InaPražáková přečtené 699

Balada o žaláři v Readingu 2011, Oscar Wilde

Wilde moralizoval ve všem, co napsal. Tentokrát to ale není kritika z ironického odstupu, nýbrž přímé účastenství a z něj vyplývající čisté zoufalství a hrůza. „A bolest toho výkřiku tím spíše rvala mne, výčitek hrot a hořký pot jsem znal i za jiné: kdo žije více životů, i víckrát zahyne.“ Tragičtější než Dorian Gray, patetičtější než závěr Strašidla cantervillského, dojímavější a životnější než Pohádky. K tomu krásné verše a krásný překlad Františka Vrby. Citáty už psali jiní, refrén zmíněný hned v prvním příspěvku se zaryje pod kůži opravdu hodně.... celý text

Noc před rozvodem 2006, Sándor Márai

Dvě části s různou dynamikou, dvě postavy spojené jako objekt a stín. První část je pomalá, hluboká, podrobně vykresluje Maďarsko a jeho střední třídu těsně před 2. světovou válkou. Mizející staré časy reprezentuje konzervativní soudce, který přestává rozumět své době, zrychlené, nervózní, v níž se uvolňují tradice a jistoty, i lidem, kteří se natolik odcizují realitě, že je nelze prohlédnout, porozumět jim. Druhá část je dramatičtější a roztříštěnější, na scénu vstupuje druhá postava - lékař je právě takový moderní, ctižádostivý, nervózní člověk, ale zabývá se týmiž myšlenkami jako soudce. Vzájemně se doplňují i si odporují, na nich se ukazuje dvojí fatalismus. Pro mě byla vůbec kniha především o fatalismu, jednou ve formě křesťanské pokory a absolutní úcty k tradici, podruhé jako snaha pseudovědecky si odůvodnit vlastní neštěstí, neschopnost nebo neochotu bojovat s nepříjemnými skutečnostmi. Ale nejen o tom, Noc před rozvodem je klasický psychologický román s mnoha tématy a leckteré postřehy mají nadčasovou platnost. Zajímavá návaznost: Nedávno jsem četla daseinsanalytickou studii psychiatra Binswangera o jedné jeho pacientce (viz J. Vacek: Velké psychiatrické případy). Argumentace obou lékařů se značně podobá až do samého konce, přitom Binswanger svou práci vydal až ve 40. letech. Tím spíš mi přijde Márai v duchu doby realistický, bez ohledu na to, že mohl vycházet z Heideggera a jiných zdrojů daseinsanalýzy.... celý text

Američtí bohové 2007, Neil Gaiman

Čteno a přečteno téměř v kuse za dva dny. Stín je sice postava bez osobnosti, jen nezbytný vypravěč, ale to je jediná chyba a ráda ji odpouštím. Protože ostatní charaktery jsou naopak jako živé, bohové nebo lidi, každého můžu potkat zítra na ulici, popisy prostředí vtahující a dějové linky na konci krásně zapadnou (přitom náznaky jsou od začátku, stačí dávat pozor, a tak to má být). Gaiman nepíše humor, který by měl hned rozesmát, ale je vidět, s jakou láskou vymýšlel polokomické situace, paradoxy a švindly, které by se skoro, skoro mohly stát. Bavila jsem se s ním a ráda jsem v jeho světě pobyla. Američtí bohové jsou víc román než fantasy, na nadpřirozenu kouzlo knihy nestojí. Asi román lehčího ražení, ale přesto chytrý, dojemný i silný.... celý text

Velké psychiatrické případy 2001, Jaroslav Vacek

Šest případů stručně a srozumitelně shrnutých na základě dobových dokumentů, na závěr posouzení vzhledem k současným znalostem. Historií se Vacek nezabývá víc než je nutné, příliš neteoretizuje, drží se striktně odborného popisu pacientů a výkladu o psychiatrickém směru, který měl na případ vliv. Jako zastánce konzervativní akademické psychiatrie nelékařské, jak on říká "filosofující" směry kritizuje. Např. psychoanalýza z jeho rozboru vychází jako formalistní katechismus bez opory v realitě, další abstraktní školy ještě hůř. Argumentuje podloženě a přesvědčivě, je to dobrá protiváha proti obecné popularitě právě liberálních psychosociálních tendencí.... celý text

Šátek a jiné povídky 1999, Šmuel Josef Agnon (p)

