InaPražáková přečtené 699

Volání netvora 2012, Patrick Ness

Mám moc ráda Bratry Lví srdce a nemyslela jsem si, že by Lindgrenová mohla mít konkurenci. Mohla. Volání netvora je modernější, realističtější, dospělejší, ale stejně dobré. Vynikající. (A byť se mně osobně u komentářů typu "To je moc smutné, to není pro děti" zvedá tlak, upozorňuju, že Volání je méně kontroverzní, to dětem dát můžete). Ness nejenom ukazuje, že se smrtí se dá a má žít, ale navíc rehabilituje negativní emoce, což je v knize pro děti dvojnásob záslužné - u dospělých se obvykle nepředkládá jako hlavní ctnost, jestli jsou "hodní", tedy poslušní a bezproblémoví. Conor je místo smutku rozzuřený, dovnitř i navenek. Občas vybuchne, což mu jednak uleví, jednak se v další chvíli stydí a rád by to vzal zpátky. Ness ústy Netvora vysvětluje, že s paradoxy žije každý a že vůbec nejednoznačnost je základ lidství. Jeho pohádky bez pohádkových konců můžou být názorné, ale sdělují věci, které je třeba opakovat, a nejsou hloupé ani přehnaně zjednodušující. Vůbec je to vyvážený příběh, velmi citový, ale ne patetický ani sentimentální, některé scény mají velkou sílu (syn, který se pro samý vztek na osud nedokáže rozloučit s matkou, a matka, která mu nejen rozumí, ale ještě se snaží, aby se pro to později nezlobil sám na sebe). K tomu krásné a na míru tvořené ilustrace. Nádherná kniha.... celý text

Život v Třetí říši - Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1939-1945 2017, Paul Roland

Mohlo to být několik krátkých, "klikacích" internetových článků pro nejširší publikum, ale není mi jasné, s jakým záměrem to kdo vydal knižně. Je to přiznaný výcuc z asi 20 vzpomínkových knih a několika webů (uvedeno v pramenech, ale v textu neodkazováno, těžko říct, co je odkud) formou parafrázovaných úryvků tu z toho, tu z onoho, proložených krátkými citacemi s odlišným fontem. Autor se nesnaží vzdělávat, jen zaujmout historkami, ale i v tom případě je kniha plná problémů. 1) Texty nejsou podrobné, natož hluboké, ale často jsou to prostě výkřiky do tmy bez kontextu. Tak po vzpomínkách Rakušanů na anšlus Rakouska následuje oznámení, že někteří "mezi Rakušany a jejich nacistickými bratry nevidí rozdíl" a zvýrazněná citace Poláka, který byl jako chlapec "odvlečen do otroctví" na rakouskou farmu a "neměl žádné rameno, na kterém by se vyplakal". Proč byl odvlečen, kým, žádné souvislosti se neuvádí, podstatná je emotivní nálož. 2) Řazení textů nemá koncepci, informace se opakují, chybí zastřešující texty, obsah kapitol někdy nesouvisí s jejich názvem. Např. kapitola Mýtus o panské rase má dvě části, první o swingové kontrakultuře, druhou o berlínské olympiádě, které nejsou nijak provázané, prostě jen leží vedle sebe. 3) Jazyková úroveň a redakce je mizerná, občas chybí slovo, občas je naopak slovo chybné ("Když pak noviny konečně přiznaly, že německé jednotky dosahují na východní frontě setrvalého pokroku, museli si to všichni kromě nejvytrvalejších zastánců víry v neporazitelnost nadřazené rasy interpretovat jako přiznání, že ruské tažení neprobíhá podle plánu"). Na "cosi" ve všech pádech mi vznikla solidní alergie, ale použít ho třikrát v jedné větě je, pravda, svým způsobem působivé. Závěrečná kapitola se snaží dodat ty anotované vzpomínky pamětníků ve větší míře, takže obsahuje dva autorem uskutečněné minirozhovory. Pamětnice z prvního z nich pravidelně prokládá odpovědi poznámkami typu "Další líčení je v mých pamětech", "Pokud si přečtete mé paměti, uvidíte, že...". Nevím, jestli to byl reklamní rozhovor, nebo vypravěčka kárala tazatele za nepřipravenost, ale mírou faktických údajů ani ona příliš nepřesahuje obvyklou úroveň knihy. Fakta v knize nejsou v zásadě chybná, ale jsou prezentována senzační formou a čtenáři alespoň trochu obeznámenému s druhou světovou válkou nepřinesou nic moc nového.... celý text

