64 vítězství, oficiální japonské statistiky ale hovoří pouze o 28. Na tom však vůbec nezáleží. Tohle je věrohodný vhled do psychiky japonského pilota, který nikdy nezpochybní jediný císařův rozkaz, ať by byl sebetvrdší - jako například příkazy ke Kamikaze útokům, které přišly v roce 1944. Díky líčení této knihy lze najednou pochopit, jak se piloti cítili, a proč se k sebevražedným útokům dobrovolně hlásili. Sám Sakai navíc pocházel ze starého samurajského rodu (ostatně originální název knihy zní Samurai!), a vždy se řídil podle kodexu Bušido, který nedovoluje se vzdát, či pochybovat o pravdě nadřízeného. S tímto vědomím najednou působí použití atomových bomb proti Japonsku odůvodněně. Vojáci, jako Sakai, by se nikdy nevzdali. Válka by se táhla mnoho dalších měsíců. Statisíce dalších životů by byly ztraceny na obou stranách. Bylo potřeba to utnout.... celý text
Dva proti Říši
2007,
Jiří Šulc
Zásadní kapitola naší historie, kterou je třeba znát. A tato kniha ji přiblíží skutečně důkladně, do detailu. Škoda jen, že Jiří Šulc není moc dobrý spisovatel, jeho jazyk je jednoduchý, má velmi malou slovní zásobu, pořád dokola užívá stejné obraty a situace. Jakmile popisuje historicky dobře doložené události, jde mu to skvěle. Ale jakmile dojde na popis obyčejných každodenních situací, tak rychle ztrácí dech a představivost. Stačí si všimnout, jak se určité věci opakují, jak často si postavy 1) vaří čaj (protože Šulc by je chtěl hrozně polidštit, nechat své jednorozměrné figury dělat něco, co jim dodá hloubku, lidskost, přiblížit je čtenářům, ale prostě mu schází představivost, takže je nechává stále dokola vařit si čaj a náhražkové kafe), 2) dělají poznámky (mít v ruce nebo na stole poznámkový blok a neustále si dělat poznámky, když něco zaslechnete nebo vás něco napadne, je prvním předpokladem pro práci v Gestapu), 3) mají "dokonale padnoucí uniformu" v případě Heydricha, případně "dokonale vyžehlenou uniformu" v případě někoho jiného (další doklad toho, jak moc jsou postavy neživotné, ploché, typizované, schází jim hloubka a tak se autor uchyluje ke stále stejným stereotypním obratům, aby je popsal.) Právě užívání podobných stereotypů mi čtení hodně ztěžovalo a trvalo dlouho, než jsem autorův styl (respektive absenci nějakého pořádného stylu) překousnul. Vylíčené události jsou totiž samy o sobě nesmírně zajímavé. Mám pocit, že ve stejném duchu napsaný čistě fikční román od stejného autora, by pro mě byl na pokraji nečitelnosti. Hodnocení nicméně nechávám vysoké, protože je důležité tuto kapitolu našich dějin znát a proto knihu i přes zmíněné stylistické nedostatky zájemcům doporučuju.... celý text
