Inugoya přečtené 128

Kolčava 2022, Eva Francová

Kolčava je jedna z těch nemnohých knih, které mám problém ohodnotit. Do deváté kapitoly jsem se chytala za hlavu a lomila rukama nad totálně promrhaným potenciálem tohoto úžasného světa, který autorka vytvořila. Je to něco na pomezí mytologie a fantasy, se spoustou zajímavých postav, špetkou moudrých úvah a zjevnou láskou ke klidu, tichu a životu, ale celé se to utopilo v naprosto nesympatické hlavní hrdince, zkratkovitosti povídek a nedotaženosti děje. To, že Kolčava žije tak trochu pro sebe a nemá ráda lidi, to bych ještě pochopila. Ostatně, mám to podobně, většina lidí je mi energeticky (a to nejsem žádný senzibil), charakterově a projevově nepříjemná a jejich společnost nijak zvlášť nevyhledávám. Ale z Kolčavy čiší jistá zahořklost, čpící únava životem, a není tam zkrátka nic, kvůli čemu by si ji člověk mohl zamilovat. No a že má ráda kočky a krmí slepice? Pochopila jsem, ale nepotřebuju to číst pořád dokola. Autorku nesleduju, prakticky neznám (vím jen, že píše kuchařky), ale celou dobu se do mě vkrádal neodbytný pocit, že čtu o ní a o jejím stárnutí, které je vlastně smutné a hořké. Čeká tohle jednou i mě? Padla z toho na mě tíseň, neboť i já se tomu přibližuju. Na druhou stranu oceňuju, že ve všeobecné celospolečenské atmosféře adorace mládí a krásy někdo taky ukazuje hodnotu člověka (bytostí), který tyhle atributy věkem už poztrácel a nemůže se o ně opírat. Dává to tedy jistou naději, že světu máme co nabídnout i po 40, což je příjemné číst. Možná si tu jistotu potřebuje dodat i sama autorka, protože tahle linka je tam velmi nenápadná, na rozdíl od toho motivu smutného stáří. Vnitřní ilustrace jsou úžasné a připomínají mi některé staré knihy, proto trochu smutně koukám na tu na obálce, protože se podle mého zase tak nepovedla. (Nezapomeňte obálku nazvednout, vykoukne na vás "easter egg". :-) ) Palec nahoru dávám za některá neotřelá moudra, s kterými v hloubi duše souzním a která vyvracejí mainstreamové ezobláboly o ženství a mužství, kde autorka nestraní žádné z poloh, navrhuje smír a střed, bohužel ovšem nejspíš ani ona nemá představu, co to přesně znamená, takže konkrétní řešení mužsko-ženské dynamiky nenabízí. Takže se v tom každý z nás prostě musíme nějak poplácat. Souzním i s opravdovou láskou k přírodě, přítomnému okamžiku, stromům a prostému bytí. Závěr knihy mě už bavil víc, ale pocit promarněného potenciálu zůstává. Knize by možná prospělo, kdyby pár let ještě někde zrála. Takhle jsme dostali jen trailer něčeho, co mohl být velkolepý večerní film. 3,5/5... celý text

Létající savci 1986, Ivan Horáček

Sestry na cestě mlhou 2023, Marlyn Spaaij

Přiznám se, že si nejsem úplně jistá, co si o tom myslet. Přišlo mi to takové celé strašně nijaké. Ani fantasy, ani reálný život, od všeho tak trochu. Palec nahoru za pokus citlivě zpracovat téma první menstruace a přerodu v ženu, ale tenhle komix by mi s tím asi nepomohl, kdybych ho otevřela v době, kdy se mě to týkalo. Po výtvarné stránce je to hodně povedené.... celý text

Leila a modrá liška 2023, Kiran Millwood Hargrave

Výborná. Spojuje v sobě několik hlubokých témat (vztah dcery s matkou, život uprchlíka, změna klimatu, život polární lišky), ale dělá to tak šikovně, že je to velmi nenásilné a spolu to tvoří moc hezký celek. Grafické ztvárnění už je jen třešničkou na dortu. Pro mě příjemná oddechovka, která mě také přinutila k zamyšlení.... celý text

