InaPražáková přečtené 699

Vizita 1967, Adolf Branald

Složitá a zpočátku na pozornost náročná forma střídání autorského vypravěče a vnitřních monologů postav s graficky minimálně odlišenými přechody, roztříštěnost a široký rozptyl témat a osob, různě široce otevřené konce. Nečte se to snadno tím spíš, že kapitola často začíná uprostřed děje, který se vysvětlí někdy i o desítky stran později. Branald vůbec chytře propojuje drobnosti v textu hodně od sebe vzdálené, při druhém čtení bych jich určitě zachytila víc. Některé příběhy jsou spíš dějové a dokumentární, jiné jsou přes dějové zvraty vyloženě niterné psychologické studie. Ty mi přišly zajímavější i odvážnější v kritice režimu. Primář, který neustále přemílá svůj strach z "nich", přičemž kdo "oni" jsou a co mu udělali se ukazuje jen pomalu, je velmi silná postava. Ani ty psychologické části a jeden překvapivě civilní konec mi ale nedaly pocit, že to stálo za to mimořádné soustředění na text. Obsah u mě prohrál s formou, takže jen tři hvězdy, byť silné. Udivuje mě, kolik komentářů se odvolává na film. Vznikly dva, Pozor vizita a Sestřičky, přičemž první z nich má z velké míry jiný děj a výrazně odlišnou atmosféru než kniha. Vychází z ní, ale nepodobá se jí a srovnávat se dá jen těžko.... celý text

Tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského 2000, Miroslav Ivanov

Ivanov sepsal všechno, co se týká Rukopisů a osob, které s nimi měly něco společného, od svědectví náhodných svědků o nálezu po posudky Dobrovského a Palackého, od problémů paleografických po chemické - a přes všechny odborné podrobnosti se to čte jako detektivka. Mimo jiné proto, že čtenářsky vděčným způsobem skládá kapitoly do protikladů, v jedné důkladně vyargumentuje, jak se něco muselo stát, v následující za pomoci jiných argumentů tentýž závěr vyvrátí nebo znejistí. Ze známých historických jmen se díky častým citacím z dopisů stávají reálné osoby, k tomu spory o Rukopisy vypovídají o době a nepochopení mezi nejstarší racionalistickou generací, romantickými buditeli a nejmladší generací Masarykovou, která už brala existenci češtiny jako samozřejmou a boj o národní sebeurčení sváděla úplně jinými prostředky. Dlouho se mi nestalo, abych si u literatury faktu říkala, že ještě jednu kapitolu... nebo ještě další. Těžko se od toho dobrodružství odchází.... celý text

Rukopis Královédvorský 1873, Josef Kořínek

Vyprodáno 1994, Karel Poláček

Škoda zakončení, jako by byla čtvrtá kniha nedopsaná nebo neupravená, snad ji chtěl Poláček vydat, dokud to jde. První část se vrací do města, kde válka už nikoho nezajímá, všichni mají hlad a peníze ztratily cenu, protože za ně není co koupit. "Naši chrabří hrdinové", zpočátku vydržovaní a obdivovaní, jsou na obtíž, přitom teprve teď se vracejí odcizení rodinám a neschopní vrátit se k předválečnému životu. Druhá část popisuje pár dní na italské frontě v době naprostého nedostatku všeho od jídla po uniformy. Proti sevřenému třetímu dílu hodně roztříštěný, místy schematický až moralistický děj, jakoby jen záminka k drtivému finále. Stále výmluvný obraz konce války, ale bohužel už to není tak dobrá literatura. K vydání z r. 1994 je připojený šedesátistránkový fragment 5. dílu, popisujícího období po válce, který Poláček dle korespondence dopsal, ale za války se ztratil. Je velmi dobře, že byl text nalezen a vydán, ale působí stejně neuceleně jako konec dílu čtvrtého. Velká škoda, že pentalogie nemohla být dokončena jak měla, byla by to neidealizující kronika Čechů skutečně na všech frontách.... celý text

