Hellboy přečtené 309

Otec prasátek 1998, Terry Pratchett

Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr 2011, Mike Mignola

Po pohřbu 2004, Agatha Christie

Stejně zamotané, jako je tomu u Agathy Christie asi vždy... Vrah je dokonale a 100% neodhalitelný, kniha už je tak prostě koncipovaná. Z čeho pak pramení čtenářovo potěšení, když absolutně nemá šanci vraha odhalit? Asi jen ze závěru, ve kterém Hercule Poirot vysvětlí, jak na pachatele přišel. Ale i tak se mi tahle detektivka dobře četla. 70%... celý text

Poslední tečka za Rukopisy 2005, Miloš Urban

Zajímavý experiment. Jinak se kniha označit nedá. Urban předkládá zajímavě rozehranou mystifikaci o rukopisech, ve které předkládá vlastní rukopisy, poměrně vtipně vysvětluje původ rukopisu zelenohorského i královedvorského a ještě reflektuje celý "žánr" literatury faktu. Jako experiment zdařilé, ale že bych se ke knize chtěl vracet, to ani ne. 70%... celý text

Pavouček Provazníček 1988, Inka Ciprová

Pavoučka Provazníčka jsem taky děsně miloval, výborná knížka s pěknejma ilustracema:)

Šroubkova dobrodružství 1978, Marcello Argilli

Četl jsem tuto knížku jako dítě, měl jsem vydání z roku 1959, na obálce od Vladimíra Fuky byl zobrazen hlavní hrdina Šroubek, jak šlape po velkém americkém autě z 50. let. Očividně se jedná o jakousi moderní verzi Pinocchia, která klade největší důraz na sociální problematiku.... celý text

Matka noc 2008, Kurt Vonnegut Jr.

Podobné téma, jaké zpracoval Robert Merle ve svém románu Smrt je mým řemeslem. Oba spisovatelé k tematice přistoupili různým způsobem a obě díla jsou výtečná, ale živější vzpomínky jsem si uchoval na Merleho knihu. 85%... celý text

Stmívání 2005, Stephenie Meyer

Meyerová prostě není dobrá spisovatelka. Její primitivní jazyk mě upřímně otravoval. Samotný námět, ač nikterak originální, mě vyloženě neodrazoval, ale styl psaní je prostě nesnesitelný. Další argumenty najdete u Sobiše:) s jehož textem se plně ztotožňuji. Zbývá jen dodat, že film Stmívání je ve výsledku snad přece jen o trochu záživnější, a to proto, že ho pro natěšené fanynky a fanoušky připravilo hollywoodské studio, ve štábu se sešli lidé s praxí, skuteční profesionálové, kteří z debutového díla začínající "spisovatelky" odstranili ty nejvíce závadné prvky a celek přetvořili v o něco snesitelnější dílo. Navíc filmová řeč je s tou literární nesrovnatelná, a tam, kde Meyerová donekonečna opakovala vybrané fráze, film diváky šetří.... celý text

Slepota 2010, José Saramago

Saramago vytvořil ve svém románu perfektní mix Dne trifidů a Pána much, což okořenil svým báječným jazykem a vytvořil tak jedno z nejzajímavějších děl, co jsem v poslední době četl. Právě jazyk je na první pohled asi nejmarkantnějším prvkem, který knihu na první pohled odlišuje od ostatních. Ale mnohem zásadnější rozdíl, než v Saramagových neskutečně dlouhých souvětích, které plynou jako řeka a čtenář vážně nikdy neví, kam ho zavedou, tkví v námětu, o kterém kniha pojednává. Protože tohle není klasická post-apokalyptická vize zhroucené společnosti, ale spíš zachycení tohoto rozkladu, a kritika našeho společenství. Se Dnem trifidů má kniha společnou slepotu, ale Pánovi much je asi ve výsledku bližší - seberte dětem dohled a projeví se divošství člověka. Seberte dospělým zrak a projeví se lidská odpornost. 90%... celý text

Tintin v Tibetu 2010, Hergé (p)

