Inugoya přečtené 128

Lišák a já 2022, Catherine Raven

Měla jsem problémy ji číst a to knihy o přírodě a zvířatech miluju. "O duši lesa" se mi líbila podstatně více.

Ikabog 2020, J. K. Rowling (p)

Začátek knihy mě moc nechytil, v průběhu děje tam bylo na můj vkus až moc zbytečných mrtvol, ale konec byl celkem nečekaný. Tahle kniha je tak trochu směska mezi pohádkou a čtením pro dospělé, tajemnem a temnem. Kdo by měl být cílovka je ale trochu otázka, v některých momentech mi přijde až příliš dospělácká, navzdory tomu, že ilustrace k ní kreslily děti (výborný nápad, mimochodem. A zaujalo mě, že autorka jednoho obrázku se jmenuje Arwen Gaia Hubálková). Pokud překonáte začátek a nečekáte mnoho, může vás to mile překvapit. Pokud čekáte derivát HP, budete nejspíš velmi zklamáni. Malým dětem ji ale do ruky nedávejte.... celý text

Děti jsou taky lidi 2022, Zdeňka Šíp Staňková

Tahle kniha nejspíš rozdělí čtenáře na dva tábory. Na ty, kteří si řeknou: Ano, konečně! A na ty, kteří si řeknou: Pitomost, ani náhodou. V té první skupině budou pravděpodobně lidé, kteří sami zažili něco podobného, co stojí v úryvcích příběhů skutečných lidí o tom, jak s nimi bylo v dětství zacházeno a s čím se dodnes potýkají. V té druhé buddou nejspíš lidé, co hrubé zacházení zažili také, ale přijali to jako normu a znak síly a odolnosti. Knížka je svým způsobem v naší kotlině přelomová. Odvaha pojmenovat nahlas něco tak hrůzného se střetává s uvědoměním, před kterým většinou zavíráme oči. Ano, týrání a hrubé zacházení s dětmi se děje i u nás, nejenom někde ve vzdálené Americe. Ano, děje se to dnes i denně. A nejspíš se to dělo/děje i u vás doma. A tady přichází první vlna nekomfortu a nevole. Přiznat nahlas, že moje matka mě ve skutečnosti třeba týrala, když mi bylo ze všech stran (včetně vrozeného instinktu) vštěpováno, že je to dobrá bytost, která mě miluje a vždy jednala v mém nejlepším zájmu, to působí obrovský šok a rozpad světa, jak ho známe. "Zasloužil/a jsem si to, věčně jsem zlobil/a." je zaklínadlo mnohých, kteří nelaskavé zacházení zažili, ale naučili se ho bagatelizovat. "Nezasloužil/a jsem si to ani náhodou." je první uvědomění všech, kteří se rozhodli s traumaty popasovat a vydali se na bolestivou cestu k uzdravení. Otevření Pandořiny skříňky je však nutné. Nejen pro váš vlastní život, ale i pro celou naši společnost. Staré pořádky už jsou neudržitelné a je třeba pojmenovat, co už je nefunkční a hledat cesty nové. Knize ubírám hvězdičky za to, že mně osobně mnoho nového nepřinesla (mám toho nastudováno habakuk z jiných zdrojů) a občas by mohla být návodnější. Přesto však její existenci vítám a mohla by přinést mnohé pochopení těm, kterým nebylo přáno láskyplné dětství a nyní se potýkají v dospělém životě s problémy širokého spektra.... celý text

