InaPražáková přečtené 699

O údělu člověka 2019, William Somerset Maugham

Generační výpověď, román o hledání smyslu života nebo vlivu umění na člověka - samá zásadní témata, přitom je příběh plynulý a čte se vyloženě příjemně, obzvlášť pařížské období je barvité a i při popisu mladického nadšení realistické. Navíc je jazyk i děj úsporný, přísně účelově vybraná slova i věty, takže stránky ubývají nečekaně rychle. Jediné, co mi trochu zkazilo dojem, byla poslední čtvrtina, kdy už té účelovosti a umělých konstrukcí bylo na můj vkus příliš a milostné potíže se otravně dlouho točily v kruhu (navíc jsem se několikrát těšila, že když "se mu ztratila v davu a už ji nepotkal", tak je ta potvora pryč nadobro. Nebyla, vždycky se nějakým neuvěřitelným způsobem vrátila zopakovat si totéž, co o sto stran dřív). Pokud je začátek zčásti autobiografický, a tudíž občas nejednoznačný, nakonec se vyvine v ideální románové a morální vyvrcholení. I tak je O údělu člověka kniha na opakované čtení a promýšlení, umělecky krásná a precizní.... celý text

Dům, domov, domácnost, dějiny architektury 2013, Bill Bryson

Historie nejen domu nebo samotné domácnosti, ale obecně vývoje věcí denní potřeby a věd ovlivňujících život - lékařství, stavitelství nebo třeba botaniky. Bryson je vynikající vypravěč, přístupně, zábavně a v souvislostech zprostředkovává informace z množství oborů, kombinuje historii zásadních zlepšováků (kdo z hlavy ví, kdo a kdy vytvořil cement nebo tabulové sklo) se zmínkami o komických zvláštnostech dřívějška a dohromady to dává obraz především 19. století v opravdové šíři technologického i společenského vývoje.... celý text

Čtrnáct dní na vojně 2016, Karel Poláček

Člověk je vinen 2018, Helena Veličková

Jako sbírka soudniček průměr, ozvláštnění přítomností grafologa vyšlo tak napůl - přišel, podíval se na podpis, odrecitoval hlubinný rozbor, to je moc zjednodušené podání, aby to byl opravdu klad, škoda. Ale je to typické pro celou knihu, zjednodušeně podává autorka i pohled na situaci ve 30. letech, což byl pro mě kámen úrazu. Atmosféra nejistoty v zemi, útulnosti kavárny a přátelského kroužku vzdělanců se smrskla na moralizování ve stylu hospodských štamgastů: Německý národ má v povaze surovost a sklon k podřízenosti, Židé jsou vášniví a sveřepí, už na očích se jim to pozná. Kritika Masaryka by mohla tvořit zajímavý protiklad k oblíbené idealizaci první republiky, bohužel se omezuje na fyzickou sešlost (vám, pánové, by snad nebylo stydno?) a účelovou konstrukci: Masaryk je věřící, tedy je dogmatik, tedy se nutkavě zaobírá morálkou, ale skutečně morální být nemůže. Ve třicátých letech bylo členství v církvi obvyklé, co by to pak vypovídalo o morální úrovni společnosti a samotných pánů soudců... Občas jsem měla pocit, že čtu debatu na sociální síti ve společnosti, které se jinak velice snažím vyhýbat, občas to šlo číst jako velmi oddechová literatura. Je to cílení zčásti na předsudky, zčásti na emoce (soudničky bez detektivního pátrání přece přitahují pocitem přihlížení zločinu, navíc opravdovému, v tom má Weisel pravdu). Nevím, nakolik to autorka tak zamýšlela, spíš se snažila učinit knihu čtenářsky vstřícnou a přitažlivou a moje intelektuální přecitlivělost se zkrátka neshoduje s parametry cílové skupiny.... celý text