Kafka na pobřeží 2010, Haruki Murakami

Tahle kniha je prostě... divná. Je to možná lehce alibistické tvrzení, ale výstižnější termín mě pro ni ještě nenapadl. První Murakami, který se mi dostal do rukou, 550 stránek jsem přelouskal poměrně rychle, ale již od úplného začátku jsem vytušil, že tohle bude nevšední zkušenost. Jenže se pořád neumím rozhodnout, jestli spíše v tom pozitivním nebo negativním slyslu slova. Protože se nemůžu zbavit dojmu, že sám Murakami knihu tak docela nepromyslel a snad se o to ani nesnažil. (Je to skoro jako proud vědomí, ale vůbec to není proud vědomí). Jenže to se mi asi ozřejmí až v okamžiku, kdy se seznámím i s jeho další tvorbou. V některých momentech je naprosto jasné, že to je člověk, který umí psát, má své myšlenky, a ví, jak je přenést na papír. Ale skoro bych řekl, že převládají pasáže, ve kterých Murakami sám ví jen to, jak to všechno dopadne, ale netuší, kam by jeho příběh měl směřovat na další straně. _____ Kniha je striktně rozčleněna - sudé kapitoly patří patnáctiletému klučinovi, jedná se o jeho iniciační příběh, v němž se ten chudák snaží najít své místo pod Sluncem. Asi k tomu nelze napsat víc, aniž bych prozrazoval zápletku... Liché kapitoly patří starýmu dědkovi, který prochází... asi také nějakou iniciací. Kdo ví... protože všechno v téhle knize se naprosto vzpírá zařazení, kategorizaci, pojmenování... Každopádně něčím prochází, to určitě. Alespoň to říct mohu. Mám z toho ale pocit, že ani sám Murakami nevěděl, co vlastně píše... miliony myšlenek, které nejsou nijak uzavřené, ani náznakem, prostě jen nadhozené a opuštěné, to mi nedává prostor pro jejich jakékoliv promýšlení. Je to, jako bych si z tohohle nedokázal nic vzít, připadám si, jako bych poprvé spatřil mimozemšťana, a nevěděl, jak reagovat. Kdyby alespoň některé motivy byly uzavřené! Ale nejsou. To i ten mimozemšťan by se mi možná zkoumal lépe. Nejen styl psaní je podivný, ale i obsah. A nejde o to, že se zde v podivném surreálném mixu střídají scény neskutečné brutality, nebo naopak těch nejběžnějších každodenních čiností, třeba s incestní erotikou. Jde o to, že kniha působí jako literární videoart. Zkoumání možností média, a vlastně ani ne tak zkoumání, jako spíše cílené obracení "normálních" postupů. Co mě o knize ještě napadá? Murakami se vyžívá v opakování. Rád nechává své postavy činnosti opakovat, ať už je to vykonávání stejných každodenních úkonů (nudle udon v kantýně), nebo opakování jednotlivých promluv a myšlenek, rád je opakovaně popisuje, působí to, jako by měl ve vlastním životě rád podobnou pravidelnost a opakování. Což mě vede k tomu, že se celkově nemohu zbavit dojmu (zřejmě mylného? doufám...), že Murakami při psaní asi vycházel z nějakých vlastních zážitků či představ (ačkoliv který spisovatel tohle nedělá). Jenže v případě Kafky na pobřeží to působí obzvlášť děsivě. Občas jsem se fakt nestačil divit, co ta jeho hlava vymyslela. Stejně, jako je pro toho patnáctiletýho klučinu, i pro starýho dědka, příběh v knize iniciací, tak takovým způsobem asi její psaní působilo na spisovatele. Ačkoliv podle doslovu už dříve napsal knihu s některými podobnými motivy a myšlenkami. Jako kdyby si chtěl něco vyzkoušet...... celý text

Plavba Jitřního poutníka 2006, C. S. Lewis (p)

První kniha z Letopisů Narnie, co jsem kdy přečetl. Je to zvláštní, příběh absolutně postrádá nějaký dramatický oblouk. Téměř zde chybí napětí, děj se skládá z plavby po lodi od jednoho ostrovu k druhému. Skutečně podivný zážitek. Určeno jen malým dětem.... celý text