Agnes a Zakázaná hora 2020, Veronika Hájek Hurdová

Četla jsem jako v pořadí třetí knížku od autorky. To znamená, že jsem druhý díl Agnes četla dřív než tento. Musím souhlasit s tím, že tenhle byl mnohem lepší, cesta po Zakázané hoře zajímavá, ale jinak... já nevím. Už jsem asi za fází, kdy na mě ezomoudra dělala hluboký dojem. A to prosím nemám nic vyřešeno ani vyharmonizováno, nemám dokonalý život a Mocnost se mnou fakt nemluví. Taky mám alergii na dokonalost. Laila dokonalá, Ian dokonalej, Agnes dokonalá úplně nejvíc. Zajímavé ale je, že v tom dokonalém světě Magrejů se najdou i takové situace, kdy dokonalá Laila je vlastně jenom pouhá náčelníkova služka (?), kdežto v druhém díle, kde jsem tuhle informaci neměla, mi připadalo, že je to celebrita té svojí původní vesnice. Nehledě na to, že služkovství vůbec nezapadá do frikulínského konceptu daného světa. Agnes je nevím kolik, ale rozhodně ne 11. Tipovala bych ji minimálně na 15 let (stejný ujetý pocit, jsem měla i v druhém díle, kdy bych řekla, že hrdinům je aspoň osmnáct). Nevím, jestli je to tím, že jsem nevyrostla v ezovesnici jako náčelnická dcera, ale v 11 jsem byla pořád spíš dítě a kluci v mém věku rozhodně neměli nabušené svaly (a to jsem ještě z generace, která neměla mobily a internet, takže jsme lítali po venku). Moc tomu nepomáhají ani ilustrace, protože to, co je na nich, fakt není jedenáctiletá holka. Z úkolů jsem měla smíšené pocity, některé se zbytečně vlekly (budu půl roku okopávat záhonky, jen abych zjistila, že mě to má bavit?), jiné utekly a byly o ničem (zjišťuju, že moje krása spočívá v učesaných vlasech, umytém těle a zašitých šatech, takže to udělám a frčím dál). Setkání se smrtí je tam takové odbyté a konec iritoval nejen nereálností toho, aby jedenáctileté děcko vydrželo sprintovat bez přestávky dva dny v kuse, ale hlavně stále se opakujícími frázemi "je to pro moje dobroooooo". Taky mi vrtá hlavou, kde se z ničeho nic vzal v druhém díle ten Adrian. Protože tady o něm nebyla ani zmínka, zato Kariho příchylnost (řeší vůbec čerstvě dvanáctiletej kluk holky?) přehlédnout nešla. Závěrem se dá asi říct, že ze všech těch knížek je to autorčina asi ta nejlepší. Hvězdu přidávám za ilustrace, které knihu příjemně oživily. Lidem ujíždějícím na ezohype se to ale bezpochyby bude líbit od první stránky až do té poslední. Těm, kdo jsou alergičtí na dokonalé dětské hrdiny (zatímco dospělí jsou tak trochu meh), se to asi zase tak moc líbit nebude. Ale když to vezmete jako pohádku s nadsázkou, tak je to vlastně celkem fajn.... celý text

Rituál 2019, Lenka Šíková

A mě to bavilo! Asi proto, že už jsem unavená všemi těmi americkými autorkami, které z YA a fantasy dělají násilnické psychopatické p*rno (a nazývají to akcí) mezi dokonalými hrdiny (fyzicky, duševně jsou většinou nějak vyšinutí). To tady nenajdete. Zato tu najdete noblesu, která frčela mezi fantasy komunitou za mých vysokoškolských studií a nádech toho, co připomíná Harryho Pottera nebo Rafaelovu školu. Takže pro mě příjemná změna. Je pravda, že jsem místy chování a motivy hrdinek nechápala, stejně jako jsem nechápala, proč tam vůbec jsou některé postavy (třeba ta čarodějnice). Ale možná se to dozvím v dalším díle. Koncept je každopádně nadmíru zajímavý, a každý, kdo už má za sebou maturitu, se v ledasčem dokáže najít. Za mně hezký a mainstreamu se vymykající počin, takže pokud zrovna nehledáte Tolkienovský epos, je to laskavá oddechovka.... celý text

