InaPražáková přečtené 699

Dvorní šašci 1996, Viktor Fischl

Kniha o hledání smyslu života a víry po návratu z koncentračního tábora. Fischl prostřednictvím soudce, který už nesoudí ani vnitřně, a spíš přemýšlí, než se poddává emocím, předestírá filosofické otázky, které si museli navrátilci odžít. Někdo žil jen pro pomstu - a našel Boha, jiný Boha ztratil - a zjistil, že na tom nezáleží. Dvorní šašci nejsou silně dějová novela, ale ani suchopárná esej, spíš vyprávění o věcech lidských podané s velkým pochopením pro slabosti a pochyby, a vlastně na závěr optimistické.... celý text

Básně 1977, Karel Toman (p)

Ulehni v temnotách 1974, William Styron

Z knih jižanských autorů získávám pocit, že typická jižanská žena je krásná a šílená. A ani ne vždy jižanských, velmi podobnou situaci popsala Judith Guest v Obyčejných lidech (natolik se to podobá Styronovi, že se jím buď musela inspirovat, nebo opravdu Američanky od 30. do 80. let trpěly stejnou neurózou). Ulehni v temnotách je jeden z obrazů rodiny, která navenek udržuje zdání normálnosti a křečovitě absolvuje obvyklé společenské povinnosti, přestože se vinou citově chladné, perfekcionistické matky fakticky rozpadla a pohromadě ji drží právě jen to úsilí udělat dojem. V sugestivně vylíčeném prostředí virginské přírody, horkého léta a extatické náboženské slavnosti se postupně rekonstruuje duševní rozklad několika lidí, kteří tak dlouho nedokázali přiměřeně projevovat emoce nebo se nechtěli vzdát svého pohodlí, až došli příliš daleko a cesta ven je už příliš složitá. Miltonův a Peytonin přístup je přes všechnu nedospělost, vzdorovitost a vzájemnou nezdravou závislost pochopitelný vzhledem k jejich osobní historii, klíčová postava matky se odhaluje postupně, jak se Heleniny nálady a požadavky stávají časem extrémnějšími, přesto mi přišlo, že je nejméně pochopitelná. Snad jde o výsledek své doby a výchovy v kombinaci s nesmírnou umanutostí, ve které se stále víc uzavírala. Styron uměl výborně popsat nestandardní vnímání i projevy, Peytoniny halucinace a Heleniny sny jsou na hraně uvěřitelnosti, ale děsivě živé. Celkově je to velice nepříjemná kniha, drtivě depresivní. Ačkoliv si všichni Loftisovi byli vědomi, že je s nimi něco špatně, nechtěli se pokusit o změnu, aby nemuseli přiznat, že dělají chybu a jejich přístup se nedá udržet. Napsané je to ale výborně, zvlášť mě nadchly vybroušené dialogy, v nichž se nejvíc projevuje, jak vzájemně odlišné, od reality odtržené pohledy postavy mají. Představa, že ženský úděl je starat se o štěstí rodiny, zhmotněné v materiálním dostatku a společenské úrovni, byl až do nedávné doby obvyklý. Styronova nestvůrně vykreslená představa, že když se obětuji pro rodinu, tak je přece spravedlivé, aby byla rodina taková, jakou si ji vysním, a svět mi dal sám od sebe všechno, po čem toužím, je vlastně logické dovedení takového přístupu do důsledků.... celý text

Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy 2005, Giuseppe Maiello

Vzhledem k názvu a anotaci jsem čekala vědeckou studii. Ta to není. Pokud ale nežádám seriózní odbornou práci, je to kniha zajímavá a hodí se pro rozšíření vědomostí. Stručný přehled fenoménu nemrtvých bytostí způsobujících újmu živým (upíři, vlkodlaci, mory, v menším i různé regionální folklorní entity) mi přišel relativně nejlepší, prolínání různě pojmenovaných podobných bytostí a jejich srovnání napříč Evropou se zdá být dobře podložené a každopádně je zajímavé. Výběr z historických záznamů o upírech už působí náhodně a chybí mu hlubší kontext (např. nejstarší středoevropská zmínka o upírech údajně pochází z r. 745. V poznámce je citace dotčené věty, v bibliografii odkaz na publikaci, kde se věta cituje, ale originální zdroj se v knize najít nedá). Stručný přehled reakcí církevních a úředních představitelů na upírské procesy je na tom podobně, tři delší texty autor trochu přiblíží, další pouze cituje, jiné jen letmo zmíní. Maiello je místy k jiným výzkumníkům v oboru dost příkrý, přitom nesrovnává dva provedené výzkumy, jen má jiný názor - ale to jen potvrzuje, že se Vampyrismus musí brát jako populárně naučný text. Náhled do různých mytologií a popis provázanosti bytostí, které vzájemně odlišilo a silně přetvořilo až umění v 19. a 20. století, je dobrý, milovníci Drakuly a jiných moderních variant se asi podiví, jak upíři vypadali ještě v 18. století, ale celkově to není na víc než tři hvězdy.... celý text

Nadechnout se 2019, George Orwell (p)

Ukázka obyčejného života jaký byl a jaký je. Případně jaký bude. Tlusťoch Bowling je obyčejný, nesympatický pojišťovák, a z té perspektivy se strefuje do svých malicherných, omezených spoluobčanů a kritizuje mizernou dobu typizovaných dvojdomků a všeobecné honby za výdělkem. Georgie Bowling ale taky kdysi žil na venkově, aniž si to uvědomoval obklopený přírodou a lidmi, kteří si byli jistí svým místem na světě. Konec starých časů ale není jediné téma, byť zabírá hodně prostoru. Už tady popisuje Orwell dvě minuty nenávisti (i když to nejsou zrovna dvě minuty), hromadné provolávání hesel a vyhlídky na obří portréty a gumové obušky. Ve výsledku vlastně smířená kniha, Bowling si přizná, že minulost se nevrátí a budoucnost ho nemine, ale zůstává vědomí, že bude jedině hůř. Díky tomu, že vypráví jeden z mnoha, příliš se nelišící od ostatních, je navíc text zvlášť naléhavý.... celý text

Vyrozumění 1965, Václav Havel

Vyrozumění je výborná zábava i jen v tištěné podobě, ale na jevišti to musí být skvost. Mlčící zavaděč jazyka Kubš, pantomima s doutníky a hlavně nezapomenout na minimax - je to plné gagů, přitom chytrá a promyšlená satira. Kolegyně vedoucí je mimochodem ztělesněním korporátního zaměstnance, výtvarná aktualizace do podoby openspacu by fungovala bez problémů.... celý text

Jak tvrdí Pereira 2012, Antonio Tabucchi

Krátké nahlédnutí do života obyčejného člověka v diktatuře, ani by to nemuselo být salazarovské Portugalsko, situace byla podobná i Československu o 20 let později nebo v jiných totalitních režimech. Vzpomněla jsem si na Moc bezmocných, Pereirovy malé a čím dál tím větší činy lidské slušnosti a odvahy k upřímnosti při srážce člověka s režimem by ji mohly ilustrovat. Navíc je příběh opřený o nečekaně kompaktní směs odkazů na literaturu, katolickou věrouku a (tehdy) současnou psychologii. Všechno už bylo napsáno, zbývá uvést teorii do praxe. Vzhledem k neustálému znejisťování čtenáře přehršlí "prý" a "tvrdí Pereira", jsem čekala, že se na konci objeví vypravěč, posluchač příběhu. Ale není důležité, kdo vypráví, spíš mi to nakonec přijde jako posun k pohádkám: Byla prý jedna diktatura a v ní jeden novinář, jak tvrdí. Líbí se mi ten posun a celkově je to příjemné čtení, přese všechno optimistické a nadějné.... celý text