Pokladnice kentaurů 2020, Renata Štulcová

Tenhle díl považuju za ten z povedenějších, i když má taky svoje mouchy. Možná to bylo tím, že Marina a Rowan nedostali tolik prostoru, případně tím, že se tam trochu víc probíraly ty souvislosti s jevy z jiného světa, zajímavosti a mild esoterika. Spousta věcí tam byla naznačena, ale nedořečena: Owi tam byl k čemu vůbec? Jak to teda bylo s tím horoskopem Anety? Ví Rowan, co se píše v té knize? Samé otázky. Zuby mi trnuly u dvou momentů: u těch zoofilně-lesbických scén mezi Marinou a kočkama, které se objevily už v předchozí knize (nechápu to, paní autorko, a ano, fakt mi to vadí, i když nedokážu říct přesně proč. A už vůbec nechci vědět, kde jste k tomu vzala inspiraci). A potom taky u každé zmínky toho, kdy Rowan a Marina na to chtějí vlítnout, ale zatím nemůžou, protože "až za rok" (fakt mladí takhle uvažují o své sexualitě? Já to teda měla jinak, ale je pravda, že já jsem v pubertě neměla nic jako velkou opětovanou lásku). Palec nahoru letí za pár aha momentů a drobných návodů, které velmi rezonovaly s tím, s čím se momentálně sama potýkám. Tenhle díl hodnotím výš než ty předchozí a jsem zvědavá na další. Marinu už si asi neoblíbím, ale sérii rozhodně dočtu.... celý text

Kavárna na konci světa 2023, John P. Strelecky

Přidávám se k těm, kteří čekali něco jiného než dostali. Začátek dobrý, ale žádné velké wow se neodehrálo. Obsah a styl připomínají knihy Laurenta Gounella, ale ten to zvládne napsat o mnoho líp. Pokud s tímhle druhem literatury ještě nemáte zkušenosti, určitě se vám bude líbit. Já už jsem hodně podobných věcí četla, takže ji dávám do kategorie "nenadchne, neurazí".... celý text

Šinrin-joku: Japonské umění lesní terapie 2018, Qing Li

Nevím, jestli se to ztratilo v překladu nebo to bylo tak podivně napsáno už v originále, ale v knize dost plavu. Přitom je svým tématem tak zajímavá! Ale chvíli se tam mluví o lese, pak se skočí na legendu, pak na výzkum, pak na stromy, které v Japonsku rostou... Až mi to občas přijde, že autor to po sobě podruhé nečetl a prostě psal, co mu slina na jazyk přinesla. Přitom to není jen tak někdo. Qing Li je totiž uznávaná autorita v oblasti Lesní medicíny v Japonsku a předmětem jeho zkoumání je vliv lesa na zdraví člověka. To, že je nám v lese dobře, to sice všichni tak nějak instinktivně tušíme, ale proč je nám tam dobře, to se vědci snaží zjistit od osmdesátých let dvacátého století. Výsledky výzkumů tak potvrzují, že někdy se ty pravé zázraky skrývají v úplně obyčejných věcech. Třeba právě v lese. Knihu doporučuju všem, kdo mají rádi nádherné fotografie a zajímají se o vliv přírody na zdraví člověka. Jen počítejte s tím, že se těmi nesouvislými informacemi budete muset občas dost brodit.... celý text

Kurandera 2012, Hernán Huarache Mamani

Kurandera... moudrá a mystická žena s léčitelskými schopnostmi, pro které postoupila dlouhý a náročný výcvik... a to jen proto, aby k sobě konečně uvázala toxickýho chlapa, který se k ní celou dobu chová jako k onuci. Ano, ženství je v současné době v krizi. Žádná z nás neví, co to vlastně znamená, být ženou (a mnohdy to ani nevědí ty, které tvrdí, že to vědí). Co víme, je to, že jsme dlouhodobě vyčerpané a obecně nespokojené ve vztazích i v životě. A tak hledáme, jestli by to nešlo i jinak. Chodíme na ženské kruhy, oblékáme sukně a blbneme s bohyňováním, a to všechno v iluzorní touze, že díky tomu konečně skončíme v dokonalém partnerství s vědomým mužem. Kantu, hlavní hrdinka knihy, má na rozdíl od průměrné Evropanky velké štěstí: žije tam, kde se vyskytuje mnoho moudrých lidí, propojených s tajným věděním a samotnou přírodou. A tak, když se zamiluje do grázla, který ji jenom využívá, rozhodne se s jejich pomocí podstoupit tvrdý trénink, aby ho konečně dostala. Takže vstoupí do učení k moudrému muži Condorimu (asi jediná sympatická postava v celé knize) a moudré ženě Maru (další členka sesterství "učím-se-tajnou-nauku-abych-získala-vztah-s-hajzlíkem"). A protože je krásná a dobře rostlá (potřebujeme to připomínat asi tak v každé druhé větě) a plná energie, tak nakonec překoná všechny zkoušky, a poté, co se znova (!) vyspí se svým celoživotním proutníkem, tak konečně (!) zjišťuje, co už víme celou dobu: že on ji má jen jako hračku. Takže se s ním pro jistotu vyspí ještě jednou, napumpuje do něj Kundalini a on díky tomu pochopí, co je láska a od té chvíle ji uhání až do skonání světa. Happy end. Přemýšlím, co o knize vlastně vůbec napsat. Otevřela jsem ji, protože se otázkou svého ženství zabývám, a byla hojně doporučována. Bohužel styl psaní je podivný, hlavní hrdinka na zabití a prvních dvě stě stran naprosto zbytečných, a to včetně řídkých rad na cestě k opravdovému ženství (ano, díky, jedu hned příštím vlakem do And a budu sahat na hady, abych se osvítila). Potom následuje i konkrétní popis několika technik (těžko říct, jestli jsou k něčemu, nemohu posoudit) a ultra trapný konec, který jsem uvedla výše. Jedna hvězda je za téma, druhá za občasnou moudrost či zajímavou myšlenku a třetí za Condoriho. Čtivo lze doporučit asi jenom ženám, které si na této tematice ulítávají. Nudit to bude ty, které mají rády dobrý milostný román. A pro ty, které se zabývají otázkou svého ženství, to není příliš užitečná kniha a měly by se poohlédnout jinde.... celý text