Podzemní město 1994, Karel Poláček

Válečný román z východní fronty v letech 1915—16, který se dá číst i samostatně. O okresním městě není zmínka, ale podobným způsobem se střídá několik postav v malém prostoru jedné místnosti a zákopů. Lidé ještě mají nějaké osobní zvláštnosti, ale uniforma a prostředí jim natolik rozostřily charakter, že jsou to spíš variace na stejné téma. Stejně jako v Okresním městě se i tady opakují stále stejné situace stále stejnými slovy, protože čas se zastavil, fronta se nehýbá. Jediné vzrušení vojákům působí snaha získat nedostatkové zboží. Když se pak občas něco stane na bojišti, je to překvapení pro postavy i pro čtenáře. Text je tentokrát nečekaně naturalistický, v předchozích dílech se trapné věci opisovaly, tady jsou špína, bahno a hmyz popsané detailně a opakovaně. Ironie hodně ztrpkla a co by mohlo být směšné, rychle vystřídá násilí nebo neštěstí. Nejlepší část cyklu a vynikající kniha v rámci žánru.... celý text

Hrdinové táhnou do boje 1994, Karel Poláček

Jednota místa a času, díky které byl první díl sevřený a hutný, se mění na mozaiku zážitků několika postav. Protože vojenský život v zázemí není tak dramatický, opakování téhož v drobných obměnách u tří bratrů se občas trochu táhne, navíc se nakonec pohled zaostří jen na jednoho a příběhy ostatních zůstanou nedopovězené. Pokračuje ironické nastavování zrcadla všem postavám, ještě důsledněji se každá naděje projeví pravým opakem a charaktery se obrací naruby. Natolik důsledně, že se dají snadno předvídat věci příští, což trochu oslabilo můj čtenářský zážitek a stejně jako v prvním díle mi to přijde přes míru - jeden, dva lidé, jistě, ale všichni jen stěží. Ovšem pořád je to úžasný historický dokument schizofrenní situace, kdy už většina ví, že není možné vyhrát, ale prohra se ještě úplně neblíží, takže se dělá, jakoby nic. Doma se zapíjejí výhry Rusů, na cvičišti titíž lidé oslavují výhry našich chrabrých kamarádů ve zbrani, obojí stejně zaujatě nebo nezaujatě, jak to má kdo v povaze. V nic se nevěří, leda že bude k večeři kus masa, ale není to otupělost ze zoufalství, spíš naučený nezájem o „ty nahoře“. Pro dnešního čtenáře může být problém značné množství německého textu (jakkoliv jsou to jen vojenské povely a nadávky, takže velká újma na porozumění celku nevznikne). Vydání z r. 1955 (Naše vojsko) a z něj vycházející elektronická verze pražské knihovny mají vysvětlivky, do kterých stačí zběžně nakouknout, aby i neněmčinář rozuměl kontextu.... celý text

Okresní město 1994, Karel Poláček

Zevrubný rozbor napsal níže MessiáŠ, k tomu není co dodat, tak jen osobní dojmy. Sbírka postav charakterizovaných pár gesty nebo vlastnostmi, které vypravěč pořád opakuje. Díky tomu jsem získala pocit, že ty lidi znám, dokážu odhadnout, jak se chovají, když je zrovna vypravěč nevidí, že jsou mi blízcí, i když nijak příjemní. Figurky jednotlivě velmi realistické, jen jsem měla trochu problém uvěřit, že se mezi nimi opravdu nenajde ani jeden charakterní člověk. I slušných lidí je nějaké procento, městečko, kde se mezi lakomci, hulváty, intrikány a od reality odtrženými snílky nenajde ani jedna rozumná hlava, mi nepřijde tak tuctové, jak je podáváno. Portrét maloměsta je to ale výmluvný a zábavný a kniha bez debat vynikající.... celý text