Král Krysa 2008, James Clavell

Válečných románů i vězeňské literatury je hodně. Král Krysa je ale bohatší o různá přidaná témata: národnostní a řečové rozdíly, kvůli nimž se Američan s Britem málem pohádají, protože se nejsou schopni dorozumět na jemnější, emocionální úrovni jazyka, a jejichž přejímání se stane jedním ze symbolů snahy o spojení dvou odlišných povah. Sociální nerovnosti různě kompenzované - člověk nízkého původu může ostatním imponovat bohatstvím jako Král, nebo kariérou a snahou se připodobnit honoraci jako Grey, přitom gentlemani uzavření ve vlastní společnosti se nakonec v projevech tolik neliší od Marlowa, který se stýká i s těmi, kdo mu nejsou rovni. Stejně důkladná ukázka různých druhů sexuálních travestií, různého vývoje názorů na to, co je morální. Nakonec je zajímavější sociologická než historická rovina románu. Závěr živě ukazuje obtíže návratu do světa, který ostatní považují za normální, a mrazí z něj. Jednak obecně a napodruhé ještě z ironických momentek nad dlouho zadržovanými dopisy a z osudu Seana, který se ne vlastní vinou neměl k čemu a s kým vrátit.... celý text

Slečny 2012, Barbora Baronová

Orální historie má svoje nevýhody - mluvčí mívá sklon se prezentovat jako důležitější, úspěšnější, víc v právu než ve skutečnosti, na druhou stranu se to dá často rozpoznat a připočítat spíš k osobní psychologii než historii. Forma autentického vyprávění přepsaného do třetí osoby tomu dala paradoxně spíš vyniknout, jakoby ze zdánlivě objektivnějšího vyprávění víc vyčnívalo, co už je opravdu k neuvěření (ale nebylo toho moc, co jsem odfiltrovala jako přehánění, kromě závěrečného příběhu Renaty, jejíž vztahové konflikty působily extrémně jednostranně podané). Dobře vybrané, zajímavé vypravěčky a různorodé vyznění (některé své slečnovství považují za chybu, jiné se s ním smířily, tajná jeptiška Marcela si ho vybrala a neměla důvod litovat) dělají knihu zajímavou a pestrou. Malé osobní dějiny na pozadí velkých, to je zase výhoda orální historie, a protože mě období socialismu zajímá a odehrávala se v něm alespoň část života všech žen, byl to pro mě další zajímavý zdroj informací. Jedině škoda, že se v anotaci deklarovaný "ambiciózní projekt, který představuje nový přístup k psanému textu, fotografii, knižnímu designu i produkci", nedočkal lepší redakce. Například vytrvalé psaní "Pacem interis" svědčí o nedůsledném a ve zpracovávaném tématu se nedovzdělavším přepisovateli.... celý text

Sekyra 1991, Ludvík Vaculík

Na malém počtu stan se stihne vystřídat několik dějových rovin (vzpomínky na dětství na vsi; naděje i nespravedlnost kolektivizace; současná od lidí i přírody odtržená vesnice; pražský redakční boj o to, co a za jakých podmínek se smí psát) a zůstává mi pocit, že o každé z nich jsem toho přečetla tolik, jako by byla celá kniha jen o tom jediném tématu. K tomu přemýšlení o vztazích otců a synů, o snaze dát životu smysl. Filosofování jakoby mimochodem, mezi popisy přírody a života v přírodě. Hutný, obsažný text s chytrou formou střídání vypravěčů, přitom místy lyrický a půvabný - výborně napsaná kniha.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Připadám si rozdvojená jako vypravěčka. Ta kniha je totiž dobrá a špatná zároveň. Žánrově je to romance, ale s uměleckými ambicemi, a ne úplně nenaplněnými. Na jedné straně zajímavý nápad s polohmotnou verzí člověka, která se zasekne na místě, s nímž má něco společného, a vede tam nezávislou existenci – byť je otázka, nakolik se autorka inspirovala jinde. K tomu vložená povídka, chytře rozdělená, aby nerušila a jenom občas lehce odkazovala na hlavní text, která má sama o sobě značné kouzlo. A vůbec se to dobře čte, je to zábavné a ústřední dvojice je ukázkově sympatická. Na druhou stranu nadbytečná linie Janiny kamarádky, hodně velmi neuvěřitelných náhod a splétání nitek přes míru, místy neuhlídaný jazyk (obecná čeština, do které se ale míchají slova jako „pohlédl“ nebo „patrně“, které se v přímé řeči různých osob objevuje tolikrát, že už na něj mám alergii. Mimochodem, „seriózně“ ve smyslu „doopravdy“, to se fakt používá?). Místy je to klišé, ke konci čím dál víc, je to nevypsaný text. Ale je tam spousta dobrých nápadů a strašně mě to bavilo.... celý text

Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety 2019, Džuniči Saga

Přes třicet vzpomínek na život v Japonsku zhruba od 10. do 30. let 20. století, kdy to byla země stěží rozvojová a lidé žili běžně tak chudě, že je to dnes těžko představitelné. Každý vypravěč povídal, o čem se mu chtělo, což je velký klad, ve výsledku to dává dohromady nesmírně živý a realistický pohled na všechny složky života, od vybavení domácnosti přes stravování a společenské zvyklosti po řemesla a sváteční zvyky. V jejich reálné podobě, takže jedna pamětnice vzpomíná, jak byly před novým rokem ulice plné lidí, kteří se báli domů, aby je nenašel výběrčí dluhů. Po novém roce bylo už nezdvořilé chtít dluhy za loňský rok a chudáci se mohli vrátit. Několikrát se přímo zmiňuje, že ve filmech se historie idealizuje, že její uměleckou verzi pamětníci nepoznávají - tady je seznámení se skutečností, která byla mnohem tvrdší a méně romantická. Ač by se to často nabízelo, nikdo nehraje na city, nestěžuje si, vyprávění jsou příjemně civilní. Přes přítomnost bývalého člena Jakuzy a několika gejš, literárně vděčných objektů, mě nejvíc zaujali řemeslníci, kteří mluvili o práci - asi je znát přínos autora, protože při popisu nevzdělaných venkovanů, jak se vyrábějí rohože nebo sesazuje almara ze dřeva, které se štěpí na malé kousky, se zmiňované činnosti přímo objevují před očima. K tomu je kniha nádherně vypravená a plná tematických ilustrací (a je chyba na mé straně, že i s výkladem těžko najdu rozdíl mezi ženskými účesy). Ozdoba knihovny, historický dokument vysoké kvality, příjemné a zábavné čtení, které ctí vypravěče a nesnaží se o dojem - v souhrnu nejlepší kniha letošního roku a velké doporučení i pro ty, kteří se o Japonsko blíž nezajímají. Pro japanofily povinná literatura a můžou si přihodit šestou hvězdu.... celý text

Děti půlnoci 2012, Salman Rushdie

Už u autorovy předmluvy jsem si říkala, že tohle bude hodně dobré, a byla jsem pak několik set stran setrvale nadšená - hravé, nápadité, krásné čtení, srovnání s Márquezem je na místě. Přes veškerou ztřeštěnou podivnost epizod ze života jedné rodiny ale postupně přituhuje a z malých rodinných dějin na pozadí historie státu se stává spíš metafora, místy ilustrace těch velkých. V indické historii se nevyznám, takže si leccos nedokážu zasadit do konextu, ale samo o sobě mi to příliš nevadilo, dá se odhadnout, kde je pravdivé jádro, a i to je drsné až dost. Přechod od kouzelných historek k historickému sur-realismu a roztříštěnější formě (byť dobře odůvodněné) už mi tolik nevyhovoval. Ne že by nebyl výborně napsaný, jen mi víc sedělo méně politicky angažované vyprávění. Velká přidaná hodnota je geniální překlad, nadvakrát je pak radost číst.... celý text