Svěcení jara: Velká válka a zrození moderní doby 2019, Modris Eksteins

Zajímavý úhel pohledu na období od počátku století po Třetí říši, které Eksteins vymezuje tendencí k modernismu – volnější morálce, individualismu, obdivu k technice a příklonu k subjektivnímu posuzování světa namísto objektivního – v protikladu k dřívějšímu důrazu na povinnost a racionalitu. Velká válka coby nesmyslný traumatizující zážitek, který vojáky odcizil společnosti v zázemí a v zázemí zpochybnil společenské uspořádání, rozšířila tu tendenci po Evropě. Z toho vyplynula neukotvená společnost milující akci, vzrušení, happening... Publikum pro vojáka-umělce s absolutistickými ambicemi bylo připravené. Eksteins se rozsáhle věnuje poválečné reflexi války, například v té souvislosti velmi zajímavě rozebírá Na západní frontě klid a Remarquea jako typickou osobnost své doby. Umění a život podle něj v té době splývají (ostatně je to doba zájmu o válečné deníky), takže se vedle sebe objeví literatura, divadlo i Charles Lindbergh jako umělec svého druhu. Občas je Eksteins ve snaze o odlišení progresivního Německa a konzervativní Británie hodně kategorický („Teritoriální válečné cíle, jimiž se zabývá tolik knih o německém válečném programu, nebyly nikdy ničím víc než mlhavým vyjádřením nadšení nebo hysterických reakcí na únavu z války. Otázka válečných cílů byla vždy jen politickým prostředkem odrážejícím vývoj na frontě. Fronta určovala válečné cíle, nikoli naopak.“ s.165), ale s většinou jeho vývodů se dá souhlasit. Pohled na kulturní historii válečného a poválečného období je to nesmírně zajímavý a obohacující, byť místy trochu zdlouhavý.... celý text

Trhlina 2019, Jozef Karika

Hororům a thrillerům se většinou vyhýbám, čekala jsem, že Trhlinu stěží dočtu. O to příjemněji jsem překvapená - ač čistě žánrová záležitost, Trhlina je velmi dobrá a vyhýbá se klišé. Nesnaží se o přesah a je to dobře - bylo by škoda tříštit poctivě vystavěný, zručně napsaný a do detailu promyšlený mysteriózní horor. Největší klad jsou postavy: jsou životné, jejich motivace dávají smysl a až do konce se chovají pravděpodobně, ať se jim děje cokoliv podivného. Děj pár náhod a postrčení na začátku a na konci vyžaduje, ale střední část se odvíjí hladce a smysluplně. K tomu šikovně budované napětí, které působí slovy jedné z postav "jako když položíš na sebe dva stejné obrázky a posuneš je o milimetr", věci jsou trochu znepokojivé, ale dlouho se dají vysvětlit logicky. Výborně využitý potenciál internetu, použití novinových a jiných článků je třešnička na dortu. Kontraproduktivní mi přišlo jen Karikovo časté zaklínání, že jen zaznamenává a nic nekomentuje, zrovna to mi vždycky připomnělo, že čtu fikci. A sama si můžu za to, že jsem neřešila, jaké vydání beru do ruky, takže jsem se šklebila nad překladem. Jednak v něm zbyly slovakismy (čekat někoho), jednak kombinuje spisovné a nespisovné v jedné větě, také emotivní výrazy a spisovnou formu ("Byl jsem fakt nasraný" je věta, která je reálně k slyšení jedině na Moravském Slovácku).... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Z první, společenskosatirické části dýchá Anglie - anglický humor, uměřenost. Je chytrá, trefná a výborně jsem se bavila. Druhá část je mnohem techničtější a jako čtenář pramálo si rozumějící s fyzikou můžu potvrdit, že je srozumitelná, logická a zábavná k tomu. Pořád si neumím představit čtvrtý rozměr (jenže já mám problém představit si i řez kuželem) teoreticky je to ale vysvětlené tak dobře, že si ho jako obrázek ani představovat nepotřebuju. Celé je to humorné a půvabně napsané, k tomu má vydání od B4U hezké obrázky (dokonce dvojité, autorův originál a moderní počítačovou verzi), až mě mrzí, že je to čtení na jedno odpoledne, vydržela bych v Plochozemi i vícerozměrových světech mnohem déle.... celý text