Atlantida holíčských Židů 2003, Heinz Jakob Tauber

Vzpomínky místy laskavé, místy ironické, na městečko celkem ničím zvláštní, nebýt toho, že část jeho obyvatel v krátké době zmizela ze světa a s nimi i svérázné kouzlo jejich zvyků a života. Tauber má dar popisu, v krátké epizodce vystihne polokomické příslušníky místní spodiny i vážné nebo tragické postavy svého dětství a mládí, stejně přirozeně kousavě karikuje některé postavičky jako vzdává hold jiným, už snad zapomenutým hrdinům. Vyprávění vůbec ne patetické, nanejvýš mírně sentimentální, živé a půvabné. Krásně se to čte.... celý text

Spravedlnost: Co je správné dělat 2015, Michael Sandel

Důkladný rozbor hlavních směrů vnímání morálky a smyslu politiky v západních demokraciích, utilitarismu, liberalismu, egalitarismu a komunitarismu. Sandel klade důraz na praktické aplikace a především na argumenty, které je podporují nebo z nich vyplývají. Díky tomu, že jde o sepsané přednášky, založené na reálných, často kontroverzních případech, vybízí kniha čtenáře k reakci, k tvoření vlastních argumentů a přehodnocování postojů, učí umění diskuse. Autor dbá na logiku a vyváženost, nicméně dosažení zcela odosobněného, neutrálního postoje považuje za z principu nemožné a netají se vlastním názorem na ideální způsob rozvíjení občanské společnosti. Jiným názorům ale nechává dost prostoru, aby se ani čtenář, který ve všem nesouhlasí, necítil utlačovaný. Podnětná a výborně napsaná kniha.... celý text

Chrám i tvrz 1992, Pavel Eisner

Čistá krása a potěšení. Názorný příklad Eisnerova tvrzení, že i odborný text má být pointovaný, živý, čtivý. Opakovala bych komentáře níže, tak jen jedno doporučení: Čtěte Eisnera.... celý text

Teorie podivnosti 2018, Pavla Horáková

Skoro blogový styl - spousta postřehů, zamyšlení nad zahlédnutými drobnostmi i obecné úvahy o feminismu, sociologii, současné vědě a lecčem dalším, které drží pohromadě příběh v pozadí a sympatická hrdinka. Ironická, sarkastická, vzdělaná, zábavná, takový ten člověk, se kterým by málokdo chtěl měnit, ale všichni se těší na každé jeho vyprávění. Dalo by se říct, že je to ženský román - výrazně z ženských pozic psaný, ženským situacím a intimitě se nevyhýbající - ale žádná romantika, chytrá kniha zajímavá rozhodně i pro muže. Problém nastává na posledních 60 stranách, které mají být dějově zásadní, bohužel. Od začátku budované a čím dál tím šroubovanější tajemství se vyřeší rychle pomocí deus ex machina, všechny dějové linky se honem honem propojí dosti laciným způsobem, závěr mi nejdřív přišel úplně absurdní, ale vstřebala jsem úžas a uznávám, že v rámci knihy svým způsobem dává smysl. Většina knihy je zajímavá, originální a velmi zábavná. Závěr kazí vyznění, ale byla by škoda kvůli němu nečíst ani to, co mu předchází.... celý text

Zápisky mladého lékaře 1987, Michail Bulgakov

Student absolvuje se samými výbornými, a aniž kdy absolvoval nějakou praxi, dostane na starost vlastní rozsáhlý obvod. Nemá k dispozici elektrický proud ani teplou vodu, zato operační sál vybavený nejlepšími nástroji, z nichž ovšem polovinu v životě neviděl. Pacienti na jednu stranu víc věří pověrám než vědě, na druhou stranu očekávají zázraky. Doktor si po nocích prohlíží obrázky nejčastějších komplikací a doufá, že si na ně vzpomene, až bude třeba. Drtivě realistický popis bídy, beznaděje a šťastných náhod. Velice upřímné a sebekritické vzpomínky na věci, za které by se většina lidí styděla a tajila je, na vlastní neznalost, namyšlenost, a pokud je povídka o závislosti na morfiu založená na osobních zkušenostech, je to dvojnásob obdivuhodné. Povídky mají spád a jsou výborně vypointované, takže se i přes těžký obsah výborně čtou. Znova si říkám, že co Bulgakov napsal, napsal dokonale.... celý text

