InaPražáková přečtené 699

Vévodkyně a kuchařka 1987, Ladislav Fuks

Tolik papíru, že by se tam mělo vejít všechno, a přitom - žádné záporné postavy, žádná vztahová zápletka, s dějem to taky není nijak valné, hlavní linie se objeví sem tam a množství vedlejších se taky připomene jen tak jednou za sto stran. A ejhle, ono je to vynikající, formálně nejspíš dokonalé. Připadala jsem si jako vévodkyně při četbě mnohomluvného spisu o životě a vlastnostech zrcadlech: Mon Dieu! to není možné, hned musím číst dál - Incroyable, neuvěřitelné, co ještě přijde?! Kouzelná, příjemná a nečekaně vtipná kniha. I ty nejnepatrnější postavy jsou živoucí a originální, humorné v realistické míře. K tomu si Fuks výslovně utahuje ze sebe i ze čtenářů, ale není to přímo k smíchu, jen jsem se díky Vévodkyni mnoho hodin bez přestání usmívala, i přes ty tolikrát v různých obměnách připomenuté "předzvěsti konce".... celý text

Zákeřná Ebola 1996, Richard Preston

Zákeřná ebola je takový americký styl - zábavný, všeobecně srozumitelný, plný technických vymožeností, zjednodušující místy až příliš a přehnaně využívající psychologická dramata a nečekané zvraty. Téma nemůže nudit a pro nelékaře je to vodopád zajímavostí a úžasné nahlédnutí do virologické práce. V některých pasážích je to thriller jak vyšitý (aniž se o to musí autor snažit a vlastně právě tehdy, když se nesnaží - ebola si vystačí sama) a napínavá a obohacující jízda po zvláštnostech přírody. Jenomže se to dobré a přínosné v knize míchá s otravnou omáčkou. Nic proti literatuře faktu, má beletrizaci a přiblížení fakt čtenáři v popisu práce, ale několik stran o zvířátkách a dětech jedné z vědkyň mě vyloženě nudilo, zjednodušený psychologický ponor do duše jejího depresí trpícího manžela, na který se pak při každé zmínce o něm odkazovalo, je dost povrchní snaha učinit výjimečné události ještě hlubšími - ten člověk úspěšně vedl vysoce rizikovou vojenskou operaci, to je samo o sobě hodno obdivu, není třeba to uvozovat emotivní poznámkou, jak cestou do práce přemýšlí o zemřelém bratrovi. Obecně rodinné vztahy bych si úplně odpustila. Snaha rozdělit vědce na klaďasy a záporáky mi přišla zbytečná, až kontraproduktivní, a i ty akční pasáže by občas zasloužily proškrtat. K tomu nepříliš hezký překlad s občasnou chybou. V současné době to může být lehké čtení pro ty, kdo na nic jiného nemají kapacitu, a všeobecně je to uklidňující ujištění, že se máme dobře, protože může být mnohem, mnohem hůř.... celý text

Betonová zahrada 2015, Ian McEwan

S McEwanem jsem začala Sobotou, která podle komentářů má patřit k jeho nejslabším knihám. Mně přišla dobrá. Zato slavná, houfně čtená Betonová zahrada je pro mě o třídu níž. Kontroverzní, nechutné, jistě. Ale psychologicky ne zrovna důvěryhodné a místy z těch jejich regresí cítím trčet freudovské poučky, které snad bylo třeba naplnit. Ještě s rodiči to byla hodně podivná rodinka v zapomenuté krajině, takže třeba oproti Pánu much to nevypadá na všeobecnou výpověď o dětech ponechaných bez dozoru. Vypravěč Jack, pro mě jediná srozumitelně jednající postava, pokračuje v tom, co chtěl dělat už dřív a žije ve snu, který žil předtím napůl - konečně ho nikdo nevrací do očekávaných mezí chování. Julia zvlčí podivně a napůl, v něčem ano, v něčem ne, přičemž k jejímu věku, pragmatismu a údajné inteligenci nesedí, že by si nebyla vědoma následků. Sue, jediná normální od začátku do konce, se stejně klidně a smutně prochází uklizenou kuchyní, jako kuchyní přetékající odpadky a zřejmě to s ní nic nedělá. Asi nemůžu po Betonové zahradě chtít logiku v chování postav - a to mi vadí. Takový obraz divné mládeže v divném domě se dá vymyslet, a tedy je otázka času, kdy bude zpodobněn, dobrá, ale jakkoliv je dobře zpracovaný, dál není nač navazovat. A dodatek: Doslov k vydání z roku 2015 je příšerný a neuvěřitelný, v podstatě egocentrický výlev člověka, který taky něco napsal (což nezapomene uvést) a předvádí, jak umí být jakože drsně vtipný, aniž by to mělo s textem knihy něco společného - ostatně, nejsem si jistá, zda jeho znalost příběhu nekončí u filmu, vzhledem k tomu, že se odkazuje jen na něj a jedinou citovanou podrobnost popsal nepřesně.... celý text