Spojeni osudem 2022, Lenny Hamilton (p)

Ve světě, kde existují kříženci vlků a upírů, existují také dvě skupiny lidí. Ti, kdo křížencům pomáhají a ti, kdo je loví a zabíjejí. A někdy se tyhle dvě skupiny sejdou v jedné rodině... Autorka vytvořila svět, který nápadně připomíná míchanici mezi Stmíváním a Underworldem. A tak asi nepřekvapí, když řeknu, že hlavní hrdina je vlkodlačí kříženec, alfa samec (doslova) Jared a hlavní hrdinka Sarai kost (obalená masem). To, že se do sebe zamilují, a musí překonávat překážky a odpor okolí, to asi taky nikoho nepřekvapí. Co už by ale překvapit mohlo (pokud teda máte pubertu dávno za sebou), jsou vnitřní motivy a pochody všech zúčastněných, u kterých nevíte, jestli rvát vlasy sobě nebo jim. Jared je neuvěřitelná drama queen (teda king) a Sarai za ním rozhodně nezůstává pozadu. A tak můžete na jedné stránce být svědkem následujících pochodů: ON: "Aaah, miluju ji, jsme si souzeni, jsem tak šťastný. Ach nene, to si nezasloužím, jsem stvůra, musím pryč, abych ji chránil. Tak ahoj, Sarai, chvíle s tebou byly ty nejlepší v mém životě, ale teď jdu pryč." ONA: "Aah, miluju tě, lásko mého života, jsi tak neuvěřitelně statečný (a sexy). Tak mi prostě řekni, kdo ti tak ublížil. Neřekneš? Ty srabe! Tak si jdi!" A podobné vnitřně/vnější monology vyplňují přibližně 2/3 knihy, což jste schopni překousnout zhruba prvních deset stran. Pak už vás to začne vytáčet. Možná proto, že navlas stejné "vtipné" chování se odehrává i v případě Jaredovy zesnulé přítelkyně, o níž máte regulerně pocit, že je to jeho bejvalka, s kterou akorát nespal (i když Jared se bude celou dobu dušovat, že to rozhodně tak není). A nesmím zapomenout ani na Sarainy rodiče. Taťka pomáhá (? nepochopila jsem, v čem ta jeho pomoc jako spočívá) křížencům ve svém centru (takže mu asi nevadí?), ale když zjistí, že láska jeho života je taky kříženec, tak dramaticky odchází a už ji nikdy nechce ani vidět. Celou dobu jsem měla pocit, že sleduju přehlídku toxických vztahů nedospělých děcek v tělech dospělých lidí. Nevím, kolik dílů autorka plánuje, ale pokud měly být dva, knížce by slušelo výrazné proškrtání myšlenkových pochodů (ano, fakt se nám nemusí pořád dokola opakovat, že Jared ji miluje, ale musí odejít, fakt jsme to pochopili napoprvé), okořeněné špetkou dospělejšího jednání všech hrdinů. A klidně by z toho pak mohla vzniknout jediná, zajímavá a čtivá kniha. Protože potenciál to má, jak ostatně píše komentující pode mnou: Nebylo to nejhorší, nebýt toho šíleného balastu. Komu bych doporučila? Všem, kteří kdysi ujížděli na Stmívání a teď si chtějí nostalgicky zamáčknout slzu. A taky všem, kteří si libují v dramatickém myšlenkovém guláši, který se míchá pořád dokola. Ty ostatní by to, obávám se, asi mohlo nudit.. (PS: Jednu hvězdu extra dávám za poznámku o černých krajkových kalhotkách. Protože to je rozhodně druh prádla, v kterém se normálně chodí běhat. Pokud teda fakt běhat chodíte, místo toho abyste stalkovali svůj potenciální objekt zájmu, na který se chystáte vrhnout. Ale to jsem odbočila: hvězda je za to, že mě to fakt upřímně rozesmálo.)... celý text