Kniha ztracených věcí 2008, John Connolly

Kniha o dospívání pro mladší náctileté, ale i dospělák si přijde na své, protože je především o obavách, touhách a práci s nimi. Připomíná mi temnější knihy Astrid Lindgren - hned na začátku umře maminka, což se nehalí do jinotajů ani neuhlazuje, spíš naopak; hrdina má řádku nepěkných vlastností a nálad (pochopitelných) a potká ho hodně nepěkných věcí, díky nimž dospěje. Krví se nešetří, nic se nelakuje narůžovo - oni totiž nešťastní a naštvaní náctiletí moc růžové myšlenky nemají a posezením na sluníčku se jich nezbaví. Parafráze pohádek jsou vtipné, chytré, a pokud násilné, tak z logických příčin. K tomu Connolly přidal svéráznou příručku tolerance k znevýhodněným skupinám, což bývá ošemetné téma, ale naštěstí se spokojil s nadhozením myšlenky, nepoučoval a z textu to nijak nevyčnívá.... celý text

Neopouštěj mě 2018, Kazuo Ishiguro

Těžké téma, ve kterém se dá najít hodně paralel a odkazů. Při nejasnosti, mnohoznačnosti vyprávění (zřejmě typicky ishigurovské) těžko říct, na co všechno autor narážel. Nedohledné konce technického vývoje a etické problémy s ním spojené, reminiscence britského postoje vůči koloniím nebo současným přistěhovalcům, příslovečný britský odstup a vědomí povinnosti, to všechno tam může být. Četlo se mi příjemně plynule a snadno, ale spokojená nejsem. Na to, že je román v základu dystopický, má hodně much. Dál budou SPOILERY (nicméně v anotaci Arga jsou větší). Dystopie potřebují kontrolní systém. Tvářit se, že systém poddané nehlídá a oprávněně spoléhá na jejich pocit odpovědnosti, aniž má donucovací aparát nebo tvrdou indoktrinační výchovu, jde proti logice lidského jednání. Obecně mi přijdou postavy psychologicky nevěrohodné. Studenti, kteří znají jen realitě vzdálené prostředí, odcházejí jako sociálně zdatné osobnosti s normálním povědomím o fungování rodiny a světa venku. Děti z dětských domovů by mohly vyprávět. Nejsou si jisté vlastním statusem a nevědí, kam se s otázkami obrátit, přitom s nimi stát zjevně koresponduje. Postavy načrtnuté a s výjimkou Ruth s nejistými vlastnostmi, ale vzdělané a inteligentní, se nesnaží vyhnout očekávanému ani nepáchají sebevraždy a netrpí depresí ani vztekem. Absence emocí je přitom postihla až v dospělosti, dětství je popisováno dost pestře. Taková míra neurčitosti a apatie potřebuje důvod, který jsem se nedozvěděla. Nevylučuju, že to má být třeba nástin budoucího globálního vývoje, kde je totální kontrola tak samozřejmá, že nestojí za řeč. Možná. Ale spokojená nejsem.... celý text