Nícení 2012, Ivana Myšková

Jazykově je to určitě okázalé, dalo by se říct, že se autorka předvádí - ale co by ne, když má čím. Mně to v kombinaci s rozvolněnými útržkovitými zápisky paradoxně pomáhalo soustředit se na sdělení, na tu nepříjemnou sondu do duše ženy, která ubita rodičovskou péčí ztratila sama sebe (nebo se nikdy nenašla), žije jen svůj odraz ve druhých, svoji hodnotu měří jejich spokojeností. Míra jejího duševního vyšinutí z normálu, od sebe ven, se může zdát nadsazená, ale je to jen mírně přibarvená realita určitého typu lidí (ještěže mé kajky neměly ty možnosti). Ukrutně laskavá výchova a touha se zavděčit není nic mimořádného, Myšková to jenom dovádí do důsledků. Podoba s povídkami ze sbírky Bílá zvířata... je velká, v povídkách se vlastně po jednotlivostech pitvá stejná absence vlastní osobnosti, svádění všeho na "ono se to" a "všichni dělají" a "čeká se, že". Povídky mi přišly lepší, ale Nícení má zase určité nepříjemné, vlezle intimní kouzlo.... celý text

Kytice 1988, Karel Jaromír Erben

Brodeckova zpráva 2014, Philippe Claudel

Umělecky je to vynikající text - epizody, které by obstály samy o sobě a které se jako obrazy zaryjí do paměti, realistická psychologie postav, jakkoliv se dopouštějí nenormálních činů, smysluplné skoky v čase, které umožňují od celkem nevinných události přecházet k stále horším, chytré a přirozené asociace, jazykově čistý, krásný text. Kvalita knihy má zásluhu jak na tom, že jsem ji skoro nedočetla, tak na tom, že jsem ji nakonec dočetla. Claudel ukazuje od začátku do konce jen různé stupně násilí, nespravedlnosti, ponížení, malosti a zla způsobeného davovou psychózou. Lidi jsou svině (z různých příčin, ale téměř bez výjimky - a to přirovnání je mimochodem Claudelovo), pokud se tak někdo neprojeví hned, buď to vyjde najevo později, nebo na to krutě doplatí. Přičemž slovo "krutě" platí doslova. Nemohla jsem se srovnat s absencí normálního, lidsky slušného člověka, který by se choval nápomocně z jiné příčiny, než je stud nebo strach (v tom ohledu nedostačuje ani Brodeck-pozorovatel). Přemýšlela jsem, co mi má dát sdělení, že úspěšní budou průměrní a ostatním se jen odpočítává čas do první krize, která je semele. Závěr mě z různých důvodů neuspokojil, ale to jsem ani nečekala. Nakonec snad má smysl podívat se do různých mrzkých duší, které pokřivilo tu to, to ono, protože zlo v nich vzniká dlouho a pomalu.... celý text

Antikvariát a já 2013, Luděk Svoboda

První díl je milé vzpomínání na Dlážděnku, kde se alespoň jedním slůvkem zmiňuje snad každý, kdo s ní měl co do činění. Protože to byli i vědci, herci, nadšenci z různých oborů, není nouze o zábavné, občas i poučné historky. Pro budoucí antikvaristy, knihkupce a knihovníky je to navíc seznam základních knih, které by měli znát, a přehlídka sběratelských trendů. Druhý díl je spíš doplnění, přívěsek prvního, které přeskakuje časem i prostorem a kde se autor vypsal z různých vzpomínek a příběhů, které bych si spíš uměla představit po kapitolách samostatně.... celý text