Koruna kouře 2022, P. M. Freestone

Tak tohle se vůbec nepovedlo. Nevím, co se autorce přihodilo, ale skoro jako by to psal někdo jiný. Nebo jako by ji někdo přesvědčil, že má napsat pokračování a ona moc nevěděla o čem, takže vařila z vody. Luz byla otravná, přibylo zbytečných vulgarit, děj se táhl, hluboké a klíčové momenty byly odbyté (a některé nelogické), nejspíš všechny postavy se přes noc staly záhadně bisexuálními, a ten závěr byl takový nezávěrovatý, takže si možná autorka nechává vrátka pro další příběhy. Osobně se ale přiznám, že už mě nezajímají. Velká škoda za tuhle promrhanou příležitost, protože ten svět měl rozhodně potenicál.... celý text

Temný květ 2020, P. M. Freestone

Tohle bylo milé překvapení. Skvělý nápad, sympatičtí hrdinové (konečně dva relativně normální lidi, kteří jsou si tak nějak rovni a uznávají se, aniž by jeden sebe ponižoval a druhého povyšoval, takže jestli už máte po krk všelijakých těch "bohyní a samic" stavěných na piedestal, tady se toho bát nemusíte), občas i nějaké to překvápko. Jediné, co tomu chybělo, byla čtivost. Z nějakého záhadného důvodu si to tak nějak nesedlo, spousta událostí pak nepůsobila věrohodně, a spíš na sílu, a vůbec to zanechávalo takovou trpkou pachuť, že být to napsáno jen o malinko líp, tak je to bomba. Proto nedávám plný počet hvězd. Přesto doporučuju jako oddechovku a protipól všech těch obhroublých pornoizovaných YA/fantasy knížek, co bohužel v posledí době frčí víc, než je zdrávo.... celý text

Věci, které mi nedají spát 2023, Mia Kankimäki

Mia píše stylem, který není úplně pro každého. Ze stránek křičí její nemainstreamová povaha, a také to, že celý život hledá sebe a svoje místo ve světě (a nejspíš už navždy bude). Jistá prázdnota prožívání vnějšího života je tak nahrazena bohatým vnitřním světem a hlubokým rozjímáním. Rozumím jí, jsem taky taková. Už dříve jsem četla Miinu předchozí knihu "Ženy, které mi nedají spát", takže jsem tušila, co můžu očekávat od této. A nezklamala mě. Dílo je vlastně pátráním po historické postavě, o které není známo téměř nic. Mia se proto vydává do Japonska a snaží se skládat střípky tajuplné mozaiky života ženy, Sei Šónagon, která žila o tisíc let dříve. Do toho vplétá svoje vlastní zažitky i zcela lidské slabosti (zahlcení, prokrastinaci). Nakonec, stejně jako to bylo lehce naznačeno v jejím předchozím díle, mizí hranice mezi Miou a Sei, a Mia zjišťuje, že vždycky existoval ženy, které nebyly mainstreamové, nikam nezapadaly, a přesto žily (svým způsobem) neobyčejný život. Změní se naše světské tápání ve chvíli, kdy to akceptujeme? Mio, jsi teď, deset let od napsání této knihy, alespoň trochu šťastná? Kniha se tak nejspíš bude líbit především ženám, které nežijí průměrný život, nemají závratnou kariéru, nepodařilo se jim najít partnera a založit rodinu, připadají si v tom samy, trápí je to a hledají nějaký smysl své existence. Doporučila bych ji také všem složitým duším s alespoň elementárním zájmem o historii, cestování nebo Japonsko.... celý text

Tajemství černé dámy 2022, Kateřina Loučková

Velmi milé překvapení v mnoha směrech. Po nechutných násilnických pornopseudofantazárnách alá Armentroutová už jsem se bála, že se dneska jiné knihy snad ani nepíší. Ale historická fantasy Katky Loučkové byla jako pohlazení po duši. Sympatické postavy (to už se jen tak nevidí, že by člověk nevěděl, komu fandit víc), ženské hrdinky, které měly jiskru a styl, ale takovým milým, hezkým způsobem, žádné slepice ani Mary Sue; zajímavé prostředí, špetka magie... Četlo se to skoro samo a nesmím zapomenout ani na krásné ilustrace. Knize by rozhodně slušela tvrdá vazba, bílý papír a barvičky uvnitř (jak to, že Armetroutovský brak hardcover mít může?), a oceňuji, že ji nejspíš viděl i korektor, protože mě překlepy a chyby nefackovaly na každé stránce. Hvězdu odebírám za to, že to celé bylo malinko předvídatelné (tušila jsem, jak to dopadne, i když jsem nevěděla, jak se k tomu dojde), a že tomu chybělo takové to "WOW". Za mně ale rozhodně skvělá oddechovka a ráda sáhnu i po jiných knihách autorky.... celý text