Zajímalo by mě, jestli je to výběrem překladatele nebo opravdu posedlostí autora, že víc než polovina povídek sbírky má stejnou osnovu, jako by šlo o mnohokrát přepisovanou a rozváděnou jedinou povídku. Neschopnost soustředit se na důležité, duchovní nebo citové věci, nesplnění slibu kvůli roztěkanosti myšlenek a zničující snaze neurazit, ani maličko se nedotknout ani těch lidí, kteří nás jen zdržují. Neustálé nutkavé přemýšlení nad tím, jak budu vypadat, když odmítnu známého (třebaže pospíchám za důležitým posláním), když bude vidět, že nemám dokonale upravené šaty, neustálý boj s hmotnými věcmi. Většinou to nekončí dobře, ale pokud jsou povídky řazeny chronologicky (což je jen odhad, poznamenáno to u nich bohužel není), vyvíjely se od jednoznačných morálních podobenství k symbolistní psychologické próze s přesahem, paradoxně se mi šestá variace na stejné téma četla lépe než druhá. Jazykově je Agnon bohatý a nesmírně obrazný, přitom stručný, občas až příliš na můj vkus (a opět - neustále zmiňuje, že vypráví jen to, co je vyprávění hodno, pokud vypravěč žil profánní život, nezaslouží si, aby byl blíž představen). Vytváří výraznou atmosféru, jako bych opravdu popisované viděla a cítila, v tom je nesmírně silný. Povídky mimo strukturu duchovní povinnost - materiální závazky - selhání jsou emotivní, přitom něžné, lyrické. Zajímavý experiment je Paní a podomní obchodník, překvapivě klasický horor s hutnou atmosférou. Zápletka už dnes nikoho nepřekvapí, ve 30. letech asi fungovala líp. Mně na ní celou dobu dráždil výchovný akcent: neposlušní odpadlí židé skončí u nežidovky, která je, neznabožka nečistá, po právu ztrestá.... celý text

Vycpaný barbar 2017, Gergely Péterfy

Klasický historický román – dlouhý, podrobný, pomalý. Období osvícenství probírá ze všech možných úhlů, od společenského klimatu přes včleněné filosofické úvahy po drobné zajímavosti tehdejšího života. Péterfy také tvoří na všech frontách výrazné kontrasty, proti intelektuálním zálibám šlechty a měšťanstva staví hrubě pudový život týchž vrstev i středověké barbarství nevolníků, proti snaze o poznání a osvobození snahu o ovládání a pokoření druhých, a dalo by se pokračovat. Prolínající se životy Ference Kazinczyho a Angela Solimana ilustrují vzestup i pád věku rozumu. Symbolicky se setkávají v zednářském hnutí, spojuje je ale i marná snaha o získání svobody a vlády nad svým tělem či životem. Přecházení od vyprávění k filosofii, od dramatu k sexuálním excesům baví a umožňuje číst bez intelektuálního vyčerpání. Těch výstřelků na mě bylo ale příliš, jako by byla josefínská Vídeň učiněná Sodoma. Jejich groteskní podoba byla také přes míru, stejně jako množství vykonstruovaných náhod potřebných pro odůvodnění nepravděpodobného děje. Přesto je Vycpaný barbar výborná kniha, svou pomalostí a hloubkou velmi příjemná.... celý text

Divoká labuť a jiné příběhy 2016, Michael Cunningham

Mám ráda pohádky a mám ráda všemožné parafráze, komické, satirické i vážné. Možná jsem tudíž měla moc vysoká očekávání. Nicméně tahle sbírka je nedotažená, takové improvizované vyprávění třeba u táboráku nebo v hospodě, kde se společnost zasměje a za chvíli už si nikdo nepamatuje, o čem se to mluvilo. Přesadit pohádky, významově bohaté a dost variabilní, aby mohly odkazovat skoro na cokoliv, do moderní doby, proč ne. Jenže odlišit se, vystavět zápletku jen na rozdílech ve věcech materiálních nebo na laciném pomrkávání "takovou zvrhlost jste nečekali, co?", to je málo, strašně málo. Líp fungují příběhy skoro nezměněné, jen rozvinuté nebo dořečené, tam se autorova hodně viditelná snaha o zábavný popis psychologických traumat může opřít o funkční kostru původního příběhu. Mužíček je v tom ohledu asi nejlepší a jediný, který opravdu přidává něco smysluplného navíc. Druhá potěšující povídka jsou Zvířata, kde se zdařila (a jenom tam, bohužel) vynikající, mrazivá pointa. Naopak je hodně povídek nudných, zapomenutelných, výplňových. Vlastně se mi víc líbily nádherné ilustrace a celkově krásná úprava knihy než texty samotné.... celý text