Zebra a jiné povídky 2000, Chaim Potok

Nepoznávám Potoka a není mi jasné, s jakým úmyslem tuhle sbírku psal. Povídky pro druhý stupeň do hodin občanské výchovy k podpoření vědomí, že s ošklivými zážitky se děti mají svěřovat dospělým, a v rámci výchovy k patriotismu? Přitom to vlastně není špatně napsané, jen špatně vymyšlené. 6 povídek, které jsou všechny vystavěné na (nezaslouženém) trápení čerstvě náctiletých, které se naneštěstí projevuje skoro pokaždé jako klišé a úplně pokaždé obsahuje značné množství patosu. S tím souvisí, že se v rovné polovině povídek objevuje veterán z Vietnamu jako ultrakladný symbol buď mužnosti (Max) nebo citlivosti (Zebra), případně obojího najednou (Nava). Problémy, které hrdiny potkávají, často vznikají u rodičů, kteří jsou sobečtí a vůči dětem hluší a slepí, přitom jaksi bez příčiny - to by se dalo pochopit, pokud by to byl jen pohled mladistvých, ale podání ukazuje, že je to realita. Řešení se vlastně ani nedostaví - jednou příběh končí řečnickou otázkou "a co teď s tím?" (Bubu), jednou to má být snad happyend, ale přes účast na společné události zůstala rodina stejně uzavřená v individuálním vnímání jako předtím, naopak, i přes to všechno zůstali symbolicky na opačných stranách sálu, jen si pohodili místa. To mi přišlo jako vůbec nejsmutnější konec. Příliš často jsem měla pocit, že se mám dojmout za tři, dva, jedna... Nemocná miminka; statečné týrané děti, které pronášejí hrdinné proslovy jako z příručky, aby je mohli o stránku dál zahubit zlí dospělí; pieta u pomníku padlým hrdinům. Zápletky jsou špatně z víc příčin, jak praví klasik, pokud v prvním jednání visí na stěně puška, musí se z ní nejpozději ve třetím jednání vystřelit. Tady se nestřílí, byť se puškou mává (co že to zažil Navin otec jsem se nedozvěděla), a naopak se střílí z pušky, kterou někdo ke konci třetího jednání výtáhl zpoza opony (Isabela se musí objevit u sestry v pokoji, tak se najednou vynoří tábor, na který se už zítra odjíždí a musí se na něj sbalit věci - rodiče byli tak zaměstnaní sebou navzájem, že na to asi zapomněli). Pořád to má krásný jazyk a přesně vystižené vnitřní pochody mladistvých, ale ty kulisy, ty byly špatné. Vlastně to ani není na pořádné tři hvězdičky, jen za ty hezké obraty a výstižně popsanou atmosféru zaokrouhluju nahoru. VELKÝ SPOILER, protože bych chtěla konzultaci od někoho, kdo to četl. Je Isabela opravdu lesbická romance dvou nanejvýš patnáctiletých, nebo jste to vnímali jako pouze přátelskou paralelu vztahu jejich rodičů?... celý text

Předčítač 1998, Bernhard Schlink

Příběh je i na málo stránkách hutný dost, hlavně je ale kniha plná úvah o možnostech vyrovnání se s nacismem, o pocitu viny a studu, a jakou paseku můžou způsobit. Schlink se hodně ptá, ale nedává jednoznačné odpovědi a i u citlivých témat zůstává umírněný, což je velmi příjemné. Navíc jednoduše formuluje pocity, se kterými se do určité míry potkává každý, ale bývá problém je vyjádřit, namátkou: láska k rodičům je přirozená, ale nezaplétá děti přece jen do jejich viny, není to schvalování? A není odsudek té viny jen umytí si rukou a pohodlný důvod, proč je nebrat vážně? Dá se zároveň jednoznačně odsuzovat vina i chápat viník? A smí se mluvit o tom, třeba s odsudkem, před čím by se mělo v hanbě mlčet, není každé mluvení jen rozmělňování? Stejně opatrně vytvořil Schlink i postavu Hanny, ani ji nehájí, ani nezatracuje, ale přes všechny sympatie, které ve mě vzbuzovala (a které vzbuzovat má), je dobré mít na paměti jeho zdůraznění, že je vždycky rozdíl mezi vězni a vězniteli. Četla jsem Předčítače v dobrou dobu, intelektuálně i citově jsem si přišla na své.... celý text