Tančím tak rychle, jak dokážu 2008, Barbara Gordon

Barbara Gordon je dokumentaristka a jako dokumentární okénko do 70. let, kdy se v USA ve velkém braly drogy na předpis, když nepomohly, bralo se jich víc, a psychiatrií se v důsledku obrovské poptávky uživil snad každý, je kniha vypovídající a zajímavá. Beletrizované autobiografické části mě uspokojily míň. Od vzpomínek na dobu, kdy brala vysoké dávky valia nebo měla abstinenční příznaky, nečekám, že budou zcela souvislé a nezaujaté, ale něco mi chybělo. Především odstup, od sebe i od lékařů. Kniha vyšla brzo po popisovaných událostech a zůstává v ní jednoznačné dělení na hodné, tedy sympatické lékaře, a ty zlé, nesympatické a neempatické. Subjektivně je to úplně pochopitelné, ale nejsem si jistá, že byli vždycky tak necitliví, jak jsou popisováni. S tím souvisí, že o svých úzkostech píše autorka dost, ale o jiných projevech neurózy se nezmiňuje, přitom jí často někdo označoval za dětinskou nebo hysterickou. Byli to bez výjimky muži a nesympatické, až zlovolné povahy, sama ale sem tam přizná, že když nebylo po jejím, měla občas záchvaty vzteku a sebelítosti. Nechci umenšovat utrpení, které cítila, ale nejsem si jistá, že každý, kým se v té době cítila ukřivděná, jí skutečně křivdil. Taky bych se ráda o některých věcech dozvěděla víc, návrat do života už byl jen takový švenk kamerou. Bylo by to 3,5 hvězdy, nebýt překladu. Překlad z 80. let vycházel takřka bez úprav pořád dál. Jednak je místy kostrbatý a ne moc hezký, k tomu hodně zastaral co do lexika, místy působí nechtěně komicky. V novějším vydání zmizely nejkřiklavější případy, z lesbičanek jsou lesbičky, ale „odznak univerzitní fraternity“ a jiné dnes nezvyklé obraty zůstaly. Nečte se to hladce a celkově to textu škodí.... celý text

Kuropění 1991, Viktor Fischl

Místy báseň v próze, oslava přírody, venkova, lidské práce. Přes koloběh ročních období, opakující se motivy - z kolébky stůl, ze stolu rakev, z rakve kolébka, podávají si děti provázky na prstech - jakoby ves ležela ve zvláštním bezčasí, kde se všechno točí v kruhu, nic se nemění trvale. Je to možná naivní sen, ale zase jsem ho Fischlovi věřila. Je to základ, na který je dobré myslet i v době (právě v době), kdy jedna generace už zažívá věci úplně jiné než předchozí a kde zděděné pohyby a činnosti zdánlivě nemají využití. Vždyť i Fischl psal Kuropění v době, ve které všudypřítomná selská práce a věčný mír dávno patřily historii. Fischl nepíše idyly, ale jeho postavy se dokážou smířit se smrtí svou i blízkých, těšit se z toho, co vidí kolem, třeba i každý den z téhož, jako pohanský uctívač slunce, kohout Pedro. Je mi v jeho příbězích dobře.... celý text

Kritika slov 2018, Karel Čapek

Chytré a zábavné sloupky o frázích, zaužívaných řečnických nesmyslech, zavádějících obratech, jistě. Ale nebyl by to Čapek, aby se mu i do krátkých textů nevešlo přemýšlení o lidech, o etice, typický čapkovský humanismus. A některé kapitoly jsou znovu aktuální, takové rozebírání "otázky" takové nebo onaké, umožňující teoretizovat o čemkoliv a nedělat nic, mluvení za nějaké nejmenované "my" nebo "národ", a další a další. Citovala bych nadšeně z každé stránky, skončím tedy tím, že číst Kritiku slov mě nesmírně těšilo.... celý text