V zrcadlové síni 2023, Liv Strömquist

Zajímavý komix, který byl jedním velkým aha-momentem. Myslím, že by si ho měl přečíst každý, obzvláště v dnešní době plné falešných virtuálních sebeobrazů, kterými se většina z nás prezentuje na sociálních sítích. Možná je i dobrým vysvětlením jedním z původců nárůstu zhoršeního psychického zdraví lidstva. A drobný návodem, co (ne)dělat, abychom k tomu nepřispívali. Komixu bych nicméně vytkla horší čitelnost (místy je to spíš text, než komix), a (z mého pohledu) absenci nějakého závěru (Sissi jdoucí na výlet mi asi nestačí). Grafika taky nebyla úplně můj styl, zato obálka mě zaujala hodně. Jsem ráda, že v poslední době narážím na komixy s přidanou hodnotou (viz třeba Srdcovka) a těším se na další.... celý text

Božidara 2022, Veronika Hájek Hurdová

O Božidaře jsem slyšela hodně nadšených chvalozpěvů. Prý si to musím za každou cenu přečíst. Tak jsem si to teda přečetla. A upřímně, fakt nevím, z čeho ty ovace. Mě ta kniha většinu času pekelně iritovala. Zbytečně sprostá (a to nejsem cimprlich a umím klít jako pohan). Postavy nesympatické. Děj přitažený za vlasy. Morální poučení? Cokoliv? Není. Tři generace žen, z nichž každá je svým způsobem na pěst. Vyzdvihovaná Božidara, která je sice děsnej frikulín, hulí špeky a porušuje kde co, ale navzdory svým přemoudřelým kecům na všechny okolo si neumí srovnat vztah s vlastní dcerou. A třicet let tají chlapa (ha ha), s kterým je jí sice moc fajn, ale vztah nemá srovnanej ani s ním (ha ha ha). Milada, která je jediná uvěřitelná, protože je to archetyp udřené ženy, která se pro všechny obětuje, ale pro sebe neumí žít. A proto jako jediná ze tří protagonistek nemá v knize happy end. Rosie, dokonalá Mary Sue, které stačí odjet s šílenou babkou na pár měsíců do Evropy, což ji automaticky vyléčí ze všech vzorců a traumat, takže odteď až na věčné časy bude zářícím bohyňovským ženstvím. No a samozřejmě jí spadne do klína super chlap a barák k tomu. Jo a zmiňovala jsem, že je moudrá, hezká a dokonalá? K ději toho není moc co říct. Nedává smysl v žádném ohledu. Ani nevím, co mi to mělo dát za poučení. Jakože když si budu dělat co chci bez jakéhokoliv ohledu na druhé, tak to je ta sebeláska? Nebo že pouť přes půl Evropy mi zázračně změní život? Navíc v každé druhé kapitole čteme, jak to Milada podělala a chudinku dceru dusí. A zatímco její dcera bude virtuóz, ona si akorát vyrobila raka. Hvězdy dávám za obálku a vnitřní ilustrace, za posledních sto stran, které mě z nějakého záhadného důvodu bavilo číst, a za občasné moudro, které nebylo úplně olezlé. Ale na zadek jsem si z toho nesedla, takže s klidným svědomím doporučit nemůžu. Leda jako oddechovku.... celý text