Poslední začátek 2017, Lauren James

Tenhle díl jsem četla hned po tom prvním, takže jsem si pamatovala, kdo, jak, co... a uvítala jsem, že byly vysvětleny některé věci z prvního dílu. Čtivost zůstala zachována, ale seberu jednu hvězdu za hlavní hrdinku Clove, dceru protagonistů prvního dílu. Clove je totiž nesympatický, sobecký a nevyrovnaný fracek, jehož chování nelze žádnou měrou svést na pubertální hormony. Jako příklad bych uvedla její postoj k nejlepší kamarádce Meg, o které věděla, že není na holky a stejně ji políbila, protože láska jejího života, žejo. Aby vzápětí zjisila, že přestřelila, tak drama největší a za pár dní se už vesele muchluje s další dívkou svého života, opět dokonalou. Nebo její postoj ke všem 4 rodičům: Adoptivní: Bé, fuj, vy jste mě adoptovali, já chci svoje pravý rodiče. Skuteční: Bé, fuj, hlavně mě nevychovávejte vy, já chci svoje adoptivní rodiče. Na seznam bych ještě přihodila nadměrné množství lesbických flirtovaček a miliskovaček, ale hádám, že tady je to čistě objektivní míra: za mě toho mohlo být podstatě míň. Za nejzajímavější pasáže považuju ty o cestování časem a krásné propojení s předchozím dílem, takže to celé dává hlubší smysl. Celkově sérii můžu doporučit jako příjemnou oddechovku, kde se dají najít i podněty k hlubšímu zamyšlení. Pokud je teda nečekáte od Clove...... celý text

První konec 2016, Lauren James

Neměla jsem žádná očekávání a tak jsem docela nadšená. Po grafické stránce je kniha naprosto vymazlená, velký obdiv tvůrcům české verze, že si s tím takhle vyhráli. Líbilo se mi i střídání časových rovin, ve kterých nebyl žádný problém se vyznat (až na dva překlepy, kdy místo 2019 mělo být uvedeno 2039, ale čtenář se i tak zorientoval celkem rychle). Forma knihy je jednoduchá, relativně povrchní, zaměřená hlavně na vztah dvou hlavních protagonistů napříč časovými liniemi, než aby se nějak výrazněji zabývala dobovými reáliemi. Konec je trochu uspěchaný, ale vzhledem k tomu, že kniha má pokračování, tak to nemusí být nutně na škodu. Vypíchla bych dva body, které na mě udělaly hlubší dojem: 1) existence biologické zbraně, která se ve světle událostí posledních let jeví spíš jako autorčina znepokojivá predikce 2) Poznámky počítačového "matrixu" vplétané do dějů jednotlivých kapitol. Občas sama přemýšlím, jak to tady vlastně je. Co když jsme opravdu jenom nějaký kus kódu, který lze nahrát kamkoliv do běhu času světa, podle libovůle tvůrce-programátora? Když od ní nečekáte nic hlubokého, kniha představuje zajímavou oddechovku. A já se jdu pustit do dalšího dílu :)... celý text