Divadelní román 2019, Michail Bulgakov

Jedině satira může přesně vystihnout mírně vyšinuté, nepravděpodobné, v každém okamžiku teatrální prostředí divadla. I v portrétech lidí, s nimiž se nedá vyjít, nedá pracovat, nedá dorozumět bez velkých gest, je znát láska a okouzlení - s divadlem žít nejde a bez něj taky ne. Vím, že stěžovat si na chybějící závěr nemá smysl, ale hrozně by mě zajímalo, jestli román časem ztemněl, nebo se i Maksudovova sebevražda odehrála jako úsměvná, byť rozčilující ztřeštěnost, jako i všechny jeho pestré zážitky.... celý text

Variace pro temnou strunu 2020, Ladislav Fuks

Úžasná hra s realitou (a se čtenářem)! Michal zažívá věci, které se jeví nepochopitelně, podivně, někdy i nemožně, ale přijímá je jako fakt. Neznámí lidé u večeře, které matka snad nevidí, domovníkova skříň se sekerou a rudou kápí, přemisťující se špalek, spolužák, který ho někdy ignoruje a někdy mu prokazuje láskyplnou náklonnost - v Michalovi to vzbuzuje emoce, ale nikdy nepřemýšlí o příčinách a významu, jako ve snu, jako by na skutečnost neměl vliv. Ostatně na rodinu ho opravdu nemá, rodiče ho většinou nevnímají, a historii státu řídí politici jiných zemí, tudíž je jeho pocit odpovídající. Když se zdá, že by snad mohl alespoň vlastní život začít vnímat jakou svou věc, když začne dokonce předvídat jednání ostatních, ukáže se, kolik významů může mít každý náznak (a že jich bylo, dával čtenář pozor?). A taky že je těžké, ne-li nemožné, vnímat realisticky v době, která se stává absurdní. Nevím, co líp vystihuje podivnou realitu Protektorátu, než vnímání kluka, který světem proplouvá jako těžkým snem, v němž nejrozumněji mluví zemřelá babička.... celý text

...a tys na Němce střílel, dědo? 2008, Fritz Beer

Beerovy vzpomínky popisují působení komunistické strany v Československu a angažmá čs. exilové armády ve Francii stejně zajímavě a podrobně jako názorový vývoj nevěřícího Žida v první polovině 20. století. Ten možná ještě podrobněji, protože Beer díky svým deníkům mohl rekonstruovat své váhání mezi sionisty a komunisty, schizofrenní kombinaci intelektuálních přesahů a myšlenkové autocenzury, která byla obvyklá v Moskvou řízené KSČ, až po úplný rozchod se stranou. Situace v komunistických novinách, vývoj ve straně, který z idealistů udělal poslušné pěšáky, viděný zevnitř, z nižších hierarchických stupňů a popsaný bez idealizování i očerňování naznačuje, proč historie pokračovala, jak pokračovala. A psychologie členstva asi v mnohém odpovídá sousední NSDAP, která se vyvíjela rychleji, ale stejně logicky nebo nelogicky. Českoslovenští vojáci ve 2. světové válce, to jsou v obecné paměti většinou letci a výsadkáři. Beerova zkušenost v pěší jednotce ve Francii, jejíž působení bylo zbytečné až tristní, ten hrdinský pohled narušuje - tím je cenná a o to zajímavější. Kniha je napsaná novinářsky svižně a poutavě, přitom se autor snaží být maximálně přesný, k tomu je nečekaně upřímný a sebekritický, zmiňuje i to, koho urazil, komu lhal, jak hloupý občas byl. Na lidi vzpomíná už s nadhledem, u idejí jako by se občas hádal se svým mladším já, na myšlenkách pořád záleží. Dělá to z Beera sympatického vypravěče a z knihy na několika rovinách zajímavý, poučný text.... celý text

Pravda o zkáze Sodomy 1992, Ivan Kříž

Důkladný popis vzniku totality, až by se mi chtělo říct zbeletrizovaná faktografie, natolik přesně vývoj ve staré Sodomě zjevně zrcadlí historii o pár tisíciletí mladší. Kniha má ale víc rovin a stejně zajímavých, namátkou nebezpečná odtažitost intelektuálů od politiky, ve výsledku ničivá schopnost chápat všechny a proto relativizovat; vzestup geniálních fantastů, jejichž nápady přestane brzdit zdravý rozum; potřeba lidí mít po období nejisté volnosti silného vládce a jasný cíl. K ději pár malých výhrad měla, Nejvyšší Chus byl občas nečekaně naivní a vypravěčova prostá existence se od určité doby vzpírá logice, stejně tak některá rozuzlení jsou trochu chtěná - ale ničemu to nevadí, protože atmosféra a vývoj, který se včetně nečekaně explicitních brutalit valí dál jako stále se zvětšující a zrychlující sněhová koule, nedává čas o takových drobnostech nějak zvlášť přemýšlet. Je to velmi intenzivní čtení, které čtenáře v žádném ohledu nešetří, kniha bezpochyby hodná širokého zájmu, ale pro mě zároveň text, jehož některé pasáže nechci hodně dlouho vidět.... celý text