Trůnu předurčená 2023, Hannah Whitten

Druhý díl jsem četla s odstupem od prvního, takže mi chvíli trvalo si vzpomenout na to, kdo je kdo a co se tam vlastně dosud stalo. Neina linka mě tentokrát zaujala víc než Redina a i když je tam spousta neopravených překlepů (zase jsme se dostali do fáze, kdy šetříme za korektury?) a občasné zmatky, kniha mě docela bavila a občas i mile překvapila i nějakým tím životním moudrem. Kdo z nás je dobrý? A kdo zlý? Co o tom rozhoduje? Naše činy? Kolik toho dokážeme unést? A potřebujeme vůbec duši? I přes jistou předvídatelnost chválím i sympatický konec, a v podstatě "happy end" pro všechny postavy. K této duologii se už asi nevrátím, ale byla pro mě (po šílených knihách Armentroutové) příjemným počtením.... celý text

Světlo v plameni 2023, Jennifer L. Armentrout

Kterak Šedova tvrdá délka ke štěstí přišla, díl druhý. Pokud jste už předtím četli sérii Z krve a popela, musí vás při čtení této fackovat dejá vu zprava zleva, protože je to v podstatě totéž, jen v bledě modrém. Přesně v duchu "nejlepší" Armentroutoviny tak v tomto díle začnou postavy vulgarizovatět a agresivnět. Nyktos ve mně vzbuzoval ještě nějaké zbytky sympatií z předchozí knihy, Sera však nikoliv. Častokrát jsem si přála, aby dýku do oka někdo zabodl jí a celé to skončil. Většina knihy se totiž odehrává v duchu: Vstala jsem, něco jsem snědla, pak jsem i přes dobře míněné zákazy a moje sliby udělala pravý opak, abych večer trávila nechutnou erotikou nebo mentální smyčkou o těch neustálých pitomostech pořád dokola. Díky této knize jsem ale aspoň přišla na to, co mi na vztahu Nykta a Sery tak strašně nesedí. Není to totiž vztah mezi mužem a ženou, ale vztah otce a jeho pubertální frackovité dcery, které prostě nikdo nebude nic zakazovat. A protože tatínek nedokáže své malé princezně říct ne (a naopak je často jejím sadistickým a vzpurným chováním neskonale vzrušen), tak to musíme číst pořád dokola. A jak už je dobrým zvykem, emočně vypjaté situace se řeší zásadně nechutným sexem (přeskakovala jsem). Kousání do prsou vystřídalo kousání do klitorisu (to jako vážně?) Hvězdy dávám za drakeny (i když to wtf Plenitel x Reaver jsem teda nepochopila), a zvlášť Nektase, jedinou mentálně nepoškozenou postavu z daného světa. Taky za svět jako takový, protože ten je zajímavý (byť z něj táhnou Dvory Maasové na sto honů). A nakonec za fakt, že autorka umí psát - ovšem jen začátek a konec. Mezitím už nic. Další díl nejspíš taky otevřu, i když mám mrazivé tušení, že to celé nakonec spěje k tomu, že Poppy a Sera se setkají a děsně skámoší, a u toho nejspíš stihnou všechny zavraždit, a kdo přežije, ten si s nima dá kolektivní kousavě-kopulační grupáč. Nicméně až to dočtu, tak už od autorky nic jiného neotevřu. Chápu, že to má jako psychoterapii, ale mám pocit, že mě ty knihy dostávají do stavu, kdy bych ji kvůli jejich četbě začínala potřebovat taky...... celý text

V šedých tónech (grafický román) 2023, Andrew Donkin

Původní románovou předlohu jsem nečetla, a marně přemýšlím, co napsat ke komixu. Rozum mi zůstává stát, čeho jsou schopní někteří lidé vůči jiným lidským bytostem, když sami přestanou být lidmi. Jak se to stane? Proč to v sobě všichni pořád máme? Na to komix samozřejmě odpověď nedá. Je to spíš výpověď o časech a skutcích, které by neměly být zapomenuty, ale měly by sloužit jako varovný vztyčený prst do budoucna. Víc k tomu asi nejsem schopná napsat, přiznávám, že už jsem unavená ze všeho toho násilí a neštěstí, které se na nás poslední roky valí ze všech stran, a kniha v tomto směru chvilkový únik neposkytla. Přesto je to zajímavý počin a jsem ráda, že to mělo relativně dobrý konec. Tak dobrý, jak jen to vzhledem k obsahu díla šlo.... celý text

