InaPražáková přečtené 699

Paní Bovaryová 1913, Gustave Flaubert

Když jsem našla v krabici s vyřazenými knihami výtisk od Topiče z roku 1913, nemohla jsem ho tam nechat, titul byl vedlejší. A protože mě Paní Bovaryová v povinné literatuře minula, byla jsem o to překvapenější, jak současný a na realismus dějový román to je, dokonce i v překladu dnes už trochu krkolomném a statickém. Ema Bovaryová je nutný produkt své doby a třídy, pochází z chudého zázemí, ale je od malička živená romantickými představami, od suché skutečnosti udržovaná co nejdéle co nejdál, aby si holčička neumazala ručičky. Těžko mohla být jiná než nespokojená a povrchní, nerealistická v přijímání všech zábav jako oprávněných. Ukázka toho, jak člověka kazí knihy a nedostatek zaměstnání. Kniha ale ukazuje víc, jednak maloměšťáckou společnost v plné parádě, která si také na morálku jen hraje, jednak Emu jako živoucí postavu (v čemž je skoro jediná, ostatní jsou typy na hraně karikatury). Vzhledem ke své výchově a postavení nemohla být jiná, ale zároveň za každý krok do prázdna nese odpovědnost, a její volný pád je čtení velmi poutavé. Stejně paradoxní je i její postavení dámy z vyšší třídy, které ale neumožňuje nic jiného než unylý život. Stejný paradox dostatku, za který se nedá nic koupit, a nezdravé množství času na snění zažívaly generace žen po Emě (vzešla z toho epidemie hystriónské poruchy osobnosti u dam z vyšších vrstev). Posledních pár desítek let se to genderově vyrovnává, dnes už je to stav přístupný mužům i ženám ve velkém - tím se paní Bovaryová stala nečekaně aktuálním dílem.... celý text

Povídky odjinud, Povídky ze starého cylindru 2012, Viktor Fischl

Nahlédnutí do pro mě zcela neznámého prostředí diplomatických komunit je, jako u Fischla vždycky, podáno vnímavě a shovívavě. Svět státně důležitých koktejlových večírků u něj nepůsobí jako neupřímné pozlátko, spíš příležitost poznat chytré, vzdělané, z profese umírněné lidi různých zvyků a povah. Diplomaté a jejich známí jsou v prvé řadě lidé, mají také koníčky a vztahy, a navíc jsou zdrojem zajímavých příběhů, které umí Fischl převyprávět s pochopením pro jejich rozhodnutí, ať už způsobila kolik chtěla potíží. Pokud v jedné povídce autor s přáteli přemýšlí, jestli může literatura přispět k míru mezi národy, tato sbírka je zřejmě částečnou odpovědí - nemůže, ale může alespoň ukázat, někdy humorně, jindy naopak, že i příslušníci různých, třeba oficiálně znepřátelených národů, můžou žít v míru, pokud se budou řídit srdcem a zdravým rozumem, místo sobectvím a strachem. A vůbec to není sdělení tak teatrální, jak teď zní. Povídky odjinud zůstaly nedokončené a těžko z nich něco usuzovat. Co se podařilo dopsat, je zajímavé spíš jako ukázka Fischlovy nezdolné lásky k zaznamenávání příběhů, než jako literatura samotná. Nejhezčí tak pro mě byla vzpomínka jeho písařky a korektorky na poslední měsíce společné práce.... celý text