Práce s chybami 2017, Jurij Poljakov

Chytré, promyšlené věty, vzorová práce s narážkami, přesně odpozorované vztahy ve školním mikrosvětě podané s pochopením i trochou ironie, uměřená kritika poměrů, i když o tu tolik nejde. Zajímavá (možná typicky ruská?) kombinace ironizování dávno už ne socialistické přítomnosti a upřímného obdivu k hrdinské minulosti a ruskému lidu, který je v jádru dobrý (ostatně těch pár kladných postav jsou věrní idealisté nebo členové komsomolu, ani přítomnost není ztracena). Rušilo mě množství časových linií, kterých autor do necelých 200 stran vtěsnal čtyři nebo pět, přičemž některé zápletku nijak zvlášť nerozvíjejí. Neustálé přeskakování sem a tam tříští hlavní děj, navíc není šťastné poněkud násilné střídání v rozmezí i jen odstavců. Vybroušený jazykový styl, dějová výstavba místy drhne, i tak jsem ale byla na spoustu věcí celou dobu zvědavá.... celý text

Muž s nádherným hlasem 2017, Lilian B. Rubin

Lilian Rubin na několika klinických případech ukazuje vlastní vyrovnávání se s teoretickými nařízeními své profese, postupnou snahu o individuální přístup (a sbírání odvahy se jím netajit) a střízlivě rozebírá možnosti, které psychoterapie nabízí. Nabízí k posouzení i svá selhání, víc ale dodává odvahu nepotlačovat svoje city, protože to oba účastníky může jedině křivit. Je velmi soucitná a lidská, ale přitom realistická a upřímná, varuje před obvyklými přehnanými očekáváními jak pacientů vůči terapeutům, tak terapeutů vůči svým schopnostem. Moudrá kniha, kterou může hodně pomoci adeptům obou stran pohovky.... celý text

Moskoviáda 2015, Jurij Andruchovyč

Halucinační jízda z šedivé ubytovny osídlené existencemi, které zplodil socialistický nerealismus, do podzemí globálních monstrózních spiknutí. Moskva, stejně fascinující jako odporná, nebo přesněji odporná fascinujícím způsobem, jasnozřivé opilecké řeči, události, které se, logicky vzato, nikdy nemohly stát, ale tolik z nich se už někdy stalo, že obří lidožravé krysy jsou proti nim ještě docela pravděpodobná představa. Několik nádherných vět a asi nejpřesnější vystižení vztahu Ukrajinců k Rusům, jaké jsem četla. Přebujelý styl a horečnatá (doslova) dynamika, která nedá vydechnout a setrvale graduje, což mě zpočátku nadchlo, později unavilo a poněkud otupilo. Možná to má za následek, že závěr už jsem četla celkem nezaujatě a přišel mi poněkud z povinnosti, jako jediná možná cesta, kam se dá ještě v nastoleném eskamotérském stylu postoupit. Taky mi osobně byla bližší jednoduchá pivní filosofie ("Bojuju za naše a vaše pivo!") než hluboké zobecňující poselství, přesto výjimečný čtenářský zážitek. Nečekala jsem, že nedlouho po čtení Stančíka objevím knihu, která se mu stylově podobá. Andruchovyč ale nepíše tolik na efekt a méně se sám sebou kochá.... celý text

Únor a kultura 2004, Jiří Knapík

Vědecký popis zvláštní doby, kdy aktivně působili v umělecké sféře lidé později vymazaní z encyklopedií a zároveň se rozjížděl stroj na socialistický realismus až na věčné časy - ať už si pod tím jeho hlasatelé představovali cokoliv. Zevrubný sumář toho, kdo, kdy, kde, co, v jaké komisi. Vzhledem k roztříštěnosti jiné literatury o tématu na jednotlivé umělecké druhy je to vynikající soubor. Nečte se lehce, spíš se dá z toho množství informací sestavit směr, kterým se kulturní politika ubírala, a že nebyl vždycky přímý. Mezi faktografii autor včlenil své starší články o některých kulturních aférách, ty jsou čtenářsky vděčnější, ale pořád obsažné. Velice oceňuju kritické hodnocení jiné odborné literatury, poznamenané dobou nebo zaujatostí autora, ať už z jedné nebo druhé strany. Knapík se snaží být nanejvýš objektivní a daří se mu to.... celý text