Pasťák 1990, Karel Misař

Krejčí, řezník, voják, obchodní příruční a učitel (což se ukazuje jako nejabsurdnější kvalifikace) mají hlídat padesát "narušených", od kterých se očekává obden otrocká manuální dřina a mezitím celkem nic, jen nesmí narušit pořádek venku, mezi spořádanými občany. Jejich rozkrádání, kouření, alkoholismus a šikana nezajímá ani úřady, natož vychovatele, kterým by navíc mohlo jít o krk, kdyby se moc ozývali. Tím méně někoho zajímá jejich láska k dětským pohádkám a vyprávění smyšlenek o láskyplných rodinách, které na ně někde čekají. Dokument z pasťáku, zařízení, o kterém se na začátku 60. let nemluvilo nahlas, je zajímavý sám o sobě, ale na vyšší úroveň ho posouvá osobnost vypravěče, mladého muže, který není bez ambic, schopností ani morálky, ale chybí mu vůle k čemukoliv, takže je ve výsledku další ambivalentní postavou. Za jeho snahou o lidskost je stud, leccos si bere osobně, ale při své neukotvenosti umí jen utíkat - z domova, od dívky a nakonec i od pasťáku, ale pocit svobody mu vždycky uletí jako ten pták. Nakonec je to pro mě kniha především o ztrátě (nebo nenalezení) smyslu života a o zhoubné moci víry v predestinaci.... celý text

Mezi pionýrským šátkem a mopedem: Děti, mládež a socialismus v českých zemích 1948-1970 2018, Jiří Knapík

Několik autorů dalo dohromady knihu, která tematicky obsahuje snad všechny aspekty dospívání v první polovině socialistické éry od legislativy přes vliv státních složek jako škola a ČSM po zájmové aktivity včetně médií, a ještě přináší množství drobných zajímavostí, kterým se vědci běžně nevěnují. Snad protože se potkává několik rukopisů, je kniha poněkud nevyvážená. Místy v podstatě suché výčty dat (zmapovaní vývoje zákonů o rodině samozřejmě data potřebuje, přesto si myslím, že ze všech možných podání si Knapík vybral to nejtechničtější a nejodtažitější), místy až přehnaně emotivní a odsuzující (exkurz do sexuálně osvětové literatury Ch. Brenner), většinou naštěstí něco mezi tím. Nevyváženost se týká i hloubky a délky rozboru. Je poznat, čím se který autor zabývá dlouhodobě a může to pojednat v detailech, tam bych občas ocenila poznámku pod čarou, protože ne všechny mezi řečí zmíněné akce jsou obecně známé. Navíc snad proto, že se editoři snažili využít všechny dostupné texty, aniž je dostatečně krátili, se informace místy opakují. Některé oddíly na druhou stranu zůstaly spíš načrtnuté, povrchní. Samostatná kapitola je zařazení "exkurzů", krátkých textů o minoritních tématech (minikáry, filatelie). Částečně tedy texty pro odbornou veřejnost, částečně zájmová četba pro laiky, ze které může student využít jedině seznam zdrojů. Což ale znamená, že si každý může najít styl, který mu vyhovuje. A vzhledem k šíři záběru je to opravdu velmi dobrý historický soubor, navíc doplněný velkým množstvím fotografií. Neodpustím si směrem k Academii nečekanou výtku - kniha není dobře zredigovaná. Snad se projevil nedostatek času, na který si autor stěžuje v úvodu. Gramatické chyby, výpadky z vazby, duplicity textu pod čarou a v těle kapitoly (jakkoliv text, který odkazuje do poznámky sám na sebe, má vzhledem k probírání budovatelské rétoriky jisté kouzlo), v míře, která by se u odborné literatury a prestižního nakladatelství neměla stávat.... celý text

Metráček I + II. 2018, Stanislav Rudolf

Lvíče 2018, Josef Škvorecký

Škvoreckého detektivky mi sedí mnohem míň než jeho nedetektivní knihy, těch podezřelých náhod je tam prostě moc. Tragédie mě po předchozím čtení Klímy, který píše zčásti o tomtéž, jenže líp, taky úplně nezasáhla. Ale pořád je to chytrý, zábavný, ironický Škvorecký. Vzdor autorskému záměru jsem se tudíž víc soustředila na poměry v nakladatelství, které si neumím představit v lepším podání - fakta se dají najít, ale jízlivá ironie a cit pro směšnost se do historických výkladů většinou nevejdou.... celý text