Ve stínu popela 2023, Jennifer L. Armentrout

Autorka má neuvěřitelný talent na to vytvořit krajně nesympatické hlavní hrdinky. Arogantní, sebestředné, agresivní káčy, ze kterých se samozřejmě postupem času stanou bohyňovské stvořitelky známého vesmíru. A naprosto nezaslouženě, prostě proto, že jsou to arogantní, sebestředné, agresivní káčy. Před touto knihou jsem četla sérii Z krve a popela, takže jsem celou dobu měla pocit jakéhosi deja vu. Je to totiž navlas stejný příběh, jen s jinými protagonisty. Tentokrát se ocitáme o tisíce let před příběhem Poppy a Casteela a světe div se, Carsodonie už tenkrát byla Carsodonie. Po světě chodí bohové, prvotní bohové, polobohové, vikterové, a kdo ví, co všechno ještě. A pak taky smrtelníci. To je tak jediný rozdíl: změna kulis a přihuštění skilů průměrných postav (kam se na bohy hrabe průměrný atlanťan!). Další rozdíl je, že narozdíl od Casteela je Nyktos chlápek, s kterým byste fakt chtěli na kafe (a možná i něco víc), ale mám tušení, že už od druhého dílu se to změní, protože mám rozečteno prvních pár stránek a tam chlapec taky začíná vulgarizovat. O kousání do prsou, sání krve a tvrdém přirážení ani nemluvě. Vážně si začínám myslet, že autorka by potřebovala navštívit nějakou terapii, protože tolik sprostoty na pár stránkách snad předčilo i svět Hetar, a to už je co říct. Dávám o něco víc hvězd než druhé sérii, protože se to četlo malinko líp, bylo to o něco zajímavější a kdyby Sera nebyla tromlovaná káča, tak by mezi ní a Nyktem mohlo dojít i k pěknému jiskření a špičkování, které se tak hezky povedlo Maasové mezi Rhysandem a Feyre. Bohužel, Sera na každou nadějnou Nyktovu udičku odpovídá stylem "vyškrábnu ti oči", "zabodnu do tebe dýku" a chudák Nyktos je vinou pera autorky poloviční úchyl (mimochodem, to slovo tam padá zbytečně často), takže to samozřejmě vzrušuje jeho tvrdou délku, místo aby jako soudný a charakterní chlap prchal, a našel si někoho normálního. Nechybí ani debilní mentální monology o tom, kdo si koho za co nezaslouží. Asi tak třicetkrát za jednu kapitolu. Každopádně... pokud jste nezačali číst Z krve a popela, tak to prosím, ve svém vlastním zájmu, nedělejte a radši zvolte tuto sérii. Zaručit se sice můžu jen za první díl, ale i tak. A na závěr pár vět, které to celé dokonale shrnují: "Fuj," ulevila jsem si. "Jsem ta nejhorší osoba ze všech." (Ano, Sero, to jsi. Ale neboj, Poppy je daleko horší.) Napiju se od tebe a ještě ti ho tam vrazím. (Kterak se z Nykta začalo stávat to stejně zparchantělé cosi, jako se stalo z Casteela). ----- Poznámka pod čarou: Jestli ještě existuje nějaká dobrá (YA) fantasy bez porno scén a bezduché romantické linky, dejte mi, prosím, někdo vědět. Poslední dobou ztrácím trochu naději...... celý text