1177 př. Kr.: Zhroucení civilizace a invaze mořských národů 2019, Eric H. Cline

Stručný a srozumitelný náhled do konce doby bronzové od rozkvětu všech středomořských států po jejich rychlý úpadek. Hledání jeho příčiny přehledně shrnuje všechny publikované teorie, aniž některou preferuje, ostatně se neustále připomíná, že průzkum nalezišť pořád pokračuje a občas ukáže opodstatněná i dříve přehlížená domněnka. Téma je nesmírně zajímavé, ale bylo to na mě stručné až příliš - zajímavosti nadhozené jednou větou, letmo zmíněné vědecké spory mě vždycky zaujaly, ale hledat jsem si je musela jinde a zdaleka ne vždycky našla. Což není chyba knihy, jen jsem se s její stroze faktickou strukturou čtenářsky trochu míjela. V doslovu autor píše, že by časem mohlo vzniknout rozšířené vydání. Budu doufat, že k tomu dojde a že se třeba dočkám i českého překladu, protože bych stála o knihu s nejméně dvojnásobným počtem stran.... celý text

Požár Národního divadla aneb příliš mnoho náhod 1983, Miroslav Ivanov

Možná byla chyba, že jsem četla vydání z r. 1983, ale nadšení z (upraveného, porevolučního vydání) publikace o Rukopisech se neopakovalo. Souhrn známých fakt o okolnostech požáru ND je podrobný, přehledný a srozumitelný, nechybí experimentální část. Vlastní autorovy hypotézy o viníkovi se bohužel neměly o co opřít, protože krom soudního procesu s odsouzenými zámečníky se většina oficiální dokumentace ztratila a ostatní prameny si odporují, takže je to fantazírování na hodně volných základech. Ivanov nemohl zrekonstruovat pravděpodobný průběh, pomohl si proto důrazem na emotivní stránku událostí a obšírně popisuje historii česko-německých konfliktů a národnostních antipatií v Praze, z níž bez reálných podkladů odvozuje německou vinu na požáru - jedno, kdo a jak to způsobil, ale jistě to byl Němec. Jakkoliv je německý viník možný, třeba i pravděpodobný, emotivní argumentace a protiněmecké narážky, zdůrazňování německých provokací a omlouvání českých v celém textu překračují míru objektivity, kterou by novinář měl dodržovat. Třeba to v roce stoletého výročí znovuotevření ND muselo být, třeba to v druhém vydání není tak patrné. Přesto jde o poctivý souhrn všech poznatků na jednom místě, což u populárně historického textu úplně stačí.... celý text

Slib 2003, Chaim Potok

Pokračování Vyvolených se ještě hlouběji zabývá teologií a etikou, na druhou stranu je dějovější, až akční (místy trochu mnohomluvně, Potok je vynikající spisovatel, ale přeci jen silnější v popisu myšlenek než akce). Ke konfliktu tradiční a moderní ortodoxie se přidává ještě světštější pojetí judaismu jako tradice, která nepotřebuje víru v zázraky z Tóry. Přesto Potok jako vždy nad všechnu věrouku cení soucit, toleranci a odvahu odpouštět a dopřeje je i těm, u kterých by se to nejmíň čekalo. Jeho postavy ubližují sobě i ostatním, ale nikdy ze zášti, jen ze strachu, osamocení nebo zoufalství, a jsou v tom lidské a pochopitelné. Místo konce války se teď v pozadí odehrává šílení mccarthismu a přetváření americké židovské komunity pod vlivem přicházejících přeživších z Evropy, kteří často umí najít smysl života jen v tom, že udrží své náboženství na světě nezměněné za každou cenu. Také je to příběh o vztazích rodičů a dětí a především o síle slova - zlými slovy se nejvíc ubližuje a jedině slovy se léčí. Vzhledem ke sporu, zda se smí významově upravovat náboženské texty na základě gramatických znalostí, který se vine celou knihou a je jedním z jejích vrcholů, mi přijde velmi případné, že v mém výtisku někdo propiskou opravil překlepy a hrubky.... celý text