Soudce z milosti 1986, Ivan Klíma

Nebudu opakovat, jak je to formálně chytře napsaná kniha, o tom se dost rozepisují komentáře přede mnou. Kromě toho je Soudce z milosti civilní, nevyumělkovaný obraz Klímovy generace a začátku 70. let. Literatura z principu používá literární, nezvyklé zápletky - ne tak tady, všechno, co Klíma popisuje, se mohlo stát a hromadně dělo, obyčejný život s běžným přemýšlením o tom, co se smí, hodí, musí nebo nesmí říkat a dělat. Dramata jsou tudíž soukromá a vlastně také obyčejná, nevěra není nic nového pod sluncem. Jenže retrospektivní linie (která mě bavila víc, ale při druhém čtení to může být jinak) ukazuje zákonitou posloupnost, historickou nutnost, kvůli níž se jak celá generace, tak jeden každý z hrdinů musel dostat do své současné slepé uličky, ze které hledá nejlepší ze špatných cest ven. Mimo jiné, dá se najít hodně rovin a způsobů čtení. Měla jsem s textem jediný problém: Soudce Kindl neudělal míň chyb než ostatní postavy, ale přes všechny ukázky vzájemné neschopnosti komunikace mu autor straní. Další postavy jsou emotivní až hysterické na hraně grotesky. Snad byly zvlášť ženy narozené ve 30. letech romantičtější, iracionálnější než dnes, snad to zčásti způsobuje hledisko vypravěče, kterému (ty hysterky) vyčítají citový chlad. Ale snižuje to věrohodnost jejich argumentů, což v komunikační šachové partii znamená znemožnění výhry.... celý text

Višňový sad 2005, Anton Pavlovič Čechov

Konec starých časů na ruský způsob. Pokud je to komedie, tak hořká a ironická. Čechov uměl skvěle vystihnout typy osobností, všichni jsou trochu směšní, ale každý má po svém pravdu, vlastně ani Lopachin, ztělesnění dějinné nutnosti nastupujících nesentimentálních obchodníků, není záporná postava, ve svém vědomí vlastní nevzdělanosti a neschopnosti se vyjádřit, jestli Varju chce, nebo ne, je spíš k politování.... celý text

Píseň o lítosti 1992, Viktor Fischl

Kniha o různých druzích lásky, nešťastné, vášnivé, lásce v rodině i širší komunitě. O různých způsobech vztahování se ke světu, a při ukotvení do židovských tradic nečekaně obecných způsobech. Je, měl by být Bůh spravedlivý a přísný, nebo milostivý a odpouštějící? Nebo se to dá spojit? Jednak se přemýšlí i o neexistenci Boha (a že to ve výsledku na věci nic nemění), jednak se to dá vztáhnout na postoj k nadosobním systémům (třeba právnímu) a nadřízeným postavám. Děd Gabriel, který potřebuje k životu Boha-soudce a neochvějná morální pravidla, sám při své prudké povaze nedokáže čekat na spravedlnost odjinud a soudil by a trestal, jen kdyby nevěděl, že to lidi stejně nezmění. Lepší je smířlivý dědeček Filip, ale protože se kniha musí vyrovnávat s faktem šoa, ani to není tak jisté - opravdu má mít člověk stejnou lítost s vrahy jako s vražděnými? Odpověď není, stejně jako se nikdo za života nedozví, jestli existuje Bůh. Krásná kniha napsaná krásným jazykem, jemně ukazující, jak žít a neubližovat i v situacích, kdy neublížit se zdá nemožné. Náhodou, (jak mi tak knihy často padnou do ruky ve správnou chvíli, aniž to předem vím) jsem ji četla nedlouho před Dnem smíření, Jom kipurem, který v knize také hraje roli a před nímž se Píseň o lítosti velice hodí číst. Stejně jako v jiných chvílích, třeba před novým rokem, kdy má člověk potřebu bilancovat a plánovat si, jak to příště všechno zvládne líp.... celý text