Matky 2012, Jan Koubek

Výběr témat jednotlivých povídek je jako z katalogu aktuálně nejpopulárnějších klíčových slov české literatury: koncentrák, odsun Němců, neplodnost, potrat, adopce, homosexualita. Řazení do dekád zároveň ukazuje i národní historii, jak procházela jednou obcí. Budiž Koubkovi ke cti, že citově nevydírá, naopak, vypravěč přenáší na osudy jiných vlastní smířlivost, tragédie zasazuje do kontextu a dělá je tak snesitelnějšími, nedorozumění vyrovnává láskou (zaujalo mě opakované idylické soužití lidí z různých vrstev, zkrátka pokud se chce, život nikomu nedrhne). Je to tak uhlazené čtení, jazykově i dějově, že rychle uplyne a nevyvolá silnější emoce, jen lehký smutek nebo nostalgii. Bezpečné, bezbolestné nakouknutí do ošklivých dob a smutných životů, ale vždycky je na konci láska nebo alespoň vyrovnanost, nikdo nezůstane smutný. Sbírka pečlivě spojená, provázaná, místy kvůli tomu neuvěřitelná, když vypravěč popisuje to, co nemohli vědět ani jeho hrdinové; obsahuje všechno, co se sluší neopomenout, nikde nevybočuje, nikde neztrácí tempo. Taky ale ničím výrazně nezaujme a nezůstane dlouho v paměti. Debut je to ale pořád příjemný, takové nenáročné čtení o složitých věcech. P.S. Vlastně souhlasím s prvním komentářem, ale neviděla bych to tak kriticky - všechno zmíněné je pravda, ale obvykle je tento typ knih napsán mnohem, mnohem hůř. Matky jsou sice poněkud vykonstruované, ale ne prvoplánově podbízivé.... celý text

Osamělost prvočísel 2009, Paolo Giordano

Všechny postavy Prvočísel jsou narušené, necitlivé, neochotné změnit svou situaci nebo alespoň zraněné, a okolí to nechává bez povšimnutí. Jako autorský záměr, nadsázka ukazující poškozený svět, to funguje, a pomíjím proto množství nelogičností v chování všech postav, jde o působivost, ne o vnitřní soudržnost. Nicméně mě ta všudypřítomná tíha a šeď spíš ubíjely, než rozlítostňovaly. Giordano se drží vnějškového pozorování, do hlubší psychologizace se nepustil, takže postavy působí jako vědecké preparáty. Mattia se fyzicky poškozuje, ale přes šokující scény jsem se nedozvěděla proč a co u toho cítí. Stejně mi chyběl Alicin pohled na sebe samu. Tři ze čtyř rodičů jsou rodičovsky dysfunkční, ale natolik odcizení, nepřítomní, že místo lidí působí spíš jako statické kulisy pochybeného dětství. Veškeré napětí se musí projevit v ději. Kapitoly mají výrazné pointy, které by osamocené byly působivé i uvěřitelné, třeba úvodní Alicin zážitek v horách je strašný a pochopitelný zároveň a puberťáckou snahu vypadat věčně nad věcí si ještě pamatuju - měli jsme to stejně. Každý další šok se ale snaží přebít předchozí, takže časem dojde na extrémní výjevy, které v tom množství ztrácejí důraz a věrohodnost. Vztah Alice a Mattii je zajímavý, některé pasáže nebo obraty pronikavě trefné, v celku mi ale Prvočísla přijdou víc jako společenský komentář než příběh, usilovně kritická, ale chladná, až sterilní.... celý text

Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách 2009, Václav Černý

Skvělá antologie zahrnující období 500 let, od konce 10. do konce 15. století. Černý si, jak je pro něj typické, vybíral ukázky především podle toho, jak mu byly blízké, jak moc jeho samého bavily, takže vznikl soubor nečekaně subjektivních, místy až autobiografických zápisů s množstvím detailů a zajímavostí, suchá historie nedostala místo. Kniha je přínosná ve více ohledech, ukazuje jak vývoj historický, kulturní a myšlenkový od vrcholného středověku až po začátek renesance, tak vývoj literární od veršovaných románů v původním slova smyslu přes anály po memoáry vystavěné téměř moderně. A není nepodstatné, že jsou to texty prostě zajímavé a působivé. Historické nepřesnosti vzniklé překladem nebo výkladem, o kterých píše _Berry_, nedokážu posoudit, ale Černý nebyl historik, zato byl (byť právem) velmi sebevědomý vykladač, takže pro historiky bude asi lepší si ověřovat i jinde, ale pro laika bude celkový informační přínos rozhodně pozitivní. Zájemcům o středověk velmi doporučuji, ale mám za to, že přímo historická vášeň není pro ocenění knihy nezbytná, stačí zájem o myšlení a ideje. Například několik zpráv o kacířských procesech z různých století, z nichž poslední už se jen málo snaží uhladit jejich zjevně vylhanou a účelovou podstatu, musí zaujmout každého, koho zajímá společenská a jednotlivě lidská přirozenost (jakkoliv se i tady potvrzuje, že svět se nemění, jen kulisy).... celý text