S vylúčením verejnosti 2003, Jean-Paul Sartre

Pátá čtvrť 1991, Viktor Fischl

Příběhy lidiček z Páté čtvrti v době asanace, půvabná směs kabalistů, bláznivých proroků, zločinců a dobrých lidí, jakož i Golema, který může mít různé podoby. Oddechové čtení na humornější notu a s lehkou detektivní zápletkou, spíš detektivním rámováním. Jako vždy nadějeplné, laskavé vyprávění, byť by to snad, jak píše autor, působilo jako duha nad jezerem nebo západ slunce nad Alpami – možná je to kýč, ale i takové věci se dějí.... celý text

Verdi: román opery 1987, Franz Werfel

Chyba bude ve mně, asi si s Werfelem nerozumím. Skoro do poloviny mi byly postavy vlastně lhostejné. Vedlejší postavy se objevily a zmizely bez výraznější pointy, k tomu mě mírně rozčilovalo, jak jednoznačně kladný, až dokonalý, je literární Verdi - nemám nic proti charakterním hrdinům, ale už od jeho prvního vstupu na scénu a líčení jeho fyzické krásy to bylo o chlup víc, než čemu dokážu uvěřit. Nakonec jsem se včetla a ano, jsou tam krásné myšlenky a situace, Maestrův vnitřní boj je uchvacující bez ohledu na hudební znalosti, i ty dramatické zvraty jsem si prožila. Závěru škodí, že se všechno muselo splést tak, aby se o benátské návštěvě nemohl dozvědět žádný z Verdiho životopisců, ale budiž, jinak to asi nešlo. V součtu spíš ano, než ne, ale velký dojem ve mně nezůstal.... celý text

Obrazy z kulturních dějin americké religiozity 2010, Martin C. Putna

Přehledný, srozumitelný a leckdy i zábavný přehled vývoje amerických církví a prolínání náboženství s kulturou v amerických dějinách. Jsou to opravdu "obrazy", spíš eseje než hutné odborné články, takže jsou výběrové - o islámu padne pár vět, některé menší církve jsou zmíněny zjednodušujícím způsobem. Díky tomu je ale text přínosný z hlediska nejen religionistického, ale i sociologického, politologického a literárněhistorického. Putna se soustředí na atmosféru doby, na proudy, jeho termínem impulsy, které se opakovaně vynořují napříč staletími, ukazuje, jak se vnímání stejného náboženského termínu proměňuje a dá se na něj odkazovat nakonec i z mimonáboženských zdrojů (tak se z původních puritánů, příslušníků kalvinistické církve, stal díky literatuře puritán veskrze negativním označením člověka neústupného v názorech a nepřístupného životním radostem bez ohledu na vyznání; a později se z touhy po starých dobrých časech vyvinula argumentace "návratu k puritánství" coby odklonu od liberální, zkažené Ameriky k teoretickému konceptu pravicově-křesťanského konzervatismu, který s komunitními obcemi 17. století nemá nic společného). Také se ukazuje, že oficiální teologie, forma sebepropagace a reálný náboženský život věřících té které denominace můžou být zcela odlišné věci, navíc odlišné i mezi jednotlivými farnostmi téže církve. Obohacující čtení, umožňující lépe porozumět některým současným jevům v USA, o uměleckých dílech nemluvě.... celý text