Divočina - Povídky pro Duhu 2019, * antologie

Vzala jsem Divočinu do ruky kvůli Bolavé (kterou mám ráda) a Mornštajnové (abych na krátkém textu viděla styl, který tolik lidí nadchnul), jinak bez očekávání. Možná i proto jsem byla příjemně překvapená, třetina povídek je nadprůměrně dobrá a navíc má každá povídka krásnou ilustraci, ze které je znát, že ilustrátorka text četla a podařilo se jí vystihnout jeho spodní tón. Téma divočina vedlo velkou část oslovených autorů k lyrice, povedených povídek-obrazů je několik (nejúplněji Malijevského Bouřka, ale velmi dobře i Horákové Pod hladinou), jiné trochu narušuje snaha dostat na pár stránkách k lyrice i poučení, které bývá prvoplánové. Nejčastějším problémem obecně je chabá pointa, ale i slabší kusy mě bavilo číst, jen jsem byla na konci více čí méně zklamaná. Zaujalo mě, kolik autorek se věnovalo mateřství a jak opsaly celé spektrum možných pohledů - od tradičně přírodního (Rudčenkové Malinový vrch) přes problémové, ale nadějné vztahy (Vlasákové Švy), po tabuizované otázky protipřirozené a protipřírodní (Šimůnkové Špatné dítě, které je pro mě vrcholem celé sbírky). Většina epických povídek je vztahových, tím víc potěší pár žánrových odboček - překvapivě se víc podařily horory, sci-fi, o které si téma říká, přišlo zkrátka; Kratochvílovy povídky doplatily na nenápaditou a násilně vtipnou pointu, Cigan napsal spíš společenskou anekdotu ve sci-fi převleku. Zajímavý výběr autorů různých generací a stylů (jen trochu škoda převahy žen, když se tolikrát probírá ženskost, uvítala bych i něco o mužnosti), na tématickou sbírku vysoká kvalita a krásná výprava. Divočina se povedla.... celý text

Prostě na mě zapomněli 2015, Jiří Holub

Jako by si autor přečetl pár příběhů ze Sudet, udělal koncentrát s černobílými postavami a pak ho co nejjednodušší formou odvyprávěl. Ta kniha není vyloženě špatná, jen není v ničem dobrá a ve výsledku je úplně zbytečná. Řemeslně by to mohla být slušná práce dvacetiletého debutanta před redakcí. Autor má ale na kontě textů povícero a na redakci zjevně nedošlo, takže osmiletá holčička používá ve vnitřní řeči slova jako procedura, akt, vymanit se a když popisuje hru tatínka s bratříčkem, mluví o otci, který si hraje se synkem. Vnitřní logika kulhá, týdny mizející jídlo v době nedostatku a přídělů nikdo nezpozoruje, Klárka se obecně dostane kdykoliv kamkoliv, protože má pravidelně „víc štěstí než rozumu“. Příběh je jednoduchý, postavy jsou jasně odlišené na první pohled (rodiče jsou vzorňáci, kteří nechtějí byt po Židech, zato když je vozka nějaký nesympatický, je jasné, že je to zlosyn), hodní Němci se poznají podle toho, že mluví česky(!). Vyprávění lineárně popisuje, co po čem přišlo, aniž nabízí nějaký druhý význam nebo alespoň psychologii postav. Na závěr povinná zkratka do socialistické budoucnosti, kde zlí jsou pořád zlí a hodní na to doplatí, i do budoucnosti kapitalistické, kde k ujasnění polarizace stačí přívlastek "o generaci mladší manželka".... celý text

Generátory národního pohnutí a další mučicí stroje 2019, Petr A. Bílek

Velice depresivní čtení o části veřejného prostoru, kterou většina lidí vnímá mimochodem a není zvyklá o ní kriticky přemýšlet. Od redukce politických sdělení na emotivní hesla s hezkým obrázkem na billboardu po bulvarizaci kulturních rubrik českých médií, i těch takzvaně lepších. Od změny vedení diskuse, v níž se místo argumentů upřednostňuje vyvolávání emocí, po stále větší množství prostoru, které dostávají nedovzdělaní laici, aby mohli prezentovat svůj názor, protože už fakt, že ho mají, je opravňuje účastnit se odborné debaty. Předvedeno na konkrétních kauzách to dává dohromady obraz zhroucení veřejné debaty o kultuře a rozmělnění vážnosti mluvčích, která půjdou stěží napravit, protože čím déle je vnímáme v tomto stavu, tím otupělejší jsme. S typickým Bílkovým projevem plným silných přirovnání a místy laciných vtipů se nemusí každý sžít, ale jako obvykle i tentokrát je v pojmenovávání jevů vezdejších přesný a důsledný.... celý text