Vyvolení 1993, Chaim Potok

Důvěrné nahlédnutí do světa židovské ortodoxie, jak chasidské, ultraotodoxní, tak té, které by se dnes řeklo moderní ortodoxie, v době, kdy se stoupenci všech proudů vyrovnávali se skutečností holokaustu a vzniku státu Izrael, přičemž druhé bylo pro některé stejně problematické jako první. Šíři postojů k okolnímu dění ilustrují dvě rodiny a chlapec, který se narodil v jiném světě, než pro který má vlohy, a pohybuje se proto po tenké hranici mezi dvěma druhy zatracení, ztrátou rodiny a ztrátou sebe sama. Pro Potoka typicky je kniha plná soucitných lidí (jakkoliv se jejich láska někdy projevuje prapodivně) a vposledku moudrých rozhodnutí, která smiřují obě tradice. Od prvního čtení před lety jsem zapomněla, jak zvláštní strukturu Vyvolení mají: Reuven se něco dozví nebo udělá, řekne to otci, ten se vyjádří, Reuven jeho komentář přetlumočí někomu jinému a s odpovědí jde znovu za otcem. Reuvenův otec, v podstatě duchovní ideál člověka, je moudrý komentátor - ostatně komentáře Talmudu jsou důležité téma knihy a otec je jejich znalec. To ale neznamená, že by postavy jen pronášely repliky, naopak, Potokovo umění přibližovat prostředí a vytvářet životné lidi s realistickými vnitřními konflikty mě nepřestává okouzlovat.... celý text

Sobota 2006, Ian McEwan

Je to pomalé čtení, jeden den popsaný 240 stranách musí být, ale postupně jsem se včetla a velice mi to vyhovovalo. Vysoce dramatická scéna, u které se místo rychlých zvratů věnuje čas detailům, pohledům, fyzickým reakcím několika osob je ve výsledku působivější, alespoň mně se některé detaily usadily pevně v paměti. K tomu McEwan pokládá složité etické otázky (co ospravedlňuje válku? smí lékař využít nebo zneužít své znalosti na svou obranu?) a odpovědi probírá ze všech možných úhlů. Je to důrazná obrana uvážlivosti a rozumu, stejně jako Perownova vnitřní chvála západní civilizace s její technikou, zdravotní péčí a demokracií je racionalistický protiklad masovému podléhání emocím a intelektuálnímu sebemrskačství. Sobota je portrét člověka, který je rozumný, usedlý, láskyplný, neochvějně poctivý, a přitom není nudný, naopak lidský a, jakkoliv honosně to zní, obdivuhodný. Vzpomněla jsem si při čtení na Barnesovo Vědomí konce, filosofování a pomalost je základ obou knih, ale McEwan je mnohem méně okázalý a povznesený, srozumitelnější, jeho skoro obyčejný den u mě předčí Barnesovu do extrému stupňovanou kontroverzní zápletku.... celý text

Plukovník Švec (program) 2018, Rudolf Medek

Na Plukovníku Švecovi je dnes nejzajímavější reakce, jakou vzbudil u současníků, boj o to, jestli se smí ukazovat i (dočasně) zoufalí, vyčerpaní a letargičtí legionáři, nebo je to proti dobrému mravu. Text hry je záměrně tendenční, což je jeho snad nejmenší problém, především ale nesmírně patetický, deklamační, šroubovaný, příliš dlouhý - šustí papírem k neučtení. Nespočetné reprízy v době prvního uvedení svědčí jedině o tom, že je kýč odjakživa komerčně vděčný. Na druhou stranu publikace Národního divadla, která krom plného znění hry obsahuje i několik odborných statí historických i literárněhistorických, stojí za přečtení.... celý text

Džungle před tabulí 1979, Evan Hunter (p)