Planeta, která neexistovala (I) 2006, Philip K. Dick

Výborný soubor 13 Dickových povídek z jeho nejranějšího období. Již v první polovině 50. let měl vybroušený styl a jsou zde jasné náznaky témat z jeho pozdějších prací. Jsou zde i ne sci-fi povídky, a každá z povídek je postavená především na výrazné pointě. Ty jsou obecně spíše lehce odhadnutelné, ale i tak stojí příběhy za čtení a zamyšlení. Čtyři povídky, které mě zaujaly nejvíce: -"Jonův svět" (cestování v čase, hehe:)) -"Nové pokolení" (strach z budoucnosti řízené roboty... k tomu už máme hodně blízko) -"Svět, který si vysnila" (nemožnost rozeznat realitu od fantazie, to je dickovská klasika) -"Trampoty se světy" (jednoduché a snad i předvídatelné rozuzlení, což mu neubírá nic na působivosti) (Jinak "Mračna marťanů" obsahují motiv později rozvinutý v románu "Svět, který stvořil Jones") Celkem: 90%... celý text

Gottland 2007, Mariusz Szczygieł

Soubor několika "esejů", nebo jak tyto krátké literární útvary pojmenovat, které popisují několik kapitol z českých dějin 20. století. Jednotlivé epizody nic nespojuje, kromě autorova stylu, který se mi dost protiví, například neustálým používáním uvozovek, a tedy citací, v případech, kdy se o citace nejedná. Některé části jsou velmi zajímavé (nejvíce asi historie Baťových závodů, nebo třeba část o Stalinově pomníku), některé průměrné či nijaké (kluk, který se upálil, Kafka, Kubišová), několik jich je hrozných (o Lídě Baarové). Obecně nemám dojem, že by o českém národu cokoliv vypovídaly, a celkově nevím, s jakým cílem se M. Szczygiel do psaní knihy pustil. Podobně různorodé události má ve svých dějinách snad každý národ a popisované příhody vůbec nijak Čechy nebo české dějiny necharakterizují. Ve vybraných případech se sice jedná o zajímavé "zajímavosti", nejrůznější detaily, o kterých člověk nevěděl, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se kniha svým stylem - neustálé falešné citace, trapné vtípky (proč si Hitlerův otec změnil jméno...) - blíží bulváru, který tu Szczygiel dokonce kritizuje. 50%... celý text

Já, robot 1981, Isaac Asimov

Výborná kolekce devíti povídek s robotí tematikou, které na sebe navazují a tvoří ucelený příběh. Jednotlivé povídky se snad ve všech případech věnují robo-psychologii a třem robotickým zákonům. Jejich kvalita ale dost kolísá, některé jsou výborné (Malý ztracený robot - na jehož základě byl velmi volně natočen film s Willem Smithem, Robbie, Hra na honěnou, Důkaz), jiné jsou spíše průměrné (Rozum). Jako celek je to průkopnické dílo.... celý text

Svět, který stvořil Jones 2003, Philip K. Dick

Druhý román Philipa K. Dicka, jako ještě mnohokrát ve svém díle se zde zabývá schopností vidět budoucnost. Zajímavý příběh napsaný hrozně divným stylem, mnohokrát jsem si při čtení pomyslel, že takhle se přece knihy nepíšou:D... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2001, Ray Bradbury (p)

Výborný sci-fi příběh s promyšleně vystavěným fikčním světem, kterému vládne vymývání mozků.

Na vlnách odvahy a dobrodružství 1989, Otakar Batlička

Soubor nesmírně napínavých dobrodružných příběhů z nejrůznějších koutů světa. Takový český Jack London, když o tom přemýšlím.

Dědeček automobil 1995, Adolf Branald

Poutavá dětská knížka o prvních výrobcích automobilů tehdy ještě v Rakousku-Uhersku, a také o tom, jak tito průkopníci se svými stroji závodili... ehm. No skutečnost je taková, že už si to zas tak moc nepamatuji, sakra!:D... celý text

Chladnokrevně 1968, Truman Capote

Výborná knížka Trumana Capoteho, jejíž filmové zpracování jsem zhlédl o několik let dříve. Z tohohle člověka opravdu zamrazí. Hodně mi v paměti utkvěly i příhody vězňů z cel smrti... Kromě filmu Chladnokrevně jsem viděl i snímky Capote a Infamous a všechny stojí za pozornost.... celý text