Sedmikostelí 2014, Miloš Urban

Moje první setkání s Urbanem byl rozhodně nezvyklý zážitek a zůstal mi z něj silný dojem, že nic divnějšího jsem nikdy nepotkala. Že moderní doba kazí vkus a charakter, to je oblíbené literární a filosofické téma setrvale už od antiky. Ale neznám nikoho, kdo by řešení pojal tak doslovně, tak totálně, to si nedovolili ani autoři utopií. Ve službách svérázné myšlenky jde děj, který by jinak neobstál. Policejní pseudovyšetřování se nepodobá realitě ani náznakem, hrdinovo objevování se posouvá berličkami vykonstruovaných náhod, dialogy šustí papírem. To i podivná sbírka postav se dá omluvit inspirací gotickými romány, na které se autor odvolává, na mě to bylo přesto za hranou, příliš tlačení na pilu v míře naturalismu i grotesknosti. Barvité popisy pražských krás mě potěšily a rozhodně jsem se nenudila, ale s trochou zlomyslnosti mám chuť Sedmikostelí řadit jako svérázný příspěvek k myšlenkám New Age a všech ostatních hnutí, která hlásají návrat ke komunitě, přírodě... nebo kamkoliv jinam.... celý text

Země vod 1993, Graham Swift

Zábavná a přístupná postmoderna, která se na pozadí různých příběhů zabývá příběhy obecně. Tematicky podobné Barnesovu Vědomí konce, ale hravější a méně filosoficky odtažité. Učitel místo dějepisu vypráví žákům (a čtenářům) historii (nebo stories, příběhy? – jak pořád opakuje, vy přece chcete příběhy, ne nějakou historii) svého rodného kraje. Byť je na začátku mrtvola, není to detektivka ani psychologický román nebo historická esej, jen tak od každého trochu. Především totiž Crick vyprávění komentuje, vede s posluchači dialog o tom, proč se vlastně ptají „proč“. Různé postavy k příběhům přistupují různě, ale život všech to ovlivní. Někdo už radši nechce vědět nic. Někdo ztratí paměť. Někdo se snaží dobrat začátku příběhu (ale kde je to dostatečně na začátku?), aby mohl začít znovu a jinak. Ne všechna vyprávění jsou úplně realistická, ale ne náhodou je Fens kraj bláznů, ne nadarmo malý Tom, budoucí učitel, zdědil po pratetách gotické romány – a ostatně, vy přece chcete slyšet příběh, ne?... celý text

Pán přílivu 1993, Pat Conroy

Kniha má dvě linie: současnou, v níž se Tom schází se sestřinou lékařkou, aby jí vyprávěl o jejich dětství, a minulou, rodinnou historii ze svérázného kraje bažin. Současná linie není ani náznakem pravděpodobná, je to vytoužená fantazie nebo mnohomluvný milostný románek – psychiatrička je popisována jako ztělesnění vyrovnanosti a elegance, ale opakovaně ztrácí sebekontrolu, od prvního týdne se Tomovi svěřuje se svými rodinnými problémy a nepokrytě si říká o komplimenty, nechá ho stýkat se se svou rodinou, ale udělá z něj toho ideálního Muže s velkým M, kterým touží být. Obsažnější historická linie má nakročeno k velkému románu, košaté lyrické pasáže o přírodě, obrazivé vyprávění o mizerném manželství a dětství v něm, o veselých i zvláštních zážitcích příbuzných, o sourozeneckém poutu a různých řešeních otázky, jaký má život smysl. Většina událostí je ale o krůček za hranou, jsou příliš patetické, příliš fantastické, vyhrocené ad absurdum. V jednom případě by to nevadilo, ale jako pravidlo to z historického psychologického románu dělá senzační blýskavý šperk. A především je největší slabinou českého vydání překlad. Kniha u nás zjevně vznikla narychlo jako doplněk k filmu, takže překlad i redakce mají bídnou úroveň. Kostrbatý, nepřirozený jazyk ničí autorovy lyrické obrazy, o nichž věřím, že jsou v originále nádherné, a rozptyloval a vztekal mě natolik, že jsem měla problém soustředit se na příběh. Nepřeložené základní reálie, jako anglické názvy školních ročníků a uvádění teploty ve °F, s tím jdou ruku v ruce. Např. „Za kormidlem garnátové lodi, s úsvitem ukapávajícím své dobré oleje po vodách a s navijáky sténajícími pod váhou sítí, byl můj otec absolutním pánem.“ (s. 224) „A přece nejbáječnější nápady ho napadaly jako nekonečné volné asociace na řece, když v ranní temnotě vedl svou loď mělkými kanály.“ (s. 225)... celý text