Zabuchnutá v knižnici 2017, Kasie West

Kat 2012, Stefan Kisjov

Anotace zavádí ve všech směrech. Kat není detektivka a těžiště příběhu je jinde. Srovnání s Kunderou bych se taky vyhla, ten nikdy nepsal přímo humorně, jakkoliv je to podobně ostrá satira na stejnou dobu. Kat je místy vysoce jazykově i situačně vtipný, místy mrazivý, ke konci absurdní. Humor se týká v podstatě strašných věcí, ale pasáže typu: "Jistě přemýšlíte, jak to asi dopadlo s mými křivými předními zuby, které se v oněch dětských letech snažila MUDr. Mirčevová pomocí drátěného strojku přinutit k tomu, aby rostly správně, a do jisté míry se jí to podařilo. O deset let později mi je ve strážnici Vojenské letecké školy ve městě Gorna Mitropolia vytloukli dřevěnou pažbou automatu Kalašnikov poté, co jsem nechtě zastřelil všemi frekventanty oblíbeného kapitána Gočeva kulkou rovnou do srdce," mě několikrát nepokrytě rozesmály. Kisjov píše lehce a hravě, což překlad výborně tlumočí. Období 60.-80. let, kdy se v lidových republikách mohlo stát takřka cokoliv, je vystižené výborně, ne historicky, ale náladou. Trochu moc na mě byla druhá polovina textu, která směřuje až někam k Forrestu Gumpovi, ten byl taky u všeho, ale notu si drží pořád stejnou. Nečekala jsem nic, dostala jsem lahůdku na jedno odpoledne plnou chytrého humoru, který mohl vzniknout jedině za železnou oponou.... celý text

Loutkář 2017, Jostein Gaarder

Čím to je, že zrovna Seveřani píšou tolik krváků a tolik "feel good" knih... Loutkář je z druhého ranku, ale proti třeba Ovemu nehraje tolik na city a je trošičku čtenářsky náročnější (nebýt etymologických vsuvek, celkové hodnocení by bylo o 10 % výš, o tom nepochybuju), pro mě tudíž výrazně lepší zážitek a ráda bych dala o hvězdičku víc, opravdu ano. Jakop není takový dobroděj jako Ove, ale taky je v hloubi duše citlivý a přátelský - jenže jaksi jen přes sklo. Umí si vysnít přátelské vztahy na jedno odpoledne i na celý život, ale nemá odvahu je uskutečnit, navíc se vždycky najde dost lidí, se kterými je to kamarádění snazší než s ostýchavým podivínem. Je v tom ohledu asi leckomu blízký a je snadné si ho vzít za vlastního. Navíc má štěstí, podle toho, na jaké lidi pořád naráží, by se jeden z fleku odstěhoval do Norska, kde jsou samí zdvořilí, milí, citliví lidé. On totiž pořád naráží na ty samé. Množství náhod zcela nepravděpodobných vlastně tvoří osu jeho zápisků, které samy, pojaté jako dopis Agnes (další dokonalé, chápavé, maximálně empatické osobě), nejsou věrohodné už v základu. Přepisovat Agnes vzájemné rozhovory by dokonce ani nebylo třeba, ovšem bylo by to méně vstřícné ke čtenáři, a tak se ke konci objeví vsuvka, že "to třeba bude číst i někdo jiný". Pořád je to ale moc milý příběh o samotáři, který to, co v něm bylo živoucího a upřímného, od sebe oddělil, jako když z humusu vyrůstá růžový keř. Tahle jen ke konci načrtnutá úvaha, která Jakopa zdánlivě degraduje na základě vlastního rozhodnutí (nebo vlastní bázlivosti) se mi líbila skoro nejvíc. Mimochodem, je moje vydání jediné, které ignoruje existenci roku 2012 a prostě ho nepočítá?... celý text