Silmarillion 2003, J. R. R. Tolkien

Rozhřešení 2004, Jonathan Franzen

Výborně vystavěná kniha, která zaslouží číst dvakrát, protože napoprvé se všechny drobné provázanosti a různě se vynořující okrajové linky nedají zapamatovat. Pět odpudivých lidí (a pár trochu méně odpudivých v úměrně menších rolích), jejichž neštěstí, ubohost a nešikovné snahy o nápravu života svého i ostatních jsou postupně vidět víc a víc. Nedokážu se rozhodnout, jestli jsou odpudiví, ale k politování, nebo k politování, ale odpudiví. Autor v tom zřejmě jasno má, byť nepřeje všem stejně. Nevím, jaké jsou další Franzenovy knihy, ale přijde mi, že tady vyčerpal všechny kombinace osudů, povah a přístupů. Kompletní živočichopis bílých Američanů střední třídy. Zábavný prvek obstarává všudypřítomná sžíravá ironie, místy až havlovsky absurdní (pobaltské intermezzo jsem si velmi užila, ale strašně by mě zajímalo, co si o něm myslí litevští čtenáři), místy naopak blízká frašce, bohužel příliš protahované a jaksi nuceně třeskuté. Jakkoliv si uvědomuju, že je to precizně napsaná, do detailu promyšlená a psychologicky přesná kniha, obdivuju ji jenom rozumem, emoce zůstaly téměř nezasaženy. Chyba je na mé straně, nejsem v období života, které by se podobalo Garymu nebo Chipovi, rodiče se stavu Alfreda a Enid také neblíží, takže jsem to vnímala tak nějak přes sklo, do těchhle pastí jsem se ještě nechytila a pořád podvědomě věřím, že se mě netýkají - takže za 15 let si to přečtu znova a nejspíš to bude kruté zrcadlo a pět hvězd. Důkazem budiž to, že pasáže s mně nejbližší Denisou se mě dotkly a nejvíc ve mně vyvolávaly potřebu přemýšlet, co bych já na jejím místě...? Vynikající kniha pro ty, kteří ne úplně nedávno založili (nebo už měli několik šancí založit) rodinu a vybudovali (nebo zakopali) kariéru. Na rodině Lambertových si může každý ukázat, ke kterému typu ksindlovství inklinuje a jak vysoko je jeho osobní skóre. A že pokud se nevzepře, bude hůř.... celý text

Vlčí něha 2008, Stef Penney

Jsem na pochybách, jestli je Vlčí něha ambiciózní lehké čtení spíše pro ženy, nebo to má být klasický román. Na jedno je to nezvykle kvalitní, na druhé to má dost much. Některé historické skutečnosti jsou detailně a bez příkras popsané, například realita fungovaní Společnosti Hudsonova zálivu nebo znalosti nutné po život v ledové divočině. Atmosféra a popisy přírody jsou jako živé. Jinde autorka nacpala současné společenské jevy a postoje do doby, ve které se nevyskytovaly. Vzdělané a silně emancipované vypravěčce v kanadské pustině muži nebrání, když se jim míchá do řemesla, ať jde o vyšetřování zločinu nebo náročnou cestu lesy. Předsudky vůči Indiánům trpí jen morálně nízké postavy. A další přenášení v současnosti oblíbených témat. Činí to postavy sympatickými a třeba blízkými čtenáři, ale věrohodné to zkrátka není. Knihou se proplétá hodně linií, které se různě spojují, ale některé vyzní do ztracena. Může to ukazovat, na jakých drobnostech závisí objevy a správné konce, a líbí se mi takový výklad, ale přímo v textu se moc nenabízí, spíš jako by se všechno muselo rychle dopovědět. Postavy mě zajímaly a bavilo mě číst, ale nesměla jsem moc přemýšlet nad tím, jestli se něco podobného mohlo aspoň zhruba stát.... celý text

Sigmundovy můry 2015, Pavel Bušta

Na rozdíl od komentujícího přede mnou mi sbírka přišla soudržná, povídky se podáním hodně podobají, všechny mají výrazné téma, trpí snahou o vtipnost a originalitu v každé větě a mají výrazné pointy, které se většinou podaří, občasné klišé se v součtu dá prominout. Bušta je dobrý pozorovatel a psycholog, prostředí načrtává rychle a výstižně, třeba klukovská hororová historka U dvou milenců je báječně působivý návrat do dětství na venkově a part, které tam vznikaly. Celková kvalita záleží na tom, jak moc autor tlačil na pilu ve snaze o dojem. Primárně humorné povídky, jakkoliv černý humor to je, se mi líbily méně, jsou přecpané složitými větami plnými paradoxních metafor. Asi to někoho pobaví, mě jejich množství spíš ubíjelo. Občas se pointa vtipu dá snadno domyslet, ostatně mám pocit, že některé už jsem v kratší verzi slyšela. I tak je ale vidět šikovně budované napětí. Tragikomické a obecně vážnější povídky jsou lepší, slovní exhibicionismus se zmírní a zůstane neshazovaná touha po rodině a lásce, někdy až nečekaná něžnost. Nejlepší z nich je závěrečná Rockstar, ale i Volavka v síti dokáže zasáhnout. Většinou se snažím neškatulkovat autory podle věku, ale na téhle sbírce je nevypsanost znát. Nicméně za pár let by mě nějaký další Buštův text (pokud nebude především komický) hodně zajímal.... celý text