Strakonický dudák 1979, Josef Kajetán Tyl

K obrozenecké literatuře a divadlu mám averzi, ale vlastně spíš z principu, přečetla jsem málo, abych mohla soudit. V rámci bourání předsudků jsem tudíž vzala do ruky Dudáka - a nebylo to špatné. Průměrná romantická historka, o nic horší nebo hloupější než jiné, naopak si říkám, že v dobré inscenaci může být příjemná. Byť ji teď pár let vidět nepotřebuju.... celý text

Černý román a jiné povídky 2001, Rubem Fonseca

Ve výboru jsou povídky dvou typů, jednak pocta a zároveň jemná parodie na černé historky a brakové krváky, jednak stejně ironický posměch vztahům mezi spisovateli vzájemně (Plameny ve tmě) nebo mezi spisovateli a literaturou (Černý román). Krví a násilím Fonseca nešetří a občas ho žene až do extrémů, při kterých by se decentně vzdálil i Jack Rozparovač. Porušuje desatero pátera Knoxe, s láskou znalce shazuje brakové ingredience, stupňuje dramatickou zápletku kam až to jde, aby hrdina na konci mávnul rukou - ále, vlastně nic. Přitom je vytrvale zábavný a suše humorný. Vcelku výborná zábava, milovníci žánru by možná přidali i pátou hvězdu.... celý text

Vězení i království 1979, Gilbert Cesbron

Tahle knížka zastarala, bohužel. Byť psaná ve 40. letech, lyričností, popisností, prostotou dobrodružství působí jako z 19. století. To by nevadilo, kdyby zaujala jazykem nebo stylem, jenže je spíš průměrná (a český překlad z r. 1979 působí o třicet let starší, nikoli v kladném slova smyslu). Ve srovnání se (staršími) chlapeckými dobrodružstvími Foglarovými působí Vězení poklidně jako čaj u tety, proti (staršímu) studentskému humoru Jaroslava Žáka krotce a bez nápadu. Nechci říct, že je to špatný text, Cesbronovu generaci asi oslovoval. Po dlouhém úvodu se v poslední třetině rozjede pátrání a objeví se několik morálních dilemat, jen to řešení je v prvním případě naněkolikrát nastavované a ve druhém naopak od počátku jasné a učitelsky poučné. Kniha, která mi nic nedala a na niž za týden zapomenu.... celý text

Kámen mudrců 1975, Marguerite Yourcenar

Zpočátku díky přecházení mezi různými postavami široce rozložená kronika vývoje společnosti ve Flandrech, Německu i jinde, v době, kdy dělníky začaly nahrazovat stroje, šlechtu ve faktické moci nahrazovali bankéři a náboženské myšlení se tříštilo a spojovalo každý den. Postupně se záběr zužuje a prohlubuje, soustředí na jedinou postavu a od věcí hmotných přechází k myšlenkovým konceptům. První část může být možná příliš výběrová, útržkovitá, druhá naopak vyžaduje soustředěné čtení a značnou ochotu přemýšlet, případně dohledávat. Přitom nejde o suchou historii, Yourcenarová výborně vládne jazykem a tvoří životné postavy, nejednoznačné, všechny trochu ubohé, trochu zlé, trochu po svém způsobu usilující o lepší svět. Zenon, čistý rozum a nabroušené ostří v každé situaci, pevný ateista, nakonec potvrzuje svůj ateismus přítomností Boha v člověku, zabíjí a jiné náhradou zachraňuje, opouští v nouzi jedny a zachraňuje jiné, ačkoliv ani k jedněm necítí nic mimo rozumové zaujetí. Stejně tak katolíci i evangelíci někdy zachraňují, jindy posílají na hranici, s nikým nelze bez výhrad souhlasit, je třeba jen tříbit si myšlenky - a k tomu je příležitostí požehnaně. Yourcenarová si vybrala přísnou metodu práce, vydestilovala z obrovského množství kronik, životopisů, uměleckých a odborných děl co možná nejtypičtější postavy a děje, obohatila je detaily z týchž zdrojů a jen s nezbytným minimem fabulace stvořila dokument doby i myšlení. Navíc v doslovu (nesmírně zajímavém i mimo vztah k tomuto dílu) čtenáři nabízí výčet svých zdrojů a popis, jakým je skládala - užasla jsem nejenom nad samotnou její poctivostí, ale opakovaně i nad tím, že to, co mi přišlo přehnané, neuvěřitelné, příliš moderní, jsou všechno doložené skutečnosti.... celý text