Rytíři a rytířství ve středověku 2008, Jean Flori

Všeobecný úvod do historie a ideologie rytířství, především francouzského, velmi dobré doplnění obecně historických prací o středověku. Dost podrobně ukazuje vývoj hospodářských a politických vztahů 10.-14. století a jejich vliv na (sebe)definici rytířstva. Pro bližší pohled na obsáhlejší témata (křížové výpravy, rytířské eposy) je třeba sáhnout jinam, což ale není chyba - v daném rozsahu se jim nedá víc věnovat.... celý text

Azazel 2011, Youssef Ziedan

Turbulentní doba, hrdina, který projde několika centry křesťanství a potká několik historických postav, náboženský spor, milostné peripetie. Zní to dobře a všechno to v knize je. Jenže asi tak působivou formou, jako je napínavý můj výčet. Hypo je spíš záminka než osoba - nemá povahu, o které by se dalo mluvit, a myslí mu to sice místy hluboce, ale celou dobu naprosto moderně. Nepůsobí jako člověk své doby, přesto autor díky němu může ukázat Jeruzalém, Alexandrii, klášter. Tehdy ale nastává hlavní problém, který s knihou mám. Veškeré osoby a události kloužou po povrchu, Zajdán popisuje, ale nevykládá, chybí u něj emoce. Jakkoliv se nebrání (dokonce si ho snad užívá) explicitnímu násilí a sexu, nikdy mě citově nezasáhnul, nezaujal, za týden mi nezůstane v hlavě žádná vzpomínka. Umučení Hypatie v pár odstavcích, doslovné, ale s minimálním emotivním dopadem na pozorovatele Hypa a přeneseně i na čtenáře: šel s davem, ale neskandoval, viděl, ale nic neudělal, omdlel. Prožitek, metafory, to, co si představuju pod pojmem beletrie, to chybí. Stejně povrchně a skoro zaměnitelně uplynou i teologické spory. Nejliterárnější jsou nakonec milostné pasáže a filosofické úvahy. Hypovy erotické zážitky jsou zdaleka nejbarvitější části knihy a je jim věnováno neúměrně mnoho prostoru, ale obsahem nepřevyšují tuctovou červenou knihovnu: každá žena, kterou potká, je krasavice, že jí není rovno, od počátku touží jen po něm a v praxi to projevuje alespoň pětkrát denně. Místy je to až voyerské (podrobná zpověď sexuálně úchylného mladíka, u níž mi není jasný už smysl její přítomnosti v knize). Český překlad to bohužel nijak nevylepšuje. Etický apel je jediný větší klad knihy a s postupem času je podávaný pořád líp, ke konci je to skoro o hvězdičku nahoru. Sdělení se nedá nic vytknout: buďte tolerantní a projevujte si lásku, kdykoliv to jde. Nemůžu nesouhlasit, ale přečíst si to můžu v každé seberozvojové příručce, od románu očekávám, že mě k vytváření názorů povede nepřímo.... celý text

Zapomenutý brněnský atentát 2019, Jiří Skoupý

Zdaleka nejde jen o titulní atentát, kniha shrnuje členy a širší působení brněnské odbojové skupiny Předvoj, s důrazem na posledních několik měsíců války a těsně poválečnou dohru. Místy, především zpočátku, jde spíš o výčtový studijní materiál, ale leccos vypovídá i o metodách konspirace a získávání konfidentů. Postupně Skoupý směřuje k vlastnímu výzkumu, který je jednak čtenářsky nejzajímavější, jednak ponouká k dalšímu zkoumání (ale to ostatně celá kniha, která se dá použít jako odrazový můstek pro zájemce o téma moravského odboje a gestapa).... celý text