Z Istanbulu až na konec světa 2019, Petr Kučera

Kniha o identitě, jak ji vnímaly osmanské vzdělané vrstvy na přelomu minulého století. O členění knihy už tady komentář je, nebudu se opakovat a zmíním několik myšlenek, které se dají vztáhnout na současnost (a že se za víc než sto let v některých ohledech takřka nic nezměnilo). Cestovatelé na Západ byli bez výhrad okouzlení technikou, čistotou, pořádkem, ale více či méně vnímali izolovanost a chlad Evropanů ve srovnání s východní otevřeností a pohostinností. Někteří věřili, že se západní technika a východní mravy dají spojit, jiní si tím tak jistí nebyli, vliv technizovaného okolí prostě nejde vymazat - a nebyly si zdaleka jisté (většinou šlo o ženy), že je to přiměřená cena. Zmiňuje se i skutečnost, že pokrok přišel moc rychle, dřív než si na něj lidé mohli zvyknout. Může to ukazovat, jak se cítí dnešní imigranti z méně rozvinutých zemí, a těžko jim vyčítat, že si ten pocit cizoty a odtrženosti od lidí neuměli představit předem nebo ho nechtějí smést ze stolu jako nízkou cenu za ekonomický vzestup a svobodu. Když jsem u svobody, spisovatelky si stěžují, jak dokola vysvětlují, že harém je zkrátka ženská část domu, nic skandálního, a přitom trefně poznamenávají, že americké a britské ženské kluby jsou západní obdoba harému (jenom Istanbulanky se v nich baví o knihách a Američanky o účesech). Západní čtenáři východních textů často žádali (a žádají) kontroverze, prvoplánovou exotiku, prostě aby to mělo šťávu. Těžko pak čekat, že by někdo chtěl poslouchat popisy nudné reality, zvlášť když už si udělal názor na divoký život, který tam daleko přece všichni vedou. Velmi zajímavá a podnětná kniha, tím spíš, že dnešní Turecko se znovu rozhoduje mezi příklonem k Východu nebo k Západu.... celý text

Kniha hřbitova 2008, Neil Gaiman

Spousta svérázných klaďasů, které si je těžké neoblíbit, přátelství, soucit, boj na ochranu slabších, troška hororu, hodně touhy po lidech a ochoty mít rád. Byť hřbitovní, je to vyloženě "feel good" kniha, na zimní večer ideální čtení. Čte se to rychle a snadno, jen mě mrzelo, že některé nápady vyzní do ztracena a vysvětlení tajemství se odbude jednou větou. Stejně na mě působili i Američtí bohové, Gaimana si asi budu dávkovat jako lék proti chandře, kdy mi pár nevysvětlených linek nezkazí široký úsměv.... celý text

Durman 2004, Leena Krohn

Takhle si představuju finské podivno, jen na mě bylo nakonec bylo toho podivna málo a úvah o světě (zvolenou formou) moc. Nápadité a zábavné epizodky z redakce časopisu o paranormálních jevech, které by mi na přemýšlení o relativitě toho, čemu se říká skutečnost, stačily, střídají úvahové pasáže a halucinační zážitky, jakoby tajemně nedořečené a protahované tak dlouho, že výsledná myšlenka ztrácí sílu. Navíc nepřináší nic zvlášť překvapivého. Ale poslední kapitola potěšila, je nečekaná (aspoň pro mě) a příjemně nejednoznačná. Zábavné čtení, ze kterého si budu za pár dnů pamatovat jen několik podařených drobností vytržených z kontextu a mírně komický (nikoliv směšný) boj překladatele s termíny z ranku BDSM, které u nás před 15 lety asi ještě neexistovaly.... celý text