Válka dvou královen 2023, Jennifer L. Armentrout

Kupodivu přidávám jednu hvězdu navíc, oproti minulému dílu. Tím, jak Cas a Poppy byli prvních 500 stránek daleko od sebe, tak se to zase dalo číst. Pak se bohužel znova setkali. A hádejte, co dělali? Cas je už navždy nenapravitelně nesympatická postava. Nejen, že každé druhé slovo, které vypotí, je vulgarita (a vulgarity jsou jako chilli koření: stačí víc než špetka a znechutí se vám to), ale jeho mozek se už nenávratně odporoučel do kalhot (představte si, že jste v bídném stavu, useknou vám prst, jste špinaví, zranění, hladoví... a stačí pomyslet na jednu osobu a už vám stojí. Škoda, že mu neusekli místo prstu něco jinýho...). Krom toho by on i Poppy potřebovali terapii. Takový páreček sebestředných, agresivních, nenávistných osob, aby jeden pohledal. (Možná by tu terapii potřebovala i sama autorka, tohle průměrný člověk nemá důvod psát). Poppy nám samozřejmě zase vylevelovala. Už není jen nějaká bohyně, ale dokonce je prvotní bohyně! Jestli to takhle bude pokračovat i dál, tak nevím, nakonec nejspíš zjistíme, že je stvořitelka všeho známého vesmíru. Ale přitom není nic jiného, než obyčejný, sexuálně vyšinutý fracek, který má regulérní anger issues a komplex nadřazenosti. A propos, tamty scény. Ty jsem už zkrátka úplně přeskakovala, až na jedinou, která mi potvrdila moji domněnku z předchozího dílu: očekávaná trojka Cas - Poppy - Kieran tady rozhodně nastala. Táhla se dobré dvě kapitoly a nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat. Samozřejmě to není jen tak obyčejný skupinový sex. Ne, ne. Je to svazek nejvyšší důvěry, posvátné propojení. Tak si to tím okecáme a hurá na to! Je potřeba se u toho svlíknout do naha (jak jinak), kousat se, a vzájemně se u toho ošmátrávat. A protože celé to kousání a sání krve je tak děsně vzrušující (už jsem zmiňovala, že Poppy a Cas jsou vyšinutí úchyláci?), tak je potřeba to zakončit kolektivním orgasmem, kdy sice nevíte, kdo co do koho strká, ale je vám jasné, že všichni všechno do každého. Emile, Emile. Ty ses na Poppy jen usmál a Cas ti za to chtěl vyrvat páteř hrdlem. Tady ji ***** Casův nejlepší kámoš, ale tady nejen, že to Casovi vůbec nevadí, ale ještě u toho aktivně asistuje. Triple facepalm. (Pardon, já zapomněla, tohle je přece to posvátné spojení!) Jedinou světlou skvrnou v téhle sérii tak stále zůstávají draci. #teamreaver Zbytek asi nemá smysl nějak výrazněji komentovat, zvlášť po zjištění, že čtenářské utrpení ještě neskončilo. Kéž by ze země vyskočil Kolis a všechny až na draky spolkl. Jestli tu sérii dočtu? Asi jo. Ale už se k tomu rozhodně nikdy nevrátím.... celý text

Věk Vodnářky 2023, Renata Štulcová

Ač jsem při skončení četby předchozího dílu byla značně skeptická, poslední díl Rafaelky příjemně překvapil. Marina konečně (konečně!!!) prodělala alespoň nějaký malý vývoj kupředu a stala se zralejší a dospělejší. Aine to bohužel nepotkalo, ale to už bych asi chtěla moc. Poslední kniha se hodně blíží knize první: není tolik zmatená, je tam nějaký posun, pár životních mouder, a i když je to celé taky spíš letem-světem, tak už se vám to chce zase číst. Líbí se mi i to, že si nakonec každý někoho vhodného našel, i ta sebeosamělejší a sebenešťastnější duše. Líbí se mi i skryté poselství a přání pro budoucnost téhle planety. A to dokonce natolik, že odpouštím i obvyklé nedotaženosti (ta vlaštovčí voda nás má zajímat proč? Ten Petr z Terezína je tam v rámci kontextu tohoto světa proč?), i fakt, že jsem ten poslední školní ročník jaksi vůbec nepochopila. Kniha končí otevřeně, takže je dost dobře možné, že se autorka do svého světa ještě někdy v budoucnu vrátí (podobně jako to udělala Rowlingová).... celý text