Učňovské školy se moc nemění, vždycky tam skončí ti, které jinde nechtějí, se kterými se nepočítá a na které není systém připravený, a stáhnou s sebou i těch pár snaživých nebo talentovaných. Ukázky pokusů o práci s takovou partou jsou věrné a zajímavé, ale řešení se vlastně neukáže - tedy obecně platné, úspěch v knize stojí na nadlidsky zdatném, nezlomném sympaťákovi, který si z rány nic nedělá a i v nakládačce od žáků si umí najít klad. Od ukázek psychologie smečky a paradoxů vztahu učitele k žákovi ve třídě a mimo ni, od typologie učitelů problémových škol přechází Hunter volně k akčním, napínavým pasážím, místy i vztahovým mikrodramatům, která ale spíš mají udržet čtenáře u knihy a pro děj nejsou zvlášť podstatná. V celku je to zábavná a čtivá směs, přes vážná témata nijak komplikovaná.... celý text

Ztracení muzikanti 1958, William Heinesen

Způsobem podání milá, optimistická, mírně humorná knížka, obsahem hodně smutná a plná špatných konců. Docela dlouho jsem si na tu dvojakost zvykala, pořád jako bych chvíli viděla autorovýma očima soudržnost, lásku a hudbu všude kolem a chvíli se cítila nepohodlně, že takhle krátce přejít něčí neštěstí mi brání si ho spoluprožít. I vývoj příběhu se zvláštně láme, ne že by nebyl realistický, ale v první části si vybírá idylickou, poetickou, skoro pohádkovou část života na ostrově, později pořád víc převažují neštěstí - která se stávala a stávají, jen snad ne v té míře. Díky autorově nadhledu a občasnému moralizování (jakoby šlo trochu jen o exemplum) ale kniha pořád vyznívá nadějeplně. Mimochodem, k Heinesenovi mě přivedla kombinace čtenářské výzvy (dánský autor) a doporučení od smazenaryba v diskusi, které se časově sešly. Nebýt toho, Heinesena bych nikdy neobjevila, resp. nepřečetla - překlad jakéhosi vesnického románu vydaný v Československu v cenzurou sešněrovaných 50. letech. Je dobré se občas nebát inspirace i z ne úplně známých zdrojů (smazenaryba snad promine :-)) a mimo obvyklé čtenářské škatulky.... celý text

Petrolejové lampy 1983, Jaroslav Havlíček

Výborné ztvárnění maloměsta se všemi jeho typickými obyvateli. I okrajové postavy mají hloubku a vývoj, u hlavních je pak psychologická drobnokresba místy dojímavá, místy až odpudivá, ale především zcela realistická. Tragédie se odehrává v prostředí, které všechno umenšuje, proměňuje v klep a posměšek, kde se místo soucitu projevuje pokrytecké pohoršení, kde přinejlepším na dramata není čas, protože je pořád co dělat i bez nich. V tom je velká výmluvnost a působivost románu. Jediné, co mi občas zaskřípalo, jsou na můj vkus trochu vykonstruovaná zastavení Štěpčiny křížové cesty od posměšků pro její nezávislost po rozpad rodiny a uměle budované paradoxy. Havlíček je pečlivý konstruktér, občas až moc, ale to je jen malá nedokonalost.... celý text

Tajná kronika Rychlých šípů ...a jiné příběhy 2006, Štěpán Kučera

Je znát, že značnou část povídek napsal Kučera mezi 16 a 18 lety. Zvlášť starší povídky by udělaly radost vyprávěné naživo kamarádům, ale na papíře působí toporně. Po první, nejstarší povídce, kde hlavním zdrojem humoru byl kontrast češtiny pana Broučka (pro ten účel vybaveného neuvěřitelnou mírou nechápavosti) a silně slangového a vulgárního projevu mladých huličů, jsem knihu málem odložila, naštěstí to dál bylo lepší. Textíky jsou si podobné, plné jednoduchých jazykových hříček a více či méně nečekaných paradoxních zvratů v ději. Lehká zábava na jedno přečtení, o "skvělém dárku pro bohemisty", jak se navrhuje níže, bych pochybovala.... celý text

Obyčejný život 2018, Karel Čapek