Záchrana 1984, Joseph Conrad

Pokud se spisovatelé dají dělit na architekty a zahradníky, pak Conrad Záchranu vystavěl přepečlivě jako architektonický skvost, v němž každá z mnoha postav a situací přesně slouží účelu. Protože Záchrana je hlavně studie toho, co s rozumným a uvážlivým člověkem může udělat vášeň, kterou neovládá. Je to portrét přímého a odvážného člověka, kterého jeho láska k druhým dovede jak k nesmírné snaze pomáhat, možná až příliš velké, tak ke ztrátě směru v nejzávažnější chvíli. Kapitán Lingard vymyslí složitý plán znovudobytí území svých malajských přátel v rámci místních kmenových válek - je k tomu třeba velké množství diplomacie a mnoho osob, přičemž Conrad každou z nich ukazuje v detailu, s jejími touhami a povahovými zvláštnostmi, díky čemuž jsou Malajci nesmírně zajímaví a životní (naopak někteří běloši jsou spíš typizovaní). Uvedení do složité politické situace je dlouhé a ukazuje ji z různých stran, takže je sice ve výsledku zcela srozumitelné, kdo, s kým a proč, ale přeci jen je kvůli tomu začátek únavně rozvleklý. Když ztroskotaná jachta přivede Lingardovi do života paní Traversovou, jejich vzájemné okouzlení vede k tomu, že kapitán ohrozí všechny své plány - a nehledě na dramatičnost děje, v jeho vnitřním boji a snaze vybalancovat věrnost všem stranám je těžiště knihy. Kvůli jeho srozumitelnosti musejí Lingard s paní Traversovou od počátku vést dlouhé důvěrné rozhovory, občas patetické a často nepřiměřené naléhavosti okolního dění. Podání morálního dilematu bylo mnohomluvnější a románovější, než bych si přála. Přestože chápu Conradovu důsledně vyprojektovanou výstavbu, čtenářsky mě to trochu dráždilo – tak živé postavy a tak málo toho můžou ovlivnit. Zato ukázka rozdílů v myšlení Evropanů a Malajců, ze kterého Evropané sice nevycházejí nejlíp, ale jejich omyly jsou pochopitelné a spíš nešťastné, než zlovolné, sugestivnost prostředí a především postavy, to stálo za tu občasnou utahanost textu a divadelní emoce.... celý text

Hodinář z uličky Zvěrokruhu 1992, Viktor Fischl

Fischl znovu píše o lásce a soudržnosti, která je větší než všechny stíny. Znovu jemně, poeticky. Ale jindy bývají postavy umírněné, přes všechny problémy prosté a obyčejně lidské, zatímco hodinář Blum má drama v sobě i kolem sebe. O to větší, bezbřehá, pak musí být ta láska všude kolem, i náhody musejí přijít na pomoc, aby se svět vně i uvnitř harmonizoval. Fischl je vždycky nadějeplný aniž se vnucuje, i tentokrát. Ale přes údajné autobiografické rysy to nedokážu číst jinak než jako krásnou, do extrému dovedenou fikci. Pocit, že postavy jsou živí lidé, přímo přenesení na stránky, se tentokrát nedostavil.... celý text

Krása šedin 1992, Viktor Fischl

Planoucí lesy Venuše 1979, Tonke Dragt

Young adult sci-fi v cudnejším hávu 60. let. A sci-fi to taky úplně není, o techniku nejde, umístění do budoucnosti jen dělá prostor přírodní, lehounce new age filosofii. Na Zemi už lesy skoro nejsou, někteří lidé z nich mají hrůzu, ale většina se v nádherném pralese cítí nejlíp v životě. Setkání s inteligentními, přátelskými, dokonce navýsost chápavými a soucitnými bytostmi tam vypadá přirozeně, vždyť to jsou lidé, kteří se vzdálili přírodě a sami sobě a potřebovali by vzor. Lidé jsou ostatně taky přátelští jako v dějinách ještě nikdy, žádné násilí a využívání k vlastnímu prospěchu... Nechci tu knížku ironizovat, je to hezký, jemný apel pro úplně jiné čtenáře než jsem já, navíc se za těch 50 let psaní pro mládež hodně proměnilo, takže dnes působí trochu nechtěně roztomile. Bohužel, radši bych i dnes ty Planoucí lesy. Na druhou stranu bylo té idyličnosti místy moc, problémy se tak dlouho řeší bez nesnází a samy sebou, že pro mě byla do tří čtvrtin knihy nejdramatičtější zápletka romantická, která se ale tak nějak rozplyne. Závažná otázka přijde až v posledních kapitolách, kde to konečně začne být řádně zajímavé dějově a hlavně psychologicky. V souhrnu milé čtení to je, ale hodně mu přidává hřejivé světlo starých časů.... celý text