Deníky 1942—1945 2004, Victor Klemperer

Deníky 1933—1941 2002, Victor Klemperer

O 2. světové válce a koncentračních táborech byly napsány tisíce knih a fakta, která se jich týkají, jsou všeobecně známá. Život v hitlerovském Německu před válkou a situace „privilegovaných“ Židů určených k likvidaci až v pozdější fázi konečného řešení logicky v porovnání s výčty mrtvých na všech stranách nejsou pro většinu lidí tak poutavé. Díky tomu, že ta méně dramatická část dějin není tak známá, nabízí ale jiný pohled na Třetí říši. Dva svazky Klempererových deníků, psané nejpozději od počátku války s úmyslem vydat je později tiskem, zaznamenat proměny všednodennosti k pozdějšímu zkoumání, navíc psané vzdělancem humanistické tradice, se místy blíží poučené historiografii. Nedá se říct, že by to bylo „strhující“ nebo „čtivé“ , ale rozhodně mimořádně zajímavé a v lecčem objevné. Zpětně vnímám, že ve mně absurdní podmínky a tristní ekonomická situace po roce 1942 přehlušují popis plíživého utužování totality ve 30. letech, a je to škoda. Nejapné zákony (směrnice o tvaru střech – ploché jsou cizí německému duchu, povolené jsou pouze sedlové) vznikaly už v polovině 30. let. Na druhou stranu obrázky hajlujících davů odpovídají realitě stejně jako komunistické týdeníky se záběry rozesmátých družstevních zemědělců odpovídají realitě našich 50. let. K Židům se slušný člověk chová slušně, na režim se všeobecně nadává, ale všichni se bojí všemocné strany a gestapa, takže si své názory nechávají pro sebe. Navíc myšlenka je v základu dobrá, jen pár fanatiků to přehání a dobrý Vůdce o tom bohužel neví, jinak by zakročil. Historka ze státního vězení, jehož zaměstnanci se všemožně snaží dávat najevo, že nemají nic společného s gestapem a zvou propouštěného Žida, aby se zase nechal chytit bez hvězdy na kabátě, že se ve vězení nají líp než doma (aniž tuší, že za recidivu je koncentrák), je nikoliv výjimečná, naopak až do prvních let války spíš symptomatická. Zhoršování podmínek i privilegovaných Židů s postupem času je jednak zoufalé – v jak malém prostoru, s jak nízkými příděly potravy při těžké fyzické práci, v neustálém strachu z gestapa a transportů ještě dokáže člověk přežít a udržet si vůli co nejvýstižněji psát, jednak paradoxně plné nudy, nekonečných hodin promarněných ve frontách, v monotónním zaměstnání. K tomu zaznamenávání stále častějších projevů dětské agresivity, stačí pár let propagandistické výchovy, aby přebilo i nesouhlasící rodinu. V celku je to 1260 stran vypovídajících dost podrobně o tom, jak skutečně žilo hitlerovské Německo, nikoliv jen jeho prominenti nebo armáda.... celý text

Moře a jed 1980, Šúsaku Endó

Nejde ani tolik o to, k čemu došlo, ale proč s tím vykonavatelé souhlasili. Přitom jsou postavy načrtnuté jen v hlavních obrysech, vlastně spíš typizované. Pokud mají historii, nijak se nevyvinou, Toda zpytuje celý svůj dosavadní život aniž dojde k nějakému závěru, sestra s dost schematickým životním příběhem reaguje jednoduše až brutálně, kupodivu se ale jako taková dokáže vnímat. Zbylí dva naopak pozadí jako by neměli, momentálním povětřím kamsi zaváté listy bez emocí nebo z přebytku emocí otupělé. Jako pohled do Japonska koncem války, kdy bylo všem všechno jedno, po nás potopa, mě to zaujalo, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ty drobné detaily mi měly dát víc než obraz generace s nemocnou duší ("a tvá nemoc neskončí ani po uplynutí tří vtělení"), která nevěří v Boha, a proto se nemůže zachránit - "Člověk říká osud tomu, co ho unáší a čemu sám nemůže uniknout. A ten, kdo člověka z tohohle zajetí osvobozuje, to je snad Bůh, ne?" "Jo, tomu já nerozumím. Mně už je všecko jedno, ať Bůh je nebo ne."... celý text