Velký čínský národ - Nacionalismus s čínskými specifiky 2019, Adam Horálek

Tři a půl hvězdičky. Obsahově zajímavá a obohacující práce, která vysvětluje vznik a pilíře čínské nacionálně-socialistické ideologie, její proměny a značné rozdíly mezi literou zákona a praxí (které ale pro Číňany nejsou nijak problematické, naopak logické a nutné, protože shoda formy, pojmenování, zaručuje legitimitu odkazem na historii, kdežto obsah se má proměňovat v návaznosti na aktuální situaci - takže hlásaná kulturní autonomie Ujgurů se nevylučuje s reálným tlakem na jejich sinizaci). Shrnutí je to vyčerpávající, místy doslova, ale ocenila bych víc příkladů z praxe, byť autor uvádí, že pro rozbor vývoje a percepce ideologických východisek praktické aplikace nepotřebuje - pro mě to bylo čtenářsky suché až moc. Skladba textu je ale místy nepříjemná, řekla bych nedodělaná nebo odbytá. Jednak věty jsou kostrbaté, s výpadky z vazby a nadbytkem ukazovacích zájmen, autor navíc zbytečně odbíhá a vrací se oklikou zpět i v rámci odstavce. Jednak, přestože má kniha obsáhlý výkladový slovníček, některé pojmy, se kterými autor pracuje, v něm chybí a nejsou vysvětleny ani v textu (hnutí hanského odívání), jiné, dokonce klíčové pojmy (Sunjatsenovy tři principy), používané od začátku, jsou podrobně vysvětleny až někde před polovinou textu textu. Škoda, že kniha vyšla před faktickou likvidací autonomie Honkongu, ale i tak je to obohacující pohled na Čínu, po kterém některá tamní rozhodnutí začnou pozorovateli dávat větší smysl. Jen mě čtení stálo víc úsilí, než bylo nutné.... celý text

Cesta do Indie 2006, Edward Morgan Forster

Vysoce promyšlená, chytře provázaná kniha, která mnohokrát zrcadlí situace a názory v různě pokřivených podobách, krásná ve slovech (dalo by se hojně citovat), ale pro mě silně pesimistická v myšlenkách. Jakkoliv Forster kritizuje své krajany, Indové nevycházejí ze srovnání o moc lépe. Ukázka neřešitelných kulturních rozdílů nestojí na tom, že jeden národ utlačuje jiný, problém je, že dvě kultury mají natolik odlišné klady i zápory, vnímání ctností a nectností, že ani oboustranná snaha a intelekt je nedokážou sblížit. Přestože má příběh jednotlivé protagonisty, nejsilněji se projevují skupiny, Forster dokonce říká „stáda“. Jeden Ind neodhadne rizika, jedna Angličanka způsobí skandál, ale od té chvíle už ani na jednom z nich nezáleží, stádo koloniálních úředníků bez důkazů, z principu táhne jedním směrem a stádo Indů stejně slepě táhne druhým. Na pocitech dvou lidí, ze kterých se náhodně stala záminka vyřídit si vzájemné předpojatosti a odpor k druhému táboru, už nezáleží, slečna může omdlévat nebo se uzdravovat, hlavně když vzorně ztělesňuje symbol. Scény šeptandy, skandování a teatrálního předvádění moci u soudu působí hodně tísnivě - davu se nedá nic vysvětlit ani si ho naklonit, přes nečekaný zvrat ani jedna skupina nezmění názor. Jakmile jde o princip, o světonázor, takové drobnosti jako jedna výpověď se prostě interpretují dle potřeby. Forster nenabízí hrdiny, nikdo nezůstane nezasažen. Původně všeobecně srdečný Azíz se uchyluje ke stejné generalizaci, snad dokonce moudré, protože bezpečnější. Fielding, sice méně zaujatý proti Indům a ochotnější přemýšlet, ale bojující také bez důkazů, je nakonec obroušen a usazen pevně ve svém stádu. Zbývá jen názorně odůvodněné přání, aby byla Indie samostatná. Předvedené projevy lidské omezenosti a sobectví se čtou nepříjemně, ale příspěvek k teorii kulturního dialogu je to nesmírně zajímavý právě pro svou racionální skepsi.... celý text