Nijura – Dědictví koruny elfů 2007, Jenny-Mai Nuyen

Hodně dlouho jsem přemýšlela, jak knihu vůbec hodnotit. Rovnou přiznám, že začátek mě nebavil a Scapova linka mě vyloženě nudila. Když se objevila Nill, bylo to mnohem zajímavější. Co mi vadilo po celou dobu byly vztahy mezi všemi protagonisty: absolutně mi nedávaly smysl a nepovažovala jsem je za věrohodné. Je to určitě tím, že věkově jsem daleko od cílovky a mám jiné nároky, ale věřím tomu, že kdyby to autorka nechala ještě pár let v šuplíku a vrátila se k tomu trochu otřískaná životem, byl by to úplně jiný level. Takhle to balancuje mezi fantasy a pohádkou, a celou dobu se to nedokáže rozhodnout, co to vlastně je. V knize jsou nicméně i velmi silné momenty, nečekaně hluboká moudrost, a velký palec nahoru za popis elfího světa a přirozeného vplétání elfí řeči do textu. Netuším, jestli je to Tolikenovská elfština nebo autorčina invence, ale velmi se mi to líbilo. Dílo bych asi doporučila spíš mladším čtenářům ve věku -náct až třicet let. Pokud to starší budou číst jako pohádku a nečekat zase tak příliš, mohla by to být odpočinková četba i pro ně.... celý text

Vlku zaslíbená 2022, Hannah Whitten

Podle obálky jsem čekala moderní verzi Červené karkulky. Dostala jsem ji šmrncnutou Kráskou a zvířetem, se špetkou Sněhurky, dozdobené třešničkou Dvorů od Maasové. To vše zabalené do mírného hororového kabátku. Protřepat, ale nemíchat. Eammon a jeho les mi učarovali, Redarys mi byla celkem sympatická. Ke zbytku postav jsem si ale hledala cestu složitě, a v podstatě mě nikdo z nich moc nezaujal. Neina linka mě vyloženě obtěžovala, vždycky jsem se těšila, až skončí, abych mohla zpátky do lesa, který mě bavil podstatně víc. Téma je zajímavé a svoje momenty jsem si tam rozhodně našla, ale celkově to tak nějak nedrží moc pohromadě, je to krapet kostrbaté, motivy jednání některých postav jsou vyloženě pitomé a v širším kontextu nedávají smysl. Pokračování si ráda přečtu, ale k sérii se už asi vracet nebudu :)... celý text

Lesní mysl 2021, Martina Holcová

Z knihy mám trochu rozporuplné pocity. Občas jsem měla pocit, že čtu spíš jakousi autobiografii kříženou s prodejní stránkou (reference téměř všude) se špetkou praxe a vědeckých studií. S Lesní myslí mám přímou zkušenost a vím, jak úžasná může být, ale nejsem si jistá, jestli kniha působí stejně i na člověka, který takovou zkušenost nemá. Vyzdvihla bych grafickou stránku, kapitoly dlouhé "tak akorát", praktická cvičení, která si každý může vyzkoušet na vlastní kůži, i vědecké studie, které (jak je trefně zmíněno v knize) dodávají celému konceptu vážnost a věrohodnost. Mezi autorčinými postřehy ze života s lesem se dají občas vylovit i hluboké perly, chce to ale trpělivě pátrat mezi častými informacemi odkud kdo kam jel, na jaké konferenci byl, apod. Potenciál tématu tak zůstal poněkud nevyužit, přesto jsem moc ráda za první česky psanou vlaštovku z oblasti lesních terapií.... celý text