Princezna klenotů 2022, Renata Štulcová

Asi to bude delší komentář, tak možná rovnou napíšu "spoiler", abych někoho nepřipravila o překvapení. Předně začnu tím, kde se žádné překvapení nekonalo, a to je Marina. Za celých 8 dílů u chronické fňukny, které všichni tancují za zadkem, nedošlo k žádnému osobnostnímu posunu. Bohužel. Sice mám před sebou ještě jeden díl, ale už si velké naděje nedělám. Jestli tohle má být ta vymodlená, dokonalá, reinkarnovaná mediátorka Atlantidy, tak všem lidem a elementálům pomáhej... Vesmír. Hrdinsky se sice vzepne a zachrání svoji životní lásku i svět (který ovšem v podstatě sama ničila) obtížnou poutí (ale opět s hromadou lidí za zadkem), a vzápětí hysterčí u hrstky kamenů, ač v podstatě o nic nejde. A navíc do kterých ani nevlezla sama. Ale abych nebyla úplně nefér, v této knize má (krom prvního dílu), konečně aspoň jeden legitimní důvod fňukat. Mně osobně by se asi taky nelíbilo, kdyby mě celý svět z ničeho nic začal považovat za chodící reinkarnaci jakéhosi Atlantského idolu, a tím úplně vymazali můj nynější život, identitu i jméno. Tím spíš, kdybych já si vůbec na nic nevzpomínala. Další, kdo je k uzoufání, je Aine. Královna víl, několikanásobná matka, která se chová spíš jako starší ségra se zastydlou pubertou. Sympatické to není ani trochu. No a do třetice tu máme věčně nedokrmeného erotomana Rowana. Sotva vstal z mrtvých, jeho jedinou mrzutostí bylo, že je dočasně dysfunkční. Nakonec mu autorka popřála, ale celý "plodivý rituál", který s Marinou provedli na zahradě domku v její vísce, jsem se regulérně prochechtala. A bylo mi trapně i za ně. Na nervy mi lezl i jasný odkaz na dobu c*vidovou, kdy mi místy přišlo, že autorka s jistými opatřeními sympatizuje, což bych do někoho, kdo tlačí ezo horem spodem nikdy neřekla. A teď k těm světlejším bodům: 1) Ishan. Troufám si říct, že je to jediná světlá hvězda celé série. Tou byl i Arthos, než se autorka rozhodla nám ho znechutit. Snad totéž neudělá i s Ishanem, protože by to byla fakt škoda. Ishan je skvělá postava, s mozkem v hlavě (ne v kalhotách) a srdcem na správném místě. Sympaťák každým coulem, který se neutápí ve zbytečném patosu, a radši jedná. Nejspíš taky jediný dospělák v celé knize. 2) Narážky na ezo a jiné zajímavosti. Několikrát jsem odešla googlit, protože mě to opravdu zaujalo, a to už se mi hodně dlouho u jiného dílu Rafaelky nestalo. 3) Překvapivá odhalení. I když vám teda ledacos postupně dojde (třeba kdo je Petr), tak mi to přišlo jako zajímavé zpestření děje. Ale možná byl autorčin záměr strčit do knih i témata reinkarnace. Zbytek byl v podstatě zmatený guláš scének (proč nás má zajímat, kdo schovává lidem knížky ze skříněk?), pobíhání z místa na místo, Marinina trapného dohazování borců svým spolužačkám podle jejího výběru, a trocha té školní docházky. K tomu nějaké ty logické nesmysly a sáhodlouhé, podrobné popisy míst, které silně převažovaly nad samotnou akcí. Konec trochu navnadil na poslední díl, i když marně přemýšlím, co se tam bude ještě řešit, protože se zdá, že plodivý rituál Ro a Mňauríny už odboural i tu nejposlednější kletbu. Snad to celé autorka ukončí nějak důstojně. Ale to uvidíme...... celý text

Pronásledování 2023, John Flanagan

Přemýšlím, co ještě napsat k tomu, co už tu zaznělo. Potvrzuji, že je to pořád lepší než poslední díly Hraničářova učně, ale už je to taky takové ploché, bez toho šmrncu předchozích dílů. Hodně omáčky, pak šup šup akce a všechno je rázem vyřešené. Trochu mě překvapily ty zásnuby, protože potenciální nevěsta se ještě nějakou dobu nazpátek tvářila, že ji muži tak nějak nezajímají. Tím spíš ji nevěřím, že by vzplanula pro někoho, koho jí autor připsal. Vždycky mi přišlo, že k němu má spíš mateřsko-sesterský vztah. Nicméně závěr potěšil, byl milý i vtipný. I tak už bych obě série navrhovala spíš ukončit, a klidně může být dvojitá svatba. K páru uvedenému výše by se mohli dát dohromady Hal a Maddie a bylo by. :)... celý text