Gormenghast 2005, Mervyn Peake

V prvním díle se autor nechal unášet vlastní obrazotvorností tak, že prvním 80 stranám skoro chyběl děj, ale když už na něj došlo, stál na smysluplných a lidsky pochopitelných postavách. Ve druhém díle se neděje nic podstatného dokonce 200 stran, aby najednou děj zrychlil a byl hnán k nezbytné konfrontaci. Ne hnal se, ale byl hnán, protože Peake místy zbytečně tlačil na pilu, škoda. Charakteristické křupání Křístových kloubů vhodně zmizí, když je to potřeba, obyvatelé hradu umírají jak mouchy, aniž to někoho zvlášť zajímá, věk postav se jaksi zvláštně zvyšuje a snižuje, aby Fuchsie zůstala co nejmladší a Titus rychle dospíval. Pořád je to ale dobře napsané drama plné sugestivních obrazů, byť se nevyrovná půvabné vyšinutosti prvního dílu. Nové postavy se nevyrovnají originálnosti původních, hlavně ale nemají v celkovém vyznění vlastně jiný smysl než pobavit. První polovina knihy se s nimi dá strávit bez obtíží, ale trochu mě zklamalo, že pak prostě zmizely ze scény. Největším kladem tak pro mě bylo Peakovo malířské vidění, které uměl dokonale převést do slov.... celý text

Titus Žal 2004, Mervyn Peake

Dlouho jsem se nemohla začíst, sbírka prapodivných figur popsaných jako obrazy v galerii, děj minimální, atmosféra temná a dusná až k parodii... Pak jsem si řekla, že než knihu odložím, zaspoileruju si. Shrnutí díla na Wiki vypadalo líp než celý dosavadní text, tak jsem vydržela - a ještěže tak. Chce to přijmout Peakova pravidla hry, obrovskou nadsázku, specifický směšnotragický, pseudoromantický rozmach, který se, čím dál víc se mi zdá, posmívá sám sobě. (následuje spoiler, ale jednak neškodný, jednak vypovídá o románu zdaleka nejlépe) Osazenstvo Gormenghastu není normální, ale na to, jak je nenormální, je vlastně lidské a vzbuzuje buď silné sympatie, nebo silné antipatie (osobně mám nejradši Šmidrkala, Kříst je v těsném závěsu). Děj se rozvíjí pomaloučku, ale trpěliví budou odměněni vrcholně akční bojovou scénou na několik stran, v níž zásadní roli sehraje pavoučí samička hledající svého samečka a jejíž zakončení je ve stylu těžkého psychologického románu - což je zároveň ve zkratce ukázka výstavby celé knihy. Je to divné, směšné, závažné a děsivé zároveň. Chápu to množství fanoušků Gormenghastu, je to svět sám pro sebe, ze kterého se dá donekonečna citovat nebo na něj odkazovat. Já se s ním sice rozloučím ráda, ale předtím přečtu nejméně ještě jeden díl, způsobovat úžas je vlastnost v literatuře příliš vzácná, abych se jí vzdávala předčasně. Navíc Dominika Křesťanová pořídila krásný, hravý překlad. „Nad tímto bodem se Šmidrkal hluboce zamyslel. Pak zavrtěl hlavou. „V tom, co říkáte, je nepochybně zrnko pravdy,“ pravil. „A vlastně, abych pravdu řekl, možná i celá řada zrnek. Zrnko k zrnku a nakrmíš srnku.““... celý text