Dívka s pomeranči 2004, Jostein Gaarder

Jostein píše velice chytré a zajímavé knihy, které se sice tváří, že jsou určeny dětem, ale přitom by je měli číst spíš dospělí čtenáři. Dopis táty synovi, kterého nikdy neuvidí vyrůstat, totiž rozhodně není žádné jednoduché ani veselé čtení. Navíc děti se obvykle konečností své existence ani nezabývají. Žijí tady a teď. Dospělým ale kniha může nabídnout hodně. Kromě milého příběhu lásky i zamyšlení nad životem a trochu nadčasový, lehce "ezo" pohled: Vybrali bychom si se sem narodit a zažít všechny ty obyčejné zázraky, kdybychom věděli, že o ně jednou zase přijdeme? Přijali bychom dar života, kdybychom věděli, že ho zase budeme muset odevzdat? A jak s ním vlastně zacházíme? V knize také najdeme dvě autorova oblíbená témata: Jednak důraz na to, že život sám o sobě je neuvěřitelný zázrak a není třeba hledat okolo sebe (v ufounech,... dnes bychom možná řekli v andělech, Plejáďanech, Atlantidě...). A jednak připomínku, že chybělo málo, aby v dlouhém řetězci našich předků něco nenastalo, a my bychom tu dnes vůbec nebyli. "Život je gigantická loterie, v níž jsou viditelné jen vítězné losy. Ty, jenž nyní čteš tuto knihu, jsi takový vítězný los." Určitě si přečtu i další knihy autora.... celý text

Ženy, které mi nedají spát 2020, Mia Kankimäki

Co si má se životem počít žena, které je 40 (+), nemá partnera ani děti, a nakonec ani stálou práci a příjem? Autorka Mia totiž do této kategorie spadá a hledáním příběhů žen, které se v minulých staletích vymykaly mainstreamovému životu, se snaží dát smysl tomu vlastnímu. A tak se pouští po stopách Nočních žen (jak jim tak zvláštně, hezky říká) a díky tomu cestuje po celém světě. Kniha je napůl naučně historická a napůl autobiografická, což může občas způsobovat, že se čtenář poněkud ztrácí. Alespoň já jsem se ztrácela v poslední části, kdy autorka pendlovala mezi Japonskem, Normandií a Německem, ale netušila jsem, proč je vlastně důležité to zmiňovat, když tam pouze popisuje, jak se snaží pracovat na své knize. Myslím ale, že to jen krásně reflektuje její potíže knihu správně uchopit a dokončit, k čemuž se autorka v průběhu několikrát sama přiznává. Chápu rozladění mnohých, které tu v hodnocení několikrát zaznělo. Pokud máte rodinu a děti a nevíte, kde vám hlava stojí, nebo jste mladší či nemáte existenční krizi, Mia na vás musí místy působit neskutečně ukňouraně až líně. Pokud rodinu nemáte a jste v podobné situaci jako autorka (já jsem, až na ty prostředky na cestování), tak vás to tak trochu tne do živého. Protože být bez partnera a rodiny ve čtyřiceti ve vás nutně nějakým způsobem vyvolává pocit neskutečného selhání a zbytečnosti existence (než se s tím naučíte srovat). Možná proto jsem autorce schopná odpustit i to, co jí tady mnozí vytýkají. Příběhy samotných žen jsou ovšem úchvatné a nakopávací. Mnohé z těch žen toužily po tom, co je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, pokud na to máme prostředky: po cestování, svobodě a sebevyjádření. Takže jestli člověk cítil vinu za to, že jako žena selhal a nenaplnil rodinný život, tak to vzápětí přebije silnější pocit viny: Nač si stěžuješ, můžeš všechno na světě, nic ti nebrání, stačí si jen ujasnit, co vlastně chceš. A pak si za tím vykročit. Mia to nakonec taky našla, i když to neuměla dobře popsat. Je to schované na samém konci. Přijetí toho, že je, jaká je, že život má, jaký má a nic z toho není špatně. Dílo mělo velký potenciál, který ale zůstal nevyužit kvůli autorčině vlastní nejistotě a postupně čím dál větší ztracenosti v tom, co tím vším chtěla vlastně čtenářům říct. Nezlobím se na ni, odpovídá to tomu, jak se autorka v příběhu sama vykreslila. Celkově ale můžu říct, že bych knihu k přečtení doporučila. Můžete si z ní vyzobat jen příběhy Nočních žen (snadno poznáte, kde začínají) pro inspiraci a když vás Mia bude iritovat, zbytek nechat jít.... celý text