Cizinec 2018, Yakup Kadri Karaosmanoğlu

Vnímala jsem knihu spíš jako teoretickou úvahu a zčásti dokument, příběh tvoří jen pozadí. Děj je místy až příliš jednoduchý, značná část vesničanů tvoří bezejmennou nepřátelskou masu, autor fiktivního deníku neskrývaně počítá se čtenáři a obrací se k nim. Silný je v obrazech a detailech, prostředí přenáší až hmatatelně. Historické konotace sem tam problesknou, o to výraznější je závěr, kdy realita dostihne i odloučený venkov. Především ale Kadri napsal nevybíravou a přesnou kritiku elitářství intelektuálů a doklad bídy nevzdělaného venkova. Pasivní hrdina, který si často přeje, sní, považuje za důležité, aby se udělalo... ale rezignuje na činy, se po střetu se středověkou současností anatolského venkova stáhne do nevěřícné izolace a odporu (a venkované na něj reagují stejně, protože neomylně vycítí yabana, cizáka). Ze své představy o pastorální idyle brzy vystřízliví a začne přemýšlet o příčinách toho, proč se nevzdělaní sedláci, které by v Istanbulu rádi považovali za duši národa, zajímají víc o úrodu než o právo na národní sebeurčení, že nevidí rozdíl mezi řeckou armádou okupační a tureckou osvobozeneckou, že vnímají městské lidi a politiku vůbec jako ohrožení. Kadriho/Celalův závěr: Protože jsme nepovažovali za nutné dopřát jim naše vzdělání, neseznámili jsme je s našimi názory, jsme zvyklí se na ně dívat svrchu kvůli jejich tuposti, a tím je v ní utvrzujeme. Stejný údiv a povýšenost projevuje nemálo vzdělanců i dnes, ale zdaleka nerozebírají problém tak zevrubně a realisticky.... celý text

Třináct dýmek 1977, Ilja Erenburg

Lehký novinářský styl, politická angažovanost, všeobecně srozumitelný humor, hodně cíleno na city. Povídky jsou dvou typů: anekdoty a HLP. Bulvární novináři vědí, že v každém čísle musí být HLP, hluboký lidský příběh, aby táhlo. Erenburg takové HLP vyrábí jak na běžícím pásu, černobílé karikatury s typizovanými postavami, které čtenáře neskrývaně citově vydírají - přece nezůstanete chladní vůči osiřelému dítěti nebo dělníkovi, který na pokraji smrti hladem bojuje za své děti. Druhý typ připomíná staré sešity Humoru do kapsy. Většina povídek mě strašně rozčilovala, komunistickou agitku snáším nedobře, humor mě nudil a schematičnost postav vytáčela - žena je vždy omezená a touží po světských požitcích, černoši jsou komičtí a hloupí sluhové (černoch v New Yorku 20. let ani neví, co je to film!, černoši v Africe sice převyšují bílého kolonialistu, ale vylíčeni jsou s despektem ryze kolonialistickým), boháči jsou hloupí, tlustí a směšní, chudí čestní a radostní. Nicméně nemůžu Erenburgovi nepřiznat, že uměl psát, řemeslně to není špatné (a čím méně tendenční, tím lepší to je). Sbírka má (pro mě) dvě světlé výjimky, Dýmku vetešníkovu, zcela apolitický příběh, který jako jediný měl i něco navíc, přirozenost, kouzlo okamžiku, že mi nesedí styl humoru, je už jen malá nepříjemnost. A po stránce stylové Dýmku hercovu, zajímavý experiment s prolínáním reality a filmové role.... celý text

Konec starých časů 2018, Vladislav Vančura

Změšťáčtělá Kratochvíle přitahuje lidi nového věku, rozumné, opatrné, lidi, kteří mluví tak, aby si nikdy nezadali. Vpád plukovníka s pochybnou minulostí a šlechtickými mravy, divoce přímočarého pábitele, který je cítit člověčinou, ukáže, na jakých vlažných úřednických povahách stojí ta nová doba. Otočí jim život vzhůru nohama, vzbudí v nich naděje, kdo chceš, nauč se žít, kdo ne, posmívej se. Přenádherná čeština a lehký vtip, navíc krásná figura Spery, který pětkrát za hodinu změní stranu, ale vždycky si to umí omluvit, upřímně se těší z přímočarosti, pokud se ho zrovna netýká, usilovně intrikuje, aby zůstal v suchu, nedá se mu věřit, ale pro všechno má pochopení a neudrží si předsudky (nýbrž je střídá). Vesele podaný smutek po starých časech, které okouzlují, ale je na nich přece jen spousta chyb. Ve výsledku snad jemně podaný návod, jak neohýbat záda a netrápit se, když není čím.... celý text