Na shledanou tam nahoře 2014, Pierre Lemaitre

Že je Lemaitre především autor detektivek jsem zjistila, až když jsem měla knihu doma, ale je to znát, v dobrém i v horším. Na shledanou tam nahoře stojí na originální zápletce a celkově příběhu, který je zajímavý, napínavý, nitky propletené možná až moc (a moc dlouho) a rychle utíká. Navíc ukazuje méně známou a oblíbenou část dějin přístupným, ale ne příliš bulvárním způsobem. Dobře jsem se bavila a dlouho jsem přemýšlela o čtyřech hvězdách a označení kvalitní mainstream. Jenže mě celou dobu rozčilovala spousta detailů i ne až takových detailů, a ne, ke kvalitě přece jenom schází moc. Postavy jsou s výjimkou Alberta ploché a chovají se nevypočitatelně, resp. během vteřiny můžou změnit životní postoj, pokud se to autorovi hodí. Tak si rozumná a pragmatická Madeleine vezme největšího ksindla v okolí, kterého nemá ráda, protože... asi protože je pohledný a ona od něj chce mít pohledné dítě. Zmíněný ksindl nemá jedinou kladnou vlastnost, zato od základu odpornou povahu a na triku nejšpinavější podrazy, jaké se dají vymyslet, aby poskytl měřítko jiným podvodníkům, kteří mají působit sympaticky, morfinismus sem, loupeže tam. Lidový jazyk ("vypadala děsně dobře") a přemíra vulgarit i v promluvách vypravěče, množství sexu, které by ocenila i lady Fuckingham, to asi prolnulo z těch detektivek, ale i v nich mi to přijde laciné. Pořád je to ale vysoce zábavné, možná se dá říct i strhující čtení s dobrým příběhem a krásnými vizuálními obrazy, vůbec je to velmi vizuální kniha. Komu nevadí špinavé spodní proudy, může si užít příjemnou zábavu s historickou nadstavbou.... celý text

Ten můj font 2018, Simon Garfield

Asi nejpřístupnější možný výklad o typografii, o jejím vývoji a technických možnostech i o fontech samotných. Směs zábavných historek (ale v decentním podání) a srozumitelného technického výkladu - ne že by to spolu úplně ladilo, ale čtenář může mezi odbornějšími částmi intelektuálně odpočívat. Navíc ani jedna krajnost nikdy netrvá dlouho, takže i když se nemusí každému stejně zamlouvat všechny pasáže, nestihne se nudit. Dobrý úvod do typografie pro laiky, a velmi chytlavý, opravdu teď při pohledu na náhodnou pouliční reklamu přemýšlím, co tím fontem chtěl autor sdělit.... celý text

Moskva 1937 - Architektura a propaganda v západní perspektivě 2018, Vendula Hnídková

Dokumentace sjezdu je to zajímavá a podle tvrzení autorky nejspíš jedinečná, ale stručná a místy se opakuje. O některých zahraničních hostech se nepodařilo nic zjistit, jsou jen uvedeni jménem, u ostatních je stručný medailonek (což je někdy všechno) a přetisk jejich reflexí nebo proslovů, pokud nějaké byly. Většina po návratu publikovaných článků je stručná a zmiňuje takřka totéž velmi podobnými slovy (ostatně čas strávený v Moskvě mimo sjezd jim z velké části pečlivě organizovala strana). Zajímavějších je pár osobností s delšími publikovanými texty, především Pavel Janák, který pečlivě zaznamenal a kriticky se vyjádřil k událostem celého pobytu, jeho vzpomínky mají zdaleka největší informační hodnotu a samy o sobě vydají na jednu hvězdu v hodnocení. Vcelku texty vypovídají o atmosféře sjezdu a tendencích, kterými byl určován jeho výsledek, v základu i o atmosféře tehdejší Moskvy - právě díky podobným dojmům. Kniha má nápaditou úpravu, která se k publikaci o umění hodí, jen škoda absence obrazového doprovodu, když jde zrovna o architekturu.... celý text

Cesty do utopie: Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů 2017, Milan Drápala