Matky, které neumí milovat 2022, Susan Forward

"Přelomová kniha" píše se na zadní straně obálky a mně nezbývá nic jiného, než s tím beze zbytku souhlasit. Jako jedna z prvních vlaštovek dosud tabuizovaného tématu toxických matek, Susan ve svém díle srozumitelně a jasně ukazuje nejen, že tomu hluboce rozumí, ale dává i zcela konkrétní návody, jak s tím pracovat. V mnoha modelových příkladech žen jsem jasně viděla i střípky svého vlastního příběhu, z něhož se - zatím - marně snažím uzdravit pomocí klasických i alternativných způsobů již po mnoho let. Smutnou pravdou zůstává, že v ČR s tímto typem traumatu neumí příliš pracovat ani klasická terapie ani ezo směry. Vlastně dost často spíš škodí, protože vás tlačí do odpuštění, případně do toho, aby to celé přehodili na vás : Vybrala sis to sama! dobrovolně! před narozením = tak si nestěžuj. Toto vše ale jen prohlubuje pocity už tak bezedné viny, sebeodmítání a sebenenávisti, které má dcera toxické matky hluboce implantované a kultivované už od dětství. Susan je naopak první a možná zatím jediná, kdo nejenže přitaká vašemu zranění, ale pomáhá vám uvědomit si v samé podstatě vašeho bytí, že nic z toho, co se vám stalo, jste si rozhodně nezasloužila a NEBYLA to vaše vina. Při čtení nejspíš budete prožívat spoustu emocí: od hlubokého smutku a pláče až po zuřivý hněv. Kniha vás ale nenechá, aby vás tyhle pocity pohltily. Naopak. Dává jim právoplatné uznání, normálnost a návody, jak s nimi pracovat tak, aby pro vás jejich prožívání bylo osvobozující, ale ne zničující. Skvělé jsou taky strategie na komunikaci s toxickou matkou a laskavý, místy až laskavě nekompromisní přístup, který vás posouvá na cestě vpřed k vašemu uzdravení. Knihu jsem právé dočetla, ale její čtení pro mě znova začíná: budu kráčet po cestě nabídnuté praktickou částí a uvidím, kam dojdu. Děkuju Susan, že mi můj příběh věříte, i když jsme se nikdy nepotkaly. Děkuju, že ho nezlehčujete ani mě nenutíte odpouštět. Děkuju, že jste na mé straně. Už jen tím mě léčíte. Kéž by i u nás byli běžní terapeuti, kteří rozumí tématu dcer toxických matek tak jako vy. (Existují, ale je jich zoufale málo.) Ale aspoň už máme k dispozici knihy. Dílo vřele doporučuji všem, kteří si něčím podobným prošli a dosud se jim nepodařilo se z okovů minulosti zcela osvobodit. Jestli by kniha něco přinesla i synům toxických matek, to si netroufám odhadnout, ale pokud pro muže podobná literatura zatím dostupná není, zkuste tuhle a uvidíte, jestli vám něco dá. Mně po těch dlouhých, zoufalých letech dala naději, že světlo na konci tunelu existuje. Ano, bylo to strašné. Ne, nic z toho nebyla moje vina. Ne, nemohla jsem udělat nic, aby mě máma měla ráda a chovala se ke mně hezky. Ne, neudělala jsem nic, čím jsem si tohle zacházení zasloužila. A ne, nemusím být a nejsem stejné monstrum, jako byla ona. Kéž tahle kniha pomůže ke svobodě i vám.... celý text

Vlaštovka v bublině 2020, Markéta Lukášková

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, kniha totiž nezačíná úplně vesele, ale naštěstí má šťastný konec. Střídání různých časových linií je velmi povedené a postupně odhaluje motivace a charaktery jednotlivých postav. Překvapivě (a děsivě) přesná mi přijde načrtnutá vize ne-tak vzdálené budoucnosti... ostatně, už teď se objevují hlasy, že domácí mazlíčci by měli být zlikvidováni, protože způsobují ekologickou zátěž... Budoucnost bez psů a koček, tekoucí vody a kafe, zato s AI vykukující i ze záchodové mísy je pro mě děsivou představou, ale bohužel se zdá, že přesně tam směřujeme a ještě si u toho tleskáme. Kniha je velmi čtivá, a za jedinou slabinu považuju linku Petr - Lucie, která se mi zdála naprosto nevěrohodná, a Petrův přístup mi vůbec neseděl na typ muže, jak byl prezentován. Tak či tak, můžu s klidným svědomím doporučit nejen jako oddychovku, ale i jako materiál k zamyšlení o životě.... celý text