Magická Praha 1992, Angelo Maria Ripellino

Sbírka vzpomínek, historických a uměnovědných úvah, citátů, lyrických chvalozpěvů, hospodských historek z různých časů. Ve výběru témat i ve stylu čistě subjektivní povídání, které si vybírá jen to, co se zrovna hodí, přeskakuje a vrací se, zopakuje celou pasáž, aby se z ní odrazilo k jiné asociaci. Nádherný pomník lásky k Praze, konkrétně k té Praze, jakou měl Ripellino rád, jakou ji chtěl vidět, jakou si ji sestavil a vytvořil, když věděl, že už se do ní nevrátí. Cítil z ní magii, smutek, strnulost a neváhal si pro to najít důkazy a spojnice i všelijak krkolomné, nakonec bych mu skoro věřila že Josef Švejk se od Josefa K. vlastně neliší. Nevadí, že nevidím Prahu jako Ripellino, nechala jsem se na chvíli okouzlit jeho pohledem a unést jeho nadšením. Jak píše někdo přede mnou, ideálně číst po malých kouscích v noci na podzim, když je venku mlha nebo naopak vichřice, před spaním, a nechat si o Ripellinově magické Praze zdát.... celý text

Vědomí konce 2012, Julian Barnes

Úvaha o nedůvěryhodnosti paměti, selektivním zacházení se vzpomínkami a snaze zpětně se ujišťovat o vlastní pravdě, navlečená na příběh, který by v lineárním vyprávění byl celkem jednoduchý a poněkud nedůvěryhodný, vykonstruovaný. Díky neustálému vracení, přehodnocování, doplňování se z něj stává detektivka, ale spíš jako vábnička na čtenáře, aby vydržel. Barnes je totiž nerománový, nakolik je to možné, i postavy jsou v protikladu k hrdiny vzývané románovosti všední, obyčejní lidé, kterým se nakonec „život prostě přihodil“, jako tolika jiným. Důležité jsou myšlenky, otázky, na které Barnes nedává odpovědi. Na jednu stranu svádí k bilancování, na druhou stranu ukazuje, jak marná je taková snaha. A na konci, jak řekl autor, přichází neklid, značný neklid.... celý text

Pískový vrch 2015, Joanna Bator

Historie tří generací žen z různých částí země, která několikrát měnila hranice a režimy, přičemž postrkávala sem a tam tisíce lidí, to je záruka zajímavého příběhu. S ironickým odstupem popisuje autorka nejlidštější zákruty povahy jednotlivých hrdinek, obyvatelek šedivého reálsocialismu, které hledají smysl života ve vykolejené době. Díky minimu přímé řeči skoro reportážní styl, zručně, chytlavě odvyprávěný kus historie a právem oceněný překlad. Potud dobré. Dobré není vedení příběhu, který od civilního realismu ve druhé polovině sklouzává ke klišé. Jako by bylo třeba odškrtnout si všechna velká témata polské historie a k jejich zjednodušeným ukázkám se kriticky vyjádřit - odsoudit zločiny, kterých se Poláci dopustili za války, ukázat problémy církve, cizinců, Židů, střední vrstvy, inteligence, všech, kdo se odlišují a jejichž lidská úroveň je zpravidla nepřímo úměrná jejich popularitě. Typizované postavy ztrácejí životnost, linie se proplétají ad absurdum. Snad to je pokus o zachycení národního svědomí, mně to vyznělo jako líbivé intelektuální flagelantství. Zaujalo mě autorčino řešení - jediná bezpečná cesta je utéct z Polska do lepších zemí, kde je teplo, hudba a u silnic roste ovoce, nalezený ráj. Přesto se to rychle a lehce čte, styl zachraňuje děj. Kdo se v první části dokáže ztotožnit a příliš nepřemýšlet, může se na vlnách emocí dovézt až k uspokojující katarzi.... celý text