Rozsáhlý soubor reportáží, článků a referátů o SSSR ve 20. a 30. letech, které publikovali čs. „veřejní intelektuálové“, až na výjimky napsaných na základě pobytu v SSSR. Doplněno o tři historické a kontextuální eseje. Výborně zvolené je výběrové řazení příspěvků do chronologických bloků, přičemž každý blok se dotýká stejné příležitosti, ke které se autoři do Svazu sjeli, nebo podobných věcí, které viděli (např. několik zpráv o témž divadelním představení, blok o stavebním rozvoji apod.) V rámci bloku se střídají hlasy spíše prosovětské s protisovětskými, tedy kladné a záporné hodnocení týchž skutečností. Místy je ještě hlavní text doplněn o krátký pandán z dobového tisku. K tomu má kniha paralelní číslování, při kterém čtenář může číst jakoby chronologický průběh jedné návštěvy, od zprávy o polsko-sovětském hraničním přechodu přes ubytování a exkurze v Moskvě až po přejezd do Leningradu. Nevím, nakolik je to řazení přínosné, natož využívané, ale je to zajímavý nápad a jeden z důkazů autorské pečlivosti. Autoři jsou vesměs známé osobnosti čs. levicového hnutí z okruhu Devětsilu nebo známí intelektuálové jako Peroutka nebo J. Čapek, ale dostane se i na politické kulturní pracovníky. Tematicky zprávy pokrývají většinu hlavních událostí v SSSR té doby. Kniha se soustředí na hlavní centra, tedy Moskvu a Leningrad, Ukrajina se objeví jen občas a jiné části vůbec (z důvodu už tak velkého rozsahu. Pokud vyjde naznačovaný druhý díl o periferních oblastech, určitě si ho přečtu). Důkladný poznámkový aparát, rusko-český slovníček, mapy Moskvy a Leningradu, celkově přepečlivá úprava a vynikající ediční práce daly vzniknout velmi kvalitnímu dílu. Texty dokazují, že autoři velmi často vnímali realitu optikou svého světonázoru, místo aby názory odvozovali z viděného. Reportují tedy s citovým hodnocením, což názorovým protikladům v blocích dodává zajímavosti (k neprůchodnosti rozkopaná Moskva je jednou krásná obrovským rozsahem prací a nezdolností obyvatel, podruhé odpudivá všeobecně tolerovanou špínou a bídnými životními podmínkami). Kniha podává zprávu jak o SSSR a jeho vývoji až k silnému přitahování šroubů od poloviny 30. let, tak o prvorepublikovém intelektuálním ovzduší - o tom mj. zajímavě vypovídá přetisk výměny názorů ohledně cenzurované čs. výstavy. Přes velký počet stran je to díky převaze reportážního stylu zábavné a lehké čtení (a nečekaně lehká je i bichle samotná, zabírá místo, ale netíží), a navýsost zajímavé. Navíc shromažďuje na jednom místě texty, z nichž některé v moderní kritické edici nikdy nevyšly.... celý text

Domov 2013, Toni Morrison

Těžko se hodnotí kniha popisující rasismus a různé druhy bezpráví nebo křivd, zvlášť když se během čtení ukazuje, že jsou to pořád aktuální problémy. Domov mě navnadil přečíst si od Toni Morrison něco dalšího, ale sáhnu spíš po starších knihách a každopádně větším rozsahu. Domov je krátká próza, ale objeví se v ní spousta postav a nespočet různých společenských problémů: nedostatečná podpora korejských veteránů, vztahové potíže, vystěhovávání černochů ve 30. letech, jejich problémy s bydlením a zaměstnáním v 50. letech, projevy rasismu v běžném životě, eugenika vzdělaných vrstev, životní nespokojenost a zahořklost jedné generace, která se vybíjí na další, a jiné a jiné... O všem by se dal napsat román a Morrison se pokaždé jakoby rozbíhá k vyprávění, aby o chvíli později krátce a jednoznačně dořekla, strohými větami, jak ten velký příběh dopadl. Zaujaly mě promluvy Franka jako postavy k autorce, zaujaly mě jednotlivé útržky příběhů, ale pořád jsem jaksi nespokojená, nestihla jsem se včíst, vžít, konce přišly moc rychle. Navíc vzhledem ke krátkosti jednotlivých střípků je těch nespravedlností trochu moc a působily na mě otupujícím dojmem - ostatně, ani ty největší hrůzy nijak zvlášť neprožívají ani oběti. Třeba to je záměr, ale radši bych si je prožila na větším prostoru.... celý text