Truhla času 2021, Andri Snær Magnason

Nejsem si jistá, komu je kniha vlastně určena. Dospívajícím? Nebo nám, dospělým? Příběh o krásné princezně zavřené do truhly času je totiž znepokojivě přesným odrazem současné doby, která je postavená na kultu mládí, vyhýbání se nepohodlí, touze ovládat druhé skrze klam a lži, na honbě za nesmyslnými cíly bez ohledu na následky a zoufalé snaze přechytračit Život sám. Nese taky podstatné poselství: že to, jak žijeme, máme zcela ve svých rukou - stejně jako naši budoucnost (a budoucnost planety). Dvě linie vyprávění, dystopická a pohádková, se jemně prolínají a logicky doplňují a jistá předvídatelnost některých momentů vůbec neruší. Jediné, co mi přišlo nezodpovězené, je, jak fungovala Kárího truhla, ale možná to neví ani sám autor. Knížku kažopádně můžu s klidným svědomím doporučit i dospělým, kterým by mohla připomenout, co je v životě skutečně důležité.... celý text

První dotek - Styk s nekonečnem 2020, Pavlína Brzáková

Velmi čtivá a rozhodně provokativní. Člověka při ní často napadalo, jaké by to bylo, kdyby... I když je věnovaná hlavně přístupu k dětem, odnese si z ní ledacos i dospělý (a) bezdětný člověk. Pro mě byla například potvrzením toho, co už jsem nějakou dobu tušila: že není potřeba se donekonečna hrabat v nešťastném dětství / minulosti, ani s pomocí terapií ani bez, a že své okovy si můžeme odemknout jednoduše sami. Souzním i s tím, že současné nastavení společnosti je v mnoha ohledech naprosto nesmyslné a chtělo by to změnu k lepšímu. Knížku doporučuju jako námět k promyšlení života a obohacení vlastního úhlu pohledu laskavého čtenáře.... celý text

O duši lesa 2021, Daniela Králová

Na zmínku o knize jsem narazila díky poslechu besedy autorky s Jaroslavem Duškem a hned jsem věděla, že si ji chci přečíst, i když je určena spíš mladším čtenářům. Autorka totiž navázala kontakt s tím, co jsme kdysi uměli přirozeně a byli toho součástí - s duší lesa. I když sama nemám podobné schopnosti "zaříkávačky zvířat", vím velmi dobře, o čem paní Králová hovoří a cítím stejné napojení a úctu k přírodě jako ona. Při čtení knihy jsem však nedokázala být úplně objektivní. Měla jsem celou dobu na paměti to, co zaznělo na besedě: že hlavní hrdinka je vlastně samotná autorka a kniha je v podstatě autobiografií. Takže občas mi přišlo, že holčička působí až příliš "dospěle". Celkové kouzlo knihy to však neumenšuje: bohaté ilustrace, zajímavosti ze světa přírody, odkazy na další materiály na internetu, kapitoly dlouhé "tak akorát", sympatičtí hrdinové.. toho všeho je tam vrchovatě. Za sebe bych si přála, aby autorka podobnou knihu napsala i pro dospělé čtenáře a nebála se u toho "odvázat"; děti mají totiž napojení na přírodu zachované, zatímco dospělí už ho často poztráceli a nebylo by na škodu jim ho znova pomoci připomenout. Sama vím, že to může být docela výzva: ve světě, který je hodně materialistický nebo přehnaně spirituální, se "obyčejné" věci jako je les moc nenosí a nebudí velkou pozornost. A přitom by mohly mít pro náš život nepoměrně větší přínos, než otevírání třetího oka, čtení Akášy nebo hrabání se v rodových liniích. Pokud toužíte proniknout do samé podstaty bytí a smyslu života, vřele doporučuji zmiňovanou debatu z DušeK a také tuto knihu. Když se do jejích řádků pozorně začtete, můžete začít smysl života objevovat sami i bez drahých terapií.... celý text