Moc bezmocných 1990, Václav Havel

Po Havlovi zbylo několik často používaných pojmů a určitý étos, obojí se dnes vykládá všelijak a často zkresleně. V Moci bezmocných sám definuje občanskou společnost, postdemokratický systém a jiné jasně a srozumitelně, už kvůli tomu stojí za to si ji přečíst. Navíc i po čtyřiceti letech je mnoho Havlových úvah aktuálních a je znát, jak dnešní stav společnosti logicky navazuje na ten, který tehdy popsal a přesně vystihl. Velkou dávku optimismu do budoucna, až utopičnosti, si mohl dovolit, byť už dnes působí přehnaně.... celý text

Prezidentův vězeň - Na hradě plném bláznů 1990, Vladimír Škutina

Říká se, že smrtka se věčně směje - na Škutinovy vzpomínky to přesně sedí. Ze všeobecné totální absurdity, z níž vytváří zápletky pro komické historky (pravda hodně hořké), tím víc vyčnívají zmínky o týrání a násilnostech, o nichž se žertovat nedá. Anekdotickému ladění jde na vrub, že jsou příběhy místy nedopovězené, fragmentární obsahem i členěním, ale také úplně nesentimentální, Škutina se moc nelituje a raději v dobrém vzpomíná na ty, kdo si to zaslouží.... celý text

Presidentův vězeň 1990, Vladimír Škutina

Zamřížované zrcadlo 1972, Ivan Olbracht (p)

Byla jsem příjemně překvapená, znám Olbrachta-lyrika z Nikoly Šuhaje a Goletu, jeho ostré novinářské pero mi sedělo víc. Úvodní kapitola se velmi podobá Nerudovu Kam s ním (a že se místo o slamník jedná o kbelík na výkaly tomu jen dodává na komičnosti) a celkově svou vězeňskou realitu popisuje s fejetonistickým nadhledem. I ta lehká samochvála se čte docela dobře, Olbrachtovým veselým provokacím se dá věřit a rozhodně baví. Úvahy o smyslu trestu pokládám za dodnes platné a užitečné. Na sentimentální ideologické pasáže taky došlo, a těžko hanit výbuchy optimismu psané na přelomu 20. a 30. let. Jedině může zarážet míra naivity, která je provází, a umíněnost, s jakou intelektuál prosazuje vládu nejbídnějších a nejnevzdělanějších za každou cenu, pevně přesvědčen, že účel světí prostředky - za použití podobného slovníku, kterým dnes mluví noví samozvaní ochránci nejbídnějších, politického směrování právě opačného. „Můj druh překročil polovinu života. ... Ta druhá bude vyplněna boji, ničím jiným leč jimi... Ale on jí hledí vstříc se zanícením, s jakým vzhlíželi první křesťané k příští Ježíšovu. Co na tom, že místo spasitele dosedl na zlatý trůn jen papež? Co na tom, že místo rovnosti, volnosti a bratrství přišel jen Code Napoleon? Co na tom, že místo svobody bylo dobyto jen demokratické republiky? Co na tom, přijde-li místo štěstí jen lepší výrobní řád? ... A nestálo by za to ani žít, kdybychom chtěli jen to, co je v našich silách.“ Vzhledem k Olbrachtovu působení po uvedení jeho idejí do života se zdá, že „Co na tom?“ mu jako ideový program vydrželo.... celý text

Cesty a poselstva 2009, Guillebert De Lannoy

Krásně obsahově i graficky zpracovaná kniha. Polovinu knihy tvoří čtyři historické studie (smysl a vnímání křížových výprav v pozdním středověku, historie a význam burgundského vévodství, životopis Guilleberta de Lannoy, obecný účel a literární zpracovávání zámořských cest v dané době), které mi výborně doplnily část dějepisu, již jsem znala jen velmi málo. Studie se nesnaží o faktický výčet dat, spíš plynulým stylem uvádějí do odborné problematiky, a velmi dobře se čtou. Samotné Guillebertovy zápisky jsou dosti suché (odpovídá názoru historiků, že jde spíše o poznámky k budoucímu výpravnějšímu cestopisnému dílu, které autor nestihl napsat), nicméně mezi výčty vzdáleností a tlouštěk opevnění se dá najít dost zajímavostí (ostatně, mě svým způsobem bavila už zřejmá tendence cestovatele hodnotit cokoliv z hlediska dobyvatelnosti). Kdo by chtěl barvitější čtení v témž žánru, může sáhnout po Zámořské cestě Bertrandona de la Broquière, který procestoval podobné oblasti, ale na rozdíl od Guilleberta stihl zaznamenat i větší množství dobrodružných historek. A vidím, že to byl můj jubilejní stý komentář ke knize - hezky to vyšlo, takových knih jen houšť.... celý text